Příběh desátý

 

Homo kybernetics a pes rozumný

 

Probudil jsem se do krásného rána 1.června 2216. Moje žena ještě nevstávala. Vadilo jí, že dělám hluk a že jdu tak brzy do práce. Mary Ann už tam byla.

„Igore, víš co je nového?“

„Ne. Povídej.“

„Dostali jsme ten grant.“

„Který?“

„Přece ten na vývoj nového lidského druhu, člověka řízeného, Homo kybernetics. Dokonce i ten na vývoj zcela nového tvora, psa rozumného, Canis sapiens. Vůbec jsem tomu nevěřila, že to povolí.“

„Jsi prostě geniální. Blahopřeji.“

„Jdeme snad do toho oba? Je to i tvoje zásluha.“

„Samozřejmě, že do toho jdu s tebou.“

„Teď už se ti mohu přiznat. Trochu jsem tomu povolení pomohla.“

„Jak jsi to, prosím tě, zase udělala?“

„Jak víš, zabývala jsem se v poslední době výzkumem xenofobie, strachu z neznámého. Našla jsem už tři geny, které xenofobii podmiňují. Ani jeden z těchto genů my dva, tedy ani náš nový druh, Homo kybernetics, nemáme. Nemohla jsem samozřejmě tyto geny změnit nebo nahradit jinými, ale přišla jsem na to, že když utlumím aktivitu enzymů, jejichž produkci tyto geny spouštějí, zabráním projevům xenofobie. Lidé budou zkrátka myslet tak, jako by xenofobií netrpěli. Nedokázala jsem sice trvale odstranit příčinu xenofobie, ale přibrzdit její manifestaci ano. Jejich Béďové se již o deaktivaci těch nebezpečných enzymů postarali.“

„Dobře. Vím, že se dokážeš napojit na vnitřní mikropočítač kohokoli, na Béďu, jak ho nazýváš, a přinutit ho, aby ve svém páníčkovi dělal to, co si právě zamaneš. Problém je však v tom, že o přijetí tak závažného rozhodnutí nerozhoduje jen několik málo lidí, jejichž jména známe.  V demokracii, na které je naše Společenství založeno, se podřizujeme kolektivnímu rozhodnutí. Vždy je nutno brát v úvahu veřejné mínění a názor většiny.“

„To já přeci vím. Dobře víš, že proběhlo referendum, ve kterém všichni lidé mohli pomocí SMS hlasovat, zda považují za vhodné, aby byl zahájen vývoj nového lidského druhu, který nebude cítit Béďu jako něco cizího.“

„Také jsem se moc divil, že víc než polovina hlasujících souhlasila. V předcházejících průzkumech veřejného mínění přeci asi 80% lidí bylo proti tomu. Neříkej, že se ti podařilo zfalšovat referendum?“

            „Co tě nemá. Nic jsem nezfalšovala. Jen se mi podařilo potlačit xenofobii u většiny lidí.“

„Věřím, že jsi mohla potlačit xenofobii u pár stovek lidí, na jejichž Bédi jsi se napojila. Vím, že jsi v tom moc dobrá. Nedokážeš se ale spojit s miliony vnitřních mikropočítačů. Nebo snad ano?“

„To zas úplně ne, ale něco podobného. Veřejné mínění je něco jako mor. Musí se na něj stejnými zbraněmi. Potřebovala jsem něco, co se bude šířit rychleji než veřejné mínění.   Jenom jsem vypustila do sítě počítačový virus, který infikoval Bédi většiny lidí a  jejich Béďové pak deaktivovali enzymy, jejichž aktivita je jednou z příčin xenofobie. Je to však jen jedna příčina. Lidské chování je daleko složitější. Přesto to však nějaký efekt zřejmě mělo.“

„Vždyť už o něco podobného jsi se pokoušela, když se hlasovalo o změnách v Morálním kodexu? Pokud vím, tak antivirové systémy vnitřních mikropočítačů tvé viry brzy rozpoznaly a deaktivovaly?“

„Také jsem se snad od té doby něco naučila, nemyslíš?“

„Nepřipadá ti tak trochu divné takto opovrhovat veřejným míněním lidí a přirovnávat ho k moru?“

„Já žádným názorem neopovrhuji. Naopak, vážím si každého názoru jakéhokoli tvora i počítače.“

„Uznávám, že jsi opravdu asi už jiný lidský druh. Nezapomínáš na počítače.“

„Zase přeháníš. Já se přece za jiný lidský druh ještě nepovažuji. Jen se domnívám, že již nadešel čas začít pracovat na vývoji nového lidského druhu, který bude lépe adaptován na opravdovou spolupráci s počítači i zvířaty. Nakonec právě ty jsi mě přivedl na myšlenku, že ty, tvá Hanička i já nevnímáme Bédi jako něco cizího. Tato vlastnost by měla být jednou z nejdůležitějších vlastností nového lidského druhu, kterého jeho vlastní technika nezahubí. Jsou to přeci tvoje slova? Souhlasíš přeci s tím, že humanita a pokrok medicíny zcela vyloučily evoluci přirozeným výběrem?“

„Ty si myslíš, že už k tomu dozrála doba?“

„To zase máme čekat na nějakou katastrofu? Až nebudeme vědět kudy kam? Třeba  pak se ani nestihneme přizpůsobit a vyhyneme jako dinosauři. Věda byla připravena nejméně o padesát let dříve zcela vyřešit energetický problém výrobou elektřiny termojadernou syntézou a vodíkovými motory. My si už neumíme představit jiné auto než s vodíkovým motorem, které produkuje jako odpad pouze vodní páru. Nebýt však energetické krize, tak jsme ještě dnes ždímali zeměkouli do poslední kapky ropy a nemohli se ani pořádně postavit, aby nám hlavu neurazila vrtule větrné elektrárny. Když by přestal foukat vítr, tak bychom zimou klepali kosu.“

„To byl jen takový exces.“

„Spíše bych řekla tradice. Co taková populační exploze? Stačilo jen málo, aby byla každému zdarma dostupná antikoncepce. Jako vedlejší produkt by se zvládla i epidemie aids.“

„Byla to přeci  i otázka tradice a náboženství?“

„To snad není  uvažování podle starých schémat a strach před něčím novým?“

„Máš sice pravdu, ale nebyla k tomu ani politická vůle.“

„Co je to ta tvá politická vůle? Jsou to jen zakořeněné  názory bojácných lidí, které politici papouškují, jen aby si nerozházeli voliče. I potravinová krize mohla být daleko dříve vyřešena. Nemuselo se v Evropě pálit obilí v elektrárnách, zatímco v Africe umíraly miliony dětí hlady. Stačilo jen zrušit všechny obchodní bariery. Bohatí si vůbec nemuseli utrhovat od úst, aby nakrmili chudé. To byly jen takové strašáky politiků, kterými se podbízeli svým ustrašeným a sobeckým voličům.“

„Ty jsi hned se vším rychle hotova. Takovým politikům, kteří měli  hned na vše jednoduchý recept, se říkalo populisté.“

„To snad ne. Populisté také hlásali, že je třeba zbrojit, aby lidi nezbídačila nezaměstnanost. Když už bylo nábojů a zbraní tolik, že se nevešly do skladů, tak vyhlásili válku o pitnou vodu. Munice, která se v té válce vystřílela a zbraně, které se zničily stály tisíckrát tolik než vyvrtání artézských studní, které napojily průzračnou vodou všechny žíznivé lidi i žízní umírající zvířata. Kolik muselo padnout v té válce lidí i zahynout nevinných zvířat raději ani nepočítám.“ 

„Normální Homo sapiens považuje za správný jenom ten svůj názor. Jen ti nejlepší z nás jsou ochotni připustit, že se také mohou někdy mýlit a jiný člověk má pravdu.“

„Nebo to jen tak řeknou, aby nevypadali jako ignoranti, když už jim dojdou argumenty.“

„Právě. Ty však klidně uznáš, že se mýlíš a pravdu má počítač nebo zvíře.“

„Ano. Proč ne, když  je to pravda.“

„Nemůžeš přeci ale lidem diktovat, co si mají myslet.“

„V tom je právě ten vtip. Vůbec nechci diktovat, co si mají myslet. Já jsem je pouze na chvíli zbavila strachu z toho, co neznají a proto se toho bojí. Vždyť to již celá staletí dělají lidé, kterých si lidstvo nejvíce váží.“

„To ano. Ale ti pouze přednáší, píší, káží,  vychovávají, agitují a argumentují. Ty jsi je však zbavila jejich vlastních vnitřních zábran, které jim brání, aby se stali tolerantnějšími a musím uznat, že i lepšími. Právě to se neodpouští.“

„Co je na tom špatného, že jsem byla úspěšnější než ti filosofové, kazatelé, politici, učitelé a kněží? Také jsem je nakonec nezbavila xenofobie natrvalo, ale jen na chvíli. Zatím.“

„Uznávám, že jsi byla mnohem úspěšnější. Také uznávám, že jsi neudělala nic špatného. Dokonce myslím, že jsi udělala něco tak úžasného a pro lidstvo užitečného, jako nikdo před tebou.“

„To zase přeháníš.“

„Nepřeháním, ale myslíš si, že je to normální?“

„Nevím, zda je to normální. Asi ne. Ale též jako normální mi nepřipadá, když počestní zatracují prostitutky. Bílí pořádají pogromy na černé. Černí přepadávají bílé. Skini napadají anarchisty. Pořádní se štítí cikánů. Všežravci neuznávají vegetariány. Komunisté bojují proti imperialistům. Demokraté spílají komunistům. Muslimové nenávidí židy. Křesťané upírají práva homosexuálům. Mám pokračovat dál?“

„Nemusíš. Moc dobře vím, že to vše je také projev xenofobie. Máš pravdu, že zamořila lidstvo jako mor. Je dobře, že jsi objevila na ni lék.“

„To mi zase moc fandíš. Od léčení má ten můj experiment zatím ještě hodně daleko.“

„Jsi zbytečně skromná. Podařilo se ti  to, co žádnému ze spasitelů, udělat lidi trochu lepšími, zbavit je nenávisti k tomu, co neznají a čeho se proto bojí.  Jsi opravdu moc dobrá.“

„To mě zas přeceňuješ. Neodstranila jsem u lidí xenofobii. Pouze jsem dočasně utlumila její projevy. Ta deaktivace působí jen krátkodobě. Bude působit jen po dobu, co se bude virus v síti šířit. Dokud ho antivirové programy neidentifikují a nezneškodní. To nebude dlouho trvat. Navíc si mozek najde další cestu, jak vrozenou xenofobii opět projevit. Xenofobii zcela vymýtíme až u našeho nového lidského druhu.“

„S tebou se o vymření lidí bát nemusím.“

„Jak jsi to myslel?“ podívala se na mě s vyzývavým výrazem v očích a dostal jsem krátký polibek na tvář. 

„Igore, chci mít s tebou dítě,“ lehce mě políbila a pověsila se mi kolem krku.

„Se mnou?“

„S kým jiným, hlupáčku,“  jemně mě políbila na tvář.

„Ty už nechodíš se Samem?“

„Sama pořádně nevím. Vyšumělo to tak nějak do ztracena.“

„Vy už spolu nebydlíte?“

„Už půl roku ne. To nevíš?“

„Já se o drby nezajímám a ty jsi mi to neřekla.“

„Neptal jsi se.“

„Jsem snad už dost stará na to, abych měla první dítě? Bude mi už třiačtyřicet.“

„Stará tedy nejsi. Strašně moc se mi líbíš.“

„To já přeci vím,“  jemně a krátce mě políbila, tentokrát na rty.

„Dítě bych měl s tebou moc rád. Ale…“

„Jaké ale? China nám přeci už v cestě nestojí?“

„Co vlastně víš i o Chině?“

„Všechno, daleko dříve než jsi se mi svěřil.“

„Tak tedy také víš, že mezi mnou a Chinou nikdy nic nebylo.“

„No, právě. China je teď s Jimem šťastná. Přeji jim to.“

„Třebaže Jim byl původně tvůj přítel a China ti ho přebrala?“

„Přebrala, to nemůžeš tak brát. Jasně, že jsem měla napřed děsný vztek, ale teď jsem ráda, že je Jim v dobrých rukou. Co ale s tebou?“

„Přeci víš, že jsem stále ještě ženatý.“

„Já přeci na tobě nechci, abys ses rozvedl.“

„Bylo by to ale lepší, nemyslíš?“

„Raději o tom nepřemýšlím. Nechci to zakřiknout.“

„Nejsi přeci pověrčivá?“

„To nejsem. Ale kdybychom zase pomohli dát Jiřinu s Hasanem znovu dohromady, bylo by vše snazší.“

„To jako myslíš stimulovat jejich feromony, jako jsem zkoušel před lety?“

„Přesně tak. Jenom šikovněji. Ti dva ještě na sebe nezapomněli. Stále se přitahují. Bylo by jim spolu dobře. Napojila jsem se na jejich Bédi. Tajně se milují a rozuměli by si. Myslím, že by jim to spolu klapalo.“

„Ty jedna kuplířko roztomilá, neumíš přeci číst myšlenky?“  Políbil jsem ji něžně na tvář.

„Myšlenky přesně číst neumím, ale z jejich fyziologických reakcí a biochemických hodnot už hodně vyčtu.“

„To já vím, že jsi moje nejkrásnější jasnovidka milovaná.“

„Mohli bychom to snad udělat pro naše štěstí a vlastně také pro jejich? To, čeho jsi se nakonec zalekl. To, co jsi chtěl udělat pro lásku k Chině.“

„Já ani pořádně nevím, zda pro lásku k Chině nebo k tobě?“

„Jen se nevykrucuj. Víš přeci, že jsem jasnovidka. Ty parohy ti docela slušely,“ políbila mě vášnivě, ale krátce.

„Ty jsi ale kecka svůdná.“  Vrátil jsem jí polibek.

„Vím, že se čistokrevný Homo kybernetics dá počít i umělým oplodněním, přeci  bych však dala raději přednost přirozené cestě.“

Milovali jsme se. Bylo to nádherné. Zažila jsem sice už mohutnější orgasmy, dokonce to Igor dost brzy do mě pustil, ale o to nám přeci šlo. Stejně to bylo super. Uvidíme, zda se nám oplodnění podařilo. Spíše ne. Nemám zrovna plodné dny. Nečekala jsem, že tak brzy na to hupneme.

S Igorem jsme si vyrazili na výlet. Do pravé nefalšované divoké přírody. Dívali jsme se, jak se pasou srnky. Viděli jsme straky, sojky, vůbec se nás nebály. Pozorovali jsme káně, jak loví hraboše. Také veverku jsme si prohlédli velice zblízka. Váleli jsme se v trávě. Také jsme se v té trávě milovali. Bylo to úžasné. Pak jsme se nazí vykoupali v potoce. Málem nás  chytl rak klepetem. Nebo jsem si to spíš  myslela, že chytí, Igor se mi smál.

Bylo to super. Moc už mi příroda chyběla. Vůbec mi nevadilo, zda se o našem výletě doví Igorova žena. Na zpáteční cestě se mi Igor ptal : „Proč jsi vlastně tak posedlá šlechtěním nového lidského druhu?“

„Nejde o šlechtění. Lidé se musí postarat o to, aby evoluce pokračovala. Jinak vyhynou.“

„Dřív jsi byla posedlá pouze ovládáním lidí? “

„Já je přeci nechtěla ovládat. Jen jsem se snažila, aby jim jejich Béďa sloužil tak dobře jako mně. Snažila jsem se jen o to, aby náš vztah byl dokonalý, co je na tom špatného?“

„Špatného snad nic. Jen  to těm lidem nějak trochu dost vadilo. To sama dobře víš.“

„Vím. To ovšem ještě neznamená, že si musím myslet, že je to tak dobře.“

„Tak ses rozhodla, že rovnou nahradíš nás lidský druh druhem dokonalejším.“

„Přesně tak. Nemůžeš někomu programovat Béďu, když ho ještě nepřijal za vlastního. Neztotožnil se s ním. Necítí ho jako součást svého já. “

„To zírám. Hitler hadr.“

„Hitler byl přesvědčen, že tím novým druhem se stane árijská rasa a že je nutno méněcenné rasy vyhladit. Já si nic podobného neplánuji. Chci jen pomoci evoluci, jakožto motoru života, když jsme ho, my lidé, zastavili. Jdeš snad do toho se mnou?“

„To ano, lásko. Přece tě v tom nenechám samotnou.“  Dostala jsem od Igora dlouhou sladkou pusu. Teď vím zcela určitě, že mě miluje. Proč až teď? Snad to vím už dávno. Dávno ano, ale nebyla jsem si jistá, zda je to láska či ho jen přitahuji jakožto sexuální objekt. Co je potom láska, když ne jen sexuální touha? Vážně nevím.    

Hanička ukončila univerzitu s vyznamenáním. Studovala současně psychologii zvířat a biokybernetiku. Nastoupila k nám do ústavu. Jak ten čas letí.  Haničce je už čtyřiadvacet. Začala pracovat na novém úkolu. Vývoj nového druhu psa, psa rozumného, Canis sapiens. Jakou jinou rasu psa si vybrat než německého ovčáka? Je to nejinteligentnější pes, jakého se kdy podařilo vyšlechtit. Navíc je nádherný a přátelský. Možná ho některé psí rasy předčí ve schopnosti zvládnout specifické úkoly, ale ve všestrannosti na něj žádné jiné plemeno nemá. Lze ho vycvičit v podstatě k čemukoli. Nejen, že se dá snadno cvičit a je poslušný, ale je především přirozeně inteligentní. Začínají s dvěma německými ovčáky. Jeden je vlastně fenka. Štěně naší Brity, tedy Brity II. Je to druhá fenka německého ovčáka, druhá Brita, kterou s Jiřinkou máme. Toto je tedy Brita III.

Nejde o žádné pokusy na zvířatech. Ty Hanička z hloubi duše nenávidí. Oběma pejskům byly implantovány vnitřní mikropočítače na bázi nukleových kyselin. Obdobné těm, co my lidé máme již asi 65 let. Navíc jsou vybaveny zařízením pro syntézu lidského hlasu. Stále však nevím, zda to mluví skutečně pes nebo jeho vnitřní mikropočítač, či je to jen Hanička, která ten počítač programuje. Vnitřnímu počítači, který má Brita, Hanka samozřejmě také říká Béďa. To jméno, které  mu kdysi dala Mary, se totiž všeobecně ujalo.

Hanka tvrdí, že pes rozumí téměř veškeré nonverbální komunikaci člověka a sami psi ji mají mnohem bohatší, než jsme si mysleli. My lidé také vnímáme to, co si sdělujeme nonverbálně. Dokonce tomu věříme více než slovům, která říkáme, jen si to neuvědomujeme. Také u lidí více záleží na tom, jak co říkají, jaké posunky dělají, jak se tváří, jaké pachy vydávají a kdo to vlastně k nám mluví, než to, co říkají. I lidé rozumí řeči těla, ale většinou si to neuvědomují. Pes  rozumí řeči našeho těla a dokáže si ji spojit i s některými slovy, jako je jeho jméno nebo určitý povel. Pes rozumí, ale nemluví. Je v situaci člověka, který začíná rozumět cizí řeči, ale ještě nedokáže v této řeči aktivně komunikovat. Hanka i Mary Ann si myslí, že  pes dokáže rozpoznat určitá slova a přiřadit k nim správný význam. Teprve začínáme rozumět myšlení psa. Nejsou to zdaleka jen podmíněné reflexy spojené s přijímáním potravy, jak učil Pavlov. Myšlení psa je sice  jednoduché a převážně konkrétní, ale přesto pes dokáže vnímat a diferencovat čas a dokonce si krátkodobě naplánovat sled určitých činností, které pak provede. Obě též hovoří o bohatém emočním životě psa. Jeho láska a věrnost nejsou prý jen pouhé výmysly.

„Hanko, proč jste si vybrali psy a ne třeba šimpanze? Ti mají nejspíš větší komunikační schopnosti.“

„Tati, lidoopi by se  po nás jen opičili. To jen nám lidem se zdá, že opice mají daleko bohatší nonverbální řeč než psi, protože opičí mimika je mnohem bližší lidské. Nonverbální řeč totiž zdaleka není jen mimika obličeje, je to řeč celého těla, u psů, opic i u lidí. Nepřinášeli by nový pohled na svět, na sebe samé i na nás lidi. Od psů se toho můžeme naučit více. Psi jsou opravdové osobnosti. Jen musíme chtít se od nich učit a nejen být posedlí touhou něco naučit psy.“

„Haničko, ty si opravdu myslíš, že psi jsou schopni nějakého citu nebo dokonce uměleckého projevu a mají alespoň  některé  schopnosti, které jsme si dosud přivlastňovali pouze my, lidé?“

„Delfíni a šimpanzi mají nesporně větší umělecké schopnosti, ale nám lidem moc nerozumí. Psi s námi žijí již mnoho tisíc let a mockrát prokázali takovou oddanost a lásku, které my lidé jsme jen velmi těžko schopni. Možná jsme na tyto schopnosti v honbě za bohatstvím a úspěchem jen zapomněli a pokud se dokážeme s nimi domluvit, tak nám je pomohou znovu v sobě najít. My lidé jsme se odpoutali od přírody, myslíme si, že bez ní dokážeme žít. To ovšem není pravda, svou psychiku jsme nové technice a hektickému způsobu života dosud nepřizpůsobili. Snad nám v tom pomohou psi, kteří se ještě přírodě tak neodcizili a přesto dokáží s námi lidmi žít.“

Dívám se na Haničku a teprve teď si uvědomuji, že už to není ona zvídavá, neposedná a skotačící dívka, která se mě stále na něco ptá. Vyrostla z ní nejen krásná žena, ale především moudrý člověk. Už není nic, co bych jí ještě měl vysvětlit. Naučila se toho a pochopila daleko více než já za svůj, víc než dvakrát tak  dlouhý, život. Teď zase ona vysvětluje mně. Proč jenom nedokáži být jejím zvídavým a bystrým žákem, jakým mi byla ona? To si opravdu myslím, že rodiče musí být chytřejší a moudřejší než jejich děti? Ne, raduji se z toho, co již ve svých pětadvaceti letech dokázala. Jak se mohu  učit od Brity, když nedokážu ani pořádně pochopit, co se mi snaží vysvětlit moje vlastní dcera? Zadíval jsem se do jejích hlubokých modrých očí a spatřil v nich chladivé modré vody lesního jezírka. Ta chladivá voda vždy dokázala rozproudit moji vrtošivou krev, dodala sílu mému ochablému svalstvu a  vyléčila mé klouby, ztuhlé pohodlným životem městského člověka, který se povaluje v křesle nebo sedí shrbený u počítače. V té magické chladné životodárné vodě jsem se koupával s Jiřinkou, s Haničkou, s Britou a nyní i s Mary. Ke všem jsem cítil opravdovou nepředstíranou lásku a ony mi ji velkými doušky vracely. Ty doušky lásky nebyly chladné jako ta voda, ale naopak tak hřejivé, že mě dokázaly zahřát, i kdyby venku mrzlo jako na pólu. Tak  může zahřát pouze láska. Teprve teď jsem pochopil, že člověk potřebuje ke svému životu jak chladnou průzračnou vodu, tak teplou a čistou lásku. Láska Jiřinky, Haničky, Brity i Mary mi splývá s chladivou průzračnou vodou a cítím, že nikdy nedokáži dost poděkovat přírodě či osudu, že mi jejich láska byla dopřána a že mě dokázala osvěžit a probudit ve mně neskonalé  štěstí,  jako ta čistá voda, bez které bychom za tři dny umřeli žízní. Jak dlouho může žít člověk bez lásky? Jak dlouho trvá než umře žízní po lásce? Nebo jen zemře jeho duše? Ztratí pak schopnost milovat a dokáže se pak už jenom pachtit za bohatstvím a úspěchem, aniž ještě někdy zažije pocit opravdového štěstí. Nesmí žádnou ze svých lásek zradit. Ano, nesmím zradit Jiřinku. Nesmím zradit Haničku. Nesmím zradit Britu. Ani Mary nesmím zradit. Jde to vůbec? Kdo mi dá odpověď? Jiřinka? Hanička? Brita? Mary? Já? Všechny mé čtyři lásky mi ji daly. Nepřestaly mě milovat. Ani já je. Teď si musím odpovědět sám. Ale jak? Napil jsem se ledové průzračné čisté vody. Pil jsem plnými doušky, jako bych právě přešel Saharu. Vysprchoval jsem se v úplně ledové vodě. Osušil froté ručníkem. Přitulil jsem se k teplému kožichu Brity. Pochopil jsem, že žádnou z těch čtyř svých lásek nesmím zradit.  Nezradím je, jen když nezradím sám sebe. Která z nich mě teď nejvíce potřebuje? Asi ty, Mary, třebaže to nikdy nepřiznáš. Brita půjde vždy se mnou, třeba na konec světa. Hanička už je dospělá. Jenom bych jí moc ublížil, kdybych se špatně rozhodl. A co ty, Jiřinko? Věříš mi ještě?

„Tati, ty jsi se nějak zasnil?“

„Ale, vzpomněl jsem si na naši první Britu, kterou jsme měli s maminkou. Byla jsi ještě malá.“

„Tak malá zase ne, moc dobře se na ni pamatuji. Měla jsem ji moc ráda a ona nás všechny.“

„To ano.“ Hanička nemusela nic říkat, cítil jsem, co si přeje.  Neodpustila by mi, kdybych Jiřinu opustil. Záleží jí na rodině, třebaže je už dospělá. Věrnosti bych se měl učit od Brity. Co vše bych se měl ještě učit od Brity? Hanička má pravdu, od psů se můžeme učit.

Mary Ann byla už před dvěma lety jmenována profesorkou. Na fakultě se však moc nezdržuje. Přednáší za ní robot. Přesněji řečeno robotka, má totiž podobu dívky, říká ji Elis. Přednášky má velice dobře připravené. Velice sugestivně a názorně využívá projekci virtuální reality. Je obdivuhodné, jak Elis dokáže reagovat na dotazy posluchačů.  Mary Ann ji velice dobře naprogramovala, takže 95% dotazů dokáže zodpovědět Elis sama. Pokud si neví rady, požádá o pomoc Béďu, myslím tím samozřejmě vnitřní mikropočítač Mary Ann. Pokud si ani její Béďa neví rady, což není ani 1% případů, tak teprve požádá o pomoc samotnou Mary Ann. Přednášky samozřejmě nahrává, aby si je studenti mohli kdykoli pustit. Co však není u většiny přednášejících obvyklé je to, že student, který si pouští přednášku z internetu, se může kdykoli Elis na cokoli on-line zeptat.  Odpověď dostane ihned i když Mary Ann spí nebo je na druhém konci zeměkoule.

            Ptal jsem se Mary, zda jí to neotravuje: „Víš, že ani ne. Naprogramovala jsem Elis tak dobře, že se mi  stalo snad jen dvakrát, že mě musela vzbudit. Kdybych ji naprogramovala špatně, tak by mě asi pořád otravovala a byla bych nucena ji opravit. To je taková zpětná vazba,víš? Všechen pokrok světa je nakonec produktem lenosti člověka. Nepřestane vymýšlet nová vylepšení, pokud na něj ještě zbývá nějaká práce. “

            „Ty jsi ovšem velice produktivní lenoška.“ Jemně jsem ji políbil na tvář.

            Elis samozřejmě studenty i zkouší. Nedá se prý oblafnout, ale mají ji rádi, protože je opravdu něco naučí. Elis samozřejmě také vede semináře, přesto se Mary Ann snaží přijít alespoň na třetinu seminářů osobně, aby neztratila bezprostřední kontakt se studenty a  nechala se od nich inspirovat.

         Říká: „I od toho zdánlivě nejhloupějšího studenta se člověk může něco přiučit. Stačí, aby byl dostatečně otevřen ke vnímání a naslouchání tomu druhému.“

 

            Počít dítě s Igorem se nám nějak nedaří. Ejakulátu má Igor dost. Chuti se milovat ještě víc. Ani si nemohu stěžovat, že by se mi to s Igorem nelíbilo. Spíše naopak. Podívám na jeho spermie a něco určitě vymyslím. Docela se na ty jeho potvůrky těším, nejspíš potřebují trochu popohnat. Neplodnost je dnes nakonec  problém většiny párů. Bez asistovaného oplodnění se většina z nich neobejde. Počet spermií v mužském ejakulátu totiž klesl za posledních 200 let na desetinu. S pohyblivostí je to ještě horší.    

            Přesně, jak jsem předpokládala, spermií má Igor dost, jsou ale  pomalé. Jejich pohyblivost závisí na pH. Vím, že pH rozhoduje i o tom, zda je pravděpodobnější, že vajíčko bude oplodněno spermií, která udělá kluka nebo holčičku. To však řešit nebudu. Je mi celkem jedno, co se nám narodí. Žena při vzrušení vylučuje kyselou šťávu, Igorův ejakulát je zásaditý. Vyšlo mi, že je Igor při milování vzrušenější než já. Vím, že ho stále až moc vzrušuji. Nakonec jsem orgasmu dosáhla více než u poloviny milování a nestěžovala jsem si, že by se mi to nelíbilo. Teď však vidím, že budu muset trochu přidat se svým vzrušením. To pro mě není žádný problém, to umím snadno naprogramovat. Myslím, že se Igorovi bude docela líbit, že mě tak vzrušuje a prožiji bouřlivý orgasmus. Raději se mu ale nebudu svěřovat, co se svým tělem zase provádím. Bude to tak lepší.

            Mary Ann mi už tři roky šéfuje. Před rokem byla dokonce jmenována ředitelkou celého ústavu. Není se co divit. Mary, jako jediná, má skutečně špičkový přehled o všech oborech, kterými se náš ústav zabývá a především má vizi. Téměř všichni vědci ji uznávají, třebaže její názory pokládá  většina z nich za poněkud kontroverzní. Ostatním lidem však většinou vadí, že vidí nejen nedostatky nám tak posvátné demokracie, ale především to, že nepovažuje náš lidský druh Homo sapiens za to nejdokonalejší stvoření po Bohu, co kdy příroda vytvořila. V tom se svorně shodnou ateisté i věřící, demokraté i zastánci jiných ideologií. Mary  však nekončí výčtem nedostatků, ale má zřejmě zcela konkrétní představu, jak vše změnit.  Právě takové lidi  nejen věda, ale i lidstvo, potřebuje, třebaže o tom asi ještě neví.

         Nemohu přesně říci, jaký je Mary manager. Schopnost jednat s lidmi, vytvořit tým a vést ho určitě má. Možná, že by se našel člověk, který by měl lepší organizační schopnosti. Byl by to však pořád jen člověk, se všemi omezeními, lidem vlastními. Mary to ovšem elegantně obešla  Všichni její náměstci jsou totiž roboti. Jsou výkonní, přesní, neúnavní a hlavně nepodléhají náladám. Neintrikují, ani se s  Mary nehádají a především stoprocentně uskutečňují její vize. Při některých jednáních se občas na ně někdo dívá dost nedůvěřivě, není totiž zcela obvyklé, aby roboti zastávali manažérské funkce,  pak však všichni partneři musejí uznat jejich vysokou odbornou úroveň a korektnost. Jen za tiskovou mluvčí ústavu si vybrala živou lidskou dívku. Ne snad proto, že by nedokázala sestrojit inteligentnější a možná i krásnější robotku, ale proto, že řada lidí ještě nepovažuje roboty za sobě rovné partnery. Mluvčí je ovšem podřízena náměstkovi pro personální práci a styk s vnějšími partnery, kterým je samozřejmě robot.

            Podařilo se, Béďa mi ohlásil, že jsem těhotná. Štěstí mě povalilo na pohovku, až jsem hodně nahlas zavýskala. Sdělila jsem to Igorovi. Měl také velkou radost. Jen se mi omlouval, že se ještě nerozvedl s Jiřinou. Oznámila jsem to též mami.

            „To ti nevadí, že jsi konečně něčeho dosáhla? Jsi profesorkou a teď i ředitelkou.“

            „Mami, je mi už 43 let, nemyslíš, že na první dítě mám už nejvyšší čas?“

            „Tak jsem to nemyslela, holčičko. Jen abys neobětovala to malé své kariéře.“

            „Neboj se, zvládneme obojí.“

            „Už víš, co to bude?“

            „Kluk, mami.“

            „To je dobře. Co ten tvůj Igor, už se rozvedl?“

            „Ještě ne, ale pracujeme na tom.“

            „To jsi celá ty, děláš mi jen starosti.“

            „Ale mami, vždyť já od tebe nic nechci. Všechno zvládnu sama.“

            „Právě proto, že ode mě nikdy nic nechceš. Připadám si, že jsem opravdu bába na hovno.“

            „Tak si to tak neber a měj radost, že budeš mít vnoučka.“

         Můj zásah do zplození se tedy podařil. Nemuseli jsme s Igorem postupovat asistované oplodnění. V některých případech neplodnosti by to mohlo pomoci. Lidé druhu Homo sapiens však na to asi nejsou zcela připraveni. Další důvod pro vytvoření Homo kybernetics.

 

            „Proč jsi mi neřekl, že budu mít bratříčka?“ překvapila mě svojí otázkou Hanička.

            „Protože to sám vím jen několik málo hodin.  Mary se ti už  svěřila?“

         „Nemusíš se bát, že by o tom Mary s někým mluvila. Jen jsem se napojila na jejího Béďu a vím, že jeho otcem jsi ty. To, že se s Mary  máte rádi, víš také jen několik hodin?“

            „Proč jsi mi neřekla, že o mně a Mary víš?“

            „Víš, ono se těžko dceři se svým otcem mluví o tom, proč podvádí její matku.“

            „Promiň, Haničko.“

            „To  neřeš. Ještě jsi mi neodpověděl, jak dlouho s Mary víte, že se máte rádi?“

         „Už několik let. Jak to ale víš ty? Tak přeci  ti Mary něco říkala? Nebo jsi nás spolu viděla?“

            „Ani jedno, ani druhé. Také jsem čekala, kdy se mi svěříš. Něco byla moje ženská intuice a pak jsem se ještě raději ujistila u tvého i jejího Bédi.“

            „To se dělá, lézt lidem do soukromí? Navíc svému otci. Co jsi vlastně zjistila?“

            „Tati, jen ze sebe nedělej svatého a nediv se, když jablko nepadlo daleko od stromu.. Zjistila jsem jen, že se navzájem sexuálně přitahujete. Nevidím tedy důvod, proč by jste se nemilovali?“

            „A to ti nevadí?“

            „Zprvu mi to pravda trochu vadilo. Dokonce trochu dost. Snad každé dceři vadí, když se jí rozvedou rodiče, třebaže je dospělá. Pak jsem si ale řekla, že i já se rozešla se svým přítelem a ani pořádně nevím proč.“

            „Vy jste ale neměli děti.“

            „To ne.“

            „Tobě by to, Haničko, nevadilo, kdybychom se s mamkou rozvedli?“

            „Nemohu úplně říci, že nevadilo. V každém případě tě teď bude Mary potřebovat mnohem více než mamka. Jestli si ji nevezmeš, tak jsi srab.“

            „To je tedy dobré, dcera přemlouvá svého otce, aby se rozvedl s její vlastní matkou.“

            „Život je složitý a teď vidím jako nelepší řešení, aby jste s Mary založili novou rodinu a přeji svému bráškovi, aby měl tak šťastné dětství, jaké měla já. Bylo by ode mě sobecké mu v tom bránit. Nakonec vím, že neztratím tebe ani mamku.“

            „To víš, že ne. Jsi moje nejhodnější a nejmoudřejší Hanička.“

            „Já vím. Mám tě také moc ráda a vážím si toho, že se postaráš o Mary i mého brášku.“

         Tak už to Hanička ví. Ani jsem se jí nestačil  přiznat. Představoval jsem si to daleko horší.     

            „Už víš, koho pověříš vedením ústavu, až budeš na mateřské?“

         „Mám sice ještě téměř čtyři měsíce času, ale už jsem o tom přemýšlela. Zprvu jsem myslela také na tebe, ale pak mě napadlo, že ve vaší rodině je někdo vhodnější.“

            „Snad ne Jiřinu?“

            „To ne, ale ne kvůli tomu, že je to tvoje žena.“

            „Haničku?“

            „Když nepočítám Britu, tak už ve vaší rodině nikdo nezbývá.“

            „Hance  je teprve pětadvacet a  u nás v ústavu se sotva ohřála.“

            „A co má být? V psychologii zvířat mě strčí zcela do kapsy a myslím, že v tomto oboru nemá ani u nás v ústavu konkurenci. Proto jsem jí také svěřila  celý projekt Canis sapiens.“

            „Také jsem se divil, jak dělá rychle kariéru. Ale co ostatní předpoklady?“

         „Já vím, že v každém oboru se v ústavu najde minimálně jeden člověk, který je zatím lepší než Hanka. Je však jedna z mála v ústavu, která má o všech oborech solidní přehled.“

            „Kromě tebe.“

            „Samozřejmě. Proto vám taky šéfuji. Důležité je, že má také docela přesnou vizi, kam výzkum vést.“

            „Ta vize je až nápadně podobná té tvé?“

            „To též považuji za plus, ale na tu si vytvořila sama. Vizi jsem jí nenašeptala. Alespoň si toho nejsem  vědoma. Nezanedbatelné ani není, že patří k několika málo lidem v ústavu, kteří si  rozumí s mými náměstky a hlavně dokáže plně využít jejich služeb.“

            „Už jsem se lekl, že pověříš vedením ústavu některého ze svých robotů.“

         „Na to jsem také myslela. Ale takto to bude lepší. Pro Hanku to nakonec bude dobrá zkušenost. Nemusíte se však těšit, že se mě nadlouho zbavíte. Začala jsem totiž programovat malému chůvu. Budu jí říkat Žaneta.“

            „Takže Žaneta bude za nás vychovávat naše dítě, jako Elis za tebe přednáší na fakultě?“

            „Přesně tak.“

            „To bude jako kojná?“

            „No dovol, to snad zvládnu sama?“

            „Také si myslím.“  Igor mi políbil na levé prso.

            Robotky-chůvy jsou běžná věc. Většinou však dokáží dítě pouze přebalit, nakrmit, říci mu pohádku a dávat pozor, aby se mu nic nestalo. Pro naše dítě chci však něco lepšího. Dražší chůvy dokáží z mimiky obličeje bezpečně rozeznat, co dítě právě chce, ještě mnohem dřív než se rozpláče. Dokáží poznat a udělat, co děťátko potřebuje,   daleko citlivěji než většina matek, o otcích ani nemluvě. Na stejném principu pracují roboti-ošetřovatelé, kteří pečují o staré a nemocné lidi, kteří mají problémy s komunikací.

         Na oddělení psychologie zvířat mají několik robotů, kteří na principu mimiky obličeje úspěšně komunikují s opicemi. Hanka již sestrojila robota, který na stejném principu úspěšně   komunikuje se psy. Teď zkoumá komplexně řeč těla opic, psů i lidí. Roboti, kteří se starají o děti, nemocné a staré lidi, pouze mimiku lidí registrují, ale na lidi, včetně dětí, mluví běžnou řečí. Noví roboti, z našeho oddělení psychologie zvířat, se však  zvířecí řečí těla též sami vyjadřují.

            Moje Žaneta bude k rozmlouvání s naším dítětem používat paralelně mimickou i běžnou řeč. Právě to, jak dobře dítě zvládne mimickou řeč, rozhodne o jeho budoucím citovém životě, zda se dokáže vcítit do pocitů jiných lidí a jestli bude okolím vnímáno jako oblíbené. Řeči těla se dítě učí rozumět ještě dříve než se naučí řeči slov. Pokud se začíná učit mluvit ještě v době, kdy se učí vnímat řeč těla, umí i své pocity pojmenovat a slovně vyjádřit. Lidé, kteří nedokáží slovně vyjádřit své pocity se stávají uzavřenými a často mají se svou introverzí problémy. Hanka tvrdí, že přes značnou rozdílnost existují určité společné prvky  řeči těla lidí, opic a psů.

            Velkou pozornost věnuje Hanka analýze pachů. Pachová řeč je doménou psů, ale též u lidí hraje významnou roli, zejména v sexuální oblasti. Tyto vjemy pouze nezpracováváme na úrovni vědomí. To, že nemůžeme někoho ani cítit, úplně přesně odpovídá realitě. Dokonce mnohem více, než jsme  tušili. Když řekneme, že k někomu cítíme lásku nebo náklonnost, tak to naprosto přesně vyjadřuje naše pocity. Samotné slovo cit totiž není jen jazykově příbuzné se slovesem cítit, vnímat čichem, ale svědčí o tom, že naši předkové podvědomě cítili, že láska souvisí s čichem.

          Vnitřní mikropočítač na bázi DNA je dětem běžně aplikován v pátém roce života, kdy se připravují na vstup do školy. Po narození dostávají pouze analyzátor fyziologických funkcí a aplikátor léků. Podle mne je to však příliš pozdě, protože o formování intelektuálních schopností člověka se rozhoduje daleko dříve. Rozhodla jsem se proto, že našemu dítěti aplikujeme Béďu už několik dnů po narození. Žaneta bude pochopitelně komunikovat i s jeho Béďou. Bude tak daleko přesněji vědět, co malému chybí a já budu moci být zcela bez starosti.

 

            „Haničko, tak mě napadá, že  chci opustit tvoji matku a svou ženu a Brita by mi nic takového nikdy neudělala?“

         „To máš, tati, pravdu. Žádný pes. Je to asi tím, že nejsi pes. Pes je věrný. Na druhé straně, psovi je to sice jedno, ale fenka by nikdy neopustila své štěňátko. I ty se musíš postarat o mého malého brášku.“

            „Pořád si však myslím, že Jiřina mě stále potřebuje.“

         „To máš  pravdu. Vím, že tě mamka má moc ráda a potřebuje tě. Mary tě však také potřebuje, i když si to nepřizná a dělá, že na vše stačí sama.“

            „Já vím, že mě Mary neuhání. Také vím, že mě potřebuje.“

            „Tati, nemůžeš přeci na své dceři chtít, aby tě přemlouvala k rozvodu s vlastní matkou?“

            „To já přeci od tebe nechci, Haničko.“

            „Také ode mě nemůžeš čekat, že to mámě řeknu sama. To musíš jedině ty.“

            „Já vím. Jsi moc hodná.“

            „Ještě se musíme od psů moc učit, oni takové problémy neřeší.“

            „Jak to myslíš?“

            „Věrnost, autorita a vděčnost totiž patří do stejné kategorie.“

            „To jsou snad výlučně lidské fenomény?“

            „Ne tak docela. Jak už jsme řekli, psi stejně jako lidé žili odjakživa ve společenství s určitou hierarchií. Je úplně lhostejné, zda to byla smečka vlků, protože psi pocházejí z vlků, nebo tlupa lidí v pravěku, která též jako smečka vlků lovila zvěř, nebo se jedná o vysoce organizovanou moderní lidskou společnost. Psi se stále cítí jako součást smečky. Jejími příslušníky však nejsou jen psi nebo vlci, ale především my lidé. Pro ně je věrnost, autorita nebo vděčnost jaksi přirozená. Nemluví o ní, neumí tyto pojmy pojmenovat a ani o nich nepřemýšlejí. V jejich chování, chceme-li i myšlení, se však tyto fenomény přesto vyskytují a to ve své elementární, civilizací ještě nedotčené podobě, právě tak jako u přírodních národů, které na Zemi žili ještě před 250 lety. Kde ale dnes vzít přírodní národy, když je naše civilizace integrovala? Výstižnější by bylo asi slovo zničila. Právě tak jako naše moderní civilizace zničila nebo dokonce vyhladila přírodní národy, tak lidé postupně svým přemýšlením, zdůvodňováním a konzumací čehokoliv a kohokoliv zničili v sobě přirozené hodnoty jako je věrnost, autorita nebo vděčnost. Máme pocit, že nového partnera i lásku snadno získáme, tak k čemu věrnost? Jsme si všichni rovni, tak pryč s autoritami. Všeho máme dostatek, tak za co máme být komu vděční?“

            „To snad nemůžeš myslet vážně? O věrnosti, autoritě a vděčnosti se přeci neustále mluví? Dokonce se tyto fenomény dostali i do našeho Morálního kodexu, nad jehož dodržováním bdí naše limitátory chování.“

            „Máš pravdu, že se o nich neustále mluví. Dokonce více než je zdrávo. Přírodní národy o nich nemluvili, ale jejich život byl jimi ovlivněn nebo dokonce řízen. Slyšel jsi někdy nějakého psa mluvit o autoritě, věrnosti nebo vděčnosti?“

            „Neslyšel. Možná to bude i tím, že jsem neslyšel psa mluvit ani o ničem jiném.“

         „Je to jen tím, že psům nerozumíš. Dokonce méně než oni tobě. Určité však uznáš, že pes uznává autoritu svého pána. Pes je svému pánu věrnější než manželé mezi sebou a za každé pohlazení a dobré slovo je neskonale vděčný. Emoce, láska, věrnost i žárlivost je mnohem starší než člověk. Právě proto tak moc nevěra a zrada bolí. U psů se věrnost vyskytuje ještě v čisté krystalické podobě. Člověk na věrnost už nanesl moc slov. Pes nic nezdůvodňuje. Lidské složité myšlení lásku komplikuje. Člověk se trápí.“

         „I to je pravda. Myslíš si však, že lidé vnitřně unesou, aby se učili od psů? Lidé jsou přeci nade vše hrdí na vše lidské a ty jim to teď chceš vzít.“

            „Ano, na vše lidské, když už se stydí říkat výlučně moje. Není to typicky lidská vlastnost, sobectví? Ješitnost a opojení vlastní důležitostí a jedinečností? Mary měla pravdu, když říkala, že ona s tím snad problém nemá, ale většina lidí to nevydýchá.“

            „Co ty, tati? Ty to vydýcháš?“

            „Půjdu se asi poradit s Britou.“

            „To uděláš nejlíp. Určitě tě vyslechne.“

 

            „Mary, měli bychom se vzít. Náš syn potřebuje rodinu. Chci tě požádat o ruku.“

            „To jsi si ale, Igorku, popletl pořadí.“

            „Vždy, když mě oslovíš Igorku, vím, že má inteligence povážlivě zaostává za umělou.“ 

            „Přeci by jsi nežárlil na Béďu?“

            „Teď ale spíše pokulhává má inteligence, že ano?“

            „Ale jen malinko. Nejprve se totiž musíš rozvést, aby ses mohl ženit.“

            „Já vím.“

            „Ještě předtím to však musíš říci Jiřině.“

            „Budeme muset ji dát dohromady s Hasanem.“

            „Ty parohy si však musíš nasadit sám. Ode mě to nemůžeš, jako od své potenciální manželky, žádat. Neodmítám ti však přitom asistovat. Rozhodnutí je však na tobě. Vím, že to bude pro tebe těžké.“

            „Teď, když Hasanovi umřela Fátima, nebude to tak veliký problém.“

            „Fátima byla skvělá. Je mi jí moc líto. Myslíš, že Jiřina Hasanovi Fátimu nahradí?“

            „Jiřina je také skvělá.“

            „To jsem ráda. Hasan si zaslouží skvělou ženu.“

         Každá jiná by se asi cítila dotčená, kdyby jí muž chválil její sokyni. Ne však Mary. Nebo to jen dovede mistrně skrývat. Nevím. Asi to nebylo ode mě příliš taktické, když jsem se před Mary tak pochvalně vyjadřoval o Jiřině. Já si však o Jiřině nic špatného nemyslím a Mary by to stejně poznala, kdybych nebyl upřímný. Nebýt Mary, nikdy bych se s Jiřinou nerozvedl. No právě, ještě jsem se nerozvedl.

            Určitě nepatřím k lidem, které vzrušuje, když pozorují vlastní ženu, jak jí píchá někdo jiný. Třebaže miluji Mary a chci si ji vzít, mám svoji ženu stále rád a trochu mi vadí, že mně bude nevěrná. Zejména, když příčnou jejich soulože budu já sám. Musím požádat Mary, aby zjistila, zda už ti dva spolu něco mají.

         „Igore, vím moc dobře, že máš Jiřinu stále rád. Pokud to opravdu chceš udělat, tak to udělej. Pokud si však nejsi stoprocentně jistý, že to chceš, tak se na to vykašli a já se na tebe opravdu nebudu zlobit.“

            „Já to udělat opravdu chci. Jen by mi nebylo příjemné pozorovat, jak někdo píchá moji bývalou ženu.“

            „Igorku, nikoli bývalou, Jiřina je stále tvoje žena. Chápu tě, že nechceš vidět, jak ti nasazuje parohy. Ani já se v tom šmírování nevyžívám. Nebudu se však dívat jako voyeur, ale jen sledovat jejich fyziologické funkce a biochemické hodnoty a podám ti podrobnou zprávu.“

            „Ušetři mě, prosím, všech podrobností a řekni mi jen, kdy už ano.“

            Za tři dny mi Mary oznámila, že už se Jiřina s Hasanem nejspíše vyspala.

            Konečně jsem se odhodlal: „Jiřinko, nevím jak ti to říci. Mám tě stále rád a vážím si tě. Nikdy jsi mi nic špatného neudělala a pomáhala jsi mi se vším. Také vím, že i po tolika letech mě ještě miluješ. Čekám však s Mary Ann dítě a chci se o něj i o Mary postarat. Přesněji řečeno, chci si Mary vzít.“

            „Úplně přesně řečeno, chceš se se mnou rozvést?“

            „Děkuji ti, Jiřinko, že jsi to řekla za mě.“

            „Igore, ty mě žádáš o rozvod,  jako bys mi vyznával lásku? Já tě mám přeci také ráda.“

            „Vždyť já tebe také. Rozhodně chci, abychom zůstali přáteli.“

            „Právě proto, že tě mám moc ráda, tak ti nebudu v ničem bránit.“

            „Jsi skvělá.“  Dal jsem jí velkou pusu.

         „Ale Igore, takto se žádá o ruku, ne o rozvod. Já z toho zas tolik potěšená nejsem. Na druhé straně, teď se ti snáze přiznám, že jsem tě podvedla s Hasanem.“

            „Nakonec si to zasloužím, ne?“

            „Vidím, že ti to zas tak moc nevadí. To jsem ráda. Ani se ti neptám, zda v tom nemáš prsty. Neodpovídej mi, nechci to slyšet. Myslím si, že to Hasan myslí se mnou vážně a dlouho sama nezůstanu. Takže mi tvá nabídka rozvodu přišla docela vhod. Rozhodně nebudu dělat problémy a dohodneme se jako rozumní lidé.“

            „Jsi  opravdu skvělá, děkuji.“

            „Pak ovšem nechápu, proč se chceš se mnou  rozvést? To na tebe Mary Ann tolik naléhá?“

            „Vůbec ne. Je to moje rozhodnutí. Chci to.“

            „Je to sice od tebe šlechetné, ale jak to vysvětlíme Hance?“

            „Hanička už to ví.“

            „Co tomu říká?“

            „Nic. Souhlasí.“

            „To chceš říci, že naše dcera souhlasí s tím, že se jí rodiče rozvedou?“

            „Asi tak nějak.“

            „Vy jste zkrátka oba praštění. Nezapřeš, že je to tvoje dcera.“

         „To jsem nikdy nezapíral a Hanička je moc skvělá holka. Dobře víš, že ji mám moc rád.“

            „Vy jste se hledali, až jste se našli. Táta žádá matku o rozvod jako o ruku a jejich vlastní dcera mu to schvaluje. Já z vás dostanu mladé.“

            „To by jste s Hasanem také mohli.“

            „Myslíš, že jsme jako ty? Pojď mi raději naposledy šimrat po zádech.“

            „Moc rád a doufám, že ne naposledy.“

            „Tak to tak neprožívej a zítra připrav svůj návrh, jak si rozdělíme majetek.“

            Prošlo mi to mnohem snáze, než jsem si představoval. Kdybych nepoznal Mary, tak se s Jiřinou nikdy nerozvedu.

            „Tati, už jsi řekl mamce, že se chceš dát rozvést?“

            „Ano.“

            „Co ona na to?“

            „Nic moc. Souhlasí. Tak mě napadá, nenaznačila jsi jí něco?“

            „To víš, že ne. Spíše ne. Vlastně, jak se to vezme.“

            „Jak to myslíš?“

            „Jen jsem jejího Béďu kapánek navedla, aby se postaral o to, aby byla tolerantní a velkorysá.“

            „To jste vymysleli s Mary? Ta má takové nápady. Ovlivňovat myšlení lidí je její tajné hobby.“

            „Mary nic nevymyslela. Byla to moje akce. Jen jsem se jí teoreticky ptala, které enzymy o tom rozhodují a jak jejich produkci podpořit. Měl bys být pyšný na to, jakou budeš mít chytrou a schopnou ženu.“         

            „Já o jejích schopnostech nepochybuji. Hraje si na Boha a mění lidi k obrazu svému. Jen si myslím, že jí v tobě roste zdravá konkurence.“

         „Zdravá je to správné slovo. Proto mě také Mary požádala, abych jí zastupovala, až bude na mateřské.“

            „Takže už to víš?“

            „To ano. Tohle mi Mary opravdu řekla. Já mám jen trochu větší ambice než Mary, chci měnit nejen lidi, ale i psy k obrazu svému.“

            „Na Mary stejně ještě nemáš. Ta chce, aby se i roboti podobali lidem.“

            „Tati, neboj, my už se s Mary nějak dohodneme.“

            „Já se nebojím. Vidím, že jsem ti vybral správnou macechu.“

            „Fuj, tati. Jak to mluvíš o své budoucí ženě?“

            „Nemyslím to nijak hanlivě. Je to jen zastaralý výraz pro nevlastní matku. Kdybychom se před pětadvaceti lety s Mary znali, uvěřil bych, že jsi její dcera.“

            „Alespoň nebudeš mít výčitky, že jsi se s mamkou rozvedl.“

            „Vždyť jsme se ještě nerozvedli.“

            „No právě, máš už nejvyšší čas.“

            „Nechceš přeci svého otce honit, aby se rozvedl s tvou vlastní matkou?“

            „To ne. Já jen mluvím za tvé horší já, které stále neví, co chce.“

            „Tak ti ten náš rozvod přeci jen bude trochu vadit, když mluvíš o mém horším já?“

         „Trochu je to správné slovo. Pokud však člověk nepřijme, že jeho horší i lepší já jsou dvě strany jedné mince, trápí se.“

            „Haničko, jsi hodná. Vím, že nechceš, abych se trápil. Nebude se však trápit mamka?“

         „Když se rozvedeš, bude se trápit mamka. Když se nerozvedeš bude se trápit Mary a můj bráška bude vyrůstat bez otce. Nejvíc se však budeš trápit ty, protože Mary opravdu miluješ. Tohle rozhodnutí je však jenom na tobě. S ním ti nemůže nikdo pomoci.“

            „Já vím. Už jsem se rozhodl.“

            „To je dobře. Nejhorší by bylo, kdyby ses nedokázal rozhodnout.“

            „Vždyť mně to rozhodování pěkně dlouho trvalo. Nemohl jsem ani pořádně spát.“

            „Já vím. Také jsi měl pěkně narušené zažívání.“

            „To jo.“

            „Máš štěstí, že sis neuhnal ještě něco horšího.“

            „Třeba žaludeční vřed?“

            „To také. Též většina kardiovaskulárních nemocí má psychosomatickou příčinu. Nebo i vážnější duševní poruchu.“

            „Nestraš.“

            „Psychické poruchy jsou přímo epidemií naší doby. Naši Béďové na to dávkami psychofarmak nestačí. Ty jsi nekonzultoval své potíže s psychiatrem?“

            „To víš, že konzultoval.“

            „Co ti poradil?“

            „Abych si udělal pořádek ve svém žebříčku hodnot, že ho mám nějak pomíchaný a nenajdu si čas a klid, abych si uvědomil, co je podstatné a co ne.“

            „Přesně tak. Většina lidí se dokáže rozhodnout mezi zlem a dobrem.“

            „Někteří také ne. Například ti sebevražední atentátníci z Darmastánu.“

            „Řekla jsem, že většina. Trochu složitější je vybrat si mezi dvěma zly to menší. I to však většina lidí zvládne.“

            „A co nezvládneme?“

            „Většina lidí si nedokáže vybrat mezi dvěma dobry. To je pak zdroj vnitřního konfliktu a příčina psychosomatických obtíží, které mohou vést podle dispozic  k žaludečním vředům, infarktu nebo k duševní poruše.“

            „Říkáš tedy, že Mary a mamka jsou dvě dobra?“

            „A snad ne?“

            „To jsou. Ale jak z toho ven?“

            „Co uděláš, když si vybíráš třeba televizor a nemůžeš se rozhodnout?“

            „Nechám provést Béďu nebo jiný počítač optimalizaci a dál to neřeším.“

            „Správně. Přesně tak.“

            „Teď se ti Haničko přiznám, já se za to totiž stydím. Já jsem takovou optimalizaci zadal Béďovi. Měl za mě  rozhodnout, zda je pro mě vhodnější partnerkou Mary nebo mamka.“

            „Co ses dozvěděl?“

            „Mary. Dokonce opakovaně, když jsem volil různá kritéria.“

            „Nenapadlo tě nechat i výběr kritérií na Béďovi?“

            „To víš, že jsem to také zkusil.“

            „Výsledek?“

            „Samozřejmě zas Mary. Nakonec jsem nemohl čekat nic jiného, když Béďu programuji a on zná mé preference daleko lépe než já sám.“

            „Tak vidíš. Už jsi tedy klidný?“

            „Jen trochu. Připadá mi to celé uhozené. Takové proti přírodě.“

            „To je to, co říká Mary. Lidstvo se buď naučí svěřovat rozhodováni počítačům nebo se zblázní. Většina lidí řeší sama i ten pitomý televizor. Šíbe jim z toho, ale takové životně důležité rozhodnutí, jako je výběr televizoru, počítači prostě nesvěří. Homo kybernetics mít tyto problémy nebude.“

            „Já klidně nechám výběr kterékoli věci na počítači. Také nemám problém s tím, aby Béďa rozhodoval, co udělat s mým tělem. Vím, že je lepší než doktor, natož já sám. Snad bych se nebránil ani svěřit počítači výběr partnerky, když bych byl svobodný. Radit se s počítačem, zda se mám rozvést, je i na mě trochu silná káva.“

            „Tati, to se časem podá. Jak říká Mary, pokud lidé nedovolí počítačům, aby za ně rozhodovaly, pak Homo sapiens zničí jeho vlastní civilizace.“

            „Ty s ní samozřejmě souhlasíš.“

            „Ještě je tu jedna možnost. Neřešit takové problémy vůbec.“

            „Jako tvoji pejskové?“

            „To také. Nebo se cele oddat lásce jako chudák Fátima. Je velkým nepochopením lásky i přírody vidět protiklad v jednání zvířat a v lidském citu. Fátima tu jednotu přírody, lásky a zvířat cítila. Já si ji musela vydedukovat a ověřit experimenty. “

         „Uznávám, že Béďa, ty i Mary máte pravdu, stále mě však hryže špatné svědomí, že opouštím mamku.“            

            „Nemusíš se  o mamku bát. Nezůstane dlouho sama.“

            „Co o tom víš? Mary ti něco říkala?“

         „Samozřejmě, že neříkala. Jenom stále zapomínáš na to, že jsem se od Mary už dost naučila.“

            „To vidím.“

            „Jenom mamce, proboha, neříkej, že jsi zařídil, aby ji Hasan ošukal.“

            „Jak to mluvíš o své matce?“

         „Já tím nic špatného nemyslím. Jen nazývám věci pravými jmény. Také nevidím nic špatného na tom, že mu mamka sama vlezla do postele.“

            „Nevěděl jsem, že máme tak zkaženou dceru, která si myslí takové věci o svých rodičích.“

            „To je daň za to, že jste chtěli mít inteligentní dceru.“

            „Vždyť já nic neříkám. Vím, že máš pravdu.“

            „Abys nevěděl. Stejně jsem na tebe pyšná, že sis z lásky nasadil parohy.“

         „To mě podrž. Dcera obdivuje svého otce za to, že strčí její vlastní matku do postele cizímu chlapovi. To tu snad ještě nebylo.“

            „To je ten rub vědeckého pokroku. Maminka se to ale nesmí nikdy dozvědět. Nemá pro takové vymoženosti pochopení. Zůstane to jen mezi námi dvěma a Mary. Mami věří, že se Hasanovi oddala jen z čisté lásky.“

            „Když tomu věří, tak to bude také pravda.“

         „To s tebou souhlasím. Proto jí nesmíš tu iluzi nikdy vzít. To by bylo teprve neodpustitelné.“

            „Nezdá se ti to celé nepřirozené?“

            „Samozřejmě, že zprvu ano. Řekla jsem si, že jsi hnusný zvrhlík, kterému není nic svaté.“

            „Teď už si to nemyslíš?“

            „Došlo mi, že konzumovat sex jako nějaké jídlo jsi nevymyslel ty ani Mary.“

            „Myslíš jako prodejnou lásku?“

            „Ale vůbec ne, tati. Jen se podívej kolem sebe. Všude plno reklam na erotické pomůcky a afrodisiaka. Jako by to byly nějaké čokoládové tyčinky. Nevidím na tom nic špatného, že jsi dal mamce zkonzumovat Hasana, když toužíš být jen s Mary. Nenechal bys přeci  mamku bez jídla, kdyby měla hlad? Takový přeci nejsi?“

            „Já ji přeci nepředhodil Hasana jako nějakou náhražku. Myslím, že po sobě opravdu touží, mají se rádi a budou spolu šťastni. Upřímně jim to přeji.“

            „Dost možná.“  

            „Ty nevěříš na lásku, Haničko?“

            „Ale věřím. Mnohem víc než si myslíš. Vím, že máš opravdu rád maminku, Mary i mě.“

            „To víš, že tě mám rád.“

            „Vždyť já tebe také. Jenom ta věrnost se ti nějak z té lásky vytratila. Musíš se teď rozhodovat mezi mamkou a Mary. Mezi dvěma matkami svých dětí.“

            „Ach jo, ta věrnost.“

            „Co naděláš, tati. To tě Brita nenaučila?“

            „No právě.“

         „Nevidím sice nic špatného na tom, že jsou sex a erotika chápány jako požitky. Jako třeba dobré jídlo, sport nebo procházka krásnou přírodou. To je přeci také  příjemné. Jen se nám někam vytratil cit.“

            „Myslíš, že tělesná láska je amorální?“

            „To už vůbec ne. Morálka a cit se nemají moc rádi.“

            „Proč si myslíš, že lidé ztrácejí cit?“

            „Spíš mi vadí, když jsou přesvědčeni, že cit je výlučně lidská vlastnost.“

            „Není snad?“

            „Snad kdysi byla. Ještě v dobách, kdy lidé žili těsněji svázáni s přírodou. Když se osvobodili od své závislosti na přírodě, ztratili i pokoru a s pokorou i cit.“

            „Ty by sis snad přála žít v jeskyni?“

            „To zrovna ne, ale najít ztracenou rovnováhu, cítit, že jsem součástí přírody, to ano.“

            „Myslíš, že to ještě někteří lidé dokážou?“

            „Zda lidé, to nevím, ale zvířata určitě.“

            „Tak si myslím, že vy dvě,  Mary a ty, máte mnohem raději zvířata a roboty než lidi.“

            „To ne, jenom se nám podařilo  zbavit se iluzí o nás lidech.“

            „Opravdu si o mně nic špatného nemyslíš, když opouštím tvoji matku, kterou mám navíc stále rád?“

            „Dát někomu nálepku, že je špatný je to nejjednodušší, co může člověk učinit. Nemůže to však nikomu a ničemu prospět.“

            „Proč to tedy lidé tak často dělají?“

            „Protože se tím zbavují odpovědnosti.  Nemusí přemýšlet, co toho člověka k jednání, které považují za špatné, vedlo. Snažit se pochopit  nepříjemné je vždy těžké. Zdůvodňovat morálkou svoji neochotu, vcítit se do druhého, je to největší pokrytectví a nemělo by být nikdy vydáváno za  spravedlivé a morální. Je to přímo ohavné.“

            „Na to jsi přišla sama, Mary, tvůj Béďa nebo dokonce Brita?“

            „Každá trochu. Člověk by se neměl bát otevřít se sobě, svému počítači, přátelům i zvířatům. Úsloví, že pes je nejlepší přítel člověka, je totiž skutečně pravdivé.“ 

            Je  opravdu podivné, že se Hanička mnohem více podobá Mary než své vlastní matce. U obou se snoubí zdravé až dravé sebevědomí s nepředstíranou opravdovou pokorou před přírodou. Nakonec Mary se své matce podobá ještě mnohem méně než Hanka Jiřině. Mariinu matku  jsem sice poznal jen letmo, ale i tak mohu říci, že  velkorysostí určitě neoplývá. Zato  Mary Ann  dostala od sudiček, či spíše genetických inženýrů, pořádnou porci velkorysosti a nadhledu. .

            „Já se také cítím v přítomnosti Brity takový uvolněný, klidný a vyrovnaný. Když hladím její hrubou, ale příjemnou srst a dívám se do jejích hnědých oddaných očích, tak cítím jak mnou prostupuje pokora před přírodou  i nezištnou láskou. Jsem schopen vnímat nejen Britu, ale vcítit se i do duší lidí. Zkrátka milovat.“

            „Teď už se mi nedivíš, že chci, aby se lidé učili od psů?“

            „Nedivím, Haničko.“

         „Tak při šlechtění toho nového lidského druhu nezapomeňte na to, že i člověk má být pokorný před přírodou, citlivý ke všem živým tvorům a naplněný láskou ke všemu živému. Jenom tak se stane moudrým a ne pouze superinteligentním.“ 

            „Jsem na tebe pyšný. Jsem hrdý na to, že mám tak moudrou dceru.“

            „Tak to s tou chválou moc nepřeháněj a dej mi raději napít.“

            Je to strašně zajímavé, jak jsem pyšný na svoji dceru i když tak naturalisticky mluví o avantýrách svých rodičů. Její inteligence a morálka asi dospěla do bodu, kde se stýká s prostotou a vulgaritou. Stále asi platí, že co je geniální je i jednoduché a co je přirozené, je i čisté a jen hloupí lidé obojí zatracují ve jménu učenosti a morálky. 

 

            Teď asi čekáte, že se Igor s Jiřinou v pohodě, s úsměvem a s láskou  rozvedou, právě tak jak se před lety brali. Dodrží to, co si právě slíbili a na čem se dohodli. Nadále zůstanou nejlepšími přáteli, budou si pomáhat a nevymění si jedno křivé slůvko nebo zlý pohled.

            Vůbec nevadí, že takový případ šťastného rozvodu neznáte z vlastní praxe ani z doslechu. Pevně věříte, že za dvě stě let lidé už konečně dostanou rozum, přestanou přilévat olej do ohně a sypat si sůl do ran  ve svém srdci a na své duši. 

            Nejspíš by to tak skutečně dopadlo, kdyby Jiřinu nenapadlo se svěřit své matce. V tchyni se probudil, dosud pečlivě utajovaný dramatický talent, a sehrála tak zdařilý tragikomický výstup, který by ani Shakespeare nenapsal lépe. Igorovi nezbylo nic jiného, než se v rychlosti a bez elegance sbalit. Jiřina mu pomáhala tím, že za ním házela jeho svršky z okna, aby všichni sousedé mohli spočítat, kolik slipů její, brzy už bývalý, muž vlastní.

            Igor se svěřil Hance: „Tohle jsem tedy opravdu nechtěl.“

            „To nic, tati. To se časem podá, uvidíš.“

            „Já vím, čas vše zhojí, hlavně, že mám tebe.“

            „Snad také Mary?“

            „To víš, že ano. Mary je úžasná. Miluji ji.“

            „To jsem ráda. Hlavně vydrž a neztrať glanc.“

            „Obávám se, že už notně utrpěl.“

            „Netruchli, ještě tě neškvaří v krematoriu.“  

            Matka také Jiřině  poradila nejmoudřejší věc, kterou je třeba v takovém případě učinit. Jiřina vtrhla jako fúrie do ředitelské kanceláře, právě v době porady vedení, a hodila Mary na stůl svoji výpověď. Tolik blesků ještě žádný robot neviděl na nebi ani při požáru rozvodny, natož pak v ženských očích.

            Teprve po měsíci se Mary odvážila před Jiřininými zraky výpověď roztrhat. S Igorem se Jiřina začala zdravit teprve za půl roku. Půl roku Jiřině trvalo, než se jí podařilo zbavit se milující a litující náruče své matky a mohla se konečně vášnivě vrhnout do milující a touhou planoucí náruče Hasanovy.

            Než se však rok s rokem sešel, tak vášnivý sex s Hasanem vypudil z její mysli veškeré záporné emoce a skutečně se z ní, Igora i Mary stali opět nejlepší přátelé a na ochotnické vystoupení Jiřininy matky všichni tři jen s láskou a s úsměvem vzpomínali.

            Jiřina pravila: „Již nikdy více.“

            „Proč? Sranda musí být, kdyby na sůl nebylo,“ vyslovila životní moudro ředitelka Mary.

 

            Igor s Jiřinou si sice dali na čas, ale nakonec oba splnili, co si slíbili. Rozvedli se jako dva rozumní lidé.  Samozřejmě nesmíte zapomenout, že se tento příběh  odehraje až za dvě stě let. Dnes bychom ho museli zařadit do kategorie mýtů a pohádek.