Příběh šestý

 

                                                                    

                                         Absurdistán je právnický stát

 

 

             Moje žena mě podezřívá z nevěry. Už to není mezi námi jako dřív. Před 400 lety stačilo najít milostný dopis, před 200 lety stačilo si přečíst v mobilu partnera SMS, kterou zapomněl vymazat. Moje Jiřina měla chudák o mě strach, a tak se napojila na můj vnitřní mikropočítač, aby se dozvěděla, zda nemám něco se srdcem a jak to vůbec se mnou vypadá.

         To ovšem neměla dělat. Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Kdo se moc zajímá o svého partnera, tak se obyčejně moc doví. Ne každý snese pravdivé informace a o milující duši to platí dvojnásob. Její mikropočítač se napojil na můj a analyzoval mé tepové frekvence i krevní tlak, což interpretoval jako milostné hrátky v době, kdy jsme prokazatelně spolu nebyli.

         Dovedete si asi představit, co si začala myslet. Teď mi ten hnusný zrádce napovídá, kdy to vlastně začalo. Mám si vzpomenout na  Silvestra. Proč?  Rodinná pohoda. Nestalo se přece nic, co by mohlo rozladit mou milující ženu?

         Uvítali jsme příchod třetího roku 23. století lahví červeného sektu.  Bouchání zátek šampaňského přehlušoval sykot rachejtlí nejrůznějších barev.  Brita za nimi běhala a radovala se spolu s námi, a vůbec se nekrčila někde v koutku, jako ostatní psi.  Při novoročním polibku jsem cítil nepokoj Jiřinčina jazýčku. Z jejích slin se do mne vlévala energie klanopraškového čaje, který právě dopila. Má láska k vlastní ženě byla mnohonásobně umocňovaná mocí hvězd, které se třpytily na silvestrovské obloze, křižované barevnými stužkami a jiskrami ohňostrojů.  Cítil jsem, jak do mě vstupuje energie ze vzdálených světů a rezonuje ve zduřelých bradavkách Jiřinky.

            Jmenuji se Igor. Pracuji v ústavu, který se zabývá zdokonalováním lidských genů, ovlivňujících lidské chování v oblasti společenského styku, podnikání a mezilidských vztahů. To je tedy představení jako někde u konkursu. To už mám naštěstí za sebou.

         Tak tedy po pořádku, co vlastně dělám? O čem má také chlap po třicítce povídat, když už ho nebaví neustále myslet na sex?  No přeci o práci, která šlechtí člověka a polidštila opici. Zabývám se genetickým inženýrstvím. Přesněji vývojem lidských genů, které umožňují lidem, aby si vzájemně neubližovali nebo se neokrádali či si jinak neškodili. Moje žena Jiřinka pracuje v ústavu také. Vystudovala historickou sociologii, politologii a právo.

         Naši dvanáctiletou dcerku Haničku velice zajímá naše práce. Hanka má oproti dětem váženého čtenáře jednu nespornou výhodu. Nemusí se žádná fakta šrotit do školy nazpaměť. Vše potřebné má uloženo v databázi znalostí. Na tomto místě si dovolím čtenáře, jehož hobby není biologie, chvíli nudit nezáživnou přednáškou o naší technické dokumentaci, kterou má k dispozici každá naše buňka. Domnívám se, že nevlastníte databázi znalostí a tak to snad přežijete, když to přežila Hanička, která si to snadno mohla najít ve své databázi znalostí.

         „Genetický kód je pouze jeden a je zcela univerzální pro všechny živé organizmy na Zemi. Nezáleží, zda se jedná o člověka, zvíře, rostlinu nebo bakterii. Příroda si vystačí pro zápis veškerých informací s abecedou o pouhých čtyřech písmenech.“

         Jiřina pobíhá v kuchyni a předstírá, že nám připravuje večeři. Nevím, proč ženy mají stále tendenci připravovat svým milovaným mužům jídlo a pečovat o teplo v rodinném krbu, když vše zvládnou lednička s vysavačem sami. Stačí jen projevit přání, co budeme jíst a jakou si v bytě přejeme mít teplotu i vůni. Je to nejspíše to samé, jako když já si hraji na vzorného otce a předstírám, že se učím s Haničkou. Je to spíše moje exhibice. Hanička moje doučování nepotřebuje. Přesto se tváří, že ji to děsně zajímá a tak budu pokračovat. 

         „Z těchto čtyř písmen vytvořila 64 slov o třech písmenech. I to je až moc, protože potřebuje nazvat pouze 20 aminokyselin, ze kterých se skládají všechny rostlinné i živočišné bílkoviny. Předpis, podle kterého příroda přiřazuje k jednotlivým  slovům 20 aminokyselin se nazývá genetický kód. Na bohatou slovní zásobu si  příroda, na rozdíl od našich spisovatelů, opravdu nepotrpí. Přesto dokáže popsat něco tak krásného, jako je žena. Nebo tebe Haničko.“

            „Já jsem přeci také žena.“

            „Jistě, že budeš. Moc krásná žena. Už teď jsi moc hezká dívka, a také chytrá,“ dělá mi potěšení své dcerce lichotit, ale raději pokračuji v nudném výkladu: „Celé věty, popisující složení jednotlivých bílkovin se  nazývají geny. Každá buňka má ve své  DNA zapsáno tisíce takových genů. Určitá vlastnost je určena jedním nebo několika málo geny. Soubor genů v buňce, chcete-li kniha  o celém našem těle se nazývá genom,“ ještě čtenářům na vysvětlení, pokud se neurazí. Nikoli genetický kód, jak vám občas tvrdí novináři.

            Jiřina stopla vysavač a přinesla mi kávu a Haničce džus. Vysavač, který obsluhuje lépe než číšník v čtyřhvězdičkovém hotelu jsme dostali jako svatební dar, ale moje žena nechce pochopit, že je to jeho práce a ne její. Nakonec je to jen prkotina, je daleko horší, že já si sice hraji na vzorného otce a stále myslím na jinou ženu více než na matku mé dcerky. 

         „Už sice vím, jak buňka pozná, jaké mi má vyrobit bílkoviny, ale pořád nevím, proč mám modré oči, alergii na jahody a neumím zpívat?“

         „Haničko, podívej se do databáze biochemie a řekni mi, co jsou to enzymy?“

         „Enzymy jsou biokatalyzátory.  No jo, bílkoviny. To stačí?“

         „Víš, co to jsou katalyzátory?  Najdeš si to ve své databázi chemie.“

            „Katalyzátory jsou látky, které urychlují chemické reakce a sami se přitom nespotřebovávají.“

            „Přesně. Šikovná holka.  Za pomoci enzymů probíhají všechny chemické reakce, kterými se vytvoří všechny ostatní látky v těle. Chemické reakce také určují, jak se živé organizmy chovají  i jak dokáží sami sebe opravit při nějaké anomálii, kterou lékaři nazývají nemocí.“

         „To také chemické reakce a enzymy určují takové vlastnosti, jako je moudrost, blbost, láska, nenávist, závist, strach, odvaha, píle, lenost, velkorysost, krása, sobeckost,   uzavřenost, kreativita, fantazie, násilnická povaha,  malichernost, tolerance, žárlivost, sklon k alkoholismu  a co já vím ještě?“ Valím oči, jaké pojmy naše dcera zná. Dochází mi, že to pro ni nejsou jen pouhá slova, ale že i velice přesně ví, co ta slova znamenají a také má jasno o tom, které vlastnosti chce mít a které ne. Jsem přesvědčen, že to dokáže i když se jí to svými výchovnými zásahy budeme snažit komplikovat.

            „Zatím tomu věříme, postupně všechny tyto vlastnosti převádíme na chemické reakce, modelujeme jejich průběh, hledáme příslušné enzymy a jim odpovídající geny.“

            „Tati, jak lidé dříve dokázali, že se nechovali asociálně, když se ještě moc nevyznali v genetickém inženýrství?  Učitelka nám říkala, že lidstvo začalo aktivně upravovat své vlastnosti a řídit své chování teprve před 50 lety.“

         „Víš,  oni uznávali takzvané zákony.“

            „Myslíš přírodní zákony? Ty přece platí, ať už je uznáváme nebo ne. Ať je známe nebo ne.

            Je to také přírodní zákon, že muž neustále kouká po jiných ženách i když má doma hezkou a hodnou ženu?

            „Ano, ale raději zavoláme maminku.  Ta tyhle věci studovala.  Vyzná se v nich a lépe ti to vyloží než já.“

         „Jiřinko, pojď sem mezi nás.“

         „O čem vy dva zase spekulujete?“

            Hanička se zvědavě podívá na maminku: „Mami, řekni nám, co to byly ty zákony?  Nemyslím přírodní, to mi je jasné, ale nějaké vymyšlené lidmi.“

         „Víš,  dříve se lidé k sobě nechovali tak hezky, jako my dneska.“

            Jsem šťastný, že si naše dcera myslí, že se k sobě lidé dnes chovají dobře, moc si přeji, abych ji z tohoto omylu nevyvedl. To ani omylem. Přísahám si. Mé horší já mi upozorňuje, že přísahat se nemá a že na přírodní zákony jsem krátký. To bych při svém přírodovědném vzděláni už mohl vědět.

         „Jak se k sobě chovali?“

            Ani Jiřina neví, jak to nejlépe vysvětlit: „Třeba si navzájem brali věci, říkalo se, že kradli.  Jeden druhého napadali, bili. Třeba se i zabíjeli.“

         „Mami, a to je ti ostatní nechali?  To nechali ubližovat slabším? To je nikdo nebránil?“

            „To víš, že se občas našel nějaký ten rytíř, který bránil slabší a chránil ženy, vystupoval čestně a nebál se. Takových však bylo málo.“

            „Jak to tedy řešili?“

            „Právě proto si lidé vymysleli zákony a ctili právo. Tedy alespoň někteří. Stát pak právo tvrdě vynucoval. To jsem trochu přehnala. Tvrdě sice ano, ale úspěšnost byla poněkud horší, “ vysvětluje dcerce Jiřina.

            „Říkáš, že stát právo tvrdě vynucoval? To byl stát vlastně největší násilník. Co říkáš, mami?“ a hodí blonďatou loknu na stranu, aby jí nešla přes modrá kukadla.

            „To určitě. Stát je organizované násilí, v tom  měl Lenin pravdu.“

            „A v čem ji neměl?“

            „Třeba v tom, že nelze srovnávat příjem podnikatele a plat zaměstnance.“

            „To je jasné, podnikatel musí investovat do podniku a zaměstnanec má své peníze jen pro sebe a svoji rodinu.“

            „Jasné to sice je, ale to nebránilo Leninovým následovníkům, aby  úplně rozeštvaly lidi mezi sebou. Tři sta let takto lidi prudily, až to málem skončilo  totálním zmatkem. Nikdo už vlastně nevěděl, co je správné a co ne. Co je pravda a co není. Komu je ubližováno a kdo koho vydírá a vykořisťuje,“ Igor si opět, jak už tolikrát, uvědomí, jakého má v Haničce skvělého oponenta i pozorného posluchače. 

            Vím vůbec já, co je vlastně správné? Neubližuji své ženě?  Jsem srab. Jinak bych to Jiřině řekl na rovinu. A rozbil rodinu. To přeci nechci.  Rozpory však vždy hnaly lidstvo dopředu? To jsou jen takové akademické povídačky. To, co je dobré pro lidstvo, je asi pro jednoho človíčka pořádná pecka. Nějaké jednoduché geniální řešení  musí určitě existovat. Nevěra je stará jako lidstvo samo. Tolik lidí už ji ve zdraví přežilo. Nebo taky ne. Vždyť to ani vlastně není nevěra. Člověk se musí radovat z každého okamžiku a nedělat si vrásky z toho, co teprve přijde. Nebo také nepřijde. Kdo ví?   

         Jiřina se vmísí do rozhovoru, poté co se Igor zamyslel: „Lidé, zejména ti, kteří si moc nevěří a cítí se zbyteční na světě, děsně povyrostou, když jim někdo namluví, že sami sice nic moc neznamenají, přesto však mají veliké historické poslání.“

            „To si takové blbosti nechali nabulíkovat?“

            Igor se podívá na Jiřinu a pak začne sám: „Protože tomu rádi uvěří. Sami jsou ve své podstatě ustrašení a zbabělí, nevěří si. Když jim ale někdo řekne, že jsou příslušníky vyvolené rasy, národa, kasty, církve nebo třídy, tak jim sebevědomí zatemní rozum a dají se bez problémů přemluvit k nejhrůznějším zločinům, které by sami nikdy nespáchali. Připadají si jako supermani, třebaže se klepou strachy, jak srnčí ratlík.“

            Nebo jsem vlastně jen obyčejný ješitný chlap? Jenom chci, abych se cítil jako větší samec, když budu mít také milenku.  Lásku si jenom namlouvám a ve skutečnosti mi stačí Jiřina? Chtěl bych milovat jako superman tu nejkrásnější z žen, ale zrovna si, já starý sklerotik, nemohu vzpomenout, která to je. Chci létat v oblacích jako superman, ale třesu se jak ratlík, aby mi náhodou manželka nepřišla na nevěru, která se ještě vůbec nestala. Proto si tu raději hraji na vzorného otce. Opravdu si jenom hraji? Ne, Haničku mám opravdu rád. Ona mě také. Nesmím ji zklamat. Už žádné koniny. 

            Hanička pozorně poslouchá a opáčí: „To, že získají sebevědomí a odvahu je dobré, ale co ta ztráta sebekontroly, citu, ohledu a smyslu pro přímé jednání?“

         Igor se zahledí do dáli, kde vidí les a uvědomí si, jak je jeho Hanička vlastně moudrá. Přemýšlí, zda i jemu nechybí vlastně cit, sebekontrola, ohled na druhé a smysl pro přímé jednání. Možná, že je to moudrost, která mi chybí? Jsem jen otrok svých hormonů?

            Raději se tedy soustředí na odpověď své dceři: „To máš Haničko tak. Pes nebo vlk také nezaútočí na ovci, když je sám, ale ve smečce si troufne. Je to takové stádní chování, vyskytuje se i u člověka, či spíše vyskytovalo. Bojácný zakřiknutý člověk bude někomu klidně nadávat, když tak činí celá hospoda nebo vezme kámen a hodí na druhou stranu, je-li v davu, ale kdyby se cítil sám, nebude se určitě tak agresivně chovat. Teprve před padesáti lety se podařilo lidstvo uklidnit, když už nepokoje nebyly zvládnutelné.“

            S kým já jsem vlastně ve stádě? Nebo jsou vlastně všichni chlapi jen stádo ješitných samců, kteří by chtěli mít harém a ta jeho by nemohla na jiného samce ani pomyslet?

         „A jak?“ otočila na mě své modré oči Hanička.

            „Počkej, o tom ti budu vyprávět, až se napijeme. Maminka ti řekne víc podrobností než já. Já spíš  znám biologicko-technickou stránku.“

            Igor si uvědomuje, jak je vlastně šťastný, že má tak úžasnou dcerku a vůbec celou rodinu. Ani Jiřina není k zahození. Tak proč chce všechno zahodit? Vždyť nechce nic zahazovat. Dcera, rodina, žena, štěstí, přece nepatří do popelnice. To opravdu ne!

         Jiřina se pohrouží do sebe, sleduje, jak se Igor s Haničkou jdou napít a přemítá. Jak je možné, že k Igorovi už necítím to, co dříve?  Schází mi takovéto mravenčení po celém těle, až do bradavek, do podbříška, do kundičky, které jsem dříve pociťovala, když se jen letmo dotkl mého těla. Táhne mě to jinam?  K jinému muži?  K jakému?  Co já vím.  Na tom není nic špatného, že se mi líbí svalnatí chlapi.  Pořádně jsem si stejně s nikým nezačala.  Nebo snad ano? Ne, to byl jen takový flirt. Už je to stejně pryč. Ať. Stejně mám Igora pořád ráda. Nebo nás spojuje už jen Hanička?  Je to dobrý táta.  Hanička by nepřenesla přes srdce, kdybychom se rozvedli. Nemá tátu nakonec raději než mě?  Ale ne, má mě moc ráda a já ji ještě víc.  Jen si s ním asi víc rozumí.  Je po něm.  Má exaktní myšlení. Není blbá na matiku jako já.

            Když se občerstvili, vrací se Igor k vysvětlování: „Haničko, víš, jak se stát snažil zařídit, aby se lidé řídili jeho zákony?“

         „To nevím.  Ani ještě pořádně nevím, co to ty zákony vlastně byly?“

            „ Zákony byla taková pravidla, kterými se měli lidé řídit.  Problém byl v tom, že těch zákonů bylo čím dál víc, stále se měnily a v různých státech platily různé zákony.  Nakonec se v těch zákonech nevyznali ani sami právníci,“ vysvětluje Jiřina a přemýšlí, zda tato generace bez psaných zákonů a orgánů činných v trestním řízení bude skutečně šťastná.

         Hanička pohotově opáčí:  „Natož obyčejní lidé, viď?“

            „Třeba podnikatelé musely znát všechny zákony a běda, když ne. Platili jako mourovatí a byli rádi, že je nezavřeli do vězení.  Když jsi se zeptala úředníka na nějakém úřadě, jak si vysvětlit zákon, kterým se zabývá jeho kolega u vedlejšího stolu, který si šel koupit svačinu nebo vyrazil na služební cestu,  tak ti nikdy neporadil.  Řekl, že to není jeho obor,  že tomu nerozumí.  Od toho, rozumět všemu a zodpovídat za vše, tu byli podnikatelé, nebo-li  vykořisťovatelé,“ vzpomene si na vyprávění svého dědečka, který podnikal před více než padesáti lety.

            Hanička se nechce dotazovat své databáze na definici a tak se ptá: „Co to bylo vězení?“

         Jiřina se zamyslí, jak to dcerce jednoduše vysvětlit:  „Vězení?  To byla taková budova s mřížemi, obehnaná ostnatým drátem, aby nemohl nikdo utéct.  Když pan soudce usoudil, že občan porušil nějaký zákon, tak tam toho člověka  na několik let zavřeli.“

         „To, aby studoval ty zákony a příště už je neporušoval?“ přemýšlí Hanka podle svého.

            „Ale kdepak.  Když se takový člověk dostal do vězení, tak se tam akorát od ostatních vězňů přiučil, co ještě neuměl. Jak krást, aby se na to nepřišlo. Jak snadno přijít k penězům. Jak napálit policajty a soudce,“  uvědomí si, že jsou této generaci  tato zařízení zcela cizí.

            „Což kdyby takovýmto způsobem léčili lékaři?  Pacienta by vzali do nemocnice a pustili ho, až bude mnohem víc nemocný, než když přišel.“

            „Za tohle by každý soudce zavřel lékaře na tak dlouho do vězení, až by tam sám pořádně onemocněl,“ vzpomene si Jiřina na to, co ví o době před více než padesáti lety.       

         „Soudci se za to nic nestalo?“ ptá se nevěřícně Hanička.

            „Ale kdepak, soudci byli nezávislí.  Jinak řečeno, mohli si dělat, co chtěli. Nemohl je odvolat ani president a Bůh zrovna nebyl k nalezení. Presidentovi jen milostivě dovolili, aby je mohl jmenovat. Když se zdráhal, tak si hned stěžovali, že nerespektuje jejich nezávislost.“

            „Na té své nezávislosti si soudci moc zakládali. Vykládali si ji tak, že musí mít tak velké platy, aby se jim každý úplatek, v porovnání s jejich platem, zdál malý. Tak pořád dostávali přidáno a pořád neměli dost.  Když se to dozvěděli úředníci, tak chtěli přidat také a stát měl čím dál tím méně peněz a stále víc se zadlužoval. Podnikatelé museli platit stále větší daně a podobné poplatky, takže nemohli investovat do podniku. Pak se zase zaměstnanci začali na podnikatelích domáhat svých práv, protože dostávali méně než úředníci, kteří jen pili kafe a otravovali lidem život,“  vloží se  do rozhovoru Igor.

            „Podnikatelé přeci něco vymysleli, ne?“  táže se optimisticky Hanička.

            „To víš, že vymysleli. Najímali si právníky a daňové poradce, aby jim poradili, jak platit co nejmenší daně, jak vyzrát na stát.   Byl to boj o přežití, “ vysvětluje Jiřina.

            „Politici tomu říkali právní stát.  Ve skutečnosti to byl právnický stát. Byla to zlatá doba pro právníky.  Měli zlatý důl. Výstižně situaci v naší zemi, před více než sto lety, popisuje Hans Schmied ve své knize:  Absurdistán je právnický stát,“ doplní Igor.

            „Když byl stát úplně na dně a nechtěl pořád zvyšovat platy soudcům a úředníkům, tak  soudci žalovali stát u jiných soudců, že jim stát neoprávněně bere jejich peníze,“ nezůstává Jiřina pozadu.

            „Ti soudci byli jejich kámoši, tak rozhodli, aby stát solil, aby ti chudáčci soudci nemuseli žebrat o úplatky a stačilo jim, že jim je lidi sami strkají do kapsy?“ rychle se zorientuje v nedávno minulé době.

            „Přesně tak. Jsi moc chytrá holka,“  podívá se Haničce do hlubokých modrých očí a zdá se mu, že lidstvo má už to nejhorší za sebou. Co ale on?

         „Jak to vypadalo u takového soudu?“

            „Kromě soudce a obžalovaného tam ještě museli být dva další právníci. Jeden se nazýval státní zástupce a druhý obhájce. Oba chodili do stejné právnické školy a odvolávali se na stejné zákony. Vtip byl v tom, že každý z těch pánů tvrdil něco jiného.“

         „Mohl mít někdo z nich pravdu?“ využije Hanička svého exaktního myšlení.

            „Samozřejmě, že nemohl. O tom to právě bylo. Kdyby existovala objektivní pravda, tak by přišli o práci. Museli ale všichni předstírat, že jim  o pravdu právě jde. Přestože se oba právníci řídili stejnými zákony, tak jednou soudce uznal, že má pravdu obhájce, jindy prokurátor. Tím vzbudil zdání objektivity, nezávislosti a spravedlnosti,“ odpoví Igor, kterému není cizí Haniččino exaktní myšlení.

            „Oba pánové se potom odvolali k vyššímu soudu a ten vrátil případ k novému projednání.“

         „Když měl člověk dost peněz, dost trpělivosti a pevné nervy, tak se mohl odvolávat až do smrti a nemusel být odsouzen,“ doplní pragmaticky Igor.

            „Když si pak u vyššího nadnárodního soudu někdo stěžoval na mnohaleté soudní tahanice, tak ten soud nepotrestal soudce, kteří za průtahy mohli, ale stát, to znamená všechny lidi, jak se v té době s oblibou říkalo, daňové poplatníky,“ ilustruje minulou dobu Jiřina.

            Hanička odpoví stejně pragmaticky a exaktně: „Nejlepší by bylo, aby si soudce hodil mincí, kdo má pravdu. Bylo by to objektivnější, levnější a rychlejší.“

         Jiřina si vzpomene, jak ještě jako holka pomáhala zachraňovat velrybu, která uvízla na mělčině. Byla to práce, která měla opravdu smysl, cítila se sice děsně utahaná, myslela, že na té pláži tehdy vypustí duši dříve než ta velryba. Nakonec to všechno dobře dopadlo, velrybu se podařilo vrátit na širé moře a duši nevypustila ona ani velryba. Kéž by vždycky její snažení mělo takový užitečný výsledek. Možná toto povídání s dcerkou a Igorem má také nějaký smysl, vrátí se v duchu do přítomnosti  a odpoví: „Lidé dříve odmítali jednat racionálně a dívat se na problémy nezaujatě. Trpěli komplexem vlastní důležitosti.  Soudci si zakládali nejen na své nezávislosti, ale zejména na svém smyslu pro spravedlnost a právo. Ztotožnění své dobře placené práce s rutinou generátoru náhodných čísel by pokládali za útok proti své důstojnosti a samé podstatě soudcovského stavu.“

            Igor přemýšlí, zda i on netrpí  komplexem vlastní důležitosti. Důležitému chlapovi přeci nestačí jen jedna žena. Každý statný jelen má přeci několik laní. Proč vlastně lidé říkají podváděnému manželovi paroháč? Vždyť přece takový statný dvanácterák je neomezeným pánem svého harému. Houby, musí o svůj harém  bojovat a až zestárne nebo onemocní, tak o něj stejně přijde. Přijde i chlap o své ženy až onemocní a zestárne? Asi ano, zvláště, když jich má víc. Pak jednoho dne nic.

            „Asi si nebyli jisti sami sebou. Člověk hloupý a zlý mě přeci nemůže urazit?  Pokud si myslím, že mě urazil někdo inteligentní a dobrý, tak budu o jeho slovech přemýšlet a stanu se opět trochu lepší. To ve škole netrénovali?“ Hanička udiveně vykulí svá modrá kukadla a jen tak lehce, s nadhledem, se pousměje.

            Ano, teď na to Hanička kápla. Já si nejsem jistý sám sebou. Proto bych byl rád své ženě nevěrný. Připadal bych si důležitý. Jako tvrdý chlap. Ve skutečnosti se však nevěry bojím. Jsem asi jenom srab a ne chlap.

            „Haničko, ještě tak před sto lety se ve škole kladl důraz především na znalosti.  Kdo měl znalosti, pohotově si je vybavoval a bez trémy odpovídal, dostal jedničku,“ Jiřina si uvědomí, že s plným využitím databáze znalostí měla ještě donedávna sama problémy a její babička ji vlastně nikdy nepoužívala.

         Hanička nezná vysvědčení se známkami a proto se diví: „ Jakou jedničku?“

            „Dříve se ve škole znalosti a dovednosti  hodnotily známkami. Kdo uměl, dostal jedničku. Komu to nešlo nebo jen přemýšlel jinak než paní učitelka, dostal trojku, čtyřku nebo i pětku.  Pětku hlavně tehdy, když i zlobil a nedával pozor a paní učitelka ho neměla ráda,“ vysvětluje Jiřina, která své teoretické znalosti čerpá jen z historických knih a o stavu našeho školství nemůže mít ani ponětí.

            Hanička rychle přehodnotí situaci a v duchu se přepraví do doby před sto lety: „Já vím, mami.  Dříve neměli vnitřní databáze znalostí, posilovače a synchronizátory receptorů. Měli to těžší. Ale stejně. To ve škole nerozvíjeli kreativitu, fantazii, analýzu situací a syntézu dílčích poznatků?“

            „Určité pokusy tu samozřejmě byly, ale většinou tvůrčí myšlení žáků rozvíjeli jen okrajově a nesystematicky a většina učitelů cpala do žáků jen fakta a poučky“

         „Myslíš si, že už se lidé poučili nebo dokonce změnili?“

            „Občas si tedy myslím, že lidé jsou nepoučitelní, ale změnit člověka k lepšímu, a to i  pomocí genetických manipulací a vnitřních počítačů, patří k nejdůležitějším úkolům našeho ústavu,“ hrdě, ale bez vtipu, elegance a kreativity, připomene Igor dcerce svoji práci a na chvíli si zase připadá úspěšný.

            „Já vím, soudce se pyšnil tím, že je spravedlivý a nezávislý soudce, rozhoduje o osudech jiných a nepřipustil si, že dělá jen to, co by lépe zvládl nejobyčejnější čip. Učitel se bojí, aby mu žáci neukázali, že jsou chytřejší než on a neřekli si, že je nemá co naučit.    Vůbec si lidé o sobě mysleli mnohem více, než odpovídá jejich reálným schopnostem a vyvyšovali se nad ostatní zvířata.  Já se jen těším na dobu, kdy vybavíme i psy, koně, delfíny, velryby, šimpanze či jiná inteligentní zvířata překladači a synchronizátory pro konvergenci lidského a zvířecího myšlení a propojíme jejich receptory s databází našich znalostí a dovedností. Určitě se od nich moc naučíme,“  shrne Hanka, která se rychle zorientovala a zároveň představila svoji vizi.   

            „To je, zatím hudba budoucnosti, spíše science-fiction, ale určitě k tomu brzy dojde,“ reaguje Igor.  

            Jiřina přemítá. Proč myslím na jiného chlapa?  Je to jen podvědomá snaha zplodit co možná nejkvalitnější potomstvo? Hormony houby vědí o plánovaném rodičovství. Proč by měl být Igor pro mě špatný partner? Je inteligentní a hodný. Mám ho přeci ráda. Jenom si hledám, jako každá samice, chlapa, co možná s nejrozdílnějšími geny, abychom nezdegenerovali. Hasan je dostatečně exotický, aby měl jiné geny než já. Co mě na něm přitahuje? Jsem jen obyčejná samice, která se řídí čichem a my ženy to vznešeně nazýváme cit?   Láska a cit jsou jen taková šidítka pro naše svědomí. Stydíme se za to, že jsme jen samice. Myslíme si, že žena je něco více. Za milión let jsme se však nezměnily. Člověk je také jenom zvíře.  Proč už si nemyslím, že jsem objevila s Igorem lásku? Je tak nádherné tomu věřit. Je tak příjemné setrvávat v krásné lži. Eva prý utrhla v ráji jablko poznání. Něco na té biblické pověsti je. Bůh je pak vyhnal z ráje a oni pak poznali jen samé trápení a dřinu. Ale také sex. To není zas tak špatné? Jaká by byla láska bez sexu? Asi jako neosolené brambory.  Ani láska bez trápení není ono. Byla by jako pivo, které není hořké. Trápení, láska, sex a poznání teprve dělají život životem. Proto se holky vzdělávejte, to lásce neuškodí a orgasmus nezkazí. Nebo je lidská láska přeci jen něco víc? Brita chce mít se Šarikem jen štěňata a Igora miluje. Je lidská láska víc než láska psa, který věrně miluje svého pána? Je mateřská láska více než pud samice, která chrání svá mláďata? Nebo jsou to jen výplody lidské ješitnosti?  Není přece větší lásky, než já právě cítím. Není přece nad lidskou lásku. Ještě nikdy nikdo nikomu neublížil tak, jako ty mně. Kolikrát jsme už něco podobného slyšeli? Kolikrát jme to už sami prožívali? Láska je vždy osobní. Právě proto je tak krásná, že se dotýká jen nás.

            „Tati, co je to vlastně ta databáze vnitřních znalostí? “ 

            „Jakmile se dítě narodí, implantují mu lékaři receptor, který se naváže na vhodná nervová zakončení, krevní a lymfatický systém, aby byl napojen na nervovou a hormonální soustavu.  Tento receptor pak po celý život na sebe váže molekulární  mikropočítače, paměťová média  a mikročipy, pracující na bázi DNA, které fungují jako vnitřní databáze znalostí a dovedností, aplikátory léků, analyzátory a měřící přístroje či koordinátory a zesilovače smyslových receptorů. Tyto molekulární mikropočítače a mikročipy jsou vlastně jen molekuly DNA a do těla se dostanou pomocí malé injekční stříkačky, kterou ti píchnou lékaři každý rok do žíly,“ vysvětluje otec.

         „Co se  stane s těmi starými databázemi?“

            „Každý takový molekulární mikropočítač nebo mikročip má na sobě navázánu makromolekulu, která po aktivaci, ve vhodný čas, tento mikročip zničí. Inspirovali jsme se u živých buněk. Buněčné organely, nazývané lyzozómy, jež rozkládají různé látky, hrají  roli jakéhosi sebevražedného komanda a pohřební služby. Buňku, která je stará nebo poškozená a přestává plnit svoji funkci, prostě zničí. Porucha takového zařízení v některých buňkách, kde se genetický aparát porouchal, dříve vedla k obávanému onemocnění - rakovině. Defektní rakovinné buňky se začaly rychle množit, neboť chyběl mechanismus, který by takovou vadnou buňku zničil,“ vysvětluje Igor.

         „Jak ten zabiják pozná, že už má databázi, přesněji paměťové médium, zničit?“

         „Tento likvidační systém je spouštěn určitým enzymem. Vtip je v tom, že tento enzym je přítomen v neaktivní formě, nazývané proenzym. Teprve po jeho aktivaci nastartuje zničení  příslušného mikročipu. Těchto proenzymů a jejich aktivátorů je celá řada, takže po aplikaci příslušného aktivátoru cílového proenzymu dochází k likvidaci jen těch mikročipů, které zničit chceme, zatímco ty, které mají dále sloužit, zůstávají. Též toto jsme se naučili od živých buněk.   Teď se jdeme zase napít,“ říká Igor a vyzve Jiřinu, aby šla také. Je to asi nostalgie, která ho nutí, aby věřil, že nápoj, který si sám nalije uhasí lépe žízeň, než ten, který mu naservíruje vysavač. Jeho žena ho v tomto mýtu ráda utvrzuje. Je to jejich společný rituál, který nenásilně učí i Haničku.

         Igor se  zadívá Jiřině do očí a přemýšlí. Stále se mi ještě líbí. Je stále sexy. Ale už si neberu z jejího dechu, z jejích polibků, které jsou čím dál chladnější, kratší a sušší, tu tvůrčí sílu, pocit lehkosti a bláznivosti, který mě dříve inspiroval k tvůrčí práci a posiloval fantazii. Prý chrápu. Kdy jsme se vlastně naposledy vášnivě k sobě přitiskli? Kam se ztratila erotika? Zbyl jen sex. I toho je stále méně. Sex z povinnosti, fuj.  Vždycky za to mohou oba. Mohou?  Je to to správné slovo? Nebo mě láká jiná žena?  To asi těžko. Co na tom, že se rád otočím za pěknou, kozatou ženskou?  Nebo se mi líbí Chin Cha?  Něco na ní je. Co? Ta jiskra v oku? Vždyť ty oči pořád klopí. Nedokáže se dlouho dívat do očí. A prsa také nemá. Nemá téměř žádné kozy. Asi jen malá kůzlátka. Utekla z Východní Soleje.  Kde vlastně Chin Cha vzala tu sílu, aby se vzepřela?  Aby utekla?  Říká, že jako neteř Velkého vůdce nebyla naprogramována. Ví to však určitě?  Je z jiného světa?  Asi ne. Když se s ní bavím, je to vlastně takový intelektuální sex. Vzájemná výměna informací. V obou z nás vzniká něco nového. Nové názory, nové pocity, nové myšlenky, nový pohled na svět,  na sebe navzájem i na nás samotné. Uvědomujeme si, jací jsme.  Rodí se nám nové myšlenky. Ano, je to intelektuální sex. Líbí se mi? Mám ji rád? Asi ano. Je to láska? Co já vím. Jsem za intelektuála, abych omluvil svou nevěru, ke které ještě nedošlo? To jsem to dopracoval. Asi bych si měl vyměnit penis nebo spíš mozek. To ale neumím. Hanička si už chce zase povídat.

         „Jak se podařilo před 50 lety přinutit všechny arogantní, netolerantní a namyšlené lidi, aby si nechali implantovat geny a molekulární mikropočítače?“ 

            „Opravdu to nebylo lehké.  V té době po celém světě, a zejména u nás ve Společenství, vládl nepředstavitelný zmatek. Všichni byli proti všem. Každý se hádal s každým. V zákonech se už nikdo nevyznal a přesto se na ně všichni odvolávali a dožadovali se přísnějších a zmatečnějších zákonů. Byla to zlatá doba pro právníky. Co právník, to jiný právní výklad zákonů. Každý mluvil do všeho, aniž tomu rozuměl a nevadilo mu, že ho stejně nikdo neposlouchá. Stát už neměl žádné peníze na platy svých nafoukaných a líných úředníků, kteří se množili jako streptokoky při angíně. Nebylo nic platné, že si ministři financí vymýšleli stále nové složitější daně. Lidé vyšli do ulic. Každý hlouček lidí se dožadoval něčeho jiného a tak šili do sebe kamením a vším, co bylo zrovna po ruce.“

         „Co se s tím podařilo udělat?“

         „Haničko, víš, co jsou to drogy?“

         Hanička cituje svou vnitřní databázi: „Látky, ovlivňující fyziologický nebo psychický stav člověka, či jiného živočicha.  Jsou rostlinného nebo syntetického původu. V užším slova smyslu návykové látky, ovlivňující psychiku člověka.“

            „Správně.  Drogy lidstvo užívalo od pradávna. Od 20. století se však stávaly čím dál větším celospolečenským problémem. Vedle tolerovaných lehkých drog, jejímž prostřednictvím stát ždímal z lidí daně, jako byl alkohol, tabák, marihuana, gamblerství či závislost na nakupování, stále více lidí podléhalo zakázaným drogám, jako byl kokain  a zejména heroin. Ne, že by tyto lehké drogy byly neškodné, naopak, na následky jejich užívání, zejména v důsledku kouření tabákových cigaret, zemřelo daleko více lidí. Ty tragédie však nebyly tak do očí bijící, jako byl pohled na lidskou trosku nešťastníka, který se  předávkoval heroinem.“

            Jiřinka mi přinesla dobrou kávu, jako obyčejně si ji nechala od vysavače pouze nalít a s láskou mi ji podala. Pomyslel jsem si, také droga. Hanička požádala vysavač o dobře vychlazený ananasový nektar. Z okna se na nás usmíval Měsíc, Brita mi ležela u nohou a třebaže to vypadá jako kýč, všichni jsme byli šťastní, já, Jiřinka, Hanička i Brita. Alespoň mně to tak připadalo. Hanička sice vypadala, že mě pozorně naslouchá, ale najednou jsem nabyl dojem, že ji svým nezáživným výkladem o drogách nudím. Má to nakonec vše napsané ve své databázi znalostí a myslím, že ani nepatří, jako mnoho pokolení před ní, ke generaci, která by byla drogami příliš ohrožena. Tak jsem svůj nudný výklad zkrátil:  „Chemikům se podařilo vyvinout syntetickou drogu, která lidi zklidnila, uvedla do stavu euforie a umožnila přijetí rozumných opatření. Tuto drogu se podařilo aplikovat ve formě oblaku spreje na celou populaci, takže demokratické hlasování se konečně stalo rozumným.“

         „Co to bylo, to demokratické hlasování?“

            „Společnost měla za to, že správný je jen takový názor nebo zákon, pro který je většina lidí a vůbec se nezajímala o to, zda je tento rozdíl skutečně statisticky významný nebo jen dílem náhody. Téměř ve všech případech to bylo jen dílo náhody.  Občas si někde odhlasovali třeba zákaz interrupcí pod hrozbou vězení nebo naopak obnovení trestu smrti. Naštěstí se brzy našel někdo, kdo dal podnět k dalšímu hlasování a ten nesmyslný zákon byl zase zrušen. Aby to nebylo tak jednoduché, nesmělo se používat k hlasování mobilů, ale lidi volili takzvané poslance, kteří za ně rozhodovali. O přijetí zákona pak rozhodovalo to, který poslanec si v době hlasování právě dával v bufetu Becherovku či pivo nebo se dokonce zpil do němoty tak, že nemohl hlasovat.  Téměř nikdy nebyl výsledek hlasování statisticky významný. Dokonce většina zákonů procházela nejtěsnějším poměrem 101 ku 99. Legrace byla zejména tehdy, když byl poměr 100:100, to se ani nedařilo sestavit vládu. Když už se podařilo nějakou vládu, horko těžko upéct, tak stejně nemohla vládnout, protože opozice jí každý, i sebelepší návrh, shodila ze stolu. Jen tak, čistě z principu. Premiér takové vlády se nemohl bez dovolení takového tlustého pána s bradavicí, který si říkal leader opozice, ale nejraději by  sám seděl v premiérově křesle, dojít ani vyčurat.“

         „Co to byla ta opozice?“

            „Aby se poslanci mohli ve sněmovně lépe hádat, tak se rozdělili na dva tábory podle stranické příslušnosti. Strany, které právě vládly si pochvalovaly, jak země pod jejich vedením vzkvétá. Opoziční poslanci zase tvrdily, že vláda vede lidi do záhuby a zanechává po sobě jen spálenou zemi.“

         „To neměli oči a hlavně mozek, že to viděl každý jinak?“

            „Samozřejmě, že měli. Když si se s takovým poslancem jen tak bavila o něčem smysluplném a ne o politice, tak jsi nikdy nepoznala, zda patří k právě vládnoucí straně nebo k opozici. Když však vešli do sněmovny, tak to vypadalo tak, jako by v šatně s kabátem odložili i mozek.“

         „Nemohlo se někdy stát, že by se na něčem skutečně shodli?“

            „I to se občas stávalo. Pak to ale většinou byla neuvěřitelná ptákovina. S oblibou se shodli na poslaneckých platech a na tom, že je není nutné krátit. Také panovala vzácná shoda v tom, že je nutno zachovat bezplatné jízdenky pro poslance a zejména rozsáhlou poslaneckou imunitu.“

         „Co to byla ta imunita? To jako vůči nemocím?“

            „Ne. Poslanci totiž neustále vymýšleli nějaké nové zákony a staré rušili. Jejich nejoblíbenější tvůrčí prací bylo vymýšleni trestů na ty, kdo ten zákon poruší. Poslanecká imunita pak zaručovala, že tvrdě bude potrestán ten, kdo zákon poruší, za předpokladu, že není poslancem nebo soudcem.  Ať udělali, co chtěli, za co by šel každý obyčejný člověk  do vězení, tak se jim nic nestalo“

         „Jinými slovy, vymýšleli zákony, které platí pro každého vyjma poslanců, že? Jasné mi to sice je, ale nevím, proč tomu říkali zákony? Opravdu nikdy nevymysleli nic užitečného?“      

            „I v tom případě, že nějaký zákon byl přijat statisticky významnou většinou, tak hájil práva a ochraňoval ty, kteří ochranu potřebovali nejméně. Díky tomu, že byli ve většině, měli i větší moc a sílu a nepotřebovali tolik ochrany od státu, jako ti slabí, kterých bylo méně. Ochrana je sice dobrá věc, ale chránit někoho, znamená vždy omezovat jiného, a to se pochopitelně neobejde bez použití násilí. To je bohužel negativní stránka demokracie. Vždy nějakým způsobem zvýhodňuje většinu. Příroda je sice také plná regulací, ale vždy tu existuje dokonalý systém zpětných vazeb, které nedovolí, aby se dělo něco špatného. Poslanci, kteří se hrdě nazývali zákonodárci, uznávali jedinou zpětnou vazbu, takzvané veřejné mínění voličů, a to ještě pouze těsně před volbami. Většinou se však rozhodovali jen podle toho, zda to přinese momentální prospěch jim a jejich straně.“

            Jiřina je sice historička, ale v poslanecké sněmovně, kterou máte vy na mysli, nikdy nebyla, tak pokud vám snad  její barvité líčení poměrů ve sněmovně něco připomíná, tak věřte, že jde o podobnost čistě náhodnou.

            „Zkrátka, jako u těch soudců. Kdyby jeden z nich házel mincí, který zákon přijmout a který ne, bylo by to věrohodnější a levnější,“ shrne Hanička.

         Jiřina se vrátí k původnímu tématu: „Právě tito poslanci ještě v 21.století nepřipouštěli klonování a byli i proti geneticky upraveným zemědělským plodinám. Jak by asi bez vlivu drogy mohli souhlasit s plošnou genetickou manipulací s lidskými geny a masovou aplikací molekulárních mikropočítačů do těla všech lidí?“

         „Tak přeci jen ty drogy nebyly tak špatné?“ odvětí na to Hanička.

         „Každé zlo pro nějaké dobro, říkala moje, babička,“  připomene starou moudrost Jiřina a pošle oba spát.

            Jak jsem vlastně přišla na ten bláznivý nápad, zjišťovat, zda je mi Igor nevěrný?  Asi takové ženské tušení. Červík žárlivosti, který mi nahlodává mozek. Zavrtává se až na dno mé nebohé dušičky. Zadala jsem jisté detektivní agentuře, aby se napojili na Igorův vnitřní mikropočítač a sledovali, zda mi není s nějakou nevěrný. Co jsem to vlastně udělala?  Vždyť ho přeci nechci ztratit. Pomohu si, když se něco dozvím?  Určitě ne.  Jenom mě to bude bolet.  Teď už ale nedokážu být klidná. Nepotvrdili mi, že mi byl přímo fyzicky nevěrný.  Spíše vůbec ne.  Určitě ho však sexuálně vzrušuje a fyzicky přitahuje ta Chin Cha.  Ale, co s tím? Mám mu udělat scénu?  To je jako poslat ho rovnou do její náruče. Je to přesně ten typ, co ho dokáže utěšit. Přitom se vůbec nechová vyzývavě. Nemohu jí nic vytknout. To by mě všichni museli považovat za blázna.

            Bylo by asi nejlepší, kdyby se Jiřinka do někoho zamilovala. Zkrátka, aby si našla nějakého chlapa. Panebože, co jsem to za chlapa?  Chci, aby mi byla moje vlastní žena nevěrná.   Neměl bych pak výčitky, kdybych jí byl nevěrný s Chin Cha. Je to vůbec možné?  Ještě jsem ji ani nebyl nevěrný a už takto přemýšlím. Ani nevím, zda by si Chin Cha chtěla se mnou vůbec něco začít. Je taková záhadná a zdá se nedostupná. Technicky by se to snad zařídit dalo. Vím toho dost o lidských feromonech, pracujeme s nimi. Na koho ji vlastně přilákat?  Nějaký flirt je mi k ničemu. Chci se jí vůbec natrvalo zbavit? Chci, aby se zaláskovala do jiného chlapa a opustila mě?  Spojuje nás přeci Hanička. Jsem to ale pošuk. To jsou tedy nápady. Hodné desetiletého kluka. Strkat vlastní ženu do postele jinému chlapovi, abych jí mohl být nevěrný. Je mi ze sebe na blití! Měl bych se stydět. Technicky to však realizovatelné bezesporu  jde. Teď už na to nebudu myslet.      

            Jsme s Jiřinkou v posteli. Cucám Jiřince její prstíky u krásné ručičky, líbí se jí to, jemně mě šimrá druhou ručičkou po zádech. Pak si dáme dvě velikánské slaďounké pusinky, vkládám jí jazýček do pusinky a oba jazýčky si spolu hrají, kmitají a tancují, pak se oba přemístí do mé ústní dutiny  a přisajeme se. Už nemůže dýchat, zacpal jsem jí nosík. Teď beru do ruky její chodidlo, malinko kroutím palečkem, šimrám vousy a pak zuby její patičku. To už beru do pusy její paleček od krásné dlouhé nožičky a dlouho ho slastně cucám. Také se jí to líbí a tře si druhou nožku o mé přirození, je mi to moc příjemné a vzrušuje mě to. Postupuji pomalu přes chodidlo na krásně tvarovaná lýtka a pak jemně  líbám její stehýnka. Začíná se chvět rozkoší. Když se dostanu až k její kočičce, nadzvednu se,  posunu a slíznu jazykem pot z jejího vyholeného podpaždí, dráždí mě asi feromony z jejího potu. Začínám se mazlit s jejími překrásnými, bujnými kozičkami. To oba zbožňujeme, zalévá nás neskonalé štěstí. Dráždím jí jazýčkem bradavky, cucám jemně, jako při kojení. Masíruji její překrásný kyprý zadeček, nepřestávám cucat kozičky a již mám ruku v jejím rozkroku. Jemně a pomalu prsty dráždím její nádhernou kočičku. Její vagína se orosí šťávou rozkoše a už nám to krásně klouže. Napřed jeden prstík. Dráždím klitoris. Pak druhý,  třetí a už se svíjí rozkoší, boří mi prstíky do vlasů a nehtíky do ramene. Teď už kloužeme v tempu, Jiřinka vzdychá rozkoší, nechávám kozičky a přisaji se k roztouženým rtíkům Jiřinky. Prstíky, zadeček i oba jazýčky pracují v tempu, silně se k sobě oba přitiskneme, Jiřinka dosahuje prvního orgasmu. 

            Chvíli stulíme tělo na tělo  a vydýcháme se.  Potom opět nejprve krátké pusinky, pak dlouhý polibek.  To již jdu  k její mokré kočičce. Nejprve ji rukou rozvírám její stydké pysky, aby mohl jazýček proniknou hlouběji. Není to moc třeba, jsou rozevřené po právě proběhlém orgasmu. Dráždím jazykem klitoris. To už mi Jiřinka pokládá nožičky na ramena, sama si prstíky roztáhne kočičku, abych mohl lépe pronikat neposedným jazýčkem dovnitř a přiráží jako o závod. Než se naději, udělá se podruhé.

            Už zase ležíme jako dvě mrtvoly. Opět se  začneme hladit a líbat, nejdřív krátké pusinky, pak dlouhý polibek. Teď si mi Jiřinka sedne nad pusinku, jako když se chce vyčurat, malinko mi pomůže jednou ručičkou roztáhnout stydké pysky, ani moc nemusí, z vagíny jí ještě kapou kapičky šťávičky blaha. Volnou rukou masíruji její nádherné velké kozičky a jazýčkem dráždím klitoris. Teď se mi Jiřinka vyčurala do pusinky. Vzrušuje mě to. Musím zasunout svůj meč do její pochvy. Jiřinka pozná, že budu už brzy stříkat. Proto mění polohu. Lehneme si na sebe sice břichy k sobě, ale trochu posunuti a nohy každý na jinou stranu. Vkládá si do pusinky můj penis a já opět jazýčkem jezdím v její roztažené a mokré štěrbince. Cítím vůni orchidejí. Prodírám se nádherným tropickým pralesem. Pestrobarevní velcí motýli a nádherné drahokamy sají slaďounký nektar. Ne, nejsou to drahokamy, jsou to nádherní kolibříci. Ten nektar je tak slaďounce nakyslý. Dají mi ho také ochutnat. Jsem velký jako kolibřík. Třepu rychle křidélky. Rychle, rychleji. Ne nejsou to křidélka. Je to mé mužství.  Nemusí ani jazýčkem dráždit můj žalud a už jí stříkám horké sperma do pusinky. Vsaje můj kolík hluboko do pusinky, nevadí jí, že začal měknout a vysaje ho do poslední kapky. Nedá vůbec nic najevo a nechá mě pokračovat, abych  ji jazýčkem dovedl k třetímu orgasmu.

            Hladíme se a opět se dlouho líbáme. Mazlím se s jejími nádhernými bujnými kozičkami a překrásným kyprým zadečkem. Přitiskneme se k sobě, až nám v kostech praská. Když Jiřinka zjistí, že můj meč je opět v bojové pohotovosti, nechá se jen mírně pohladit v rozkroku a vloží si můj penis do své rozevřené vlhké vagíny. Nejprve jen pomaloučku, pak rychleji a rychleji si dopřáváme klasiku. Plavíme se po nějakém jižním moři. Jen v malé bárce. Vane příjemný teplý větřík. Vlny nás jen tak mírně kolébají. Slaná teplá voda nám stříká na záda. Vítr sílí, vlny se zvětšují a pravidelně omývají palubu naší kocábky. Loďka se pravidelně kolébá ze strany na stranu. Vítr sílí, skučí a vzdychá, silně vzdychá a křičí: „ještě“.  Oblohu křižují blesky. Slyším dunění hromu. Není to hrom, je to jenom tak silné funění.  Lanoví klepe do stožáru. Stále hlasitěji. Není to lanoví, je to srdce. Jen srdce takto tepe. Bouře běsní, vítr se mění v orkán. Loďka se potápí a zase se vynořuje. Teď už se nevynořila. Potápí se. Plavu teplým mořem do hlubin. Vidím nádherné pestrobarevné korály. Honím se s nádhernými  rybkami v korálových houštinách. Kde je ale Jiřinka? Slastně vzdychá pode mnou. Nemůže také popadnout dech.

            Jiřinka mění polohu a jde na koníčka. Jedeme nádhernou pahorkatinou. Kůň jen pomalu kráčí. Začíná mírně klusat. Projíždíme lesem. V korunách stromů zpívají ptáci. Už kluše docela rychle. Dobře, že už jsme vyjeli z lesa. Polní cesta je docela dobrá. Kůň začíná cválat. Skáče po kamení. Cítím, jak mu silně tepe srdce. Nemohu se udržet na jeho hřbetě. Padám do mechu. Byl to docela příjemný pád. Kdo to je nade mnou? To nefuní kůň, to je Jiřinka. Když ucítí, že můj ocásek začíná pomalu měknout a přesto to v něm tepe, jako by měl každou chvilku vystříknout, sleze se mě a vrazí si můj tepající ochabující kolík do pusinky. Opět slastně vypije mé sperma a v klidu se nechá dovést mým jazýčkem do čtvrtého orgasmu. Poděkuje mi za překrásné milování, řekne, že jsem ji totálně odrovnal a že jsem moc dobrý. Já ji také poděkuji a cítím, že ji miluji. Pak oba přituleni usneme.

            Je ráno a  jdeme poprvé v tomto roce do práce.  Jiřinka si vaří obligátní ranní kávu. Robotům zkrátka nevěří. Z jejich kávy nevane láska, jen kofein. Uvaří ji i  Hasanovi, uprchlíkovi z Darmastánu. Dává jí také novoroční polibek. Ve své zemi by si to k cizí, navíc vdané ženě, nikdy nedovolil. Také by asi neviděl moji tvář, uvažuje Jiřina. Polibek je to sice nesmělý, přesto plný skryté silné vášně. Ne jako  obligátní krátké novoroční polibky ostatních kolegů.

            V Hasanově rodné zemi musí ženy chodit na veřejnosti stále zahaleny, dívky se učí v jiných  třídách než chlapci a nedostává se jim zdaleka takového vzdělání jako chlapcům. Ale ani chlapci se nedozvědí všechno. Školství i celou společnost ovládá pevnou rukou církev. Ve jménu svaté války k nám posílají teroristy, aby zabíjeli nás, bezvěrce. Proto musíme neustále sledovat vývoj jejich molekulárních mikropočítačů a smyslových analyzátorů, abychom mohli včas rozpoznat, kdy chtějí atentátníci na sobě odpálit bombu nebo na někoho vystřelit a včas zablokovat  jejich výkonná centra.  Je to nesmírně těžké. Hasanovu genetickou výbavu i jeho mikročipy jsme již detailně prostudovali, ale určitě to není jediný typ. Nevíme ani, kolik typů vyvinuli. Možná pracují i na jiných principech. V tomto je jejich věda i jejich technologie na úrovni naší, třebaže jinak stále žijí jako ve středověku. V poslední době už většinou svým atentátníkům vnitřní počítače deaktivují nebo rovnou zničí. To jsme pak v háji. Kvůli nim musíme stále ještě mít armádu, tajné služby a cizineckou policii. Nebýt Darmastánu, Východní Soleje a Koleska, tak bychom tyto nákladné instituce již dávno nepotřebovali.

            Igor laškuje se svými kolegyněmi a pochopitelně každou obdaří i novoročním polibkem. Nezapomene ani na  Chin Cha, pro přátele Chinu. Sklopí oči a záhadně se pousměje. Je odpoledne a  těší se, že si zase večer budou povídat s Haničkou. Vlastně všichni tři, Jiřinka u toho samozřejmě nemůže chybět. Doufá, že se  letošní rok vyvede, když se na Nový rok  s Jiřinkou tak krásně pomilovali. Jak na Nový rok, tak po celý rok, vzpomene si na staré úsloví.

            Najednou je s Chinou sám. Nepamatuje si, zda to zařídil sám nebo China. Igor neví ani jak a už se s Chinou objímají. China krásně líbá. Sladší polibky snad nezná. Chce polaskat její malé, ale pevné kozičky.

            „Dneska ne, až  jindy.“

            „Proč jindy?“

            „Protože dnes si chci s tebou jen povídat.“

            „Za ručičku tě ale držet můžu?“

            „To můžeš.“

            „To jsem moc rád. Máš krásnou ručičku.“

            „Prý se dá z rukou všechno vyčíst.“

            „Ty tomu věříš?“

            „Možná. Nevím.“

            „A ty?“

            „Já raději čtu z vnitřního počítače.“

            „Tam je však napsáno jen to co je a ne co bylo a co se stane.“

            „I on ti poví, co bylo a navíc můžeš zařídit, co se stane.“

            „Také jsem si myslela, že mohu zařídit, co se stane a nepovedlo se mi to.“

            „Něco nepříjemného?“

            „To určitě.“

            „Něco osobního?“

            „Nechce se mi o tom mluvit, snad někdy jindy.“

            „Dobře, řekneš mi to, až budeš chtít.“

            „Myslela jsem, že dokážu změnit osud.“

            „S tím se netrap, to nedokáže nikdo.“

            „Když já jsem moc chtěla. Myslela jsem, že to dokážu.“

            „Jednou to dokážeš. Uvidíš.“

            „Na to už je pozdě.“

            „Nikdy není pozdě,“ a lízal jsem ji z  její překrásné tvářičky její slané slzičky a mačkal v náručí její krásné malé pevné kozičky, které mi dnes ještě nechtěla půjčit polaskat. Nenaléhal jsem, bylo mi sice s ní smutno, ale přesto krásně. Cítil jsem, že zažila něco moc smutného, co ji ranilo, ale také jsem cítil, že už je to za ní, že přežila.

            „Důležité je, že žiješ.“

            „Já ano,“ rozplakala se už nahlas. Utřel jsem ji slzy. Uklidnila se a jen mě spěšně políbila na rozloučenou: „Někdy ti vše povím, teď to na mě ještě nechtěj.“

            Hanička si zouvá kolečkové brusle, byly se s Britou proběhnout. Nebo projet? Jak která. Ještě trochu udýchaná se napije a hned se ptá: „Jak bylo vlastně dříve zařízeno, aby si lidé vzájemně neubližovali a nekradli? Zavřít někoho do vězení, až když něco provedl, bylo stejně dvakrát na houby, ne?“

            „K tomu sloužila taková skupina lidí, která nosila zbraně, chodila po ulicích a předstírala, že hlídá, aby nikdo nikomu neubližoval a nikdo nekradl. Těm lidem se říkalo policisté.  Jenomže, čím bylo těch policistů více, tak tím víc se přepadávalo, kradlo a znásilňovalo. Bojácní lidé se stále  dožadovali, aby policistů bylo čím dál víc a stále chodili po ulicích. Jenomže stát měl stále méně peněz, zatímco úředníků, učitelů, soudců, státních zástupců, politiků, lékařů a policistů neustále přibývalo a všichni se dožadovali vyšších platů.  Nakonec se někteří policisté domluvili se zločinci, že budou jejich prohřešky i trestné činy přehlížet, a za to od nich dostávali  další, mnohem vyšší, plat,“ vysvětluje Jiřina.

            „To ještě nebylo všechno, některým policistům to  pořád nestačilo a tak začali sami krást a přepadávat lidi,“ doplňuje Igor.

         „Tati, jak vlastně fungují naše limitátory chování?“

            „Limitátory chování jsou vlastně molekulární mikropočítače, napojené na řadu čidel, sledujících chování člověka i jeho okolí. Zvládnou mnohem více než dříve tlupa policistů a kněží dohromady. Analyzují nervové vzruchy a zejména chemické látky, jako jsou hormony a enzymy. Pokud dojdou k závěru, že člověk ohrožuje život, zdraví, svobodu nebo majetek někoho jiného či sebe sama, vydají pokyn k dráždění určitých center v mozku a na nezbytně nutnou dobu paralyzují výkonné funkce člověka. Člověk na několik sekund doslova ochrne.  Nedokáže vystřelit, někoho uhodit, zmáčknout určitou klávesu u počítače či mobilu nebo něco sebrat,“ začíná svůj výklad Igor.

            „To je ale strašné, takto imobilizovat člověka. Mně se to ještě nikdy nestalo. Jak dlouho toto ochrnutí trvá?“ táže se Hanička.

            „Je vidět, že je tvůj limitátor chování správně nastaven. Tvé genetické vybavení a možná i naše výchova, ti nedovolí ani pomyslet na to, abys udělala něco špatného. Teď ale zpět k limitátoru. Ochrnutí trvá jen několik sekund. Současně je z malého zásobníku v blízkosti mozku aplikováno do krevního oběhu velmi malé množství drogy, která je vylepšením látky, která byla před padesáti lety aplikována plošně ve spreji. Pod vlivem této drogy se člověk zklidní, dostane dobrou náladu, zbaví se záporných emocí a začne v krátké době uvažovat tak, jak mu velí jeho genetické dispozice.“

         „Mami, využili jsme pro sebe něco z těch starých zákonů?“

            „To víš, že za celá ta staletí lidské historie se zde objevil jistý základ pravidel, které musí lidské společenství respektovat, aby lidé mohli spolu žít. Dokonce koncem 18. století německý filosof Immanuel Kant učil, že každému člověku je vrozeno mravní povědomí, které nazýval kategorický imperativ. To však bylo spíše přání, které bylo otcem myšlenky, jak se tehdy také říkalo. Teprve nyní realizujeme tento Kantův sen,“ nepotřebuje databázi znalostí Jiřina.

            „A jak? Já bych ponechala jen to, co je nezbytně nutné.“

            „Jistě. Přesto bylo nutné stanovit určitou hierarchii zákonů. Určit, co je nejdůležitější, a které zákony těm hlavním podřídit. Kterým pravidlům bys ty přiřadila nejvyšší prioritu? A kterým naopak nejnižší?“

            „To je přece jasné. Nejdůležitější jsou zákony ekologické, chránící přírodu jako celek, všechna zvířata, rostlinstvo, čistotu vody a ovzduší a vůbec celé životní prostředí. Pokud si lidé poškodí přírodu, uškodí celému lidstvu. Je sice špatné zabít nějakého člověka nebo mu ublížit tělesně či duševně, ale lidí je nakonec dost. Není to ještě to nejhorší. Zákonům na ochranu života, tělesného i duševního zdraví lidí a zvířat bych dala prioritu číslo dvě. Třebaže se krást nemá a je to špatné, dala bych zákonům na ochranu majetku lidí a státu prioritu nejnižší. Věcí a peněz je nakonec ještě víc.  Není to tak velká škoda.“

            „Správně, Haničko, právě takto to bylo nakonec v našem Společenství před padesáti lety stanoveno. Věříš tomu, že předtím to bylo úplně naopak?  V  totalitních státech je tomu tak vlastně dodnes,“ chválí dcerku Jiřina.

            „Teď už vím, proč lidé dříve tak zdevastovali přírodu.  Vyhubili tisíce živočišných a rostlinných druhů.  Vykáceli většinu pralesů. Narušili rovnováhu mezi kyslíkem a kysličníkem uhličitým, vyvolali skleníkový efekt, změnili klimatické poměry v rozsáhlých oblastech. Zavinili vysychání jezer a rozšíření pouští. Lidé byli příčinou eroze na rozsáhlých mořských pobřežích, které se změnili ze zelené krajiny v pusté skály a betonová města. Nevyhnuli se ani oceánu a zničili celou řadu korálových atolů a narušili překrásný barevný podmořský svět. Poničili ochranou vrstvu ozónu ve vyšších vrstvách atmosféry, což způsobilo enormní nárůst mutací  u lidí, zvířat i rostlin, ze kterého se příroda těžko vzpamatovává a bez genetického inženýrství by možná už ani lidstvo neexistovalo,“ rozhořčeně hodnotí lidskou civilizaci Hanička.

            „Představ si, Haničko, že to většinou nebylo ani kvůli neznalosti k přírodě šetrnějších technologií. Recyklace se jevila mocným tohoto světa jako drahá, ale zejména omezující hospodářský růst, na kterém si moc zakládali. Již koncem 20.století byly sestrojeny  první  vodíkové motory, vhodné pro pohon automobilů, které by jako odpad zanechávaly jen vodní páru. Téměř po celé 21.století se k výrobě elektřiny, tepla, pohonu automobilů a lodí i výrobě plastů využívalo ropy, uhlí a zemního plynu. Recyklace plastů nebyla téměř prováděna a odpadky se skladovaly na skládkách nebo spalovaly ve spalovnách, takže otravovaly  ovzduší. Představ si, že již ve druhé polovině 20.století existovaly bezpečné jaderné elektrárny, využívající energii silné jaderné interakce při štěpení uranu, ale od této, pro životní prostředí šetrnější výroby elektřiny, se téměř ustoupilo v 1.polovině 21. století na nátlak tzv. ekologických hnutí,“ vysvětluje Igor.

            „To měli ale divné představy o ekologii. To nic nevěděli o trvale udržitelném rozvoji a životě v souladu s přírodou?“

            „Někteří lidé bezesporu ano.  Ale byli v menšině a vždy je překřičeli zmanipulovaní křiklouni, kteří, aniž by to věděli, sloužili zájmům průmyslových monopolů a těžařských společností.. Je paradoxem, že  tito lidé odsuzovali  na svých shromážděních proti světové globalizaci, jaderné energetice, genovým manipulacím, čipovému teroru a vymývání mozků v duchu konzumní společnosti právě ty monopoly, které je podporovaly,“ doplní Igor.

            „Před padesáti lety se také začalo s cílenou genovou manipulací u všech lidí, že ano?“

            „Ano. Stačil k tomu pouhý půlrok a všem lidem byla aplikována první verze limitátoru chování a geny všech novorozenců byly záměrně ovlivňovány..  Technologie genové manipulace z léčebných důvodů byla totiž v té době plně zvládnuta. Ještě před sto lety většina zdravých lidí nesouhlasila s genovou manipulací ani u lidí, ohrožených nějakou geneticky podmíněnou chorobou. O nebývalé rozšíření geneticky podmíněných onemocnění se ale paradoxně zasloužil především rozvoj medicíny.  U lidí totiž přestal fungovat přirozený výběr, který umožňuje u ostatních zvířat evoluci a přežití populace. Zvíře, trpící nějakou chorobou,  nemá většinou v přírodě šanci se dožít reprodukčního věku. Pokud se ho již dožije, většinou nemá mláďata a tak svůj handicap nepředává další generaci. Tak to v podstatě chodilo i u lidí ještě v 19.století. Lékaři již od 20.století umožňovali narození dětí, které by se jinak živé nenarodily a ve většině případů tyto děti zakládaly rodiny. Když se příroda začala bránit rozvojem lidské neplodnosti, nastoupili lékaři s asistovanou reprodukcí a umožnili téměř každému páru předat svým potomkům geny se všemi svými chorobami.  Za největší zločin proti lidskosti se považovalo pouhé pomyšlení na vylepšení genetického potenciálu lidstva. Přitom u řady zvířat, jako jsou třeba jeleni, je jako plemenný samec vybírán v boji jen ten nejsilnější a nejzdravější. Též šlechtitelé rostlin a hospodářských zvířat vybírají rodičovskou generaci jen z těch nejlepších jedinců, které systematicky kříží a opět vybírají. To ale zdaleka nebylo všechno. Vysoké požadavky na hygienu od 20.století způsobily oslabení imunitního sytému lidstva. Tak totiž dopadne každý orgán, který je málo využíván. Dětští lékaři, ze strachu, aby nic nezanedbali, nasazovali při každém nachlazení dětem antibiotika. Jak určitě víš, je většina těchto nemocí způsobena viry, na které antibiotika stejně nezabírají. Tím na jedné straně zabraňovali trénování imunitního systému dítěte a na straně druhé přispívali k selekci kmenů bakterií, necitlivých na používaná antibiotika.  Své vykonalo též znečištění životního prostředí a zasažení celého potravního řetězce cizorodými látkami. Koncem  21.století se téměř nenašel člověk, který by netrpěl nějakou formou alergie.  Dokonce jeden senátor přišel s návrhem, že nějací úředníci mají rozhodovat, kdo může mít děti a kdo ne. Před padesáti lety, přes protesty farmaceutických loby, které pro dosahování obrovských zisků potřebují, aby se lidé léčili a ne, aby byli natrvalo vyléčeni, byl u téměř každého lidského embria proveden nějaký zásah do genetické výbavy z léčebně-preventivních důvodů.  Jedině tak se podařilo rapidně snížit spotřebu léků a zároveň zkvalitnit život širokých vrstev a zejména zabránit ekonomickému kolapsu zdravotnictví i přijetí zákona o rodičovství plánovaném státem.“

            „Chceš tedy říci, že proto už nepotřebujeme úřední razítko, abychom se mohli pomilovat a počít dítě? Ještě mě zajímá, zda hned před padesáti lety zrušili tu policii, soudy a věznice?“ 

            “Jasně, že se nejprve báli tyto instituce zrušit. Ale již rok po provedení celoplošné aplikace  limitátorů chování, klesla tzv. majetková a hospodářská kriminalita desetkrát, násilná kriminalita dokonce padesátkrát.  Ekologické trestné činy bylo těžké porovnávat, protože do té doby většina těchto zločinů nebyla vůbec postihována. Zlepšení by bylo ještě markantnější, kdyby práce policie byla porovnatelná. Když měla práce málo, zabývala se i činy, kterým dříve vůbec nevěnovala pozornost. Od té doby byla  zdokonalena jak genetická terapie, tak limitátory chování. Všechny věznice byly zrušeny, pracuje jen tzv. ústavní a správní soud a cizinecká policie, kvůli lidem z totalitních států.  Přesto však ještě nemůžeme být s chováním lidí zcela spokojeni.  Je to však v porovnání se situací před padesáti lety nebe a dudy,“ komentuje historii Jiřina.

            „Přesto vliv prostředí je přece jenom účinnější a jemnější regulátor chování, než-li limitátory a genetické manipulace.  Celková nálada ve společnosti a mezilidské vztahy jsou  nyní daleko méně stresující, než tomu bylo před padesáti lety.“

            Či-li všechno souvisí se vším?“

            „Přesně.  Teď už ale rychle do postele,“ ukončí rozhovor Igor.

         Je to opravdu kočka, ta Mary Ann. Dlouhé, rovné blond vlasy.  Kozičky čtyřky.  Vosí pas. Opálené tělo, a hlavně překrásné dlouhé nohy. Co vlastně dělala v Kolesku?   Nedivím se, že odtud utekla. Že by si tam moc sexu neužila? Kouká jí to z očí.  Proč si to vlastně myslím? Asi feromony, beztak vypadá jak sexuální symbol. Ale začít si s ní něco? Kdepak, to je jen takový sen.

            Napojil jsem se na Jiřčin vnitřní mikropočítač.  Zjistil jsem, že se jí zmocňuje silné vzrušení v blízkosti Hasana. Nebyl problém se napojit i na Hasanův počítač. Hasan též reaguje sexuálním vzrušením v blízkosti Jiřiny, třebaže své fyziologické vzrušení dokáže daleko lépe kontrolovat. Je to hrůza, myslím na to, jak svou vlastní ženu vehnat do spárů nějakého orientálního despoty. Fuj! Velice dobře vím, jak všichni muži z Darmastánu zacházejí se ženami. Považují je jen za svůj majetek. I když mají ženu rádi, tak se jejich cit  podobá lásce, kterou cítíme ke svému psovi nebo koni. Hasan ale takový není. Právě proto utekl z Darmastánu. Je to velice inteligentní, citlivý a tolerantní muž. Jinak by se snad Jiřině také nelíbil? Stejně je to ode mě zvrhlost, chtít namíchat nápoj lásky své vlastní ženě a jejímu potenciálnímu milenci.  Když už mám s něčím takovým experimentovat, proč se nepostarat, aby China zahořela  láskou ke mně?  Ne, napřed se musím postarat, aby to Jiřinu nebolelo. Pokud se sama do někoho zamiluje, nebude moji nevěru tak vnímat. Nebo se mýlím? Čert ví. Je to nejspíš pro mé lepší svědomí, abych neměl takové výčitky, že Jiřince ubližuji.

            Podařilo se mi zjistit, na který Jiřinčin feromon reaguje Hasan a  na který Hasanův feromon zase citlivě reaguje Jiřina. Už před více než sto lety bylo zjištěno, že každý člověk produkuje od jednoho do zhruba dvaceti feromonů.  Feromony jsou sice do určité míry specifické, ale ne zas tolik jako kapiláry na prstech, zabarvení hlasu a smíchu nebo oční duhovka. Na každý feromon  citlivě reaguje řada lidí. Nedá se přesně určit, na kolik feromonů může jeden člověk velice citlivě reagovat. Možná jsou to řádově tisíce. Teď určujeme jejich charakteristické skupiny. Určitě není daleko doba, kdy je dokážeme připravovat synteticky. Pak teprve budeme moci namíchat pro každého nápoj lásky, který bude působit na člověka, na kterého si ukážeme. Fuj, to je obludné, na něčem takovém se podílet. To bychom si však museli pohrát s genetickými manipulacemi. Jiřina a Hasan jsou úplně jiný případ. Zde ke genetickým manipulacím sahat nemusíme. Jenom malinko přírodě pomohu. Pouze se postarám o to, aby Jiřina produkovala více feromonů, které přitahují Hasana a on zas produkoval více feromonů, které sexuálně vzrušují Jiřinu. Pak už je to jen na nich. Ukazuje se dokonce, že produkce feromonu silně koreluje s fyzickým zdravím. Je to zřejmě nějaký evoluční filtr, který zajišťuje vznik zdravého potomstva. Existuje řada studií, které se zabývají mechanismy stimulace nebo naopak inhibice tvorby feromonů. Zjistím si, co stimuluje vylučování toho Jiřinčina feromonu, který přitahuje Hasana a Hasanova feromonu, na který letí Jiřina. Láska je přeci silnější než zdravý rozum. Nebo je to spíš chemie? Nepozbyl jsem ten zdravý rozum vůbec já sám? Ať je to jak chce, feromonům se nedá odolat. Proč raději nezařídím, aby mě nelákaly feromony Chiny  a Mary? Ukažte mi muže, který si zakáže se otočit za pěknou kočkou. Já přeci nejsem výjimka. Problém je v tom, že se nechci jen otáčet.

            To je super. Jiřina si mně stěžovala na určité problémy s krční páteří a látka, která stimuluje vylučování toho feromonu, který dráždí Hasana, zároveň působí jako myorelaxans s pozitivním efektem právě v té oblasti krční páteře, se kterou má problémy. Hasan se mi  svěřil s  problémy souvisejícími se vředem na dvanácterníku. Super, látka, která stimuluje  produkci feromonu, který přitahuje Jiřinu, má pozitivní vliv na činnost dvanácterníku.

            Takže vlastně zabijeme několik much jednou ranou. Budu je oba léčit a oni k sobě zahoří láskou. Existuje několik studií, které naznačují, že harmonický a bezproblémový partnerský vztah vede i k udržení dobrého zdravotního stavu a tito lidé se dožívají delšího věku. Přikládá se to většinou pozitivnímu myšlení, ale stará lidová moudrost také praví, že láska je lék. Produkce jednotlivých hormonů a tedy i feromonů je spolu spjata řadou vzájemných vazeb, takže i šťastný milenecký vztah může pozitivně působit na zdraví. Což když však u nich převáží vědomí, že dělají něco, co by neměli? Vzroste naopak napětí a jejich zdraví se naopak zhorší. Jiřina nebude vědět, zda-li mě má opustit a pustit se do bláznivého vztahu s Hasanem a stane se naopak vůči mně více podezřívavou a žárlivou.  Žárlivost přeci nemá logiku. Partner, který sám zahýbá se přeci nestává imunním vůči vlastní žárlivosti?

            Neudělám vlastně nic špatného, jen trochu pomohu přírodě. Ti dva se stejně mají rádi, přitahují se. Proč to vůbec neřeknu Jiřině na rovinu, že by mi vůbec nevadilo, kdyby si našla někoho jiného, pokud bych věděl, že s ním bude šťastna? To se jí mohu rovnou přiznat ke své tajné lásce k Chine.  Nebo jsem zamilován do Mary Ann? Ne, ta mě jen rajcuje a sexuálně přitahuje. Jsou to jen bláznivé nápady si začínat s jinou, když mám spokojené manželství. Co na tom, že Jiřinu přitahuje Hasan? Stejně by mi nebyla nevěrná a už vůbec by mě neopustila. Pokud tedy ji k tomu sám nedopomůžu a nebudu otvírat tu Pandořinu skříňku s feromony.

            „Chino, jaký máš vlastně ke mně vztah?“

            „To je od muže divná otázka. Takovou spíše kladou ženy mužům, ne?“

            „Když jsi se nezeptala?“

            „Tak se ptám teď.“

            „Ne, já se ptal první.“

            „Mám tě moc ráda. Opravdu moc.“

            „Já tě také moc miluji.“

            „To ale není totéž.“

            „Já vím,“  než jsem mohl pokračovat v řeči, tak mi China bez dalšího vysvětlování  umlčela krásným dlouhým polibkem a dokonce mi po týdenní pauze zase půjčila déle než na hodinu své krásné malé pevné kozičky, abych je laskal, ale  doleji než ke svému krásnému pupíčku mě zase nepustila.

            Jiřina je s Hasanem nějak často. Ale doma o něm vůbec nemluví. Dříve se alespoň občas zmínila. Teď vůbec nic. Mám začít sledovat, jestli spolu něco mají?  K tomu se nesnížím. Choval bych se jako žárlivý manžel. Vždyť jsem to vlastně zařídil sám. Až to přijde, tak to přijde. Chci to vůbec?

            „Tak jak jsi daleko s Chinou?“

            „Takové otázky dáma neklade.“

            „Třeba nejsem dáma, mně to snad říci můžeš?“

            „Na takové otázky gentleman neodpovídá.“

            „Dobře víš, že jsi odpověď mohu najít i bez tebe.“

            „Právě.“

            Mary mě umlčela dlouhým polibkem, ale mnohem vášnivějším, než včera China.

            „Myslíš, že bych měl někomu také vyprávět o tom, co tu právě děláme?“

            „Své ženě? Nebo snad Chině?“

            „Vyber si.“

            „Nemusím si vybírat, protože ty to neřekneš jedné ani druhé ani nikomu jinému.“

            „A ty?“

            „Proč bych to dělala? Mě úplně stačí, že jsme tu spolu. Nemám potřebu se někomu svěřovat.“

            „Ani Béďovi?“

            „Béďa přece není člověk.“

            „Je to snad stroj?“

            „Ty moc dobře víš, co Béďa je, je to mé druhé já.“

            „Je tvé druhé já také tak zvědavé jako ty?“

            „Já vůbec nejsem zvědavá.“

            „Tak nevím, proč ze mě páčíš takové intimnosti.“

            „Promiň.“

            „Nic se nestalo. Stejně už víš vše, co jsi chtěla vědět, ať už budu mlčet nebo ne.“

            „Tak vidíš. Nevím proč se bráníš?“

            „Vždyť já se nebráním,“ jejímu vášnivému polibku a objetí se opravdu nedalo bránit. Pak najednou byla pryč. Jako ostatně vždy po té, co se vášnivě na mě vrhla. Vrhala se na mě jak nadržená stepní koza a pak vždy utekla rychleji než gepard. Nikdy mi nedala příležitost si něco více začít. Nevím, zda jí dělalo dobře mě jen vydráždit či mě měla jen na hraní nebo jen vyčkávala až budu patřit jen jí.  

            Ocitli jsme se s Hasanem sami. Vlastně jsem to tak sama zařídila. Vytušil to? U nich se žena nemůže takto chovat. Nemyslí si o mně, že jsem děvka? Pak se na mě vrhl. Dlouhý vášnivý polibek. To už jsem ho tam měla. Ani nevím jak. Žádná dlouhá předehra jako s Igorem. Přirážela jsem jako o život. Líbilo se mi to? Asi ano. Ošukal mě jako děvku. Nechoval se jako násilník. Nějak vycítil, že to chci. Byl dokonce něžný. Ale žádné řeči o lásce. Alespoň mi nelhal. Co jsem vlastně čekala? Jsem to ale husa hloupá. Před lidmi se pak choval, jako bychom se neznali. Toto jsem si tedy přála?  Chci snad, aby se to někdo dozvěděl? Co kdyby se to dozvěděl Igor? Mám ho přeci ráda. Stále ho miluji. Rozhodně se nechci rozvést. Jak by to nesla Hanička? Copak jsem se úplně zbláznila? Mám to ale blbé nápady. Taková náhodná nevěra, ta přeci nemůže rozbít šťastné manželství. Jistě, že mám šťastné manželství. Nic mi nechybí. Jsme s Igorem šťastní. I s Haničkou. Hlavně s Haničkou! Všichni tři. Proč jsem se vlastně ani trochu nebránila? Kdybych dala Hasanovi najevo, že to nechci, určitě by si nic nedovolil. Proč jsem nemyslela na Haničku? Co si teď vlastně Hasan o mně myslí? Asi jsem opravdu děvka. Musím to Hasanovi jasně říct, že už nikdy víc. Je konec. Vlastně ani nebyl začátek. Nic nebylo, byl to jen takový úlet. Takové chvilkové poblouznění. Jen jsem se dala strhnout hormony. Nebo nebudu říkat vůbec nic. Chovat se,  jako by se nic nestalo a dám si moc dobrý pozor, aby už neměl příležitost. Jen aby se to nedozvěděl Igor. Pamatuj si, holka hloupá, zatloukat, zatloukat, zatloukat! Tak je to. Už na to nebudu myslet a dám si příště pořádně bacha.

            Políbil jsem Chinu.  Polibek opětovala. Umí krásně líbat. Dovolila mi, abych cucal její malé, ale krásné pevné kozičky. Pak mi řekla, že se jí to moc líbilo, že jí je ještě nikdo tak krásně nekojil. Ale nic víc. Velice rezolutně se ohradila, že opravdu nic víc. Nepřeje si to. Všechno má prý svůj čas. Také řekla, že se nikdy s Jiřinou nerozvedu. Ani to nechce. Ale chodit prý spolu můžeme. Co si vlastně pod tím chozením představuje? Prý však o tom nesmí nikdo vědět. Soulož asi také nebude? Co, Chino? Asi nezná tak dokonale náš jazyk. Nebo spíš naše zvyky. Nebo obojí. Sešli jsme se už asi dvacetkrát. China je se mnou ráda. Líbáme se. Někdy mi dovolí pomazlit se s kozičkami. Jindy ani to ne a chce si se mnou jen povídat.  Je nám spolu dobře. Hladí mě. O naší budoucnosti nechce mluvit.

            Políbil jsem Mary Ann. Nebo spíše ona mne. Dost možná. Bylo to takové spontánní. Strašně vášnivé. Ale rychlé. Mnohem vášnivější než s Chinou nebo s Jiřinou. Ale vždy strašně krátké. Ani jsem jí nemohl pořádně sáhnout na kozy. Má je mnohem větší než China. Krásné. Neodmítá mě, ale vždy rychle a rezolutně uniká, aby o tom nikdo nevěděl. Vyhýbá se jakékoli příležitosti být se mnou déle než dvě minuty o samotě. K ničemu ani dojít nemůže, je rafinovaná. Mary Ann nemluví o lásce. Ani  mi nic nezakazuje. Jen vždy velice hbitě  vyklouzne. To China je se mnou klidně celou hodinu, ale vždy odsud až po kozičky. Nic víc. Proč jsem si vlastně něco začínal s Mary Ann, když miluji Chinu a zřejmě stále i Jiřinku? A co Mary? Nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád. Asi také ne. Jen se mi moc líbí. Sexuálně mě přitahuje.   Jsem asi děvkař. Ty holky si to ode  mě nezaslouží. Ani jedna. Pro koho se vlastně rozhodnu? Pro Mary? Pro Chinu? Pro Jiřinu?  Musím se rozhodnout pro Haničku. Tím pádem i pro Jiřinku. Je to přeci její matka. Co mě to vůbec napadlo, začínat si s jinou? Dokonce se dvěma? Ale jak to Chine vysvětlím? Nezaslouží si, abych ji opustil. Je přeci u nás cizincem. Navíc je sama. Spíš ji bráním, aby si našla nějakého svobodného kluka, s kterým by mohla být šťastná. Co si to vlastně o sobě myslím? Musím ji nechat na pokoji. Popláče si. Možná bude mít na mě vztek. Ale pak pochopí, že jsem to s ní myslel dobře a udělal jsem jen to, co je pro nás oba nejlepší. To přeci ženy nikdy nepochopí, to se jen zbabělí muži sami přesvědčují, že je to pro jejich dobro. Patřím mezi ně. Jsem zbabělec. Co Mary? Ta si přeci nedělá vůbec žádné iluze o našem vztahu. Ani to jako vztah nechápe. Já nakonec asi také ne. Určitě to není vztah. Jen takové poblouznění. Sekundové flirty.

            „Už dva týdny jsi mi nepůjčila kozičky, děje se něco, Chino?“

            „Igore, nevím, jak Ti to říci, mám tě moc ráda, ale láska to není. To bychom si jenom něco namlouvali.“

            „Ale já tě miluji, vím to.“

            „Možná si to jen myslíš. Já si také myslela, že tě miluji, ale nebyla to pravda.“

            „Objevil se někdo, koho miluješ?“

            „Víš, jak jsem ti říkala, že se mi nepodařilo něco, co už nejde napravit?“

            „Ano. Stále čekám, že mi to řekneš.“

            „Víš, ještě tam u nás v Soleji jsem milovala jednoho kluka. Ani jsem mu nestačila říci, jak moc ho miluji.“

            „Myslíš, že on miloval také tebe?“

            „Ano.“

            „Řekl ti to?“

            „Ani nemusel. To se pozná.“

            „Tedy neřekl.“

            „Tak napůl, byl moc nesmělý.“

            „Milovali jste se?“

            „Jen jednou, ale bylo to nádherné. O tom ale nechci mluvit.“

            „Tak o čem?“

            „Hrozilo mu velké nebezpečí.“

            „Smrt?“

            „Ano. Musela jsem ho zachránit.“

            „Nemůžeš za to, že se ti to nepodařilo.“

            „Byli jsme už tak blízko cíle. Zastřelili ho na samé hranici,“ rozplakala se.

            „Ty za to přeci nemůžeš, udělala jsi, co si mohla.“

            „Stále si myslím, že jsem mohla udělat víc. Byli jsme tak blízko cíle a já přežila.“

            „Neobviňuj se, nemůžeš za to.“

            „Já vím. Myslela jsem, že už nikdy nebudu nikoho milovat jako jeho a tak jsem ti dala falešnou naději, promiň.“

            „Ty promiň. Nevěděl jsem.“

            „Jsi hodný,“ políbila mi na tvář a něžně pohladila.

            „Teď se objevil někdo kdo ti ho připomíná?“

            „Asi ano, třebaže je úplně jiný.“

            „To se stává. Chceš mi říci, kdo to je?“

            „Ano, stejně by ses to dozvěděl.“

            „Kdo tedy?“

            „Jim.“

            „Ten, co chodí s Mary?“

            „Ano.“

            „Ví to Mary?“

            „Neví.“

            „Ani netuší?“

            „Myslím, že ne.“

            „Jednou se to však dozví.“

            „To určitě ano.“

            Co Jiřina s Hasanem? Úplně jsem zapomněl, že jsem stimuloval produkci jejich feromonů. Už se spolu pomilovali? Ne, nechci to vědět. Chci se vrátit k Jiřince a k Haničce. Přece jsem ani od nich neodešel. Nechci, aby se Jiřina milovala s Hasanem. Nechci rozpad naší rodiny.

            Svrbí mě jazyk. Chtěla bych se se svou nevěrou svěřit Igorovi. Miluji ho a vážím si ho. Nebyla to nevěra. Byl to jen takový úlet. Už je to pryč a už se to nebude opakovat. Pochopí to?  Nebude si myslet, že jsem děvka? Odpustí mi? Vždyť za to mohly jen mé hormony. Ne já. Jak to, že ne já? Jsou to přeci jenom moje hormony. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nechci se přeci rozvést ani zničit naši lásku. Už kvůli Haničce. Nejen kvůli Haničce, především kvůli sobě.                   

            Koupu se. Igor sedí vedle mé vany. Povídáme si. Tady vždy vedeme ty nejintimnější a nejdůvěrnější rozhovory. Mám mu to říci? Blbost. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Ale jak to mám vydržet? Nejsem na nevěru stavěná. Tak proč jsem si něco začínala? Já? Samozřejmě. Nejsem v tom nevinně. Igor určitě nic netuší. Chová se úplně normálně. Když neztratím nervy, určitě nic nepozná. Kdo to má ale vydržet? Trest se dostavil. Svrbí mě jazyk. Je to horší, než kdyby mi rozbil hubu. Což jestli se bude chtít se mnou rozvést? Tak buď zticha a drž hubu, náno pitomá. Jenom zatloukat. Ani nemusím, Igor se na nic neptá.

            Teď to ze mě vypadlo: „Igore, byla jsem ti nevěrná. S Hasanem.“

            Co jsem to udělala? Proč jsem nedržela hubu? Vždyť jsem mu ublížila. Moc jsem ho ranila. Ale vyřčené slovo nelze vzít zpět.  Udělá scénu? Uhodí mě? Rozvede se se mnou? Bude mi to chtít oplatit? Nic z toho.

         Jen se tak  smutně na mě zadíval a zastřeným hlasem řekl: „Já vím.“

         V očích má slzy.

            „Už se to nikdy nestane“

            „Já vím,“ jen tak se na mne smutně dívá.

            „Miláčku, miluji jen tebe,“ jsem mokrá, ale musím ho políbit. Moc dlouze. Brečím jak malá holka. Štěstím.

            „Já vím,“ to jeho, já vím, mi v uších zní jako ta nejkrásnější rajská hudba.

            Kupodivu necítím žádnou nenávist nebo žárlivost vůči Jiřině. Ulevilo se mi. Je to mnohem lepší, než kdybych se to dozvěděl od těch strojů, co nás špehují. Chudák Jiřinka. Přiznala se mi. Má mě ráda. Já ji také. Nemohla za to. Musím hned tu Pandořinu skříňku zavřít. Už ode mne žádné léky nedostanou. Budeme držet jejich feromony pěkně na uzdě. Necháme tomu přirozený průběh. Ono se to uklidní. Jsem to ale vůl! Mám vlastně z pekla štěstí. A hlavně hodnou, hezkou, milující a věrnou ženu. Věrnou? Co je to věrnost? Brita je mi věrná. Půjdeme s Britou na večerní procházku. Je neskonale šťastná, když beru vodítko. Už ví, co bude. Brita mi rozumí.

         Říkáte, že je to nesmysl? Že se žádná žena tak snadno nepřizná k nevěře a už vůbec ne žádný chlap tak snadno ženě nevěru neodpustí? Zapomínáte ovšem, že se to stane až za dvě stě let. Zatím nám ještě genetičtí inženýři ani počítače  nevylepšují mozek, srdce a duši. Až k tomu dojde, tak…. Kdo ví?