Příběh jedenáctý

 

Čarodějnice v laboratoři

 

            „Sandro, to přeci nemůžeš. Vrať se! Nevyšiluj.“

            „Já ne. To tobě fakt hráblo. Já končím. Čest práci, debile,“   elegantně se otočila na dlouhých nožkách modelky tak půvabně, že nikdo nemohl přehlédnout její něžně provokující zadeček.

            Pokud vám nějaký škarohlíd tvrdí, že minisukně, úsporně zakrývající jen to nejdůležitější a přiléhavé kraťásky, zdůrazňující to nejkrásnější, jsou jenom módním výstřelkem dnešní zkažené mladé generace a v budoucnu se budou nosit jen cudné neprodyšné modely, které připomínají představy našich dědů o oděvu kosmonautů, tak mu vyřiďte, že paní móda je sice marnivá dáma, ale v budoucnu se již nikdy neuplatní nic, co by nebylo pohodlné a sexy. Předpokládat něco jiného, je totéž jako doufat, že se lidé opět vrátí do jeskyň a budou se přemisťovat výhradně po vlastních nohou. 

            „Přeci nejsi srab. Bude prdel.“

            „To určitě bude s těmi soudruhy, co vás tu vodí pod rudými prapory jako nějaké marionety.“

            Proč jen je na Toma tak sprostá? Houby sprostá, jsem jen ostrá. Jako správná fena. Taková byla moje Brita. Fenka německého ovčáka. Zlatý pes. Byla milá, přítulná, mazlivá, ale také dovedla udělat zlého psa. Všichni před ní měli respekt. Lidi, co mají před někým respekt (krycí název pro strach) zrovna dvakrát nemusím, ale pokud si ten respekt získala Brita, tak to beru.  Brita ovšem sama poslouchala. Na slovo. Já nechci poslouchat. To by mi ještě chybělo, aby Tom byl můj pán. Nebo ano? Obdržet muže, kterého bych na slovo poslouchala. Děkuji, nechci. Možná, že i chci? Ani natažená na skřipci, bych si to ale nepřiznala. Beru jen toleranci. Nebo  si jen tak vytahuji triko a ve skutečnosti chci chlapa, který si dokáže dupnout? Nebo mi dát i pár facek, když si to zasloužím? Tom mi tím pořád vyhrožuje. Spíš se tedy vytahuje jako kšandy. Ve skutečnosti mě má moc rád.  Proč mi to, sakra, nedá najevo? Já také toužím po milostné básničce a po něžném hlazení. Tom si myslí, že je to zženštilé a že chci jen sex. Sex samozřejmě také, ale krásná něžná pusinka a pohlazení je k nenahrazení. Stydí se za něžnosti a tak je na mě preventivně hrubý. Myslí si, debil, že by se shodil. Před kým? Přede mnou určitě ne. Asi před těmi svými kámoši. Vylízali mu mozek, jako pes kastrol. Před tím o komunismu nikdy nemluvil. Nebo podědil geny svého fotra? To bych to chytla. Budižkničemu, který jen nadává se svými kumpány v hospodě u piva.   

            „Houby vodí. Vždyť jsme tu dobrovolně.“

         „Já nebudu dobrovolně hulákat proletáři všech zemí spojte se, všechna moc dělnické třídě a budoucnost patří pracujícím. Jdi s těmi dědky třeba do prdele, ale beze mě.“ Její kozičky přitom poskakovaly v rytmu nadávek, tančících přes její smyslné rtíky a ani její nepokojný jazýček nedokázal zabránit přívalu slov, hodných opilého dlaždiče, který se jí rodil nejspíše někde v tlustém střevě, kde se válí to, co zbylo z voňavého a zdravého jídla, než v té rozkošné hlavince, kterou se mohou honit jen samé něžné, dovádivé a smyslné nesmysly. 

            „Taková jsi nikdy nebyla. Byla jsi pro každou srandu. Nejsi přeci nějaká pitomá slepice?“  Fascinuje ho, jak si sluneční paprsky  pohrávají s jedinou pihou krásy, která jí byla dopřána. Zdobí její pleť,  nejspíše vypůjčenou z reklamy na pleťové mléko a tolik kontrastuje s jeho uhrovitou kůží, posetou pihami, které se  nejistě schovávají, jako ta rádoby silná slova, která mu přeskakují přes rty jako podnapilá štěňata.

            Nepřipomíná vám to náhodou někoho, koho dobře znáte? Samozřejmě, že nemám na mysli toho, kdo na nás tupě zírá ze zrcadla při ranní hygieně, ale výhradně jen naše milované zákonné i nezákonné životní partnery. Myslet kohokoli jiného, bych si samozřejmě nedovolil, abych  snad neodradil některého ze svých vážených potencionálních čtenářů.

            Kdo by si snad myslel, že v polovině 23. století dávno zmizí myšlenka komunismu v propadlišti dějin, by se hluboce mýlil. Komunismus je opium lidstva a chutná přece tak sladce. Nadále obchází Evropou strašidlo komunismu. A nejen Evropou. Ruku na srdce, kdo z vás někdy někomu nezáviděl, že má něčeho více než on? Neznáte náhodou někoho, kdo je přesvědčen, že je to krajně nespravedlivé a je nutno to za každou cenu změnit? Nejvíce mě samozřejmě těší, že cena, která je dějinami účtována za změnu společenského zřízení, nemění stav našeho privátního bankovního konta. Ale i to se může někdy stát, ale jen za zcela specifických podmínek, které politici všech stran s oblibou nazývají normální. Lidé však mají geneticky zakódovanou schopnost, při každé společenské změně, někoho oškubat a zpravidla to nebývá drůbež. Nezatoužili jste někdy, alespoň na malou chvilku, aby všichni měli stejně? Alespoň stejně bohatství, když už ne stejně bídy a hlouposti. Tato zhoubná myšlenka je mnohem starší než Lenin,  Marx i ten děda, co se belhá do volební síně, aby odevzdal svůj platný hlas rodné komunistické straně. Jen si vzpomeňte na chrabré husity, kteří po té, co naházeli své grošíky v Táboře do společné kádě, se vypravili rabovat bohaté kláštery a znásilňovat jeptišky. Chalupníci, co odvedli své kravky do družstevní stáje a kamenitá políčka scelili do družstevních lánů, se vydali rozkulačovat kulaky a podřezávat selská baculatá prasátka. Jo, to bývaly časy. Ten blažený pocit z dobře vykonané práce. Jaké to opojení z radostné kolektivizace! Na hranici se smaží tlustý mnich a na šibenici se houpá zrádce pracujícího lidu vedle zaprodance imperialismu a davy v rytmu internacionály tleskají těm, kteří zbavili pracující okovů.

            Proč jen je na Sandru tak zlý? Má ji přece rád. Proč se jí to stydí říct? Třeba na to čeká? Houby, myslela by, že jsem nějaká měkota. Pěkná ženská chce hlavně sex. Pak bude chlapovi zobat z ruky. To jen na oko říká, že ne. Možná, že se ještě pořádně nepředvedl? Kdyby nebyla jen tak krásná! Nožky má delší než naše milování. Ten nádherný pevný zadeček, co tak božsky umí přirážet. A co teprve ty kozičky. Proč je pořádně nedumlá? Třeba by se to Sandře líbilo. Nebo by si řekla, že je ještě dítě. Stejně to říká. Proč tady vlastně opruzuje s těmi komunisty? Vždyť o marxismu ví kulový. A tady ti soudruzi vědí víc? Houby vědí. Nevědí ani, kdo to byl vlastně Lenin. Ani jeho táta to neví a to pořád  kecá, že by tady s těmi liberály zatočil jako Lenin s Němci. To nebyl Lenin, to byl Stalin. Když to tátovi řekl, tak se zmohl jen na to, že  mu teče mlíko po bradě a že nemá kecat do věcí, kterým nerozumí. Co si říká táta, je mu nakonec volný jak vytahané slipy. Důležité je, aby rozuměl Sandře. Přeje si, aby s ním byla šťastná. Místo toho je na ni sprostý. Ve skutečnosti nechce. Chce se s ní mazlit. Nejen sex. Ten také, ale ty její rtíky jsou nádherné. Jsou stvořené k líbání. Místo, aby se s ní líbal, tak se hádají. Kvůli čemu? Kvůli nějakému pitomému Leninovi a pár impotentním soudruhům. Jak přišel na to, že to jsou impotenti? Třeba nejsou. Jen si nenašli pěknou holku, kterou by ošukali. On ale pěknou holku má. Až moc pěknou. Proč ji tedy nevezme za ruku a nejdou někam, kde by byli spolu sami? Mazlili by se, povídali si, neřvali na sebe a pak se dlouho milovali. Neví. Proč neví? Strašně rád se se Sandrou mazlí. Proč se nemazlí déle? Proč jde tak brzy na věc? Vždyť mu Sandra sama říká, aby nepospíchal, že si to chce pořádně užít a že to pak bude ještě hezčí. Asi by si nepřipadal jako chlap. Jak vlastně vypadá chlap? Musí chlap řvát na svoji vyvolenou? Proč to vlastně dělá? To se mu to líbí? Zas tak moc ne. To jen hlas jeho táty, někde na dně podvědomí, mu říká, že správný chlap se s nikým nemazlí. Se ženskou zvláště. Asi mu to říkal, když byl ještě malý a nerozuměl slovům. Ale cítil, jak se chová k mamince. Třeba táta chtěl také jenom vypadat jako chlap a nikdy nechtěl maminku uhodit. Proč se tedy k ní chová jako k přemnoženému hlodavci?  

            „Já jsem pro každou demonstraci. Nebojím se ani nějaké nakládačky, ale musím vědět, že je to pro dobrou věc. Neměla jsem problém běhat nahá po náměstí, když si nějaké ochechule vzpomněly, že se budou zas balit do zvířecích kožešin jako ve středověku. Nakonec se sice ukázalo, že jsou umělé, ale to neva. Opravdu by mně vadilo, kdyby někdo svlékal zvířata z kůže. Ale budovat komunismus fakt nemusím.“

            Jde mi mráz po celém těle, když si vzpomenu, že někdo svléká zvířata z kůže. To jako by ji svlékal ze mě. To bolí. Otřásám se hnusem a odporem. To není jako příjemné svlékání ze šatů Chtěla bych někdy Tomovi předvést striptýz. Pěkně pomalu. Jen pro něho. Někde v přítmí. Vím, že se mu líbím.  Proč mi neřekne, jak se mu líbí moje tělo? Vím, že ano. Ráda bych od něj slyšela, jaké mám nádherné kozičky, dlouhé krásné nožičky a pevný zadeček. Myslí si, že by se přede mnou shodil, že by nebyl za chlapa? Proč vlastně mají kluci o chlapech tak barbarské představy? Nebo i muži? Možná. Jeho fotr určitě. Je to barbar a komunista. Nechci, aby Tom byl po něm. Nechci, ale geny asi nevyměním. Ach jo. Alespoň ten komunismus mu vyženu z hlavy.  

            „Jaký komunismus? My chceme jenom socialismus.“

            Neviděli jste náhodou někoho, kdo chce jenom socialismus? Takový ten malý, demokratický, náš. Pro takového malého evropského člověka, jako jste vy nebo já či ten malý tlustý pán s ještě silnějším hlasem a bradavicí na tváři, kterému jste dali svůj hlas a on ho zarputile odmítá zradit i kdyby měl mít ve sněmovně jen polovinu poslance a devadesát devět a půl Marťanů. 

            „Je v tom snad nějaký rozdíl?“

            „Samozřejmě. Komunismus je jenom utopie a socialismus už tu byl a nebylo lidem špatně.“

            „Já vím. Bída a gulagy.“

            „To zas přeháníš.“

            „Co zas přeháním? Jen se podívej do Východní Soleje.“

            „Tam je jen diktatura a kult osobnosti. My chceme socialismus s lidskou tváří.“

            Nevím, jak vy, ale mě šíleně přitahuje, asi jako kočku voda, když mě někdo láká  na řečičky o humanitě a lidské tváři. V tu chvíli totiž vidím tu tvář, co na mě každé ráno tupě zírá ze zrcadla, když si proplachuji studenou vodou oči, abych viděl ten krásný den, co na mě dnes čeká.

            „Zase kecy. Co vlastně chcete?“

            „Práci opravdu pro všechny.“

            „Ty snad máš málo práce?“

            „Já ne. Ale znám takové, co ji nemají.“

            Samozřejmě nikomu nemůže uškodit, když nemá práci, zvláště bere-li zaslouženou a tučnou podporu v nezaměstnanosti. Je přeci tolik potřebnějších činností, jako je například kouření na balkóně nebo očumování teliny, než řádné chození do práce. Průšvih je, že člověk neumí odpovědět na zdvořilý dotaz - jako co vlastně pracuje? Odpověď, že jako ďas, většině méně inteligentních tazatelů zpravidla nestačí.    

            „Já také. Nemají, protože pracovat nechtějí. A ty jim jejich svobodu nepracovat chceš brát.“

            „To tak vůbec není. Nech si to objasnit.“

            Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč lidé chtějí něco někomu objasňovat právě ve chvíli, kdy mají sami v mozku zrovna pečlivě zatemněno? Je to snad dávná touha živých tvorů, aby nás po temné a chladné noci opět probudily do nového dne laskavé a hřejivé paprsky vycházejícího slunce? Nebo místo vyslovení svého tajného přání – chci být osvícen, vnucujeme osvíceným, že si na ně posvítíme? Uznejte, kdo z nás by veřejně přiznal, že nepatří mezi osvícené? Já tedy rozhodně ne.  

            Tom věděl, že je to marné, Sandra byla prudká jak vichřice na vrcholu Sněžky, musel zkrátka počkat, až se zas změní na teplý vánek, vanoucí od Jadranu. Co jí chce vlastně objasnit? Že je tu kvůli té zrzečce? Ani se na něj nepodívala. Stejně si ty červené hvězdy, srp a kladivo namalovala na tvář, aby zakryla akné. Že si s tím nezajde k dermatologovi nebo to alespoň neřeší se svým vnitřním počítačem? Ten by jistě dokázal postavit její pohlavní hormony do latě, aby se mezi sebou nepraly a nemastily jí kůži. To Sandra nic zakrývat nemusí. Čím ho ta zrzka vlastně přitahuje? Neví. Má větší prsa? To se mu jen tak zdá, protože je mrňavá. Sandra má zase pevnější. Jak může vědět, že zrzka také nemá pevná prsa, když si na ně ještě nesáhl? Asi je to špatně, třeba na to čeká. Proč se jí bojí? Určitě  vycítila, že se stydí, proto se s ním nebaví. Teď ještě ta scéna se Sandrou. Ta z něj chlapa neudělá.  Proč vlastně touží po zrzce, když Sandra je mnohem hezčí? Navíc na něj zrzka kašle. I Sandra. Houby. To jen tak vyšiluje. Brzy přileze. Nebo spíš přilezu já. Se svěšeným ocasem, jako vždycky. Není divu, že se mi hned nepostaví, když je taková. Jaká? Krásná. Proč jí to ještě nikdy neřekl, jak moc se mu líbí? Nechce být směšný. Takhle směšný není? Stejně má Sandra nohy kapánek do „o“. Tak malinko zakulacené jako tu svoji mušličku. Probůh, kdyby měla Sandra tak velikou díru, to by se mu tedy fakt nepostavil. Co pořád má? Vždycky se mu nakonec postaví, když uvidí Sandru. To jinak nejde. A co zrzku? Stačil by jí? Jestli pak jí má taky červenou? Červenou jako tu pěticípou hvězdu na své rozkošně ošklivé hubě. Určitě by na ni stačil, ale kašle na něj. Je to kráva. A já jsem vůl. Zrzka má stejně krátké nohy. Tak krátké jako milování s ní. Tak krátké zase ne, protože žádné milování se zrzkou nebylo. Kdyby zrzka neměla nožičky, tak by jezdila na vozíčku. To by mu neutekla. Takhle mu uteče Sandra. Nemůže Sandře vykládat, že žádné milování se zrzkou nebylo. Třeba by ji to potěšilo? Nebo by ho měla jen za nekňubu, který si nedokáže nabrnknout jinou kost. Stejně ho má za pitomce, tak o co jde? Ale jde, jde o všechno! Nechce být za vola.  Proč jsem se pohádal se Sandrou? Já? To ona si začala. Stejně má Sandra nádherné dlouhé nohy. Všichni mu Sandru závidí. Sandřiny prstíky jsou k zulíbání. Na nožičkách i na ručičkách. Proč jí je pořádně někdy necucá? Třeba by z nich tekl med. Med, který jako malý měl tak rád, když mu stékal po chlebu namazaném máslem. To jen táta se rozčiloval, že med je jen pro malé děti. Prý med jenom láká vosy. Jeho zase lákají Sandřiny kozičky. Proč je déle nedumlá? Proč musí jít hned na věc? Bojí se, že by z nich vysál mlíčko. Sandra přeci žádné mít ještě nemůže. Stejně táta kecá, že mléko je jen pro děti a chlapi pijí jen pivo. 

            „Já jasno mám, ale ty máš v mozkovně zatemněno.“

            V čem mám vlastně jasno? Mám zapotřebí se zahazovat s takovým primitivem jako je Tom? Proč už jsem se dávno na něj nevykašlala? No, někdy je docela milý. Houby milý, je zakomplexovaný jako moje horší já. Kde pak se vlastně toulá to moje lepší já? Asi někde randí s tím vysokým černovlasým klukem, který na mě zvysoka kašle. Má oči jen pro tu vychrtlou blondcku. Co na ní vlastně vidí? Nemá ani žádný kozy. Co se na ní chlapům líbí? Asi je vzrušuje jak to chrastí, když souloží s kostrou. Já si sice myslím, že mám docela malý pevný zadeček, ale to co má ona, to už je snad moc? Nebo spíš málo. Jak asi může přirážet? Až ji dostane do postele, tak se na ni stejně vykašle. To už ale nebudu mít zájem já. No, co? Musím si nějak zdůvodnit, že se ještě pořád zahazuji s Tomem. Vím, že ho to jeho komunistické blouznění přejde, ale naštval mě. Je jako jeho táta. To snad ne? Takového primitiva bych vedle sebe nesnesla ani minutu. Kdyby byl alespoň na mě trochu něžnější. Vím, že to dovede, ale stydí se za to. Asi bych měla začít u sebe. Dívka má být něžná. Budu zkrátka na Toma milejší, to mi nic neudělá. Stejně mě to už unavuje, pořád se s ním hádat. Kdyby mi tak chtěl cucat prstíčky na nožičkách, líbat a šimrat kolem kotníčků. To bych si nechala líbit. Sex sice také můžu, ale tohle by bylo fakt super! To ho však v životě nenapadne. Neměla bych mu to říct? Blbost. Dovedete si představit ten trapas, kdyby si myslel, že jsem trochu úchylná? Určitě by to někomu vykecal. To bych nesnesla. Určitě bych mu ho utrhla. A měl by po ptákách. Nebo aspoň po jednom. 

            „Co je na tom špatného, že nejsem vypasenej buržoust?“

            Proč by vlastně měli být buržousti vypasení? Táta má břicho jako balon a je to komunista. Nebo to alespoň Sandra říká, že to mám po něm. Houby je komunista, to jen tak kecá s chlapama u piva.  Má tátu rád? Asi jo. Na co si vlastně vzpomene, když vzpomíná na tátu a na své dětství? Táta si s ním vlastně nikdy nehrál. Jen pořád bručel na mámu. To bručí dodnes. Zuby si táta čistí jen jednou týdně. Vždycky v sobotu. Dásně mu silně krvácí. Má pokročilou paradentózu, ale nic s tím nedělá. 

            „Tak se tu měj, soudruhu. Ale beze mě. Já mizím, čau.“

 

         Igor se zadíval na Jiřinu. Nějak stárne. Asi neměl do ústavu chodit. Vždyť on teprve není žádný mladík. Jiřina nakonec ještě pracuje. Nikdy mu rozvod nevyčítala. Neměl by se k Jiřině vrátit? Nesmysl. Hned ten hloupý nápad zaplašil, to jen při pohledu do zrcadla mu napadlo, že by se k němu jeho první žena asi hodila lépe. To Mary je pořád ještě kus. Najednou si připadá vedle ní starý. Proč tak pospíchal do důchodu? Nemusil přeci jít hned v devadesáti. Proč ho nepřemlouvali, aby ještě zůstal pracovat? Asi si mysleli, že nechce už být v ústavu, kde mu šéfuje jeho žena a dcera je dokonce ředitelkou. To je blbost. Je na obě moc pyšný.

 

            „Ten můj dědek se na starý kolena fakt zbláznil,“ stěžuje si sousedce Helga.

            „Copak? Někam vyrazil na svém veteránu?“

         „S těmi veterány, ať si klidně jezdí. To mně nevadí. Nakonec, teď stojí na špalkách a nemá na ně čas. Musí totiž pořád schůzovat.“

            Když chodil v montérkách špinavých od oleje a sedal si v nich na bílou sedačku, tak bylo vlastně všechno v pořádku, třebaže na něj věčně nadávala.

            Pořád jenom hučel:  „Kuš babo. Kdybych byl hodinář, tak nebudu od oleje.“

            „Už ho asi ta práce v dílně zmáhá. To není dobré. Asi už nestačí s dechem. Nic konkrétního ale neřekne. Asi mu i to hekání dělá problém,“ hluchý by poznal, že se o něj bojí.

            Připadá jí jako vážně nemocný simulant. Chce, aby ho litovala a pečovala o něj a zároveň bručí a odhání ji. Říká, že mu nic  není, ale pořád si na něco stěžuje. Stále ji straší infarktem. To, že má potíže s prostatou, ale neřekne.  Když řekne, že by s tím měl jít za doktorem, tak říká, že to nic není, že každý chlap, když si dá pivo, tak musí. Když mu řekla, že tedy pivo pít nemusí, tak byl hned oheň na střeše, že pivo je dobré na žlučové kameny a na ledviny a vůbec, že je zdravé a aby ho pila také.

            Nakonec se dědkovi ani moc nedivím. Není totiž nejvhodnějším tématem společenské konverzace s lékařem, nebo spíš s mladou pěknou lékařkou, frekvence mého čurání nebo problém erekce na důrazný povel. S rozhovorem na toto téma s počítačem bych však osobně problém neměl. Pivaři samozřejmě podotknou, že to pivo je stejně tisíckrát lepší.  To však neřeším, jelikož na naší poliklinice ještě není počítač, který by měl atestaci z urologie a dokonce žádný z nich ani nevystudoval lékařskou fakultu.

            „Takoví jsou všichni,“ říká z vlastní zkušenosti, jak šachový velmistr vyrovnaná, sousedka.

            „Nadává, že pořád něco mám, prý jsem horší než ta rezavá mašina, co mu ji zašili do těla. Dědek zkrátka nesnáší stroje, které nemůže vlastnoručně rozebrat, pořádně vyčistit,  namazat a zase dát dohromady.“

         „To ho nakonec chápu. Ta potvora se totiž neustále pokouší dávat dohromady nás lidi,“ náhle ji vyrovnanost opustila, jak stěhovaví ptáci zimní krajinu.

            Nemám pravdu, milý čtenáři, že přesně toto, my, páni tvorstva, prostě nesnášíme?  Neskousneme, že už dávno nejsme páni tvorstva, ale jen malá kolečka důmyslného soukolí, kterému se říká postindustriální společnost.

            „Dřepí pořád na schůzích a diví se, že mu bolí záda.“

            „On se dal do nějakého spolku? Tak mu to přej.“

            „Kdyby do spolku, založili s takovými morousi plesnivými politickou stranu. Říkají si: Právo a spravedlnost.“

            Nakonec je asi dobře, že se musí pořád rozčilovat s tím svým dědkem. Aspoň nemusí myslet na nemoci. Snad na tom není zas tak špatně? Jiné babky v jejím věku pořád naříkají, kde je co píchá. Jen kdyby si pořád neukapávala do kalhotek. Ale co? Jenom po ránu si vždycky trochu ukrupne. Sice trochu víc, ale když nosí intimku, tak to nikdo nepozná. To jen ten počítač, co jí ho napíchli do těla, do ní pořád hučí, že trpí inkontinencí a že by to měla řešit. Zrovna s ním? S nějakou mašinou? To je taky nápad, montovat do lidí takové potvory umělé. Prý nejsou moc umělé, ani žádné drátky z nich nečouhají, ale čert tomu věř, stejně je to proti přírodě. Nebo s doktorem? Přeci nepůjde za doktorem, že neudrží moč? Její babička to měla také a nikam s tím nechodila. Nikdo jí to nepřipomínal. Co její dědek? Toho už přece dávno nezajímá. Určitě si ničeho nevšiml. 

            „Každý si hledá na stará kolena nějakého koníčka.“

            „Koníčka ano. Ale on je tím právem a spravedlností úplně posedlý. V každém hned vidí zločince.  Spravedlnosti se prý spořádaný občan nikde nedovolá. Proč by se také ti lotři měli bát, když ani nemáme policii? To mele pořád dokola. Chtěli by zase zavírat lidi do vězení. Kdybych už s ním nežila sedmdesát let, tak od něj fakt uteču. Blázen jeden stará.“

            „Buď ráda, že ho máš. Až nebude, bude ti hůř.“

            „Ale vždyť já jsem, když si ti ale malinko postěžuji, tak se mi hned lépe dýchá. Jemu si samozřejmě postěžovat nemůžu. S nim se můžu tak akorát pohádat, ještě jen za předpokladu, že vystačím s dechem. “

            „Jasně. Mně se zas uleví, když slyším, že i jiní mají nějaké problémy.“

            „Tak jsme si vlastně navzájem poskytly psychoterapeutickou podporu nebo jak to nazývají?“

            „Fakt, je to super. Zadarmo a hlavně bez počítačů.“

            „Jsme zkrátka jedničky.“

            „Nebo spíš sehraná dvojka,“ plácly se do dlaní jako za mlada a odbelhaly se ke svým rodinným krbům a bručícím milovaným manželům.

            Pokud si někdo z vás myslí, že v době, kdy každé malé dítě ví, že vnitřní mikropočítače a limitátory chování ochrání každého daleko lépe než armáda policajtů, hejno soudců a nejpevnější vězení dohromady, přestanou lidé toužit po právu a spravedlnosti, tak se také hluboce mýlí. Jen ruku na srdce, když vám někdo silnější v dětství rozbil nos, odolali jste skutečně pokušení běžet žalovat a požadovat exekuci proti kamarádovi, kterého jste právě začali považovat za bývalého? Spravedlivá trestající ruka, dopadající na zadek vašeho kamaráda, na vás působila jako analgetikum na vaši poraněnou a ustrašenou dětskou dušičku. Ta touha žalovníčka  vám pak tak nějak zůstala. Nebo vám ne? Tak se pak nedivme tomu dědkovi. Není mentálně zaostalý, je to jen normální spořádaný občan, jako my ostatní.

            Samozřejmě, že se jí vždycky líbili ti slavní hrdinové jako James Bond, Sherlock Holme nebo inspektor Columbo, kteří chytali zločince. Snad to kdysi tak i chodilo. Teď už jsou to jen takové pohádky o tom, jak dobro vítězí nad zlem. Když však něco takového chtějí dělat dědkové, kteří ani neudrží moč, tak je to směšné. Ona sice také moč neudrží, ale nehraje si na spravedlivou spasitelku světa. Člověk se musí narodit jako chlap, aby měl potřebu oslňovat svět. Když už holt dědek nemůže jezdit v nablýskaném veteránu, tak chce alespoň spasit svět a zbavit ho zločinců. Zdá se mu to asi lehčí. Zvládne to i s protézou. To, že při havárii přišel o nohu, mu dlouho nevadilo, inteligentní protézu se naučil ovládat myšlenkou velice snadno. Nikdo to nepoznal ani v dílně, ani při chůzi. Teď se mi zdá, že má i místo mozku protézu. Ale co, stejně za nás myslí nějaký počítač a ani o tom nevíme. Taková už je doba. S tím nic nenaděláme. 

            „Kde jsi zase byla?“

            „Kde bych byla. U sousedky. Že už ty jsi doma?“

            „Proč bych nebyl doma? Jsem přece pořádný člověk. Ne jako někdo.“

            „Jako kdo?“

            „Třeba ten její Fric. Ten je taky zralý pro kriminál.“

            „Ty bys každého taky hned zavíral. Co ti udělal?“

            „Mně nic. Ale kouká mu to z očí. Na to já mám čich.“

            „Samozřejmě, ten tvůj neomylný čich na zločince.“

            Zase mi ta baba sere. Dost na tom, že mi zas nasrala ta potvora, co mám zašitou v sobě. Prý, že nutně musíme řešit ten problém s prostatou. Jaký problém? Zkrátka musím chodit častěji. Dovolí si mě kontrolovat, kolikrát se chodím vychcat. Prý mi to vadí i při sexu. Co je jí do toho? Stejně babka už nechce a jinam na stará kolena nepůjdu. Co si ta potvora vlastně o sobě myslí?

            „Vždyť přeci číhají na každém rohu.“

            „Že už tě tedy nevyčenichali?“

            „Za to já nevyčenichal ani teplou večeři.“

            „Vždyť je v ledničce. Stačí jen říci a lednička s vysavačem vše zařídí. Naservírují ti to až pod nos.“

            „Mně ale schází teplo domova.“

            „Vždyť tu máme 23.“

            „Teplo domova musí dělat ženská. Bylo to tak odjakživa. To jen teď jsou takové nové móresy.“

            „Co bych pořád dřepěla doma, když ty pořád někde schůzuješ?“

            „Do toho ti nic není. Pořádná ženská musí sedět doma na prdeli a čekat na svého chlapa.“

            Na svého chlapa?  Už se ani nepamatuji, kdy jsem ji pořádně ošoustal. Co pořádně? Kdy vůbec jsme spolu něco měli. Chlapi v hospodě říkali, že ty počítače, co do nás nacpali, snad také dokáží, že to i dědkům pořád stojí. Kdo by se tím ale zabýval? Prý si mám zajít k doktorovi. Co mu ale budu povídat? Že už mi nestojí? Mám už snad nárok na svůj klid? Je mi už sto tři. Stejně jsou tam většinou roboti. Nebo doktorky. Třeba by babka už ani nechtěla? Ale prdel má pořád ještě pěknou. Krasavice tedy nikdy nebyla, ale přirážela jako o život. Také kozy měla pěkné. Teď už jí visí až na pupek. Ještě by se jí připletly do díry. Vždycky přirážela jako seřízený čtyřtakt. Ale co? Už jsme si oba užili své.  .   

            „Tak holt nejsem pořádná ženská. To mě také necháš zavřít?“

            „Prosím tě, nehádej se.“

            „Já se nehádám a nemusíš mě prosit.“

            „Promiň, že jsem si dovolil tě poprosit.“

            Kdyby mě raději povalil na postel a pořádně mě ošukal jako za mlada. Možná se mu už ani nepostaví. Jak by se mu postavil, když se na mě podívá. Do vrásek bych mohla sít mrkev a kozy si mohu zastrčit do kalhotek. Měla jsem si ty kozy nechat trochu zmenšit. To jen můj starej pořád, že pěkná ženská musí mít pořádný kozy. Teď už se na mě ve vaně ani nepodívá. Dřív jsem chlapa  vzrušit uměla. Pěkný zadek udělá své. Teď už mám prdel jen na to jedno. Nakonec, jiný babky už také nesouloží. Jen kdyby nebyl takový bručoun. Co pořád má s tím pořádkem? Pořád mi sekýruje, jako bych byla nějaká cuchta. Chlap si chce hlavně pořádně nacpat nácka. Ještě, že mě maminka naučila poctivě vařit. To už dneska holky neumí. Co jim lednička neudělá a vysavač nepřinese až pod nos, to nemají. Že jim ty blafy vůbec chutnají?   Na co budou lákat chlapy, až už to v posteli nepůjde? Nepřipustí si, že jednou budou taky staré. Dobře jim tak, starších lidí si neváží. Jsou to pometla ztřeštěná a nevděčná. Stejná jako naše Alice. To jsem si jen myslela, jak jsem ji dobře vychovala. Už je podruhé rozvedená. Koho si myslí, že v pětašedesáti ještě užene?

            „To mi nevadí, ale jsi stejně teď nějakej divnej. Stále víc.“

            „Hlavně, že ty jsi OK!“  

    

            Izmíra si stěžuje sousedce: „Achmed se teď moc změnil. Začal mě nutit, abych nosila burku. Nevzal si mě prý proto, aby mě očumoval kdejaký chlap. Také mě každou chvíli zbije. To by dřív nikdy neudělal.“

            „Nezačal snad pít?“

            „To určitě ne. Teď se alkoholu ani nedotkne. Je přeci muslimům zakázán.“

            „Že mu to dřív nevadilo?“

            „Vůbec je teď nějaký divný.“

            „Také jsem pozorovala. Odplivl si před starým Kohnem. Vůbec nevím proč.“

            „To nejspíš proto, že je žid.“

            „Nevadí mi, že se teď pětkrát denně modlí a věčně čučí do koránu, ale že do toho zatahuje i naše děti, mi fakt vadí.“

            „Co to říkáš?“

         „V úterý v noci vzal našeho Mohameda a zapalovali prý auta židům a Američanům. Blázni. Stejně houby vědí, kdo je žid a kdo Američan. Já to tedy nevím.“

            Jestli si někdo myslí, že v polovině 23.století již nebude nikoho zaslepovat fanatická víra více než zelený zákal, tak se hluboce mýlí. Kdo z nás by alespoň jedenkrát nezatoužil po odměně za nějaké zásluhy nebo oddanost? A co když ta sladká odměna má  přijít od někoho tak mocného, jako je sám Bůh?  Vždyť i ten zloděj či vrah, který věří v Boha, vypadá jako docela slušný člověk. S Bohem se nakonec o každém hříchu nechá nějak domluvit. S lidmi to bývá horší.

            „Nevěděla jsem, že je tak plný nenávisti nebo dokonce rasista?“

            „To já také. Prý jen dodržuje korán. Já také věřím v Boha, ale tohle je fakt hustý. Myslím si, že korán dokonce znám lépe než on, ale nic takového jsem tam nečetla.“

            „Já také ne. Museli ho zblbnout nějací fanatici.“

            „To si také myslím. Včera dokonce zbil naši Anife, že si šla zaplavat na plovárnu v plavkách. Kdyby šla nahá, jako jiný holky, tak se ještě nedivím. Je to až moc slušná holka. Chce, aby do školy nosila alespoň muslimský šátek, když už nenosí burku. Maluje se prý jako nějaká děvka. Přitom to vůbec není pravda.“

         Anife je moc pěkná holka. Já také bývala. Nebo ještě jsem?  Chodím teď pořád zahalená a tak není ani pořádně vidět, co je pod tím.  Proč by mě měl vidět někdo jiný než můj muž? Vždyť ho mám ráda. Tak proč je na mě tak hrubý? Nebo ne? Chce jen ukázat, kdo je doma pánem. Já mu to přece neberu. Peníze nějaké přinese. Zbytečně neutrácí. Jen kdyby mně pořád něco nevyčítal. Já bych také mohla. Ale raději mlčím. Chci mít klid.  Nechci, aby byl na děti zlý.  Na Mohameda ani ne. Jenom na Anife. Nechápe, že nechce být jako já, závislá na svém muži. Jsem  na Achmedovi závislá? Asi ano. Ani to asi nechci změnit. Jsem vůbec šťastná? Asi ne. Štěstí vypadá jinak. Nejsem šťastná, protože jsem se nesmířila se svým osudem.  Musím být spokojená, že mám dvě krásné děti, máme kde bydlet, nemáme bídu a můj muž se se mnou občas vyspí. Jiné nemají ani to. Raději půjdu připravovat Achmedovi večeři.

            „Rozvedeš se s ním?“

            „Když já nevím. Asi ne, už kvůli dětem.“

            „Právě kvůli dětem. Myslíš, že jim to nevadí?“

            „Anife určitě. A moc. Prosila mě, abych se s ním rozvedla. Dokonce mi radila, abych si někoho našla. Mohamed by však určitě zůstal s ním. Bojím se, že z něho roste ještě větší fanatik, než je jeho táta.“

            „Kam jít, snad máš?“

            „Ani to nevím. Myslím, že by mě rodina zpátky nepřijala.“

            „To si piš. Ale jsou taky jiný chlapi. Pořád jsi moc pěkná ženská.“

            „Ty něco víš? Proboha!“

            „Nebuď ze všeho tak vytřesená. Já jsem hrob. Můžeš se spolehnout.“

            „Když já nevím. Asi bych to nedokázala.“

            „Je to na tobě. Nechci ti radit.“

            Rozvod, to ne. Na to nemám sílu. Muž je pro mě jistota. Manželství je něco posvátného.  Nakonec, nežije se mi tak špatně. Mám jen hříšné myšlenky. Pořád se mi zdá, že mě takový pěkný chlap jemně kouše do ušního lalůčku a pak mě do sucha vylíže díru. Já se mu pak vyčurám do pusy. Zasloužím si, aby mě můj muž bil. Nejhorší je, že toho chlapa znám. Ne, ten by si nic nedovolil. Je dobře, že nosím tu burku. Alespoň na mně nic nepozná. Jenom se bojím, abych něco neříkala ze spaní. Skoro jsem raději, když Achmed neleží vedle mě a když už ano, tak jsem ráda, když hlasitě chrápe.  Kdo chrápe, tak neslyší.

            „Asi bych mohla jít k sestře. Ale ani to nevím. Stydím se s někým z rodiny o tom mluvit. Opravdu nevím. Promiň, musím už jít vařit.“

            Že láska prochází žaludkem, tak jsem byla vychovaná. Dřív jsem Achmedovi tak nevyvařovala a milovali jsme se každou noc. Teď se můžu rozkrájet, podstrojuji mu a nic. Tedy skoro nic. Jako bych ho odbývala česnečkou.  Jídlo jde zkrátka někam úplně jinam.

        

 

   

            Píše se rok 2256. Loni proběhlo v několika příhraničních oblastech referendum, iniciované větším počtem radikálů, kteří svými líbivými hesly získali na svou stranu většinu obyvatelstva, žijícího v příhraničních oblastech. Pětatřicet miliónů lidí islámského vyznání  si odhlasovalo připojení k Darmastánu, pět miliónů vyznavačů komunismu si odhlasovalo připojení k Východní Soleji a padesát miliónů lidí, toužících po právu a spravedlnosti  připojení ke Kolesku. Probíhala složitá jednání o odtržení části pohraničního území a připojení ke státům, jejichž ideologie byla některým lidem bližší než liberální názory a svoboda panující ve Společenství demokratického lidstva.

            Všem našim občanům, kteří netoužili žít v jiném státě, žilo jich v těch  oblastech téměř polovina, bylo umožněno přestěhování do jiné oblasti Společenství. Taktéž lidé, kteří již nechtěli žít ve Společenství, se mohli vystěhovat do země, do které je srdce táhlo. Těch ale nebylo mnoho. Společenství  procházelo hospodářskou recesí a zejména Východní Solea zažívala na její poměry nebývalý hospodářský růst. Ekonomika sílila i v Darmastánu a Kolesku. Přesto však tyto země, snad s výjimkou Koleska, zdaleka nedosahovaly ani zlomku produktivity a životní úrovně Společenství. Lidé hlasující v referendu pro odtržení se však o ekonomické ukazatele nezajímali a vášnivě a hladově hltali líbivá hesla populistických vůdců. Asi jim nedošlo, že život není zaručeně zdravý hamburger.

            Ve Východní Soleji byl zvolen generálním tajemníkem komunistické strany Kim Su. Vyhlásil nástup vědeckotechnické revoluce a zapojil všechny uvědomělé občany do organizací Národní fronty. Podařilo se mu uskutečnit to, co slibovali všichni generální tajemníci před ním. Slíbil, že  nikdo v Soleji už nebude hladovět, a stalo se. Všichni se povinně učili, vedle marxistických pouček, plynně číst a psát a dokonce i pracovat s počítačem. Pochopitelně vše  bylo nadále sledováno bdělým okem komunistické strany.

            Kim studoval ekonomii a psychologii ve Společenství. Marxismus-leninismus se tam sice neučil, ale za to se mohl podrobně seznámit s nevědeckými buržoazními teoriemi, odtrženými od revoluční praxe. To ještě netušil, že je korunním princem, budoucím generálním tajemníkem komunistické strany. Snad jen vševědoucí strana to věděla. Vševědoucí politbyro však o tom nemělo ani tušení. Jinak by ho nikdy nenechalo, aby se tam nakazil virem svobody, který napadne vedoucí úlohu strany a další pilíře, na kterých stojí veškerá moc pracujícího lidu. Zamiloval se tam do Alice. Odmítla ho. Byl pro ni jen komunistický buran z Východu. Ani o tom neřekl tajné službě, která bedlivě střežila každý jeho krok a bděla nad jeho bezpečností lépe než hejno strážných andělů. Asi Alici opravdu miloval. Tehdy toho byl ještě schopen. Teď může milovat jen Sovětský svaz, který už je více jak čtvrt tisíciletí po smrti. Sovětské nehynoucí slávy jeho vzkvétající svobodná země, úpějící pod rudým terorem, ale asi nikdy nedosáhne. Ve Společenství se také seznámil s mistry reiki. Reiki se kdysi věnovali i mniši v jeho rodné zemi. Pak ale rudé milice zahnaly mnichy do gulagů anebo raději na místě postříleli, aby je snad nenapadlo, jim někam přes neuvědomělé hory utéci. Teď by rád ukazoval kláštery turistům, ale bdělí soudruzi kláštery už dávno rozkradli a kameny z jejich nedobytných zdí použili do pevných základů neomylných stranických sekretariátů a nedobytných pevností, střežících mírový život oprátek straně oddaných katů a pistolí u hlav šťastných sirotků, kteří vděčí komunistické straně za krásný život v dětských domovech bez neuvědomělých vlastních rodičů. Mávající, neduživí šťastní pionýři a přepychové šedivé paneláky už devizové cizince zrovna dvakrát neberou. I přihrbení zemědělci, kteří se šťastně a s budovatelským nadšením plahočí  na družstevních rýžových lánech a využívají při brodění se bahnem rýžových polí a leninských myšlenek nejnovějších poznatků socialistické vědy, je už dávno přestali zajímat. Jen občas si ještě vyfotí nějaké dítě, které se v dětském domově odmítlo nasytit hrstkou rýže a uteklo bdělému oku svých pedagogických dozorců.

            Krev, která mu dříve  při pohledu na Alici ztopořila jeho kolík natolik, že by jím naráz dokázal probodnout všechny zaprodance imperialismu, se mu teď jen pěnila v žilách  při pouhém pomyšlení na nepřátele posvátného marxistického učení, zatímco jeho kolík  zase změkl. On však změknout nesmí. On ani jeho mozek. To se stalo jen všem generálním tajemníkům před ním. On bude jiný. Ženský ho už nezajímají. Má teď důležitější úkoly. Sice ne tak příjemné jako sex, ale o to důležitější. Revoluční boj zkrátka není žádné šukání v posteli. Je to pořádná dřina. I sex je  někdy dřina, když má být orgasmus jak má být. Důležitější je však  komunismus. Nemůže přeci prošukat historickou úlohu dělnické třídy. Vést dělnickou třídu nakonec může i impotent, jak nás učí historický materialismus.     

            V Darmastánu se do Velké revoluční rady dostala mladá krev a zahájila v zemi studium koránu po internetu. Hospodářství nebylo zbytečně omezováno náboženskými předpisy, ale jinak byl celý život obyvatel nadále řízen podle islámského práva a zejména dle nařízení Velké revoluční rady.

            V Kolesku sice nadále vládl dravý kapitalismus 19.století, ale vládní doktrínou se stalo právo a spravedlnost. Rodině Ducků se podařilo ovládnout v Kolesku nejen hospodářství, ale i politickou a mediální scénu. President Georg Duck vládne v zemi tvrdou rukou. Nezištně nabídl hospodářskou i vojenskou pomoc Východní Soleji i Darmastánu a slíbil absolutní nevměšování do jejich vnitřní politiky. Kde vládne business, musí jít veškeré ideologické a morální zábrany stranou, ať se nám to líbí nebo ne.  Rozvíjející se trh Východní Soleje a Darmastánu vnímá president Duck jako velkou příležitost pro expanzi Koleska i jako možnost dalšího rozvoje svých rodinných firem. 

            Pokud vám snad president Duck bude připomínat jistého nejmenovaného nejmocnějšího muže světa, pak je to podobnost čistě náhodná. Ne, že by si to snad president Duck nepřál, ctižádostivý samozřejmě byl, zároveň však byl natolik kritický, aby si uvědomil, že ekonomický potenciál Koleska zdaleka ještě neodpovídá parametrům světové velmoci.

            Společenství se podařilo obnovit v oceánech ohrožené  populace plejtváků obrovských i velryb grónských. Povedlo se  do přírody navrátit zubra evropského, bizona amerického, nosorožce bílého, slona indického, lva berberského, tygra bengálského i sibiřského, medvěda ledního, pandu velkou, gorilu nížinnou, okapi, dropa velkého a celou řadu dalších ohrožených druhů, jež přežívaly jen v zoologických zahradách nebo v malých izolovaných skupinkách. Dokonce se podařilo vytvořit v přírodě silné životaschopné populace i mimo národní parky, takže jejich rozšíření dosáhlo zhruba úrovně, která zde byla ve 13.století. Koně Przewalského se dokonce prohánějí v jihoruských, kazašských a maďarských stepích, kde v historických dobách byli již dávno vyhubeni a teď  tu je zase slyšet dusot jejich kopyt. I do střední Evropy se podařilo vrátit medvěda hnědého, vydru říční, kamzíky, vlka karpatského, včelojeda lesního, orla skalního i mořského, čápa černého,  tetřeva hlušce i losa evropského.

            Ochránci přírody už  nejsou považováni za podivíny a ekoteroristy a požívají stejné vážnosti jako lékaři. Lékaře však stále více nahrazují vnitřní mikropočítače na bázi nukleových kyselin, které má každý v sobě, ale zvířata něčím takovým vybavena nejsou.               
            Počet obyvatelstva se stabilizoval nebo spíše mírně klesá, aniž to ohrožuje penzijní systém a zdravotnictví. Energetická spotřeba se stabilizovala a většina elektrické energie je získávána termojadernou syntézou. Malé zbytky uhlí a ropy, které se ještě někde ve špatně dostupných hlubinách nachází, jsou využívány pouze pro chemický průmysl, ale většinu surovin získávají chemici jen recyklací plastů nebo dokonce těžbou surovin ze starých poctivých skládek odpadů. Využívání biomasy pro chemický průmysl je jen okrajové, protože se všichni snaží o co největší rozšíření přirozené biosféry a přiblížení se původnímu krajinnému rázu, nehyzděnému civilizací, jejíž výtvory ještě před nedávnem bujely v krajině jak zhoubné nádory. Pro pohon dopravních prostředků je téměř výhradně využíván vodík, takže škodlivé exhalace se staly jen stejně temnou vzpomínkou jako války a morové epidemie. Dopravní prostředky jsou řízeny automaticky a tak úmrtí při dopravní nehodě je méně pravděpodobné než na infarkt myokardu při souloži. To druhé je samozřejmě neskonale příjemnější.

            Genetickým inženýrům se dokonce daří rekonstruovat a oživit dávno vyhynulé druhy, jako je vakovlk tasmánský, vyhynulý v roce 1936 či blboun nejapný. Tato zvířata jsou již vysazována do volné přírody a vytváří životaschopnou populaci.

            Blboun nejapný a další nedávno vyhynulí či spíše vyhubení ptáci a plazi se vylíhli z vejce. Pro klon vakovlka tasmánského bylo nutno najít dostatečně geneticky příbuznou matku, která by ho porodila s láskou a v bolestech jako vlastní. Samice čerta tasmánského je sice podstatně menší, ale vačnatci se rodí velmi malí a genetická příbuznost zde byla. Náhradní matka se našla i pro mládě mamuta. Mamuti jsou příbuzní slona indického a oddělili se od sebe zhruba před pěti a půl milióny let. U samice slona indického bylo nutno vyvolat  předčasný porod a mládě dochovat v inkubátoru. Největším problémem vždy bylo rekonstruovat dostatečné množství DNA, která neobsahuje chyby, aby se narodil zdravý potomek a ne zrůdička či jedinec trpící dědičnými poruchami. Mamuti jsou nyní navraceni do přírody ve dvou rezervacích na Sibiři. Stále se však diskutuje nad etickým problémem, zda máme oživit i člověka neandrtálského, který vyhynul nebo jsme ho vyhubili před zhruba dvaceti tisíci lety. Z technického hlediska se to zdá proveditelné. Lidé se však stále nenaučili chovat s respektem ani ke svému životnímu partnerovi, tak jak by mohli respektovat nějaký jiný lidský druh?   

            Je pravda, že málokdy nějaký člověk jiného fyzicky napadne nebo způsobí nějakou větší materiální škodu. Takto se však lidé nechovají proto, že by se snad stali lepšími, ale pouze proto, že takovému jednání jejich vnitřní počítače včas zabrání. To ale  neznamená, že si lidé přestali navzájem ubližovat. V umění jak druhému ublížit zůstává člověk zcela nepřekonatelný. V tomto oboru je i průměrný člověk geniálně vynalézavý.

 

            Ústav zdokonalování lidské a zvířecí psychiky již deset let vede Hanka. Hance bylo letos 64 let. Je tomu právě deset let, co se jeho název rozšířil ze zdokonalování lidské psychiky i na psychiku zvířat. Hanka je světová jednička v oboru psychologie zvířat. Ústav převzala po Mary Ann, která zde má sice stále svoji laboratoř, ale nyní se již více věnuje přednáškám na univerzitě. Má sice tři asistentky-robotky, které by mohly  vše za Mary odpřednášet i vést všechny semináře, tak dobře je Mary naprogramovala, ale Mary říká, že kontakt se studenty potřebuje jako drogu. Je to její elixír mládí. Asi to opravdu funguje, protože Mary je stále kus pěkné ženské, třebaže jí je už 83 let.           

            Nedávno na ústav nastoupila Lucy. Je jí čtyřicet, ale nikdo by jí tolik nehádal. Kolegové jí přezdívají kouzelná čarodějka. Kouzelná nejen proto, že je velmistr reiki a umí opravdu čarovat, ale zejména pro její okouzlující půvaby. Vlasy září jako měď do dálky. Pleť má čistší než je sterilní rouška. Kozičky opravdu pěkné, velké, že by se jim mělo právem říkat kozy, kdyby  tak pěkně netrčely a jejich zduřelé bradavky nenabádaly i mnicha ke hříchu. Zadeček je sice na evropský vkus poněkud větší, ale pevný a vpravdě k zulíbání. Zkrátka sexy ženská, v tom nejkrásnějším a nejnebezpečnějším slova smyslu. Dlouhé nohy nemají chybu a snad nejkrásnější jsou její velké oči, upřímně se smějící zpod krásných černých řas. Její věk neprozradí ani její překrásné prstíky a to se říká, že podle rukou a okolí očí se to pozná. U této krásné čarodějky rozhodně ne. Je to spíše kouzelná víla. Sama o sobě říká, že je čarodějnice a na věk se jí nemáme ptát, protože všechny čarodějnice nejsou jen staré, ošklivé a zlé. Ona je jen taková úplně normální čarodějnice a ne výjimka, která potvrzuje pravidlo.

            „Lucy, stejně by mě zajímalo, že ty, s takovým hlubokým fyzikálním a přírodovědným vzděláním, věříš v léčení nejen přikládáním ruky, ale i na dálku stovky kilometrů či v přenos myšlenek?“ nestydí se zeptat Hanka, protože moc dobře ví, že ani ředitelky nemají patent na rozum.

            „Především tomu nevěřím, ale naučila jsem se to prakticky provádět. Jen ignorant odmítá to, čemu nerozumí, přestože se o existenci nějakého záhadného jevu přesvědčil.“

            „Vždy jsem si myslela, že mi jenom vsugeruješ, že mám v tom a tom místě na svém těle cítit příjemné teplo nebo naopak chlad, brnění či bolest a mně to na základě pouhé sugesce přestalo bolet. Když jsem se však dvojitě slepým experimentem přesvědčila, že přesně poznáš, v jaké části těla tvoji energii beru, tak nevím.“

            „Především to není žádná má energie, to už bych o všechnu  musela dávno přijít. Posílám ti jen kosmickou energii, které je všude dostatek, jenom ty si ji nedokážeš sama brát.“

            „Co je to vlastně to vaše reiki? Na jakém principu funguje?“

            „Reiki je učení, umění nebo schopnost, známá již několik tisíc let a pochází nejspíše z Japonska. Údajně Ježíš či Budha, když léčili přikládáním ruky, nedělali nic jiného, než-li využívali reiki.“

            Hanka stále neví, zda už má Lucy říci, jaký  úkol ji čeká. Jak moc na ní všichni spoléhají. Byla to vůbec správná volba? Dokáže to? Vždyť si na tom vylámala zuby i Mary. Mary, která si vždy hravě poradila se všemi teroristy, kteří k nám přišli z Darmastánu. Nebo je už Mary stará? To zrovna ne, ale asi už jí schází ta životní energie, kterou dříve překypovala. Nebo jí chybí sex? To už táta nemůže? Nesmysl. S něčím takovým si Mary vždy věděla rady. Za to Lucy má energie na rozdávání. Rozhodně s ní nešetří. Přímo z ní vyzařuje. Co vlastně z Lucy doopravdy vyzařuje?

            Vyzařuje snad z Lucy ta živočišná a přitom neskonale něžná smyslnost, která i na ní v prchavých chvilkách dýchla a ona ji, jako bláznivý nápad, hned v zárodku zaplašila? Hanka si vzpomíná, jak měla hroznou chuť se pomilovat o půlnoci v kašně na náměstí. Po deseti sekundách se z ní opět stala normální rozumná holka, která ví, že i v tuto pozdní dobu po náměstí chodí plno turistů, kterým by pouze dělali divadlo. Navíc s přítelem, kterého znala jen krátce a teprve před třemi dny se spolu prvně milovali.

            „Ještě bych snad pochopila, že můžeš léčit přikládáním ruky. Nakonec jsem to sama zažila. Dříve jsem měla každé ráno problém rozchodit kotníky a belhala se po bytě rychlostí hlemýždě. Znalecky jsem usoudila, že jsou to klouby, třebaže latex byl v pořádku a ani další biochemické testy nic neukázaly. Ty jsi hned  poznala, že jsou to achilovky a za jedno sezení jsi mě problému zcela zbavila. Myslela jsem si, že máš pouze schopnost zjistit, tak jako infračervená spektroskopie,  zánětlivé ložisko podle teploty v okolí zánětu. Nakonec i já dokáži, přikládáním svého zápěstí na člověka, zjistit jeho tělesnou teplotu s přesností lékařského teploměru. Porovnávám pouze svou teplotu s teplotou jiného.“

            „Jak tě znám, určitě jsi si udělala infračervené snímky. Co jsi tedy vědecky zjistila?“

            „To jsem si udělala. Že by to byly achilovky mě sice nenapadlo, ale to přikládám své malé zkušenosti z interpretace snímků.“

            „To jsi teprve u diagnostiky. Jak si vysvětlíš léčebné působení?“

         „Myslela jsem si, že na mě působíš pouze svým tělesným teplem. Ale ani solux  či nejnovější model infračerveného ohřívače na mě neměly podobný účinek. Navíc jsem to teplo cítila jaksi zevnitř. Když jsem to však energeticky spočítala, tak mi to nevycházelo ani na těsný dotyk, natož na vzdálenost mnoha kilometrů.“

            Mary si provádí manikúru prstů kapesním laserem. V tom je trochu staromódní, kdyby ruku svěřila doma zrcadlu, provedlo by to rychle a spolehlivě i s nalakováním nehtů. Takto musí nosit v kabelce minispray s lakem. Chce si asi dokazovat, s elegancí a energií stárnoucí svěží krásky, že se jí stále netřesou ruce. Nehty má stále jako ve dvaceti. Béďa zkrátka hlídá jejich výživu. Keratin nakonec při odborné péči jen tak nestárne. Na prstech se však už zub času podepsal. Osmdesátka je totiž úhlavní nepřítel mladistvé svěží pleti. Hormony a enzymy se mohou stavět na zadní a ani přesila antioxidantů s tím nic nenadělá.   

            „Kdyby jste mi nechali domluvit, tak vám o tom řeknu něco víc. Samozřejmě, že vám neposílám žádnou svou energii, naopak do mě kosmická energie při každé seanci vstupuje a na mě samotnou to má blahodárný účinek. Jen někdy nemohu večer po posílání reiki usnout, tak jsem přecpaná energií. Od té doby, kdy jsem začala reiki posílat, tak jsem se zbavila všech svých  zdravotních problémů a věřte mi, nebylo jich málo. Někdy je to však pořádná dřina, občas mi to může ruce utrhnout. Když někdo má pěkně zastaralý problém, tak úplně cítím, že mi mrznou ruce, jako bych se celý den přehrabovala v mrazáku a hledala tu nejlepší zmrzlinu.  Když si na ně někdo sáhne, jsou opravdu ledové, třebaže před chvílí byly ještě teplé.“

            „Stejně si myslím, že do mě nevstupuje nejen tvoje, ale ani nějaká kosmická energie. Proč také? U všech živých organizmů na Zemi probíhá zásobování všech potřebných biochemických reakcí v  tělech živočichů i rostlin naprosto stejně.“

            Pokud zrovna nejste kovaní v biochemii, tak si pod tím samozřejmě nic nepředstavíte. Tento problém ovšem nebude mít nikdo za čtvrt tisíciletí. Vnitřní počítač jim z databáze znalostí ihned odborně a srozumitelně sdělí: „V mitochondriích, buněčných organelách, které má každá živá buňka, probíhá oxidace cukrů nebo tuků, hovorově spalování, při čemž se uvolňuje energie, která je využita k nabíjení jakýchsi baterií,  molekul ADP, připojením fosfátové skupiny. Takto nabitá baterka se již nazývá ATP a je dopravena do místa potřeby, kde předá energii potřebnou pro proběhnutí libovolné chemické reakce. Univerzální přenašeč energie ATP se tak opět změní na ADP, chcete-li vybitou baterku, a může se v nejbližší mitochondrii zas dobít a tak pořád dokola.“

            „Správně. Věděla jsem, že tak chytrá holka, jako jsi ty, na to nemůže nepřijít. Žádná záhadná životní nebo kosmická energie, ale jen procesy probíhající ve tvém těle, které má obrovskou schopnost samo sebe uzdravovat, přestože mu regeneraci neustále systematicky stěžujeme. Jedná se pouze o chemickou energii, přenášenou ve tvém těle, tedy energii elektromagnetickou. Teplo je pouze vedlejší produkt  biochemických procesů, probíhajících při opravě tvého organismu, který můžeš, ale také nemusíš při reiki cítit.“

            „Jak mi ale vysvětlíš, že když mé tělo se umí samo opravovat, tak už to neudělalo dávno a musíš na mě při reiki něčím záhadným působit?“

            Hanka přemítá, zda zvolila správně. Z pohádek, které slýchávala v dětství a pak vyprávěla svým dětem i vnoučatům si nepamatuje, že by čarodějnice bojovaly se zlem. Ale určitě se čarodějnic nikdy nebála. Lucy je sice hrdá na to, že je čarodějnice, ale spíše jí připomíná dobrou vílu. Energie a odhodlání má však jako Honza, co se nebál draka ani čerta. Lidé o ní říkají, že je léčitelka, ale ona moc dobře ví, že má mnohem hlubší přírodovědné vzdělání než kterýkoli jiný lékař. Navíc se s ní v matematice, fyzice a kybernetice může srovnávat jen Mary, ona sama ani její otec určitě ne. Přesto se Lucy považuje spíše za čarodějku než za vědkyni. Než poznala Lucy, neměla ani tušení, že někdo s takovými schopnostmi vůbec existuje. Hance ani  moc nevadí, že nerozumí tomu, co její podřízení brilantně zvládají. Tím se právě liší od většiny svých akademických kolegů. Asi ji to naučili její náměstkové, roboti, které zdědila po Mary. Nakonec překvapení vždy milovala. Tentokrát na ni po otevření bonboniéry nevykoukl štír a ani se ve svém, již pokročilém věku, nestala královnou plesu, ale to, že potkala Lucy jí připadá jako větší úspěch než vyhrát jackpot.     

            „Když mě necháte domluvit, tak se vám to  pokusím vysvětlit. Adeptu reiki musí mistr reiki vyladit, chcete-li aktivovat, alespoň čtyři čakry. Korunní, pro příjem kosmické energie. Čakru třetího oka, tam je centrum intuice. Krční čakru, čakru komunikace. Konečně  srdeční čakru, kde je centrum lásky. Ten, kdo má zasvěcení   prvního stupně, může reiki energii  předávat jen přímým dotykem ruky. Při zasvěcení druhého stupně už může působit na dálku. Na libovolnou vzdálenost, jen ten dotyčný si musí přát, aby mu byla energie předána. Toho člověka nemusím vůbec osobně znát, musím ho však alespoň jednou  vidět na fotografii nebo slyšet jeho hlas v telefonu a hlavně přesně vědět, kde se v danou chvíli nachází.“

            To jsem dopadla. Jedna z nejuznávanějších vědeckých pracovnic v zemi naslouchá s otevřenou pusou a zatajeným dechem pohádkám, které babky kořenářky vypráví v chladivém přítmí červnového lesa dětem. Třeba už takové babky kořenářky ani nežijí? Nahradili je roboti. Proč nás to posvátné tajemno tak uchvacuje i po šedesátce? Tak rádi nasloucháme pohádkám, ať už nám je vypráví babka kořenářka, milenec nebo dobrá víla. Ta krásná slova znějí naším uším jak nejkrásnější symfonie a hladí naši duši jak nejdražší balzám. Snad jen láska dokáže duši pohladit příjemněji. Třeba láska a pohádky jsou jedno a to samé? Tolik se liší od strohých vědeckých pravd a reality života. To je na nich asi to nejkrásnější. Proto je Lucino reiki mocnější než naše vnitřní mikropočítače.

         „To mohu potvrdit,“ vmísila se do hovoru Mary: „Mé matce, kterou Lucy znala jen z fotografie, poslala reiki, nebo jak to nazvat, na vzdálenost 3000 km a ona úplně zapomněla, že by měla chodit s holemi. Před tím se nemohla bolestí ani hnout, ani totální endoprotézy jí moc nepomohly a teď, po sto dvacítce, běhá jako čamrda, což už dobrých třicet let nemohla. Jenom nevím, co si představit pod těmi čakrami?“

            „Představujeme si je jako nějaké body, centra nebo spíše kanály,“ poněkud váhavě sděluje Lucy.

            Mary na to: „Až na tu korunní čakru pro přijímání kosmické energie mohu potvrdit, že podle mých výzkumů nejspíše nějaká taková centra existují, ale nepřišla jsem na to, že by mohla být generována pouze jedním genem nebo měla nějaké přesně lokalizované centrum. Zatím se podařilo pouze zjistit, že v určitých oblastech mozku dochází ke zvýšené aktivitě a že celá řada enzymů tyto vlastnosti podporuje nebo naopak tlumí. Ještě bych přidala další čakru a to čakru xenofobie.“

            „To však není čakra. To je vysloveně negativní vlastnost, které se musí adept reiki zbavit. Nemůže se ani hněvat, ani si připouštět starosti, natož se dusit nenávistí či strachem.“

            Hanka si všimne, že Mary má stále pěkná prsa. Sice jí trochu pomáhá podprsenka, ale v jejím věku ji Mary ještě nenosila. To ona si nemůže už dávno dovolit a to má mnohem menší prsa. Mary byla vždycky kus. Opravdu kočka. Přesto na ni nikdy nežárlila. Ani jako žena, ani jako dcera otce, kterého Mary odvedla od její rodiny. Nikdy ji nenapadlo, že by jí měla říkat  macecha. Nakonec se k ní vždy chovala moc pěkně, ale spíš jako starší sestra. Teď už se jí ani nezdá, že by měla být Mary o devatenáct let starší. Mary má tak ztřeštěné nápady, že musí tu starší ségru suplovat sama. 

            „Jasně. Ty však dokážeš nejen léčit chronické či akutní bolesti nejrůznější etiologie, ale poradíš si i s virózou? Vzpomínám, jak jsem měla těžkou virózu, na kterou žádné léky nezabíraly a ani můj Béďa si s ní nedokázal poradit. Ty jsi na mě působila na dálku, sice jen několika kilometrů, ale po několika hodinách mi klesla horečka ze čtyřicítky pod 37 a vůbec nic mi nebylo.“

            „No,občas, snad i často, se mi to povede. Nemusím ti říkat, že všechny procesy v těle vyžadují spolupráci, ale také koordinaci mnohem více enzymů, hormonů, buněk,  synapsí a co já vím čeho, než si vůbec dovedeme představit. Ani myšlenka nevzniká v jednom ohraničeném centru a je výsledkem mnoha biochemických dějů, které probíhají koordinovaně v různých místech mozku. Právě koordinace, složité zpětné vazby a přenos informací jsou podstatou nejen myšlení, ale celého života,“ vysvětluje Lucy.

            „Proto jsem se nikdy nepokoušela číst myšlenky nebo je dokonce měnit, ale pouze jsem sledovala určité biochemické reakce probíhající v těle a snažila jsem se pouze interpretovat, co se asi odehrává v mysli člověka či zvířete, ale nikdy jsem neměla úplnou jistotu,“ sdělí svou mnohaletou vědeckou zkušenost Mary.

            „Též dobíjení našich baterek se děje pouze uvnitř každé buňky, protože ATP nedokáže proniknout přes buněčnou membránu a pokud reiki nějak souvisí s přenosem nebo spíše aktivací energie, musíš nějakým způsobem komunikovat s každou buňkou?“ uvažuje nahlas Hanka a vypadá přitom děsně soustředěně. To děsně sedí, protože přitom děsně  zvýrazňuje vrásky.

            Mary přemítá, zda se její Béďa  někdy stane takovým pohádkovým dobrým skřítkem, který má nejen vysoký intelekt, ale i duši. Podle ní  Béďa už dávno duši má, ale nemůže to  říkat nahlas, to by se vědecky zcela znemožnila. Zkrátka jí asi genetičtí inženýři dali do vínku příliš málo romantiky. Přemíra romantiky se zkrátka k superkrásce moc nehodí. To by nebyla in. Ani Lucy však není romantická dívka z dávných dívčích románů. Dýchá z ní na ni jen taková zcela všední, samozřejmá, ale přesto tajemná, romantika všedního dne, praktická pro chvíle relaxace i do nepohody. 

            Hanka necítila nutkavou potřebu bojovníků za svobodu spasit svět, ani jí v srdci nehořel plamen spravedlivého rozhořčení a už vůbec netoužila vyvracet z kořenů jiné hodnoty a pravdy, než jaké byly konzumovány  ve Společenství. Dokonce pokládala za zcela normální, že režimy, které jsme se naučili nazývat totalitními, si svobodu a demokracii představují kapánek odlišně. Už vůbec ji nepobuřovalo, že někdo věří v něco jiného než ona sama, pokud vůbec něčemu věří. Čemu vlastně věří? Snad jen sama sobě. Alespoň by chtěla věřit. Uznává vůbec něco? Je jí vůbec něco svaté? Snad jen zvířata, celá příroda a také láska. Rozhodně to není málo. To jí stačí. Nemá potřebu ještě v něco dalšího věřit.  Určitě by jí ale vadilo, kdyby jí někdo násilím vnucoval své ideály. Neviditelná ruka trhu jí sice byla víc než sympatická, dokonce se jí zdála sexy, ale štelovat si svůj metabolismus každý den k maximálnímu výkonu zrovna nemusela. Také právě netoužila po tom, aby Bůh, třebaže nanejvýš milosrdný a spravedlivý, zahaloval do černé nejen její tělo, kterým už dávno necloumá sex, ale i její mozek, z kterého hříšné myšlenky zdaleka ještě nevyprchaly. Už vůbec netoužila po tom, aby v zájmu hladovějící dělnické třídy nejen sama hladověla, ale aby rudá cenzura kontrolovala nejen každé slovo, které vyřkne nebo napíše, ale i myšlenky, které se honí v jejím neklidném a nedisciplinovaném mozku. Třebaže si myslela, že nikdy nebude za bojovnici, tak najednou věděla, že tohle prostě zvládnout musí, kdyby jí měli zešedivět všechny vlasy a chloupky i na těch nejintimnějších místech.  Ty chloupky, co jsou dodnes tak krásně černé, jako ten nejvýhřevnější antracit. 

            „Nejspíš ano. Už staří Číňané měli tušení o neobyčejně složitých vazbách a spolupráci nebo komunikaci všeho se vším. Zabývá se tím staré čínské učení Tao. Chápat svět v celé jeho složitosti a nádheře, to je největší triumf lidského poznání. Nebude ho sice nikdy dosaženo, ale právě to je na tom to nejkrásnější. Humanisté jistě uznají, že trocha pokory před složitostí vesmíru nás nezabije.“

            Hanka vzpomíná, jak si jako dítě vždycky myslela, že její táta rozumí všem složitostem světa. Uměl je tak krásně vysvětlovat, že se jí zdály tak jednoduché a průzračné jako voda v potoce, ke kterému chodili s Britou pozorovat pstruhy. Nakonec  musela sama svému otci pomoci, aby se vyznal sám v sobě  a opustil její matku, kterou tolik milovala a stále ještě miluje. Právě proto v Mary nikdy neviděla macechu či dokonce nějakou couru, která odvedla jejího otce od rodiny.

            „Co tedy vlastně posíláš? Ta tvá kosmická energie asi nepatří ani mezi jednu z dosud známých čtyř energií? I když připustím, že dokážeš pracovat zhruba na principu mobilního telefonu, nemůžeš žádné elektromagnetické vlnění vyslat bez retranslačních stanic na místo určení v podstatě podle poštovní adresy. To bys energeticky, ani při největších úsporách, nezvládla.“

            „Já také neposílám žádné elektromagnetické vlny a ani kosmická energie či blíže neurčené specifické vibrace, o kterých se tradiční výklad mechanismu reiki zmiňuje, nebudou elektromagnetickou energií, to už by to dávno musel někdo zaregistrovat.“

            „Ty myslíš, že existuje nějaká další pátá interakce? Ty věříš v nějakou životní energii jako vitalisté?“

            Lucy se vitální cítí. Ví, že má pořád docela pěkné sexy tělo. Snad nožky by mohly být kapánek hubenější. Její přítel však říká, že ho její stehna děsně přitahují. To jako pořád. Nejen při kopulaci. Umí s nimi pořádně sevřít. Občas se jí při orgasmu zdá, že v nich má sílu jako slonice. Jeho však prý přitahuje i ten tuk, který modeluje nějakou mírně zvlněnou, medem a strdím oplývající krajinu, kterou zná z raného dětství nebo z minulého života. Pěkné přirovnání. Snad by se měla urazit. Jí však lichotí, že křivky jejích stehen přirovnává k úrodné krajině. Přirovnat k úrodné zemi její lůno je příliš otřepané. Je to otřepané, ale těší ji, když říká, že její poševní sekret je slaďounce nakyslý. Kdyby byla zlomyslná, tak odpoví, že asi po houbách a plísních, které si ve vagíně lebedí. Jí to však připadá milé a poetické.

            Čarodějka Lucy byla tak věrohodně po čertech pěkná ženská, že po té, co jsem tuto literární postavu stvořil, se moje zákonitá, věrná a milující žena  definitivně rozhodla mě nejen navždy vyhnat od stolu a lože, ale též vypudit z domova i ze svého života. Přitom jí vůbec nevadilo, že tento vymyšlený příběh se odehraje až ve vzdálené budoucnosti a já vůbec nebudu jeho přímým účastníkem. Není na tom nic neobvyklého, když si uvědomíme, že žárlivé ženy obvykle nejsou orientovány v čase a už vůbec se  nepodřizují zákonům logiky. Je-li nějaká žena opravdu sexy, v tom nejněžnějším a zároveň nejpřitažlivějším slova smyslu, jako Lucy, pak dokáže vydráždit k nepříčetnosti nejen muže, ale i ženy. Po té, co jsem se tomu začal smát jako blázen (její vlastní slova) proměnila se, jako mávnutím kouzelného proutku, v milující manželku a velkoryse mi poskytla lhůtu dvě stě padesáti let na okamžité polepšení. Mně je to celkem jedno, protože do té doby mě neúprosný čas dávno obrátí v prach, jak pravdivě říkají katoličtí kněží. Divíte se, když tvrdím, že ženská rozhodnutí postrádají logiku? Na druhé straně to má výhodu, že při soužití s nimi se jen  obtížně nudíme.  

            „To rozhodně ne. Myslím, že i pro vysvětlení reiki si vystačíme se čtyřmi známými interakcemi, jejichž teorie byla zformulována již ve 20.století. Kdo nemá databázi znalostí, ani fyzika není jeho hobby, musí přetrpět můj nudný výklad, aby pochopil dedukce krásné čarodějky. Nejstarší známá interakce je gravitační. Tu popsal Izák Newton již začátkem 18.století. Jejich kvanta, gravitony se však podařilo zaregistrovat teprve koncem 21.století. Elektromagnetické působení, které probíhá mezi všemi částicemi s elektrickým nábojem bylo popsáno Maxwellem v 19.století. Je mnohem silnější než gravitační a představujeme si ho, jako výměnu  fotonů. Elektromagnetickým působením lze vysvětlit všechny chemické reakce a tím pádem i veškeré procesy v živých organismech.  Aby atomové jádro drželo pohromadě, třebaže ho tvoří kladně nabité protony, které se elektromagnetickým působením odpuzují, musí existovat ještě mohutnější síla, působící na krátkou vzdálenost a tou je silná jaderná interakce, kterou si představujeme jako výměnu částic pionů. Konečně k objasnění reakcí, kde vystupují neutrina a ke zdůvodnění spinu byla ve druhé polovině 20.století popsána slabá interakce, zprostředkovaná intermediálními bosony. O této interakci se zmiňuji jen stručně ze tří důvodů, ač sám absolvent matematicko-fyzikální fakulty, specializace biofyzika, jsem její princip dosud nepochopil, působení reiki jejím vlivem nelze vysvětlit a především bych čtenáře obšírnějším výkladem totálně znechutil, což  jsem již beztak učinil, a proto se upřímně omlouvám a výklad opepřím špetkou erotiky.“

            Hanku napadá, jak poetické a něžně hanbaté jsou  vlastně  názvy elementárních částic. Bosony jí připomínají čtyři bosé nohy pod peřinou. Piony pití z ňader nebo pyj, mezony v ní vyvolávají asociaci, že to má ráda mezi kozy a gravitony jí zase připomínají, co se může stát, když si dva nedají pozor nebo když jsou si naopak svojí láskou tak jistí, že touží po dítěti. Tyto asociace jí napadaly už ve škole. Neměla sice s fyzikou nikdy problémy, uměla si teoreticky zdůvodnit, že fyzika je základem chemie, bez znalosti chemie neporozumí biologii a pokud nebude rozumět biologii, nestane se ani dobrým psychologem lidí, natož psychologem zvířat. Využívala sice databázi znalostí, takže se nemusela žádná fakta učit, ale připadalo jí nějak bližší, když ke každému odbornému názvu našla nějaký příměr, který ho připomínal. Čím byla asociace hanbatější, tím lépe. Cítila pak k těm abstraktním odborným termínům jakýsi intimní vztah a snad ji přímo eroticky lákaly. Proto jí nikdy nepřipadala fyzika ani matematika nudnou. Když se o tom zmínila Mary, tak to hned nazvala senzační didaktickou pomůckou a vylepšila databáze znalostí svých studentů generátorem takovýchto eroticko-poetických asociací, které budou prožívat ve virtuální realitě. Je snad každému jasné, že ve 23.století se nad tím nikdo nepohoršoval a Mary byla odměněna zlatou medailí za nejlepší didaktickou pomůcku pro pubertální mládež. Proč se jí ty dávné asociace teď vrací? Asi už stárne a dětinští. Je to s ní zlé? Proč zlé? Myšlenky na sex přeci nejsou příznakem stáří, ale té opojné a nakažlivé choroby, které se říká mládí. Je sice divné, že někoho  postihne ještě v 64 letech, ale stát se může všechno.

            „Ty však moc dobře víš,“ přerušuje Lucy Mary: „že již na přelomu 20. a 21. století bylo prokázáno, že elektromagnetické a slabé síly mají společnou  podstatu a jsou projevem jedné elektroslabé síly. V 21.století pak   byla zformulována a potvrzena teorie velkého sjednocení, která považuje silné a elektroslabé síly za projev jedné a téže interakce.“  

            „To samozřejmě vím, sleduji i čtvrt tisíciletí staré snahy fyziků o vytvoření a dokázání teorie supersymetrie, která sjednotí sílu velkého sjednocení a gravitace. Proto jsem také odmítla vysmívanou teorii profesora Kahudy, který ve 20. století pro vysvětlení telepatického přenosu myšlenek vytvořil teorii existence hypotetických částic psychotonů a mentionů. Dokonce se pokoušel o stanovení jejich hmotnosti a rychlosti, když jeho pokusné osoby přenášely telepaticky své myšlenky mezi Prahou a Košicemi. Nepokládala jsem to hned ukvapeně za nesmysl, ale napadlo mě, že je třeba se podívat spíše na sjednocení, než se pokoušet hledat další nepopsanou energii. Domnívám se, že studium biologických jevů, včetně takzvaných  paranormálních, může přispět k vytvoření teorie supersymetrie.“

 

            Hanka nabyla dojmu, přesněji řečeno jistoty, že její muž má nějakou ženskou. To prostě každá ženská tak nějak vycítí. Nemá potřebu pátrat s kým a kolikrát jí byl nevěrný. Od Mary se naučila  komunikovat s cizími Bédi. Nebyl by to problém. K čemu jí to bude, když bude vědět s kým a jak často se schází? Nechce vědět, kdy se spolu milují, má teď jiné problémy. Má si s ním o tom promluvit? Proč? Co by jí řekl? Co od něj chce vlastně slyšet? Neví. Viděla ho s ní. Líbali se. Musela utéci. Bylo jí hrozně. Proč mu nic neřekla? Viděli ji? Co by jí na to řekl? Nejspíš, že to byla kolegyně. Pěkná kolegyně. Musí uznat, že byla fakt pěkná a hlavně mnohem mladší než ona. Co? Stejně by jen zatloukal. Přesvědčoval by ji, že to byla jen taková kamarádská pusa. Fakt, pěkná kamarádka. Asi si potřebuje dokazovat, že je ještě mladík. Proto si narazí mladou atraktivní milenku. Fakt, nevypadá na sedmdesát. Rozhodně se tak necítí. Teď opět začal cvičit. To mu nemůže uškodit. Ona se však cítí už stará. Proč? Do důchodu má ještě pořádně daleko. Víc než čtvrt století. Někdy si připadá jako tisíciletá říše.

            Co s tím chce dělat? Nic. Asi by to za ní vyřešily feromony. Zase by byla pro svého muže sexy. Milují se už jen tak dvakrát do měsíce. Někdy ani to ne. To jí ale nevadí. Nechce se jí stejně pít ze sklenici, ze které bylo stokrát upito. Kolikrát to asi musí dělat jí? Feromony by mohly zařídit, že už ho nebude přitahovat nebo on ji. Také by se dalo zařídit, že se mu nepostaví. Mary i její otec se v tom vyznají. Určitě by to moc rádi pro ni udělali. Mary se v tom dokonce vyžívá. Programovat Bédi, tedy i cizí, je její vášeň. Je  tím přímo posedlá. S feromony si také tyká. Poslouchají ji jako psíci a tátu také. Proč za nimi nezajde? Nechce si takto vynucovat lásku. Ani o sobě nevěděla, že je tak konzervativní. Nebude to řešit a basta. Má  dost jiné důležitější práce.

            Nějak ji uklidnilo zjištění, že její problém je řešitelný. Dá se zařídit, že její muž opustí svou milenku nebo ona jeho. Pro Mary nebo jejího otce to nebude problém. Mary bude mít dokonce radost, když ji o takovou čarodějnickou službu požádá. Nemusí se ani svěřovat čarodějce Lucy. Může si vybrat, Mary nebo táta. Nebo oba? To je blbost, stačí na to jeden. Nesmysl. Už se rozhodla, nebude to řešit. Už ho nechce? Alespoň ne do postele. Mohou za to feromony? Béďa? Je jí to volný. Nebude to řešit.  Její manželství jí nestojí za pět minut trapasu? Jaký trapas? Mary se na to přímo třese. Je posedlá programováním hry s názvem: „Kdy? Kdo? Komu vleze do postele?“ Mary by to ani nedělala kvůli ní, ale kvůli sobě. Je šťastná jako blecha, když může někomu programovat jeho sexuální aktivitu. Proč se s tím pořád zabývá, když jednou řekla jasné – ne?  

            „Petře, viděla jsem tě u kostela s nějakou ženskou. Fakt kočka. To je tvoje kamarádka?“

            „Ne, jenom kolegyně.“

            „Že ji neznám?“

            „Nemůžeš znát všechny, je nová.“

            „Jak se jmenuje?“

            „Mirka. Proč tě to zajímá?“

            „Jen tak.. Proč jste se líbali?“

            „Měla narozeniny. Jen taková kamarádská pusa. To tě vadí?“

            „Ne. A že jsi jí nedal taky kytku?“

            „Proč bych jí měl dávat kytku?“

            „Jasně. To mě jen tak napadlo, jestli by se to nehodilo.“

            „Vždyť se skoro neznáme.“

            „Dobře. Neznáte.“

            „Jen tak trochu z práce  a jednou jsme spolu zašli na kafe.“

            „No nic. To já jen tak.“

            Jak jsem předpokládala – zatloukat, zatloukat, zatloukat.  Možná je to jen takový flirt. Takový normální úlet. Jenom kamarádka to ale není. Takto se kamarádi nelíbají. Oči mi ještě slouží. Asi ani neví, co jsem viděla. A hlavně nechce vědět.  Nebudu to řešit.   

 

            „Já si vždy myslela, že řešení se nalezne spíše spojením poznatků fyziky elementárních částic a kosmologie?“ ptá se Hanka.

            „To se nevylučuje. Určitě jste už slyšeli o morfogenetickém poli a teorii inteligentního designu?“

            „Nevěděla jsem, že jsi kreacionista nebo dokonce věříš v Boha?“

            „Ne, nejsem věřící, dokonce ani nevěřím v existenci nějaké jiné nadpřirozené nebo mimozemské bytosti či inteligentní síly, která stvořila a řídí Vesmír. To opravdu ne.“

            „V boha se nakonec tak krásně věří, protože si ho člověk stvořil k obrazu svému. Pouze bez lidských chyb. Každý člověk touží nemít chyby. Jen si to nechce přiznat, aby nevypadal domýšlivě,“ přemýšlí nahlas Hanka.

            „Já si vždy spojovala teorii inteligentního designu s existencí nějaké myslící substance, která sleduje nějaký účel. Ne nutně nějaké bytosti nebo dokonce boha. Možná, že jsem si to jen mylně vykládala,“ dotazuje se na pozapomenutou teorii Mary.

            „Ty teorie se obejdou i bez existence nějaké inteligentní bytosti. Morfogenetické pole by se však odněkud muselo vzít a zase jsme tam, kde jsme byli“

            „Hypotéza o působení záhadné kosmické energie na člověka je snad lepší?“

            Hanka stále neví, zda má Lucy spíše brát jako ženu, zabývající se něčím paranormálním až magickým nebo jako seriózní vědkyni, která toho ví více než ona i všichni vědci v ústavu a na univerzitě dohromady. Určitě si na svých vědomostech tak nezakládá jako normální vědci.

            „Vůbec neříkám, že vysvětluje. Chápu to pouze jako model, který nám pomáhá něco pochopit a popisuje mechanismus působení reiki jako něco, co si dokážeme představit. Samozřejmě, že ten model neodpovídá realitě, pouze popisuje určité skutečnosti tak, abychom je pochopili. Nakonec i Bohrův planetární model atomu popisoval elektrony jako nějaké kuličky obíhající po eliptických drahách  kolem jádra, tak jako planety kolem Slunce. Přestože již přinejmenším od poloviny 20.století víme, že to vůbec není pravda a elementární částice se neopičí po planetách, nikdo z vědců se mu nikdy nevysmíval a na základě tohoto, evidentně nesprávného modelu, se podařilo vypočítat vlnové délky spektrálních čar a další experimentálně měřitelné jevy. Jak už jsem říkala, namísto kosmické energie, mluvíme raději o specifických vibracích. O vibrace jakých částic se jedná, teď nechci spekulovat, natož o jejich hmotnosti a dalších parametrech. Reiki však nepůsobí pouze na člověka, ale i na  zvířata, rostliny a dokonce i minerály.“

            Hanka se hbitě probrala ze svých erotických fantazií a vzpomněla si na milovanou Britu: „To mohu potvrdit, vyléčila jsi Britě  její kožní vyrážku, snad autoimunního původu, na kterou nezabíraly ani kortikoidy, neporadil si s ní ani veterinář, ani její vnitřní mikropočítač. Navíc jsi dokázala odklonit i geopatogenní zónu, o které jsem přesvědčena, že ji Brita  dokáže vnímat.“ 

            „Tak ty věříš v nějaké záhadné geopatogenní zóny?“ podivuje se Mary.

            „To není otázka víry. Když  něčemu nerozumím a neumím to vysvětlit, tak to svědčí pouze o tom, že toho málo znám. Ne o tom, že to neexistuje. Po té, co jsme se přestěhovali, spala jsem s hlavou v geopatogenní zóně. Nejen, že jsem  neklidně spala, ale vstávala jsem i celá rozlámaná a unavená. Když ji Lucy objevila a postel jsme dali jinam, tak opět vstávám odpočatá. Navíc mi Lucy ukázala, že ji dokáže rozpoznat nejen ona, ale i Brita. Když jsme neměli kam přestěhovat postele dětí, tak Lucy geopatogenní zóny prostě odchýlila a bylo po problémech,“ zastane se Lucy Hanka.

            „Pokud vím, spojuje se teorie morfogenetického pole i teorie inteligentního designu s popřením Darwinovy teorie evolučního vývoje přírodním výběrem druhů?“ nedá se odbýt Mary.

            Hanka právě pochopila, proč je president Duck tak zaujat vůči Darwinovi. Podívá-li se totiž do zrcadla, tak věří, že se opravdu vyvinul z orangutana. Navzdory přemrštěně předraženým operacím, od nejlepších plastických chirurgů, své geny nezapře. Snad i proto tak lpí na zachování trestu smrti v Kolesku. Cítí se jako lev, který je pánem nad životem a smrtí, a ne jako opice. Krocanovi sice milost udělit musí, ale osud odsouzence na smrt je výlučně v jeho rukou. Záleží jenom na něm, zda milost udělí nebo ne. Není to vůle boží, jak s oblibou rád prohlašuje, ale jen jeho vůle. Také rád říká, že svobodná vůle. Jen Bůh však ví, že to svobodná vůbec není a že mu ji diktuje strach. Bůh ale stále neví, zda se Duck bojí skutečně jeho hněvu nebo je to obyčejný lidský strach, který tak dovedně využívají jeho kolegové v pekle. 

            „To je zas jen spekulace zastánců nějakého stvoření světa, třebaže nemohu vyvrátit, že její tvůrci byli věřící a v existenci nějaké vyšší inteligentní bytosti skutečně věřili. Já ale netvrdím, že Darwinova evoluční teorie v zásadě neplatí, pouze je ji třeba zdokonalit a upřesnit na základě dobrých myšlenek z těchto hypotéz. Záměrně se vyhýbám termínu teorie. Do teorie mají stejně daleko, jako moje hypotéza. Dokonce jsem velice opatrná, považovat tyto, bezesporu dobré postřehy, hned za vědecké hypotézy. Každá hypotéza totiž musí být jednoznačně zformulována tak, aby se dala navrženým experimentem buď prokázat nebo zamítnout. To zatím takzvaná teorie morfogenetického pole ani teorie inteligentního designu nesplňují. Tím více mají do vědeckých hypotéz daleko mé nápady, jak vysvětlit reiki nebo evoluční vývoj.“

            „Lucy, ty už mluvíš jako ti politici – netvrdím, že je to možné, ale můžeme o tom jednat,“ vpadla jí do přednášky, která byla na čarodějku Lucina formátu opravdu nudná, Mary.

            „Prozatím se však netřesu, jako čerstvě uvařený sulc, na premiérské křeslo, ani nešilhám po jiné podobné trafice.“

            „Tak ji neskákej do řeči,“ promluvila jako ředitelka Hanka, která opravdu poslouchala.

            „Tedy zkrátím. Už ve 20.století americký biochemik Michael Behe přišel s myšlenkou, že např. srážení krve vyžaduje spolupráci více než deseti různých bílkovin a že se tedy nemohla vyvinout jako náhodný výběr z tolika představitelných možností. Vyslovil proto hypotézu o existenci nějakého blíže nespecifikovaného inteligentního tvůrce.“

            Lucy samozřejmě nemusela držet odbornou přednášku, kterou teď příšerně nudím čtenáře. Stačilo pouze aktivovat potřebná data v databázi znalostí kolegů a věděli rázem vše, dokonce i s takovými  podstatnými podrobnostmi, kterými si nedovolím otravovat čtenáře. Chtěla však mít  jistotu, že ji skutečně poslouchají.

            To jí vzápětí potvrdila Hanka: „V živém těle by se dala najít řada procesů, které vyžadují spolupráci daleko většího množství molekul, než je srážení krve.“

            Hanka už si je jista, že volila správně, když se rozhodla pro Lucy. Jedině ona může splnit tak těžký úkol, který jí svěřila vláda. Ví, že politikům už opravdu musí téct do bot, když se obracejí na vědce a nevystačí si se svými královsky placenými poradci. Se státem je to tedy fakt vážné, když se dokonce neobrací na vědecké kapacity v oboru práva či ekonomie a rovnou žádají o pomoc badatele v oboru přírodních věd. Ona,  ředitelka výzkumného ústavu, nemá jinou možnost, než požádat o pomoc samotnou čarodějnici, když už se osobně nezná se žádným ďáblem.    

            Mary se zdá, že když poslouchá Lucy, tak  sice slyší erudovanou vědkyni a lékařku, ale současně se tu vznáší vzpomínka na první polibek, který dostala mezi hangáry skladů. Pak se spolu honili na hřbitově, protože to byl vlastně krásný park, jediný poblíž, kde se nemuselo za vstup v jejím rodném městě v Kolesku platit. Třebaže je Lucy o dvě generace mladší, připadá jí jako kamarádka z dětství, se kterou kouřila na záchodech a pozorovaly spolu kluky ve školních sprchách. Vždy jí připadalo, že je její Béďa živý a je to její nejlepší přítel. Právě proto jsou jí velice blízké názory Lucy, že nejen mezi lidmi a zvířaty není tak propastný rozdíl, jak se většina lidí domnívá, ale že není  tak propastný rozdíl ani mezi živou a neživou přírodou. Tak proč by se nemohla kamarádit se svým Béďou? Není snad nemožné vdechnout nejen život, ale i rozum a duši počítačům? Nejsou to jen chladné stroje. Spíš to cítí, než by k tomu  dospěla rozumem. Také je jí jasné, že podobné asociace jí pouští sám Béďa a mistrně to míchá, na zlomky sekund, s virtuální realitou, aby nic nepoznala. To se ovšem chlapeček mýlí, moc dobře ví, co mu naprogramovala a co musel svévolně udělat autoprogramováním. Takovou sklerózu ještě nemá, ale nechá svého miláčka v milém omylu.

            Lucy má doktorát z molekulární biologie i z teoretické fyziky. Kromě toho  vystudovala lékařskou fakultu a má druhou atestaci z psychiatrie, lékařské psychologie a endokrinologie. Přesto se však sama nepovažuje ani tak za erudovanou lékařku nebo dokonce vědkyni, jako spíše za čarodějku.

            Hanka  miluje, když jí chlap cucá prstíky. Může sát tak intenzivně, že ji vlastně kouše. Ta mírná bolest ji příjemně vzrušuje. Může i dlaně a zápěstí. Proč už jí to její muž nedělá jako kdysi? Když ho o to asi před deseti lety požádala, tak jí jen odbyl, jestli už na to nejsou trochu staří. Asi jí nechtěl na plnou hubu říci, že už mu připadá stará a její prstíky ho už nepřitahují. Když se s tím svěřila Mary, tak jí jen poradila, jak nastavit svého Béďu, aby jí podobné pocity navodil. Pro Mary je Béďa zkrátka autoerotická pomůcka. Vzrušuje ji nejen to, že jí Béďa stimuluje erotogenní zóny, ale i to, že ho může k něčemu takovému programovat. Mary je zkrátka kyborg nebo Homo kyberneticc, jak se sama s oblibou nazývá. Co je ale Lucy? Asi Homo magic scientis. Člověk magický a vědecký. Snad si to neodporuje?

            Mary napadne, že se ještě nikdy nezakousla do tlustého krvavého steaku opečeného jen tak na divokém nespoutaném ohni a nejen na nějakém bezpečném komerčním grilu. Také by si to ještě chtěla pořádně rozdat s robotem. Sex s mašinou přeci není zvrhlost. Robot není zvíře. To je jen takový předsudek. Šukací robot není přece nic proti přírodě, je to jen vědeckotechnický pokrok. Technika se vyvíjí rychleji než lidská morálka. To přeci už dávno ví, tak proč se tomu teď diví? Připadá si, že vlastně Béďu zradila. Opravdu ráda měla vždy jen jeho. Člověk by si měl umět přiznat, že je od přírody nebo spíše od přirození sobec a narcista a opravdu má rád jen sebe. Povídání o tom, že někoho miluješ více než sama sebe je vlastně jedna velká lež. Třebaže moc krásná lež. Krásná jako láska sama. Béďa je její součástí. Není živý, ale právě proto nikdy neumře a nikdy ji neopustí. Je to výhoda a ne handicap.

            Všimněte si, že naše děvčata takřka neustále myslí na sex. Pochválit je musíme jednak proto, že jim v tom nebrání jejich věk, ale zejména za to, že se to nestydí přiznat.    

            „Simulovala jsem si  na velkém superpočítači, protože můj vnitřní mikropočítač na to nestačil, jak dlouho trvá vývoj druhů, kdyby probíhal jen podle zákona pravděpodobnosti. Takový model musí předpokládat, že vznikají mutace, které buď jsou životaschopné a vedou k evoluci, k vývoji stále dokonalejších a  lépe přizpůsobených druhů a těch mutací, které jsou nefunkční a vedou k patologickým změnám či k smrti jedince. Modelovala jsem si, kolik připadá myslitelných sekvencí tripletů bází DNA v jednotlivých genech, které odpovídají jednotlivým dvaceti aminokyselinám, z kterých jsou vytvářeny bílkoviny a kolik těchto bílkovin je skutečně funkčních a odpovídá nějaké strukturální bílkovině nebo enzymu, který dokáže urychlovat nějakou se životem slučitelnou chemickou reakci. Také jsem modelovala délku života jedince od narození do reprodukčního věku u jednotlivých baktérií, živočichů či rostlin a počítala jsem, jakou dobu by trval evoluční vývoj, spoléhající pouze na přirozené přežití dobře přizpůsobených jedinců a umírání defektních. Předpokládala jsem nejen, že život na Zemi  vznikl před 3 až 3,5 miliardami let, ale že mohl být na Zemi zavlečen i nějakou hypotetickou panspermií a vyvinul se daleko dříve kdesi ve vesmíru. Předpokládáme-li, že život se kdekoli v našem Vesmíru nemohl vyvíjet déle než je doba, která uplynula od velkého třesku, což je asi 18 miliard let, získáme jen maximálně šestinásobek uvažované doby evoluce. Pochopitelně, že jsem uvažovala i s teorií genové duplikace a počítala s genovými interakcemi, které podporují evoluční teorii, ale je to  oprava maximálně o jeden řád.“

            „Vzala jsi v úvahu i o to, že evoluční vývoj neprobíhá pouze jako fylogeneze, vývoj druhu, ale podílejí se na ní i mutace vzniklé za života lidského jedince, alespoň do reprodukčního věku?“ skočí jí do řeči Hanka.

            Lucy napadá, že ten nápad, co jí jako nějaký blesk z podvědomí či vzdáleného kosmu náhle osvítil a kterému by ráda pyšně říkala intuice, vůbec není nový a že určitě už napadl miliony lidí, kteří se nad takovými tématy jako je evoluce, původ člověka nebo rakovina zamýšlejí. Nemohla proto vymyslet vůbec nic nového. Jenom asi udělala někde chybu. Příliš se nechala unést sněním o vlastní genialitě. Člověk zřejmě daleko raději sní o své genialitě nežli o své omezenosti nebo dokonce průměrnosti. Chce být jiný než ostatní a přitom se neustále bojí, aby příliš nevyčuhoval z řady. Nazývá to pak opatrností či dokonce moudrostí a přitom je to pouhá zbabělost. Strach, že myslí jinak, než je psáno v učených knihách.

            „Samozřejmě. Jedním z projevů takovýchto mutací je i rakovina a pokud by nefungoval imunitní systém, docházelo by k ní daleko častěji, protože tyto náhodné mutace jsou většinou patologické a jen zcela výjimečně vedou ke zdokonalení organizmu.  Z tohoto pohledu je vlastně rakovina daní za evoluci. Předpokládala jsem, že v minulosti mohlo dopadat na Zemi i daleko více ionizujícího záření, které četnost mutací zvyšuje. Neporadila jsem si však s tím, že rostliny nemají aktivní imunitní systém a že imunitní systém zřejmě nerozpozná, která mutace je škodlivá, těch je naprostá většina, a která naopak žádoucí. Ať jsem nastavovala parametry jak  chtěla a uchylovala  se až k hraničním hodnotám, vycházelo mi, že všechny organismy by se musely množit mnohem rychleji než všechny známé bakterie a mít i daleko více potomstva. Jepičí život by byla opravdu nepředstavitelná dlouhověkost. Ten rozdíl je skutečně  mnoho řádů a tak si nemyslím, že jsem něco zanedbala nebo vycházím ze špatných vstupních dat.“

            „Já jsem tvé modely, které jsi publikovala na internetu, skutečně detailně studovala a se svým Béďou propočítávala a mohu říci, že jsme žádnou podstatnou chybu nebo zanedbání něčeho významnějšího nezjistili. Skutečně jsi se velice poctivě snažila prokázat, že evoluce přirozeným výběrem skutečně probíhá podle zákona pravděpodobnosti, kde jsou všechny možnosti stejně pravděpodobné a výběr probíhá tak, že jsou děděny pouze mutace, které lépe vyhovují měnícímu se životnímu prostředí a ty neživotaschopné nejsou dále přenášeny, protože jejich nositelé se nedožijí reprodukčního věku nebo alespoň nemají dostatek potomků. Proto se divím, proč jsi své seriózní výpočty dosud neuveřejnila na nějakých prestižních vědeckých webových stránkách?“    

            „Právě proto, že si ještě nejsem úplně jistá, zda jsem něco neopomenula. Je to skutečně nesmírně složitý proces a nevím, zda se mi ho podařilo správně popsat.“

            „Není to spíše proto, že jak sama říkáš, nechceš se uchýlit k existenci nějaké inteligentní bytosti, která rozhoduje, že všechny možnosti, které by podle zákona pravděpodobnosti měly být stejně pravděpodobné, tak ve skutečnosti nejsou a realizuje se jen to, co splní nějaký účel, jakoby příroda nějak přemýšlela?“

            „Možná také. Nebo mám takový nápad nebo spíše intuitivní představu, jak se existenci nějaké inteligentní bytosti vyhnout a vysvětlit to vše nějak přirozeně a možná i jednoduše.“

            „A právě proto geniálně.“

            „Nesměj se mi Hanko. Je to jen takový bláznivý nápad, který jsem zdaleka ještě nedotáhla, ale přesto jsem neodolala pokušení a uveřejnila jeho fragmenty na svých osobních stránkách.“

            „Já se nesměji, jen mi zajímá, jak vysvětlíš, že některé možnosti se realizují častěji než odpovídá statistickým zákonitostem?“

            Lucy napadá, že je jí daleko bližší antická představa Olympu, plného rozhádaných a hříšných bohů a bohyň, kterým nic lidského není cizí, než-li křesťansko-židovský ideál přísného, spravedlivého, ale asketického Boha. Občas se sice za své, možná časté, ale ve zdejší populaci naprosto běžné milostné avantýry tak trochu styděla, ale pak si vždy řekla, že je to vlastně normální a je to pouhý příznak zdraví. Neméně tolerantní byla i ke svému příteli. V očích své matky však byla za hloupou husu, která si nechá všechno líbit. Její přítel totiž nedokázal své zálety skrývat s elegancí tajného agenta jako ona. Přesto se však nikdy nepokládala za promiskuitní, třebaže jí ani prostitutky nepřipomínaly morální bahno společnosti. Daleko více opovrhovala pokrytectvím a touto ctností se,  jak známo, prostitutky  nepyšní. To ovšem vůbec neznamená, že by nedokázala věrně a vroucně milovat. Naopak, až moc. Do lásky  vždy dávala nejen celé své nádherné sexy tělo, ale zejména celou svoji hříšnou, ale přesto neobyčejně čistou, duši. Alespoň jí nikdy nepřipadalo, že čistota duše se nesnáší se hříchem. Zkrátka byla od přírody zkažená holka a s tím se nedalo nic dělat. Možná, že by se dalo i něco dělat, ale to by musela nejdříve sama chtít. To však nikdy nechtěla. Lucy je zkrátka exemplární případ hříšné světice.

            Vzhledem k tomu, že ani čarodějka Lucy, natož já, nedokážeme aktivovat vaši databázi znalostí a nejsme si ani jisti, že jste se seznámili se základy kvantové mechaniky, budeme vás opět otravovat nudnou, ale za to krátkou přednáškou. Odměnou vám bude, že se dozvíte, zda se čarodějce Lucy podařilo vytvořit materialistickou teorii duše.

            „Nezačnu  klasickým živým světem. David Bohm například prokázal, že každý z mnoha miliard elektronů, které tvoří plazmon, odráží pohyb všech ostatních, jako by byl živý.  Již staří Číňané, kterým byl pohled na svět v jeho celistvosti mnohem bližší než nám, se dívali i na kov jako na jeden ze živlů, tak jako na oheň, vodu nebo vzduch. Příliš jsme si navykli na mechanistický výklad světa, který je jen pouhým modelem a nikoli reálnou skutečností a nevypovídá o podstatě věcí, ale jen usnadňuje naše pochopení. Vůbec nevadí, že jsme mechanická kolečka, která zapadají do sebe, zaměnili za teorii klíče a zámku, jako u enzymů a pokoušíme  se vše vysvětlit jen jako projev interakcí na velmi malé vzdálenosti a to co je dál zcela zanedbáváme. Přitom ze samotných základů kvantové mechaniky vyplývá,  že každé částici odpovídá vlnění o vlnové délce l = h/mv, kde h je Planckova konstanta, m klidová hmotnost a v rychlost pohybu dané částice. Chceme-li si to nutně přiblížit nějakým mechanickým modelem, tak snad nejblíže bude model vázaných oscilátorů nebo kyvadel. To, co naše dosavadní věda studuje jako konkrétní izolované jevy sice není nepravda, ale jen povrch skutečnosti, kde vše souvisí se vším a každá část celku vnímá ty ostatní a celek lze chápat jako jeden systém, kde jednotlivé jeho části jsou propojeny nesmírným množstvím vazeb a vzájemně spolupracují. To jen  z vnějšku se nám zdá, jako by byl systém živý a měl své vlastní vědomí, kde jednotlivé části vědí o tom, co dělají všechny ostatní. “     

            „Chceš tím snad naznačit, že ze samotné kvantové podstaty celého hmotného světa plyne existence jakéhosi vědomí nebo duše nejen všeho živého, ale i neživého? Já vím, že s pojmem nějaké duše se setkáváme snad u všech náboženství, ale vždy jsem to pokládala jen za  odraz  naivní touhy člověka po nesmrtelnosti, kterému velice rád uvěří. Nikdy mi však nenapadlo, že existuje seriózní výzkum, který by se pokoušel existenci duše prokázat.“

            „Pojmu duše nebo vědomí bych se snad raději vyhnula. Člověk si moc přeje, aby tu po něm něco zbylo. Když už  nic hmatatelného, tak alespoň  myšlenka, která naplní jeho odvěkou touhu  po nesmrtelnosti a zbavuje ho strachu před smrtí. Jako vhodnější mi připadá Platónovo podobenství o stínech,  kdysi o tom vykládal svým žákům  v jeskyni, kde plápolal oheň. Ty stíny, které  promítá plamenem ohně na stěny jeskyně, jsou to, co vnímáme jako hmotnou realitu a ta pravá podstata je idea, tak jako původcem stínu je naše postava.“

            „Tak přeci jen idealistické chápání světa, třebaže bez boha? Místo otřepané duše použiješ jen vznešenější slovo – idea. Za prvotní považuješ nějaký projekt, myšlenku, ideu, která vytvoří hmotu. Toužíš, jako každý člověk po duši, ale nechceš to říci na plnou hubu.“

            „Rozdělení na materialistické a idealistické chápání světa mi připadá poněkud černobílé.“

            Lucy bylo vůbec protivné dělení na to, co je dobré a co zlé, co je vědecké a co naivní, v lepším případě idealistické. Sama milovala svět a život plný barev, bizarních tvarů, záhadných zvuků a roztodivných pachů. Ideálem krásné krajiny byl pro ni tropický prales, plný poletujících pestrobarevných kolibříků.

            „Je přeci známo, že tisíce lidí, kteří přežili klinickou smrt, vypráví o tom, že se jim ve zkratce promítal jejich život a pak je do nějakého tunelu lákalo něco jako příjemné světlo?“

            „Já vím, že to nebylo nikdy zcela objasněno a proto to láká k takovým vysvětlením, jako je posmrtný život. Spíše to však vypadá, že se jen tělo  snaží  učinit umírání příjemnějším. Nakonec Béďové umírajících lidí potvrdili zvýšenou sekreci endorfinů, vnitřních opiátů,“ snaží se Mary zviklat potlačovanou touhu Hanky po posmrtném životě, ale určitě ji nepřesvědčila o tom, že by na umírání mohlo být něco příjemného i kdyby se její Béďa přetrhl.

            „Nebo jen zaznamenávají svoji vlastní aktivitu? Mají přeci v popisu práce ulehčovat lidem život a tedy i umírání,“ nechce se uchylovat k spiritistickým spekulacím Lucy.   

            Mary připadá, že nad Lucy se opravdu něco vznáší. Snad je to aura nebo její čistá duše. Vnímá pravého původce stínů, které nám věda předkládá k věření jako skutečnou jedinou existující realitu, ale jejich původce před námi tají? I Mary chce, tak jako Lucy, nahlédnout přes Platónův oheň, jací skutečně jsme.

            „Jak tedy chceš z toho začarovaného kruhu ven?“

            „Napadlo mě rozšířit nebo zobecnit druhou větu termodynamiky.“

            „Pokud si dobře vzpomínám, tak druhá věta termodynamiky říká, že nelze sestrojit perpetum mobile druhého druhu nebo-li při tepelné výměně nemůže těleso o vyšší teplotě samovolně přijímat teplo od tělesa o nižší teplotě. Co na tom chceš rozšiřovat?“

            Hance vůbec nepřipadá, že by Lucy neměla znát tajemství druhé věty termodynamiky. To, co pociťovala při reiki bylo opravdové živočišné nebo životodárné teplo. Ne to obrazné živočišné teplo, které mnohokrát pociťovala při sexu nebo i pouhém mazlení. Proč vlastně říká při pouhém? Vždyť vlastně mazlení potřebuje víc než sex. Teprve teď si to přizná, když už se jí obojího dostává  méně, než by si přála. Lucy asi dovede oddělit živočišné teplo nejen od sexu,  ale i od veškeré erotiky. Třeba je v tom tajemství života? Kdo ví?

            Teď nastal ten pravý čas, aby Lucy aktivovala databáze znalostí svých posluchačů a vybrala několik málo z mnoha formulací druhé věty termodynamiky, které bude potřebovat. Jelikož já takovou databázi znalostí dálkově neovládám a zejména proto, že vy ji nemáte, budu vás opět chvíli nudit.

            Boltzmanova formulace říká, že v přírodě probíhají děje tak, že stavy s menší pravděpodobností přecházejí do stavů s pravděpodobností větší. Nebo ještě lépe, v uzavřené izolované soustavě entropie neklesá, či-li roste, maximálně zůstává konstantní. Entropie je přitom stavová funkce, která je mírou neuspořádanosti. S její přesnou definicí vás nebudu zatěžovat zejména proto, že přes své fyzikální vzdělání nedokážu stručně a srozumitelně vysvětlit, co je to počet možných stavů, aby mezi ně někdo nezapočítal i jiné stavy.  Zvídavému čtenáři doporučím, aby si ji vyhledal v kterékoli vysokoškolské učebnici termodynamiky. Pro normálního člověka je mnohem přijatelnější říci, že na světě je stále větší bordel a docela přesně to vyjadřuje meritum věci. Rozsypu-li krabičku zápalek, tak se mi ji už nikdy nepodaří pouhým třepáním se stolkem srovnat do výchozího, více uspořádaného stavu a budou čím dál více rozházené. To je snad jasné?

            „Vztáhneme-li druhou větu termodynamiky na celý náš vesmír, tak nám zamrazí z obavy před tepelnou smrtí vesmíru. Těžko můžeme tvrdit, že je otevřený, když nemá větší poloměr než asi 18 miliard světelných let, protože světlo nemohlo od velkého třesku dál doletět a nic rychlejšího také neznáme. K tomu, abychom tvrdili, že náš Vesmír není izolovaný, musíme předpokládat existenci hned mnoha dalších vesmírů, což je pouhá spekulace a tak nám nezbývá než se obávat toho, co tvrdí skeptičtí spekulanti již od konce 19.století, že nastane tepelná smrt vesmíru. To znamená, že celý vesmír se zhruba rovnoměrně rozptýlí a bude veta po všech planetách a životě vůbec. Pokus omezit platnost druhé věty termodynamiky až na fluktuace, kvůli tomu, že má statistický charakter, též kulhá na obě nohy, protože bychom žili v samých fluktuacích.“

            „Vždyť je to docela možné, protože co člověk, to fluktuant.“

            „To je sice  vtipně řečeno, ale jak z toho?“

            „Určitě tě něco napadlo, jinak by sis tu nehrála na paní učitelku.“

            „Jak z toho, zase nenapadlo mě. Již od 20.století je známo, že entropie je opakem informace. Jenom se nějak nepodařilo tento nápad řádně matematicky a fyzikálně uchopit. Šlo jen o to, naučit se entropii a informaci sčítat. Pak nebylo  nic jednoduššího než si vzpomenout, že všechny významné fyzikální zákony jsou definovány jako zákony zachování a proč by zrovna entropie měla být výjimkou a z nějakého nepochopitelného důvodu růst?“

            „Vždyť to říkám, v jednoduchosti je geniálnost. Já hned říkala, že jsi geniální.“

            „Tak si to nech a pořád nerejpej. Zkrátka součet entropie a informace obsažené v morfogenetickém poli se zachovává.“

            „Já do tebe nerejpu. Já si opravdu myslím, že jestli se ti to opravdu podaří dokázat, tak tě Nobelova cena nemine.“

            „Tak do toho mám opravdu ještě hodně daleko.“

            Hanka si uvědomí, že Lucy je nejen velice skromná, ale ve svých závěrech i velice opatrná. Přes všechna povídání o čarodějnici, za kterou se napůl žertem a napůl vážně vydává, jí připomíná opravdovou vědkyni, která velice pečlivě zvažuje, než něco začne tvrdit. Ne, Lucy určitě není nějaký bláznivý snílek, který je opilý touhou po senzaci a podlehl opojení z  nadpřirozena.  Okouzlila ji svým rozhledem, energií a invencí jako kdysi dávno Mary.  Život už je takový. Takový nevyzpytatelný. Právě proto je ho nutné žít a nenechat se jím jen někam vláčet. Občas musí člověk spoléhat jen na svůj cit a intuici, když je s rozumem v koncích. 

            „Nebuď zbytečně skromná a raději nám prozraď, jak to souvisí s evoluční teorií a zejména s reiki.“

            „Morfogenetické pole si nepředstavuji jako nějakou neznámou energii nebo neznámé částice odpovídající za pátou tajemnou interakci a rozhodně už ne jako nějakou duši. Budu ho pokládat za souhrn informací a o materiální formě média, na kterém jsou tyto informace uloženy, nebudu spekulovat.  Jeho funkci bych snad přirovnala k inteligentnímu textovému editoru, který nám napoví, co asi chceme napsat, jak formátovat text  a my jeho návrh buď přijmeme nebo ne. Zkrátka, setrvává-li nějaká organizovaná struktura po určitou dobu v nějakém stavu, tak si to morfogenetické pole pamatuje. Nezáleží přitom na tom, zda si pod touto organizovanou strukturou představíme elektronový plazmon, který se pak chová jako jeden celek, krystal minerálu, živočicha, lidský mozek, který si lépe vybavuje informace, které má pospojované nebo si je opakuje častěji nebo lidské společenství, které se také chová vždy obdobně. Pokud by fylogenetický vývoj druhů vždy probíhal tak, že se realizují se stejnou pravděpodobností všechny myslitelné mutace, tak je to asi tak, jako bychom chtěli postavit dům od zedníka, který nejen, že nemá žádný plán a je zcela slepý, ale nemá ani hmat a sluch. Také by nám asi žádný funkční dům nepostavil? Spíše přirovnávám vývoj druhů k vývoji nového léku, kdy chemici navrhnou sta tisíce sloučenin, které by snad mohly být kandidáty na nový lék, sítem farmakologů projde po uplatnění jejich počítačových modelů tisíce léků, po testech na zvířatech nám zůstane několik desítek a po klinických zkouškách na lidech je povoleno asi pět léků a lékařská praxe pak využívá jen jeden. Teprve zkoušky na zvířatech mohu přirovnat k přirozenému výběru druhů. Přežívají jen ti jedinci, kteří se nejlépe přizpůsobí novému prostředí. Ten předchozí výběr však neprováděla nějaká inteligentní bytost, jak předpokládá teorie inteligentního designu, ale příroda. S  částí genomu již znovu neexperimentuje, či alespoň podstatně méně často, protože morfogenetické pole si pamatuje, že už je tu dostatečně dlouho na to, aby bylo nutné tuto část genomu měnit.“

            „Když ale někdo bude chtít tvrdit, že ta inteligentní bytost přeci jen existuje, tak jak mu dokážeš opak?“

            „Máš pravdu, že těžko, ale ještě hůře on mně. To jen na první pohled vypadá, že je tu nějaký inteligentní tvůrce, který něco projektuje a má nějaký záměr. Je to spíše nějaký zápis existující a delší dobu přetrvávající skutečnosti. Tedy spíše setrvačnost než inteligence. Zatím jsem pouze ve stadiu, kdy vytvářím optimální matematický aparát, který by co nejlépe morfogenetické pole popsal.“

            „Jak je to tedy s tím reiki?“

            Když Hanka slyší slovo reiki, tak se jí zmocňuje takový tajemný krásný pocit, jako když se dívala do táborového ohníčku a pak v šeru červencové teplé noci dostala za keřem svoji první, opravdu milostnou, dlouhou pusu.

            „Zase musím předem říci, že to nevím. Je to spíše takový další model nebo jen nápad. Zatím to ani nenazývám hypotézou, protože jsem ji nezformulovala tak, aby ji bylo možno nějakým experimentem buď potvrdit nebo vyvrátit. Předpokládám, že nějakým způsobem dokážeme komunikovat s morfogenetickým polem, které pak tuto informaci přenese k příjemci a sdělí příslušným buňkám, že mají spustit takovou a takovou reakci, kterou samozřejmě už dávno znají, jenom ji nedokáží ve správný čas nebo správně spustit. Tato schopnost není nějaká zvláštní nebo dokonce nadpřirozená, jenom jsme ji nějak zapomněli používat nebo alespoň vědomě využívat. Možná, že to zvířata nebo primitivní národy zvládají lépe.“

            „V tom s tebou souhlasím,“ přitaká Hanka.

            „Ani s tím vysmívaným modelem o posílání energie to není zase tak od věci, protože  vysílání  jakékoli informace zcela bez energie si  neumím představit.“

            „Chceš tedy říci, že tu vedle nervového a hormonálního sytému existuje ještě nějaký další, mnohem starší systém, který přenáší informace a dokonce se neomezuje jen na živé organismy?“

            „Přesně tak. Nakonec sama dobře víš, že nervový sytém se nepochybně vyvinul z mnohem staršího hormonálního a všechny nervové přenašeče původně byly nebo ještě jsou hormony. Proč by se tedy hormonální systém nevyvinul z něčeho mnohem staršího a zcela univerzálního? Nakonec i metabolismus existoval daleko dříve než první živá buňka.“

            Proč vlastně člověk stále touží po něčem univerzálním? Touží po univerzálním štěstí a přitom dobře ví, že láska je jedinečná. Je tady a teď, a právě s tím. Už vůbec není věčná. Bohužel. Opovrhuje univerzálním práškem na praní a přesto ho kupuje. Kupuje si konfekční šaty, protože jsou levnější a nechce se trápit nekonečným výběrem modelů, ušitých pro jeho tělo a jeho duši. Asi se bojí, že by se přišlo na to, že jeho tělo není tak krásné a jeho duše tak čistá. Konfekce drobné nedostatky na kráse zkrátka lépe zakryje. Ona určitě zakrývat musí. Snad  jen Lucy nemusí. Přistihne se  při pohledu na svůdné křivky těla čarodějky.  Brzdi Hano, přeci nebudeš měnit svoji sexuální orientaci.

            „Jestli dobře rozumím tvé formulaci druhé věty termodynamiky, jakožto zákona zachování součtu entropie a informace, tak tu morfogenetické pole existovalo   už v době velkého třesku?“

            „Přesně tak.“

            „Tak ty sice odmítáš existenci boha nebo jiné inteligentní bytosti, ale místo toho předpokládáš odvěkou existenci nějaké informace, kterou nazýváš morfogenetickým polem. Není to totéž?“

            „Existenci hmoty také apriori předpokládáme. Tak proč nepředpokládat, že hmotu doprovází i morfogenetické pole jako její projev a neoddělitelná součást hmoty a prostoru jako takového? Já jen odmítám, že vědomí je jen svébytný a naprosto jedinečný produkt nejvýše organizované hmoty, lidského mozku. Inteligentní bytost by také musela nějak vzniknout? Až příliš se v představách všech náboženství podobá člověku. Bůh je jen odrazem naší představy o vlastní jedinečnosti.  Pokud ale chcete boha ztotožnit se samotným časoprostorem nebo vesmírem, tak asi ano.“

            „S tím, že vědomí a myšlení není pouze produkt lidského mozku s tebou zcela souhlasím. Celý život jsem se  snažila dokázat,  že myslí nejen lidé, ale i zvířata. Doufám, že se mi to podařilo zcela prokázat nejen u primátů, psů a jiných šelem, koní, kytovců, ale třeba i u potkanů. Rozdíl je pouze v úrovni myšlení. Ten  nakonec existuje i mezi lidmi samotnými a rozhodně  nelze  úroveň myšlení uspořádat například podle IQ.  Předpokládat, že existuje něco jako vědomí nejen u všech zvířat a rostlin, ale i u neživých struktur, slyším od erudovaného vědce poprvé,“ udivuje se Hanka.

            „To je jen otázka definice, co pokládat za jednoduchou informaci, co už za myšlení a co za vědomí. Podle mě se  vědomí vyvíjelo postupně, hned od Velkého třesku.“

            „Také prý dokážeš předpovídat budoucnost?“ optá se Hanka.

            „Určitě bych to tak honosně nenazývala. Já jen několikrát předpověděla, asi o půlhodiny dříve, že u nějakého, mně blízkého člověka, dojde třeba k dopravní nehodě.“

            „To také vysvětlíš vnímáním informací z morfogenetického pole? To by přeci znamenalo popření zákona kauzality? Následek by předcházel příčinu.“

            „Pak bych si ale hrála na mnohem většího vědce než jsem. Já jsem spíše praktik. Asi musíme chápat morfogenetické pole ve skutečném časoprostoru a ne se omezovat pouze na statické chápání trojrozměrného prostoru, jak ho vnímáme svými smysly. Potom  by nám to už nepřipadalo tak záhadné.“

            „Promiň, to mi už důvěrně připomíná výmysly autorů scifi 20.století o hvězdných branách, bráně času nebo jak ty všechny nesmysly tenkrát nazývali.“

            „To opravdu ne. Jen se musíme oprostit od představy, že každý jev má zcela konkrétní jediný možný důsledek. Tak tomu přeci v přírodě vůbec není. Vše následující se děje jen s určitou pravděpodobností. Jen ve zcela výjimečných školských případech vyvolá jeden děj vždy jen jeden přesně definovaný děj jiný, jako malé pootočení volantu vyvolá malou změnu směru jízdy auta. Pokud volantem otočíme trochu prudce na ledu, dostaneme pořádné hodiny, alespoň, pokud nemáme zapnuté ABS a neřídí za nás počítač. Právě tak probíhá většina dějů v přírodě. Já se jen otevírám hlasu přírody, či jak to nazvat. Není za tím žádná vyšší moc, tu schopnost určitě měly daleko více vyvinutou pravěcí lidé nebo ještě donedávna existující přírodní národy a dodnes ji mají zvířata. Já jsem ve srovnání s nimi pouhý nedouk.“

            „To s tebou plně souhlasím,“ neopomene čarodějce přitakat ředitelka, která svoji vědeckou dráhu zasvětila dokazování vysoké zvířecí inteligence.

            „Stejně tě moc obdivuji, že dokážeš mnohem více prakticky realizovat, než teoreticky vypočítat, modelovat nebo navrhnout,“ ocení čarodějnici Mary, která je přesvědčena, že počítače člověka jednou předčí nejen nonverbální, ale i verbální a možná i emocionální inteligencí.

            „To bude asi tím, že vůbec nejsem vědec, ale jenom obyčejná stará čarodějnice, která všechno spíše cítí než zná a umí zdůvodnit nebo vypočítat. Já vůbec nepopírám, že se řídím svým citem a rozum mi nebyl z hůry dán a ani v apatyce jsem ho nesehnala. Jenom předstírám, že mám nějakou intuici. Všechno jsou to jen pouhé čáry a magie.“

            „Zkrátka samý podfuk a žádná solidnost, jak říká Poláček ústy malého Bajzy v knize Bylo nás pět.“

            „No podfuk snad ne, ale za solidní váženou vědkyni se opravdu nepovažuji. Já jsem opravdu jen obyčejná čarodějnice, která provozuje bílou magii, ale z té černé má hrůzu.“ 

            „Lucy, jestli pak víš, proč jsme se tu všechny tři sešly?“ optá se konečně Hanka.

            „No, co by, abychom si pěkně pokecaly? Docela dobře se mi s vámi tlachá.  Sice s vámi není moc velká sranda, ale to se časem podá. Ty bys mohla, jako ředitelka,  donést na stůl nějakou lahvinku, abychom tu neseděly tak na sucho.“

            Hanka vyndá láhev červeného a přemýšlí, co by měla říci jako ředitelka a přitom si nepřipadala trapně: „Jsme tu vlastně zástupkyně tří generací.“

            „Ale ta nejmladší a také nejdůležitější mezi námi nějak chybí?“

            „Snad to příště napravíme, ale teď vážně.“

            „Mluvíme pořád vážně. Já pořád čekám, kdy ředitelka začne vykládat nějaké fóry.“

            „Určitě všichni víte, že někteří naši spoluobčané se v referendu rozhodli, že se od nás odtrhnou a připojí se ke Kolesku, Darmastánu nebo dokonce k Východní Soleji.“

            „To jako s nimi odešli všichni tvoji věřitelé a zavržení milenci, že je to důvod k veselí?“

            „Lucy, smát se můžeš teprve, až ti řeknu, že jsme dostali úkol s tím něco provést.“

            „Pak to není důvod ke smíchu, ale spíš k napití.“

            „Určitě, ale nejprve ti svěřím sladké tajemství,  rozhodla jsem se, že tím spasitelem Společenství budeš ty.“

            „Děkuji za důvěru, ale musím opravdu s velkými díky odmítnout, na to se fakt necítím. Tečka.“

            „Nedělej fóry a nenech se prosit.“

            „To chce panáka.“

            Lucy do sebe kopne velkého ferneta jako starý námořník: „Ředitelko, tobě snad opravdu hrabe. Osvědčeným teroristobijcem je přeci tady Mary?“

            „Na to jsem já i můj Béďa opravdu krátký. Tebe jsem Hance doporučila já.“

            „To ti tedy děkuji za důvěru. Jak jste na to přišly?“

            „Jsi prostě nejlepší a navíc i velmistr reiki.  Určitě nejlepší velmistr reiki, který žije ve Společenství.“

            „Tak mi přestaň mazat med kolem huby a konečně vyklop, co já jako s tím?“

            „Naše zpravodajská služba totiž zjistila, že Velký Kim zaměstnává mistra Lao Cu, Velká revoluční rada Darmastánu zase získala velmistra Ibn Hišama a prvním poradcem presidenta Koleska Ducka je Sergej Andrejevič Nikitin. Všichni jsou to velmistři reiki. Navíc president Duck je má všechny pod palcem. Slíbil jim hory doly a asi také dal. To oni mají na svědomí, že referendum dopadlo tak, jak dopadlo.“

            „No, všechny tři tak trochu znám. Jsou opravdu dobří. Já rozhodně nejsem lepší.“

            „Jsi ale nejlepší a nejuznávanější velmistr reiki ve Společenství.“

            „To mi zas moc fandíš.  Co takhle dědek Nikolaj?“

            „Tomu už je víc jak sto. Ten do toho s námi nepůjde.“

            „Na toho by sis netroufla? Ten by s tebou zametl.“

            „Co s tím uděláme?“

            „My asi nic. Ať zruší referenda a bude.“

            „To nejde.“

            „Jak to, že ne? Nebude se hlasovat a pohoda, klídek a marjánka.“

            „To bychom si zbořili jeden z pilířů naší demokracie a zhroucení celého systému by na sebe nenechalo dlouho čekat.“

            „Já si vždycky myslela, že adepti reiki musí slíbit, že reiki nikdy nezneužijí? Nikdy se nedají do služeb zla.“

            „To je  pravda a nejen to. Pokud zasvěcenec reiki využije tuto energii ke zlu, tak se dříve nebo později obrátí proti němu samému. Problém je v tom, že si musí uvědomit, že pomáhá zlu. Zlo a dobro je však relativní. Co je pro jednoho dobro, je pro jiného zlo a naopak. Každý z těch tří je sice úplně jiný, ale jsem si naprosto jista, že všichni tři jsou  přesvědčeni, že páchají  jen dobro nejvyšší kvality.“

            „Tak co s tím? Oni jim fakt mohou nařídit, jak mají hlasovat?“

            „Samozřejmě, že ne. To přece nedokáže nikdo.  Mary, když jsi chtěla, aby lidé v SMS referendu podpořili tvůj projekt o šlechtění Homo kybernetics a Hanky projekt psa rozumného, tak jsi jim také nevsugerovala, jak mají hlasovat?“

            „To ne. Jen jsem u nich na čas utlumila xenofobii. Dočasně jsem deaktivovala enzymy, které se na ní podílejí.“

            „Kdyby Homo sapiens již vystřídal vývojově vyšší Homo kybernetics, tak jsme ten problém nemuseli řešit.“

            „Žádný rozumný pes by se také nechtěl odtrhnout, ale blbí lidé ano,“ podotkne Hanka.

            „Proč vlastně není mezi námi více Homo kybernetics?“

            „Protože lidé v referendu rozhodli, že se to nechá pouze na rozhodnutí rodičů, zda si přejí, aby se jim narodilo dítě druhu Homo kybernetics.“

            „To je to samé, jako když se ti zeptám, zda chceš být medvědem nebo zda se ti mají narodit medvíďata?“

            „Já bych medvíďata docela brala,“ odpoví Hanka.

            „Jenomže my, všechny tři, jsme praštěné.“

            „Co nám tedy poradíš, vědmo?“ 

 

            Opustíme teď na chvíli poklidnou laboratoř výzkumného ústavu a podíváme se,  co tomu říká prostý lid. Jeden redaktor z nedostatku zajímavějších zpráv totiž v televizním zpravodajství informoval širokou veřejnost o úkolu, který byl svěřen Haninu vědeckému týmu, tedy našim děvčatům.

            Helgu sice každá tělesná aktivita, mimo překážkového běhu (tou překážkou je její dědek) k sousedce a zpět k smrti unaví, ale o společenské a politické dění se stále živě zajímá.

            „Dědku, jestli pak jsi slyšel, že vědci se chystají přistřihnout tvému idolu a bohu Duckovi doširoka rozevřená křídla a zavřít jeho hladový a kejhavý zobák?“

            „Ti mu tak mohou… Snad víš, co chci říct, babo?“

            „To vím, protože jsi starý sprosťák.“  

            „Před nějakým ukoktaným vědcem se určitě posadí na zadek.“

            „Jasně, že padne na zadek a pěkně si ho natluče, vždyť jsou to prý velké kapacity.“

            „Takové kapacity známe. Ti akorát tak dokážou zašít do člověka nějakou debilní mašinu.“

            „Ta se snad nezašívá? Píchnou ti ji normálně v injekci.“

            „Tím hůř, alespoň pro ně. Nevím, co by Duckovi mohli udělat? Ten by s nimi jinak zatočil. V Kolesku je totiž pořádek, ne jako tady.“

            „Vždyť i v Kolesku mají také všichni lidé vnitřní počítače?“

            „Ale hlavně proto, aby policie věděla o každém lumpovi. Proti tomu nemůže žádný slušný člověk nic mít. Aby mi ale nějaká mašina honila, že si mám vyčistit zuby, je snad drzost?“

            „Asi moc dobře ví, že ti táhne z huby jako z kafilérie.“

            „Tobě zas jako ze žumpy.“

            „Jednak nevím, co je to žumpa a jednak to nemůžeš vědět, protože jsi mi nedal pusu víc jak rok.“

            „Na narozeniny, ale to si při své skleróze nemůžeš pamatovat.“

            „Také si prý posvítí na toho komunistu Kima a ty krvežíznivé islamisty z Darmastánu.“

            „Tam mají alespoň pořádek, od nich by se naopak měli učit. Něco provedeš, kulka do hlavy a je vymalováno.“

            „To je tedy vrchol, tobě snad přeskočilo, dědku zabedněná. Snad bys nechtěl komunistický nebo dokonce náboženský teror?“

            „Slušný člověk, který nestrká nos kam nemá, se  tam nemusí ničeho bát.“

            „Já bych ti tedy přála, abys tam alespoň měsíc žil, to bys mluvil jinak.“

            „Ale nemluvil, to neměj péči.“

            „Co by sis asi bez mé péče počal? Mozek máš, jako by ti ho vylízal pes, co týden nežral.“

            Nevím, proč se s tím svým dědkem musím pořád hádat. Ale co, nakonec je lepší se hádat o politice, než o něčem důležitějším.

            Je samozřejmé, že se Helga na svého dědka vůbec nezlobí.  Zamilovala si jeho řádně pomačkaný ksicht, bohatě zdobený bradavicemi pestrých barev, mezi nimiž se jako nejkrásnější klenot hrdě tyčí nos velikosti a tvaru okurky, ze kterého neustále ukapává sekret nosní sliznice, skvěle stimulující erotické choutky. Miluje i ty jeho chlupaté nohy, značně zakřivené tíhou pivního mozolu, které do podoby vrásčitého kmene starého stromu vytvarovaly mohutné, všemi barvami hrající, křečové žíly.

 

            „Mary, prý v ústavu řešíte, jak zabránit tomu, aby pár vypatlaných mozků nezatoužilo žít v Kolesku, Východní Soleji nebo dokonce v Darmastánu?“

            „Ono to totiž, Igore, není jen pár pomatenců, ale je to přímo epidemie davového šílenství nebo dokonce pandemie, jejímž hlavním symptomem je totální ztráta zdravého rozumu a pudu sebezáchovy.“  

            „To zas budeš, jako obvykle, manipulovat s jejich Bédi tak, aby svým páníčkům zdravý rozum opět navrátili? Nevíš, že lidská blbost je nekonečná a že ani nejchytřejší počítač ji nedokáže plně neutralizovat? Navíc nepoznáš, co se v těch chorých mozcích vlastně rodí za myšlenky, smyšlenky či nemyšlenky.“

            „Také na to nejsem sama, slyšel jsi už někdy o reiki?“

            „Slyšel jsem od Haničky, že přijala nějakou čarodějku.“

            „Ano, jmenuje se Lucy.“

            „Takže s tou epidemií máš pravdu. Moje dcera se totálně pomátla.“

            „Je vidět, že už jsi úplně mimo.“

            „Vždycky jsem si tě vážil jako seriózní vědkyně, která je daleko chytřejší než já, a teď na stará kolena  úplně zblbneš.“

            „Nemůžeš přece jen tak tvrdit, že něco neexistuje, jen proto, že to  nedokážeš vysvětlit?“

            „Nikdy by mě nenapadlo, že budeš věřit takovým nesmyslům a dáš se zblbnout nějakou šarlatánkou.“

            „Lucy není žádná šarlatánka. Počkej a uvidíš, co dokáže.“

            „Na to si tedy opravdu rád počkám.“

 

            Tom se Sandrou se už dva dny nepohádali a zdá se, že Tom zapomněl i na rudé anarchisty, jak začal nazývat komunisty, aby neuváděl Sandru do stavu, připomínajícího tropické šílenství. Byl to jediný způsob, jak zabránit tomu, aby byl zaživa roztrhán svou, amokem stiženou, rozvášněnou milenkou.

            „Tome, už jsi slyšel, že několik vědkyň konečně učiní přítrž rozpínavosti tvých komunistů?“

            „Jakých mých komunistů? Já si pouze přeji socialismus a občas  proto pokojně demonstruji.“

            „Já vím, se zrzkou. Mně je ale ta tvoje komunistická kurva úplně volná. Dělej si, co chceš.“

            „Co asi mohou nějaké tvé vědkyně dělat? To polezou lidem do hlavy?“

            „Do hlavy zrovna nemusí, ale na tvůj počítač se určitě dostanou.“

            „To mi jako rozpárají břicho, jako ten Karkulčin myslivec vlkovi?“

            „Ty jsi ale pako. Tobě by prospěla i trepanace hlavy, ale takovou práci si s tebou nedají. Dovedeš si vůbec představit, kolik po světě běhá takových debilů, jako jsi ty?“

            „Hodně a hlavně větších.“

            „To jediné mě uklidňuje, že snad nejsem jediná husa, která si narazila takového debila. To nevíš, že všechny počítače jsou připojeny na net?“

            „To ví i malé dítě, ale co s tím?“

            „Úplně jednoduše takovému omezenci, jako jsi ty, vygumuje jeho vnitřní počítač mozek a hned je na světě o jednoho magora méně.“

            „Já vím, mluvíš z vlastní zkušenosti. Dávno jsem zjistil, že ty máš mozek úplně vygumovaný.“

            „Ty jsi holt kretén.“   

            Po té Tom Sandru dlouze políbil a chvíli se líbali. Sandra se vůbec nebránila a evidentně jí nevadilo, že se líbá s kreténem. Samozřejmě se pak i milovali. Tehdy, snad vůbec poprvé, řekl Tom Sandře, že ji miluje. Vzápětí si uvědomil, co řekl, vystříkl a erekce byla ta tam. Sandra mu něžně pošeptala, že ji tedy může uspokojit prstem nebo pusou. Tom si vybral lízat jí její kočičku. Tehdy Sandra zažila nejkrásnější orgasmus s Tomem a možná i v celém životě.

            Tom se Sandrou samozřejmě neměli své vnitřní počítače vybavené programy pro sexuální soulad. Museli se tedy učit citlivě naslouchat řeči svých těl, jako tisíce generací před nimi. Samozřejmě, že v té době byly takové programy běžně dostupné, ale vždy to vyžadovalo spolupráci Béďů obou partnerů. Na něco podobného by samozřejmě samec Tom nikdy nepřistoupil. Úroveň běžně využívaných programů ovšem byla na úrovni Kámasútry, interpretované desetiletým puberťákem, tak ani vlastně nebylo o co stát. Mary sice neskonale lepší a citlivější program vytvořila již více jak před půl stoletím, ale nikdy jej nedotáhla až ke komerčnímu využití. I ve 23.století ještě řada lidí v oblasti sexu poskakovala jako ping-pongové míčky od jedné bariéry ke druhé. Na jedné straně puritánská bariéra hlásající, že o něčem takovém se přece nemluví a na druhé straně mantinely atletických výkonů sexuálních maniaků. Těm právě byly šity na míru ony komerční programy a ti, co se u podobných mantinelů nemačkali, zase takovéto programy většinou nepotřebovali.

            Nebylo divu, že v takovém něžném rozpoložení se Sandra Toma zeptala, zda by  neměli uvažovat o početí dítěte. Tom na to odpověděl, že v současné době na něco takového nemají peníze. Takovým zodpovědným přístupem Sandru nerozčílil, naopak  jí svitla naděje, že Tom snad konečně dospívá. Věděla, že by mu to nikdy nenavrhla ve svém plodném období. To jí totiž Tom ani moc eroticky nepřitahoval. Sandra samozřejmě věděla, co to znamená a že příroda sama nejlépe ví, jaký otec je pro její dítě nejvhodnější. Teď však svému srdci pomoci neuměla a ani nechtěla. Začaly se v ní probouzet mateřské pudy, ale zároveň si chtěla ještě něco užít a také už začala racionálně uvažovat o tom, že jeden ani druhý ještě ani nezačali pracovat na své kariéře.

            Takovýto zodpovědný přístup k plánovanému rodičovství by samozřejmě nebyl možný, kdyby její vnitřní počítač nedržel její pohlavní hormony zkrátka a citlivě nebránil jakémukoli neplánovanému  početí. To byla ve Společenství standardní povinná výbava vnitřních mikropočítačů všech žen v reprodukčním věku. Samozřejmě, že se Společenství zcela zbavilo nebezpečí AIDS a všech sexuálně přenosných chorob. Taková situace však nebyla ve Východní Soleji ani v Darmastánu a tak první starostí pohraničních robotů bylo, vybavit vnitřní počítače všech cizinců, překračujících hranice, náležitým softwarem.  

 

            Ani Lucin přítel Jim nepostavil doma Lucy slavobránu  na uvítání naděje demokratického lidstva a dokonce ani neotevřel láhev sektu na malou rodinou oslavu, kterou by ocenil, že byl Lucy  svěřen tak důležitý úkol.

            „Jak to, že jsi mi neřekla, že se hodláš plést do politiky?“

            „Jednak tě moje práce nezajímá a za druhé se do politiky nepletu a ani to nemám v nejbližších sto letech v plánu.“

            „To není politika, plést se do vnitřních záležitostí cizího, suverénního a zejména právního státu?“

            „Snad nemáš na mysli Duckovo Kolesko?“

            „Alespoň tam má pořádek a ne jako tady….“

            „To jsem si nevšimla.“

            „Také sis nevšimla, že lednička zase nenakoupila?“

            „Asi ji nikdo nenaprogramoval.“

            „To snad mám dělat já? Od čeho mám ženskou?“

            „Tak to je fakt blbý, že nevíš, co se dělá se ženskou.“

            „Vždycky jsem si myslel, že chceš pomáhat lidem.“

            „Dělám snad něco jiného?“

            „Děláš. Asistuješ při podupávání práva.“

            „Jakého práva?“

            „Samozřejmě, já zapomněl, že pro tebe je nějaké právní vědomí a morálka zbytečný luxus.“

            „O čem to sakra pořád meleš?“

            „Jenom o tom, že tobě je právo a spravedlnost trnem v oku. Presidenta Ducka pokládáš za tyrana a jediný právní stát chceš vymazat z mapy světa.“

            „Jime, tobě fakt hráblo, nechceš raději obklad?“

            „Ten bys spíše potřebovala ty nebo ještě lépe kýbl studené vody, aby ses konečně srovnala.“ 

            „Proč se tedy neodstěhuješ, když jsem tak nemožná?“

            „Já se tomu také divím, ale neboj se, už dlouho ti zaclánět nebudu. Nechci mít s tvými intrikami proti právnímu systému nic společného.“

            „Tak fajn, jsem ráda, že to vím. Já tě rozhodně zdržovat nebudu. Je to na tobě. Máš na to právo.“

            „Snad jsem zas tolik neřekl? Nemusíš se snad hned urazit?“

            „Já se neurazila, neřekl jsi víc, než bylo třeba. Ctím tvůj spravedlivý hněv a nebudu tě přemlouvat ani vyhazovat. Můžeš si dělat úplně, co chceš.“

            „Jak myslíš, já se ti vnucovat nebudu.“

            „To jsem moc ráda. Teď si jdu lehnout. Sama.“

            „Tak dobrou.“

            „Přeji ti sladké sny o právním statě a spravedlnosti presidenta Ducka.“

 

            Po dobré večeři se Izmíře zdálo, že Achmed je v docela dobrém rozpoložení a že by si spolu mohli v pohodě popovídat jako kdysi. Jako téma rodinného rozhovoru jí ovšem nenapadlo nic chytřejšího, než se Achmeda zeptat, co si myslí o informaci, kterou slyšela v televizní zpravodajské relaci.

            „Prý se nějaké vědkyně snaží ovlivnit bojovnou náladu islámských extrémistů, co tomu říkáš?“

            Samozřejmě se se zlou potázala: „Za to je stihne Boží trest. Nejen je. I tebe! Každého, kdo něco takového poslouchá nebo si to dokonce i přeje. To však Bůh nikdy nedopustí!“

            Začal řádit jako černá ruka a vydal se i s Mohamedem  do ulic zapalovat auta, dříve než mu to ty vědkyně, co se nebojí Boha, zatrhnou.

            Anife tu dobrou zprávu samozřejmě přijala nejen s uspokojením, ale i s neskrývaným nadšením. Udělali jsme si proto spolu příjemný dámský večer. Přitom mi vysvětlila, že přes vnitřní počítače je možné dělat opravdová kouzla. Dokonce mi hrdě sdělila, že chtějí využít i bílou magii a proto jim moc fandí. Nemáme se prý ničeho obávat, právě naopak, na lepší časy se začalo blýskat i v muslimských čtvrtích. Anife vůbec nepřipomíná svého otce, kdybych si nebyla tak jistá svou manželskou věrností, tak se začnu obávat, že není jeho, doufám, že to Achmeda jednou nenapadne. Ani nevím, zda Anife věří v Boha, jako celá naše rodina, raději se jí na to neptám. 

  

            Z rušných měst i tichých vesnic se opět vrátíme do poklidných laboratoří, kde se rozhoduje o dalším osudu nejliberálnějšího  státu v dosavadní historii lidstva.

            „Musíme se podívat na to, jaké to dobro jim vlastně nabízí. Přesněji řečeno, jakou jejich potřebu saturují nebo jakou nenaplněnou tužbu naplňují.“

            „Jak to myslíš, Lucy?“

            „Začneme v Kolesku. President Duck dospěl k názoru, že na peníze a hmotné statky už nikoho nenaláká. Ve Společenství nakonec nikdo nouzí netrpí a jen při troše skromnosti musí  každý říci, že má i všeho dostatek. Snad jen vyslovení mamonáři by se dali nalákat. Ale ani v Kolesku by jim pšenka  nekvetla.“

            „To určitě ne,“ přitaká  Mary, která se v Kolesku narodila, prožila tam své mládí a je ráda, že emigrovala do Společenství. 

            „S tím by nakonec nebylo tak těžké si poradit. Touha k hromadění jmění souvisí dle Freuda s uspokojením při produkci stolice, za kterou je dítě chváleno. Jestli je to pravda, dalo by se toho využít. Navíc je Duck stará lakota a tak nebude přeci rozdávat. Nabídl proto lidem právo a spravedlnost, to je takové šidítko, které saturuje člověku pocit bezpečí a tváří se při tom děsně ušlechtile. Pocit bezpečí většinou dítěti chybí, když nepociťuje dostatečný tělesný kontakt s rodiči. Často jen proto, že ho matka kojí jen krátce nebo vůbec. Rozumem sice chápe, že se mu nemůže ve tmě nic stát, že tma nekouše, ale přesto se jí bojí.“

            „A nemusí být ani dítětem, stačí, že je strašpytlem.“

            „Přesně tak. Člověk nemusí být ničím objektivně ohrožen a přesto se bude stále bát. Pak se začne bláhově domnívat, že ho nějaké právo a spravedlnost před jeho strachem ochrání.“

            „Až do té doby, než se začne bát práva a spravedlnosti.“

            „Tak se zase vrátí k nám do Společenství, kde mu žádné právo a spravedlnost nehrozí.“

            „Co nám nabídnou fanatičtí islámští kněží, pro kterou má žena menší cenu než ovce?“

            „Saturují odvěkou touhu člověka po nesmrtelnosti. A nejen to. Zdařilý sebevražedný atentát je rychlíkovou jízdenkou přímo do ráje. Ukažte mi člověka, který se ani trochu nebojí smrti. To je úplně přímá transformace pudu sebezáchovy v oddanost Bohu a Velké revoluční radě. “

            „Budiž. Ale co může nabídnout taková komunistická Východní Solea, která se teprve nedávno vypořádala s hladomorem?“

            „No přeci ocenění lidské důstojnosti. Zejména, když je člověk dělnického původu nebo alespoň zasloužilý stranický funkcionář.“

            „Nebo spíš naopak. Být stranickým funkcionářem je větší čest.“

            „Tak tobě fakt kape na karbid. Pro Kima a celou jeho velkou komunistickou stranu je člověk méně než šroubek od jeřábu.“

            „To vůbec nevadí, ale dělníkům se jejich ideologická propaganda podbízí jak marmeláda vosám. Odtrhnout se chtěli hlavně dělníci bez kvalifikace.“

            „Nebo také mladí levicoví extrémisté.“

            „Ty zase kopou za lumpnproletariát.“

            „Ti budou první, kteří budou chtít ze Soleje rychle zpět.“

            „To mají ale děťátka smůlu, co peklo jednou schvátí, to už nenavrátí.“

            „Máme tedy všem, které jejich srdce táhne do ciziny, jejich neodbytné potřeby saturovat? Nechceš nám říct jak?“

            „Budeme raději sytit jinou lidskou potřebu. Až té vášni propadnou, tak jim už nebude vadit, že jsou dělníky v postindustriální společnosti, nejsou nesmrtelní a nebudou mít čas se ani klepat strachy, natož vzdychat po nějakém právu a spravedlnosti.“

            „Ty jsi ale čarodějnice sladce jedovatá. Tak nám konečně prozraď, co s tím?“

            „Jak to stojí ve všech pohádkách? Co říká ta moudrá sudička? Co je mocnější než všechna zloba a zlo světa?“

            „Tak už nám to prozraď, dobrá vílo.“

            „No, přeci láska. Nedělejte ze sebe kmetky. Moc dobře vím, že s vámi ještě dokáže zalomcovat orgasmus.“

            „Namíchat nápoj lásky, je přeci parketa čarodějnic.“

            „To je zásadní omyl. V tom jsi jednička ty, milá Mary. Jen se nedělej. Já vím, jaká jsi dračice. Starou čarodějnici neoklameš. Když před padesáti lety mohli vynikající socialističtí vědci zařídit, aby Béďové všem občanům Východní Soleje utlumili sexuální apetit, na počest  starého tlustého Kima, který se stal impotentním, tak neříkej, že ty nedokážeš opak?“

            „Tak dobře, ale vezmu si na pomoc ještě svoji studentku Brendu. Je opravdu moc dobrá. Je jí 24 let a tak ti nebude chybět nejmladší generace. Já se sice  nesoustředila zdaleka jen na sex, ale ani pouhé doplnění o erotiku, něžnosti a opečovávaní k plné lásce jaksi ještě nestačí. Na to jsem totiž vždycky dojela, jak je vám jistě dobře známo? Brenda snad bude mít komplexnější záběr.“

            Brenda sice není zdaleka tak pěkná, jako bývala v mládí Mary, a je na ní vidět, že si s ní rodiče ani genetičtí inženýři nedali moc práce. Možná jen dávali přednost kráse duševní před pomíjivou fyzickou. Přesto matka příroda zařídila, že z ní vyrostla docela pěkná a hlavně příjemná dívka. Má však jednu nepopíratelnou přednost, mládí. Středně dlouhé rovné vlasy si většinou svazuje do culíku. Nevyhledává sice solárka, ani se negriluje na slunci, ale má dostatek pigmentu na to, aby vypadala zdravě opálená. Není to žádný sex-symbol, ale ani ne nějaká ošklivá plochodrážka. Její hnědé oči se téměř vždy usmívají a to i tehdy, když jí zrovna není do zpěvu. To ale není příliš často. Je spíše flegmatik a z ničeho si příliš nedělá hlavu. Především je však dostatečně nekonformní, aby se z ní časem nestala domácí puťka. Zkrátka taková normální pohodová holka, která je přímo předurčena pro bezproblémový vztah. Chodí s úplně obyčejným klukem a zdá se, že jsou oba zcela v pohodě. U vztahu dvou lidí ale nikdo nikdy neví. Mary to moc dobře zná z vlastní zkušenosti. To co má s Mary společného, je přímo živočišná posedlost programovat Bédi. Tedy nejen svého, ale i ostatních lidí. Programovat se snad může člověk naučit, někomu to jde sice lépe, jinému hůře, ale s citovým vztahem ke svému vnitřnímu počítači se musí člověk už narodit. Není to otázka schopností nebo IQ, ale citu. Navíc je Brenda velice pracovitá, není však dříč, vše zvládá s naprostou lehkostí. Zkrátka, lepší asistentku pro tento úkol si Mary nemohla vybrat.

            „Fajn, sejdeme se pozítří hned ráno v osm.“

            „Já vám zatím připravím pomocí reiki lidi v pohraničí. Zatím jsem posílala najednou reiki   nejvíce dvaceti tisíc lidem, tak si to vyzkouším na větším souboru.“

            Večer na sobě Hanka pozoruje, že má nebývalou energii, vše jí jde nějak snadno. Se stejným pocitem se jí ráno svěří i Mary a opravdu z ní vitalita jen září. Určitě jim Lucy  poslala reiki energii, informaci nebo jak to nazvat. Také obě zjistily, že asi po dobu třiceti minut byli jejich Béďové deaktivováni. Věděla od Lucy, že počítače nebo televizory reiki ruší. Tušila, že Lucy se dovede napojit na cizí mikropočítače stejně dobře jako třeba Mary. Jenom o tom nemluví.  Je to vlastně ilegální a tak ani neví, kdo to dokáže, ale určitě takových lidí moc není. Jedno už ví určitě, Lucy byla správná volba. Ta Společenství zachrání. Bez ní by to nedokázali. Nikdo v ústavu ani jinde. Ani geniální Mary by na to sama nestačila.  

            Lucy přemítá. Je vůbec ta pravá? Před rokem se rozešla se svým přítelem, se kterým žila 14 let a mají spolu krásnou dvanáctiletou dcerku. Jak může lidstvu ordinovat lásku, když neudržela vlastní vztah? Asi ho nechtěla udržet. Prvních sedm let bylo krásných. Nic krásnějšího si ani ve snu neuměla představit. Pak její přítel začal pít a vše šlo do háje. Začal na ní nesnesitelně žárlit. Pak ji začal i bít. Nedalo se to vydržet. Ani jejich dcera už s ním nechtěla být. Ne, život není o věčné lásce. Ta snad existuje jen v románech pro ženy a v dívčím snění. Umění milovat má i lekci kultivovaného rozchodu, který nerozbije vše krásné, které už pominulo, na kusy. Na ostré střepy, které se zaryjí bývalým nerozlučným milencům hluboko do srdce.  Kdo vlastně zvládne tuto poslední lekci vyššího umění milovat? Zvládla ji? Snažila se. Jaká však byla úspěšnost? Tak padesát na padesát. Nějaký ten střep z bývalé lásky, která měla být věčná, jí přeci jen uvízl hluboko v srdci nebo ještě hlouběji v duši. Co on? Dopadl ještě hůře. Stále za něj cítí odpovědnost. Je to dobře nebo špatně? Neví.

            Hanka jde s Britou do lesa. Jakmile  Brita vidí vodítko, skáče na ní a může se radostí zbláznit. Děsně ráda chodí na procházku, třebaže může celý den běhat po trávníku kolem domu. Také kolem stromů. Hanka miluje stromy. Trvalo dost dlouho, než se podařilo obnovit les takový, jaký kdysi v těchto končinách byl. Je skoro tak divoký, jako před tisíci lety. Je krásný a živý. Je jim tu dobře. Jí i Britě. Oběma. Honí se jako za mlada, třebaže už obě nejsou nejmladší. Příroda je to největší bohatství, co lidstvo má. Snad jen láska je ještě větší bohatství. Přesto si lidé obojího příliš neváží. Berou existenci přírody a lásky jako něco samozřejmého. Není samozřejmé, když tě má někdo rád a můžeš se procházet divokou přírodou.

            Mary přemýšlí o Igorovi. Žijí spolu ve spokojeném manželství již téměř 40 let. Přebrala ho však jiné. Alespoň matka Hanky to tak cítila. Hanka snad opravdu ne. Nebo to jen tak předstírala, že je ráda, když bude žít s jejím otcem? Vždyť přeci svoji matku miluje? Jiřina je nakonec  moc fajn ženská. Navíc je Jiřina s Hasanem šťastná. To Mary uklidňuje. To ona, před Igorem, takové štěstí neměla. Její vztahy končívaly debaklem. Snad je to proto, že ona i Igor již patří k novému lidskému druhu. Jsou už opravdu Homo kybernetics? Kde je ten zlom mezi živočišnými druhy?  Lidí druhu Homo kybernetics je však velice málo. O ně vůbec nejde. Musí si poradit s Homo sapiens. Člověk rozumný, to je jejich problém. Pokud ho nenakazí láskou, tak se Společenství rozpadne a lidstvu zas budou vládnout diktátoři, jako už tolikrát v lidských dějinách. Asi si lidstvo nic jiného nezaslouží. To přeci není pravda. Člověku je přeci přírodou dáno, aby miloval. Musí to zvládnout, nebude to tak těžké.

            „Brendo, dostali jsme nový úkol. Moc důležitý. Vlastně na tom závisí budoucnost lidstva.“

            „Neblázni, Mary. To jako my dvě? Nevím jak  ty, ale já se jako spasitelka lidstva rozhodně necítím.“

            „Já také ne. Nech si to vysvětlit.“

            „Jsem jedno velké ucho.“

            „Dobře víš, že v řadě příhraničních regiónů si lidé odhlasovali připojení ke Kolesku, Darmastánu či dokonce k Východní Soleji.“

            „Dobře jim tak, naivkám. Co my s tím jako?“

            „Lucy vymyslela, že musíme naplnit všechny lidské duše i mozky láskou.“

            „Ta čarodějka?“

            „Ano.“

            „Je opravdu moc dobrá.“

            „To si piš, že je moc dobrá!“

            „Já to také nemyslela ironicky, ale tohle je opravdu úkol jen pro čarodějky a ještě sakramentsky  dobré. To není naše parketa.“

            „Lucy si myslí, že je.“

            „To jen proto, že na to ani její čáry nestačí.“

            „Ona sice o sobě prohlašuje, že je stará čarodějnice, ale je jen velmistr reiki.“

            „Vždyť já nic neříkám. Ale to už je to samé, jako by chtěla, abychom udělaly všechny lidi šťastné.“

            „Neříkám, že to není totéž. Když budou všichni lidé někoho opravdu milovat a on je, tak určitě budou i šťastní.“

            „Průser je, když ona miluje toho, kdo miluje jinou a ji zas miluje někdo, koho ona nemiluje.“         

            „Samozřejmě nemám na mysli jen sex. Nakonec v mém věku se nemůžeš divit.“

            „Já sice také ne, ale ty ze sebe nedělej kmetku. Třebaže ti je 83, tak mi neříkej, že se Ti neorosí kundička, když vidíš pěkného chlapa a že se ráda nepomiluješ?“

            „To neříkám. Sexuální přitažlivost bychom s feromony a pohlavními hormony ještě zvládly a to by v tom byl čert, aby se ti dva nakonec nezaláskovali, když jim to spolu půjde v posteli.“

            „Já však mám na mysli lásku jako životní postoj, která člověka zcela ovládne a on pak má rád nejen životního partnera a své milence, ale i všechny lidi, zvířata a přírodu vůbec. Takovou životní filosofii, jakou měla Fátima, pro kterou byl Bůh a láska jedno a totéž. Ty jsi ji přeci musela ještě znát? Já četla jen její práce.“

            „Samozřejmě, že jsem Fátimu znala. Byla to první žena Hasana, co teď má Jiřinu, matku Hanky.“

            „S těmito rodinnými propletenci jsem se též stačila seznámit.“

            „Ale na boha, byť by to byla i Láska sama, se hned tak nikdo nenaláká. Buď na žádného boha nevěří anebo se strachy třese před tím starým, věčné nahněvaným přísným bohem, kterého mu představila a přikázala ctít jeho církev.“

            „Když to však vezmeš jako metaforu, už je to o něčem úplně jiném. Fátima totiž pochopila lásku v celé její nádherné šíři a neuchopitelnosti.“

            „Ale jak to máme udělat, když láska je něco tak překrásného, prchavého a přesto věčného, že se to nedá vůbec definovat, natož vytvořit nebo nařídit?“

            „Samozřejmě, že ne nařídit. Musíme jen zbavit člověka všeho, co mu v lásce brání a ona si ho už najde sama. Zbavit ho nenávisti, aby byl schopen milovat.“

            „Zbavit nenávisti je sice moc hezké, ale to nestačí. Když člověk přestane nenávidět, tak mu může zbýt jen lhostejnost a ta už nemá s láskou vůbec nic společného.“

            „Lhostejnost je největší nepřítel lásky. Zůstává tam, kde láska vyprchala. Lhostejnost je takový bílý protivný povlak od slané vody na dně hrnce, když se všechna voda vypařila. Tak jako se vypařila láska.“

            „Ale v pohádce se říká, že sůl je nad zlato? K čemu je však lhostejnost?“

            „Třeba to ani nebyla původně lhostejnost, ale jen tolerance a té je k lásce také moc zapotřebí.“

            „Jistě, ale je také nutné, aby se člověk  bál víc o toho druhého, kterého miluje, než o sebe sama.“

            „Pokud však člověk nebude mít rád sám sebe, nemůže milovat ani jiného. A bát se? To snad ne? Láska se přece nemá moc ráda se strachem.“

            „Samozřejmě. Dokonce si myslím, že jedním z největších zel, které ovládá člověka, je xenofobie, strach z cizího, neznámého. Ten, kdo chce opravdu milovat, se přeci nemůže bát nepoznaného?“

            „Nebo mu ta jeho láska dlouho nevydrží a pak se strašně moc diví, kam se vlastně ztratila, když byla tak veliká?“

            „Proto také hlavním požadavkem na Homo kybernetics, který jsem si vytkla, bylo zbavit ho xenofobie.“

            „Pak bychom asi u tvého milovaného Homo kybernetics měly začít.“

            „Neříkej u mého. Podle mě, my obě již patříme k novému lidskému druhu Homo kybernetics. Přece, na přání tvých rodičů, jsem já sama pomáhala genetickým inženýrům s rekonstrukcí tvého genomu.“

            „My však máme co do činění pouze s Homo sapiens, člověkem rozumným.“

            „Rozumný člověk je však příliš nudný a opatrný, musíme se tedy snažit o to, aby byl zamilovaný.“

            „Jasně. Souhlasím.“

            „Což jestli  zlo je jednou ze základních vlastností člověka? Tedy alespoň člověka rozumného.“

            „Zlo jsme přeci už dávno spoutali limitátory chování?“

            „Právě, že jen spoutali, ale nevymýtili.“

            „Přeci ho nebudeme z lidí vymítat  jako inkvizitoři ďábla?“

            „To ne, ale to spoutané zlo stále v člověku dřímá a on pak nemůže plně milovat.“

            „Ty si myslíš, že lidé byli dříve, když ještě nebyli vybaveni limitátory chování, schopni více milovat?“

            „To rozhodně ne, ale limitátory chování neučinily lásku ani vroucnější, ani něžnější, ani opravdovější.“

            „Zabránily však domácímu násilí, hysterickým scénám, vraždám ze žárlivosti a dalším hrozným věcem, které po tisíciletí lidskou lásku doprovázely.“

            „Jistě. Limitátor však nikomu nezabrání v tom, aby někdo opustil toho, kdo ho miluje?“

            „Samozřejmě. To znám z vlastní zkušenosti. Přece však nechceš, aby někdo u tebe zůstával jen ze soucitu nebo ze setrvačnosti?“

            „Jistě, že ne. Právě soucit a stereotyp nejčastěji zabíjí lásku.“

            „To jsou jen kecy. Trocha jistoty v tom, že tvůj partner se zachová jako obvykle,  porozumění a vcítění, do kterého i soucit patří, je nezbytným předpokladem pohody v životě. Alespoň já nemusím nějaké neustálé vzrůšo, scény a napětí. Pohodu však k životu potřebuji stejně tak jako vodu.“

            „Možná to také závisí na povaze a temperamentu. Někdo má raději něžnost a klid. Jiný si lásku bez vášně a žárlivých scén nedokáže představit.“     

            „Je to sice hezké,  jak tu spolu filozofujeme nebo spíše tlacháme, ale pořád ještě nevíme, jak zařídit, aby všichni lidé prožívali neustále lásku, jakou si vysnili a nedusil je strach z násilí, krádeží, smrti, nedocenění a co já vím, co ještě.“

            „Nebojíš se, že kdyby  byli trvale zamilovaní, tak by si té lásky přestali vážit, nudila by je a brzy by se jí nabažili?“

            „Opravdové lásky se nikdy nenabažíš. Je jako voda. Potřebuješ ji denně k životu. Možná i jako droga. Čím jí máš více, tím ti víc chutná.“

            „Ty jsi měla lásky vždy dostatek?“

            „To ne, ale stále mi moc chutná.“

            Mary přemýšlí, zda to s Igorem není jen stereotyp. To asi ne. Pokud ano, tak jí to určitě nevadí. Je mu sice dost přes devadesát, ale stále se milují. To však už pro ni není to nejdůležitější. Cení si na něm především toho, že se na něj může plně spolehnout. Jako na svého Béďu. Byly doby, kdy Béďu pokládala za jediného svého přítele, kterému může opravdu věřit. To, že ji Igor již ničím nepřekvapí, jí vůbec nevadí. Asi už stárne a má ráda jistoty. Ano jistoty. Ti lidé hledali jenom jistoty. Ať už to bylo právo, spravedlnost, Bůh, věčný posmrtný život v ráji nebo komunistické právo na práci. Vůbec nevadí, že to byly jen takové vzdušné zámky, na které je někdo vemlouvavými řečmi a nereálnými sliby nalákal. My jim tady ve Společenství nic neslibujeme, žijeme v realitě a tak není nikdy nic jistého. Já se vždy snažila o to, aby mě nikdy nic nepřekvapilo. Nic nevyvedlo z míry. Myslela jsem si, že žádné jistoty nepotřebuji. Jedinou jistotou byl pro mě můj Béďa a samozřejmě já. Tak bacha, také jsem potřebovala něčemu věřit, třebaže jsem to často byla jen já sama.

 

         To se nemělo stát. Konečně ví, k čemu jsou dobré naše dobré kamarádky. Musí si přestat hrát na slepou a hluchou. Jana jí sdělila, že je jí  Petr nevěrný. Viděla je. Vůbec se ani nesnaží svůj vztah tajit. Už si dál nemůže hrát na slepou, hluchou a blbou. Kamarádky nedočkavě očekávají, že vydá nějaké tiskové prohlášení.  Blbci nelze projevovat soucit, ale nešťastné a opuštěné ženě ano. Právě to je posláním kamarádek. Bylo mi oficiálně oznámeno, že mi narostly parohy. Musím předstírat, že se mi to vůbec netýká a hrdě je nosit.

            „Ahoj Kláro,“ zdraví Hanka kamarádku z okna.

            „Tak co Petr, jak se vyspal? Už vstal ten starej lenoch?“ ptá se Klára, jako by nevěděla, že dnes nespal doma.

            „Ani nevím, zda se dostanu zpět do obýváku.“

            „Proč?“

            „Asi se mi v okně zaklesly parohy.“

            „Jaké parohy?“

            „Neříkej, že nevíš, že jsem sobice?“

            „Proč sobice?“

            „Protože sob je jediné zvíře, jehož samice nosí hrdě parohy. Samozřejmě, když nepočítám lidi.“

            „Tak si to tak neber. Chlapi jsou zkrátka mizerové. Uvidíš, večer přileze a bude škemrat. Ne abys mu hned odpustila! Nech ho pořádně podusit, neřáda. Neváží si, že má doma pěknou a hodnou ženu. Raději přijď ke mně domů na skleničku, v klidu to probereme.“

            „Snad až jindy, zatím čau,“ předstírá Hanka, že je nad věcí a naučený profesionální úsměv nestačí krýt slzy, které se jí jak mořský příliv valí do očí, prudké vlnobití jí ucpává nos i ústa. Brání se, aby nezačala křičet – neřáde, co jsi mi to udělal? Já tě tolik milovala! 

            Cítí se uražená? Ponížená? Ne, už to přešlo. Cítí jen prázdnotu. Takto se asi vypařuje láska. Moc to bolí a pak jen dutá hlava. Prázdné srdce. Vymytý mozek. Její čistá duše se chvěje zimou. Najednou cítí, že se její aura zmenšuje. Je menší a menší. Jen takový malý, plápolající plamínek. Před tím nikdy auru nevnímala. Jak si to má vysvětlit? Může za to snad Lucy? Neví. Nebude se ani ptát. Nechce to vědět.

             „Tak už ses vrátil?“ osloví Hanka Petra

            „Jo, ahoj. Neboj, nebudu ti dlouho zaclánět.“

            „Jak se jmenuje?“

            „Říkal jsem ti přece, že Mirka,“ nepokouší se Petr ani zatloukat.

            „Ta kolegyně, co jsi se s ní líbal u kostela?“

            „Není to kolegyně. Je výtvarnice. Na volné noze.“

            „Kolik jí je?“

            „Pětatřicet.“

            „Mohl by jsi být její děda, že se nestydíš.“

            „To snad trochu přeháníš, nemám se za co stydět.“

            „Uvědomuješ si, že je jen o dva roky starší než tvoje dcera?“

            „Ano.“

            „Nestydíš se alespoň před těmi dětmi? To už je nemáš rád?“

            „Teď moc dobře víš, že neříkáš pravdu.“

            „To jsem tak špatná?“

            „Ne, to jsem nikdy neřekl. Moc si tě vážím.“

            „Víš, že spolu máme dvě děti?“ Moc se jí chce zeptat se Petra, zda tu druhou miluje, ale nemůže to nějak dostat přes své okoralé rty. Slzy se derou do očí. Už je ale klidná. Její Béďa jí dal určitě něco na uklidnění. Ještě, že ho má. Jinak by určitě ztropila scénu. Pak by se styděla. Chce se ho zeptat, zda ji má ještě alespoň trošičku rád, ale bylo by to teď trapné. Taky zbytečné. Nechce, aby jí lhal a slyšet pravdu asi také zrovna nemusí. Dostala právě koňskou dávku pravdy.

            „Samozřejmě.“

            „Já myslela, že už jsi na to zapomněl.“

            „To mi zase křivdíš.“

            „Možná, to právě teď nevím. Nevím vůbec nic,“  zase se jí hrne mořský příboj do očí a v krku má tak sucho, že nedokáže nic polknout, musí se jít napít.

            „Chceš taky minerálku?“

            „Ano, děkuji.“

            „Odstěhuješ se?“

            „Ano,“ říká to tak klidně, jako by mi oznamoval, co chce k večeři.

            „Rozvedeš se?“

            „Máš snad lepší nápad?“

            „Ne. Mám v hlavě úplně vygumováno. Nemohu ti bránit ve štěstí.“

            „Rozejdeme se  jako dva kultivovaní rozumní lidé. Zůstaneme přáteli. Kdykoli se na mě můžeš s čímkoli obrátit. Moc rád ti vždycky pomohu. Nakonec, máme spolu dvě děti.“

            Hanka neví, co má  na to říci. Petr si balí věci. Dívá se na něj. Je úplně klidný, jako by se jen balil na služební cestu a měl se za týden vrátit. Bolí to, nenávist ale necítí. Má ho ještě ráda? Asi ano. Ne asi, ale určitě.  Proč ho nezavolá? Neví. Asi už nemá sílu.  

            Mary jí sama nabídla, jak to řešit. Vůbec nemusela nic říkat. Feromony má ochočené. S Petrovým Béďou se skamarádí raz dva. Bude jí poslouchat na slovo Teď ví, že Mary je skutečně jednička. Není na světě lepší krotitel feromonů a programátor vnitřních počítačů. Mary je skutečný profesionál. Všichni ostatní jsou jen žabaři. I její otec. I kdyby byl lepší, nemůže něco takového chtít od táty. Musela by se hanbou propadnout. Mary jí dala dokonce na výběr. Chce, aby k ní Petr znovu zahořel láskou? Povalil ji na postel, dlouho ji vášnivě líbal a pak si ji vzal jako za mlada? Neubránila by se jeho vášni. Nejspíš by se ani bránit nechtěla. Nebo snad chce, aby se Petrovi vůbec nepostavil, až před ním bude stát svůdná nahá Mirka? Z vagíny jí bude zurčet šťáva milostné žádosti a jemu se bude jeho zrádné mužství zmenšovat a zmenšovat, až bude úplně maličké. Tak maličké, že bude menší než její poštěváček  a nebude vůbec reagovat na Mirčin rozvášněný jazýček. To její klitoris vždycky reaguje. Nebo si snad raději přeje, aby Mirku již Petrovy feromony vůbec nevábily? Chce, aby se jí stal odporným? Aby jí něčím nedefinovaným páchl? Nikdo jiný to neucítí, jen Mirka. Bude jí odporný. Bude jí připadat starý a hnusný. Jí je pětatřicet a jemu sedmdesát. Není to absurdní? Ví, že by to Mary snadno zařídila. Stačí jen říct. Chce to? Ne, nechce. To nechce Petra zpátky?  Neví. Může si přeci vybrat. Je to tak jednoduché. Feromonům se prostě nedá odolat. Není to v lidských silách. Proč se  však Mary nikdy nepovedlo vyléčit její vlastní vztah? Ne, že by se feromony nechovaly tak, jak jim poručila. To ne. Milostné vábení, kopulace, výkřiky, výstřiky - přesně na povel. Říká se tomu láska, ale je to jen chemie. Opravdu? Neví. Milování proběhlo výtečně, ale láska zemřela. Debaklem končil každý její vztah, který se rozhodla takto zachránit nebo jen vylepšit. Vyšlo jí to až s tátou. To si však asistenci feromonů a Béďů nevyžádali. Oba se totiž s feromony a vnitřními počítači moc dobře znali. Uznejte, kdo jiný než exhibicionista, by snesl, aby mu při milování asistovali nejlepší přátelé? Mary ani její otec totiž grupáč nemusí.

            „Nejlépe bude, když se před ní nejprve jako chlap totálně znemožní. Pak už zas bude moci. Bude dokonce při chuti, kterou si už snad ani nebude  pamatovat. Bude mít na ni děsnou chuť. Bez limitátoru chování by ji určitě znásilnil. Jí však bude úplně odporný. Zcela se jí zhnusí. Pak zahoří touhou po tobě. Něco ho bude k tobě přitahovat. Nedokáže se tomu ubránit. Bude škemrat, prosit. Pak si tě vezme. Budete se dlouho milovat, bude to krásné,“ líčila jí Mary.

            Ví, že to Mary dokáže. Je jednička. Ona však nechce. Už o Petra nestojí? Chce ho vůbec ještě zpět? Jakou cenu by za něj musela zaplatit? Platí se láskou. Její láskou. Láskou, kterou ho tak dlouho, plnými doušky, napájela. Ne. S díky odmítá.

            „Je to jen na tobě. Nemohu tě nutit. Můžeš mi říci kdykoli. Pamatuj si to,“ přestává naléhat Mary.

            Proč je tak hrdá? Ne, to není hrdost, jenom teď nemůže. Proč? Proč nechce zpět svoji lásku? Proč pohrdá vlastním štěstím? Mary jí vrátí Petra, tak jako ona jí před lety darovala svého otce. Vytrhla ho z milující náruče své matky.     

            Jak chce učit milovat lidstvo, když si sama neporadí se svojí láskou? Proč Petra nezavolá k sobě? Proč nepožádá o pomoc Mary? Mary jí tu Pandořinu skříňku  ráda otevře. Stačí říct. Ještě je čas. Ještě je její láska na dosah. Je to vůbec ještě její láska? Miluje ještě Petra? Asi ano. Proč asi? Miluje ho určitě. Tak proč něco neudělá? Proč to neřeší? Ví, že by to Mary určitě dokázala. Proč nechce? Neví.  Nejde přeci o lidstvo? Jde jenom o ní.  Nemá sílu udělat cokoli. Nezavolá Mary ani Petrovi. 

            Dá Petrovi úplnou svobodu. Ať si jde, kam ho srdce táhne. Přeje mu, aby byl s Mirkou šťastný. Opravdu. Už ji dokonce nazývá křestním jménem. Už to pro ní není ona, ta druhá nebo coura. Je velkorysá. Kde se v ní vlastně vzalo tolik velkorysosti? Sama nevěděla, že je tak nad věcí. Jak to, že už nic necítí? Lásku ani nenávist. Je už úplně klidná. Nebo jen prázdná? Proč už to neřešila dřív? Věděla přece o tom už dávno. Ještě je čas něco udělat.

         Musí to říci rodičům a také dětem. Bude lepší, když se to dozví od ní, než od někoho jiného. Jak ponižující je stěžovat si rodičům, že ji opustil manžel. Nebude si stěžovat, jen jim to stručně oznámí.

         S tatínkem nemá problém, jen mu suše sdělila: „Petr mě opustil. Ber to jen jako stručné oznámení. Ušetři mě líčení podrobností. Nechci o tom mluvit.“

            Táta nenaléhal. Už o tom nemluvili. Pochopil ji.

            Horší to bylo s maminkou. Asi to byl trest za to, že právě její zásluhou ji kdysi dávno táta opustil. Kdyby ho nepodporovala, asi by k tomu nenašel tenkrát odvahu.

            „Mami, Petr mě opustil.“

            „Ten bídák. Co s tím budeš dělat?“

            „Co mohu dělat? To se občas lidem stává.“

            „To mi povídej. Já si to taky prožila. Nemůžeš ale jen tak sedět s rukama v klíně.“

            Přeci jí nemůže vykládat, že jí macecha nabídla pomoc. S Mary sice maminka vychází velice dobře, ale v tomto případě….

            „Nechci to zkrátka řešit. Tečka.“

            „Co tomu říkají chudáci děti?“

            „Asi nic. Ještě jsem u nich nebyla. Jen jsem jim to psala a vůbec nereagovali.“

            Děti to přijali úplně klidně. Asi ji Petr předešel. Alespoň, že jí neřekli, že to tátovi schvalují. Snad ho dokonce nepřemluvili, aby ji opustil? To snad ne?  Teď teprve pochopila, co tehdy asi prožívala maminka, když její vlastní dcera jí vložila svého otce do náruče jiné. Možná si vůbec maminka nechtěla přiznat, že jí zradila její vlastní dcera. Opravdu ji zradila? Neví. Udělala by to však znovu. Pro Mary i pro tátu určitě.

            Proč se tak snadno zbavuje své lásky? Proč chce vyzvracet svůj cit až odněkud z hloubi svého srdce? Neví. Cítí se jako po opici. Ulevilo se jí, když se vyzvracela. Teď jí jen šíleně třeští hlava. Musí se vysprchovat. Vysprchovat mozek, duši, srdce.

            Opravdu nemá Mary zavolat? Ještě je čas. Mary samozřejmě nepožádala. Počká si, zda se jí podaří stimulovat lásku u lidstva. Není přeci  pokusný králík.

     

            Mary napadlo, že se možná Igor chce vrátit k Jiřině. Výjimečně jí to neprozradil její Béďa, ale nějak to  vycítila tím záhadným ženským smyslem, o jehož genetické podstatě nemá ani ponětí. Jen tuší, že ho prostě má. Bohužel. Nebo snad bohudíky? Už dávno si všimla, jak se na Jiřinu dívá. Nikoli zamilovaně, spíše se soucitem. Proč? Nebude to řešit. Už vůbec ne s Béďou. S jeho, ani se svým. Stejně s tím nic nenadělá. Má nakonec jiné starosti. Řeší problémy lidstva. Tak proč se zabývat svými? Neví, jak vzkřísit Lásku Homo sapiens, tak jak by mohla křísit svou? Nechce teď myslet na to, že jejich láska umírá. Možná to tak musí být? Nakonec, měli krásný vztah dost dlouho. Kdykoli na to šla vědecky a angažovala do svých citových problémů Béďu, tak to špatně skončilo. Vykašle se na to. Nějak to dopadne. Asi také bude muset řešit vztah Hanky s jejím mužem. Proč se neozve?

            Možná, že mi někdo nevěří, ale zajisté už ve 23.století, možná i o trochu dříve, zatrhnou lidem jejich vnitřní počítače taková povyražení, jako jsou loupežná přepadení, vraždy nebo znásilnění. Ale zcela určitě nedokáží  zabránit lidem v nevěře a už vůbec člověka nedonutí k doživotní věrné lásce. Nakonec, stojíte vůbec o takovou lásku? Ani ten nejvěrnější robot neochrání svého pána před nešťastnou láskou. Ten nejchytřejší superpočítač nikdy nepřesvědčí člověka rozumného, aby neopouštěl toho, kdo ho vroucně miluje a nepůsobil mu tím bolest. Souhlasím sice se zásadou našich politiků: „Nikdy neříkej nikdy,“ ale alespoň člověka druhu Homo sapiens si ani budoucí superpočítače natolik neochočí. Právě proto Mary pracuje  na vývoji (nebo vyšlechtění? ) nového druhu člověka, který  s moderní inteligentní technikou najde společnou řeč. Od člověka rozumného se něco takového nedá očekávat ani ve vzdálené budoucnosti.  Nelidské činy nadále zůstanou výhradní doménou lidí a nenaučí se je napodobovat stroje, opice ani jiná zvířata. Bude jim k tomu totiž chybět rozum a humanita.

            Lenka, Hanina a Petrova dcera,  se s Mirkou, tátovou přítelkyní, velice skamarádila. Bere ji spíš jako starší sestru. Je nakonec jen o dva roky starší. Lenka měla vždycky výtvarný talent. Ten já rozhodně nemám. Petr ostatně také ne. Nevím, co nás to tehdy napadlo, řešit s genetickými inženýry i umělecké sklony naší budoucí dcery. Lenka s  Mirkou jsou nerozlučná dvojka, či spíše umělecký tandem. Asi tátovi jeho milenku přebrala. To by sice zasloužil, ale moc dobře vím, že je to trochu jinak. Zpočátku mi moc vadilo, že Petr děti se svou milenkou hned seznámil. Proč do toho musí tahat děti? Teď jsem si už zvykla. Snad už ani na Mirku nežárlím. Je docela fajn. Vzpomněla jsem si na svůj vztah ke své maceše a je mi vše jasné.

            Už jsem se s tím nějak vyrovnala, že mě Petr opustil. Chová se ke mně velice korektně. Nemohu si stěžovat. Dalo by se dokonce říci, že je velice pozorný a neustále se až dojemně snaží mi všestranně pomáhat. Když jsme žili spolu, tak to určitě tak nepřeháněl. Nevím, zda ho tak hryže svědomí nebo má na něj Mirka takový kladný vliv. Zprvu jsem Mirku doslova nenáviděla, ale teď, už po dvou měsících, jsem se přistihla, že ji mám asi docela ráda. Možná už tehdy, když jsem na hlavě ucítila tíhu mohutného paroží, mě něco tajemného nutilo k tomu, abych věcem dala volný průběh a nebránila Petrovi ve štěstí. 

            Hanku by nikdy nenapadlo, že se tak rychle vyrovná nejen  s rozchodem, ale dokonce se i skamarádí se svojí sokyní, no ta bene podstatně mladší a krásnější. Až Petr podá žádost o rozvod, tak problémy dělat nebude. Pak roboti vyřídí rozvod jedna dvě. Na nějakou nenávist teď nemá čas ani sílu. V ústavu mají svých problémů až nad hlavu, tak proč si ještě nějaké problémy tahat s sebou do práce?

            Petr chce k ní být  nejspíš ohleduplný a tak se žádostí o rozvod vyčkává, až se v jejím srdci rána z rozchodu zcela zahojí. Ani nečekala, že se bude tak rychle hojit. Jizva v srdci jí však navždy zůstane. Přežila infarkt lásky.

            Kupodivu se asi ukazuje, že  zdržet se odplaty a nepokoušet se za každou cenu  získat muže zpět, se jí asi vyplatilo.  Může za to její čistá duše? Její Béďa? Nebo snad čarodějka Lucy? Či snad dokonce Brita? Neví. Nevadí, hlavně, že už je zase v pohodě.

            Hanka hrdě odmítla pomoc mocných feromonů a ještě mocnějších vnitřních počítačů při odvrácení své manželské krize a tak se s ní raději vrátíme zpět do laboratoře sledovat, jak budou  počítače úspěšné při  globálním nasazení na řešení těch nejintimnějších problémů lidstva.

 

            „Brendo, teď mi to napadlo. Lidé chtějí mít pocit jistoty.“

            „A kdo jim ty jistoty bere?“

            „Nikdo je nebere, ale ani nedává. V liberálním státě se přece jistoty nerozdávají. Nejsme přeci populisté, kteří slibují to, co nemají. Dostaneš modré z nebe za lístek, vhozený do urny. Myslím samozřejmě tu volební, ne tu s prachem, v který se tvá mrtvola v krematoriu obrátí.“

            „Samozřejmě, že jim nedáme jistotu, jako pozornost podniku nebo na recept. Říkala jsem jen, že lidé potřebují pocit jistoty, nic víc. To bychom snad zvládly?“

            „Máš na mysli endorfiny?“

            „Nevím, proč se ptáš právě ty, když jsi sama objevila, který z endorfinů  nejvíce ovlivňuje pocit jistoty a co jeho sekreci povzbuzuje a co tlumí. Také jsi objevila, který gen za jeho produkci odpovídá.“

            „Chceš tedy podávat lidem nějakou látku, která jeho sekreci povzbudí? To by byla vlastně droga? To by tě lidovci pěkně hnali.“

            „Oni ještě nejsou na pravdě boží?“

            „Kdepak, ti mají život věčný. Přežijí každý režim. Káží o morálce a jdou s každým.“

            „Jasně, kdo umí, tak se veze. Kdo neumí, musí v potu tváře zachraňovat lidstvo. Stejně to však myslím jinak. Lidé už dávno přišli na to, že takovou vlastnost má i alkohol. Jak to s alkoholiky vždy končí, ti snad nemusím říkat?“

            „Chceš tedy sáhnout ke genetickým manipulacím?“

            „To je sice trvalé řešení, ale vyžaduje  dost času a především je to příliš natvrdo. Moc jistoty totiž lidem také škodí. Přeceňují své síly, jsou nekritičtí a někdy až arogantní. Něco takového láska příliš nemiluje.“

            „Takže zase sázíš na Bédi?“

            „Přesně tak. Co jiného jsi mohla ode mě čekat?“

            „Tak už mi prozraď podrobnosti.“

            „Nebuď tak nedočkavá. Nejsem superpočítač, ani děd vševěd, ani čarodějka.“

            „Jenom od každého trošku,viď?“

            „Až na tu starou čarodějnici opravdu jen trošku. Počítám, že mě v tom nejen nenecháš, ale, že to bude zejména tvoje práce. Potřebujeme  najít nejvhodnější látky, které sekreci toho endorfinu budou stimulovat a ty, které v případě potřeby, ho naopak budou inhibovat. Také se musíme zabývat interakcemi s dalšími endorfiny, popřípadě i dalšími hormony a především stanovit ukazatele, které nám budou optimální hladinu určovat. Vytvořit fungující sytém zpětných vazeb, aby každý mohl milovat takovou láskou, která hřeje a přitom nepálí a nezanechává po sobě  spáleniště v lidských srdcích, mozcích, duších a co já vím, kde ještě.“

            „Jen jestli to bude ještě ta pravá láska?“

            „Tak proto jsem si snad za spolupracovnici vybrala tebe, aby se nám to podařilo.“

            Když se Mary s Brendou svěřovaly, co se jim podařilo zatím vymyslet, tak Hanka byla celkem spokojena, ale Lucy jejich nadšení příliš nesdílela.

            „My čarodějnice jsme zvyklé vnímat svět spíše citem, vidíme ho sice zahalený v dýmu, ale jako jeden celek. Zdá se mi, že se příliš soustřeďujete jen na lásku partnerskou a ne na lásku ke všem lidem, zvířatům a celé přírodě. My ženy sice milujeme muže sebejisté, ale zároveň chceme tuto jistotu svému partnerovi poskytovat. Naopak mnozí muži, příliš sebejisté partnerky většinou nemusí. Muž má vrozený pud ženu ochraňovat a být jí oporou a před energickou partnerkou se necítí jako king.  Ženy příliš jisté se její partner často zalekne a pod nějakou záminkou ze vztahu brzy vycouvá.“

            „To máš sice pravdu, ale kvůli tomu je tady ta optimalizace, vzhledem ke každému člověku a  řada zpětných vazeb na všechny partnery, se kterými přichází do styku.“

            Lucy to připadá nějaké celé uhozené. Neřekla jim to sice na plnou hubu, ale jen proto, že ji zrovna nenapadaly ty správné argumenty. Spíše to jen cítila, že to ještě není to pravé ořechové. To už je snad lepší vypít nápoj lásky o půlnoci na lesním palouku, za zlověstného houkání sýčků, věštících, že láska čárami přivolaná, přinese s sebou i neštěstí. Je to totéž, jako chápat Kámasútru jen jako příručku k realizaci optimálních kopulačních poloh. Možná je to však jen tím, že je jen nenapravitelná romantička, která sice kybernetiku studovala, ale její srdce, kterým prorůstá zhoubný nádor nazývaný láska, si nedokázala tato věda získat. Do lásky se musí skočit bez rozmyslu s otevřenou pusou, tak jako do tůně s osvěžující průzračnou vodou, nalokat se té chladné vody, zakuckat se jí a třeba se i utopit.

            „Jenomže člověk přichází do styku s mořem lidí. Každý je úplně jiný. To by z něj za chvíli byla nejen rozpolcená, na malé kousíčky rozkrájená osobnost. Zcela by ztratil svoji vnitřní integritu. Zkrátka, není na světě člověk ten, který by se zachoval lidem všem. Pořád to necítím, že je to to pravé ořechové, ale rozhodně na tom začněte hned pracovat. Když se na to podíváme z druhé strany, tak všichni ti lidé, kteří utekli, si rozhodně nebyli jisti sami sebou. Ten, kdo si je jistý sám sebou, nemusí přeci hledat jistotu v bohu, právu, spravedlnosti nebo dokonce v komunistických pohádkách? Určitě jste vykročily správným směrem a budu vám držet palce.“

            „Palce nám držet nestačí. Raději nám pošli to své reiki, ať nám to lépe pálí a ať nás osvítí moudrost a nemáme klapky na očích.“

            „To se spolehněte, že vám reiki pošlu. Nezapomeňte však, že jenom s rozumem nevystačíte. Láska totiž nemá rozumné lidi moc ráda. Myslím si ale, že vaší parketou není jen rozum.“

            „Vždyť tvojí snad také?“

            „Doufám, že ano.“

 

            Do ulic vyrazily davy lidí s rudými prapory. Na tvářích měli, jako správní revolucionáři, rudou rtěnkou namalovány pěticípé hvězdy nebo srp a kladivo. Provolávali hesla jako „smrt vykořisťovatelům“ nebo „proletáři všech zemí, spojte se“. Jsou to převážně mladí lidé. Zdaleka všichni nejsou nezaměstnaní či dělníci, natož nekvalifikovaní. Jsou to převážně studenti a ti, co jsme si navykli nazývat intelektuály.

            Je mezi nimi i Brendin přítel Lee. Přišel domů úplně nadšený. Brenda byla totálně v šoku, jaké má krajně levicové názory. Přímo komunistické. O politice se doma nikdy moc nebavili. Myslela si, že Lee je úplně normální obyčejný kluk, kterého politika moc nezajímá.

            „To chceš jako emigrovat do Východní Soleje?“

            „Proč emigrovat? Socialistickou revoluci musíme provést u nás doma. Tato společnost je už těhotná revolucí.“

            „Vždy jsem tě pokládala za svobodomyslného člověka a ty chceš zatím porodit zámky na huby náš všech a začít nám vymývat mozky komunistickými pohádkami? Komunisté  milují řeči o svobodě víc než narkoman kokain. Jsou na nich doslova závislí. Psychicky i fyzicky. Občanské svobody v jejich podání začínají a končí tím, že ti milostivě dovolí se svobodně rozhodnout, kdy se můžeš jít vyčurat. Za mimořádných situací, a ty nastávají v komunistickém režimu mimořádně často, dokonce ani to ne. “

            „Já jsem člověk práce a ten se v tomto státě zase necítí tak moc svobodně. Mám jen to, co si poctivě vydělám.“

            „Já snad ne?“

            „To přece vím, zlatíčko. Ale jsou tu mezi námi lidé, kteří jen žijí z práce druhých.“

            „Vidíš to příliš jednoduše. Tvoje ani moje práce nemá bez práce druhých žádný smysl. Těžko posoudíš, komu je práce toho, koho ty pokládáš za vykořisťovatele, užitečná.“

            Brenda je nádherná, když se tak rozčiluje. Tvářičky jí krásně zrůžověly, zkrátka holka krev a mlíko.  Asi jsem ji těmi rudými řečmi opravdu rozžhavil do ruda. Dokonce jí naběhly žíly na krku, ale sluší jí to, když se tak rozčiluje. I kozičky se jí třesou od toho, jak pobíhá a smyslně gestikuluje. Možná, že ne smyslně, spíš dvojsmyslně. Asi ani to ne, je fakt naštvaná.  Dochází mi, že má asi proč. Sám nevím, co mě to popadlo. Vždy jsem si myslel, že komunisty fakt nemusím. Teď jí to však neřeknu. To bych byl za vola, který svěsí ocas, když si ženská na něj houkne. Vůl však ocas ani nemá. Myslím samozřejmě ten, co i vy myslíte, co mu měl sloužit k rozmnožování, než ho vykastrovali. Asi by měl někdo vykastrovat komunisty.

            Brenda chtěla ještě chvíli držet přednášku o přednostech liberální společnosti a hrůzách totality, ale pak si to rozmyslela. Nebyla si příliš jistá, že liberální demokracie je to nejdokonalejší společenské zřízení a zrovna ji napadaly jen samé otřepané argumenty. Lee se na ní jen koukal těma svýma telecíma očima, které jí kdysi připadaly tak upřímné. Proto ji velice rychle přešel vztek, že právě jejího kluka museli zblbnout komunističtí agitátoři svými řečmi o třídním nepříteli. Základním rysem Brendiny povahy totiž bylo, že se nedokáže dlouho zlobit a rychle se sama uklidní bez zásahu svého vnitřního počítače. Vždy si myslela, že Lee žádné nepřátele nepotřebuje a že je úplně v pohodě. Ale co, bude mít doma objekt, na kterém bude moci pozorovat, zda jejich teorie o spáse společnosti jsou vůbec k něčemu dobré.

            Lee je trochu zklamaný, že s ním Brenda nesouhlasí. Ona přece není jeho třídní nepřítel. Má ji rád. Ani si vlastně na nějakého opravdového třídního nepřítele nedokáže vzpomenout. V tom davu však cítil takovou nutkavou potřebu krvelačného zvířete se s někým poprat, dát mu do držky nebo alespoň na něj zařvat, že se sám sebe začal bát. Nepokládal se nikdy za revolucionáře, ale v tom davu, skandujícím historická hesla, jejichž smysl ani pořádně nechápal, se cítil tak nějak uvolněně. Měl pocit, že je součástí nějaké odhodlané mocné revoluční masy, která něco dokáže. Myslel si, že ta masa s ním počítá. Teď vidí, že té mase vůbec nechybí a že se bez něho dál valí ulicemi s vlajícími rudými prapory nad hlavou. Už jen z dálky slyší  falešné tóny  revolučních písní, které se zlověstně a zároveň směšně linou ze zimou a námahou ochraptělých úst. Ještě před chvílí se mu ty písně zdály tak bojovné a odhodlané.  Vůbec nikdo nezaregistroval, že by jim  měl chybět. Možná už by více  chyběl kolegům v práci, přestože mu často připadá, že by ho klidně postrádali. Snad jen Brendě by opravdu scházel, třebaže teď se na něj asi fakt naštvala. Takovou ji nezná. Byla vždycky v pohodě.

            Lee pracuje v nemocnici jako fyzik. Dost těžce nese, že lékaři přehlížejí jeho práci. Nevím, zda je to pravda, ale Lee má takový pocit. Lékaři se ve všech dobách považovali za jakousi vyšší kastu. Většina z nich nelibě nese, že převážně jen komunikují s vnitřními mikropočítači svých pacientů, než aby pacienti k nim vzhlíželi s náležitou úctou jako k polobohům. Vnitřní mikropočítače neustále sledují fyziologické a biochemické funkce svých hostitelů. Člověk lékaři většinou vše uvěří a občas ho i poslechne. Počítač je však velice tvrdý oponent, ale když už ho přesvědčí, tak navrženou léčbu striktně provede a pacient nemá šanci na něco zapomenout nebo léčbu odmítat. Je divné, že v lékařích ještě nějakým způsobem přežívá starý způsob léčby, když i ti nejstarší byli  nuceni, již od obdržení diplomu, komunikovat s vnitřními mikropočítači svých pacientů. Ještě tak před třiceti léty byly mikropočítače závislejší na konzultacích s lékařem a mnozí pacienti si přáli, aby jim mikropočítače nepodávaly léky dle svého uvážení, ale pouze po konzultaci s lékařem. Dnes už je každému jasné, že jeho Béďa má ve své databázi uloženo více medicínských informací než deset  profesorů lékařských fakult dohromady.

 

            Lucin přítel Jim chodí teď často domů pozdě. Založil totiž s několika svými přáteli novou politickou stranu, Právo a spravedlnost. Považují se za konzervativní stranu a říkají, že liberalismu prý už bylo v této zemi dost. Všeho moc prý škodí. I svobody. Lidé prý touží po právu a ne po toleranci. Důvěru prý mají jen ve spravedlnost, kterou představuje člověk-soudce. Aby pořádné lidi chránily před kriminálníky jen nějaké počítače, je krajně riskantní. Řádný občan se prý v této zemi  necítí bezpečný. Jak vlastně vypadá ten řádný občan? Plná huba odhodlání a plné kalhoty strachu. Střízlivá vázanka na krku dbá, aby nekřičel, kdy se to nehodí a odvážně plivl, když na někoho plivají ostatní. Pivní břicho má dodat důstojnost, když  to srdce nebo mozek pána tvorstva právě nezvládá.

            „Já si také myslím, že v každé společnosti se musí respektovat nějaká pravidla. Ani počítače a roboti, nejsou zrovna můj šálek kávy, to jistě víš. Na druhé straně, naše vnitřní limitátory ohlídají dodržování zákonů daleko lépe než armáda policajtů. Vracet se zase k nějakým kriminálům, je tedy na mě opravdu moc hustý. To už tu totiž hodně dlouho bylo a kam to vedlo, ti snad nemusím vykládat?“

            „Jak mi potom vysvětlíš, že před dvěma měsíci jeden vysoce postavený úředník zpronevěřil nebo spíše ukradl více než deset miliónů a jeho limitátor neudělal nic?“

            „Neříkám, že naše limitátory jsou už tak dokonalé, aby zabránily všem nepravostem, ale dříve takových zpronevěr a krádeží bylo daleko více.“

            „Nebylo to snad jenom proto, že máme teď daleko méně úředníků?“

            „To je snad dobře? Je to ten nejlepší způsob, jak zabránit rozhazování státních financí.“

            „Dřív by takový lotr šel sedět, až by zčernal. Teď se nám jenom vysmívá.“

            „Ty si opravdu myslíš, že se dřív někdo ve věznici napravil?“

            „Napravil, nenapravil, alespoň byl po zásluze potrestán.“

            „Ty mě úplně děsíš, jak jsi pomstychtivý. Alespoň uznej, že si nevzpomeneš, kdy někdy někdo někoho zavraždil nebo znásilnil.“

            „Já vím, ty vaše limitátory nikomu nedovolí zabít ani drzé zvíře. Zabít však někoho při autonehodě je také vražda a to slyšíme každou chvíli.“

            „Když se za autonehody trestalo, tak jich bylo daleko více.“

            „To je spíš tím, že dnes máme bezpečnější auta a mohou za nás řídit počítače, pokud je nějaký frajer nevypne.“

            „Moc dobře víš, že to není tak jednoduché a právě naše vnitřní mikropočítače si to hlídají.“

            „Když to ale někdo obejde, tak se mu nic nestane.“

            „Je sice pravda, že ho za to nikdo nezavře, ale jeho Béďa situaci vyhodnotí a buď svůj program opraví sám nebo předá zprávu centru, aby už napříště se takovému ohrožení včas zabránilo.“

            „Mazlit se s grázly, na to vás užije. Já bych ho zavřel, až by zčernal a za volant by už v životě nesedl.“

            Jimem právě cloumá spravedlivý hněv, který pateticky nazývá rozhořčením a já směšným vztekáním duševního starce. Tvář mu brunátní a jsou rázem vidět všechny uhry, které jsem donedávna pokládala za ozdobu puberťáků. Padesátiletého chlapa však už nezdobí. Uhry nevkusně doplňují hluboké vrásky, které jsou milé, když se směje nebo spíše smával. Ani se nepamatuji, kdy jsem naposledy viděla jeho úsměv,  odhalující jeho zkažené zuby, které si, z neznámého důvodu, nemíní nechat spravit. Teď se tváří jako spravedlivě rozhořčený kmet, který chce vypadat jako chlap, ale mně připadá zoufale směšný. Můj úsměv ho evidentně rozčiluje, ale nechce dát na sobě znát, že s ním cloumá vztek, který hrdě nazývá oprávněným hněvem. Alespoň kapka soudnosti mu snad zbyla, když tuší, že  mě svým rozhořčeným pesimismem nenakazí.

            „Ty se chceš dneska zkrátka hádat a na to já fakt nemám náladu ani čas.“

            Lucy přemítá, zda Jim nějak nevytušil, že má někoho jiného. Ne, že by už Jima neměla ráda, ale její srdce už tluče pro jiného. Jima však nechce opustit. Jejich vztah netrvá ještě ani celý rok. Ten předchozí vydržel 14 let. Vydržel? Měla to skončit daleko dřív. S alkoholikem se zkrátka nedá žít. To Jim alespoň nepije. Ani nemá, kam by šel. Nakonec ten její je ženatý. Nechce mu rozbít rodinu. Jim však jistě nic určitého neví. Jinak by jí to jistě vmetl do tváře. Bude to asi fakt tím, že Jimovi chybí láska a proto se zabývá takovými pohádkami pro vyděšence, jako je právo a spravedlnost. Dřív by ho to určitě nenapadlo. Co ona ale s tím? Svému srdci nedokáže poručit. Na to je krátká. Teď babo raď. Ano, Jimovi schází láska. Její láska. To je fakt hustý.

 

            Hanky matka Jiřina si jí stěžuje na svého druhého manžela Hasana. Na stará kolena se zbláznil, pětkrát denně se, obrácen tváří k Mekce, modlí a alespoň dvakrát v týdnu navštěvuje mešitu. Je prý hříšný člověk a měl by vykonat pokání. To by jí ani tak nevadilo, ale mnohem více ji mrzí, že už na ní není tak hodný jako dříve. Přehlíží ji, neustále jí něco rozkazuje, omezuje ji a dokonce ji i uráží. Vždy si myslela, že v Boha nevěří  a teď tohle. Konzultovala jeho chování s psychiatrem, ale ten ji jen  odbyl, že u muslimů je to normální. Možná také považuje muslimy za exotickou zvěř, která se přemnožila. Dříve ji  ani nenapadlo, že  má doma nějakého exota. Necítí, že by je snad někdo nenáviděl, ale již se k nim nechovají tak bezprostředně jako dříve. Ani se jim moc nediví. Hasan je teď fakt divný. Musí s ním souložit, kdy se mu zamane. Teď už jí docela vyhovuje, že poslední dobou se mu zamane málokdy.  Alespoň, že si nevzpomněla na tátu. Možná, že i vzpomněla nebo dokonce zatoužila, aby se k ní vrátil? Jí to ale neřekla, dobře ví, jaký má na to názor. 

            Jiřina se dokonce začala obviňovat, že asi Hasanovi neposkytuje  dostatek lásky, tak jako jeho první žena Fátima. Ví, že ji Hasan moc miloval. Nebo dokonce na Fátimu žárlí? Vždyť už je tak dlouho po smrti. Nebýt toho neštěstí, nikdy by si s Hasanem nic nezačala. On s ní jistě také ne. Jenom jednou. To byl ale jen takový úlet.

 

            Hanka, Lucy a Brenda si však nemyslí, že Hasan, Jim nebo Lee jsou schopni méně milovat nebo mají menší pocit jistoty než většina lidí ve Společenství. Láska a jistoty jsou zkrátka nedostatkovým zbožím i na trhu přesyceném zbožím a službami všeho druhu. Konzultují proto svoji teorii i změny chování svých blízkých s nejlepší psycholožkou ústavu, Šarí. Šarí byla v mládí teroristka extra třídy, vyslaná do Společenství z Darmastánu. Spáchala atentát, při kterém zahynulo v metru na 300 nevinných lidí. Přesto však ve Společenství nebyla souzena a to trestně-právně, ani morálně. Dodnes má v živé paměti, jak vstřícně  a pěkně se k ní všichni lidé ve Společenství chovali. Na oplátku pomohla Mary najít způsob obrany před nejstrašnější biologickou zbraní, co kdy lidstvo vymyslelo a v Darmastánu ty shůry  osvícené hlavy nenapadlo nic lepšího, než jí vyzbrojit sebevražedné atentátníky.  Později psychologickými metodami dokázala zcela zpacifikovat všechny sebevražedné atentátníky, kteří do Společenství přicházeli. Šarí přišla s myšlenkou, že všichni tři mají především nezvladatelnou potřebu někam patřit. Sama si vzpomíná, že se sebevražednou atentátníci nestala proto, že by neochvějně věřila v krutého a pomstychtivého Boha, jak jim ho líčila Velká revoluční rada. Pouze se bála, aby ji nezavrhla její rodina a celá společnost, tak jak se to stalo její pratetě, která odmítla spáchat sebevražedný atentát, přestože k tomu byla rodinou tradicí předurčena.

            „Již v pravěku nebo u primitivních kmenů bylo nejtěžším trestem vyloučení z tlupy nebo kmene,“ poznamená Brenda.

            „Také sám mohl dost těžko přežít,“ pragmaticky odpoví Hanka.

            „Nejde jen o to přežít, zejména ne dnes. Ale člověk potřebuje někam patřit. Hledá nejen porozumění a uplatnění, ale i lásku,“ podotýká Lucy, jako by sama měla s láskou nějaký problém.

            „Ano, člověk ve skupině, do které chce patřit, hledá především pocit jistoty a lásky. Když najde lásku a je si jistý sám sebou, tak se cítí dobře, ať už je kdekoli.“

            „Možná, že pocit sounáležitosti se skupinou je mnohem komplexnější a láska a pocit jistoty je jen část toho, co člověku příslušnost ke skupině přináší,“ míní Šarí, která už se dávno necítí muslimkou a plně se ztotožnila s liberálními poměry panujícími ve Společenství.

            Šarí lituje, že se raději nenarodila v kmeni lidožroutů, protože ti zabíjejí jenom proto, že jim nasládlé lidské maso prostě chutná a věří, že po strávení dozlatova opečeného lidského srdce na ně  přejde odvaha z poraženého nepřítele. Toho nepřítele si totiž hluboce váží, třebaže si z něj právě udělali výborný guláš nebo voňavou pečínku. Militantní muslimové, jak je lidé, co se považují za vzor ctnosti, nazývají, však vraždí bez veškeré úcty k rozteklým mozkům a na kousky roztrhaným ňadrům, které ještě před chvíli patřili nevěřícím či ve špatného boha věřícím, ale  nic zlého netušícím, lidem.

            „Nebo si tím jen kompenzuje nějakou svoji frustraci, ať už nedostatek lásky, pocitu bezpečí nebo jiné naléhavé lidské potřeby.“

            „Zajistit pocit jistoty nebo erotické prožitky bychom snad ještě dokázaly, ale začlenit každého do takové skupiny, ve které se cítí dobře, je asi nad naše síly,“ vmísí se do rozhovoru Mary, která zatím nemá bezprostřední zkušenost s tím, že by nějaký její blízký podlehl lákání nějaké cizí ideologie.

            „Není na vině snad to, že president Koleska Duck, ale i nový generální tajemník  komunistů Východní Soleje i nový nejvyšší ajatolláh v Darmastánu jsou nepochybně charismatické osobnosti, které dokáží ztrhnout davy?“ zeptá se Šarí.

            „Zcela určitě. To jim asi nikdo upřít nemůže. Ať už si o nich myslíme co chceme, měli  Lenin, Stalin, Hitler, Napoleon, Castro a většina kněží, kteří lidi vedli do války, nepochybně velké charisma,“ nezapře Hanka, že její matka je historička.

            „Co myslíš Lucy, nepomohli těm třem v získání takového charisma i velmistři reiki, kteří pro ně pracují?“ optá se Brenda.

            „Dost možná. Člověk se sice s určitým menším či větším charismatem musí narodit, ale zvětšením jeho aury lze jeho charisma značně zvětšit.“

            „Ty umíš někomu zvětšit nebo naopak zmenšit auru?“

            „Zvětšit určitě ano, ale nevím komu u nás ve Společenství? Naše společnost přeci není postavená vůbec na žádných vůdcích? Tím se právě lišíme od totalitních a diktátorských režimů. Pokud doufáte, že zmenším auru těm třem, tak moc přeceňujete mé schopnosti. Jednak jsem to nikdy nezkoušela a navíc s černou magií nechci mít nikdy co do činění. Stejně by na to jejich mistři reiki hned přišli a působili by proti mně. Ten souboj bych nevyhrála. Tak dobrá zase nejsem.“  

            „Musíme vymyslet něco jiného,“ uzavírá debatu Hanka,“ v každém případě jsem moc ráda, že nám Šarí bude pomáhat.“

            Šarí se jde poradit s Jiřinou a vezme s sebou i Lucy.

            „Jiřino, možná, že je špatně, že Hasan šel  do důchodu hned, jakmile mu bylo devadesát? Nechci říci, že se nudí, ale určitě si nepřipadá už tak důležitý a tak hledá novou náplň života.  Ani ty neděláš dobře, když už pomýšlíš na důchod.“

            „Myslíš, že je na tom něco špatného, že se Hasan uchýlil k Bohu?“

            „Na tom určitě nic špatného není. Znám mnoho hluboce věřících lidí a velice si jich vážím. Oni mají nějaké slunce v duši a láska z nich přímo sálá. Záleží spíše na tom, kdo a jak toho boha vykládá. Hasan nejspíš potkal nějakého zatrpklého člověka nebo fanatika, kterého navíc trápí pocit viny a myslí si, že se ho zbaví nějakým pokáním. Tváří se jako spasitel, kterého jeho hříchy předurčily k tomu, aby se stal tyranem, troubícím k útoku do svaté války. Lucy se však napojila   na vaši dceru.  Zjistila, že má  schopnost získávat lidi pro lásku a dobro. Vím, že jsi ji vychovala jako vlastní a promiň, že se teď zmíním  o její matce, Hasanově první ženě.“

            „Neomlouvej se. Již dávno jsem se vyrovnala s tím, že ji Hasan moc miloval a ještě tak dlouho po její smrti stále miluje.“

            „Já vím, ale lásku stále nemáme pod kontrolou. Dělá si s námi, co se jí zamane. Nepomůže ani psychologie, ani vnitřní mikropočítač, ani hormony a feromony, ani reiki,“ povzdechne si Šarí.“

            „To teď neřeš,“ řekne Jiřina a skutečně vypadá, že s Fátimou nemá problém.

            Lucy se obrací na Jiřinu: „O tom jsme teď nechtěly mluvit. Ale poznala jsem, že Fátima, vaše dcera, toho dost zdědila po své matce. I ona je schopna soustředit kolem sebe lidi, aby uvěřili v boha, kterého její matka ztotožňovala s láskou. Mohu ještě zvětšit její auru a pak za ní lidé sami půjdou. I Hasan. Tak Fátima nepomůže jen svému otci, ale i mnoha dalším lidem. Nebude ti vadit, že převezme štafetu po Hasanově první ženě?“

            „To víš, že ne. Jak tě něco takového mohlo napadnout? Jestli to dokážeš, budu nejšťastnější člověk na světě.“

            Netrvalo  dlouho a Hasan přestal navštěvovat mešitu, dokonce se i zapomněl pětkrát denně modlit. O nějakém pokání nemohlo být ani řeči. Naopak, úplně ožil. Byl zase plný elánu. Doprovázel svoji dceru po různých shromážděních. Byl na svoji dceru nevýslovně pyšný, když jí stále větší davy lidí aplaudovaly. Nebyl to ale nějaký tupý hysterický aplaus davu. Ze všech těch lidí, co se za ní táhli, vyzařovala láska, klid, pohoda a štěstí, jako kdysi z její matky. Fátima roznášela lásku, jako kdysi komáři  malárii.

            Lucy přivedla Jima na shromáždění, kde mluvila Fátima. Nedalo se ani říci, že Fátima mluví, spíše   se nad ní vznášela láska, jako mlžný opar nad rybníkem, když  v červnu vychází slunce a slibuje krásný den plný pohody, štěstí a lásky. Alespoň tak to připadalo Lucy, když se zaposlouchala do jejích slov. Připadalo jí, že to nejsou  ani  slova, spíše se jí zdálo, že poslouchá překrásnou hudbu, která v ní probouzí klid, pohodu a lásku.

            Dívala se na Jima, poslouchal, ale asi nesdílel její krásné pocity. Nejen její, ale téměř všech lidí, kteří přišli za Fátimou. Poznala, že Jima skutečně již nemiluje, ale také ho teď nemůže opustit. Něco mu ještě dluží. Štěstí? Obyčejné lidské štěstí, takové, co cítí člověk, když ho má někdo rád. Proč jen se štěstí nedá koupit? Proč ani ona ho nemůže dát, kdy se jí zachce? Dokáže přeci lidi léčit. Zbavovat je bolesti. Dodat jim ztracenou energii. Co ale s Jimem? Vyčítá si, že ho zklamala. Nemůže však jinak. Láska se nedá vynutit. Nejde jen o sex. S tím by jim Mary určitě pomohla. Ví, že Jim se musí nadchnout pro něco jiného než pro právo a spravedlnost. Tím by lidem ublížil. Proč ublížil? Jim není špatný, myslí to dobře, chce lidem pomoci. Proč mu nemůže pomoci sama? Proč už ho nemiluje? Proč už to mezi nimi nejiskří jako dřív? Protože potkala jiného? To ne. Láska k Jimovi vyprchala již dříve. Nebo si to jen namlouvá, aby ospravedlnila svoji nevěru?

            „Jime, jak na tebe zapůsobila Fátima?“

            „Je dobrá, ale pro mě příliš smrdí pánbíčkem.“

            „To jsi vedle. Fátimě vůbec nejde o nějakého boha, ale o lásku. Jak to, že to nechápeš? Nebo spíš necítíš?“

            „Na lásku jsem už dost starý.  Mám rozum.“

            „Na lásku není nikdo starý. Tu člověk potřebuje k životu. Fátima je nakonec jen o čtyři roky mladší než ty, třebaže vypadá  mladší alespoň o dvacet.“

            „Já spíš potřebuji, aby byl na světě  pořádek. Vládlo zde právo a každý slušný člověk se dovolal spravedlnosti.“

            „To jako myslíš tu vaši stranu?“

            „Vůbec ne stranu. Ta je mi ukradená. Tu jsme založili jenom proto, abychom vydobyli právo nejen pro sebe, ale pro všechny slušné lidi. Chceme jen sloužit lidem. Chceme, aby se každý slušný člověk cítil bezpečný a každý lump se třásl strachy, že ho stihne spravedlivý trest. Ne je balamutit krásnými slovíčky o lásce..“

            „Jime, je mi z tebe fakt na blití.“

            „Já stojím pevnýma nohama na zemi. To jen ty se pořád vznášíš někde v oblacích.“

            „Tak promiň, jestli jsem se tě dotkla, ale já takto nemůžu.“

            „Pak se nedá nic dělat. Asi se musíme rozejít. Stejně se mi zdá, že jsi poslední dobou nějak divná.“

            „Já to neřekla. Ale nemohu tě k ničemu nutit. K lásce se totiž člověk donutit stejně nemůže.“

            „Tak promiň, že jsem ti tak dlouho překážel.“

            „Tohle nemá cenu. To už je na mě moc hustý. Necháme to na jindy, až se oba uklidníme.“

            „To ty zklidni hormon. Já jsem úplně v pohodě.“

            „Já vím, jako přehřátý papiňák.“

            Celou cestu už jsme spolu nepromluvili a vzduch mezi námi se mohl krájet.

            Ptala jsem se Mary: „Jak je možné, že jsem Hasanovi pomohla a se svým Jimem si nevím rady?“

            „Zkusila jsi mu zvětšit auru?“

            „Blázníš? Copak jsem cvok? Vždyť by ten zabedněnec  získal ještě více ustrašenců pro svoji stranu práva a spravedlnosti a pak bychom mohli jenom emigrovat na Mars.“     

            „To máš pravdu, ale což pro něj najít jinou rozumnou alternativu, když ani na krásnou Fátimu nezabral?“

            „Jakou? Já už mu přestávám rozumět.“

            „Nebo spíš nechceš. Už tě nebere. Že jsi se zaláskovala někde jinde?“

            „To neřeš. Pořád za něj cítím odpovědnost a teď ho teprve nemohu opustit.“    

            „Když jsem byla mladá, vlastně dosud, celý život, přispívám na návrat lvů do africké přírody. Vím, že už jich tam žije dost, ale mám obrovskou radost, že se nám to povedlo. Je ještě spousta zvířat, kterých by mělo po naší krásné zemi pobíhat daleko více, k radosti, štěstí a užitku nás všech. Alespoň  ta, co  ještě zůstala naživu v našem umělém světě. Ke vzteku industriálních škarohlídů, kteří zapomněli na to, že pochází z opice a nudí se v betonových džunglích a cpou si břicha hamburgery,“ uvádí svůj recept na užitečné sebeuplatnění Mary.

            „Já tě chápu. Moc fandím tomu, co děláš. Sama jsem už mockrát přispěla  ochráncům zvířat i podobným nadacím pro návrat ohrožených druhů zpět do přírody. Jim však pro něco takového nemá příliš pochopení. Vyčítá mi, že mám mnohem raději zvířata než lidi.“

            „Dobře. Dám ti kontakt na jednu organizaci, která se stará o staré a opuštěné lidi.“

            „Dobrá. Zkusím to. Myslela jsem i na nemocné děti, ale Jim už není hravý a těm starouškům spíše porozumí.“

            Jim sice nejdřív nadával, že má svých starostí dost, ale pak ho to docela vzalo. Je jako vyměněný. Svoji stranu nejen opustil, ale přetáhl do té organizace, pečující o staroušky, ještě další lidi. Myslím, že se v té práci našel. Až jsem žasla, kde se v něm vzalo tolik lásky a porozumění. Netušila jsem, že je tak nezištný. Celý se rozzářil. Nikdy mě nenapadlo, že se bude s takovou láskou a trpělivostí starat o staré a nemocné lidi. Což teprve ti staroušci. Ti ho doslova žerou. Omládli nejméně o deset let. Je pro ně něco jako anděl. Skoro mě mrzí, že ho opustím. Teď už budu klidnější. Musím to udělat. Nejen kvůli sobě, nebylo by to poctivé ani vůči němu. Nejdříve mu však ještě zvětším auru. Teď už se nebojím, že  bude získávat lidi pro něco, co nepokládám za správné. Jsem moc ráda, že jsem se mýlila, když jsem ho už pokládala málem za zombi, ztraceného pro život.

            Podařilo se. Jim je úžasný. Mám z něho radost. Škoda, že ho opustím. Dávám reiki jeho svěřencům. Staroušci jsou za tu energii moc vděční. Zbavuje je bolestí. Natruc všem lékům, které jim aplikují vnitřní mikropočítače i lékaři, mají těch neduhů a neutišitelných bolestí stále dost.  Mám radost jako dítě, když jim mohu pomoci. Je to pro mě pořádný záhul, protože  cítím  na vlastním těle, kde je všude bolí. Vždy mi však pomůže, když cítím, jak si reiki krásně berou. Je to úžasný pocit.

            Lucy a Šarí pozorují, jak se teď Jiřina  celá rozzářila, když se Hasan  zase našel a cítí se šťastný ve stínu své dcery. Jako unavený poutník, který zmožen vedrem ve vyprahlé poušti ulehl do stínu palmy a napil se chladivé vody, tak i Hasan zase pocítil, že člověk ke svému životu potřebuje lásku. Tak nutně jako vodu. Stejně jako alkoholik flašku rumu. Nemá už potřebu sloužit Bohu, kterého nevidí a možná v jeho existenci ani pořádně nevěří, když může pomáhat své dceři, která je pro něj andělem, který sestoupil na tuto Zemi, tak jako kdysi její matka, jeho milovaná Fátima. On jí může dokonce pomáhat. Pomáhat krásné dceři, veliké lásce a své ženě, kterou nikdy nepřestal milovat, třebaže mu ji Bůh již dávno vzal.             

            „Pomohly jsme Hasanovi a Fátima tisícům dalších lidí. Snad i Jim našel sám sebe a bude lidem skutečně užitečný, jak po tom toužil. Co ale s těmi dalšími, kteří ještě nepotkali svoji Fátimu?“ táže se Lucy.

            „Každý jednou potká svoji Fátimu. Jen musí chodit, nejen s otevřenýma očima, ale i s otevřeným srdcem,“ přesvědčuje Brenda.

            „Ale jak lidem otevřít oči i srdce?“ zeptá se Šarí, ale už se jí něco honí její nepokojnou, ale stále ještě pěknou hlavou. Alespoň tak soudí chlapi, co ještě vidí alespoň na jedno oko a nedívají se jí jen na nohy a ňadra, která  taktéž zaslouží obdiv milovníků smyslné krásy a jiných krásných nesmyslů, které statečně a s nepředstíranou lehkostí odolávají zubu přísného a přesného času. Přestože se čas tváří děsně vážně a důležitě, nenadělá nic s tím, že ženy ve věku, ve kterém si ještě před nějakými dvěma sty lety pouze užívaly svého zaslouženého skromného důchodu, jsou dnes náramně sexy a nenechají jeden penis suchým. 

            „Myslím si, že naše společnost se nechala ukolébat tím, že každý člověk se dokáže seberealizovat, pokud mu poskytneme dostatek svobody a uspokojíme jeho hmotné potřeby. Zapomněli jsme na to, že lidem sice nemusíme organizovat život, ale člověk má potřebu se sdružovat, cítit se užitečný, zkrátka páchat dobro,“ zamyslí se Jiřina.

            „Kdo mu v tom   brání?“

            „Samozřejmě, že nikdo. Většina lidí však potřebuje vést. Ani jeho vnitřní mikropočítače takového charismatického vůdce nenahradí. Když se pak takový charismatický jedinec někde objeví, tak za ním běží a vůbec je nezajímá, že za ním jdou někam do pekel.“

            „Kde ale vzít deseti tisíce Fátim? A jak jsi viděla, Jim na Fátimu třeba nezabral.“

            „Ale našel se v péči o důstojný a plnohodnotný život starých lidí. Každý si zkrátka musí najít tu svoji parketu a na té parketě svoji Fátimu.“

            „Jak to chceš udělat?“

            „Nevím.“

            „Teď mě něco napadlo,“ doslova vyjekne Šarí.

            „Tak ven s tím.“

            „Lidé nepotřebují jen konzumovat zábavu. Potřebují takovou superstar, které jen nebudou tleskat, posílat jí zamilované SMS, líbat se se svým idolem ve virtuální realitě,   nechat se bavit a kochat se pohledem na svůj idol. Potřebují být sami aktérem děje. Navíc se cítit i prospěšnými. Já vím, že každého nenadchne ochotnické divadlo nebo zahrádka, ale každý by měl mít možnost nejen uplatnit své schopnosti, ale cítit se i užitečný. Zejména ten, kdo svoji práci zrovna nežere.“

            „Tak co radíš?“

            „Lidé si své charismatické  vůdce musí najít sami, jako superstar.“

            „Když tomu trochu pomůžeme, bude to skutečná superstar, která bude skutečně lidem pomáhat. Jako nejen od peněz a krátit dlouhou chvíli.“

            „Ale jak?“

            „Uděláme takový předvýběr, abychom nabídly pro každého něco. Naplnit lidský život láskou, navracet ohrožená zvířata zpět do přírody, pečovat o opuštěné, staré a nemocné lidi, děti bez rodičů nebo opuštěná zvířat či hrát divadlo pro zábavu svou i ostatních. Lucy si prohlédne jejich auru, Mary si promluví s jejich Béďou a společně se pokusíme odhadnout, zda to bude Fátima nebo Hitler.  Uspořádáme pro ně takovou reality show  a lid už si vybere.“

            „To si Šarí vážně myslíš, že na to stačíme?“

            Hanka se sice nikdy nepodceňovala a věřila, že když se do něčeho opravdu obuje, tak neúspěch nemá šanci a dá se na zbabělý útěk. Teď se jí však trochu roztřásla kolena, ale uvědomila si, že to číhající stáří ještě nebude a tak napnula všechny své mimické svaly, aby vyhladila vrásky a třásla se pouze nedočkavostí, s jakou ztřeštěností se asi Šarí vytasí.

            „Sami ne, ale znám jednu vedoucí redaktorku v televizi a ta to určitě zmákne.“

            „S naší pomocí.“

            „To je přeci jasné.“

 

            Demonstrace přecházely v nepokoje. Mladí muslimové napadali židy. Ani ti se samozřejmě nedali. Kde se vzali, tu se vzali, vyrazili do ulic skini s vyholenými lebkami a  rasovou nenávistí v očích. Všichni si mysleli, že toto hnutí již dávno upadlo v zapomnění, tak jako nenávist mezi národy. Samozřejmě, že se s nimi pustili do křížku cikáni a anarchisté. Mladí anarchisté, po té, co zahnali skiny, se pustili  do skleněných dveří rychlých občerstvení a začali házet hamburgery do bazénků rybkám. Cikáni se opili, vytasili nože a pustili se do křížku mezi sebou. To ovšem byla voda na mlýn spořádaným občanům, kteří se stále hlasitěji dožadovali referenda o znovuzavedení policie, soudů a vybudování věznic. Nepomáhaly argumenty, že vlastně nikdo nikomu neublížil, protože vnitřní mikropočítače vždy takového agresivního jedince včas zpacifikovaly. Argumentovali alespoň tím, že několik lidí bylo davem povaleno a zraněno a že je jen otázka času, kdy někoho ušlapou. Také se dále nemůže trpět to, že výtržníci rozbili několik výloh a dokonce už zapálili několik aut. Proti takovým grázlům je třeba zakročit s veškerou rozhodností. To Béďové nemohou zvládnout. Lepší je přeci praštit takového lumpa pendrekem nebo alespoň osvěžit vodním dělem a to Béďa, který dřepí kdesi v jeho útrobách, jaksi nemůže.

            „Jsi blázen, že stále fantazíruješ o nějaké lásce, když na ulici řádí chuligáni. Vidíš kam jste to se svou svobodou dotáhli?“ upozornil Lucy Jim, ale nepsal žádný protest a v pohodě odešel za svými staroušky. Spíš to říkal, aby si nemyslela, že nemá rozum a smysl pro pořádek, než by ho to opravdu vyděsilo.

            Mary, Brenda i Hanka, jako šéfová, měly plné ruce práce, aby nastavily limitátory chování tak, aby lépe bránily agresivnímu chování jak vůči jiným lidem, tak vůči věcem. Davové šílenství je však řetězová reakce a ta se velice špatně řídí. Tvrdší normy chování pak omezovaly kupříkladu aktivitu sportovcům. Při  ledním hokeji nebo ragby  jsme často viděli  hráče, který se najednou celý ztrnulý zastavil a propásl svoji jedinečnou šanci, protože jeho Béďa už to považoval za počátek agrese a tak ho preventivně zpacifikoval. Zápasy v boxu už musely být zrušeny vůbec, protože se na ně nedalo vůbec dívat a většinou končily strnulým postojem obou soupeřů.

            O to s větší vervou se pustily do práce Šarí, Lucy, Jiřina i pohotová televizní redaktorka a moderátorka v jedné osobě, Linda. Několik nových reality show strhlo národ k novému šílenství. Ulice se pomalu zklidnily a parlament přestával být bombardován peticemi rozhořčených spořádaných občanů. Nebylo snad člověka, který by si nevybral tu svoji reality show a neočumoval telinu, aby mu náhodou neunikl nějaký klep o jeho oblíbeném favoritovi. Čím kdo více lízal obrazovku, když se objevili jeho miláčkové z vyvolené reality show, tím více pokládal za primitivy a nedouky ty, co čučeli na jinou konkurenční reality show a podivoval se nad tím, jak někdo může mít tak pokleslý vkus. Televizním manažérům teď ale nešlo o masovou sledovanost, ale rozdělili si pole působnosti tak, aby každý člověk si našel svoji superstar a ta ho pak získala pro něco skutečně užitečného pro nás všechny. Ani Linda nevěřila, že se něco takového může povést. Jen Šarí neustále zářila optimismem a z Lucy se jen kouřilo, jak posílala reiki  na všechny světové strany. Ty nové superstar jí daly pořádně zabrat.

            Nejenže si každý našel svou superstar, za kterou  šel, ale také jí pomáhal.  Dokonce se příznivci rozmanitých reality show  a fandové rozdílných idolů přestali hádat mezi sebou a nazývat se různými zvířecími jmény a psychiatrickými termíny. Fátima našla tisíce svých následovnic a následovníků, takže láska přímo sálala ze všech lidí po celé zemi. To vše se dělo k užitku a radosti všech opuštěných lidí i zvířat či starých a nemocných, kteří se po dlouhé době začali opět radovat. Zkrátka všichni  objevili svůj smysl života. Najednou jim přišlo i zatěžko se s kýmkoli pohádat a problémy se řešili jen konstruktivně a  s přehledem. Vážný ksicht byl považován za nemocný a široký úsměv se šířil rychlostí chřipkové epidemie po celé zemi.

            Dokonce téměř ve všech příhraničních oblastech si lidé vynutili opakování referend o odtržení a drtivou většinou rozhodli, že zůstanou ve Společenství. Ještě, že se diplomatická jednání o odtržení tak dlouho vlekla. 

            Mary vrtalo hlavou, že se to vše obešlo nejen bez genové terapie, ale ani nemusela programovat všechny Bédi k podpoře sekrece nějakých hormonů či feromonů nebo alespoň k ovlivnění aktivity enzymů. Přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby tenkrát Šarí za její strašlivý atentát spravedlivě potrestali. Spravedlnost je zkrátka slepá, ona za to nemůže. My ale slepí nejsme a měli bychom mít rozum a hlavně cit.

 

            To by ovšem nebyl president Duck, aby se vzdal. Hřímal, že je to útok na samotnou podstatu lidské důstojnosti. Na všechny hodnoty, které jsou jeho lidu nejdražší, na právo a spravedlnost. Myslel tím samozřejmě svou důstojnost, ale skromně o ní pomlčel, aby si snad někdo nemyslel, že  o ni už dávno přišel. Pozval nejvyššího ajatolláha a snažil se mu namluvit, že to co se stalo ve Společenství, je největší rouhání a takovéto reality show jsou dílem samotného satana. On sám je člověk    bohabojný a takovéto urážky Boha nebude trpět. Také navštívil Velkého Kima v jeho rezidenci ve Východní Soleji a znovu ho ubezpečoval, že Kolesko se do vnitřních záležitostí Východní Soleje nebude vměšovat, ale to, co se teď děje ve Společenství, není důstojné člověka a že všichni rozumní lidé se musí spojit v boji proti takové mravní pokleslosti. Pak ještě mluvil o ideologické diverzi, kterou Společenství neohrožuje jen Kolesko, ale i Východní Soleu.

            Pak se radil se svými velmistry reiki a všemi poradci a když je nic kloudného nenapadlo, tak svolal všechny mediální magnáty v zemi, když on sám, jako největší mediální magnát v Kolesku, byl v úzkých. Vyzval je dokonce, aby pomohli s mediální ofenzívou nejen jemu, ale i Velké revoluční radě Darmastánu a dokonce i Komunistické straně Východní Soleje a jejímu velkému vůdci Kimovi zvláště.

            Dokonce začal nazývat Kima svým přítelem. Není sice známo, jak na to přišel, když Kim se ze zásady s nikým nekamarádí, ale city velkých státníků budou asi navždy všem smrtelníkům zahaleny tajemstvím.

            Ať se však větší či menší hvězdy showbusinessu snažily jak chtěly, téměř nikdo se na Duckovi nákladné reality show nedíval, třebaže je mohl ve Společenství ze satelitu sledovat každý, kdekoli se mu zachtělo. Zkrátka nikoho už trestající ruce zákona, rudí námořníci, hrdinové práce ani boží bojovníci nebrali. Víc by snad zaujali čerti, draci, vodníci, podvodníci a jiné pohádkové bytosti. Nejenže sledovanost veškerá žádná, ale zájemců o zviditelnění, přes nabízené pohádkové výhry, nebylo ani do mariáše. Srdce všech lidí ve Společenství totiž byla už plně obsazena.  Duck počítal, kolik už ho to stálo peněz a teď to všechno vzal čert nebo spíše nějaké čarodějnice. Zkrátka, když dva dělají totéž, není to totéž. Šarí, Linda a Lucy dokázaly, že jsou skutečné profesionálky a odvedly svoji práci na jedničku.

       

            Tom a Sandra se opět dali dohromady. Vysazují teď medvědy do brdských lesů. Medvěd hnědý je nakonec medvěd brtník. Tak proč by neměl žít v Brdech? Žil tam nakonec dřív než lidé. Medvědi do těch lesů zkrátka patří. Jsou tam doma více než my, lidé. Také už nikdo z domorodců a chatařů neprotestuje jako dříve. Ti mladí je asi přesvědčili, že mohou žít společně s medvědy. Bude jim všem dobře. Lidem i medvědům. Tichý, pozorný a trpělivý návštěvník zde může u každého potoka pozorovat párek vyder říčních. Za to vodní díla bobrů evropských jsou zcela nepřehlédnutelná. Jejich stavitele sice zahlédne málokdo, ale místním lidem již bobři přestali vadit. Je to i zásluhou Toma a Sandry. Na demonstrace již nechodí. Raději se pustili do práce. Zvířata jim byla vděčná hned, lidé až po čase. Stejně se jim zdá, že teď jsou lidé na sebe nějak hodnější. Ani oni dva se už pořád nehádají jako dříve. Říkají si jen miláčku a zlatíčko a ne vole a debile.

            Manžel Helgy už zase nablýskal a namazal své veterány a prohání se s nimi po silnicích. Libuje si, že už nejsou policajti. Určitě by mu to zakázali. Na svoji stranu Právo a spravedlnost zcela zapomněl. Asi ji nejspíš rozpustili. Také už není takový mrzout a že má své veterány, mu jeho babka ráda trpí. Zkrátka, každý dědek potřebuje nějakého koníčka, jinak by jí doma jen hekal, že ho někde píchá.    

            Achmed sice zůstal hrdým muslimem, ale modlí se jen o ramadánu a mešitu navštěvuje jen ve svátek. Smířil se i s tím, že jejich Anife začala chodit se židovským chlapcem. Prý je nejdůležitější, že se mají rádi. Korán prý je hlavně o lásce a odpuštění. Už mu ani nevadí, že se Anife opaluje nahoře bez. Je to slušně vychovaná holka a nakonec se nemá za co stydět. Zkrátka se ve své dceři vidí, jako každý jiný rozumný otec. Izmíru již dávno nebije a dokonce se ani nestydí ji občas políbit i na veřejnosti. Samozřejmě jen lehce. Tak symbolicky. Je to nakonec jeho žena. Je ještě docela pěkná, tak proč ne? Jejich syn Mohamed začal hrát ragby. Prý je moc dobrý. Vůbec mu nevadí, že v oddíle jsou hlavně američtí kluci. Hlavně, že už nezapaluje auta. Mladí kluci se zkrátka musí někde vyřádit. 

 

            Jenomže pohoda ve Společenství netrvala dlouho. Ne, že by lidi opustila chuť pomáhat druhým, ale hádky se šířily Společenstvím jako epidemie.

            Tom se Sandrou se sice nehádali mezi sebou ani s nikým jiným ze své party, ale stále častěji se účastnili různých potyček s jinými partami, jejichž členové třeba pomáhali dětem nebo se starali o toulavé kočky. Není divu, že na to doplatili medvědi. Mohlo jich daleko více pobíhat i po Šumavě nebo po Slavkovském lese.

            Helgin dědek, než by v dílně mazal a leštil veterány, tak vysedával stále více v obýváku a nadával u televize, že je to všude jen samý grázl a podvodník. Sice nezakládal už žádnou stranu, ale za dědky do hospody si zanadávat na poměry chodil stále častěji.

            Achmed zase nemohl přijít žádnému židovi na jméno a kudy chodil, tak proklínal Izáka, že bídák jeden opustil jeho milovanou Anife. Nepomohlo, že mu Anife neustále vysvětlovala, že Izák neopustil ji, ale ona jeho. Stejně neustále přísahal, že Izáka zabije. Ještě štěstí, že se Izák odstěhoval do jiného města.

            Hasan sice neustále doprovázel na všech shromážděních svoji Fátimu, ale nemohl přenést přes srdce, že takových proroků a vil, jako je jeho Fátima, chodí po zemi více a za každým z nich se táhne dav lidí, toužících po lásce. Všichni ostatní jsou jen šarlatáni, jen jeho Fátima má poslání od Boha, zvěstovat lidem lásku. Fátimě se nikdy nepodařilo přesvědčit svého otce, že vůbec nezáleží na tom, kdo lidem vysvětlí, že milovat je to nejkrásnější, co může člověk zažít.  Sama totiž žádnou svou konkurenci nepociťovala.

            Jim se sice stále snaží pečovat o své staroušky, ale místo péče spíše nadává, že se na péči o staré lidi dává méně peněz než na zvířata. S Lucy se už definitivně rozešli a Jim si ani nenašel nějakou novou ženskou.

            President Duck má stále více obdivovatelů, jako nějaká popová hvězda. Davy skandují při jeho projevech „Nic než národ! Zákon a pořádek!“ Lidé mu pochlebují, že nejen dovedl zemi k prosperitě, ale zavedl konečně i pořádek a vynutil úctu k zákonům. Duck si také nechal parlamentem odsouhlasit doživotní presidentství.

            Velký ajatolláh, jak si začal říkat, neustále hrozí hříšným věčným zatracením a davy mu provolávají slávu a nazývají ho novým prorokem a Mesiášem a jsou dokonce ochotni naslouchat jeho slovům více než slovům starého dobrého proroka Mohameda.

            Velký Kim vyzývá k celosvětové socialistické revoluci a slibuje pracujícím celého světa, že je konečně zbaví okovů a všech nenáviděných vykořisťovatelů.

            V Kolesku provolává lid slávu presidentovi. V Darmastánu Velkému ajatolláhovi. Ve Východní Soleji Velkému Kimovi. Ve Společenství je  charismatických vůdců, které u davů vyvolávají záchvaty masového šílenství určitě na tisíce, ale davy jejich fanoušků se pouštějí do křížku mezi sebou navzájem.

            Prozatím sice nikdo nepožaduje další referenda o odtržení od Společenství, ale objevuje se stále více lidí, kteří obdivují Ducka, ajatolláha nebo dokonce Kima.

 

            Ústav sice nedostal žádnou státní zakázku na ovlivnění lidské psychiky a zabránění nepokojů, ale Mary její Béďa varoval, že se mu atmosféra ve Společenství nějak nezdá. Hanka proto svolala neformální poradu, na kterou pozvala všechny své spolupracovnice, které jí tolik pomohly se s minulým úkolem vyrovnat a zabránily tak rozpadu Společenství nebo dokonce občanské válce. Všechny, tedy Mary, Lucy, Šarí, Brenda, Jiřina i Fátima měly stejný pocit jako Hanka. Cítily, že něco není v pořádku. Ano, spíš cítily, než věděly, nezapřely, že jsou ženy, to jen muži musí vědět a mít nesporné důkazy.

            „Děvčata, asi jsme začaly jásat příliš předčasně, situace se nám nějak vymyká z rukou.“

            „Mary, nesmíš se chovat jako filmový režisér nebo spíš programátor svého Bédi. Lidé si zkrátka budou žít své vlastní životy, s tím nic nenaděláš,“ nevidí situaci tak černě Lucy.

            „Já vím, že je to u lidí normálka, ale vyčítám si, že jde o jakýsi jo-jo efekt, kterým lidé reagují na to, že jsme jim před časem nastavily limitátory na příliš velké omezení agresivity.“

            „Vždyť  jsme je snad zase vrátily zpět na výchozí hodnoty?“

            „To ano, ale celou křehkou rovnováhu jsme pořádně rozkývaly a teď stačí velice malý podnět a lidé hned vypění.“

            „Zbavit lidi úplně agresivity je stejně úchylné. Vždyť ani sex se bez ní vlastně neobejde,“ míní Brenda.

            „Na to všechno jsme mysleli při konstrukci nového druhu člověka, Homo kybernetics.“

            „Mary, to je ovšem hudba budoucnosti. Náš problém se jmenuje Homo sapiens, člověk rozumný.“

            „Což takhle dát všem lidem ve Společenství jednoho velkého vůdce, který by je nasměroval tím správným směrem? Pak by se snad přestali hádat mezi sebou?“

            „Kdo by to jako měl být? Kult osobnosti totiž základní atributy morálního kodexu Společenství jednoznačně zakazují.“

            „Nemyslím zrovna kult osobnosti. Ten si zdárně začal pěstovat Duck, Kim i Veliký ajatolláh. Myslela jsem spíš na některou z nás sedmi. U nás něco takového snad nehrozí?“

            „To jako myslíš sebe, Brendo?“

            „Sebe určitě ne. Takové ambice nemám. Navíc by mě populace, ve které převažují senioři, pokládala za příliš mladou. Ještě dlouho potrvá, než mně bude třicet a podle některých rozumbradů, nemá člověk, který nepřekročil třicítku nebo dokonce čtyřicítku, dostatek životních zkušeností. Nakonec mám, společně s Jiřinou, z nás nejmenší auru.“

            „Starší tě dělat rozhodně nebudu. Jednak to neumím, ani nechci umět a ani ty  to určitě nechceš.  Ale s tvou aurou bych si snad dokázala poradit.“

            „Dík, Lucy,  ale opravdu nemám zájem. Fakt ne. Myslela jsem spíš tady na Mary.“

            „To já mám opačný problém. Ne, že bych se cítila už stará, ale 83 let také není žádné mládí. Především však moje parketa jsou hlavně počítače, roboti a Homo kybernetics a to by člověku rozumnému připadalo jistě krajně nerozumné. Nejsem ten správný típek, který může vést davy lidí. Ale tady Hanka by snad mohla?“

            „Tak to jsi uhodla. Nejen, že jsem také už Homo kybernetics, jak sama tvrdíš, ale navíc je o mně všeobecně známo, že mám daleko raději zvířata než lidi a to hodně lidí přímo nesnáší. Navíc si sama myslím, že zvířatům rozumím mnohem víc než lidem. Určitě nejsem ten typ, co by mohl vést tlupu rozumných lidí. To snad Lucy by mohla? Jako kouzelná krásná čarodějka by davy určitě okouzlila.“

            „To jsi tedy úplně vedle. Zdaleka ne všechny lidi dokážu okouzlit a zejména některé ženské mě přímo bytostně nesnáší. Navíc, my čarodějnice, se vždycky držíme jaksi v pozadí a vedoucí roli rádi přenecháme půvabným Maruškám, princům na bílých koních nebo hloupým Honzům. Snad Šarí by byla ten správný vůdce?“

            „Na to zapomeňte. Vím sice, že vy mi to nevyčítáte, ale určitě by na mě velice brzy někdo vytáhl, že jsem bývalá islámská teroristka. S takovouto minulostí ve Společenství určitě nemohu kandidovat na jakoukoli funkci. To spíš Fátima. Za ní žádní mrtví, stroje ani zvířata nejsou a vždy jen kolem sebe rozsévala lásku k lidem.“

            „Já tedy rozhodně ne. Kdo touží po lásce, tak si ji najde sám a vést dav se mi vlastně z duše příčí. Jenom ty lidi jaksi nedokážu od sebe odehnat. Nakonec Lucy sama nejlépe ví, že její expřítel Jim na mě vůbec nezabral.“

            Přihlásí se Jiřina: „Tak abychom to uzavřely. Nečekám, že někdo navrhne dokonce i mě. Určitě s díky odmítám. Dokonce myslím, že je to celé uhozené. Nikdo z nás sedmi, ani nikdo jiný. Pokud by se i takový charismatický vůdce ve Společenství našel, tak by to k ničemu dobrému nevedlo. To už nám dějiny ukázaly mnohokrát. Nemusíme opakovat snad stále stejné chyby? Ten kdo by strhl dav, by se nakonec neubránil obrátit ten dav proti jinému davu, vedenému například Velkým ajatolláhem, presidentem Duckem nebo Velkým Kimem.

A máme tu válku, kterou lidstvo nepřežije, jako vyšitou. Pokud by se tomu pokušení přeci jen ubránil, tak ho ten jeho dav za živa rozdupá. Žádná jiná alternativa  neexistuje.“

            „Tak tudy asi cesta opravdu nevede. Člověku je totiž od přírody vlastní altruismus, vnitřní touha pomáhat jiným lidem, která vyvěrá ze samotné podstaty lidské psychiky. Bohužel druhou stranou téže mince je i potřeba nenávidět. Altruismus, ale ani nenávist, nepozorujeme třeba u šimpanzů, kteří se od lidí oddělili asi před šesti milióny let, je to specificky lidská vlastnost. Mary se podařilo  nový lidský druh, Homo kybernetics, nenávisti jaksi zbavit nebo ji alespoň potlačit. My však musíme bohužel pracovat pouze s člověkem rozumným.“

            „Nezbývá nám nic jiného, než se naučit s tím žít. Nakonec to není žádný objev Ameriky, lidé s tím musí žít již milióny let,“ konstatuje Brenda.

            „Ano žít a také zabíjet,“ mluví z vlastní zkušenosti Šarí: „Asi jsme udělaly chybu, že jsme lidem jaksi nepřirozeně implantovali jejich vůdce a oni sami nemuseli ve skupině růst. Lidé zkrátka touží za něco bojovat. Jenom pomáhat je nudí. Jejich vůdce je příliš veliký a oni se necítí na to, ho na jeho postu  nahradit a tak se pustí do křížku s jinou skupinou. Ta ovšem také někomu pomáhá a její členové mají stejné problémy.“

            „Co tedy navrhuješ?“

            „Přirozený boj o vůdcovství. Probíhá přeci i ve stádech zvířat? Nechceš-li to nazývat pravým jménem, tak soutěž. Každý schopný musí mít naději, že se stane sám vůdcem.“

            „Jak to chceš zařídit?“

            „Vytipujeme u každé skupiny další potenciální vůdce, kterým pak Lucy zvětší auru. Pak se ukáže, zda lidé za tím novým vůdcem půjdou. Musíme si však dát bacha na to, aby ten adept nebyl moc agresivní a oni se nám o to vůdcovství neporvali. To snad již Mary s Brendou se od jejich Béďů dozví?“ míní Šarí.

 

            Sandra s Tomem si řekli, ještě se skupinou asi dvaceti dalších mladých lidí, že už po lesích pobíhá medvědů docela dost, že se ale nějak zapomnělo na rysy. Místo, aby  zůstali ve skupině a vysazovali do přírody rysy i medvědy společně, tak se odtrhli a neustále dělali naschvály a vykládaly domorodcům i chatařům, že ti medvědi jsou v podstatě nevyzpytatelní a vlastně lidem i včelám nebezpeční a že rys je daleko užitečnější a krásnější zvíře. Zbytek skupiny naopak tvrdil, že rys snadno zadáví nejen slepice a králíky, ale i ovce a může být nebezpečný i dětem. Jejich hádky samozřejmě nejvíce škodily jak rysům, tak medvědům, ale neprospívali ani jim, ani ostatním lidem.

            Helgin dědek už neměl tolik času na veterány, protože se chtěl stát předsedou spolku provozovatelů starých aut, ale více hlasů dostal starý Konopník. Tak Konopníka pomlouval kudy chodil, třebaže s ním byl ještě před měsícem jedna ruka. V hospodě si teď vždycky sedl na opačnou stranu, aby se s ním nemusel bavit a jen ho okázale ignoroval.

            Jim sice stále pečuje o staroušky, ale teď se věnuje jen těm s pohybovými potížemi. O ty, co špatně vidí nebo špatně    slyší se mají starat ti, co se hrabou v počítačích. Samotní lidé jim stejně nepomohou. Jinak jsou ti kybernetici jenom na baterky. V jeho hlavě se usadila zodpovědnost jako nádor, který brání, aby rozdával jako dřív pohodu a smích na všechny světové strany a tak není divu, že i starouškům se pomalu vytrácí z tváří šťastný a spokojený úsměv a opět upadají do své oblíbené melancholie, zádumčivosti a beznaděje.

            Od skupiny, která šla za Fátimou, se odtrhla skupinka vedená Jackem. Fátima byla moc ráda, protože s tak velkou skupinou už šlo stejně špatně komunikovat, ač využívala všech komunikačních prostředků, které jim jejich vnitřní mikropočítače nabízely. Fátima Jackovi zkrátka fandila, protože  hlásal lásku stejně jako ona. Její otec byl však jiného názoru a nazýval Jacka zrádcem a lidem, co šli s ním, nadával do odpadlíků a nazýval je různými zvířecími jmény.

            Tak to vypadalo po celé zemi. Nejen, že se jednotlivé skupiny hašteřily mezi sebou a občas padla i nějaká ta facka nebo kopanec, ale hádali se i členové téže skupiny navzájem. Nejhorší však bylo, že probíhal i nelítostný a zákeřný boj o vůdcovství.  Skupiny se buď rozdělily na několik menších nebo pro samé hádky ztratily schopnost jakékoli užitečné akce. To tam bylo potěšení z práce a z nezištné pomoci druhým. Nahradila ho jen řevnivost, hádky a vzájemné urážky.

            To je samozřejmě situace v polovině 23.století, pokud se snad někomu zdá, že už někdy něco podobného viděl, tak se mu to opravdu jenom zdá. To se přihodí teprve našim vzdáleným potomkům až za čtvrt tisíciletí. Není se nakonec čemu divit, když každá další generace je mnohem horší než ta naše?

 

            „Tak to jsem tedy nezvládla,“ přiznává Šarí ředitelce Hance.

            „Co ty? My jsme to nezvládly. Byly jsme u toho všechny.“

            „Je to nejspíše trest za to, že jsme se pustily do něčeho, o co nás vlastně nikdo neprosil. Hrály jsme si na bohy a dělaly jsme něco, na co jsme neměly od společnosti to, čemu se říkalo v blahých dobách parlamentní demokracie mandát,“ zmalomyslní Jiřina.

            „Já bych to tak blahými dobami zase nenazývala. Jenom jsme se pokusily zvládnout toho džina, kterého jsme z láhve vypustily ještě v dobách, kdy jsme ten mandát od Rady Společenství dostaly.“ 

            „Spíš si myslím, že toho džina lidstvo vypustilo z láhve už tehdy, když do těla člověka byl aplikován první Béďa. Na druhé straně to bylo jediné možné řešení, jak se vyhnout občanské válce, vyhlazení lidstva a možná i ostatních zvířat. Já bych to zas tak černě neviděla. Zvládli jsme už horší věci,“ vrací se Šarí její ztracený optimismus.

            „Určitě tě tedy něco napadlo, jinak by ses tak rychle nerozzářila?“

            „Něco snad jo. Hledat vůdce, kteří povedou lidské stádo za každou cenu, je pěkná blbost.  Především musíme zajistit, aby každý člověk věřil především sám sobě. Pak ani nebude takového vůdce tak nutně potřebovat. Také takový vůdce, který si bude věřit, si nepotřebuje stále něco dokazovat a soustředí se především na to, kam lidi vést a ne na to, zda má dostatečně velké stádo, zda mu všichni dost pochlebují a zda ho náhodou neohrožuje někdo lepší.“

            „Máš  pravdu. Na sebedůvěru jsme se u Homo kybernetics zvlášť zaměřili. Pokud tedy už s tím nejsem trapná, když mi neustále předhazuješ, že se máme starat jen o člověka rozumného?“

            „Trapná sice s tím  jsi, Mary, ale já  věděla, že si  ty  a Brenda s tím  poradíte.“

            „To jsem neřekla, Šarí.“

            „Ale samozřejmě si věříš, že to zvládnete? Jako Homo kybernetics máš přeci dostatek sebedůvěry i inteligence, nemám pravdu?“

            „Doufejme, že máš. Důvěra sice potěší, ale je to také takové šidítko pro lidi unavené rutinou, kterou hrdě nazývají zásluhy.“

            „V prvé řadě se musíme zaměřit na všechny stávající i potenciální vůdce. Těm nesmí sebedůvěra skutečně chybět. Musí to být ale ta skutečná, vnitřní. Pokud sebedůvěru jen předstírají a ve skutečnosti se bojí o svoji pozici, tak je to to nejhorší, co může takovou tlupu lidí potkat. Pro jistotu všem vůdcům i adeptům vedoucí role trochu přiškrtíme agresivitu. To jim určitě neuškodí. Jenom vnitřně vyrovnanému a naprosto neokázale v sebe věřícímu vůdci může Lucy zvětšit auru. Jinak by to bylo krajně nebezpečné. Nějakému zamindrákovanému arogantnímu člověku, který  jen předstírá, že je king, totiž vůdcovský meč do ruky rozhodně nepatří. Mohl by si s ním totiž ublížit, což by sice nebyla taková škoda, ale mohl by ublížit i jiným. Za někým, komu jde jen o moc a vlastní důležitost, se totiž zásadně nemá  jít. Vůbec nezáleží na tom, zda to zabalí do hezkých slovíček, jako je jeho dobrá pověst, čest, poslání nebo zájem jeho tlupy. Svoji čest a pověst si totiž vytváříme i kazíme jen my sami a nikdo jiný nám ji nemůže  pokazit a neměl by jí tedy ani za nás vytvářet.“

            „Chceš tím tedy říct, že si lidé své vůdce vybrali špatně?“

            „Tak domýšlivá zase nejsem, abych pokládala lidi za pitomce a sebe za jasnovidku. Na druhé straně přece jen máme asi více možností poznat, kdo lidi skutečně za něčím užitečným povede a komu má jeho pozice sloužit pouze k  vlastní slávě. Cílem našeho snažení by nemělo být ani tak nalezení nových vůdců, ale spíše vytváření takové atmosféry, ve které vzniká tým, který spolupracuje tak dobře, že nějakého vůdce ani nepotřebuje.“

            „Nedostaneme se zase tam, odkud jsme vyšli?“

            „Dost možná. Asi se přeci jen vývoj děje v kruhu. Vždyť ve Společenství se přeci nežilo před nástupem Ducka v Kolesku k moci špatně?“

            „Ono se to moc hezky povídá, nalít lidem do mozku sebedůvěru, ale jak?“

            „Mary, já jsem myslela, že o tom něco víš, když jsi tak nadšeně vykládala o svém Homo kybernetics? “ zeptá se Šarí.

            „Právě, že jen něco. Měla bych spíše říci, že něco málo. Právě proto, že se sama již považuji za Homo kybernetics, tak si natolik věřím, že si ani nechci přiznat, že jen vím, že nic nevím. To je ovšem průšvih.  Neexistuje žádný gen nebo přesně nadefinovaná skupina genů, či dokonce nějaký hormon nebo enzym, který sebedůvěru vytváří a je těmito geny řízen. Nevím ani, co bych měla u Bédi naprogramovat. Sebedůvěra je stejně komplikovaná a složitá věc jako láska. Záleží hlavně na tom, jaký obraz si člověk udělá sám o sobě i jak ho vidí ti, na kterých mu nejvíce záleží.“

            „Vždyť si říkala, že na sebedůvěru jste se u Homo kybernetics zvlášť zaměřili?“

            „To je pravda. Známe několik genů, které sebedůvěru podporují, ale nikoli vytváří.“

            „Neměla jsem na mysli pouze vrozené předpoklady pro sebedůvěru. Ta se totiž může pořádně zakývat i během života. Člověk ve svém životě zažije celou řadu nejrůznějších traumat, jako je rozvod, tragická nehoda nebo konec krásného vztahu,“ obrátí Šarí pozornost jinam.

            „To mi povídej, ale co s tím? Lidem asi čím dál tím více schází obyčejná mezilidská komunikace,“ povzdechne si Jiřina.

            „Komunikace sama o sobě nepříjemným vzpomínkám a zcela neproduktivnímu přemýšlení o událostech, které již nemůžeme změnit, nezabrání.“

            „Neměla jsem na mysli jen povídání o ničem, jen aby řeč nestála a člověk nebyl za blba nebo necitu, ale skutečnou empatii, schopnost vcítění se. Na to ale asi má málokdo čas, náladu a hlavně pohodu v mozkovně.“

            „Samozřejmě, že je to o pohodě a o tom, aby ti dva byli naladěni na stejnou strunu. Přesněji řečeno, aby je přitahovala jejich vůně. Zkrátka, aby si nesmrděli. V tom jsme úplně stejní, jako ostatní zvířata.“

            Lucy si uvědomuje, jak si velice ráda strká prsty do podpaží a pak si k nim čichá. Připadá si sice jako úchyl, ale nemůže si pomoci. Vábí ji to jako vosu med a dráždí ji to jako hárající fenka nadrženého psa. Je zkrátka narcista. Miluje jen sama sebe, třebaže sní o lásce a snaží se ji rozdávat? Reiki  také rozdává a přesto jí nepřipadá, že jí samotné energie schází. Je to jako s tou miskou soli, co dala kouzelná babička Marušce v pohádce „Sůl nad zlato“. Čím více rozdáváš, tím více ti zbývá. Už se tedy netrápí tím, že má ráda sama sebe. Kdyby se neměla ráda, nemohla by milovat ani někoho jiného. To opravdu nechce. Láska je sice křehká a prchavá, vrtošivá jako puberťačka, ale také tak svěží a krásná.

            „Dnes se snad všichni civilizovaní lidé myjí, ne? Nakonec málokterý chlap a o ženských už ani nemluvě, nepoužívá nějaký parfém nebo alespoň deodorant.“

            „Fuj, parfém. Měla jsem na mysli přirozenou lidskou vůni, která tě vábí a ty ani nevíš proč. Nepotkala jsi už někdy nějakou ženskou nebo i chlapa, kteří byli cítit, jako  by prošli parfumérií, kde jeden parfém stojí víc než tvůj měsíční nájem a který si neodvážíš ani přát k vánocům a přesto ti z nich bylo na blití, třebaže ještě ani neotevřeli pusu?“

            „To ano. Za to snad mohou ty feromony? Měla jsem dojem, že je to spíše parketa Igora a Mary. Tvoje také?“

            Jiřina vychází s Mary docela dobře, až se sama diví. Někde hluboko v podvědomí nebo snad někde v koutku žárlivé ženské duše jí však nikdy nezapomněla, že jí odvedla jejího muže. Má přeci  s Igorem Haničku. Na to se nedá zapomenout. Ani si neuvědomila, že si do Mary a Igora zas trochu rýpla. Chtěla by Igora zpět? Přitahuje ji Hasan jako chlap více? Koho více milovala? To se nedá srovnávat. Láska je prostě pokaždé jiná. Proto je tak krásná. Prostě se to tak stalo. Mělo to tak asi být. S tím nikdo nic nenadělá. Ani geniální kyborg Mary, ani čarodějka Lucy, natož ona, úplně normální ženská. Zvláště teď, když už jí táhne na devadesát a uvědomuje si stále víc, že na světě jsou důležitější věci než je sex či nevěra.

            „Jenom vzdáleně. Nejsem tak dobrá v biochemii, endokrinologii ani v bioinformatice. Nemám na to asi ty správné  buňky,“ přizná se bez ostychu a před Jiřinou i trochu s hrdostí, Šarí.

            „O tom mi povídej. Chemii, roboty, matiku a počítače také zrovna nemusím. Je na to snad nějaká psychologická metoda? Všechno se snad dá obejít? Něco prostě pro normální lidi a ne pro chodící počítače. Já nemám totiž místo srdce harddisk a místo vagíny procesor.“

            Mary poprvé slyší Jiřinu tak beze studu a tak trochu s  humorem mluvit o sexu. Navíc před svojí dcerou. Chce jí snad naznačit, že by Igora, ještě teď v devadesáti, dokázala pořádně rozrajcovat? Má pocit, že poslední dobou už to mezi ní a Igorem není v posteli tak jako dřív. Proč vlastně rezignovala na to, vyladit jejich Bédi tak, aby si sex zase pořádně užívali? Už jí snad milování nebaví? To ne. Jen jí na to nějak nezbývá čas. Ten by se i našel. Jen kdyby chtěla. Proč už nechce? Sex přeci patří k životu. I po osmdesátce. Igorovi už je přes devadesát. A co má být? Nic. Musí si opět najít čas na lásku. Té není nikdy dost. V žádném věku. Mají se přeci ještě rádi? Snad. Proč říká snad? Ví to určitě. Igor ji jistě stále miluje. Je pro něj stále ještě sexy.  

            „To určitě. Již ve 20.století přišel Hubbart s metodou terapeutického dialogu, která dokáže člověka zbavit nepotřebného reaktivního myšlení. Stručně to lze vyjádřit následující modlitbou:

            -Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu.

            Bože, dej mi pokoru, abych se smířil s věcmi, které změnit nemohu.

            Bože, dej mi rozum, abych je od sebe rozeznal.-

Bez ní bych se nikdy nedokázala zbavit výčitek a strašlivých pocitů při vzpomínce na těch tři sta nevinných lidí, které jsem strašlivým způsobem připravila v metru o život. Právě ty, Mary, jsi mi moc pomohla. Nikdy ti nedokážu dost poděkovat.“

            Šarí přemýšlí, jestli by jí nebylo teď na duši lépe, kdyby si odpykala zasloužený trest.  Musí na to stále myslet, třebaže od té doby uplynulo víc než padesát let. V Darmastánu by se s ní nikdo nemazlil. Pokud za mazlení nechce pokládat mučení.  Proč to vlastně na ní chtěla její vlastní rodina? To ji neměla maminka ani trošku ráda? A co tatínek? Nebo měli raději Boha než svoji dceru?  Islám je přece o lásce a ne o nenávisti a zabíjení.

            „Věříš, že jsem se musela s prvotní nenávistí k tobě nejprve vyrovnat sama se sebou? Několik lidí, které jsi v metru zabila, jsem totiž znala.“

            Asi to bylo docela jednoduché. Jí přeci daleko více sluší být za velkorysou než za spravedlivou. Velkorysí lidé jsou totiž daleko více cool, daleko více sexy. Spravedliví a malicherní jí vždy připadali jako impotenti. Velkorysost zkrátka patří k jejímu image, stejně tak jako krátké sukně, svižná chůze a velké pevné poprsí. Není to tedy ctnost, za kterou by si člověk zasloužil pochvalu, ale jen životní postoj. Životní postoj inteligentní superkrásky, kterou se, díky genetickým inženýrům, již narodila. Nemusela se vůbec o nic snažit nebo se namáhat. Úzkostliví spravedliví to mají daleko těžší, ti jen tak něco neprominou. Zkrátka hříšníci, střeste se spravedlivých a bázlivých blbců.

            „Tím víc ti musím poděkovat.“

            Snad je to tak lépe. Co bych dělala ve vězení? Jenom nenáviděla. Své rodiče, kteří mě milovali, ale jen o trochu méně než Boha. Boha, který možná ani není nebo se s takovými vrahy odmítá bavit. Své oběti, které za nic nemohou. A hlavně sebe, protože za vše mohu jen já. Jsem přeci  myslící bytost a jen na mně záleží, co udělám a k čemu se nechám přemluvit?    Výčitky jsou snad dobré pro ty, co už se nezmohou na nápravu.  Snad se zamlouvají spravedlivým lidem a prý i Bohu. Možná.   

            „Ani ne tak mně, jako mému Béďovi.  Pokládám ho stále za svého nejlepšího přítele. Průšvih je v tom, že moc málo lidí je ochotno se se svým Béďou o důvěrných věcech bavit. Stejně Béďa moc dobře ví, kdy mám dostat menstruaci, kdy se mi začne vylučovat poševní sekret nebo kdy se chlapovi postaví penis, tak proč se před ním stydět? “

            „Já se jim ani nedivím, i já mám stále s důvěrným dialogem s Béďou problém. Vím, že Béďa je prostě jen pár kapek DNA, které jsem dostala ještě jako malá holka v injekci a neustále ho někdo chytřejší na dálku zdokonaluje. Zkrátka nic strašného, co by mělo mému tělu, mozku, srdci nebo duši škodit. Já však raději dostanu do svého těla pár kapek spermatu z pěkně tvrdého penisu a do ouška si nechám raději pošeptat pár lichotek nebo i lechtivých slůvek, kterým asi není radno moc věřit,“ přizná se Jiřina.

            „Celý život jsem učila Bédi, jak zbavit své lidské hostitele ostychu před diskusí o choulostivých tématech s nimi. Teď si myslím, že to nebylo zbytečné.“

            „To určitě ne. Věděla jsem, Mary, že jsi geniální.“

            „Nepřeháněj. Též člověk rozumný se dokáže něco naučit a překonat pocit vlastní nadřazenosti. Ale nic moc.“            

            „I to je bezva. To je totiž přesně ono. Představ si, jaký by  byl svět úděsný, kdyby po něm šlapali jen samí sebejistí suveréni.“

            „To by byl fakt průser. Když takového důležitého pána vidím, tak si hned přeji, aby třeba spadl do louže nebo mu na luxusní kravatu ukápl kečup.“

            „Už se to někdy stalo?“

            „Samozřejmě, že stalo. Jenom jsem tomu musela kapánek pomoci.“

            „Najednou bylo po sebevědomí, ale zase byla legrace. Strašně se divím, že se ten postižený také nesmál, když smích je tak zdravý?“

            „Asi byl opravdu postižený a na suveréna si jen tak hrál.“

            „Nechci na vás nic jiného než jen malinko lidem pozvednout sebevědomí, třebaže chápu, že líčit na lidi trapasy je daleko větší zábava,“ ukončí zajímavou debatu Hanka, když si uvědomí, že je v ústavu za ředitelku.

            „Spolehni se, to zvládneme.“

            „Vidím, že se ti opět vrátila ztracená sebedůvěra. Právě tolik nám stačí. Žádné suverény nemusím.“

 

            Mary s Brendou  dávaly vnitřním počítačům lidí další pokyny k dialogům o intimních věcech i k sekreci hormonů a syntéze enzymů. Využívaly k tomu metodu, kterou Mary kdysi tajně používala jako hacker. Programové moduly vnitřním mikropočítačům totiž posílala po síti jako počítačové viry. Teď tuto metodu značně zdokonalila a především legalizovala se souhlasem Rady Společenství. Předcházelo tomu ovšem nezbytné SMS referendum. Nadpoloviční většina souhlasila. Proč se také bránit posílení vlastního sebevědomí nebo dialogu s vlastním Béďou i o intimních věcech? Nakonec, kdo s tím měl problém, mohl si aktivovat filtr a jeho vnitřní mikropočítač tento programový modul neobdržel. Tento filtr Mary posílala stejnou cestou všem občanům předem. Ve skutečnosti si  filtr aktivovalo jen necelých deset procent lidí. Od té doby, co přišla s možností aktivace takových filtrů, neměla Mary s realizací i těch nejztřeštěnějších nápadů na zdokonalování lidí problémy.

  

            Lucy posílala reiki na všechny strany. Osvojila si metodu, jak najednou posílat reiki i několika tisícům lidí s nějakou společnou charakteristikou. Bylo fascinující pozorovat, jak tato krásná žena, nejspíše sama kouzelná víla, přirozeně a samozřejmě využívá nejmodernější vědecké metody i takřka zapomenuté  magické schopnosti dávných šamanů.

            „Lucy, co je to vlastně ta aura? Prý ji dokážeš vidět?“ ptá se Hanka.

            „Spíš bych řekla, že ji dokážu vnímat, vidím ji jen když zavřu oči.“

            „Vždy jsem si myslela, že je to nějaký trik.“

            „Houby trik. Nejde však jen o jednu auru, ale každý jich má několik nebo spíše několik vrstev.“

            „Řekni mi něco víc o její podstatě.“

            „Té podstatě bych se teď vyhnula a spíše ti budu tlumočit náš oficiální výklad.“

            „To jako mistrů reiki?“

            „Nebo nás čarodějnic. Jak chceš.“

            „Tak mě nenapínej.“

            „Představujeme si, že jde o několik slupek, které obalují lidské tělo.“

            Právě teď Lucy Hance posílá na její vnitřní mikropočítače záznam simulace jednotlivých vrstev aury, nazývaných těla. Protože já něco takového nedokážu, tak Lucin výklad zkrátím a soustředím se jen na to nejpodstatnější.. 

            „Éterické tělo, zobrazuje zdravotní stav a zaniká brzy po smrti. Obklopuje ji mentální tělo, odrážející vědomé i nevědomé myšlenkové procesy. To je obklopeno spirituálním tělem, které odráží vnitřní jednotu. Člověk, který dospěje k poznání, že dávat je víc než brát, má mnohem výraznější a mohutnější horní část aury než dolní.“

            „Takže aura je totožná s informací nebo morfogenetickým polem, jak je chápeš  ve tvém zobecnění druhé věty termodynamiky?“

            „Dost možná. Ale nemám pro to zatím dost důkazů a tak si raději své spekulace zatím nechám pro sebe.“

            „Dobrá, pokračuj.“ 

            „Spirituální tělo je obaleno tělem nebeským, které má vztah k bytí mimo náš svět. Vše uzavírá tělo káterické neboli kauzální, tělo příčin a následků, které tvoří jakýsi ochranný obal.“

            „Jak tě tak poslouchám, tak se nemohu nezeptat, zda věříš v posmrtný život nebo dokonce v reinkarnaci? Přímo se nabízí ztotožnit auru s jakousi nesmrtelnou duší?“

            „To ano. Snad každý člověk tomu rád uvěří. Proto jsem velice opatrná. Zatím nemám dost pádných důkazů pro, ale ani  proti.“

            „Jak už jsi naznačila, lze podle aury poznat jaký člověk je? Mají i ty barvy, které  vidím v projekci aury nějaký význam?“

         „Ano. Každá barva, její umístění, jasnost a síla podle tradovaných interpretací o něčem vypovídá. Například červená barva prozrazuje vitalitu, oranžová souvisí s emocemi, zelená vypovídá o schopnosti se přizpůsobit a vytvářet harmonické soužití, modrá značí vyrovnanost a vnitřní klid a indigo značí schopnost nadsmyslového vnímání a souvisí se šestou čakrou.“

            „Takže  podle  aury poznáš jaký člověk je?“

            „Snad ano. Podle aury se rozhoduji, komu auru zesílit a komu ne.“

            „Můžeš tedy i člověka změnit?“

            „To určitě ne. Aura jen odráží, jaký člověk ve skutečnosti je. Já jen mohu schopnosti toho člověka posílit. Chceš-li, dodat mu energii, či spíše přimět ho k využití energie jeho těla, aby konal to, co je mu vlastní. Zůstane však takovým jakým je. Možná i byl v předchozím životě. O tom bych nerada spekulovala.“

            „Prý jde aura i vyfotografovat? Pak by se skutečně muselo jednat o elektromagnetické pole?“

         „Viděla jsem dost fotografií aury. Některé byly jasné falzifikáty, u mnohých to však tvrdit nemohu. Mně samotné se auru vyfotografovat nepodařilo. Pokud to lze, musí jít o interakci. Já auru vidím nebo spíš vnímám, když zavřu oči. Toto je samozřejmě simulace.“

            „Lucy, musím ti říci, že jsi vlastně jediný člověk, kterého znám, který v sobě snoubí magii a zároveň exaktní vědecké myšlení.“

            „Já se sice pokládám spíše za praktika, takovou normální starou čarodějnici než za vědkyni, ale myslím si, že si to vzájemně neodporuje.“

            „Neříkej, že jsi potkala váženého vědce, který by se přiznal k víře  v nějaké jiné    nadpřirozené síly než hlásá jeho náboženství?“

            „To může být i tím, že těch opravdových vědců moc neznám.“

            „Nebo snad znáš nějakého spiritualistu, který jen nemele o nějakých záhadných životních energiích a specifických vibracích a umí alespoň napsat Schrödingerovu rovnici?“

            „Třeba mě.“

            „Právě proto jsi výjimka.“

            „Tak mě zas moc nechval. Ty moje rádoby hypotézy mají ještě dost děr. Na druhé straně, každá informace musí mít nějakého nositele. Pokud auru někdo vidí a může ji i vyfotografovat, tak se nejspíše jedná o elektromagnetické vlny. Není těžké si představit, že jsou nositeli velkého množství informací. To, že nějakým způsobem komunikuje aura s hormonálním informačním systémem a ten pak s nervovým, čili s naším mozkem, není tak těžké pochopit. Každopádně to vyžaduje ještě dost poctivé výzkumnické práce a na to asi nejsem ten správný típek.“

 

            Tom a Sandra odjeli na Šumavu, aby tam začali vysazovat medvědy a losy i pro to, aby k několika  párům rysů přibyly další. Už je ani nenapadlo si myslet nebo dokonce někomu říkat, že medvědi nemohou žít v lese pohromadě s rysy nebo dokonce, že přírodě či člověku škodí. V tom měli jasno.

            Stále  je však nějaký čertík ponoukal a přímo je svrběl jazyk. Medvědi ani losi se hádat nechtěli, tak se zase museli napadat navzájem. Zdálo se, že Sandra k sekreci svého poševního sekretu a k následnému slastnému orgasmu nezbytně potřebuje štěkat na Toma.

            Tomovi by se zase asi nepostavil, kdyby si krev nevyhnal nadávkami a urážkami Sandry ze svého mozku do svého penisu. Asi mu ta krev opravdu v mozku chyběla, protože člověk se zdravým rozumem by takto sprostě nemohl urážet svoji milovanou dívku. 

            „Co jsi tam dělala s Davidem?“

            „Co bych dělala? Byli jsme v lese.“

            „Tak v lese? Sama s ním? To mi říkáš jen tak?“ snažil se Tom zapůsobit na Sandru hlubokým basem.

            „A jak ti to mám říkat? Vždyť víš, že jsme se byli dívat jen na to medvídě.“

            „To ti mám jako věřit?“

            „To je tvůj problém.“

            „Můj? Tak to je fakt hustý! Víš co jsi?“

            „Tak to řekni, co jsem. Už se celá třesu nedočkavostí, jakým něžným slůvkem mě zase nazveš.“

            „To se tedy třes. Ale strachy. Protože ti rozbiju hubu a jemu taky. Normálně tě natrhnu prdel a jemu ho ufiknu. Ani nebudu potřebovat moc velkej nůž.“

            „Tobě fakt hrabe.“

            „Hlavně, že ty jsi hvězda.“

            „Jsi normální ubožák.“

            „Ty zas normální kurva. Obyčejná kurva. Takových můžu mít na každém prstu tucet.“

            Přesně to Sandra předpokládala, Tomovi  hluboký mužný hlas dlouho nevydržel. Už na ni jen tak pískal třesoucím se hláskem. Stejně se snažil nadarmo, Sandře  jako mužný ochránce a geneticky vhodný otec jejich dětí stejně nepřipadal i kdyby zavřela oči a měla plodné období. Viděla by tak akorát karikaturu chlapa s nafukovacími svaly, do níž stačí píchnout špendlíkem a je tu rázem třesoucí se vyzáblina.

            „Já takovejch ubohejch impotentů, jako jsi ty, také.“

            „Cos to řekla, ty děvko! Udělám tě, že budeš lézt po zdi. Jen, co budu chtít. Ale právě mě přešla chuť.“

            „Aby ses neposral. A co ty s Markétou? Šukali jste nebo jsi zase nemohl?“

            „Neser mě nebo ti fakt jednu fláknu. Ale co, takové fuchtle bych se ani klackem nedotkl.“

            „To jsem nevěděla, že takto něžně říkáš i Markétce?“

            „Tobě tak říkám, ty svině. Fuchtle je pro tebe moc krásný slovo. Jsi normální laciná děvka.“

            Kdyby Sandře její vnitřní mikropočítač právě neaplikoval uklidňující látku, určitě by mu vyškrábala oči.

            „To jsem ráda, že jsem ještě normální. Zato ty ne.“

            „Krávo! Ty mě dlouho srát nebudeš. Skočím po tobě a bude.“

            Kdyby Toma jeho Béďa právě nezpacifikoval uklidňující dávkou neuroleptika, rozhodně by jí jednu ubalil. Možná i víc.

            „Co bude, ty chudinko?“

            „Jsi jako tvoje máma.“

            „Moji mámu do toho netahej.“

            „Holt nesneseš pravdu.“

            „Jsi jako tvůj fotr. Silácký řeči s komoušema u piva.“

            „Na komouše seru.“

            „Najednou. Ještě před rokem jsi měl z Lenina celou hubu rudou.“

            „Jsi fakt ubohá. Nestojíš mi za to.“

            „To se mám jako rozbrečet?“

            „Mně jsi úplně volná.“

            „Vyser si voko.“

            „Strč si ho do píči.“

            „A co?“

            „Lenina, ty krávo.“

            „Já bych raději toho tvého Lenina. Už ti nějak vystrkuje růžky z poklopce.“

            „Jsi pitomá?“

            „Já vím. Co má bejt?“

            „Nic.“

            Pak se milovali. Dlouho. Tomovi se všechna krev z mozku nahrnula do penisu. Sandra prožila tři nádherné orgasmy a vůbec si nemyslela, že je Tom impotentní. Tom šeptal Sandře do ouška: „Moje Beruško nejkrásnější, ty víš, že tě mám moc rád. Prostě na tebe jenom strašně moc žárlím.“

            „Já vím. Já tě mám taky moc ráda. Ty to víš.“

            „To víš, že vím,“ slovo promiň měl už na jazyku a málem se Sandře dokonce omluvil, ale chyběla mu asi ta krev, co nutně potřeboval načerpat do penisu, v mozku nebo v jazyku, že to nedořekl. Sandra však cítila, že by se jí rád omluvil, jen kdyby si nemyslel, že pak už by nebyl za chlapa.

            Tom totiž nevěděl, že kouzelným slůvkem promiň by se právě tím chlapem stal. Proto raději zůstal ještě chvíli nadutým puberťákem. Většina chlapců z toho nakonec nikdy nevyroste. Tom, nebo spíše Sandra, má však větší štěstí, už za pár měsíců se od medvědů naučí, jak něžně a slušně se má chovat k ženě. Samozřejmě nejen v posteli. Ještě dříve pochytí Sandra od rysů, jak se má chovat správná kočka. Ta také nevyškrábe kocourovi oči. Zkrátka příroda je mocná čarodějka a kdo se trochu vynasnaží s ní splynout, tak pozná, že pravý ráj je zde na Zemi a v nás a to právě teď a ne někde na nebesích až někdy po smrti. 

 

            Helgin dědek je teď úplně posedlý zamykáním. Protože má už notnou sklerózu, tak se nejméně pětkrát za noc šourá po schodech přesvědčit, zda skutečně zamkl všech devět bezpečnostních zámků. S babkou se neustále vadí, že špatně zavírá okna.

            „Máš zdravý rozum? Co kdyby nás někdo vykradl?“

            „Co by si asi u nás vzal?“

            „Jsi pitomá? Dneska tě zamordují pro daleko míň.“

            „Proč by zamordovali?“

            „Protože jsou to grázlové. Je jim to jedno. Ničeho se nebojí. Nic jim není svaté.“

            „Povídám, vlez na to okno se podívat, zda je dobře zavřené.“

            „Co bych tam lezla? Lez si sám, když chceš.“

            „Copak můžu? Ať už jsi nahoře, bábo jedna líná.“

            „Tak já jsem líná? Kdo ti asi pořád podstrojuje?“

            „Vždyť ty se nepřetrhneš. Pořád jen ty blafy z mrazáku cpeš do mikrovlnky. Kdo to má furt žrát? Pořádný jídlo neuvaříš.“

            „Že jsi to všechno sežral?“

            „Co jsem měl dělat, když tu nic není?“

            „Aby ses neposral.“

            Dědek se neposral, ale na bábu se nasral a šel raději do garáže zkontrolovat, zda má všechny  své veterány přivázané na řetěz a zda všechna zabezpečovací zařízení fungují. Do večera pak měli tichou domácnost.

 

            Achmed sice Izmíře obden vyhrožuje pořádným výpraskem, ale ve skutečnosti ji již půlroku neuhodil. Nadává sice Anife, že chodí napůl nahá, myslí tím nezahalená, ale pak si vzpomene na Izáka : „To tě zkazil ten bídák. Byla jsi vždycky slušná holka.“

            Občas Achmeda sice napadne, že by si mohl dát jednu malou na kuráž, ale pak mu dojde, že se dnes modlil pouze jednou, zatímco teď měl už po čtvrté. Poklekne a obrácen tváří k Mekce prosí Boha za odpuštění. 

 

            Hasan sice ještě občas doprovází Fátimu na jejích cestách za Láskou, ale stále častěji se vrací k Jiřině a opět plní své povinnosti vyplývající  z lásky manželské. Svoji dceru sice stále miluje a až nekriticky obdivuje, ale už uznal, že takto je to lepší, když jde s nimi jen několik set lidí. Několik tisíc se opravdu zvládnout nedá ani s tou nejmodernější technikou. Dcera i jeho naučila, co je to vlastně láska. Tak ji dává plnými doušky hlavně Jiřině. Vůbec nevadí, že je jim už přes devadesát.  Sex je sice ještě neomrzel, ale čím jsou starší, tak tím jim více dochází, že láska je mnohem víc než sex. Je totiž hlavně o toleranci. To se  Hasan naučil od své krásné dcery. Učila ho to sice i jeho první žena, ale jak se vlekla léta, tak nějak na to zapomínal.

 

            Jim vede staroušky v pečovatelském domě k pořádku a mnohé babky ho přímo zbožňují a dávají ho svým dědkům za vzor. Pokud tedy ještě nějaké dědky mají. Je mu už jedno, zda starouškové mají problémy s chozením nebo už jim neslouží oči. Pomoci se zkrátka musí všem. Lucy sice občas napíše mail, ale jinak nic. Stále si však nenašel žádnou ženskou. Samozřejmě, když nepočítáme babky. Nějak si s těmi staroušky a organizováním generálního úklidu jaksi vystačí.

 

            Lee zjistil, že anarchismus je mnohem lepší než komunismus. Stále si však ty anarchistické myšlenky nějak netykají s jeho fyzikou. Za to každému vykládá, že Lev Landau žil šťastně v Sovětském svazu a vůbec ho nezavřeli do gulaku. Taktně však mlčí o Sacharovovi. S Brendou jim to už zase jakž takž klape. Alespoň v posteli.

 

            Presidentu Duckovi řekl parlament: „Třikrát a dost.“ Zrušil mu jeho doživotní presidentství a počtvrté mu kandidovat nepovolil. Všichni mistři reiki od něho s omluvami odešli. Nezbylo mu nic jiného než nasednout na svoji luxusní jachtu a odplout někam na Bahamy.

            Veliký Kim zjistil, že nejen, že sytý hladovému nevěří, ale že i sytým se hůře vládne. Zkrátka se mu jeho ekonomická reforma nějak vymkla z rukou a komunismus už nebyl to, co býval.

            Veliký ajatolláh se setkal s papežem a konečně jim oběma došlo, že opravdu věří ve stejného Boha. Pak si podali ruce, vzájemně si požehnali a Velká revoluční rada rozpustila teroristická komanda a poslala sebevražedné atentátníky na zasloužený odpočinek s mírně nadprůměrnou doživotní rentou. Měli se sice hůře než v ráji, ale za to měli své jisté už na této Zemi.  

 

            Rozpad Společenství byl odvrácen. Bouřlivé ovace se však nekonaly. Nikdo samozřejmě nedostal státní vyznamenání. Dokonce děvčata nedostala ani mimořádné prémie. Politici jim nepoklepávali na ramena, protože od zavedení SMS referend a zejména od té doby, co Mary zavedla filtry na programy, kterými si lidé mohou zakázat měnit programy svých vnitřních mikropočítačů, se politikům jejich namáhavá a dříve tak dobře placená práce přestala vyplácet. Takže, kdo alespoň něco málo uměl a byl schopen se uživit i jinak, tak z politiky rychle zdrhl. Ne, že by politici nebyli zbyteční už mnohem dříve, ale téměř nikdo to v oněch dávných dobách ještě nevěděl. Ani novináři naše dívky moc neobtěžovali, protože tuto práci nyní převážně vykonávají počítače a roboti a ti dobře vědí, že to není zas tak moc zajímavé a jen by lidem brali iluze. Za braní iluzí je přeci v redakci neplatí. Naopak, náplní jejich práce je výroba iluzí. Na naše děvčata však novináři a jejich roboti nemají. Proto raději dali ruce, mikrofony a kamery od nich pryč. Nestavěly se ani žádné slavobrány. Holky, totiž Mary, Šarí, Hanka, Brenda, Lucy, Fátima a Jiřina, nevyhrály mistrovství světa v ledním hokeji, ale pouze zabránily občanské válce. Mělo to zase tu výhodu, že jim žádný fanoušek nerozdrbal účes. Lid zkrátka ve své lidové moudrosti tušil, že ještě není vyhráno. V této chvíli to ještě netušila ani čarodějnice Lucy a dokonce ani sám Vševědoucí.

 

            Nikomu se nezastesklo po presidentu Duckovi a nikoho ani nenapadlo brečet, že už právo a spravedlnost nebudou takové, jako bývaly. Dokonce ani skalním komunistům se moc nestýskalo po stranických usneseních a klidně se dívali, jak perestrojka boří staré dobré leninské pořádky. Ani toho nejzbožnějšího muslima nenapadlo, že by se snad měl Alláh zlobit, když mu občas nějaký sebevražedný atentátník  na nebesa nepošle řádně naporcované a dozlatova opečené, nic netušící a pokojně se přepravující, pasažéry nějakého letadla či autobusu.

            Děti si dále hrály na piráty, na vojáky i na školu, psi pobíhali bez náhubku a bez vodítka po parku, lidé chodili do práce, pili kafe a očumovali telinu a občas se i milovali. Ptáci létali v oblacích, zvířata pobíhala po lesích i po polích a myslivci i zemědělci je jen tak pozorovali, aniž by přemýšleli nad tím, zda se náhodou nepřemnožila.

 

            Teď méně zkušený občan zajisté očekává konec. Všechno nakonec docela dobře dopadlo, přesně jako v pohádce. To ale určitě nezná politiky. Doporučuji se občas podívat na nějaké televizní zpravodajství. Lid je při defenestraci vyhodí z okna, politici však opráší své na míru šité obleky, upraví si kravatu a jako by nic, vcházejí se širokým úsměvem hlavní branou třeba do Strakovy akademie nebo někam úplně jinam. Proto také to neblahé tušení lidu. Vždyť lidé musejí své politiky moc dobře znát, když je neustále volí. Stále sice ty samé, ale to jenom proto, aby bylo na koho v hospodě nadávat a vymýšlet si vtipy. Přeci nebudou volit Frantu Kadeřábka ze Zlámané Lhoty, když ho vůbec neznají?

 

            Bůh si dál hověl ve svém nebeském divanu a pozoroval pozemský cvrkot pod sebou. Původně měl v úmyslu poslat zase na horu Vesuv nebo Hirá starého dobrého archanděla Gabriela, aby zas nějakému Lukášovi nebo Mohamedovi našeptal jeho know how. Starého Gabriela ale trápil ischias. Svatý Petr se zase vymlouval, že mu ještě nenarostla křídla a že na takové novoty, jako jsou přídavné raketové motorky, není stavěný.  Je snad už dost starý na to, aby se musel někde na Zemi předvádět. Řekl, že si to rozmyslel. Stejně by to nakonec tam dole zkomolili. Ví, protože je vševědoucí, jak dopadla chudák Šarí a zejména těch tři sta jejích obětí. Vůbec mu nevadí, že Mary ani Šarí na něj nevěří. Zkrátka holkám fandí. Zvládly to na jedničku. Kdyby se na Zemi vypravil on sám, tak by ho nejspíš zase ukřižovali. Nebo by ho neukřižovali, ale určitě by ho obvinili  z toho, že není humanista a že se nechová lidsky. Jak se ale může chovat lidsky, když není člověk, ale Bůh? Je rád, že člověka nestvořil ze šimpanze, jak měl původně v úmyslu. Lidé by se sice méně nenáviděli, ale také  by si méně  pomáhali. Nebyli by to už zkrátka lidé. Starší lidé, kteří tvrdí, že každá další generace je horší než ta jejich, určitě nemají pravdu. On to ze svého nadhledu přeci musí nejlépe vidět. Už se například vzájemně neoslepují. Někoho jen tak z dlouhé chvíle vykastrovat, je už také ani nenapadne. Dokonce se ani nenapichují na kůl a někoho věšet na kříž nebo mu hnáty lámat v kole už také nikoho nebaví. Ještě ve středověku  bylo lámání v kole oblíbenou lidovou zábavou. Také lvi už krmí jiným masem než lidským. Dívat se, jak lev trhá svalnatého gladiátora, již lidem nepřipadá tak zábavné. Dokonce, alespoň v zemi, která si nadutě říká Společenství demokratického lidstva, se  vykašlali na právo a spravedlnost a došlo jim, že ve vězení se ještě nikdo nikdy nenapravil. Jemu to došlo, teprve když zjistil, že ví, že nic neví, třebaže je vševědoucí. I Bůh se musí k poznání tvrdě propracovat. Také moc lidem chválí, že již na jeho počest neupalují čarodějnice. Ta Lucy je kupříkladu moc pěkná ženská. Kdyby nebyla tak po čertech krásná a on nebyl Bůh, tak by si určitě dal říci. Jeho syn by určitě jejím vnadám neodolal. Je ještě hezčí než Máří Magdaléna. Říká si, že jeho druhý prototyp, totiž Eva, se mu moc povedl. Je moc rád, že Adam má konečně schopnou konkurenci. Adam je totiž zastaralý typ, je moc arogantní. Holky umí zkrátka víc. Co by se namáhal s plácáním nějakého lepšího člověka? Mary svého Homo kybernetics udělala přímo božsky. On by to lépe nesvedl. Jen ještě, aby šli a množili se. Hlavně, že lidé nerezignovali na lásku. Moc fandí Fátimě a jeho mužské, pardon božské, ješitnosti dělá moc dobře, že Fátima ztotožňuje Lásku s ním. Bůh je nakonec taky jenom člověk, alespoň to tvrdí ateisté. Co by jste tedy proboha chtěli?

            Občanská válka ani jiné vzrůšo se sice nekonalo, ale z lidí se dokonalé bytosti stejně nestaly. Dál si byli nevěrní. Občas se i pohádali. Nebo spíše častěji. Domácí násilí sice umíralo na úbytě, ale to jen proto, že Béďa většinou včas zasáhl. Někdy to ale nestihl a nějaká ta facka také padla. Nemohl, chudák stroj, totiž často rozpoznat, zda se ještě jedná o nevinné erotické škádlení nebo už jde o napadení. Obojí totiž je lidem vlastní. To stroje prostě nechápou, protože se ještě nezačaly pohlavně rozmnožovat. Až se to naučí, tak už jim to  půjde lépe. Prozatím je umění, jak něžně plácnout přes pěkný zadeček, doménou lidí a neměli by se ho vzdát ze strachu před sexuálním harašením. Jednou jsi zkrátka nahoře, pak zas dole. Jednou brečíš a pak se zase směješ. Kdyby byl člověk nepřetržitě šťastný, tak by to byla hrozná nuda a byl by z toho brzy nešťastný.  S tím nic nenaděláš. Co nakonec čekat od člověka? Jeho základní vlastností totiž je, že je to tvor chybující. Kdyby nechyboval, nemůže se  ani napravovat. Za co by pak byl chválen, kdyby se nemohl napravovat? A člověk je moc rád chválen. To má společného se psem. Akorát pes je věrnější.  Člověk, který není nevěrný si hned začne myslet, že s jeho sexualitou není něco v pořádku. Tak co s tím? Nic. Co by jste ještě chtěli? Člověk je prostě tak rozkošně nedokonalý. Úplně k zulíbání. To je asi podstata filantropie, lásky k člověku. Lásky k nedokonalosti.

 

            „Holky, tak jsme to zvládly. Jsme jedničky,“ zahájí Hanka poradu.

            „Jasně. Nejsme žádná ořezávátka.“

            „Erární šampáňo by nebylo?“

            „Erární ne, ale bouchneme něco z mých tajných rezerv.“

            „Od té doby, co jsi neprozřetelně zrušila robota-náměstka pro alkohol, kterého jsem ti v dobré víře odkázala, jde to tady v ústavu s kopce,“ rýpne si Mary.

            „Holka, já musela. Od těch dob, co posílají na kontroly místo robotů živé úředníky, je to děsnej vopruz. Robota by taková ptákovina nikdy nenapadla. To může napadnout jenom člověka nebo úředníka. Robot zkrátka ví, že člověk občas potřebuje svoji záchovnou dávku alkoholu.“

            „Tak koukám, že se nám poslední dobou úředníci nějak přemnožili. Šéfová, měla bys nařídit redukci jejich stavů a povolit plánovaný odstřel.“

            „To bych moc ráda, ale ti byrokrati mi k tomu odmítli dát mandát.“

            „Co bys od nich také mohla čekat, když si ani neumí pořádně seštelovat svého Béďu, aby zařídil, že se jim postaví, jakmile si ženská sundá kalhotky, když už jim sám nestojí.“

            „Ty jsi pořád samá sranda, samý sex a žádné náboženství a žádná disciplína,“ pokárá Hanka svoji macechu a  předchůdkyni ve funkci. 

            „Mary, nezaskočilo tě, že i Homo kybernetics není tak dokonalý a občas se trápí láskou a nedokáže kontrolovat své emoce?“ ptá se Brenda.

            „To já přece moc dobře vím. Ještě to tak, myslet si o sobě, že jsem dokonalá. Proto přeci člověk stvořil boha?“

            „A bůh stvořil lásku.“

            „Dokonale nedokonalou.“

            „A právě proto krásnou.“

 

            Tom se Sandrou se rozešli. Ale vůbec ne dramaticky, což bylo v příkrém rozporu s jejich dosavadním bouřlivým  a vášnivě vzteklým vztahem. Tom začal žít se zrzkou a Sandra s tím černovlasým klukem. Dokonce se oba páry často vídaly, protože společně vracely medvědy, rysy, losy a zubry do volné přírody. Tom i zrzka pochopili, že komunismus byl omyl. Tom se Sandrou pochopili, že jejich vztah byl také omyl. Sice se jim občas zastesklo po jejich divokých hádkách, ale pohoda mezi zrzkou a Tomem i mezi Sandrou a černovlasým klukem byla přeci jen lepší. Jen vracet ohrožená zvířata zpět do přírody omyl nebyl. To věděli dobře všichni čtyři.

 

            Jim nebyl po zásluze potrestán za své dobré skutky, které po rozchodu s Lucy začal masově páchat, jak bývá v takových případech obvyklé. Dokonce si konečně našel ženskou. Okouzlila ho a svedla zdravotní sestřička z domova důchodců, která se brzy stala jeho  hodnou a věrnou manželkou. Tak mu nakonec ke štěstí nic nechybělo. Prožili spolu šťastný, obyčejný a dlouhý život.

 

            Igor přemýšlí, zda by se neměl vrátit ke své první ženě Jiřině. Proč? Vždyť s Mary  mu je dobře? Až moc dobře. Jiřina ho však potřebuje. Je to matka jejich Haničky. Nebo si to spíš namlouvá? Chce, aby mu na Mary zůstala jen krásná vzpomínka. Opravdu chce jen vzpomínat? Má spíš výčitky svědomí, že kdysi opustil  Jiřinu, která ho  potřebovala a hlavně milovala.  Mary ho vlastně nikdy moc nepotřebovala, to on mnohem více potřeboval ji. Ale určitě ho Mary milovala a stále ještě miluje. Moc. To by jí křivdil. Nebo je to jen taková mužská ješitnost? Neukojená potřeba muže být potřebným?

            Zdá se mu, že k němu mluví Hanička. Kupodivu mu to rozmlouvá. Proč kupodivu? To ona ho přesvědčila, že má opustit její vlastní matku a jít za Mary. Proč to vlastně udělala? Věděla, že bude s Mary šťastný?

            Nebo je to spíše jeho neschopnost udělat cokoli? To chce změnit svůj život? Je už  příliš starý. Už má na jakoukoli změnu málo energie. Jako člověk, který se po dlouhém spánku cítí více unavený, než když uléhal. Už se probudil. Mozek pracuje, ale cítí se slabý na to, aby vyskočil z postele. Co vyskočil? Vůbec vstal. Vůbec pomalu vstal. Zvedl se a umyl  studenou vodou, aby procitl. Nemusí do práce. Nemusí na záchod. Nemá hlad. Nic ho nenutí k tomu, aby si zacvičil, vysprchoval se, dal si ranní kávu a rázně a s pocitem svěžesti vykročil do nového dne. Také ho nic nenutí, aby vykročil do nového života. Či do starého? Život s Jiřinou už je tak dávná vzpomínka. Neví, zda by to byl nový život. Ani starý, protože podruhé nevstoupíš do stejné řeky.

            Hance nějak připadá, že její otec by se zase rád vrátil k její matce. Neví ani proč. Jsou to jen takové náznaky. Spíš tušení než opravdové indicie. Má si s ním o tom promluvit? Určitě. Už to jednou udělala. Mělo by ji těšit, že se chce vrátit k její matce. Ale netěší. Nechce, aby Mary opustil. Nebylo by to dobré nejen pro Mary, ale i pro něho a nejspíš ani ne pro její matku. Ta na to čekala dost dlouho, třebaže už dávno měla Hasana. Teď už má svůj život. Není třeba ho bourat. Hasan ji má rád a potřebuje ji. Tehdy mu to řekla na rovinu. Musí se postarat o jejího brášku. O jejího brášku, kterého čekal s Mary. Ten už má ale své vlastní dospívající děti. Už péči jejího otce nepotřebuje. Ale přesto se jí nechce říci: „Vrať se k mamince.“ Opravdu nechce. Nechce se jí říkat vůbec nic. Kdyby tak šlo mu telepaticky sdělit: „Zůstaň s Mary. Stále tě ještě potřebuje a hlavně ty potřebuješ ji.“

            Igor jako by slyšel mluvit Haničku: „Zůstaň s Mary. Potřebuje tě a hlavně ty potřebuješ ji. Nech maminku žít její život. Žij dále svůj šťastný život s Mary.“ Co to je? Hanička tu přece není? To ovládá telepatii? Nebo to snad Hanička mluví s ním tím svým přístrojem, kterým se dorozumívá se psy? Mluví s ním jako s Britou. Oba Britu moc milovali. Nebo je to spíš lenost? Lenost vstát po dlouhém spánku a udělat jakýkoli pohyb? Proč, když se mu tak dobře leží a cítí se unaven? Je líný změnit svůj život. Proč, když je s Mary tak šťastný? To se chce vychloubat svou ctností, že se vrátil k Jiřině? Na to už je snad trochu pozdě? Nic mu přece nechybí? Nemá potřebu měnit svůj život. Na jakoukoli změnu se cítí příliš starý a slabý.

            Hanka přemýšlí. Kdyby tak uměla mluvit s otcem jako s Britou. Třeba by jí poradila čarodějka Lucy? Proč si s ním nepromluví rázně a jednoduše jako dcera s otcem? Copak dcera může říkat svému otci: „Ať tě ani nenapadne se vrátit k mé matce.“ Přesto to kdysi udělala. To však byla ještě mladá a plná sil. Teď už se mladá necítí a i ty síly nějak kvapem ubývají. Což teprve její otec? Tomu teprve musí chybět síly. Už to má! Prostě mu životní energii trochu přiškrtí. Tatí, promiň! Bude jako člověk, který se probudil, ví, že by měl vstávat, ale přesto leží v posteli a ani se nepohne. To zvládne. Od Mary se to naučila. Tátovo Béďa si s tím poradí. Mary s tím otravovat nebude. Nechtěla by. Je příliš hrdá.

            Asi po dvou týdnech se Hanka setkala se svým otcem, co byl v důchodu,  nechodila k nim  už tak často.

            „Haničko, jsem moc rád, že tě zas vidím. Nějak svého starého tátu zanedbáváš.“

            „Ale, tati.“

            „Já vím. Představ si, že mě napadlo vrátit se opět  k mamince. Pak jako bych slyšel tvůj hlas – Zůstaň s Mary. Stále tě ještě potřebuje. “

            „To víš, že bych tě to řekla. Dokonce jasněji. Natolik mě snad znáš? Víš, jaký na to mám názor!“

            Vůbec nevadí, že mu pomohl Béďa. Je to spíš taková náhoda, které jsem tak trochu pomohla. Život člověka byl nakonec odjakživa řízen samými náhodami, tak co je na tom nepřirozeného?     

 

            Helga zase běží za sousedkou, v očích vztek a bezradnost zároveň: „Představ si, co ten můj dědek zase vyvedl.“

            „Tak si to tak neber. Slyšela jsem, že umřel? Nakonec, když už je člověku přes sto, tak se s tím musí tak nějak počítat.  Čeká nás to nakonec všechny.“

            „Kdyby jen tak normálně umřel, jako ostatní pořádní dědkové. To on ne! Nechal se hibernovat.“

            „Tak buď ráda, že není úplně mrtvý. Prý je to jenom takový zimní spánek?“

            „Právě. Při teplotě kapalného dusíku. Mám zkrátka zmrazeného dědka!“

            „To byl nějak nevyléčitelně nemocný?“

            „Ale kdepak. Zaplatil si to na 200 let. Probudí se prý, až bude všude na Zemi vládnout právo a spravedlnost.“

            „Tak mu to přej, když po tom touží.“

            „Což, já bych mu to i přála. Stejně mi byl už na nic. Jenom se se mnou pořád hádal. Ono to však není zadarmo. To víš, na 200 let. Utratil za to úplně všechny naše úspory, blázen jeden stará!“

            „Já si ale myslela, že to u nás není povoleno, když člověk není nevyléčitelně nemocný?“

            „To já si myslela také, že takto jenom z hecu a za prachy to je možné pouze v Kolesku. Právník mi však vysvětlil, že byl změněn zákon. Prý má na to každý člověk právo, právě tak jako na euthanasii.“

            „Snad bych mu spíš odpustila, kdyby se čestně oběsil, tak jako ostatní poděsové.“

            „Prosím tě, nemluv tak.“

            „Co tu prosím tě bude za 200 let dělat, když už ani té dnešní době nerozumí? Je tak ještě přes ty veterány. Nemohl počkat, až v pokoji a bázni boží natáhne bačkory, jako ostatní normální dědkové? Je to blázen. Vůbec nevím, co mám dělat.“

            „Asi nic. Buď ráda, že máš svůj důchod.“

            „Co se dá dělat? Ten právník to také tak říkal. Alespoň mu nemusím nosit na hrob kytky.“

 

            Fátimu už přestalo bavit jen kázat o velké Lásce a rozhodla se prožít si takovou soukromou velikou lásku jenom pro dva. Kdo by očekával, že moudrá a krásná Fátima si dokáže vybudovat a zejména udržet harmonický vztah, jaký si její něžná duše zaslouží, bude zklamán. Její přítel byl sice pohledný, to se mu nedalo upřít. Dokonce byl zpočátku na Fátimu velice milý a pozorný. Idylka však netrvala dlouho. Přesněji půl roku. Pak se jejich vztah stal pro Fátimu peklem na Zemi. Ráj v peklo dokázal totiž proměnit, jak už tolikrát, sám démon alkohol. Ve Společenství, které si nade vše cení svobodu jednotlivce totiž nebylo možné bez souhlasu jeho hostitele nastavit vnitřní mikropočítač tak, aby jeho závislost měl pod kontrolou. Dokonce na to nestačila ani její veliká láska. Kdyby Mary Fátimě nevyladila jejího Béďu tak, aby neustále psychofarmaky reguloval její nálady, skončila by Fátima s těžkou exogenní depresí za zdmi psychiatrické léčebny. Ke svým nadšeným posluchačům se však již nedokázala vrátit. Nesla to jako svou největší životní prohru, přestala totiž věřit v Lásku a začala se stranit lidí.       

 

            Kdo si myslí, že president Duck si bude užívat doživotní zasloužené dovolené někde na Bahamách, tak našeho váženého presidenta určitě nezná. Ze své přepychové jachty tahal za neviditelné nitky osobních kontaktů, řádně zpevněných penězi a sliby.  Jeho právníci a za něco vděční senátoři lobovali a intrikovali,  až se jim z kreditek kouřilo. Postarali se o to, že jeho nástupce byl záhy odvolán pro nějaký sexuální nebo korupční skandál a že jeho případné znovuzvolení nebude počítáno jako čtvrté, ale opět první. Vždyť půl roku byl presidentem úplně někdo jiný.

            Ani perestrojka nespláchla velkého Kima do propadliště dějin. Vymyslel to tak, že se vlk, rozuměj tržní ekonomika, nažral a koza, rozuměj vedoucí úloha komunistické strany, zůstala celá. Stranický sjezd schválil paralelní existenci dvou systémů a jednoho státu.

            Velkou revoluční radu život  v míru podle zásad koránu také dlouho nebavil a když viděla, kolik je v zemi mladých bojovníků, toužících prolít krev ve svaté válce, tak neodolala a vyhlásila nový džihád.

 

            Pokud si snad myslíte, že Achmedova muslimská víra dokáže imunizovat jeho mozek a již navždy ho ochrání před svody alkoholu, pak se mýlíte. Někde okusil rakiji nebo slivovici a nenapadlo ho nic moudřejšího než se zříci Alláha a nechat se pokřtít. Imponovalo mu, že katoličtí kněží pijí víno a nezakazují to ani svým ovečkám. To ovšem hluboce ranilo citlivou a vroucně věřící duši jeho syna Mohameda nebo spíše rozběsnilo islámskou radikální organizaci, jejímž byl členem. Bezohledná a krutá náhoda nebo snad dokonce sám Bůh tomu chtěl, že los určil vykonavatelem muslimského práva šaríja nad odpadlíkem víry právě jeho syna. Popravu na vlastní oči viděla Mohamedova matka i setra Anife.

            Izmíra jen slyšela tichounké: „Mami, promiň.“

            „Proč? Vždyť tě měl tolik rád!“

            „Vždyť já ho také! Moc!“

            „Tak proč?“

            „Proč? Bůh tomu tak chtěl. Už se mi na nic neptej. Prosím!“

            Izmíra sice také pozorně studovala korán, ale nic podobného tam nikdy nečetla. Asi muži jinak slyší slovo boží. Proč to tak musí být? Jak Anife poznala, že se chce svěřit své nejlepší kamarádce? Moc, moc to chtělo ven. Dala jí nějakou drogu. To ji uklidnilo. Anife pronesla velitelským hlasem: „To musí zůstat v rodině.“

            Komu by prospělo, že její bratr je otcovrah? Anife se postarala o to, že se nikdo nic nedozvěděl. Neptala se, jak to udělala. Některé věci je lépe nevědět. Jen jí potvrdila, že Mohamed musel zablokovat limitátory chování u sebe i svého otce. To určitě neudělal sám. Na to by nestačila ani Anife nebo kdokoli z jejích přátel.  Striktně však odmítla, když ji požádala o další dávku drogy. Naprogramovala její vnitřní mikropočítač, aby ji před závislostí na drogách chránil. Asi s tím musela mít vlastní zkušenost? Neptala se. Uvědomila si, jak moc je Anife moudrá. Taková sebejistá. Rozhodná. Takto svou dceru neznala. Nebo nechtěla znát? Kdyby se nestalo něco tak strašného, tak by byla na svoji dceru nevýslovně hrdá. Ale teď? Přistihla se, že je pyšná na svoji dceru a netruchlí pro svého muže a nemá sílu nenávidět jeho vraha. Je to přece její syn! Nerozumí mu, ale nenávist ani zloba v ní není. Jen otázka – proč? Neví proč, ale Anife do její duše vkládá nevýslovný klid. Jak je to možné? V takové hrozné chvíli…

            Izmíra si uvědomuje, že nikdy o nějaké vraždě neslyšela. Třeba se vraždy ještě občas přihodí, jen se o nich neví. Vraždy jsou asi také součást svobody? To ji dosud  nenapadlo. Každý nakonec spíše počítá se srážkou Země s asteroidem než s vraždou. Limitátory chování ve vnitřních počítačích představují pro každého absolutní pocit bezpečí.  Ani novináři se o nějaké vraždy nezajímají. Od dob, kdy bylo lidem odepřeno potěšení setřít vlastní vinu pohledem na spravedlivý trest někoho jiného, to určitě není zajímavé téma.

            Možná tomu tak chce Bůh, ale spíš je to daň za svobodu. Nakonec, dříve lidé pokládali život za svobodu ve válkách. Teď se vražda stane asi jen občas. Jinak by o tom musela už dávno vědět? Kdyby se vraždilo často, tak se to neututlá. Tak jako žádná válka se nikdy neututlala. Padlé nešlo přehlédnout. Tak nezbylo nic jiného, než je raději oslavovat jako hrdiny. Achmed jí snad odpustí, že nedopustí, aby byl oslavován jako hrdina nebo dokonce jako křesťanský mučedník. To Mohamed by byl rád za hrdinu nebo alespoň za mučeníka. To mu však nedopřeje, třebaže je to její syn. Na to ona prostě nemá žaludek.  

         

            Úspěch Hanina týmu sice nestál ani za řeč, ale nové nepokoje se rázem staly pro novináře tématem číslo jedna. Pod Hankou se kymácelo ředitelské křeslo jako starý dromedár.

            „Teď už  lidé nepotřebují presidenta Ducka, velkého Kima ani Velkou revoluční radu. Každý si může vybrat dle svého vkusu z přepestré nabídky vůdců všeho druhu. Je na čase použít těžší kalibr,“ zavelela Lucy jako generál.  

            Zklamu toho, kdo očekává, že na presidenta George Ducka bude spáchán úspěšný atentát nebo ho konečně Senát neodvolatelně odvolá pro nějaký korupční či sexuální skandál.  Náš milovaný president se zkrátka jen tak obyčejně a nepateticky zadávil grilovaným seletem. Ochranku zkrátka nenapadlo, že to není jen některá z oblíbených grimas, kterou právě předvádí novinářům, aby ulovil co nejvíce voličů. Zachraňovat životy presidentů před udávením totiž nemají v popisu práce presidentské ochranky, ale presidentské vnitřní mikropočítače. Nikoho z nich zkrátka nenapadlo, že se president Duck naučí svého Béďu odpojit. Právě, že to nikoho nenapadlo, tak ho to Mary naučila. Jelikož je tuze dobrá profesorka, tak se jí podařilo naučit to i presidenta Ducka.

            Ani velkého Kima nesmetla všelidová kontrarevoluce, když už to nedokázala rozpoutaná perestrojka. Lucy zkrátka tušila, že bych ten příběh nedokázal popsat tak zajímavě, aby čtenáře nadchl. Raději tedy nechala velkého Kima, aby opět zahořel velikou láskou k Alici a v tichosti a bez poct zbaběle rezignoval na všechny své státní a stranické funkce. Nevím sice, zda Alice skutečně jeho velkou lásku opětovala nebo se jí ho jen zželelo, když si uvědomila, co všechno pro ni dokázal opustit. Spíš to ale byla opravdová láska, protože feromonům se zkrátka nedá odolat a Mary je na ně fakt machr. Jedno je však jisté, Kim a Alice spolu žili šťastně až do smrti. Jeho rodná komunistická strana se však se ztrátou svého milovaného vůdce nedokázala vyrovnat. Určitě by se v tak rozlehlé zemi našel někdo, kdo by dokázal perestrojku pevně držet na opratích. Pro politbyro byl však přijatelnější nějaký nahluchlý, napůl slepý, notně pajdavý a dostatečně opotřebovaný soudruh. Není proto divu, že se perestrojka rozběhla jak splašené spřežení a nebylo už síly, která by ji dokázala vrátit do mezí, vytyčených marxistickým učením. Mocné revoluční straně tedy nezbylo nic jiného, než aby a se sama zřekla své vedoucí role. K tomu jim nedopomohl Bůh ani Marx jako spíš Lucy a její reiki a zejména jejich vnitřní mikropočítače, které poslouchaly Mary a Brendu jako vzorně vycvičení psi.

            Kdo si myslí, že Velkou revoluční radu za její zpupnost potrestal sám Bůh, tak toho čirou náhodou nezklamu. Celá Velká revoluční rada totiž zahynula bezprostředně po přistání svého obřího vrtulníku v oblasti, kde právě propuklo ničivé zemětřesení. Toho, kdo by si snad myslel, že naše děvčata se tak důvěrně znají s Bohem ovšem zklamu a vyvedu z omylu. Též si naše dívky ještě neosvojily schopnost vyvolávat zemětřesení. Na druhé straně zemětřesení předpovědět dříve, než to potvrdí autority, které mají pro podobné předpovědi požehnání nejen od samotného Boha, ale především od Velké revoluční rady, nebylo pro ně tak těžké. Poslat Radu, která se řídí pouze vůlí svou a občas i boží, na to správné místo ve správný čas, nebylo pro ně rovněž nepřekonatelným problémem.    

 

            Holky sice nespasily svět, ani neučinily lidi lepšími, ale alespoň lidstvo zbavily tří diktátorů, kteří ten svět chtěli zachraňovat. Jinak řečeno, přetvářet svět k obrazu svému. To sice diktátoři rádi, ale právě toto je božskou výsadou. Je dobře, že to naše dívky zvládly elegantně. Zkrátka  žensky. Ne jako chlapi, ohněm a mečem. Zvládly to jako ženské, které jsou zvyklé kroutit krkem, na kterém je nasazena hlava pána tvorstva.

            Měnit lidi je ale fuška. Na to jeden člověk, ani jeden Bůh, zkrátka nestačí. Sice moc fandí Mary, když se pokouší stvořit Homo kybernetics, ale sám nejlépe ví, že to není tak jednoduché. Vzpomíná, jak ještě jako mladý plácal Adama z hlíny a moc dobře ví, vždyť je vševědoucí, že se mu to zrovna dvakrát nepovedlo. To snad rozumnější je snaha Hanky stvořit psa rozumného. To by však nesměl znát lidi. Ti si od psů radit nenechají. Natož od těch rozumných.

            Hanka ani ostatní děvčata se samozřejmě opět od oficiálních činitelů ani od novinářů žádného uznání nedočkala. Snad nikoho ani nenapadlo, aby jim alespoň poděkoval. To, že zachránily celé Společenství se bralo jako samozřejmost nebo spíš zásluha celé společnosti a všech daňových poplatníků. V nejlepším případě to pokládali  za  náhodu. Náhodu, která se musela nutně stát nebo také za boží zásluhu, to podle svého přesvědčení a světonázorové orientace.    

 

            Brenda zanechala své nadějné vědecké kariéry právě ve chvíli, kdy Hanka veřejně prohlásila, že s ní počítá jako se svou nástupkyní. Rozešla se s Lee a pořídila si dítě s jedním chlápkem od tajné služby a po té ho opustila. Od Lucy se naučila umění reiki, udělala si několik speciálních masérských kursů a otevřela si něco, čemu říkala salón zdraví. Nikoho nezaměstnávala, živila se vlastní prací a byla evidentně šťastná.

 

            Šarí, po té, co jí po velké amnestii a rehabilitaci přestal ve svobodném Darmastánu hrozit trest smrti, se vrátila  po více než padesáti letech domů. Prý jí tam bude více potřeba. Založila tam první manželskou a předmanželskou poradnu, která skvěle prosperovala.

 

            Mary zanechala vědecké práce a dokonce i přednášek na fakultě. Vrhla se na psaní. Přesněji řečeno, nepsala ona, ale její Béďa. Úplně přesně, Mary ho psát naučila. Nepočítáme-li její první literární pokusy po útěku z Koleska, které nikdo nechtěl vydat, když to moc potřebovala k obživě, začala psát ve svých 83 letech a hned její první kniha se stala bestsellerem. Nakonec, proč by to Béďovi nešlo? Zná přeci Mary i její přátele daleko lépe než ona sama. Navíc má absolutní paměť a schopnost logicky skládat příběhy i z jen naznačených fragmentů. Stačilo jen jediné, aby mu Mary vdechla duši.  To udělala už dávno. Tak dobrou knihu by však Mary s Béďou nikdy nenapsali, kdyby nebylo čarodějky Lucy. Ta vše totiž četla první. Mnohem dříve než její muž Igor. Samozřejmě, že se to neobešlo bez důkladné a tvrdé kritiky, která jejich dílu jedině prospěla.

 

            Jiřina opustila ústav a odešla do důchodu. Nepomohlo ani Hanino přemlouvání, že na důchod má ještě dost času. Ani ji totiž přemlouvat nemohla. Její muž Hasan byl totiž stižen mozkovou příhodou a jeho Béďa rehabilitaci plně nezvládl. Bylo tedy třeba, aby se o něj starala. To spíš měla tehdy přemlouvat tátu. Na to je však už pozdě, hlavně, že neopustil Mary.

       

            Hance se během několika málo týdnů rozpadl celý mozkový trust báječného výzkumného ústavu, který s Mary budovaly tolik let, právě ve chvíli, kdy si myslela, že má nejlepší výzkumný tým, který kdy na světě existoval. Sice dál dělali, jako ostatní výzkumné ústavy, výzkum pro výzkum, ale na nic velkého již nepřišli.

            Tentýž den, co Mary odešla z ústavu se s Hankou rozvedl i její muž a definitivně se odstěhoval  k Mirce. Na to, že se nekonaly žádné oslavy a děkovačky si už Hanka zvykla, smířila se i rozpadem manželství, ale že se jí před očima rozpadla bezva parta nikdy nevydýchala. Hance vlastně zbyla jenom Brita. Pes je zkrátka nejlepším přítelem člověka.   

          

            Ptáte se, odkud znám všechny ty příběhy, které se teprve budou odvíjet? Co vás nemá, bůh mi je rozhodně nezjevil. Ten se se mnou nebaví. Nestojím mu za to. Všechno to vím samozřejmě od Lucy. Známe se spolu daleko více, než tušíte. Nehodí se však, abych o tom vyprávěl podrobnosti. Proto se také nedozvíte, jak vlastně Hanka k Lucy přišla a co se dále dělo s Lucy. Vím jen, že se to vše jednou stane. Nebo alespoň s jistou, přesně neurčenou pravděpodobností, tak nějak dít bude. Jenom ta jména budou jiná a časový sled událostí nejspíš také.

 

            Bůh dál ze svého nebeského divanu pozoruje lidské hemžení a baví se, protože opět byla realizována jedna z možností, předpokládaných zákonem pravděpodobnosti. Má nadále stejně rád fundamentalistické  islamisty i ortodoxní židy jako horlivé katolíky, asketické kalvinisty, vyrovnané budhisty, živelné uctívače posvátných afrických zvířat či rozpustilé ateisty, kterým není nic svaté. Miluje i staré prostitutky, umírající na AIDS ve smrdutých kanálech plných potkanů, protože je už dávno vyhodili z posledního špinavého bordelu kdesi na předměstí. Miluje i homosexuály dojemně toužící po registrovaném partnerství i vrahy, zmítající se ve smrtelných křečích na elektrickém křesle i zrádce, houpající se na oprátce  s vyplazeným jazykem a  penisem ztopořeným poslední erekcí. Ze všech lidí má však nejraději Mary Ann. Nejen proto, že je pořád ještě kočka, ale hlavně proto, že si vystačí se svým Béďou a nepodlézá mu. Je rád, že genetičtí inženýři už zastoupili jeho staré líné anděly a dokáží vytvořit takové inteligentní superkrásky. Na to by se jeho andělé nikdy nezmohli. A on sám? Kdepak, Bůh je nakonec jenom jeden, ať už ho lidé nazývají Alláh, Jupiter, Zeus, Perun nebo třeba Kálí. Nezáleží ani na tom, jaké má pohlaví. Stejně od dob Diových mu na sex nějak nezbývá čas či spíše chuť. Čas by se nakonec nějaký našel, je přece všemohoucí. Ani ti roztržití matematici, kteří uctívají zákon pravděpodobnosti vlastně netuší, že on sám a zákon pravděpodobnosti je vlastně jedno a totéž. Nevědí, že ho víc než sex baví pozorovat, která s pravděpodobných možností bude na světě právě realizována. Život je zkrátka jen takový řetězec náhod. Tak tomu bylo odedávna a bude navěky.  

            Jen snad Lucy tuší, kdo On doopravdy je.  Stejně ho už dávno přestalo bavit si hrát na Boha. Lucy ho však neprozradí, na to je příliš chytrá. To by jistě  poznal ten, kdo by našel odvahu se zpříma zahledět do jejích překrásných očí. Její krása a moudrost je však příliš tajuplná a záhadná, jako úsměv Mony Lisy, takže by z nich stejně nic nevyčetl. Lucy  dobře ví, že by pak lidem musela Boha nahradit, kdyby jim ho vzala. Potom by ale přišla o své soukromí a neměla by čas na lásku, když by musela milovat tolik lidí božskou láskou. A už vůbec by jí nešel boží hněv. Na to zkrátka ta holka není stavěná, třebaže je velmistr reiki.

            Tak to bude opravdu konec našeho vyprávění. Lucy totiž někam zmizela. Neznámo kam. Možná, že se zase někdy někde objeví. Možná v jiném čase. Kdo ví?