Příběh třetí

 

Děravé myšlenky

 

            Si Mil stojí u pásu a jen tak tak stačí připevnit těžkou součástku, než mu pás podá další. Jednou se mistra zeptal, proč tu práci nedělají roboti.

            „Co by jste pak dělali vy? Pochcípali by jste hlady,“ zní odpověď, kterou přeci mohl čekat.

            Kručí mu v břiše hlady. To není nic nového. Od dětství si už na mírný pocit hladu zvykl. Bývalo prý hůře, jak mu vždy opakuje maminka.  Už, aby tu byla siréna a šlo se na oběd. Povinná rozcvička před jídlem. Aspoň si trochu protáhne záda. K obědu jako vždy, trocha rýže. Politá je něčím, čemu se říká omáčka. Je to však spíše řídká polévka, snad z vývaru nějakých kostí. Nevoní zrovna vábně, ale když je hlad, tak chutná vše.

            Po obědě mu mistr oznámil, že dnes je u pásu naposledy. Zprvu se lekl. Kopat někde venku za každého počasí je daleko horší práce.

            „Máš nějakou vlivnou přímluvkyni,“  zašklebí se mistr.

            Určitě China, kdo jiný by chtěl a zejména mohl se za mě přimluvit.

            „Budeš jezdit s ještěrkou. Tak mi neudělej ostudu, chlape,“ poplácá ho mistr po zádech a už se netváří tak kysele.

            Večer tu radostnou zprávu sdělil mamince. Měla velikou radost. Jako by vyhrál ve sportce. To se mu však rozhodně přihodit nemůže, protože na nějaké sázení jim nezbývají peníze. Nová práce bude  lépe placená a také si může sem tam odpočinout. Dvanáct hodin u pásu, pořád dělat to samé a nemoci si ani odskočit, není žádný med.

            „Musím sehnat nějaké maso, abychom to mohli oslavit,“ s jiskrou v oku, jakou už dávno u ní neviděl, mu oznamuje maminka.

            Ve Východní Soleji je v obchodech pro normální lidi, jako jsme my, jen mleté maso. Není však každý den a stojí se na něj dlouhé fronty. Stejně nikomu nedají víc než kilo. Maminka však kupuje maximálně půl kila, abychom vyšli s penězi. Ještě před pěti lety bylo u nás maso jen na lístky. Každý však dostal svůj příděl a ani fronty nebyly tak dlouhé. Maminka říká, že za jejího mládí neměli doma maso třeba půl roku a i chléb byl velkou vzácností. China mi často nosí ovoce. Beru ho domů sestře a mamince. Maminka říká, že takové ovoce nikdy neviděla a ať si ho sníme se sestrou. Jsme mladí a potřebujeme vitaminy. Na ní prý už nezáleží. Je chudák  pořád taková utrápená. Nevím, zda je maminka ráda, že se s Chinou kamarádíme. Říká, že to není dívka pro mě. Nikdy však neřekla, že by China nebyla moc hodná holka.

            Dnes jsme šli zas na nějakou slávu. Nás závod navštívil náš Velký milovaný vůdce. Vyfasovali jsme nové montérky a museli jsme všichni křičet z plných plic: „Hurá“.

            Velký vůdce do mikrofonu řekl: „Čest práci, soudruzi“ a pokynul nám.

            V průvodu Velkého vůdce jsem zahlédl Chinu. Spiklenecky na mě mrkla. Co tam asi dělá? V takovém… Vůbec se mi nepodařilo dokončit myšlenku. To se mi teď stává moc často. Proč asi?

                        Vílo mých šťastných chvil,

                        na bílém obláčku pluješ,

                        mou duši ubohou utěšuješ.

                        Z obláčku se stal temný mrak,

                        Tebe chce uchvátit lítý drak.

                        Lepí se na něj žluté hvězdičky,

                        jak na má stehna varlat kuličky.

                        Stehna  zpocená, obloha rudá,

                        jak vlajka, co ve větru rudě vlaje,

                        vítr je  mrazivý a nikdo nedutá.

 

                        Křičet bych chtěl a Tebe políbit,

                        srp hodit na pole, maminku nasytit,

                        kladivem udeřit draka do tlamy.

                        Drak je však vysoko, létat už neumím,

                        možná se naučím, od ptáků pochytím,

                        kdy to však bude, to Ti teď neslíbím.

                        Až jednou vylétnu, pro modré z nebe,

                        Tebe pak obléknu do blůzky z nebe.

 

                        Rudou si namažu svou hubu pihatou,

                        tak jako Indián, co vytáhl do boje.

                        Sekeru vykopal a lumpy postřílel,

                        křepčí teď nad ohněm a opéká si

                        šťavnatý biftek z otylých lumpů těl.

                        Ve vlastní šťávě, budu je smažit,

                        kdyby se snažili vlásek Ti zkřivit.

 

                        Teď se jen zbaběle krčím v noře králičí,

                        nevystrčím hlavu, když zmije zasyčí.

                        To se jen holedbám a vzlétnout se bojím,

                        nejsem prý dravý pták a výšek se děsím,

                        jímá mě závrať, když ke hvězdám hledím.

                        Nelétej vysoko, vílo má líbezná,

                        jsi mnohem krásnější než bílá princezna.

                        Už mě dál netrap a dolů se podívej,

                        jsem jenom mravenec, co pachtí se

                        na stavbě století, dře se tu a těší se,

                        že jednou za Tebou, do nebe poletí.

                        Sestup dolů, do mé náruče,

                        u mne Ti drak ublížit nemůže.

 

            Když mně vypadne myšlenka, tak mi napadají takové  verše. To je zajímavé. Ta víla je China. Ale kdo je ten lítý drak a co je to ten temný mrak? Na to si nedokážu vzpomenout.

            K obědu jsme k rýži dostali i malou šišku z mletého masa a nějaké housky. I omáčka byla hustší. Prý na počest návštěvy našeho Velkého milovaného vůdce.

 

                        Z těch mraků padají velké šišky,

                        šišky jak housky se salámem,

                        v tu ránu už je s hladem ámen.

                        Vůdci však zmizeli ve břiše,

                        na nás zbyl jen olej do stroje,

                        co je v sudu dole v kotelně.

                        V kotelně je alespoň teplo,

                        teplo, jak ve Tvé náruči,

                        ve které břicho nekručí.

                        Vůdcův břich roste, smrdí, mohutní,

                        zachraň se, než Tě ten bachor pohltí.

                        Dusí mě moje myšlenky,

                        co hledají Tobě pomněnky,

                        pomněnky modré jak nebe,

                        proč musím myslet na Tebe?  

           

            Přál bych si Chinu ochraňovat, pomáhat jí, být jejím rytířem. Zatím však ona spíš pomáhá mně. Pořád mi něco nosí. Já jí tak maximálně chudobky. Stejně z nich má velkou radost, jako by to byly růže nebo orchideje.

            Jestli pak budu moci někdy koupit Chině růži? Moc by si ji zasloužila. Moje maminka také. Plakala by však, že stála moc peněz. Větší radost by jí udělal teplý voňavý bochníček chleba. Chině bych koupil i orchidej. Stejně ale nevím, kde vlastně rostou. Určitě voní jako China. Nevím jak voní orchidej, ale China voní nádherně, přímo božsky. Miluji ji. 

            Když jsem se svěřil Chině, jaké mě napadly verše a že nevím, kdo je ten lítý drak, tak měla hned pohotovou odpověď: „Drak je přeci náš Velký milovaný vůdce. Můj strýček…..“

            Smála se jak poletující sýkorka a vůbec si nepamatuji, co ještě říkala o svém strýčkovi. Když si chci na to vzpomenout, tak se mi může hlava rozskočit bolestí. Je to  všechno strašně divné. To myslela vážně, že Veliký vůdce je její strýček? To ani nemohu mamince říci. China nikdy nemluvila o své rodině, ani neříkala, co vlastně dělá.

            Pak ještě říkala: „Temný mrak je přece naše strana…. , miláčku.“

            Co to vlastně říkala o naší straně? Na to si také nemohu vzpomenout. Když na to myslím, rozbolí mi zas hlava jako střep.

            Ptal jsem se maminky, co si vlastně myslí o našem Velkém milovaném vůdci.

            „Velkého milovaného vůdce musíme všichni milovat. Nemilovat ho, by byl smrtelný hřích. Proč se na to ptáš?“ nevypadala však tak, jako by mluvila o někom, koho má ráda.

            V očích jsem jí viděl jen smutek a strach.

            „Jen tak, mami.“

            Nemyslím, že se moc uklidnila, ale již o Velkém vůdci nemluvila. Mám  vůbec rád Velkého vůdce? Bojím se ho? Nevím. Co znám Chinu, tak se mi zdá, že je to také jenom člověk. Ale rád ho asi nemám. Rád mám Chinu. Miluji ji. Proč jsem jí to ještě neřekl? China říká, že jsme jen kamarádi. Ale říká mi miláčku. Proč asi? Je taková záhadná.

            Tatínka už pět let nemáme. Zabil ho v lomu kámen. Byl už tak zesláblý, že nestačil utéci. Maminka na něj pořád vzpomíná. Když však o něm začne mluvit, tak se hned rozpláče.  Jsme s maminkou a sestrou sami. Hlavně, že už si vydělávám. To mamince moc pomáhá. Říká, že teď už se máme dobře.

            Zeptal jsem se  maminky, zda se jí také stává, že si nemůže na něco vzpomenout. Ví, že to věděla, musí na to pořád myslet, až jí z toho rozbolí hlava. Zkrátka, jako by měla takové nějaké děravé myšlenky.

            „Synáčku, to máš z toho, že moc přemýšlíš. Myšlení nech pánům soudruhům. To není nic pro chudé lidi. Ještě se přivedeš do maléru. Mám o tebe starost. Jsi po tatínkovi. Kdyby pořád nepřemýšlel, nemusel jít pracovat do lomu. V továrně byl aspoň v teple a tolik se nenadřel. Byl slabý na plíce. Mohl tu s námi ještě být. Chudák. To jeho myšlení nás přivedlo do neštěstí. Hlavně, prosím tě, nikomu  neříkej, co si myslíš. Ani nejlepšímu příteli ne.“

            Co by asi maminka řekla na to, že se chci na své děravé myšlenky zeptat Chiny? Určitě  by mi to zakázala. Možná by se jí i z leknutí udělalo špatně. To ještě neví, že náš Veliký milovaný vůdce je asi její strýček. To by chudák maminka určitě nepřežila. Pak by se teprve o mě bála.   

            Svěřil jsem se Chině, že mám takové děravé myšlenky. Zamyslela se a pak řekla, že už asi ví, čím to je. Mluvila o nějaké vakcíně a o nějakém počítači, který nás řídí. Vůbec jsem jí nerozuměl. Ani si nepamatuji, co přesně říkala. 

 

                        Jiskřičko mé naděje,

                        kvítku můj slaďounký,

                        říčko moje bystrá,

                        vodičko má čistá,

                        poupátko mé chytré,

                        koťátko mé bystré,

                         jak jsi jenom zjistila,

                        co nás všechny dusí?  

                        Tlustý orangutan rudý,

                        rozumu prý nepobral,

                        ale svobodu nám vzal.

                        Ta ošklivá  gorila,

                        všechny nás jen dusí,

                        do mozku nám vsadila

                        hnusnou velkou  žábu.

                        Rudou hnusnou žábu,

                        co čistý pramen dusí.

                        Na prameni žábu,

                        princezna má chytí,

                        přiváže mě k sobě,

                        hebounkou svou nití.

                        Budem spolu spáti

                        v pavoučí té síti.

                        Vakcínou tou zrádnou,

                        krev mou otrávili,

                        myšlenky mé smělé

                        navždy uvěznili.

                        Tělo moje mladé

                        hladem umořili.

                        chleba nedali,

                         práci přidali,

                        na slavnost spěchali,

                        mne tu nechali.

                        Jsi tu se mnou lásko,

                        vědmo moje moudrá,

                        proč Ty jsi jen na mě,

                        tak milá a hodná?

 

            „Cos mi to vlastně chtěla říct o těch děravých myšlenkách? Vůbec tomu nerozumím. Napadají mě jen ty verše. Kdo je to ten tlustý rudý orangutan?“

            „To je přeci můj tlustý … strýček, miláčku.“

            „Kdo je ta ošklivá gorila?“

            „To je přeci naše neomylná strana, moje zlatíčko. Bohužel i moje. Promiň, miláčku.“

            „Co ta žába na prameni?“

            „To je centrum ideové čistoty. Takový mikročip, co máš v sobě. Mikropočítač, který cenzuruje tvé myšlenky a když tě napadne pravda o mém strýčkovi a naší straně, tak tvé myšlenky jednoduše přeruší. Víš?“

            „Nevím. Nemám přeci v hlavě nějaký počítač? To bych o tom musel něco vědět?“

            „Nemusel, dávají ho všem při očkování. Už tomu rozumíš?“

            „Nerozumím, ale věřím ti, Chino. Ve škole jsme se nic o počítačích neučili. Prý je to buržoazní pavěda. Ale počítačů i robotů je u nás v továrně plno. Jenom jsem nevěděl, že se mohou usídlit i v člověku.“

            „Tak, teď už to víš.“

            „Promiň, už musím domů. Musím si to všechno nechat projít hlavou. Zítra se uvidíme, viď?“

            „Jasně.“

            Celou noc jsem se jenom převaloval. Maminka měla strach, že jsem nemocný. Musel jsem pořád myslet na to, co mi řekla China. Pořád jsem si to neuměl v hlavě srovnat.

 

 

                        Ty chráníš mě, má lásko,

                         jak lvice své mládě.

                        Proč já nejsem hrdým lvem,

                        s hřívou zvířat králem?

                        Ten, co hravě zadáví

                        zlou gorilu rudou?

                        Rudou, jak ta vlajka, co zlověstně kyne,

                        popravčí četě povely vydává,

                        kulky velí nabíjet a vesele si zpívá,

                        zpívá si ve větru mrazivém

                        a mě na záda chladný vítr fouká,

                        záda mě děsně bolí, protože se hrbím,

                        před soudruhy, co křičí a Píseň práce pějí.

                        Podáváš mi ručku svoji něžnou,

                        zvedáš mě z prachu pro zbabělce,

                        co si nezaslouží polibek,

                        který odvahu mi dodá,

                        pohlédnu pravdě do očí

                        a s gorilou se utkám.

                        S gorilou budu zápasit

                        a z klece se vysvobodím.

                        Proč zavřen jsem v pevné kleci

                        a gorila nám kyne z tribuny?

                        Gorila zdraví "čest práci"

                        a dřina na nás zbyla.

                        Dřeme do úmoru a gorily

                        jen vzdávají práci čest.

                        Podívám se gorile zpříma do očí.

                        Ty na mě s láskou pohlédneš

                        a maminka strachy omdlí.

                        Až v ringu budu prohrávat,

                        ty s ručníkem hned přiskočíš,

                        podáš mi ruku na pomoc

                        a netvora ručníkem udusíš.

                        Není to ručník, je to tvé ňadro překrásné,

                        co k životu mě probudí,

                        až plamínek můj pohasne.

                        Proč do hlavy  mi hrabeš

                         pro tu žábu hnusnou?

                        Nevím,  jak  žáby do hlavy se dostaly,

                        nevím, co děje se to s námi,

                        když chleba i hrdosti jsme se vzdali.

                        Hrdost jak holka povětrná

                        na nebi tančí u tyče,

                        Bůh se v baru opíjí a potykal

                        si s Ilijičem Leninem.

                        Z provazců deště dělný lid oprátky plete,

                        šibenici stlouká úderník

                        a mně na ní slavnostně věšejí.

                        Mám se prý z toho radovat,

                        že tak spravedlivý je pracující lid,

                        když hodlá mě jen oběsit.

                        Truchlit pro mě budou jen nepřátele lidu

                        a dělnická třída se bude radovat.

                        Soudruzi zahrají do tance,

                        z břicha mého si parket udělají,

                        častušky sborem zapějí

                        a ještě po mé smrti,

                        hubu mi svorně rozbijí.

                        Píseň práce jsem s nimi nechtěl pět,

                        tak si to se mnou vyřídí.

                        Zatočí se mnou po bolševicku,

                        už na krk mi vážou pevnou smyčku.

                        Ty na bílém obláčku přijíždíš,

                        klesáš z těch výšin níž a níž.

                        Gorily sama rozháníš,

                        za ruku si mě odvádíš.

                        V baru chlastáme s Pánem Bohem

                        a také s Vladimírem Leninem.

                        Nebe je rudé, hvězdy pěticípé,

                        nikoli modré, jak slibovala babička.

                        Rudí námořníci hrají pochody

                        a andělé zpívají Internacionálu.

 

            Ještě, že už nedělám u pásu. Byl jsem v práci úplně mimo. Nemohl jsem se dočkat Chiny.

            „Myslíš, že  mě dokážeš zbavit té hnusné žáby? Vyndáš mi z mozku ten počítač? To centrum ideové čistoty?“

            „Ten mikropočítač nemáš v hlavě. Je někde v tvém těle a napojil se na tvůj nervový, cévní a lymfatický systém. Není to nějaké kovové monstrum, ale jen nukleové kyseliny. Nezbavím tě toho počítače, ale snad budu umět zařídit, aby necenzuroval tvé myšlenky. Ten mikropočítač totiž umí daleko více. Sleduje tvé fyziologické funkce a dokáže ti aplikovat různé látky, které buď působí jako lék nebo jako droga, která ovlivňuje tvé myšlenky i chování. Když jdeš na očkování, dostáváš další informace a další látky.“

            „Tak už na očkování chodit nebudu a bude.“ 

            „To bych ti moc neradila. Okamžitě by na to přišli a buď by tě naočkovali násilím nebo tě dokonce zabili.“

            „Já vím. Mého strýce také vojáci zastřelili, když odmítl jít na očkování a ani se nenechal  dovézt k lékaři.“

            “Tak vidíš, pokusím se to zařídit tak, aby o tom nikdo nevěděl. Snad to zvládnu. Musíš mi věřit.“

            „Budu, Chino.“

            „Jenom nevím, zda ti tím neublížím. To bych nechtěla.“

            „Jak to myslíš?“

            „Někdy je lepší, když člověk žije ve sladké nevědomosti. Myšlení občas bolí. Pravda bývá hořká. Věř mi, nebude to příjemné, až poznáš pravdu o naší straně a o mém strýčkovi.“

            „Ty nemáš ráda svého strýčka, Chino? Maminka říká, že nemilovat našeho Velkého milovaného vůdce je smrtelný hřích.“

            „To je tím, že ho nezná. Lásku k mému strýčkovi máte totiž zakódovanou v genech. Genetičtí inženýři lidem vpravili geny, které lásku k mému strýčkovi způsobují. Už víš?“

            „Nevím. Nerozumím tomu. Ve škole nám říkali, že genetika je buržoazní pavěda. Nevěděl jsem, že u nás se jí někdo věnuje.“

            „To víš,  nesmíš hned věřit všemu, co říkají ve škole nebo v televizi.“

            „Čemu mám tedy věřit?“

            „Sobě! Jenom sobě, Si Mil.“

            „Snad i tobě? Že mě nezradíš, Chino?“

            „To víš, že tě nezradím, miláčku.“

            „Zbavíš mě také těch hloupých genů?“

            „To nedokážu, miláčku. Ale té cenzury myšlenek tě zbavím. Slibuji. Pak už je jen na tobě, abys prohlédl. Věřím ti. Jsi chytrý a máš čisté srdce.“

            Už mi dochází, co mi vlastně China chtěla říci. Její strýček, náš Veliký vůdce, je zlý člověk. Proč by ho jinak China neměla ráda? Vždyť je to její strýček a náš Veliký milovaný vůdce. Proč má být vlastně milovaný, když je zlý a nic dobrého nám neudělal? Opravdu nám nikdy nic dobrého neudělal? Určitě o ničem dobrém nevím. Může vůdce za to, že moje maminka je pořád tak smutná? Může za to, že velice těžko vycházíme s penězi? Může za to, že se mačkáme v jedné komůrce a nikdy se dosyta nenajíme? Možná může i za to, že nám tatínek zahynul v lomu. Může i za to, že zastřelili strejdu, když se nechtěl dát naočkovat? To nevím, ale jistě může za to, že jsme nemohli o něm slyšet pravdu. Za vše může Chinin strýček. Co to ještě China říkala? Hlavně za to může naše strana. Co je to vlastně ta naše strana? Nikdy jsem na jejich tajné schůzi nebyl. Jen z dálky jsem se díval na tribunu a musel s ostatními říkat slova, která nám někdo nařídil křičet. China přeci také byla na té tribuně? China však zlá není. Je to ta nejlepší holka, kterou znám. Je to ten nejlepší člověk, kterého znám. Dokáže  to, co žádný jiný člověk nezmůže.  Jak mi to vlastně China vysvětlovala, že už ví, proč se mi z hlavy ztrácejí myšlenky? Také říkala, že mi toho zbaví. Mám prý v sobě nějaký počítač, který mi dali při očkování. Centrum ideové čistoty tomu říkala. Zdá se mi, že už se mi myšlenky z hlavy neztrácejí. Připadá mi, že mohu volně myslet. Už mi ani  při myšlení nebolí hlava. Mám jen takový pocit, jako bych se probouzel z mdlob. Stále ještě plno věcí nechápu, ale to, co  začínám vnímat, není opravdu nic moc.  Nežijeme šťastni v socialistické zemi. Nekráčíme radostně se vztyčenou hlavou ke skvělým komunistickým zítřkům. Teprve teď si začínám uvědomovat,  kam nás vlastně vede náš vůdce a hlavně celá naše velká strana. China měla pravdu, není to radostné poznání. Je mi z toho všeho na blití.     

            Konečně je tu China. „Tak, jak ti je?“

            „Dobře zrovna ne, ale moc a moc ti děkuji, Chino. Měla jsi pravdu, ale já to unesu. Jenom mi bude ještě chvíli trvat, než vše pochopím. Mám teď v hlavě děsný zmatek. Nemůžeš také zařídit, aby se toho počítače zbavila také moje maminka a sestra i můj kamarád Chij Ho?“

            „Možná, že i mohla. Jenom nevím, zda uděláme dobře. To jsi vlastně ještě vůbec nic nepoznal a už jsi z toho celý rozklepaný. Což až si uvědomíš celou pravdu. Věř mi, nebude to nic veselého. Dokáží to vůbec unést? Nejsou takto šťastnější?“

            „No, šťastní určitě nejsou. To mi věř.“

            „Já vím, víc než si myslíš. Jen si nejsem jistá, zda jim tím pomůžeme. Pravda je opravdu krutá. To sám poznáš.“

            „Víš, potřebuji si o tom všem s někým popovídat.“

            „To snad můžeš i se mnou?“

            „Já vím.“

            „Jak myslíš, začnu u tvého kamaráda Chij Ho.“

            Dnes před polednem začal z ničeho nic Chij Ho křičet na celou halu: „Komunismus je svinstvo! Konec vlády jedné strany! Proletáři všech zemí, vzbuďte se!“

            Jen já vím, že to nebylo z ničeho nic. Když se nedal uklidnit, zavolali sanitku, aby ho odvezla do blázince. Jenže se sanitkou přijela i bezpečnost. Uniformovaní příslušníci i tajní. Chij Ho se vrhl na jednoho příslušníka a začal řvát: „Vy svině. Gestapo zasraný!“

            Pak vytáhl jeden tajný pistoli a zblízka Chij Ho zastřelil. Před zraky celé haly. Prý v sebeobraně.

            Je mi strašně. Rozplakal jsem se Chině v náručí jako dítě.

            „Už všechno vím. Je mi to moc líto. Měla jsem to tušit.“

            „Za to mohu já. Ty se neobviňuj. Já tě k tomu přemlouval. Nezničila jsi ten počítač i mé mamince a mé sestře?“

            „Ne, naštěstí ne. Neboj se, miláčku.“

            „Je to hrozné. Měla jsi pravdu, pravda je opravdu krutá a nebezpečná. Stejně ti moc děkuji, že jsi mě toho počítače zbavila. Mé mamince a sestře ho však raději nech. Neunesly by tu hroznou pravdu. Takhle je jim lépe.“

            Nazítří jsme byli s Chinou sami. Chtělo se mi moc Chinu políbit. Vždy, když jsem byl s Chinou, tak mi tvrdl penis v kalhotách. Teď najednou nic. Vím, že ho k líbání nepotřebuji.

            „Tak se mě přece neboj, miláčku“ a přitulila se ke mně.

            Dlouze a nádherně jsme se líbali, tolik voněla. Tak jemně a přitom opojně. Je moc něžná.

            „Já vím, co tě trápí miláčku. Ale za to ty nemůžeš.“

            Jemně se dotkla mého scvrklého přirození, abych pochopil: „Neboj, to se také spraví. Věř mi.“

            „Já ti věřím, Chino. Také strýček?“ šeptl jsem.

            „Také.“

            „Jsi tak hodná.“

            „Vždyť ty také. Mám tě moc ráda.“

            „Já tebe také miluji,“ moc dlouho jsme se líbali. Bylo to překrásné. Nejkrásnější chvíle v mém životě.

            Možná, že někomu připadá náš bojácný sentimentální hrdina Si Mil jako postava vystřižená z laciného románu ve stylu antisocialistického realismu a že se tu neuměle a vulgárně naturalisticky snažím vylíčit poměry obvyklé v 19. století, ale jaksi naruby. Nemusíte se však ničeho obávat, protože náš příběh se odehraje až za 200 let a v úplně jiné daleké zemi.

            Vždy, když jsem dříve myslel na Chinu, tak jsem si představoval naše objetí. Myslel jsem na to, jak se k ní tisknu, jak líbám její překrásnou hedvábnou kůži, jak hladím a líbám její překrásné tělo. Vzájemně do sebe pronikáme, jsme  jedno tělo a jedna duše. Vždy jsem měl takový pocit, že to, co mám mezi nohama, se mi nevejde do trenýrek, prorazí je a zavrtá se hluboko do mé milované nejkrásnější Chiny. Teď však víc než měsíc vůbec nic. A to jsme se s Chinou čím dál více dotýkali. Mohl jsem rukama hladit, objímat i vroucně tisknout její přenádherné tělo. Jak krásně a něžně mě China hladila. Nic krásnějšího jsem před tím nezažil. Cítil jsem, že jsme už skutečně jedna duše, že mě i China miluje a moc jsem si přál, abychom už byli i jedno tělo. Láska pro mě znamenala už jenom Chinu a China byla má láska. Nepřestával jsem na ni myslet. Bylo to tak krásné a trýznivé zároveň. Měl jsem trému, jakou jsem ve škole nikdy nezažil. Přesto to bylo nádherné. Mohl jsem ji konečně líbat všude, kde jsem chtěl. Bylo příjemné vtáhnout si do úst její jazýček, líbat její překrásné stehno nebo cucat paleček na její překrásné nožičce. Nebo dokonce se přisát a kojit se její láskou z její nádherně zduřelé bradavky.

            Stále jsem však měl takový divný úzkostný pocit, jako by ten balónek mezi nohama nejen nenávratně praskl, ale vcucnul se i někam hluboko do mě. Chtěl se schovat někde v mé duši, v mé hlavě nebo v mém srdci, třebaže měl směle  vyrazit naproti mé lásce a navždy nás spojit. Jsme přeci už jedna duše? Proč už nemůžeme být také jedno tělo? Proč mi mé mužství zradilo?

 

                        Chci jak včela sát Tvůj nektar,

                        má sladká nejkrásnější lásko.

                        Jen Tebe milovat si já moc přál,

                        ve svých tajných nádherných snech.

                        Teď ležím ve Tvém něžném objetí

                        a zradil mě ten, kdo scvrkl se,

                        když do Tebe, má lásko veliká,

                        s mojí touhou proniknouti měl.

                        Touha a zeď, kterou nemohu přelézt

                        Láska a strach, že mi zmizíš.

                        Tvé něžné ruce a mé prázdné tělo.

                        Prázdná hlava mi spadla do žaludku,

                        žbluňkla tam dolů a stále ještě padá.

                        Nevím kam padá a kdy dopadne.

                        Nevím kam padá  a kam až dopadne.

                        Co se stane až tam dopadne?

                        Odpovíš mi má lásko?

                        Ne, neodpovídej, zadus mě svými polibky.

                        Nechci to slyšet, nechci nic vědět.

                        Neodpovídej a jenom mě líbej.

                        Zastav konečně čas a už neutíkej.

                        Už nikdy mi neutíkej.

                        Jsi moje láska, nemohu spát,

                        vzbudil mě sen, zůstaňme ležet,

                        nechoďme ven.  

                        Nechoďme ven, je tam jen zima a prázdno.

                        Prázdno bylo i ve mně,

                        ale Ty jsi ho vyplnila svou láskou,

                        zalepila jsi moji prázdnou duši

                        něžnými slůvky a sladkými  polibky.

 

            „To přece vůbec nevadí, miláčku,“ slyším jako ve snu šeptat Chinu: „Za to ty nemůžeš.“

            „To také ten odporný počítač?“

            „Ano.“

            „Tvůj strýček?“

            „Také. Bude to zas dobré, neboj.“

            Vůbec jsem jí však nerozuměl. Co má nějaký počítač a její strýček společného s naším milováním? Mohou nám sebrat chléb, ale přeci nám nemohou sebrat i naši lásku? China mi jemně  naznačila, že když se mezi její nádherná stehna nechce tomu, co mám mezi nohama, tak tam mohu i prstíkem nebo svým všetečným jazýčkem a vcucnout ty varhánky, co tam má, jako před chvílí paleček a všechny prstíčky jejích překrásných nožiček. Bylo to opojné a sladké, sát její božský nektar z její nádherné studánky a vnořit do ní svůj nenasytný jazýček. Její šťávička chutnala jako ty příšerně dobré čínské houby, které mi China jednou přinesla a které jsem nikdy před tím, ani po tom, nejedl.

            China však nezanevřela ani na to strašně malé, co jsem měl mezi nohama a klidně si to vcucla do své překrásné pusinky a sála a sála, až to pomalinku začalo růst a dříve než to narostlo do dřívějších rozměrů, jsem cítil takové chvění až příjemnou bolest pod břichem. China z toho sála moji teplou životodárnou šťávu, o které jsem si myslel, že se už dávno ze mne ztratila. Naznačila mi, abych nepřestával s lízáním a začala se tak podivně chvět a hlasitě dýchat, vlnit se v rytmu, vzdychat, svírat mě stehny a zarývat do mě své nehtíky. Kapánek to sice bolelo, ale byl jsem nevýslovně šťastný, protože jsem poznal, že i China je šťastná. To jsme opakovali ještě dvakrát a China na můj jazýček reagovala ještě bouřlivěji a hlouběji do mě zarývala své nehtíky a její vzdechy byly ještě hlasitější a pohyby prudší. Do její studánky mezi nožkami se mi podařilo dokonce vložit nejen prsty, ale i celou ruku, až jsem se lekl, když zařvala, že to není slastí, ale bolestí. Řekla mi ale, že to nevadí, že můžu. Bylo to  nádherné. Poznal jsem, že mě  skutečně miluje. Pošeptala mi, že jsem moc dobrý a prý jsme se spolu moc krásně pomilovali.    

            Druhý den ráno jsem se dozvěděl, že osm mých přátel zemřelo na ptačí chřipku. Byli to vlastně všichni moji přátelé, co jsem měl. Kromě Chiny, samozřejmě. Zemřelo i několik lidí, které jsem neznal. Také epidemie ptačí chřipky. Nikde se však nedezinfikovalo. Divné. Když řádila žloutenka a spála, tak se všechno muselo dezinfikovat. V poledne za mnou přišla do práce nečekaně China. Byla taková udýchaná. Takovou jsem ji neznal. Vždy byla v pohodě a když jsem se třásl strachy, tak mě vždy uklidnila. Považoval jsem ji za nejvyrovnanější a nejodvážnější bytost, kterou jsem znal. Nikdy před tím jsem v jejích očích strach neviděl. Za to v očích maminky jsem strach viděl snad pořád. Zdálo se mi, že v maminčiných očích se strach uhnízdil už navždy. Teď i China. Co se stalo?

            China mi vyřídila uvolnění z práce. Ani nevím, jak to udělala.

            „Musíme spolu ihned uprchnout.“

            „Kam?“ zeptal jsem se.

            „To ti pak všechno vysvětlím. Na to teď nemáme čas.“

            „Proč?“

            „Nechci, abys mi také umřel na ptačí chřipku. Vlastně to ani není chřipka.“

            „Co tedy?“

            „To ti také potom vysvětlím, neboj.“

            „Také za to může počítač a tvůj strýček?“

            Jenom přikývla. Nerozuměl jsem tomu, ale uvěřil jsem, že má pravdu.

            „Musím se přeci rozloučit s maminkou a se sestrou.“

            „Chceš jim přidělat starosti? Nebylo by to k ničemu dobré. Až budeme v bezpečí, tak jim podáme zprávu. Neboj. Teď by se o tebe jenom zbytečně strachovaly.“

            „Jim ptačí chřipka nehrozí?“

            „Neboj, nehrozí. Lhala jsem ti snad někdy?“

            „To ne.“

            „Tak vidíš. Už musíme,“  vzala mě za ruku.

            Že by maminka měla starost, je víc než jisté. Jestli se něčeho bojí China, tak maminka… Musel jsem uznat, že zmizet bez rozloučení bude to nejrozumnější. Také jsem Chině uvěřil, že mamince ani sestře ptačí chřipka nehrozí, třebaže jsem vůbec nevěděl proč.

            „Kam tedy vlastně jedeme?“ zeptal jsem se v autě, které China řídila a které jsem před tím nikdy neviděl. 

            „Musíme k severozápadní hranici.“

            Pochopil jsem, že se musíme dostat i přes tu hranici. Díky Chině jsem věděl, že za hranicemi na nás žádní hrdlořezové  nečekají a že tam není zdaleka tak špatně, jak nám líčí ve škole, v televizi i v práci. Nevěděl jsem, zda se  bojí více počítačů nebo svého strýčka. Jedno jsem však věděl určitě, China se bojí především o mě. Teprve pak má možná trochu strach i o sebe.

            Po setmění nás stavěla jedna kontrola za druhou. Jednou policie, pak zas vojáci. S některými to China vyřídila rychle a jeli jsme dál. Někteří nám však důkladně prohledali celé auto, prohlíželi i motor a rezervu. Cesta byla čím dál horší. Jedna díra za druhou. China musela jet krokem. Nebyly zde ani patníky jako u nás. China rozhodla, že se raději trochu prospíme a vyrazíme až za úsvitu.

            Zdřímli jsme si jen na dvě hodinky. Chtěli jsme se pomilovat, ale nějak nám to nešlo. Bylo to jen krátké a China nedosáhla toho, čemu říkala orgasmus. Řekla, že jsme oba nervózní a že to vůbec nevadí. Až budeme v bezpečí, tak se užijeme, jen abych se nebál. Neustále mi dodávala odvahu, ale věděl jsem, že i ona má strach. Určitě ví daleko více než já, jaké nebezpečí nám hrozí. Už jsem se necítil jako její ochránce. Vlastně ani nikdy předtím jsem si tak nepřipadal.   Bylo tomu právě naopak, China neustále chránila mě, tak jsem už nevyzvídal.

            Po rozbřesku jsme teprve viděli, jak je ta silnice špatná. U nás nebyly sice silnice moc dobré, ale to, po čem jsme jeli, snad ani nešlo  nazvat cestou. Obdivoval jsem Chinu, že se vůbec dokáže orientovat. Řekla mi, že kdybychom neměli satelitní navigátor, tak už jsme dávno zabloudili a bez stabilizátoru bychom se již dávno zřítili se skály. Byli jsme totiž vysoko v horách. Nevěděl jsem, co to je satelitní navigátor a ještěrka stabilizátor také nemá. China mi opět řekla, že mi to vysvětlí a naučí mě s nimi pracovat až budeme v bezpečí. Nevěděl jsem sice přesně, před jakým nebezpečím a kam utíkáme, ale  věřil jsem jí.

            Bylo mi moc divné, že jsme neviděli na polích pracovat žádné venkovany. Všude jen vojáci a policisté.

            Když jsem se na to zeptal Chiny, tak mi jen řekla: „Jsme už v pohraničí a je divná   doba.“

            Co tím myslela jsem nepochopil. Zdejší krajina sice byla krásná a pestrá jako šátek, který maminka dostala ještě od tatínka a nosila ho jen při slavnostních příležitostech a když si ho brala, tak vždy měla  slzy v očích a byla tak nějak podivně smutná. Asi jako moje překrásná China, která jindy byla veselá a vždy z mé hlavy svým úsměvem vyhnala všechen strach a chmury, ale dnes se jí to  nedařilo a na dně mé duše ten strach z neznámého stále zůstával. Myslel jsem na maminku a na sestru, ale Chině jsem věřil a sdílel jsem tu naši společnou naději, že bude lépe.

 

                        Slzy, co nezavlažily rýžová pole

                        a ptáček pak zhubl a pošel hlady,

                        slzy, slané jako polévka v kantýně,

                        kde sytila mě vzpomínka na Tebe,

                        slzy, co vyplakala doma maminka,

                        když nevěděla, co nám dá k večeři.

 

                        Večer mi chutnal dotek Tvé ručky,

                        kterou mě držíš nad šedou skálou.

                        Šedou, jak beznaděj hladových žen,

                        šedou, jak smích hubených holčiček,

                        šedou, jak nástěnka naproti záchodu.

 

                        Ze záchodu páchne lyzol a udavač,

                        strach usedl vedle rudého pavouka,

                        který tu lapil do sítě poslední naději.

                        Naději, co v nás umírá jako poslední,

                        mi vrátily Tvé žhavé noční polibky.

 

                        Ztrácejí se s ranní mlhou nad údolím,

                        nad smutnou horou vyšel Tvůj úsměv,

                        co přilétl zahřát mé prokřehlé prsty,

                        abych mohl pohladit Tvé krásné stehno.

                        Stehno, krásné jako zamilovaná srnka,

                        která se po ránu vydala na poslední pastvu..

                        Snad to nebylo naše poslední milování?

                        Řekni, že nebylo. Prosím, má lásko.

                                    

            Nutně jsme potřebovali dotankovat do auta vodík. U pumpy nás však velice stroze odmítli. Prý nesmějí nikoho natankovat mimo policie, armády a nákladních aut. Ani China s nimi nic nesvedla. Řekla mi, kde přesně jsme a zeptala se, zda zde nemám nějaké známé. Vzpomněl jsem si na jednoho strýce a jednoho kamaráda, který se sem s rodiči přestěhoval, když jeho otce vyhodili z práce. Zde mu práci nabídli a zajistili ubytovnu pro celou rodinu. Najít  je, se nám, díky  navigaci, sice zanedlouho podařilo, ale dozvěděli jsme se, že oba včera zemřeli na ptačí chřipku a jejich rodiny nám se sháněním vodíku nepomohly. Nejspíš se nás bály.

            Nakonec u další pumpy China vedoucího ukecala a vodík jsme doplnili. China neustále pracovala s počítačem a chtěla se připojit na nějaký internet. Nevěděl jsem, co je to internet a jak se k němu může  připojit, ale China mi opět řekla, že až budeme za hranicemi, tak mi to vysvětlí a naučí mě i pracovat s počítačem.

            Pak nás zastavila už asi dvacátá policejní hlídka. Bylo jich dokonce šest a byli i na naše poměry dost hrubí. Všechny ostatní hlídky nás pustily dále, ale tito si chtěli nechat i naše auto. China s nimi nic nesvedla. Řekla, že jich bylo moc a neměli jsme šanci se s nimi utkat. Přitakal jsem, že to bylo rozumné, třebaže jsem si dovedl Chinu představit, jak se rve s policajty.

            China řekla: „Ani nevím, zda byli praví nebo ne, ale vyjde to nastejno.“

            „Nevěděl jsem, že mohou být i falešní policajti?“

            „Falešného toho v této zemi je mnohem více. To nevíš, miláčku? Ale neboj se, už za chvíli tento absurdní svět bude pro nás jen nepříjemnou vzpomínkou.“

            „S tebou se nebojím ničeho.“

            „Nebuď smutný, že jsme přišli o auto, na hranice je už jen pět kilometrů, to snadno dojdeme. Hlavně, že mi nechali moji kabelku a počítač.“

            O tu kabelku a počítač se však China tvrdě dohadovala. Mě nejvíce mrzelo, že jsme v autě nechali její velkou tašku. Teď bych ji nesl a byl bych Chině alespoň něco platný.

            Už nás kontrolovali jenom vojáci pohraniční stráže. Byli ještě přísnější než hlídky, které nás kontrolovaly, když jsme jeli autem. Konečně jsme viděli hraniční závoru.

            Pak mě China vzala za ruku a šeptla mi: „Máme to za sebou, miláčku.“

            Proč za námi běží ti vojáci? Co se stalo? Krásná tvářička mé milované Chiny mi mizí v dáli. Promítají mi nějaký zrychlený film z mého dětství. Tvář Chiny se proměnila v jasné světlo. Kam mě to světlo láká? Zhasni tu baterku, Chino. Nevidím tě. Chci za tebou…..  

            Jeho život se mu promítl v jediné sekundě. Nebyl moc šťastný, ale prožil dvě šťastné chvíle. Noc, co se s Chinou milovali a pak tuto chvíli. Škoda, že už poslední. Teď teprve pochopil, co mu China chtěla říci. To, co se učil ve škole, je všechno jedna velká lež. Vše je úplně jinak. Jen v jednom měli ve škole pravdu. Po životě už není nic. Smrt je konec. Ten přišel právě teď. Tolik nevhod. Teď, když měl přijít opravdový život. Opravdový život s Chinou. A místo toho nic. Smrt, která znamená opravdové definitivní nic.

            To je to jediné, co jsi mi nikdy neřekla. Na tom nic nezměníš ani ty, Chino.