Hříšky zbožného otce vlasti

 

         Psal se rok léta Páně 1323 a můj otec mě poslal k francouzskému králi Karlovi, abych si osvojil vybrané způsoby a nerostl v Čechách jako dříví v lese. Nebyl s tím žádný problém, protože francouzský král měl za ženu tátovu sestru Marii. Kdo by se také mohl o chlapce lépe postarat, než jeho vlastní teta? Byl totiž nejvyšší čas, brzy dovrším  sedmý rok a vůbec  nevím, co obnáší galantní chování k ženám a jakým způsobem mohu získat jejich srdce i jiné části svůdného dívčího těla. Když už se má synek seznamovat s ženskými vnadami a vůbec si osvojit společenské vystupování, které je pro diplomatická vyjednávání nezbytné, tak k tomu potřebuje nějakou lepou děvu. Nehodí se, aby se princ zahazoval s nějakou, byť i vnadnou, a jak vy říkáte  sexy, komornou, a tak se otec rozhodl, místo nějakého dárku, oženit mě s dcerou svého strýce krále Karla,  Blankou. Blanka byla skutečný dáreček, mně nejmilejší. Poupátko mé milované. Ona se sice jmenovala původně Markéta, ale všichni jí říkaly Blanka. Po té, co  jsem ji pojal za ženu, tak jí začali říkat Blanka z Valois, takže každý věděl, že jsem ji sbalil ve sladké Francii. Přesněji řečeno, byla mi nabalena. Mohl jsem však dopadnout daleko hůř, Blanka docela ušla. Proč říkám ušla? Byla fakt moc pěkná. Kdo si totiž myslí, že princezny jsou jen krásné, tak jich asi moc neviděl. Blanka ale byla opravdu pěkná. Milovali jsme se, samozřejmě nejprve platonicky. Taky v sedmi letech jsme k jinému způsobu lásky neměli ty správné hormony. Navíc jsem neměl o nějakých hormonech ani páru, protože v církevních ani v soukromých školách pro hlavy pomazané neměli sexuální výchovu, ale tloukli nám do hlavy jen takové nezáživné scholastické poučky. Přesto jsem se učil docela rád, což bylo s podivem, protože můj  otec se neuměl ani podepsat. Pokládal to totiž za zbytečnost, když už si pořídil pečetní prsten. Dokonce ani král Karel  psát neuměl a to se  pokládal za vzdělance. Musím však říci, že na mém vzdělání nešetřil. To se však nedá říci o   mém  švagru Filipovi, který po něm francouzský trůn podědil a byl děsný škrob a lakota největší.

         Karel bylo mezi lepšími lidmi ve Francii vůbec oblíbené jméno, i můj první tchán se tak  jmenoval. Nevím sice proč se jim princ Václav, to jako  já, zdál málo nóbl, ale král Karel se rozhodl, že mě dá biřmovat a při té příležitosti mě přejmenují také na Karla. Mě to sice moc nesedlo, ale slíbil jsem alespoň patronu země české, svatému Václavovi, že pokud mi dopomůže k české koruně, tak ji dám udělat úplně novou a  na jeho počest ji nazvu svatováclavskou. Bude tak  krásná, že mu ji budou nejen všichni králové, ale i všichni svatí, závidět. Když jsem učinil tento slib, tak jsem zapomněl na to, že jsem kdysi býval Vašek a slyšel jsem už jen na jméno Karel.

             Učil jsem se francouzsky, to vůbec nejraději, protože mě učila Blanka, ale také německy, italsky a jako správný vzdělanec samozřejmě i latinsky. Ze všech mých učitelů jsem měl nejraději Piera de Rosier. Vlastně to ani nebyl učitel, třebaže jsem se od něj nejvíce naučil. Pier byl opatem  kláštera ve Fécampu a biskupem z Arrasu a především mým přítelem. Učil mě nejen moudra, která  v knihách nenajdete, ale naučil mě milovat i víno, ženy a zpěv. Žádný správný diplomat se totiž bez těchto dovedností neobejde. Sice mi šerm docela šel, ale diplomacii jsem přeci jen považoval za daleko účinnější zbraň než je meč a kopí. Pochopil jsem, že co je krásné a činí člověka šťastným, nemůže být přeci hříšné, jak mě učili jiní kněží. V tomto se tedy Pier shodl s mým otcem, třebaže jinak neměli ti dva cokoli společného.   

             Po té, co zemřela nejen má teta, ale zejména její hodný muž, král Karel, tak to už nebylo na francouzském královském dvoře jako dřív. Můj lakotný švagr Filip žil v přesvědčení, že jedno kuře má šest velkých stehen a tak musí dvěma lidem, tím myslel mě a Blanku, bohatě stačit na celý týden. Správný křesťan se přece má každý pátek postit a vyčistit si útroby od zahnívajících pokrmů, které mu milostivě neposkytuje ani tak Bůh, jako spíše jeho lakomí příbuzní, kteří si je musí nejprve utrhnout od svých vznešených úst. Dívkám už přejídání vůbec nesvědčí, protože si musí udržovat přitažlivou štíhlou linii. To si vůbec nevšiml, že jeho sestra Blanka je štíhlejší než proutek, jelikož se všichni dvořané snažili, aby se k jeho vznešeným uším nedoneslo, že je Blanka značně neduživá a může se snadno státi kořistí zákeřných souchotin. Blanka se mi stále moc líbila, ale s tím štíhlým pasem to fakt nemusela přehánět. Královští rodiče potřebují  zdravé a silné děti a tak královna potřebuje fortelnou postavu. To mi došlo teprve po té, když jsem si vybíral čtvrtou ženu, ale nebudu předbíhat.

         Tou dobou jsem ještě nedokázal ocenit, že můj trénink v půstech, nejen pátečních, mi jednou zachrání život a tudíž bych měl být svému lakotnému švagru vděčný. Ale po pořádku. Kromě Blanky mi na francouzském dvoře nic netěšilo a tak jsem docela uvítal, že  si na mě vzpomněl můj otec, král český a rytíř evropského formátu, Jan Lucemburský a povolal mě na svůj dvůr do Lucemburku, abych se tam přiučil něco z diplomacie. V Paříži se prý stejně nic kloudného a pro život potřebného nenaučím. Možná, že váš otec by byl hrdý na to, že jeho syn ve třinácti letech navštěvuje na věhlasné univerzitě v Sorboně přednášky nejen z teologie, ale i z filosofie, můj otec to však pokládal za zbytečné. V Lucemburku se mi docela líbilo, protože tam se mnou pobývala i Blanka, jakožto má zákonitá manželka. Také jsme tam dostávali mnohem lepší jídlo a nikdo nám nic nevyčítal. Docela mě mrzelo, když jsme se museli vrátit do Paříže. Těšil jsem se pouze na Piera. Co jsme se neviděli, pořídil si už kardinálský klobouk. Pravil, že jsem zmužněl i zmoudřel a pokud se nezapletu s nějakými povětrnými ženštinami nebo nepropadnu pití vína, tak se určitě brzy stanu císařem.

         Opáčil jsem: „Za to ty se dříve staneš papežem a nezabrání ti v tom ani tvé milostné pletky s ženštinami pochybných mravů.“

         Oba jsme se tomu srdečně nasmáli, aniž jsme tušili, že se naše vzájemné věštby jednou vyplní. Naštěstí jsem se na Filipově dvoře moc neohřál. Stejně nebylo čím, protože Filip šetřil s každým polenem. 

         Dříve než jsem dovršil šestnácti let, si totiž opět na mě vzpomněl můj otec a poslal mě na jih vstříc novým dobrodružstvím. Myslím tím samozřejmě dobrodružství spíše válečná než milostná.

         Řekl mi: „Synu, jsi už dost silný na to, abys s mečem v ruce hájil mé zájmy v Lombardii a začal už konečně dělat něco pořádného, co přísluší muži tvého rodu. Nemůžeš být přece tak hloupý, jsi přeci můj syn, aby ses musel tak dlouho učit, třebaže vím, že tvoji učitele jsou líní a tlustí jako ty sudy vína, z kterých neustále pijí. Dám ti osedlat nejlepšího koně, co z Filipa vyrazím, a hned ráno vyrazíš.“

          Jak pravil, tak se stalo. Dokonce jsem nemusel vyrazit sám, ale hned s celou družinou vojáků, které ranhojiči dokázali natolik vyléčit, aby jim nevadilo, že jim občas chybí nějaká ta ruka, noha, ucho nebo oko. Největší z rytířů, můj chrabrý otec, je totiž uznal za plně bojeschopné a tak nebylo potřeba, aby se nadále povalovali někde na pryčně, obletováni a sváděni nějakými krásnými jeptiškami.

         Švagr nám samozřejmě nedal na cestu více jídla než na dva dny.  To však vůbec nevadilo, protože moji vojáci se dokázali o obživu postarat víc než dobře a tak jsem se měl mnohem lépe než na královském dvoře. Kurníky dokázali vybílit daleko rychleji než liška nebo kuna. Při té příležitosti nechytali jen slepice, ale většinou uchvátili i nějakou tu selskou dcerku a přinutili ji, aby jim byla po vůli. Většinou ji ani moc nutit nemuseli, opeřené slepice a husy nadělali mnohem více křiku než ty dvounohé. Já jsem se však oněch sexuálních radovánek osobně neúčastnil, alespoň zpočátku, a zůstával jsem věren Blance. Ne, že bych byl v tomto ohledu tak nezkušený, Blanku jsem o její panenskou blanku již dávno připravil, ale nějak se mi nechtělo kvůli pomíjivé kratochvíli porušovat Boží přikázání. Pak jsem si ale řekl, že stejně nežádám ženy bližního svého, protože ti sedláci patřili někomu úplně jinému a tak jsem je nemusel pokládat za své bližní. Navíc se před námi většinou ukrývali do vinných sklípků, kde se zpili do němoty, takže nám nemohli sdělit, že se případně jedná o jejich zákonité manželky. Zkrátka jsem si to už tak nebral, neboť jsem věděl, že Bůh vše vidí a kdyby mu to vadilo, tak by mi určitě dal vědět. Jak znám svoji věrnou Blanku, tak jí by to tedy určitě vadilo, ale na rozdíl od Boha, nás nevidí. Když se zvlněná krajina začala zvedat k alpským velikánům, tak se moji vojáci přestali spokojovat s nějakými slepicemi nebo kačenami a čím dál častěji jsme si opékali nějakého toho berana. Beraní kůže se také moc hodila, protože v horách dost přituhlo. Naštěstí dříví bylo všude kolem dost, takže jsme ani zimou nestrádali.

         Spal jsem přikryt beraní kůží a zdál se mi podivný sen, na který jsem pak v budoucnu musel neustále myslet. Na palouku tančila velice vnadná dívka nebo dokonce víla a lákala mě svými vnadami. Teprve později, když jsem spatřil ženu svého mladšího bratra Markétu, mi došlo, že dívka z toho snu, jí byla až nápadně podobná. V tom snu jsem se rozběhl a začal se bořit do močálu, třebaže ta dívka před tím tančila na krásném palouku, plném překrásných květin.

         Na pomoc mi v tom snu přispěchal můj přítel Pier de Rosier a teprve za jeho pomoci se mi podařilo vymanit se ze zrádného močálu. Náš boj s močálem pozoroval i můj otec, který se tam znenadání zjevil, ale vůbec se nesnažil nám pomoci. Když jsem byl konečně z bažiny venku na pevné zemi, objevil se císař Ludvík na koni v plné zbroji a snažil se mě znovu zahnat do toho močálu. Bylo s podivem, že jeho kůň se vůbec do země nebořil. To již přispěchal ke mně můj oř, Pier mi hodil svatý kříž, který se náhle proměnil v meč a já se s Ludvíkem utkal v nelítostném boji. Střídavě jsem měl navrch já, střídavě císař. Opět mi můj otec nepřispěchal na pomoc a jen zdáli jsem slyšel veselý smích Markéty. Pak jsem se celý zpocený probudil a již nikdy jsem se v dalším snu nedozvěděl, kdo z nás dvou v tom nelítostném boji vlastně zvítězil.

         Když jsme překonali Alpy a dorazili do Lombardie, tak jsme se přestali zdržovat s chytáním a pečením nějakých beranů a začali plenit domy počestných měšťanů, napájet se sladkým italským vínem, krmiti se lahodnými pokrmy, připravenými baculatými kuchařkami a obcovali jsme jen s početnými měšťanskými dcerami.

         Jakmile jsme přijeli do Pavie, tak nás měšťané hostili  a sladkými pokrmy krmili naše břichy a ještě sladšími řečičkami krmili naše uši. Byl jsem všech těch sladkostí a lichotek zcela přesycen, tak se mi zastesklo po půstu a tichém rozjímání a vzpomínání na milovanou Blanku. Moji vojáci však raději holdovali nezřízenému obžerství a bujarým pitkám. Nemyslím, že to byl boží trest za jejich hříšný život, ale stalo se jim to osudným. Všichni, kdo nevěděli, že v nejlepším se má přestat, byli do rána bradou vzhůru. Napadlo mě, že za tím není nějaký pobuda, ale někdo vznešeně se tvářící.    Nařídil jsem živým vojákům, aby takového chlapíka chytili a řádně mu na žebříku narovnali jeho křivou páteř, rozžhavenou podkovou pro štěstí vyzdobili jeho pěknou tvářičku a zlámali mu jeho ruce líné. Kadeře jeho navoněné přikrášlili rozžhavenou smolou, vypíchly jeho Jidášské oko a obuli ho do železných španělských bot místo jeho škorní chatrných. Chlapík ani nevyčkal, až ho kluci začnou lámat v kole a po pouhých třech dnech mučení vyzradil, že mu mě otráviti nařídil Azza Visconti, který jen z milosti mého otce se stal vladařem milánským a navarským. Zkrátka pro dobrotu na žebrotu nebo ještě lépe do hlíny.  Ani jsem se tomu moc nedivil, s něčím podobným jsem se setkal už mnohokrát a zajisté ještě častěji setkám.         

         Prošel jsem už mnoha šarvátkami, ale velká bitva mě teprve čekala. Jak už to tak v neklidných dobách bývá, zradili nás naši spojenci z Milána, Verony, Ferrari  a Mantovy a hodlali se s námi utkat v lítém boji. Našli jsme však i spojence v měšťanech z Parmy a Modeny, kteří ze strachu před našimi společnými nepřáteli nám raději pomohli. Dali jsme společně dohromady 1.200 jezdců a asi 6 tisíc pěších a odvážně jsme se rozhodli se s nimi utkat na den svaté Kateřiny, patronky mně nakloněné a ochraňující, u San Felice. Naši nepřátelé měli sice značnou vojenskou převahu, ale to vůbec neznamenalo, že se jich budeme bát. Boj byl krutý, teklo mnoho krve a padlo mnoho lidí i koní. I můj milovaný oř byl v tom lítém boji zabit. Bitva začala kolem druhé hodiny a trvala dlouho do noci. Nakonec se naši nepřátelé dali na zbabělý útěk. Nebylo jim to však moc platné, protože jsme za nimi vyrazili a ještě na útěku jsme pobili asi 5 tisíc nepřátelských pěších bojovníků, které nemělo smyslu zajímat a nadarmo živit. Na 800 jezdců jsme však raději zajali, protože jsme nutně potřebovali nahradit naše padlé koně. Já sám jsem si vybral moc krásného arabského plnokrevníka, který mi pak ještě dlouho věrně sloužil. Rytíři se povětšinou vykoupili zlatem a kdo z rytířů peníze ani zámožné příbuzné a přátele neměl, dal se rád najmout do našich služeb. Byl jsem velice rád, že jsem ušetřil jejich životy a takto skvěle na své křesťanské mírumilovnosti vydělal a zcela jsem jim  jejich zradu odpustil.  

         Moji vojáci oslavovali vítězství a zapíjeli žal ze ztráty svých druhů sladkým italským vínem. Na nějaký smutek za padlé však nebilo ani pomyšlení, protože pěkná italská děvčata jim sama usedala na klín a pilo se jen na zdraví vítězů. Měl jsem se právem také pokládat za vítěze a své vítěství také bujaře oslavit, ale neustále se mi v hlavě honil ten můj sen a musel jsem myslet jenom na to, zda jsem v tom boji nad císařem zvítězil. Též moje krásné a něžné vzpomínky na milovanou Blanku neustále rušily bujaré vnady té dívky ze snu a sváděly mě ke hříšným myšlenkám. Netěšilo mě slavit naše vítězství, ale nedokázal jsem se ani soustředit na promýšlení taktiky našeho dalšího válečného postupu, ani se odpoutat od světských záležitostí a věnovat se modlitbám a tichému rozjímání. 

         Ne, že bych byl nějaký zbabělec nebo mě příliš vadily nějaké ty šrámy, co jsem v bojích a rytířských kláních utržil, ale brzy jsem pochopil, že přeci jen více vyniknu na poli diplomatickém než na poli bitevním. Tím jsem se právě lišil od svého otce. Ale též v diplomacii jsem se od otce něco přiučil. Došlo mi, že taková pěkná setra nebo dcera zmůže daleko více, než-li skvěle vycvičená armáda. Navíc sní daleko méně a to i v případě, že je značně mlsná a jí jen pokrmy vybrané a též její ošacení, třebaže nosí jen šatky zlatem a perlami vyšívané, vyjde daleko levněji než ošatit armádu i tím nejprostším suknem. To už vůbec nemluvím o nějakých pancířích a mečích, bez kterých by voják nebyl vojákem. Otec prozíravě dal moji mladší sestru Gutu korunnímu princi Janovi, nejstaršímu synovi francouzského krále Filipa a moji nejstarší sestru Markétu zase provdal za Jindřicha, vévodu bavorského. Ti dva pak musí svému tchánovi pomáhat i kdyby se jim moc nechtělo, to dá přeci rozum, tradice, dobré vychování i šlechtická čest.

         Štěstí válečné však bývá značně vrtkavé a tak mi v sedmnácti letech potkala má první porážka na bitevním poli. Stalo se tak u Ferrary a dost těžko jsem to tehdy nesl. Inu, i prohrávat se člověk musí učit. Hlavně přitom nesmí ztratit důstojnost a to se mi, alespoň doufám, podařilo. Dokonce jsem se ani v řece Pádu neutopil, jak se podařilo mnohým mým vojákům.

          Nejen postupující vítězná armáda potřebuje jíst, pít a uspokojovat své nízké pudy. Poraženým, smutným a raněným vojákům se však hůře chytají skopci i podsvinčata a ani ta chuť na šťavnatou pečínku už není taková. Proto jsme se často spokojili jen s nějakou vypelichanou slepicí, vařenými vejci, kouskem sýra, kaší uvařenou z bůhví čeho, něčím sušeným, příšerně sladkým a tvrdým, čemu se říká fíky. Ani to italské víno nám už nepřipadalo tak opojně sladké a dobré, bylo spíše kyselé a natrpklé. Ani italská děvčata se už nám sama nevrhala toužebně do náruče a nás nějak přešla chuť je honit a dobývat. Vůbec jsme si už nepřipadali jako dobyvatelé.    

         Když  mi konečně došlo, že mi v Itálii žádné štěstí nečeká, rozhodl jsem se vrátit do Čech. V mé domovině mě však nikdo nečekal. Matka byla již dávno po smrti a odpočívala ve svém hrobě za zdmi zbraslavského kláštera. Též mé sestry byly provdány do ciziny a navíc jsem téměř zapomněl i svoji rodnou řeč. Brzy jsem se však česky naučil, takže jsem mluvil česky jako každý jiný Čech a samozřejmě i česky psal, což zde nebylo vůbec obvyklé. Ještě, že jsem v Tyrolsku potkal několik českých pánů, kteří se pak stali mojí oporou. Mám na mysli Petra z Rožmberka, Viléma z Landštejna, Jindřicha z Lipé a zejména pana Jana Volka, nevlastního bratra mé matky, probošta vyšehradského a kancléře českého, který mi byl v těch dobách největší oporou.

         Čechy sice byla země divoká, ale krásná. Každý zeman i vladyka si dělal, co se mu zachtělo a o panstvu ani nemluvě. Lid však tu byl pracovitý a srdečný. Země jen nutně potřebovala moudrého panovníka a řád. Tehdy jsem zatoužil se takovým panovníkem stát. To jsem ještě netušil, kolik těžkých překážek mi Bůh postaví do cesty, abych je musel překonat a byl české koruny skutečně hoden.

         Tenkrát jsem pochopil, že člověk se nejvíce o své zemi dozví jako prostý pocestný. Nakonec

nebylo ani nutno se za někoho jiného převlékat. Králem byl můj otec, který se zde moc nezdržoval a zajížděl sem jen, když potřeboval nějaké peníze. Těch peněz nebylo potřeba zrovna málo, protože vést války nebyla zrovna levná záležitost. Ať jsem se hnul kam chtěl, všude jsem se dozvídal, že náš královský hrad vlastně už není královský, ale můj otec ho dal někomu do zástavy nebo dokonce prodal. To jsem se dozvěděl v Olomouci, v Brně, ve Znojmě, v Hradci, Telči,  Písku,  Tachově, na Zbirohu, na Týřově, na Nečtinách, na Veveří a dokonce i na královském hradě Křivoklátu, na který jsem měl z dětství jen matné vzpomínky. Nebylo tedy vůbec žádoucí se vydávat krajem jako královský syn a dokonce ani šlechtic a tak jsem putoval po Čechách jako prostý pocestný. V prostém oděvu a bez koně mi teprve plně došlo, co vše je nutno v této zemi změnit. Také uši prostého poutníka slyší něco úplně jiného než uši šlechtické. Moc důležité je také to, že prostý člověk pronikne kamkoli mnohem snáze než pán s ozbrojeným doprovodem.   Tato zkušenost se mi i později hodila a různých převleků jsem často užíval už jako panovník. Jednou jsem byl oblečen jako mnich, jindy jako panoš nebo prostý voják. Jindy zas jako kupec nebo řemeslník. Nikdy jsem si nezvykl na vybraná jídla ani na měkké lože. K životu mi stačil kousek chleba a trocha chladné vody. Když bylo k tomu ještě kus sýra a nějaká houně na přikrytí, tak jsem byl zcela spokojen. Koňmo jsem sice putoval raději, ale jít pěšky mi též nedělalo žádné potíže.

         Ubíral jsem se takto ještě brzy zjara, léta Páně 1334, kdy teprve zelené listí začínalo na stromech rašit, hlubokými hvozdy od Zbiroha ke Křivoklátu. Oblečen jsem byl jako kovářský tovaryš. Důležité je, že jsem měl těžké kovářské kladivo přivázané na pevný motouz, obvázaný kolem pasu tak, abych ho mohl v případě potřeby rychle použít. Pojednou slyším v houští nějaký šelest. Zprvu jsem si myslel, že je to divočák nebo jelen. V tom však spatřím čtyři, možná i pět lapků, jak se mě snaží  obklíčit. Měli jen nějaké nože a velké klacky, žádnou pořádnou zbraň. Pomyslel jsem si, že to byla ode mě pěkná lehkomyslnost, vydat se jen tak sám pěšky a ještě bez meče. Kdybych měl svého oře a svůj meč, nemusel jsem si z nich vůbec nic dělat. Ani nevím proč jsem nechal koně i meč odpočívat na Zbirohu s tím, že se pro ně pozítří stavím. Nic naplat, musím si poradit s tím, co mám. Prostí pocestní nakonec více nemívají.

         Ten nejvíce zarostlý začal hned zhurta: „Peníze nebo život.“

         „Nevidíš, že nic nemám, jsem jen kovářský tovaryš.“

         „Tak sundej alespoň ten kožich,“ nejspíš by se spokojil i s málem.

         „Nesundám, je skoro nový, stál mě celé jmění a byla by mi zima.“

         „Tak nesundáš!“

         Na nic už jsem nečekal, odvázal jsem kladivo a jal jsem se jím rychle točit ve výši hlav těch lotrů. Najednou tam stáli jako opaření. Jednoho jsem zasáhl, že se notně zapotácel a ze zubů mu tekla krev. Nejspíš o několik zubů přišel. Druhý si držel nos a také byl celý od krve. Ostatní stačili uskočit. Na nic nečekali a dali se na útěk. Ani jsem nemusil použít svoji dýku. Třebaže jsem byl oblečen jen jako kovářský tovaryš, zcela beze zbraně jsem se v těch nejistých dobách obával vydat. Nakonec ti lapkové mě spíše pokládali spíše za kupce nebo někoho ještě zámožnějšího. Takový teplý kožich si nejspíš nemohl pouhý tovaryš dovolit.

         Jak se žije v Čechách prostým řemeslníkům jsem záhy poznal. Usoudil jsem, že dnes už na hrad Křivoklát nedojdu a tak jsem se rozhodl přespat v nejbližší vesnici. Jelikož jsem ve vesnici neobjevil žádný hostinec, rozhodl jsem se požádat o nocleh v místní kovárně, když už jsem ten kovářský tovaryš. Za přespání odmítli si cokoli vzít a mistrová pro mě našla k večeři ovesnou kaši a polévku z tuřínu. To večeřeli nakonec všichni. Pomyslel jsem si sice, že to zrovna není nejlepší večeře pro kováře, který musí celý den v kovárně těžce pracovat, ale po celodenním půstu a dlouhé cestě mi velice chutnalo.

         V kovárně jsem se seznámil s Kubou, který dělal kovářovi pomocníka. Přesněji řečeno, šlapal měchy, protože pravou ruku neměl vůbec a na levé měl jen čtyři prsty. O ruku přišel jako voják ve vojsku mého otce. Přemlouval mě, abych v kovárně zůstal, že mistr potřebuje nějakého zdatného pomocníka. On se sice také vyučil kovářem, ale  jen s jednou napůl chromou rukou stačí jenom na ty měchy. Jemu kovář platí jen groš denně, ale mně by určitě dal víc. Říkal, že to není žádná sláva, protože groš denně je tak na živobytí pro dva lidi a on má čtyři děti. Ještě, že kovářka není lakomá a tak má celodenní stravu nejen on, ale každý den něco pošle i jeho dětem a ženě. S díky jsem nabízenou práci odmítl, protože jsem nechtěl, aby se přišlo na to, že kladivo umím používat pouze jako zbraň.   Dal jsem mu dva zlaté dukáty, aby za ně nakoupil dětem a ženě nějaké oblečení. Moc děkoval a říkal, že zlatý dukát ještě nikdy v životě neviděl a že je to jistě celé jmění. Vůbec se nezajímal, kde jsem k těm penězům přišel. Zlaté dukáty nechával razit můj otec, byly to poctivé peníze, ale mezi prostým lidem byly takřka neznámé.

         Po té, co jsem se rozloučil s Kubou mi došlo, že chci-li v této zemi něco dokázat, musím na svou stranu získat nejen šlechtu, bohaté měšťany a církev, ale i prosté řemeslníky a zemědělce. To oni dokáží postavit pevné hrady, ze železa ukout meč a zabezpečit dostatek jídla pro silné vojsko. Jen tak se mohu postavit císaři. Zlato a peníze jsou sice dobrá věc, ale velice snadno se rozkutálejí. Úrodná pole, prosperující města a spokojený lid je to pravé bohatství země. Lehl jsem si pod staletý dub a na chvíli jsme se oddal snění. Viděl jsem pevné nedobytné hrady, překrásné katedrály, městská tržiště na velikých náměstích a na nich tučný dobytek, štěbetající drůbež a vesnické ženy, dílny řemeslníků rozličných řemesel, jejich šťastné oči, dobytek pasoucí se na zelených pastvinách, rybníky plné ryb, na stráních vinohrady a sady, na polích zrát zlaté obilí a všude skotačící děti a jejich šťastné rodiče. Věděl jsem, že to není pouhý sen, ale moje česká země, bohatší a šťastnější než země okolní.    

         V září 1330 oženil můj otec mého mladšího bratra Jana Jindřicha, tehdy devítiletého, s korutanskou dědičkou Markétou. Vdávala se jako dvanáctiletá dívka a už tehdy měla docela pěkná prsa. To Blanka v jejím věku zdaleka neměla. Posel mi donesl tajnou zprávu, že manželství mého bratra není zrovna jak má být. Vypravil jsem se tedy za bratrem a švagrovou do Korutan. Samozřejmě, že tentokrát už na koni a s mečem i samostřílem. Jinak samozřejmě sám, protože při řešení takové delikátní záležitosti nebylo zapotřebí nějakých svědků. Z Markéty vyrostla dívka opravdu pěkná. Když jsem ji spatřil, okamžitě mi došlo, že to je ta dívka nebo víla z mého snu. Něco mi říkalo, že se mám mít před ní na pozoru, nebylo to však nic platné, mohl jsem na ní oči nechat. Zkrátka mi učarovala. Krása je slabé slovo. To se tak hodí k mé křehké a sličné Blance. Vy pro to máte výraz sexy, ale zbožný středověk ještě toto slovo neznal. Celý jsem se rozzářil úsměvem, který mě ovšem ztvrdl na rtech, jakmile mě na přivítanou pevně a vroucně objala. Neztvrdl mi samozřejmě jen úsměv, ale i něco jiného, níže položeného. Na svých šestnáct let měla opravdu veliká, nádherná  ňadra, pevný, malinko větší zadeček a překrásné boky. Na ta svá  bujná ňadra si mě hned řádně přitiskla. Byla zkrátka neodolatelná. Ten její polibek se nedal vydržet. Vůbec není pravda, jak o ní psali později dějepisci, že by byla ošklivá a nazývali ji Markétou Pyskatou nebo dokonce Otlemenou. Měla jen nádherné smyslné rty, které uměla krásně užívat k vášnivým polibkům. Samozřejmě, že jsem neměl vůbec v plánu cokoli s bratrovou ženou mít a snažil jsem se držet co nejdále od jejího krásného svůdného těla. Ne snad proto, že by to byl smrtelný hřích, z toho bych se snadno vyzpovídal, na modlitby jsem nikdy nebyl skoupý a tak by mi Bůh určitě odpustil. Především jsem však nadevše miloval svoji Blanku a snažil se jí být věrný. No stalo se to jen jednou. No, jednou zrovna ne, bylo to devětkrát, ale krátce za sebou a jednu noc. Nic divočejšího jsem před tím, ani po tom, nezažil. Musím říci, že mi Markéta fakt stahala. Vůbec se nedivím, že si stěžovala, že ji můj bratr zanedbává. Já bych takto ve třinácti letech  rozhodně nesvedl vyvádět. Tehdy mi však bylo osmnáct a byl jsem v plné síle. Přesto jsem se rychle vrátil do Čech a snažil se na bratrovu ženu zapomenout.                        

         Myslet na Markétu nakonec ani nebylo kdy. Můj otec mi konečně udělil titul markraběte moravského a tak vše šlo daleko snáze. Po svém příchodu do Čech jsem měl sám pro sebe pouze dvě světnice v domě U Štupartů na Starém Městě Pražském. Tento dům, mimochodem dosti zchátralý, jsem zdědil po své matce. Po té, co  jsem se stal markrabětem, mi purkrabí pan Hynek Berka z Dubé nabídl bydlení ve svém domě na Hradčanech. Ta nabídka mi přišla vhod, protože jsem mohl dohlížet na úpravy zanedbaného Pražského hradu. Vzali jsme to tehdy od základů a začali zanedbaný hrad přestavovat na přepychový palác ve francouzském stylu, abych měl kam uvézt svoji milovanou ženu Blanku. Také mi přišlo vhod, že mi pan Hynek půjčil nějaké peníze. Pokládal si  za čest, že může půjčit budoucímu králi. Když se o tom dozvěděl pražský měšťan Vít, tak také přispěchal s nabídkou půjčky. Přidali se i další pražští měšťané, kteří též pokládali za výhodné, že mohou půjčit budoucímu králi. Nakonec mi pražští měšťané půjčili dva tisíce hřiven stříbra. S touto sumou jsem mohl nejen velkoryse přestavět Pražský hrad, ale i postupně vyplatit další královské hrady, zastavené mým otcem.

         Jelikož bylo pro jednoho člověka velice těžké spravovat sám celou zemi a na vše dohlížet, vybavil jsem kancléře českého království pana Jana Volka rozsáhlými pravomocemi, aby mi se správou země pomohl. Kdo jiný to také mohl být, jednak jsem pana Volka pokládal  za velice schopného, a třebaže nebyl zrozen z lože manželského, kolovala v jeho žilách přemyslovská krev.

         Spravovat celé království však bylo na dva lidi přece jen dost a tak jsem dal panu Volkovi k ruce ještě dalších šest českých pánů, kterým jsem věřil a vybavil je též náležitými pravomocemi.

Pan Volek se divil, proč mu dávám tolik pomocníků: „Pane, osm lidí by mohlo řídit celou říši a nejen české království.“

         „Co není, může jednou být.“

         Možná, že se to čtenáři, který je ve své době zvyklý na to, že i na malém městě je mnohem více než sedm úředníků, zdá trochu málo. Budete se divit, ale stíhali jsme to docela dobře. Království vzkvétalo, všude se stavělo a zavládl i nebývalý pořádek. Snad ani nemusím připomínat, že jsme neznali ani počítače, ani auta, ani kopírky, natož nějaké mobilní telefony či jiné vymoženosti. Technický pokrok je sice dobrá věc, ale zdravý rozum nenahradí.

         V červnu 1334 konečně za mnou do Prahy dorazila má milovaná žena Blanka. Fakt jí to moc slušelo. Co jsme se neviděli, ještě zkrásněla. A nebyly na ní krásné jen ty drahocenné šaty, které  Praha ještě nespatřila. Též průvod francouzských dvořanů byl velkolepý a okázalý. Já jsem sice takový přepych z Paříže znal, ale prostí Pražané i urození čeští páni nikdy nic podobného neviděli. České království však bylo touto dobou ještě dosti zanedbané a tak nebylo zrovna rozumné vystavovat takovýto přepych na odiv veřejnosti, byť by náležel jejich budoucí královně. Blanka však byla dívka velice rozumná, moudrá a skromná, takže se bez svého dvořanstva a přepychového šatstva ráda obešla a všechny své dvorní dámy a ostatní doprovod poslala ještě před dalším úplňkem zpět do Francie. Nakonec jí to i v prostých šatech moc slušelo a pro svoji krásu, přizpůsobivost a milou povahu si získala srdce všech Pražanů, ať chudých či zámožných. Nakonec ani přestavba Pražského hradu nebyla ještě ani zdaleka ukončena. Blanka se sice nemusela tísnit v nějaké komůrce, ale pro tolik lidí tu rozhodně nebylo ještě dost místa.

         S milováním jsme s Blankou po tak dlouhém půstu skutečně neotáleli a proto jsme se také již v květnu 1335 dočkali plodu naší lásky, dcerky Markéty. Nemyslete si, že to jméno mi napadlo kvůli mé švagrové Markétě Korutanské. To rozhodně ne. To jméno vybrala Blanka, která se také  původně jmenovala Markéta. Milování s mojí Blankou bylo mnohem krásnější a něžnější než ten divoký sex s Markétou Pyskatou.

         Samozřejmě, že jsem netoužil po divokém sexu se svou švagrovou Markétou, ale tuto lepou děvu mi do cesty stavěl snad sám ďábel. V dubnu 1335 zemřel Markétin otec Jindřich Korutanský a tak podle práva a kalkulace mého otce se mělo lucemburské panství rozrůst o Korutany a Tyrolsko. To by však na císařském trůně nesměl sedět takový věrolomný lotr, jako byl Ludvík Bavorský. Za všechna dobrodiní a služby, které mu můj otec prokázal, se nestyděl ho hanebně zradit a zaprodat Tyrolsko i Korutany Habsburkům. Škoda, že mému pradědovi z matčiny strany, chrabrému králi Přemyslu Otakaru II. nepodařilo na Moravském poli s Habsburky jinak zatočit.

         Naší dcerce ještě nebyl ani měsíc a také Blanka potřebovala cítit mou podporu a já musel odjet za císařem do Lince. Tentokrát jsem se oblékl jak se sluší na prvorozeného syna slavného krále. Nebylo mi to však moc platné. Císař mě nejprve odmítal přijmout a tak jsem musel podplatit jeho komořího.

         „S tebou se nemám o čem bavit, holobrádku. Jenom bych ztrácel svůj drahocenný čas,“ rozkřikl se na mě ten hulvát v císařském plášti.

         „To se mýlíš, tvoje císařská milosti. Zastupuji svého otce, krále českého a lucemburského. Kdybys dovolil, rád bych se ti představil.“

         „To není nutné. Kdyby král Jan nesletěl z koně, mohli jsme ho možná přijmout.“

         „Budeš se tedy muset, císařská milosti, spokojit s jeho prvorozeným synem a to zcela určitě a ne možná.“

         „Co mi tedy tak důležitého chceš sdělit?“

         „Žádám tě, abys jako hlava říše římské neprodleně sjednal nápravu a sesadil z korutanského trůnu toho samozvance Otu Habsburského, který se ho proti právu věrolomně zmocnil.“

         „To se velice mýlíš. Ota Habsburský dosedl na korutanský stolec s naším laskavým svolením.“

         „Korutanský i tyrolský trůn patří po právu dceři zesnulého krále Jindřicha Markétě a mému bratru Janu Jindřichovi.“

         „Opět se velice mýlíš. Též tyrolský trůn připadne s naším laskavým svolením  Albrechtovi.“

         „Jak myslíš, tvoje císařská milosti, brzy ti Bůh ukáže, že se velice mýlíš.“

         „O tom se s Bohem ani s Tebou nebudu bavit a koukej rychle zmizet, než tě dám vymrskat.“

         V této chvíli jsem se rozhodl, že arogantní císař Ludvík draze zaplatí  nejen za mou urážku, ale i za urážku našeho Pána. Znovu jsem si vzpomněl na svůj sen a nejraději bych se s císařem utkal okamžitě. Měl jsem před očima ten svatý kříž, co mě ve snu hodil Pier a ani na chvíli jsem nepochyboval, že se změní v meč, kterým Ludvíka zabiji. Ještě, že se Markétě podařilo alespoň si udržet tyrolský trůn. Samozřejmě, že užila své ženské zbraně a vnady. Důležité bylo, že Tyrolsko nezískal Albrecht. Bylo mi vše  jasné, bez Markéty by brácha nic nezmohl. Rád bych jim sice oběma pomohl, ale musel jsem hledat spojence proti císaři.

         Napadlo mě, že od dob mého děda z matčiny strany, slavného českého krále Václava II. náleží k titulu krále českého i titul krále polského. Zmocnit se celého Polska ovšem bylo nad naše síly a ani jsem po tom moc netoužil. V Dolním Polsku vládl tvrdou rukou Kazimír a tomu by se titul polského krále určitě moc hodil a určitě by za něj rád dobře zaplatil. Neváhal jsem a hned v srpnu jsem vyrazil do Trenčína na schůzku s krakovským panovníkem Kazimírem, kterého tam hostil uherský král Karel. Předtím moji vojáci důkladně vyplenili Slezsko, které jsme po právu považovali za naše zboží.  Musím říci, že to neprobíhalo tak, jako jednání s Ludvíkem. Kazimír se mnou jednal jako rovný s rovným, asi proto, že ani jeden z nás neměl ještě královskou korunu na hlavě, ale snažili jsme se oba jednat jako skuteční vladaři svých milovaných zemí. Za polskou korunu mi Kazimír dal celé Slezsko a navrch ještě přidal dvacet tisíc hřiven stříbra. Za tuto sumu se dalo skutečně hodně pořídit. Těch peněz bylo v Čechách opravdu zapotřebí. Potom už jsme neplenily Slezsko ani Kladsko a začali jsme tyto země považovat za součást koruny české a počali je zvelebovat a moudře spravovat. Na mého otce už jen zbylo, aby tento slavný  mír zpečetil na schůzce tří králů v Uherském Vyšehradě. O podepsání se nedalo mluvit, protože český, polský ani uherský král psát neuměli a tak to alespoň pořádně zapili. Dokonce ani můj švagr, bavorský vévoda Jindřich, který měl za manželku moji sestru Markétu psát neuměl, ale dokázal se podepsat a tak kromě královských pečetí byl na té listině i jeho podpis. Můj otec mi sice zapomněl poděkovat, ale přesto jsem měl velice dobrý pocit ze svého prvního velkého diplomatického úspěchu.                   

         Můj otec se podruhé oženil. Vzal si dceru vévody bourbounského Beatrix. Moje macecha byla sice krásná, ale nebyla tak živočišně sexy jako moje švagrová Markéta a zdaleka tak spanilá, jako moje milovaná Blanka. Evidentně však na Blanku žárlila a záviděla jí její půvab a krásu, pro kterou ji český lid miloval. Beatrix se obklopovala pouze darmojedy, kteří jí jen lichotili, aniž by jí upřímně měli rádi. Bohužel jedovatým slovům těchto prospěchářů dopřával sluchu i můj otec. Nebyli mezi nimi jen dvořané lucemburští, ale i někteří čeští páni, kteří se mi sice do očí stavěli jako nejlepší přátelé, ale tajně se snažili mi uškodit. Třebaže nechtíc, vyslechl jsem jednou jejich promluvu s mým otcem: „Pane, mějte se na pozoru, syn váš má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců, proto bude-li dlouho té moci požívati, vyžene vás až bude chtíti, neboť je sám dědicem království i pochází z rodu králů českých a jest velice oblíben u Čechů, vy však jste cizincem.“

         Po té mě otec odňal vrchní správu nad zeměmi koruny české a znovu si přisvojil královské hrady, mnou řádně vykoupené. Pouze titul markraběte moravského mi ponechal. Poslal mě totiž bojovat proti slezskému knížeti Bolkovi, který se nám odmítl poddat a nehodilo se, aby v čele tak silného vojska jel někdo bez patřičného titulu. Porazit Bolka nebyl pro nás žádný problém a měli by jste vidět, jak škemral o milost a byl celý zelený strachem.

           „Tak veliký slezský kníže Bolek se doprošuje milosrdenství moravského markraběte jako nějaký zbabělý pacholek?“

              „Nedoprošuji se milosrdenství, jen se dovolávám tvého křesťanského soucitu. Nemůžeš přeci obtížit svoji duši vraždou pravověrného křesťana?“

                „Ty jsi žádný hřích nespáchal, když jsi vytáhl proti svému králi? Tvoji vojáci zabíjeli nevinné lidi. Loupili a kradli v českých vsích. Musel jsi počítat s tím, že se ti dostane spravedlivé odplaty.“

             „Já proti tobě, princi Karle, nic nemám a budu tvůj nejvěrnější poddaný.“

             „A při nejbližší příležitosti mně zradíš?“

             „To bych si raději všechny údy zpřerážel.“

             „Táhni ke všem čertům, zbabělče.“

         Neměl jsem to srdce ho nechat zabít a navíc jsem si řekl, že se nám může ještě hodit a bude lepší, když budu mít ve Slezsku nějakého pána, který mi vděčí za život. Moji vojáci samozřejmě Slezsko znovu  vyplenili, ale jenom tak, aby se neřeklo a před  lidem i zemany si získali respekt a zejména doplnili své zásoby. Celkem však naše tažení proběhlo v klidu a v pohodě.

         Pustit se do křížku se samotným císařem by nebylo zrovna rozumné. Nejdříve bylo třeba pustit se do Habsburků. Udělali jsme to hned na jaře 1336. Bojovali jsme na hranicích Moravy a Rakouska. Záhy se nám podařilo zahnat nepřítele na rakouskou stranu. Moravský lid si dost oddychl, protože naše i habsburská vojska plenila jen rakouské statky. Tři týdny jsme důkladně plenili rakouskou zemi až po Linec, mnoho rakouských hradů dobyli, mnoho pěkných děvčat znásilnili a mnoho tučných volů a selat na rožni opekli. Vy dnes považujete plenění a drancování za těžký hřích, ale vojáci všech armád to tehdy pokládali jen za nutné zásobování proviantem a prostému lidu nezbývalo nic jiného než to snášet. Lid  s tím byl smířen, protože to považoval za svůj úděl a nikdo nepamatoval, že by tomu mohlo být jinak.

         Já jsem samozřejmě s žádnou rakouskou děvou neobcoval. Jednak jsem miloval svoji Blanku a snažil jsem se jí být věren, alespoň pokud mě okolnosti nedonutily jednat jinak a také jsem neustále přemýšlel o tom, jak se dostat Ludvíkovi na kobylku. Když jsem sekal do rakouských vojáků, představoval jsem si, že stínám hlavu samotnému císaři. To, že jsme  Habsburkům dávali pořádně zabrat, mi naplňovalo větším potěšením než nějaký sex.

         Také jsem neustále myslel na jednu podivnou věc, která se mi přihodila už v zimě ještě v purkrabském domě v Praze. Leželi jsme sami s panem Buškem z Velhartic a na stole stáli číše naplněné vínem. V tom jsme oba slyšeli v síni nějaké kroky. Rozdělali jsme větší oheň a Bušek i já jsme prošli celou místnost a nikoho neviděli. V tom jedna číše se sama převrhla, letěla, jakoby kýmsi vržena z jednoho kouta do druhého přes naše lůžka, odrazila se a padla doprostřed síně. Vstali jsme a opravdu jsme nikoho nenašli. Stále mi vrtalo hlavou, jaké to síly tajemné mě chtějí něco  naznačit nebo snad varovat.

         Otec mě opět poslal za Markétou do Tyrol. Samozřejmě, že neříkal, abych jel za svoji švagrovou, ale za bratrem. Je nezbytně nutné udržet si alespoň Tyrolsko. Chápal jsem, že je to nutné a nevnímal jsem, že otec mě nerad vidí v Čechách, které já chci zvelebovat a on jen využívat. Věřil jsem, že náš vítězný, třebaže pomalý, postup našich vojáků v Rakousku nám zajistí opětovné získání Korutan. Markéta si moji návštěvu samozřejmě vykládala jako moji touhu po jejím svůdném těle. Ne, že by její tělo nebylo ďábelsky svůdné, ale neměl jsem na žádné orgie opravdu náladu. Dalo mi opravdu moc práce, hledat stále nějaké výmluvy, abych neskončil v její touhou posedlé náruči. Bylo mi jasné, že je notně naštvaná a že mi to jen tak neodpustí. Od poslů z Prahy jsem se dozvěděl, že otec opět prodal Zbiroh a zastavil Křivoklát, prý válka s Habsburky stojí moc peněz. Samozřejmě, že vím, jak je válka nákladná záležitost, ale naštvalo mě, když jsem si vzpomněl, kolik mě to stálo úsilí, abych tyto dva královské hrady získal zpět. Snad bych se s tím i smířil a dočasnou ztrátu těchto krásných královských hradů oželel, kdyby nepřišla další zpráva, která mě fakt dorazila. Můj otec totiž uzavřel v Emži s Habsburky potupný mír. Ani jsem se nerozloučil s Markétou, protože na její vášnivá obětí jsem v tu chvíli opravdu neměl náladu a ihned jsem se vyrazil za otcem. Bylo mi jasné, že ten sen měl pravdu, otec mi v boji s císařem opravdu nepomůže.

         „Otče, jak jsi mohl? Ty takový válečník, před kterým se třese celá Evropa, se snad tak rychle nevzdává? Naše vítězství už bylo na dosah.“

         „Zadrž, synu. Vím, že jsi po mně. Také jsem měl takovou horkou hlavu. Ještě se musíš moc učit válečnému i diplomatickému umění, abys poznal, že ke konečnému vítězství je nutné umět i prohrávat.“

         „Otče, to já přeci už dávno vím, ale také vím, že rytíř se nevzdává tak snadno.“

         „To by snad stačilo,“ otec zakřičel, až mu  přeskakoval hlas. Mé zpochybňování jeho rytířských kvalit zřejmě zabrnkalo na tu nejslabší strunu.

         „Otče cením si tvých zkušeností a rád se od tebe přiučím, ale snad jsme se mohli nejprve spolu poradit, zda tu není ještě nějaká jiná možnost?“

         „Až budeš starší, tak oceníš, jak byl tvůj otec moudrý a prozíravý, když tak lehce získal Tyrolsko  a Korutany, ať vezme čert.“

         „Čert nebo Habsburk, to vyjde nastejno. Tyrolsko jsme nepotřebovali získávat bojem, to již dávno vybojovala Markéta svými zbraněmi.“

         „Je vidět, že i tebe tvá švagrová snadno dobyla.“

         „Jak to myslíš, otče?“

         „Synu, nic ve zlém a pokud se chceš vyznamenat v boji, tak spolu vytáhneme na křížovou výpravu do Litvy. Až slavně zvítězíme nad těmi pohany, tak papež určitě ocení naše zásluhy a konečně nás zbaví Ludvíka. Až nebude Ludvík císařem, tak si i s Habsburky snadno poradíme.“

         „To je sice krásné, ale nějak rychle jsi zapomněl, jak to bylo v litevských bažinách před osmi lety.“

         „Také už jsme moudřejší a něco jsme se za těch osm let naučili.“

         „Sice nejsem takový optimista, ale na Ludvíka mám vztek mnohem větší než na Habsburky, takže se mnou můžeš počítat i kdybych se měl v těch litevských bažinách utopit.“

         „To je slovo rytíře, je vidět, že jsi můj syn.“

         „Proto jsi mi odebral titul markraběte moravského?“

         „Tituly nejsou všechno a ty jsi už mockrát dokázal, že jsi státník i bez titulu.“

         „Vážně nevím, zda ti mám poděkovat nebo se hněvat.“

         „Konej jak uznáš za vhodné a věř, že všeho do času, titulů si ještě užiješ do sytosti.“

         Na Litvu jsme vyrazili hned po vánocích 1336. Nový rok jsme přivítali ve Vratislavy, která nám již byla zcela oddána. Nebylo to však takové bujaré drancování jako v Itálii nebo Rakousku. Ne, že by snad zde neměly tučné vepře a voly či snad polská a litevská děvčata byla ošklivá, ale padal sníh či bylo sychravo. Stejně jsem ani na tu nejpůvabnější krásku neměl ani pomyšlení. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z vášnivých objetí mé švagrové a jediná žena, po které jsem opravdu toužil, byla moje Blanka. Ještě, že Blanka zůstala s naší dcerkou v bezpečí v Praze. Tady nebylo opravdu příjemně. Třebaže byl mráz a sypal se sníh, tak litevské bažiny nějak stále nechtěly zamrznout. Na koních se vůbec nedalo jet. I bez jezdců a bez nákladu koně zapadávali do bažin a také my jsme jen těžko mohli nohy vytáhnout. Vozy se v tomto terénu už vůbec nemohly pohybovat. Všechny jsme je zanechali ještě v Polsku. Vzali jsme si jen nejnutnější zbraně, nějakou houni na přikrytí a jídlo jsme sháněli vždy jen na jeden den, pokud se nám to vůbec podařilo. Někdy jsme třeba i tři dny nenarazili na vesnici a neměli nic v ústech.  I s dobrou vodou byl většinou problém, třebaže jsme se neustále topili v smrdutých bažinách. Mnoho koní i vojáků se v bažinách utopilo mnohem dříve než vůbec došlo k nějakému boji.

         Měl jsem příležitost ve skutečnosti prožít to, co jsem zažil ve svém snu, který se mi neustále připomínal. Zapadávali jsme do bažin. Ani já jsem nebyl tohoto nepříjemného zážitku ušetřen. Bořil jsem se čím dál víc. Kolem dokola jen rákos a nízké břízy.   Zdálo se mi, že jsem spatřil Markétu, ženu mého bratra. Kývala na mě a byla svůdnější než kdykoli před tím. Nemohl jsem jejímu vábení odolal. Nechtěl jsem, ale nohy mi sami nesly do bažin za ní. Neviděl jsem tu strašnou mlhu a zrádnou bažinu. Viděl jsem jen Markétu. Náhle proti mně stanul muž s mečem v ruce. Přísahal bych v tu chvíli, že to byl sám císař Ludvík. Šel proti mně. Už, už by  mi zasadil smrtelný úder. Jako ve snu jsem se probral a vybavilo se mi náhle vše, co jsem se z boje muže proti muži naučil. Zapadával jsem sice hloub a hloub do bažiny, ale náhle jsem zase začal cítit pod nohama pevnou zem. Jako zázrakem ze mě spadla veškerá únava. Mával jsem mečem tak lehce a neohroženě jako by sám Bůh vedl mou ruku. Ludvík však bojoval též urputně. Zasadil mi několik ran, cítil jsem, jak mi z ran stéká krev, ale žádnou bolest jsem necítil. Měl jsem jedinou touhu, konečně zabít Ludvíka. Opět jsem zapadal do bažin, ale Ludvík jako by nad bažinou jen tančil. Jako by vůbec neměl těžké pozemské tělo. Zdálo se mi, že je to jeho pouhý duch, zjevení, které se pokouší mě zabít. Nedařilo se mi ho zasáhnout. Můj meč jen střelhbitě svištěl vzduchem. Masa a kostí císaře jsem však nezasáhl. Když už jsem opravdu nemohl, zjevila se Markéta s lukem a zasáhla Ludvíka. Dal se na zbabělý útěk. Neměl jsem síly ho pronásledovat. Pamatuji se jen, že jsem padl do náruče Markéty. Co se dělo pak se nepamatuji.

         Probudil jsem se až v rybářské chýši. Nade mnou stála překrásná dívka. Ještě hezčí než byla Markéta. Kdybych se nebál, že je to hřích, řekl bych dokonce, že byla krásnější než Blanka. Blance rozhodně podobná nebyla, spíše Markétě. Ale měla laskavější oči. Dávala mi pít hrozně hořký čaj. Ani nevím, z jakých bylin byl, ale byl jsem si jistý, že mi nechce otrávit. „Už horkost ustupuje,“ to byla první její slova, která jsem si pamatoval.

         „Musím jít za svými vojáky,“ pokoušel jsem se vstát.

        „Teď určitě nikam jít nemůžeš. Jsi ještě příliš slabý. Až přijde čas, sama tě doprovodím. Sám by jsi zabloudil.“

         „To opravdu ty jsi zasáhla šípem toho rytíře?“

        „Asi ano, protože za chvíli spadl s koně a více z bažiny nevylezl.“

        „Nevěděl jsem, že rybáři učí své dcery střílet z luku.“

        „Můj otec také nebyl vždy rybářem. Je polským zemanem a měli jsme nedaleko odtud tvrz.“

        „A už nemáte?“

        „Křižáci nám ji vypálili.“

        „To je mi líto.“

        „Mně také. Ty patříš k nim?“

        „Ne, jsme české vojsko. Rytíři. My proti Polákům nebojujeme. Jsou to naši bratři.“

       „Kdo pozná bratra v boji? Stále si chtěl zabít nějakého Ludvíka a také jsi volal nějakou Markétu a Blanku.“

       „Ludvík je císař, Blanka moje žena a Markéta moje švagrová.“

       „Tak ty chceš zabít císaře? To si dost troufáš.“

       „Dá Bůh, že se mi to jednou podaří.“

       „Císař zase určitě věří, že mu Bůh pomůže zabít tebe, pokud mu ovšem za to stojíš a vůbec tě kdy viděl.“

        „Samozřejmě, že mi císař viděl. Bůh kacířům nepomáhá.“

        „Jak má Bůh vědět, kdo je kacíř?“

        „To přece Bůh musí vědět.“

        „Bůh možná, ale my ne.“

        „My ne, ale papež určitě.“

        „Ani papež.“

        „Ty se snad zastáváš císaře?“

        „Ani náhodou, líbí se mi, že si troufáš císaře zabít. Jen nevím, kde bereš tu jistotu, že tě císař zná.“

         „Nejen, že mě císař zná, ale bojí se mi.“

         „Nemám domýšlivé chlapce ráda. Třebaže by byly rytíři.“

         „To si piš, že jsem rytíř.“

         „A co na tom? Můj otec je také rytíř. Teď se však uklidni, musím ti převázat rány.“

       Šrámy jsem měl  po celém těle. Určitě od meče. Ten souboj se mi tedy nezdál. Jenom jsem nebojoval s císařem a chladivé byliny mi na rány nepřikládá Markéta, ale Jadwiga. Tak se jmenovala ona dcera polského rytíře, která mi zachránila život. V každém případě byla Jadwiga tuze krásná a odvážná. Tak jako Markéta.  Teď už vím zcela jistě, do bažin mi nevlákala  Markéta, ani Jadwiga. Nechtěl mi zabít Ludvík, ale ohrožovala nás naše nezkušenost  se v takovémto terénu pohybovat.

         Pak jsem poznal i jejího otce, rytíře Bořka. Proti Čechům nic neměl, ale neměl rád Němce a křižáky zvlášť. Nenáviděl císaře Ludvíka, právě tak jako papeže, ať by tím papežem byl sám svatý Petr. Nakonec jsem se mu ani moc nedivil. Věrně sloužil jen polskému králi Kazimírovi.

       Rychle jsem se zotavoval a zítřejší ráno jsme se chystali s Jadwigou na cestu. Její otec vyzvěděl, kde se české vojsko nachází. Také on pravil, že přes bažinu jít sám nemohu. Neznám cestu a určitě bych se utopil.

            Sedím u stolu v rybářské chýši s Jadwigou a jím vynikající rybí polévku. V tom slyšíme před chýší nějaký lomoz. Vyletíme ven, jen tak s holýma rukama. Tam horda vojáků. Stydím se říci, našich vojáků. Bořek statečně bojuje proti přesile. Rychle se vracím pro svůj meč. Jadvga se chápe vidlí hned. Přibíhám pozdě. Bořek klesá bodnou ranou zezadu, zatímco statečně bojoval proti třem rytířům. Už se sápou i na Jadwigu. Naštěstí beze zbraně. Cosi křičí o špásování. Vidle jim přerazili těžkým mečem. Ještě před tím je však stačila jednomu vojákovi zabodnout do krku. Krev z tepny stříká jak z mohutného pramene. Na Jadwigu se sápou čtyři vojáci. Snaží se ji povalit na zem a pátý se snaží ji nadzvednout sukni. Zasáhl jsem mečem vraha jejího otce, ale rána byla příliš slabá. Jen se zapotácel, sbírá za země svůj meč a řítí se na mě. Ještě jsem stačil proklát toho nestydu, který se snažil zneuctít Jadwigu a už se sám musím bránit proti šestinásobné přesile.

             „Ustaňte, jménem krále Jana.“

             „Co se to opovažuješ, dovolávat se našeho krále, ty holobrádku.“

             Jen drobným škrábnutím na paži jsem ztrestal toho opovážlivce. Je znát, že jsem ještě příliš zesláblý. V lítém boji bych dlouho nepřežil. Podařilo se mi rozhrnout prostou halenu a ukázat jim  zlatý kříž, co mi visí na krku.

             Padají na kolena. Prosí za odpuštění: „Princi, nevěděli jsme, že jsi to ty. Právě tebe jsme se vydali hledat.“

            Jadwiga  se vrhá ke svému otci: „Nežije. Vrazi.“

            Nemám sílu nebo odvahu dorazit nebo nechat popravit vraha jejího otce. Je válka a platí jiné zákony. Přemlouvám Jadwigu, aby šla se mnou.

            „Ne musím pochovat svého otce.“

            „Počkám na tebe. Postarám se o tebe.“

            „Jsi hodný, ale nemohu. Zde je mé místo.“

            „Vždyť si všechno ztratila?“

            „Mám ještě dva bratry. Slouží králi Kazimírovi. Určitě mě najdou.“

            „Co když ne?“

            „Nevadí. Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsme si souzeni. Máš svoji ženu.“

            „To ano. Pamatuj však, že dveře pražského hradu ti vždy budou otevřené.“

            „Děkuji ti, princi Karle, ale nejspíš tvé pomoci nebudu potřebovat.“

            „To mě moc mrzí. Vezmi si aspoň toto.“

         Sahám po svém měšci a dochází mi, že jsem ho zanechal v táboře. Strhávám z krku svůj   masivní zlatý kříž a dávám ho Jadwice.

             „Ať ti alespoň chrání tento svatý kříž.“

             „Děkuji Ti, ale musím se ochránit sama, když otec již nežije.“

             „Nemůžeš ho odmítnout, třebaže je to málo za to, co jsi pro mě udělala a zejména kvůli mně ztratila.“

            „Neomlouvej se. Jsi dobrý člověk, princi Karle. Neodmítnu. Budu ho nosit s láskou a na tebe jen v dobrém vzpomínat.“

            „Ani já na tebe nikdy nezapomenu, Jadwigo.“

            Když jsme se vrátili do tábora, došlo mi, že jsem tam Jadwigu neměl samotnou nechávat. Chtěl jsem se vrátit zpět do rybářské chýše. Vzal jsem s sebou věrného přítele Zdislava a snažili jsme se rybářskou chýši najít. Bloudili jsme v bažinách, ake chýši jsme už nenašli. Málem jsme se oba utopili. Tentokrát mi na pomoc nepřišla ani Jadwiga. Prý jsem ji volal, když jsem se v bažině topil a on mi nemohl přispěchat na pomoc, protože měl sám se sebou, co dělat, říkal mi Zdislav. Také mi došlo, že jsem měl přeci jen potrestat ty čtyři vojáky, kteří Jadwigu drželi a hodlali asistovat u jejího zneuctění a hlavně vraha jejího otce. Ty vojáky jsem však už nepoznal. Ani jsem se nezeptal na jejich jména. Nejspíše se utopili v bažinách nebo zahynuli v boji, který nás příští den čekal. Bůh nejspíše vykonal spravedlnost místo mě.     

         Uvědomil jsem si, že můj život určují dvě prokletí, proti kterým nedokáži bojovat a jen je omlouvám šlechetnými úmysly. Hříšně toužím po ženě svého bratra a jen svou chlípnou touhu omlouvám snahou pomoci bratrovi před úklady císaře a Habsburky. Toužím po světské moci a chci se stát císařem a jen sobě, lidem a Bohu namlouvám, že chci ztrestat kacíře. Sám nevím, zda je to ctnost nebo hřích. Ať se modlím k Bohu jak chci, nehodlá mě mé nejistoty zbavit a tak budu nadále toužit po Markétě a zároveň si ji zakazovat. Nadále budu toužit zabít Ludvíka a říkat, že konám v zájmu církve svaté a svého lidu. 

         Jisté však je, že jedna věc  nebyla produktem mé mysli, stižené horkostí, můj otec mi na pomoc nepřišel. Ani nakonec nemohl, jednak měl dost starostí sám se sebou a především mě ani neviděl. Značně se mu totiž zhoršil jeho velice slabý zrak. Myslel jsem, že se z těch bažin už nevyhrabu. Nepřispěchal mi na pomoc ani můj přítel Pier, musel jsem si pomoci sám. Pochopil jsem, že vždy je přece jen nejjistější spoléhat jenom na sebe a nepřestávat si věřit. Byl jsem přesvědčen, že budu lepším českým králem než můj otec a lepším císařem než je Ludvík. Nemyslím, že je to pýcha. Jen si začínám věřit, kéž mi Bůh nezatratí.

         V těch bažinách jsem si vzpomněl, že i u nás doma, zejména v jižních Čechách se rozkládají rozsáhlá blata. Umínil jsem si, že jakmile to jen trochu půjde, tak dám v takovýchto neutěšených bažinách budovat rybníky a proměním blata v nádhernou krajinu. Viděl jsem to před očima. Úrodná pole, zelené louky, na kterých se pase spokojený dobytek a prohánějí se bujní koně, malebné vesničky s kostelíkem na návrší, sady plné štěpů, ověšených ovocem, třpytící se hladiny velkých rybníků plných ryb,  tiché háje i hluboké lesy, plné zvěře. Překrásná země, jižní Čechy mých snů. Kolem mne jen neutěšená krajina zarostlá nepropustnými křovinami nad zrádnými bezednými smrdutými bažinami.  Vrcholem úspěchu bylo, když se nám podařilo rozdělat oheň.

         Bohužel se naplnilo mé tušení, aniž jsme se museli utkat s pohany ve skutečném boji, dokázali nás dokonale zdecimovat jejich nekonečné bažiny. Navíc se mému otci značně zhoršil zrak, takže téměř oslepl. Trpěl totiž černým zákalem a nikdo ze slavných lékařů mu nedokázal pomoci. Na zpáteční cestě ve Vratislavy byl můj otec tak znechucený naší neúspěšnou křížovou výpravou i svojí slepotou, že se značně rozzlobil na svého francouzského lékaře, který o něj pečoval a kázal: „Zašijte toho šarlatána do pytle a hoďte ho do Odry.“

         Jak rozkázal, tak se stalo. Francouze utopili jako kotě. Stejně náš návrat do Prahy nebyl slavný, takže ani o moc nepřišel.

         Po našem neslavném tažení na Litvu nebylo už s otcem vůbec k vydržení. Těšil jsem se jen na svoji Blanku. Nejprve mě Blanka s nadšením přivítala a dlouho jsme se něžně milovali. Když jsem na ní chtěl i ty nestoudné věci, kterými mi tak měrou vrchovatou zahrnovala Markéta, tak se na mě rozzlobila a odvětila: „To si musíš jít za někým jiným.“

         „Za kým asi? Miluji přeci jen tebe!“

         „Ty dobře víš. Myslíš, že jsem hloupá?“

         „To ne, miláčku. Jsi moje nejchytřejší holčička. Poupátko mé nejmilejší.“

         „Kdybys alespoň nelhal. Táhni si za Markétou. Už tě nechci ani vidět.“

         „Jak myslíš.“

         Takto jsem Blanku opravdu neznal. Byla vždy taková milá, chápající, pokorná. Jako by ji nakazila otcova zloba. Zloba přeci není mor? Nebo snad ano? Sice se mi teď do Tyrolsko nechtělo a tím méně za Markétou. Myslel jsem, že bych ztratil svoji důstojnost a vypadal před Blankou jako bačkora a tak jsem odjel. Vůbec jsem nespěchal, klábosil jsem s rakouskými vesničany a zemany. Vůbec mě nepokládali za svého nepřítele a vycítil jsem, že Habsburkové si nezískali jejich srdce.

         Opravdu jsem se nechtěl Blance mstít a podvádět ji s Markétou. Bylo to však silnější než já. Markétčiným svodům se zkrátka nedalo odolat. Doneslo se mi, že otcův hněv se teď obrátil proti Blance. Otec ji vyhnal z Prahy a musela se uchýlit na brněnský hrad. Opravdu jsem to Blance nepřál a na otce jsem se rozzlobil ještě víc. Chtěl jsem se okamžitě vrátit do Čech a sjednat nápravu. Bylo mi však jasné, že bez peněz to nepůjde. Otec totiž všem zakázal posílat mi jakékoli peníze. Rozhodl jsem se požádat o půjčku bratra. Bratr se však všelijak vytáčel. Určitě to slyšela Markéta. Nabídla mi totiž svoji pomoc: „Jestli potřebuješ nějaké peníze, ráda ti pomohu.“

         „To od tebe nemohu přijmout.“

         „Co by jsi nemohl? Kdybych nechtěla, nebudu ti nic nabízet.“

         „Ani nevím, kdy ti to budu moci vrátit.“

         „S tím si hlavu opravdu nedělej, nedávám to cizímu.“

         „Vždyť ani nevíš, na co ty peníze potřebuji.“

         „Nezajímá mě to. Pokud je můj přítel v nesnázích, ráda mu pomohu a je mi úplně jedno na co peníze potřebuje. Jsi snad můj přítel nebo ne?“

         „To víš, že ano.“

         „Tak kolik potřebuješ?“

         „Pohádal jsem se s otcem a on se teď mstí na Blance, vyhnal ji do Brna. Musím jí pomoci.“      

         „To tě jedině ctí. Kdybych byla v nesnázích, také bych ocenila, kdyby mi můj muž pomohl. Na to jsem se tě však neptala. Chci jen vědět, kolik potřebuješ.“

         „Opravdu ti to nevadí?“

         „Opravdu ne. Tak kolik?“

         „Tři sta hřiven bude určitě stačit.“

         „Za tři sta hřiven nic nepořídíš. Dám ti pět set a nechci nic slyšet. Není to ale málo?“

         „To určitě ne. Mockrát ti děkuji a spolehni se, že ti je brzy vrátím.“

         „S tím si opravdu nedělej starosti, ráda jsem ti pomohla. Jen jestli to není málo. Když tak víš, kde mě najdeš.“

         „Vím, ještě jednou ti moc děkuji.“

         Markéta za svou pomoc nežádala žádnou erotickou odměnu. Na to byla příliš hrdá nebo spíš chytrá. To já jsem z vděčnosti nebo spíše z čisté náklonnosti zatoužil po jejím nádherném těle. Bylo to ostatně na rozloučenou. Alespoň jsem si myslel, že se hned tak neuvidíme.

         Vrátit Blance pražský hrad a hlavně její postavení, které jí právem náleží však nebylo tak jednoduché jak jsem si zprvu představoval. Ne, že by snad bylo pět set hřiven málo, ale tím důvodem byla Blančina hrdost nebo spíše skromnost. Rozhodně se už na mě nezlobila a milovala se se mnou jako by se mezi námi nic nestalo. O Markétě se ani nezmínila. Jenom tvrdošíjně odmítala se vrátit do Prahy. Dokonce jsem v jejím srdci postrádal jakoukoli zášť vůči mému otci. To jen já jsem mu stále nemohl přijít na jméno.

         „Tvůj otec není zlý. Nesluší se, aby ses na něj hněval.“

         „Zvykl jsem si jak se chová ke mně, ale nestrpím, aby jsi sváry mezi námi trpěla i ty. Ty za nic nemůžeš a jsi především moje žena. Je mou povinností tě chránit.“

         „Já ničím netrpím a tvůj otec opravdu není zlý, je jen nešťastný.“

         „Je nešťastný a vyžene tě.“

         „Z toho si nic nedělej. Nevyhnal mě. Šla jsem sama, protože jsem viděla, jak moc Beatrix vadím.“

         „Jen ho neomlouvej, slyšel jsem to trochu jinak, třebaže moje macecha má na tom také notný podíl.  Vrátíš se do Prahy a basta. Já nedovolím, aby ti kdokoli ubližoval.“

         „To je od tebe hezké, děkuji, ale opravdu zůstanu v Brně. Líbí se mi tu a budu moc ráda, když i ty tu budeš se mnou.“

         Připadal jsem si sice jako zbabělec, který nedokáže svoji ženu ochránit před zvůlí svého otce, ale nakonec jsem Blance přestal Brno rozmlouvat a velice rád jsem tu s ní prodléval.

         V březnu 1339 zastihla na brněnském hradě Karla zdrcující zpráva. Dozvěděl se, že král Jan Lucemburský uzavřel ve Frankfurtu nad Mohanem s císařem Ludvíkem potupný mír a přijal od něj v léno všechny své země.

         „Ten zrádce!“

         „O kom to mluvíš?“

         „O svém otci přece. Stydím se, že je mým otcem a ty ses ho ještě zastávala.“

         „Co provedl?“

         „Zradil.“

         „Koho zradil?“

         „Nás všechny. Zaprodal svoji zemi. Ztratil to jediné, co mu ještě zbývalo, svoji čest. Jak jen mohl?“

         „Nevím o čem mluvíš. Vysvětli mi to.“

         „Ani markrabství moravské nám už nepatří. Přijal ho od císaře v léno. Jaká to potupa.   Od toho prokletého satanova služebníka vzal něco, co já zdědil po své matce. Posvátné dědictví přemyslovské. Musím hned do Miltenbergu.“

         „Musíš se především uklidnit, drahý.“

         „Jak mám být klidný, když přijímá milodary od našeho největšího nepřítele. Milodary, které tomu zaprodanci ďábla nikdy nepatřili.“

         „Třeba chce tvůj otec jen získat čas, aby se mohl s císařem vítězně utkat.“

         „Jak se teď s ním může utkat? Je to zrádce a zbabělec.“

         „Takto nemůžeš mluvit o svém otci.“

         „Stydím se tak o něm smýšlet. Všechno jiné bych si pomyslel, jenom ne to, že je zbabělec. Pro mě byl vždy největším z rytířů.“

         „Dá Bůh, že i tak zůstane.“

         „Kéž by. Vzpomínáš na ten sen, co jsem ti už mockrát vyprávěl? Musím se utkat s císařem.“

         „Vzpomínám, ale ještě nenadešel tvůj čas. Ty sám porazíš Ludvíka a tvůj otec ti v tom nepomůže. To je proroctví z tvého snu. Teď se musíš uklidnit a všechno důkladně zvážit. Věřím ti a vím, že se rozhodneš správně.“

         „Děkuji ti za tvoji podporu a moudrost, ale opravdu musím jet.“

         „Já vím. Opatruj se a budu se za tebe modlit.“

         „To budeš hodná, lásko. Budu to teď moc potřebovat.“

         Hnal jsem svého koně k německým hranicím, ani jsem se nikde nezdržoval a nekochal se krásami probouzející se jarní přírody. Konečně jsem dorazil do Mitenbergu, všude bylo plno otcových vojáků, ale z očí jim neplálo válečné nadšení. Jen prach z únavy sedal na jejich skráně a ani probouzející se jarní příroda a zásnubní písně ptactva na tom nedokázaly nic změnit.

         „Otče, jak jsi mohl?“

         „Co, synu? O čem to mluvíš?“

         „Takový potupný mír s naším největším nepřítelem. S tím zaprodancem ďábla.“

         „Nepřeháníš to trochu?“

         „Ty nevíš, kolikrát Ludvíka už dal papež do klatby?“

         „Z papeže a jeho klateb si císař tak akorát dělá.“

         „Protože se zaprodal satanovi. Teď boží hněv dopadne i na nás.“

         „Od kdy se ty bojíš Boha?“

         „Já se Boha nebojím, protože mám svědomí čisté.“

         „A já snad ne?“

         „Bojíš se císaře. Všechno bych se u tebe nadál, jenom zbabělosti ne. Byl jsi pro mě vždy vzorem rytíře. Symbolem odvahy.“

         „Teď už ne?“

         „Ne. Protože jsi zradil. Zachoval jsi se jako zbabělec.“

         „To není zbabělost, potřebuji jen získat čas, abych se mohl utkat s Ludvíkem na válečném poli, jak se sluší na rytíře.“

         „Proč jsi se se mnou nejprve neporadil? Je to to samé, jako když jsi přišel o Korutany.“

         „Nevyčítej mi to synu, sám poznáš, až budeš králem, že musíš mockrát takticky ustoupit, abys mohl zvítězit.“

         „Nevypadá to, že bys měl v úmyslu mi královskou korunu předat.“

         „Dočkej času. Brzy se dočkáš, neboj.“  

         Už jsem dál otci nic nevyčítal, ani ty opětovně zastavené hrady. Jeli jsme s otcem na rytířský turnaj. Též otec statečně bojoval, třebaže byl téměř dočista slepý. Ke koni se sice nechal přivazovat, ale jak mohl vidět soupeře, nevím. Snad ho cítil nebo vnímal nějakým šestým smyslem. Otci ani slepota nebránila bojovat ať již na poli válečném nebo na rytířském kolbišti. Nechtěl si svoji nemohoucnost připustit. Začal jsem věřit, že smír s Ludvíkem byl je taktický manévr a že i otec je přesvědčen o našem slavném vítězství nad císařem.

         Na jaře 1340 jsem se v Avignonu po letech opět setkal se svým dávným přítelem Pierem de Rosieres. Stal se kardinálem a hostil mě ve svém paláci. Nevypadalo to zde jako v sídle duchovních pastýřů. Obsluhovali nás tak krásné ženy, že jsem se styděl na ně pohlédnout, když poodhalovaly své vnady.

         Pier si všiml mých rozpaků a vysvětlil mi, že ženská krása je dílem božím  a ne ďáblovým. Rozptýlil i mé obavy, zda otcova slepota není trestem božím za otcův rozmařilý život, jak se na jeho dvoře  stále hlasitěji šeptalo. Pravil: „Otcova slepota je sice strašná věc, ale Bůh s tím nemá nic společného. Vím, že to otci nepřeješ, ale ty se díky otcově neštěstí  brzy dočkáš toho, co ti už dávno náleží. Otcovo království potřebuje panovníka nejen s ostrým zrakem, ale i prozíravého, a tím jsi právě ty.“

          Shodli jsme se i na tom, kdo si  potrestání za svoji zpupnost opravdu zaslouží i na tom že  se nemůžeme spoléhat pouze na Boha, ale musíme našemu Pánu pomoci i sami. Samozřejmě, že to nebyl nikdo jiný, než samotný císař. Také jsem Pierovi vyprávěl o svém snu, ve kterém se utkal s Ludvíkem. Potěšilo ho, že mým pomocníkem v boji s císařem má být právě on a přislíbil mi, že udělá vše, co bude v jeho moci.

         „Z toho, že ti tvůj otec nepomůže v boji s císařem si nic nedělej. Bůh tento těžký úkol svěřil právě tobě, protože ti věří. Už brzy převezmeš na svá bedra všechny otcovy starosti a já vím, že si povedeš víc než zdatně. Na moji pomoc se můžeš vždy spolehnout.“

         Jak Pier předpověděl, tak se stalo. Věhlasný arabský lékař připravil otce i o druhé oko. Aby ho nestihl podobný osud jako jeho francouzského kolegu ve Vratislavy, tak před otcovým hněvem raději zavčas uprchl. Otec definitivně oslepl a v červnu 1341 mě na sněmu v Praze slavnostně prohlásil za svého nástupce.

         Nemohu říci, že jsem se netěšil na svoji korunovaci, ale mnohem více jsem toužil, aby se Blanka stala českou královnou. Lid nakonec královnu viděl vždy v Blance a ne v Beatrix, třebaže se Blanka ještě nemohla zdobit královskou korunou. Za všechnu tu trpělivost se mnou si korunu určitě zasloužila. Osud či snad sám Bůh nám  tuto odměnu ještě nechtěl dopřát. V listopadu za mnou přijel můj dvacetiletý bratr Jan Jindřich celý bledý a ubrečený. Markéta ho vyhnala a požádala o rozvod. Všem lidem vykládala, že můj bratr je naprosto neschopný a že po více jak desetiletém manželství je stále ještě pannou. Samozřejmě, že jsem věděl, že Markéta už dávno není pannou a ani já jsem ji o panenství nepřipravil. Také jsem věděl, že s takovou nymfomankou to bratr rozhodně neměl jednoduché. To jsem mu však říci nemohl. Tehdy jsem poznal, kolik lidí dokáže potěšit cizí neštěstí. Mně bratr o svém mužství přesvědčovat nemusel, ale ostatní lidi přesvědčil o tom, že není impotent  až kupou vlastních dětí se třemi ženami a dost možná, že některé také ne. Teprve teď jsem pochopil smysl svého snu, ve kterém se mi Markéta směje. Sice mě zprvu napadlo, se za Markétou vypravit, ale pak jsem si řekl, že ty dva už určitě nedám dohromady. Musel bych totiž Markétu utahat k smrti, což asi nedokážu, takže utahá k smrti jedině ona mne a navíc mi sdělí něco podobného, co mému bratrovi. Stále jsem však nerozuměl tomu, co mi měl ten sen napovědět o vztahu Markéty k císaři.  Vzápětí to celému světu s patřičnou pompou předvedla sama Markéta, která zajisté nepostrádala herecký talent a smysl pro okázalost. Již v únoru 1342 si přijela s panenským věnečkem na hlavě říci samotnému císaři o jeho syna prince Ludvíka.

         Vím, že dnes se vám to připadá normální, když žena požádá o rozvod kvůli tomu, že ji muž sexuálně neuspokojuje a vzápětí si sama řekne o partnera, který se jí zalíbí nebo ji alespoň oslní jeho postavení či peníze. Zbožný středověk to však pokládal za naprostý skandál. Z ostudy kabát měl nejen Jan Jindřich, ale všichni Lucemburkové. Ani církev svatá s tím nic nenadělala, třebaže papež rozvod neschválil, natož Markétino nové manželství se synem několikanásobného kacíře.

         Samozřejmě, že si z toho nedělal nic ani císař Ludvík Bavorský, byl totiž jediným císařem, kterého nepomazal a císařskou korunu   mu nenasadil sám papež. Aby dokázal, kdo je v říši pánem, tak mladému páru věnoval jako svatební dar Korutany a Kraňsko, které nedávno sám udělil v léno Habsburkům. Habsburkům jsem to určitě přál. Dokonce jsem to tak trochu přál i Markétě, protože jsem měl, přes všechnu pohanu, kterou uštědřila všem Lucemburkům, stále pro ni ještě slabost.   Před celým světem jsem však prohlásil, že císař zašel už příliš daleko a taková věrolomnost nesmí zůstat nepotrestána. Zároveň jsem tak odvedl pozornost všech významných mužů Evropy jiným směrem než ke zkoumání sexuálních schopností Lucemburků.

         Aby to nebylo málo, tak začátkem února 1342 postihla Čechy nevídaná povodeň.  3.února v Praze strhla pevný kamenný Juditin most, postavený králem Vladislavem II. Byl to nejstarší kamenný most v Čechách a jeden z nejstarších ve střední Evropě a právem nám ho všichni záviděli. Dal jsem hned postavit přes Vltavu dřevěnou lávkou, ale rozhodl jsem se, že postavím nový kamenný most, ještě mnohem krásnější a hlavně pevnější.

         Všechny trable však jednou pominou. Záhy jsem nabyl přesvědčení, že se začalo blýskat na lepší časy a můj věštecký sen dojde svého naplnění a i můj boj s císařem, jehož výsledek mi zůstával dosud utajen, skončí mým vítězstvím.         

         Zemřel papež Benedikt XII. Tak jak jsem Pierovi prorokoval, dosedl na papežský stolec a přijal jméno Kliment VI. Ani na chvíli jsem nezapochyboval o tom, že se vyplní můj věštecký sen a Pier splní, co mi slíbil a společně porazíme císaře. Bůh mi snad odpustí, že jsem v té chvíli nemyslel na Boha. Radoval jsem ze smrti starého slabého papeže a vypil mnohou číši vína na Pierovo zdraví. Nešlo mi už o potrestání kacíře, ale zatoužil jsem více než kdykoli předtím, státi se císařem. Snad mi Bůh odpustí.

         Na papežském stolci seděl můj dobrý přítel a bylo vhodné, abych měl dobrého přítele i v čele pražské diecéze, ještě lépe arcidiecéze. Napadlo mě, že tím nejlepším kandidátem bude můj dávný přítel, kterého jsem poznal při italských výbojích, Arnošt z Pardubic. Patřil určitě k nejvzdělanějším mužům v Čechách, studoval čtrnáct let v Bologni a Padově. Navíc byl i velice moudrý a byl jsem přesvědčen, že by mě nikdy nezradil, ani v případě, že bych se dostal do vážných problémů. Roku  1343 zemřel pražský biskup Jan z Dražic a Arnošt nastoupil na jeho místo. Nebylo těžké požádat Piera o povýšení pražského biskupského stolce na arcibiskupský. 30.dubna 1344 vydal papež Kliment VI. Bulu, ve které jmenoval Arnošta z Pardubic pražským arcibiskupem a kromě stávající diecéze pražské a olomoucké byla zřízena nová diecéze v Litoměřicích. Teď už do záležitostí českých nemohl mluvit ani mohučský arcibiskup.

         Na jaře roku 1344 jsme se v Avignonu sešli já, můj otec a Pier, tedy papež Kliment VI., abychom se společně poradili, jak konečně zatočit s tím prokletým kacířem Ludvíkem. Dohodli jsme se, že se stanu namísto Ludvíka Bavorského římským králem já. Pak už nebude problém připravit Ludvíka i o korunu císařskou. Bylo totiž zvykem, že císařem římským může být pouze král římský.  

         Císař Ludvík mě požádal o tajnou schůzku. Překvapilo mě to, ale nakonec jsem si řekl: „Proč ne.“

         „Tak řekni, Tvoje císařská milosti, čemu vděčím za naši schůzku?“

         Ludvík se nechoval vůbec arogantně jako při našem minulém setkání: „Mrzí mě, jestli si myslíš, že jsem se choval k Tobě neuctivě, princi Karle, následníku chrabrého krále Jana. Rád bych Tě jenom přátelsky pozdravil a přeji si, abychom zůstali dobrými sousedy.“

         „Dobrými sousedy určitě, ale Ty myslíš zajisté vazaly?“

         „To nemůžeš brát tak doslova, to je pouhá formalita daná dávnou tradicí.“

         „Tradice je nutné bezesporu ctít.“

         „To určitě, o tom jsem s Tebou také chtěl mluvit, princi.“

         „Nevím přesně, co máš na mysli a zejména nevím, proč se císař chce o dodržování tradic radit právě se mnou.“

         „Zajisté budeš souhlasit, že právě císař by měl jít příkladem křesťanské ctnosti.“

         „A co ti brání v tom, být dobrým křesťanem?“

         „Přece papežská klatba.“

         „Nevím, jak bych ti mohl pomoci.“

         „Vím, že jsi velice dobrým přítelem našeho Svatého otce.“

         „To sice trochu přeháníš, ale nepopírám, že se s Pierem znám.“

         „Odpuštění je přeci také křesťanská ctnost? Nebo snad ne, princi Karle?“

         „Zajisté je, ale nejprve musí sám hříšník činit pokání. Záleží tedy především na tobě, císaři, já udělám, co je v mé moci.“

         „Vím, že tě moc mrzí ztráta Tyrolska a Korutan. Moje snacha Markéta Korutanská o tobě mluvila vždy v dobrém.“

         „To mě sice těší, ale nechme to být. Jsem rád, že uznáváš, že se nám stala křivda.“

         „Udělám vše, co je v mé moci, abych všechna svá pochybení brzy napravil.“

         „Také já se pokusím udělat, co budu moci. Jsem rád, že budeme spolu dobře vycházet.“

         Nevěřil jsem sice Ludvíkovi ani slovo, ale diplomacie je diplomacie. Musím zjistit, co má za lubem.

         Z Bavor jsem se vydal rovnou do Avignonu. Na soukromou audienci u Piera jsem čekal jen asi půl hodiny. Takové cti se prý u žádného papeže nedostalo ani císaři, natož nějakému princi, sdělil mi starý kardinál, kterého si Pier vybral za svého tajemníka. Ten šedivý kardinál skvěle kontrastoval se světskou nádherou Pierova nového sídla a připomínal, že se skutečně jedná o sídlo papeže a ne prostopášného svobodomyslného šlechtice. 

         Neměl jsem samozřejmě v úmyslu orodovat u Piera za císaře, ale informovat svého přítele a hlavu katolické církve jsem pokládal za povinnost bohabojného křesťana, za kterého jsem se pokládal.

         „Říkáš, že Ludvík ti připomněl, že Markéta Korutanská je ti stále nakloněna?“

         „I kdyby to byla pravda, co z toho?“

         „Měl by si toho využít. Situace byla jiná, když byla Markéta ženou tvého bratra, ale teď je manželskou syna kacíře, který ti stojí v cestě a nepožádáš tedy ženy bližního svého. Nakonec ani moc žádat nebudeš muset, co?“

         „Když, já...“

         „Zadrž! Tuším, co chceš říct, ale tajemství tvé ložnice je tajemstvím Božím a já nakonec ani nejsem tvým zpovědníkem.“

         „Markéta přeci tolik ponížila mého bratra.“

         „Neber si to tak. Ta aféra s rozvodem je už dávno zapomenuta.“

         „To si jen myslíš.“

         „Tak máš báječnou příležitost nasadit na oplátku mladému Ludvíkovi parohy.“

         „Nejde přece o Ludvíka, s tím problém nemám, ale Blanku miluji a chci jí být věrný.“

         „To je sice hezká věc, ale jsou tu ještě evropské zájmy. Ještě si to nech projít hlavou.“

         „Markétu znám a opravdu netoužím se s ní zaplést. Tím spíše, že ji císař chce připravit o Tyrolsko a Korutany.“

         „A dát je tobě? Ty mu věříš?“

         „Samozřejmě, že nejsem tak naivní, ale stále netuším, co je za tím, že za mnou přišel s prosíkem.“

         „To je dobře, že se tak ponížil, je vidět, že má strach.“

         „Já ho přeci neponižoval. Jednal jsem s ním zcela přátelsky.“

         „To ti jedině chválím, vidím, že jsi skvělý diplomat a budeš dobrým císařem.“

         „Nepřeháněj a raději zjisti, co má Ludvík v úmyslu.“

         „Spolehni se, že po tom budu pátrat. To, že s tebou jednal jako se sobě rovným, ho muselo stát dost přemáhání a určitě to nedělal jen tak.“

         Byl jsem pevně rozhodnut si Markétu navždy vymazat z hlavy a na Pierovi nápady zapomenout. Moc jsem se těšil na Blanku, na Prahu a celé Čechy. V Čechách jsem se cítil opravdu doma.

         „Blanko, co by jsi řekla na to, kdybychom naši Karolinku provdali za prince Rudolfa Habsburského. Až vévoda Albrecht umře, což bude, co nevidět, usednou spolu na rakouský trůn.“

         „Ty jsi se úplně zbláznil. Vždyť Karolinka je ještě malé dítě.“

         „My jsme snad nebyly ještě děti, když jsme se brali? A jak se máme rádi!“

         „Rádi se sice máme.“

         „Máme se moc rádi,“ a dal jsem Blance velikou pusu. Už se tolik nečertila.

         „Máme se rádi také proto, že jsme přibližně stejně mladí a Rudolf je mnohem starší.“

         „Za deset let ti nebude ten věkový rozdíl připadat tak velký. V panovnických kruzích jsou běžné daleko větší věkové rozdíly, to snad sama dobře víš.“

         „Jestli se dobře pamatuji, ještě nedávno jsi s Habsburky tvrdě válčil. Byla jsem na tebe moc pyšná. Stála jsem na tvé straně, když jsi otci vyčítal, že s Habsburky uzavřel v Emži potupný mír. Na to už jsi zapomněl?“

         „Nezapomněl, ale teď je úplně jiná situace. Naším nepřítelem je především císař Ludvík a Habsburky potřebujeme jako spojence.“

         „Tak teď tomu už vůbec nerozumím. Právě jsi mi dovyprávěl, jak se císař k tobě hezky choval a ujišťoval tě, že chce, aby jste byli dobrými přáteli.“

         „Když císař Ludvík někoho ujišťuje o přátelství, tak se musíš koukat po dýce, kterou ti chce vrazit do zad.“

         „To s tebou souhlasím. Nikdy jsem císaři nevěřila a chválím ti, že ani ty nedáš na jeho sladké řečičky. Vidím, že jste se s otcem pevně rozhodli a nemá cenu ti svatbu naší dcerky s rakouským princem rozmlouvat. Budu se tedy modlit, aby Karolínka byla s Rudolfem šťastná.“

         „Děkuji ti, věděl jsem, že mě pochopíš a podpoříš. Také já se budu modlit za jejich štěstí. Nic  si totiž nepřeji vroucněji než štěstí tvé a štěstí našich dětí.“

         „Tak mi nerozplakej. Kdy chceš vyrazit za starým Albrechtem?“

         „Už pozítří.“

         „To si tě opravdu moc neužiji.“

         „Promiň, brzy ti to vynahradím.“

         „To jsem zvědavá,“ ale políbila mě a věděl jsem, že se už nezlobí.

         Jednání se starým vévodou Albrechtem netrvala dlouho. Samozřejmě jsme se dohodli. Původně jsem vůbec neměl v úmyslu navštívit Markétu, ale pak jsem si řekl, že když už jsem v Rakousku, tak se podívám i do Tyrol. Setkat se tajně s Markétou nebyl vůbec žádný problém. Stále platily stejné signály z dob, kdy ještě byla manželkou mého bratra a ani komorné nevyměnila.

         „Jsem moc ráda, že tě po dlouhé době opět vidím.“

         „Proto jsem tě také přišel navštívit. Jsi čím dál krásnější.“

         „Nelichoť mi a raději pověz, co tě ke mně přivádí.“

         „Tvá krása, samozřejmě.“

         „Na tu také dojde, ale vidím ti na očích, že máš ještě něco na srdci. Kromě mě, samozřejmě.“

         „Kromě tebe i tvého muže. Především jsem tě však přišel varovat.“

         „Před čím?“

         „Císař, tedy tvůj tchán  chce tebe i tvého muže připravit o Tyrolsko.“

         „To snad ne? Já mu sice nikdy nevěřila, ale že by chtěl okrást i svého syna? Komu pak Tyrolsko slíbil?“

         „Právě mě, máš to tedy z první ruky.“

         „To tě tedy musí dost potřebovat. Co jsi mu za Tyrolsko slíbil?“

         „Já mu neslíbil vůbec nic, ale on ode mě něco chce.“

         „Nech mě hádat.“

         „Dobrá.“

         „Přímluvu u papeže.“

         „Přesně. Chytrá holka.“

         „Co tedy požaduješ za to, že to císaři rozmluvíš? Pokud jde o mně, můžeš žádat cokoli, to snad dobře víš.“

         „Nikdy bych na tobě nežádal více, než mi sama nabídneš.“

         „To samozřejmě vím, ale ty budeš chtít i něco od mého muže.“

         „Chceš opět hádat?“

         „Pokusím se. Ludvík je jako vévoda braniborský jedním ze sedmi kurfiřtů, kteří volí římského krále a ty potřebuješ jeho hlas.“

         „To už se doneslo až sem, že se ucházím o římskou korunu?“

         „Nic se nedoneslo, to je jen ženská intuice.“

         „Můžeš tedy pro mě něco udělat?“

         „Samozřejmě, že pro tebe udělám vše, co je v mé moci, ale na tohle jsem krátká. Kdyby byl tchán po smrti, tak určitě nebude žádný problém. Ludvík však proti svému otci nepůjde, tak obtočeného kolem prstu ho ještě nemám.“

         „Ty s tvými vnadami?“

         „Mé vnady jsou ti samozřejmě k službám, ale u Ludvíka jsou na takovou prosbu málo účinné.“

         „To nic, nezlob se, že jsem tě s tím obtěžoval.“

         „Mě neobtěžuješ, ale zlobit se budu, pokud mé vnady náležitým a krásným způsobem nezneužiješ. Už se nemohu dočkat,“ vrhla se na mě a opravdu jsem se nemohl  bránit. Byl jsem v tom, jako obvykle zcela nevině. Opravdu jsem nechtěl být Blance nevěrný.

         Z Tyrol jsem spěchal za Pierem, tedy za papežem. Samozřejmě ne jako princ, ale převlečen za mnicha. To by se totiž neutajilo, kdybych přišel na audienci u papeže jako princ Karel. Určitě by to někdo císaři donesl a ten by hned vyzvídal, jak jsem pochodil. Audience u papeže přeci není jednoduchá věc a i ti nejvýznamnější vladaři na ni čekají mnoho týdnů. I já jsem na setkání s Pierem musel čekat skoro hodinu.

           „Promiň, příteli, že jsem tě nechal čekat, ale musel jsem vysvětlovat těm zvědavým kardinálům, že se musím nutně setkat s jedním mnichem, který se právě vrátil od Božího hrobu v Jeruzalémě.“

         „To jako se mnou?“

         „Samozřejmě, přece jim nebudu vytrubovat, kdo jsi.“

         „Jak jsi dopadl, Karle?“

         „Kde jako?“

         „No přeci u Markéty.“

         „Vždyť jsem ti říkal, že za ni nepůjdu.“

         „Já zas věděl, že neodoláš.“

         „No tak dobře, byl. Ale stejně nedokáže zařídit, aby mě její muž dal svůj hlas.“

         „Stačí, když dokáže zařídit, že se volby nebude vůbec účastnit.“

         „Uvidíme.“

         S otcem jsme se vypravili za trevírským arcibiskupem Balduinem. Je to můj prastrýc. Začal otec: „Doufám, že můžeme počítat s tvým hlasem při volbě římského krále?“

         „Ty se chceš stát římským králem?“

         „Netvař se, že to ještě nevíš? Já ne, můj syn princ Karel.“

         „Tvůj hlas má tedy zajištěný?“

         „To je snad samozřejmě, jsem přeci jeho otec. Tvůj hlas by snad měl dostat také nebo snad ne?“

         „Nechám si to projít hlavou.“

         „Jak projít hlavou? Jsi přeci také Lucemburk a jeho prastrýc.“

         „To jistě, také neříkám ne. Znamená to také si znepřátelit císaře a to znamená nějaké výlohy.“

         „Jaké pak výlohy. Je to nakonec přání papeže a papež je snad pro tebe důležitější než císař. Nemám pravdu?“

         „Pro mě je důležitý papež i císař.“

         „Tak rovnou k věci. Na kolik ty výlohy odhaduješ?“

         „To je těžká věc. Nedá se to tak rychle spočítat.“

         „Až si tedy spočítáš, na kolik si ceníš svůj hlas, tak nám dej vědět. Pojď synu, nebudeme se přece doprošovat vlastní krve.“ 

         S otcem jsme ještě zajeli za sasským vévodou Rudolfem, který byl též naším příbuzným. Nakonec jsme spolu uzavřeli smlouvu, kde jsem se zavázal k potvrzení jistých privilegií, které Rudolf ztratil a on mě přislíbil svůj hlas.

         Za kolínským arcibiskupem Walramem jsem už jel sám. Ihned jsem poznal, že jsem na jeho panství. Pole zarostlá plevelem. Nebylo vůbec poznat, co se tu vlastně pěstuje. V lesích spousta klestí, ale chatrče sedláků se rozpadají, střechy jsou rozlámané. Lidé pohublí a dobytek vypadá ještě hůře. Jen arcibiskupští dráby jsou vypasení jako čuníci před posvícením. Také on mluvil o výdajích. Nebylo divu. Jako hospodář byl naprosto nemožný, arcibiskupské statky tonuly v dluzích. Tomu nějaká smlouva nestačila. Řekl si na rovinu o 8 tisíc stříbrných hřiven. Měl je mít a já jeho hlas.

         Nečekal jsem, až nám trevírský arcibiskup vzkáže a rozjel jsem se za prastrýcem sám : „Tak co, eminence, už víš, na kolik si ceníš svůj hlas?“

         „Nebudu od vás samozřejmě požadovat peníze. To se přeci mezi příbuznými nehodí. Zcela mi postačí, když se, princi Karle, zavážeš, že mi budou vráceny lesy a statky, o které jsem za minulého papeže přišel.“

         „To určitě nebude problém.“

         „Přesně to jsem potřeboval slyšet. S mým hlasem můžeš počítat, princi Karle. Jsme přeci rodina.“

         Největší problém byl s mohučským arcibiskupem Jindřichem z Virneburgu, který byl přívržencem císaře Ludvíka a mě ani papeži ještě neodpustil zřízení nového pražského arcibiskupství a ztrátu svého vlivu na dění v Čechách. Nezbylo nic jiného, než požádat o pomoc Piera.

         V papežském paláci jsem byl opět bez dlouhého čekání přijat. Pier se svého úkolu zhostil skutečně s papežskou důsledností. Poznal jsem, že už měl vše dávno promyšleno. Nejprve dal arcibiskupa Jindřicha do klatby, pak ho zbavil úřadu a nově jmenovaný arcibiskup Gerlach Nasavský nemohl jednat jinak, než mě dát svůj hlas.

         13.dubna 1346 vyřkl papež Kliment VI. Nejhroznější klatbu nad císařem Ludvíkem Bavorským. Té se zalekl i císařův spojenec falckrabě rýnský Ruprecht, takže se volby římského krále nezúčastnil. O neúčast svého manžela se nejspíše postarala Markéta, takže jsem byl ve svých třiceti letech 11. července u městečka Rhens na břehu Rýna jednohlasně zvolen za římského krále, ještě jako markrabě moravský, protože koruna českého krále mi ještě nasazena nebyla.

         Už jsem se viděl, jak jsem slavně korunován na římského krále a všechna říšská knížata mi leží u nohou. Bůh však ztrestal moji pýchu. Francouzský král Filip IV. požádal mého otce o pomoc proti Angličanům. Nemohl jsem svého slepého otce nechat jet do války samotného. K rozhodující bitvě s Angličany došlo 26.srpna u Kresčaku. Možná, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby král Filip dal na moji radu a zaútočili jsme na Angličany daleko dříve, než se dokázali náležitě připravit a sešikovat. Můj otec vyjel do boje přivázán řemeny nejen ke svému koni, ale i ke koňům svých dvou přátel. Toho dne se splnilo otcovo poslední přání. Nezemřel doma na lůžku, ale jako pravý rytíř v boji. Pro jeho splnění opravdu mnoho vykonal. Žil jako rytíř a zemřel jako rytíř. V tom mi navždy zůstane vzorem.

         Po té, co jsem na poslední cestě vyprovodil otcovy ostatky, vydal jsem se do starobylých Cách, abych se tam rukou svého přítele, papeže Klimenta VI. nechal slavnostně pomazat a přijal korunu římského krále. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našel městské brány zavřené a nikdo mě nevítal. Nepovažovali ani za nutné, aby mě v ústrety vešel někdo z konšelů. Jen poslíček mi vyřídil usnesení radních města Cáchy, že městské hradby mi zůstanou uzavřeny. Moje družina čítala jen asi deset mužů, takže nebylo ani pomyšlení, pokusit se ztéci městské hradby silou.

         Nic jsem si z toho nedělal a pomyslel jsem si, že moje korunovace bude daleko velkolepější v překrásné katedrále Kolína nad Rýnem. Tentokrát jsem nepřijel k městským branám jako nově zvolený římský král, ale vypravil jsem se do města jako sedlák, který chce na trhu prodat svoji kravku.                    

         Kravku se mi podařilo prodat docela rychle a tak jsem zamířil do místního šenku. Řeč se záhy stočila na císaře Ludvíka : „Naši konšelé dělají dobře, že stojí při císaři,“ pochválil své radní jeden sedlák.

         „Císař  jen z bavorských lidí ždímá daně, aby měl na válku a teď chce sedřít z kůže i nás,“ postavil se mu na odpor místní tovaryš.

         „To se nediv, spolčil se s ďáblem a teď se mu nechce pykat za své hříchy,“ opáčil důstojník.

         „Nevěř babským povídačkám a nestraš náš čertem. Císař jen nechce skákat jak papež píská a krmit líné mnichy a preláty.“

          „Císař se prý bojí nového římského krále, aby ho nepřipravil i o císařskou korunu.“

         „Toho se určitě náš císař lekne. Je prý to ještě holobrádek, odněkud z Čech, který ani svou zem nemá a bez papežské protekce by se římským králem nikdy nestal.“

          „Teď se bude muset papeži a všem prelátům odvděčit a naplnit jejich nenasytné břichy a truhlice. Dobře udělali v Cáchách, že ho ani nepustili do města.“

          „Proč si myslíš, že by nebyl lepším císařem než Ludvík?“ vmísil jsem se do hovoru.

          „Protože bude sloužit papeži, bude potřebovat spousta peněz nacpat klášterům a určitě se bude chtít vytáhnout další křížovou výpravou. To bude stát hromadu peněz.“

         „Kde jinde je vzít, než zvýšit daně a už úplně nás sedřít z kůže,“ nenechal řeznického mistra domluvit mistr krejčovský.

           „Války byly a budou, ať chceme nebo nechceme. Je lepší, když vojsko táhne na pohany než když se mezi sebou mlátí naši lidé,“ opáčil kovářský mistr.

            „Tobě se to mluví, když se půjde do války, budeš mít víc zakázek,“ odporoval krejčí.

            „Vždyť ani ty nepřijdeš zkrátka,“ upozornil ho důstojník.

            „Kdyby raději císař něco užitečného budoval. Po cestách se už nedá jezdit, na náměstí při trhu není k hnutí a městské hradby útoku velkých praků těžko odolají. Pak by byla práce pro všechny,“ přidal se sedlák, který stál na trhu vedle mě a dobře prodal dvě jalovice.

            „Taková věc však žádného císaře určitě nenapadne a toho nového římského krále teprve ne.“

            „To nemůže nikdo z nás vědět,“ pokusil jsem se odporovat.

            „To ví jen Bůh,“ pronesl neutrální kovář.

            „Já zase vím, že žádného císaře nezajímá, co potřebují obyčejní lidé a jde mu jenom o moc.“

            „Samozřejmě, proč by se jinak snažil zbavit se císaře Ludvíka?“

            „Jak víš, že se chce zbavit císaře Ludvíka?“ zeptal jsem se.

            „To je přece jasné. Všichni to říkají. Prý se chce nechat korunovat u nás, když v Cáchách dostal kopačky. Naši radní by byly hloupí, kdyby to dovolili.“

              „Proč by to neměli dovolit? Byla by to pro město čest a určitě by na tom netratili,“snažil jsem se odporovat.

              „Možná by se nový římský král nechal vidět, ale Ludvík by nám to pak spočítal. Byly bychom na tom hůře než teď. Vůbec není jisté, kdo bude za rok vlastně císařem.“

                Bylo mi jasné, do Kolína jako nekorunovaný římský král nevstoupím. Zkusím štěstí v Bonnu. Něco pozitivního jsem si však z té hospodské debaty odnesl. Pierovi řeknu zcela jasně, ať se mnou s novou křížovou výpravou nepočítá. Rozhodl jsem se už tehdy, když jsem naposledy spatřil Jadwigu. Ukáži všem, že moudrý císař neboří města, ale buduje. Nebudu budovat  Kolín, ale u nás v Čechách. Praha bude mnohem krásnější než Kolín a Cáchy dohromady. Vyrovná se i Římu, Avignonu i samotné Paříži. Co říkám vyrovná, předčí je. Nejprve však musím skoncovat definitivně s Ludvíkem. Nechat se zvolit za římského krále zdaleka nestačí.  

            Jakmile mi Pier pomazal a nasadil mi korunu římského krále, rychle jsem ji zase ukryl, převlékl se za panoše a přes Alsasko, Švábsko, Franky a Horní Falc jsem spěchal do Prahy. Cestou jsem snil o tom, jak bude moje Praha za nedlouho vypadat. Bude to nejkrásnější město na světě, široké ulice, rozlehlá náměstí, výstavné paláce a lidem se v Čechách také bude žít dobře, zaslouží si to. V Praze jsem rozdělil úkoly, když má člověk pár úředníků, tak nemusí všechno dělat sám. Když říkám pár, tak samozřejmě nemyslím víc jak deset, víc lidí stejně nikdo neuhlídá a hrabali by si jen ve svůj prospěch a ne pro blaho celé země.

            Za krátko jsem vše potřebné zařídil, pomiloval se několikrát se svou milovanou Blankou a v přestrojení za kupce jsem se připojil ke kupecké karavaně, která měla po Zlaté stezce namířeno z Čech do Alp pro sůl. Samozřejmě mě podezíráte, že můj chtíč hříšně a neovladatelně zatoužil po vášnivém Markétině těle. Samozřejmě, že chtíč toužil, ale musel si vystačit s mou milovanou věrnou Blankou. Bože, jak ta uměla překrásně milovat. Sice ne tak vášnivě jako Markéta, ale bylo to s ní krásné. Do Tyrol jsem spěchal za svými vojáky. Nějak se jim nedařilo dát Ludvíkovi pořádně na frak.

            Samozřejmě, že mě ani nenapadlo navštívit Markétu, když jsme ale na Ludvíkovy vojáky dvakrát zaútočili a pobili jen několik málo jeho vojáků a ze zajatců jsme také nic kloudného nevymlátili, řekl jsem si, že se musím obětovat a po delším půstu se půjdu pomilovat s Markétou. Sice to žádná obět nebyla, protože mě Markéta děsně přitahovala, to jsem si jen sám před sebou vymýšlel, co bych řekl své milované Blance, kdyby se to náhodou provalilo.

            Markéta se mě hned vrhla a vůbec jí nepřipadalo hloupé, že svádí někoho, kdo se zbraní v ruce bojuje proti jejímu zákonitému manželovi. Poznal jsem, že není zbytí a že se musím s Markétou pomilovat. Samozřejmě ne jednou, to Markétě nikdy nestačilo.

            Konečně se mi zeptala: „Proč jsi vlastně přišel.“

            „No, abychom se spolu krásně pomilovali.“

            „To ti tak budu věřit, kdybych tě sama neznásilnila, tak by nic nebylo.“

            „Ale bylo.“

            „Bylo a bylo to moc krásné. Tak už na mě vybal, co ode mě žádáš.“

            „Samozřejmě tebe,“ dělal jsem nechápavého.

            „Mě samozřejmě zase dostaneš, ale musíš si chvilku odpočinout, nejsem zas taková náruživka, abych nepočkala, až se ti zase obnoví mužská síla.“

            „To je od tebe moudré.“

            „Já vím, tak co potřebuješ?“

            „Potřeboval bych, abys mi pomohla s malou lstí. Zaručuji ti, že se tvému muži nic nestane.“

            „To se jako bojíš, že kdyby můj muž padl hrdinně v boji, tak bych se ti jako vítězovi vrhla kolem krku a ty by ses mě už nezbavil?“

            „To zrovna ne, ale některé věci se prostě nedělají.“

            „Přede mnou si na svatého hrát nemusíš, v lásce a ve válce je dovoleno vše. Tak, co potřebuješ?“

            „Potřebuji císařské vojsko nalákat do jednoho průsmyku, už vím přesně, kam. Někde v přehledném terénu nemáme šanci. Tak pán se bojí utkat se jako rytíř?“

            „Markéto, nebuď jízlivá. Dobře víš, že se  rovnému boji nevyhýbám, na druhé straně tvůj tchán pokud nemusí, tak se v rovnému boji vyhne a raději přepadne ze zálohy.“

            „To s tebou souhlasím, také ho už mám plné zuby. To já tě jen tak škádlím a co se škádlívá,to se rádo mívá.“

            „Tak mi pomůžeš?“

            „Proč bych  vlastně měla pomáhat nastražit past na svého manžela? Nestačí, že ho s tebou podvádím?“

            „Tak ho nepodváděj.“

            „Pak už bych ale neměla důvod ti pomáhat.“

            „To máš pravdu. Jenom řekneš, že jsi se dozvěděla kam máme namířeno a císařské vojsko tím průsmykem prostě projít musí.“

            „Přeci nemohu říci, že to vím od tebe.“

            „To jistě ne, ale můžeš třeba říct, že to víš od manželky některého důstojníka, který sloužil ve vojsku tvého bývalého manžela, mého bratra.“

            „To by možná šlo.“

            Markéta sice svůj slib splnila, v průsmyku jsme si počíhali na vojsko jejího manžela, ale větší část císařského vojska se ještě před tím od nich oddělila a sotva se mi podařilo přesvědčit své vojáky, aby Markétina manžela nechali uprchnout, měli jsme císařské v zádech. Jen tak tak se nám podařilo zachránit holé životy. Tehdy jsem moc litoval, že jsem držel slovo dané Markétě a neponechali jsme si jejího muže jako zajatce. Teď by se nám moc hodilo takové vzácné rukojmí jako je císařův syn. Naštěstí Bůh drží svoji ochranou ruku nad čestnými muži, kteří drží slovo dané svým milenkám, se kterými podvádí svoji milovanou ženu. Až na pár šrámů, vyvázli jsme celkem bez úhony, ale také beze slávy.

            Rozhodl jsem se, že se neprodleně vrátím do Čech a postavím takové vojsko, které se bude moci s Ludvíkem utkat kdekoli. Než se ale postavím do čela tohoto neohroženého vojska, musím se dát ještě od svého přítele Arnošta z Pardubic nechal pomazat a korunovat za českého krále. V čele takového vojska přece nemůže jet jen markrabě moravský. 1.září 1347 jsem se odebral na starobylý Vyšehrad a pamětliv toho, že nejsem jenom po otci Lucemburk, ale, že v mých žilách koluje po matce i krev slavných českých králů, obul jsem prosté lýkové střevíce Přemysla Oráče a přehodil si přes ramena prostou rolnickou mošnu. Teprve pak jsem nasedl na svého bělouše a v doprovodu českých pánů, nadšeně pozdravován mými milými Pražany jsem odjel na nešpory do Svatovítského chrámu. Druhý den hned za rozbřesku mě pan Jošt z Rožmberka odděl do překrásného roucha, abych se mohl odebrat ke korunovaci. Z rukou pražského arcibiskupa, mého přítele, jsem přijal zbrusu novou nádhernou korunu svatého  Václava, žezlo, jablko a meč.

Též mé milované Blance to nesmírně slušelo, když byla korunována   za českou královnou. Blanka si to určitě zasloužila za svoji andělskou trpělivost, kterou se mnou měla a co již po mém boku musela vytrpět a přitom mi zůstala milující a věrnou ženou. I český lid si bezesporu zaslouží, aby měl tak krásnou a hodnou královnu, jakou byla Blanka. Byli jsme oba šťastni i všechen český lid se upřímně radoval. V tu chvíli jsme na chvíli zapomněli na to, že naše štěstí nám určitě nepřeje císař Ludvík.

Bylo to opravdu jen na chvíli. Jen měsíc mi bylo dopřáno se milovat s českou královnou, mou milovanou Blankou. Hned počátkem října jsem v čele velkého a udatného vojska vyrazil přes Domažlice do Bavor, abych se konečně vypořádal s Ludvíkem. Bůh se ovšem nemohl již déle dívat na to, jak se marně snažím dát Ludvíkovi to, co si zaslouží a tak mi, jak už tolikrát, opět pomohl. Ještě v Domažlicích nás zastihl rychlý posel, který přinesl neuvěřitelnou tragickou, ale pro nás radostnou zprávu. Císaře Ludvíka při honu na medvěda přemohla mrtvice, spadl s koně a zlámal si vaz. Já to vždycky říkal, že medvědi jsou překrásná zvířata a že je máme nechat na pokoji. Sám jsem se takové hříšné a krvelačné štvanice nikdy neúčastnil. Poděkoval jsem opravdu vroucně Bohu, že mi opět pomohl a ještě tentýž den jsem Bohu poděkoval nejen modlitbou, ale napsal deset listů o štědrém obdarování deseti klášterů.

Když už jsem však měl takové nádherné a mocné vojsko pohromadě bylo by ho hřích nevyužít alespoň ke triumfální jízdě. Mé ješitnosti dělalo moc dobře, když se mi klaněla  říšská knížata a slibovala mě poslušnost, sotvaže se vysvlékla z kabátců Ludvíkova vojska. Potvrzoval jsem městům stará privilegia i ta nová udělená císařem Ludvíkem, svěřoval jsem vysoké úřady do rukou mých nepřátel, kteří přísahali císaři Ludvíkovi, že mu přinesou moji hlavu na stříbrném podnosu.

V Avignonu jsem navštívil svého bývalého přítele Piera, nyní papeže Klimenta. Raději říkám bývalého, protože po naší hádce nevím, zda naše přátelství  není daní za můj úspěch.

„Karle, jak to, že jmenuješ do vysokých úřadů i lidi, které jsem já dal do kladby?“

„Já  je jen získávám na naši stranu, nemůžeme si dovolit stále jenom bojovat. Lid si konečně přeje mír a budování něčeho užitečnějšího než je vojsko.“

„Nevyčítám ti tvoji marnotratnost, třebaže právě ty jsi mě před ní několikrát varoval, ale nejsi příliš velkorysý? Velkorysost jsi právě ty mě mockrát vytýkal?“

„Možná, že jsem ještě nepochopil, že právě velký muž jako papež nebo římský král musí být i velkorysý.“

„Můžeš klidně říkat i římský císař, na našich cílech se nic nemění. Jenom jsme se domluvili na tom, že některé lidi musíme odstranit. Právě kvůli tobě, aby ti nevpadli do zad, až se to bude hodit.“

„Snažím se konat tak, aby se jim to už nikdy nehodilo.“

„Jsi velký idealista, nemůžeš se pořád spoléhat na našeho Pána a na mě, že tě ochráníme. Já svůj úkol splnil, dal je do klatby a ty jim teď vrátíš úřady, které jim svěřil Ludvík, Myslíš, že tě nezradí.“

„Myslím, na to jsou příliš zbabělý.“

„To je teda odvaha myslet si, že něčí zbabělost zabrání zradě.“

„Samozřejmě ne každé zradě, jen zradě mocného a bohatého.“

„To si teda fandíš. Já tě tvé moci určitě nezbavím. Na to se můžeš vždycky spolehnout.“

„Za to jsem ti moc vděčný a děkuji.“

„Neděkuj. Ale uvaž, že nebudu žít věčně.“

„Přesto děkuji a vážím si toho, co jsi pro mě udělal.“

„Nedělal jsem to jen kvůli tobě, ale opatruj se a dej si pozor na to, komu důvěřuješ.ů

„Neboj se, opravdové mé důvěry požívá jen velice málo lidí a ty jsi mezi nimi.“

„Toho si moc vážím.“

 „Děkuji, ale opravdových přátel mám tak málo, že by nestačili vykonávat všechny potřebné úřady. Navíc žijí většinou v Čechách a ostatních částech říše by byli cizinci, stejně tak jako já. Jen děkuji Bohu a českému lidu, že alespoň v Čechách už nejsem cizincem.“

„Jako tvůj otec.“

„Ano. Jsem moc rád, že Čechy se stali mou vlastí a já se stal Čechem.“

„Největším Čechem.“

„Nekrm moji ješitnost. Je to hřích.“

„Čad ukáže, že jsem měl pravdu. Též císařem se brzy staneš, ale zejména největším českým králem.“

„Opravdu mě už nelicho´t, skromnost totiž nepatří mezi mé ctnosti.“

„Já vím a proto raději přestanu. Opatruj se a pečlivě važ, komu důvěřuješ.“

„Budu, neboj, příteli.“

„Provázej tě Bůh, příteli. Máš toho ještě moc zapotřebí.“

Také Blanka mě po mém návratu domů varovala: „Nedůvěřuješ příliš těm, kdo stáli poti tobě na Ludvíkově straně?“

„Neboj, jenom chci konečně nastolit mír a ten není bez důvěry možný.“

„To máš málo přátel, které bys mohl jmenovat v Německu do vysokých úřadů?“

„Byli by tam pořád jen cizinci.“

„My dva přeci nejsme také v už v Čechách cizinci.“

„Za to vděčíme Bohu a českému lidu a také nám to chvíli trvalo.“

„Budiž, vím, že jsi moudrý a budeš moudrým a velkým císařem.“

„Ještě nejsem.“

„Ale budeš. O tom nepochybuji.“

Budiž řečeno Blance k chvále, že mi nikdy nevyčetla moji marnotratnost, když jsem štědře obdarovával nejen kláštery a města, ale i mnohé pány. Buď pochopila, že to nejsou ani tak dary jako investice, které se nám vrátí nebo ve své dobrotě ani na něco takového nikdy nepomyslela. Blanka totiž nebyla nikdy lakomá, třebaže nebyla ani marnotratná, zkrátka nejlepší manželka a královna.

Jak si Karel předsevzal, začal Prahu budovat opravdu velkoryse. Nové Město zabíralo plochu třikrát větší než Staré, dal Prahu opevnit od Vyšehradu až k Vítkovu a opevnění bylo hotovo za dva roky. Praha byla dvakrát větší než Paříž a zhruba dvanáctkrát než běžná evropská města. Kdo si chtěl koupit v Praze parcelu, musel začít do měsíce stavět a do roka a půl bydlet. Tři velká náměstí, která sloužila jako tržiště spojovaly.do té doby nevídané široké přímé ulice. Dobytčí trh, dnes nazývaný Karlovo náměstí je ještě dnes největším náměstím v celé Evropě. Prahu  v té době obývalo víc než 40.000 lidí, zatímco v Norimberku žilo 26.000. Více než počtem obyvatel Praha vynikala nad jiná města vzdělaností. Nejen, že Karel založil roku 1348 slavnou univerzitu, která byla jediná ve střední Evropě a zahrnovala všechny čtyři v té době provozované fakulty, artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou. V Praze bylo kromě univerzity ještě 20 farních škol, 4 školy kolegiátní, 3 klášterní a jedna židovská, zatímco v Norimberku byly pouhé 3 farní školy. Počet škol v Praze byl v době jeho vlády vyšší než ještě v devatenáctém století. Karel uvedl do Prahy sedm řeholních řádů a každý měl vlastní chrám. V Praze bylo 104 kostelů a kaplí, takže se Praha právem pyšní   přívlastkem stověžatá. Samozřejmě také nezapomněl na zbudování pevného kamenného mostu, který dodnes nese jeho jméno. Nezapomněl ani na budování měst a hradů mimo Prahu. Z nichž nejkrásnější Karlštejn byl zbudován za 7 let. Jak dlouho by taková stavba asi trvala našim stavbařům s nejmodernější technikou a hlavně našim úředníkům s počítači, mobily a kravatami?

Když jsem se stal římským králem, říšská knížata a hrabata mi ležela u nohou, prosila o odpuštění a slibovala mi věrnost,myslel jsem si,že jsem se stal pánem světa a viděl jsem se již s císařskou korunou na hlavě. Bůh však trestá domýšlivce a zjevil mi, že tak snadné to zase mít nebudu. Odbojní říšští páni nabídli římskou korunu anglickému králi Eduardovi III. a již v lednu 1348 mu ji nasadili a vůbec jim nevadilo, že lépe se vyjímá na mé hlavě a opravdu mi sluší.

Nezbylo mi nic jiného, než abych se v přestrojení za kupce vydal do Anglie. Samozřejmě, že jsem nemohl takto předstoupit před anglického krále a tak jsem ze sebe zase rychle udělal českého a římského krále.

„Buď zdráv římský a anglický králi Eduarde,“ slušně jsem pozdravil.

„Za co vděčím tak vzácné návštěvě římský a český králi Karle?“

„Jsem potěšen, že jsi v dobrém rozmaru a nechováš ke mně žádnou zášť.“

„Měl bych snad?“

„Jistě, že ne. Vůbec nic proti tobě nemám, jenom je mi divné, proč Řím potřebuje dva krále.“

„Řím zajisté ne, ale římská říše je rozsáhlá a na jednoho člověka je to trochu moc.“

„Zapomínáš králi Eduarde, že tvoji ani moji hlavu ještě nezdobí císařská koruna.“

„Co není, může být.“

„V každém případě bychom se měli domluvit,co kdo bude mít na starosti.“

„Máš už nějaký návrh na rozdělení kompetencí?“

„Aby říše vzkvétala, potřebuje zajistit bezpečný obchod a moře není bezpečné, často se piráti odváží i do blízkosti přístavů. Navrhuji, aby o bezpečnost severních moří jsi se postaral ty a já si vezmu na starost bezpečnost středomoří.“

„Co se týče mě, mám k dispozici silné anglické vojsko, ale pokud je mi známo, český král žádnou flotilu nemá a německá knížata se tak dokáží ještě plavit po Rýnu, jak to chceš zařídit?“

„Požádám o pomoc francouzského krále. Ten má dost silné loďstvo. Vzhledem k našim příbuzenským svazkům a přátelským vztahům mi pomoc jistě neodmítne.“

„Což se o mě jistě říci nedá?“

„To jsi řekl ty, králi Eduarde.“

„V každém případě ti králi Karle děkuji za návštěvu a budu o všem přemýšlet.“

Anglický král skutečně přemýšlel a za tři měsíce římskou korunu vrátil. Bylo mi však jasné, že tím vše neskončilo a cestu k císařskému diadému ještě nemám volnou. Bylo nad slunce jasné, že za těmi všemi intrikami s nastolením jiného římského krále stojí syn mrtvého císaře, manžel Markéty. Nezbývalo mi nic jiného než se v přestrojení za panoše za Markétou vydat.

„Markéto, tvůj muž si nedá pokoj a stále kuje intriky proti mně.“

„Co se děsíš, vždyť jsi Eduarda docela zastrašil, jsi hrdina.“

„Jakýpak hrdina? Nedobírej si mě.“

„To bych si nedovolila.“

O tom pochybuji. Dobře víš, že o nic nešlo. Když utekl Eduard, najde si tvůj muž někoho jiného.“

„To ho mám jako přivázat?“

„Přivázat ne, ale pomoci bys mi mohla.“

„Proč bych to dělala? Kula pikle proti svému muži.“

„Protože tě kout pikle baví, jsi moc schopná a m ě miluješ.“

„Jsi si nějak moc jistý a chceš spíše říci všeho schopná.“

„To určitě ne.“

„Nějaký nápad bych měla.“

„Tak mi ho prozraď“

„Nepospíchej, ještě jsme se ani jednou nepomilovali a už na mě něco chceš.“

„Ty jsi fakt k neutahání.“

„A kdy by mi měl podle tebe utahat?“

„Přeci tvůj manžel.“

„Ten tak.“

„To ho chceš také vyhodit jako mého bráchu?“

„Z toho jsem už vyrostla. Umím si to zařídit jinak.“

„O tom nepochybuji.“

„Tak už pojď a nekecej,“ vrhla se vášnivě na mě. Bůh je svědkem, že jsem opravdu nechtěl být Blance nevěrný, ale nebylo v zájmu říše k zbytí. Konečně mi Markéta prozradila, co vymyslela.

„V lesích u Magdeburgu žije stařec, který je náramně podobný strýci mého muže Waldemarovi Braniborskému.“

„Toho jsi snad ani nemohla znát zemřel přece téměř před třiceti lety.“

„Samozřejmě, že jsem ho neznala, ale znám jeho portréty a potvrdilo mi to několik lidí, kteří Waldemara znali.“

„Stejně nechápu k čemu je to dobré.“

„Waldemar by měl nárok na Braniborsko místo mého muže.“

„I místo tebe.“

„Já už to nějak bez Braniborska přežiji. Jsou totiž důležitější věci.“

„Stejně to není nic platné, když Waldemar zemřel v roce 1319.“

„Ty jsi ho viděl ukládat do hrobu.“

„To ne, ale viděli jiní.“

„Co viděli už nevidí, protože nežijí a ledacos se povídá.“

„To jsou jen babské povídačky, přeci jim sama nevěříš?“

„Není podstatné, zda jim věřím já, důležité je, aby jim uvěřil někdo jiný.“

„I kdyby to byla pravda, jak vysvětlíme, kde byl do teďka?“

„Byl ve Svaté zemi a pak žil v lesích jako poustevník.“

„Vypadá to, že tomu sama věříš.“

„To já jen tak klamu tělem.“

„Což ti jde docela dobře.“

„Je vidět, že mě znáš.“

„Něco však na tom je, tomu by mohl i někdo uvěřit.“

„To si piš,že ano.“

„Stejně nevím, jak chceš zařídit, aby ten stařec na takovou hru přistoupil.“

„To už je tvoje starost.“

V srpnu 1348 se v Magdeburgu skutečně objevil stařec, který se prohlásil za zesnulého Waldemara Braniborského. My, jako král římský jsme mu, dbaje jeho nezadatelného práva, udělili Braniborsko v léno a on nám na oplátku postoupil Dolní Lužici, kterou jsme připojili k zemím Koruny české.

Bůh mi však ztrestal za moji nevěru a za tři dny na to si k sobě povolal moji milovanou Blanku. Opravdu jsem pro Blanku velice truchlil, protože jsem ji miloval jako nikoho jiného. To mi zkazilo úplně radost ze zdařilé intriky.

Po Blance se mi moc stýská, ale nemohu žít sám. Pro krále se to ani nehodí. Musím se podívat po nějaké pěkné nevěstě, pokud možno i dobré partii pro budoucího římského císaře. Napadla mě princezna Izabela, dcera anglického krále Eduarda III. Až na to, že jsem mu nejspíše znechutil římskou korunu jsme se snad nerozešli ve zlém. Uvidíme.

Tentokrát jsem do Anglie nevyrazil v přestrojení, ale s mohutným doprovodem, jak se sluší na českého a římského krále.

„Dovol mi, králi Eduarde, abych tě požádal o ruku tvé dcery, princezny Izabely.“

„Což o to, králi Karle, jako zeť se mi určíte líbíš. Věřím, že má dcera by těžko našla ženicha urozenějšího, mocnějšího, chrabřejšího a chytřejšího, ale rozhodnout se musí ona sama. Třebaže jsem její otec, nechci jí do toho mluvit, třebaže je to na panovnických dvorech zvykem.“

„To ti jistě chválím, králi Eduarde. Zavolej tedy svoji dceru a já ji rád požádám o ruku.“

„Králi Karle, to bych ti moc neradil, takto zde přede všemi. Izabela je totiž, jak bych to, co nejslušněji řekl, až moc upřímná.“

„Upřímnost je ovšem chvályhodná ctnost. Tím více toužím ji pojmout za svoji choť. Velice si přeji  mít po svém boku upřímnou ženu. Lež a přetvářka se mi totiž z hloubi duše příčí.“

„Příteli, rád bych řekl zeti, princezna je tak upřímná, že je až prostořeká. Proto bude mnohem lepší, když si s ní promluvíš o samotě. Ani já u toho netoužím být.“

„Dobře, to mě vyhovuje. Velice rád požádám princeznu o její spanilou ručku mezi čtyřma očima. Pojďme tedy.“

„Isabelo, dovol, abych ti představil, krále římského a českého Karla.“

„Tatínku, krále Karla mi představovat nemusíš, já ho znám.“

„Tak já tedy nebudu rušit a nechám vás o samotě, děti.“

„To mě moc těší, že si mě pamatujete, princezno. Mohl jsem na vás oči nechat, když jsem byl za vaším otcem v lednu. Dovolte tedy, abych vás požádal o vaši spanilou ručku.“

„To se tedy máte čím chlubit. Vaše žena byla ještě na živu a vy jste se ohlížel po kdejaké sukni.“

„Moc mi křivdíte, princezno, Blanku jsem z hloubi srdce vroucně miloval.“

„Vidím, jak máte to vaše srdce hluboké. Není tomu ještě tři měsíce, co jste svoji ženu pochoval a už jdete na námluvy, že se nestydíte.“

„Je to jen proto, že jste mě tak okouzlila.“

„Nebo vás spíše okouzlilo bohatství mého otce.“

„Opět mě křivdíte, mám více, než si umíte představit.“

„Právě, ten kdo má hodně, chce ještě více. Nestačí  vám, že jste mého otce připravil o římskou korunu?“

„O římskou korunu jsem vašeho otce nepřipravil, vzdal se jí sám a navíc jsem byl za římského krále korunován dřív a pokud vím, nechová ke mně váš otec žádnou zášť.“

„Protože je to starý dobrák, ale já taková nejsem.“

„Pokud jde tedy o římskou korunu, tak vám slibuji, že si císařskou korunu nasadíte spolu se mnou.“

„Je mi z vás nanic, králi Karle. Chcete si mě koupit za nějakou císařskou korunu a to ji ještě ani sám nemáte. Jste ubožák, já totiž nejsem na prodej.“

„To bych si nedovolil. Chci vás ctít a ochraňovat jako svoji ženu.“

„Budete mít dost práce se ochránit sám. Já o vaši ochranu nestojím.“

„Dobře, respektuji vaši odvahu. Přesto vás znovu žádám o vaši ručku.“

„Zajisté by nezůstalo u té ručky.“

„Vadilo by vám to moc?“

„Samozřejmě, že vadilo.“

„Sdělíte mi, proč mě tak stroze odmítáte.“

„Stroze? Je vidět, že ještě nevíte, co je mé strohé omítnutí.“

„Vážím si vaši upřímnosti, ale přesto chci slyšet důvod.“

„Nemám jediný důvod si vás vzít, to nestačí?“

„Důvod mě odmítnout máte?“

„Když pominu, že se při chůzi hrbíte, jste nazrzlý a ani ta jizva ve tváři vám nesluší, nemiluji vás a já se chci vdát jedině z lásky.“

„Před nikým se nehrbím a jizvu jsem získal v boji, ta rytíře jen zdobí a nazrzlý je v Anglii každý druhý. Navíc, já mám vlasy kaštanové.“

„Správný postřeh, jen každý druhý.“

„Milujete tedy někoho jiného.“

„Výborně, to je ten pravý důvod. Jestli vůbec víte, co je láska?“

„Samozřejmě, že vím a nemohu vás přemlouvat. Přesto, kdyby jste si to rozmyslela, dejte mi vědět. Přeji vám hodně štěstí.“             

„Nedělejte si marné naděje, ale přesto vám děkuji. Jsem ráda, že se o mně ucházel skutečný rytíř a nejen pouhý král. Přeji vám hodně štěstí a netrapte se mým odmítnutím, věřím, že si najdete ženu, která vás bude milovat.“

Nebylo moc platné, že anglický král se vzdal římské koruny, již v lednu 1349 odbojná říšská knížata zvolila římským králem Günthera ze Schwaezburku. Teď, když je Blanka v nebi, nebrání mi nic v cestě za Markétou. Nepochybně za tím stojí její manžel, tak ať se holka snaží. Už tolikrát mi pomohla, tak  snad mi pomoc neodmítne.

„Markéto, některá knížata mě nechtějí za římského krále, natož za císaře, co s tím uděláme.“

„Co bychom s tím měli dělat? Ty jsi přeci římský král.“

„Tak se mi neposmívej, oba přeci moc dobře víme, že za vším stojí tvůj manžel. Teď dokonce korunovali za římského krále  Günthera ze Schwaezburku. Takovou nulu.“

„Můžeš být hrdý na to, že mu nesaháš ani po kotníky.“

„Ví to také tvůj manžel.“

„Samozřejmě, že to ví. To by ho jinak nevolil.“

„Zase se mi posmíváš.“

„Já se ti neposmívám, ale chceš na mě, abych něco vymyslela a ještě jsi mě ani jednou nepomiloval.“

„Promiň.“

Markéta byla fakt k neutahání. Jako ostatně vždycky. Nakonec jsme se přece jen dostali opět k politice.

„Což takhle se výhodně oženit?“

„Vždyť to není ani půl roku, co jsem pohřbil Blanku.“

„Je mi to opravdu moc líto. Vím, že jsi ji miloval. Vždycky jsem ji záviděla. Život jde ale dál. Nakonec jsi  už žádal o ruku anglickou princeznu Izabelu, u té to nevadilo?“

„To také víš?“

„Samozřejmě. Vím dokonce, že ti dala kopačky.“

„Ani mi to nepřipomínej. To byla ostuda. Málem jsem se hanbou propadl.“

„To nemůžeš, protože propadnout se dá jedině do pekla a ty přece přijdeš do nebe.“

„Zase se mi vysmíváš.“

„Vůbec ne. Jenom žertuji, abys nebyl smutný a nic si z toho nedělal.“

„Tobě se to řekne.“

„Nesmíš být tak ješitný a brát si to osobně. Prostě nejsi její typ. S tím nic nenaděláš.“

„Ani nechci dělat.“

„Tak nedělej a rychle si najdi jinou a krásnější.“

„To jako chceš, abych se oženil s tebou?“

„Prosím tě, mám přece Ludvíka.“

„Vždyť ty by sis s ním nějak poradila.“

„Myslíš jako s tvým bráchou?“

„Třeba.“

„Fuj. Z toho už jsem vyrostla. Umím si to zařídit jinak.“

„To vím.“

„Myslím na někoho jiného.“

„Kdo je krásnější než ty?“

„Těší mě, že mi tak lichotíš, ale myslím na princeznu, která je nejen hezčí, ale i podstatně mladší než já.“

„Kdo, prosím tě?“

„To ti řeknu, až se se mnou alespoň ještě jednou pomiluješ.“

„Tak dobře,“ vrhla se na mě dříve než jsem dořekl větu.

„Za odměnu ti teď řeknu o krásné princezně. Pokud jí to uděláš tak dobře jako mně, tak už se jí nezbavíš.“

„Proč bych se jí měl také zbavovat, když je tak krásná a ještě bohatá?“

„Nejen krásná a bohatá, ale její otec je Falckrabě Rudolf.“

„Anna Falcká.“

„Správně. Bude jí dvacet a je fakt moc pěkná. Bez Rudolfa bude Günther ještě menší než teď.“

„Asi máš pravdu, snad to nebude tak hloupý nápad jako s tím Waldemarem.“

„Proč to byl hloupý nápad s Waldemarem?“

„Protože už nikdo nevěří, že je skutečně markrabě Braniborský.“

„Tak veřejně prohlásíš, že tomu také nevěříš.“

„Za osla bych se také měl veřejně prohlásit?“

„Tak se zase nerozčiluj, naletět snad může každý.“

„To jsem zase jednou naletěl tobě. Nechceš rovnou, abych dal Braniborsko tvému muži?“

„Víš, že to není špatný nápad.“

„Byl to přece jenom vtip, víš snad, že tvého muže nemusím.“

„Ludvíka sice nemusíš, ale římské korunovační klenoty ano.“

„Ty má tvůj choť dobře zamčené a ty mu je nedokážeš vyfouknout.“

„Správně.“

V březnu 1349 jsem se oženil s Annou Falckou, byla fakt překrásná. Tchán nebyl žádný lakomec a dceři dal slušné věno. Ruku k dílu přiložil i Bůh a povolal si Günthera k sobě. Ludvíkovi jsem Braniborsko udělil v léno a on mi postoupil Dolní Lužici, abych ji připojil k České koruně. Za to, že mi konečně vydal říšské korunovační klenoty mi mohl posloužit jako říšský arcikomorník při mé slavné druhé korunovaci na římského krále v červenci 1349. Ta se konala, jak se sluší a patří, ve slavné katedrále v Cáchách.  

„Je na čase ozdobit se císařským diadémem,“ pravil jsem papeži.

„Zadrž synu a neukvapuj se.“

„Proč mi takto oslovuješ, Piere?“

„Protože jsem tvým pastýřem a Svatým otcem.“

„To jistě, ale snad také mým přítelem.“

„Takto se přítel nechová.“

„Zradil jsem Tě snad? To přímo ne, ale něco podobného.“

„Máš na mysli mé zhřešení s Markétou?“

„To určitě ne. Nemám na mysli žádné prostopášnosti, ke kterým nás ženy svádějí. Z toho se snadno vyzpovídáš svému zpovědníkovi. Mne s tím nezatěžuj. Jak tě znám, není na vině ani tak tvůj chtíč, jako spíše touha po nějakém světském úspěchu.“

„Co tedy?“

„Dopřáváš sluchu takovým bláznům jako je Francesco Petrarca a Cola di Rienzo.“

„Myslel jsem, že jejich volnomyšlenkářství je daleko blíže Tobě nežli mě.“

„Nejde mi o jejich sny o svobodě, rozumu ani o jejich prostopášné básně. Krmí ti ucho něčím na co ty daleko lépe slyšíš.“

„Čím prosím tě?“

„Vnukli ti myšlenku se stát novým Césarem. Ne císařem oddaným církvi svaté.“

„To je nesmysl. Dnešní Itálii by nesjednotil ani César.“

„Tak vidíš, že jsi o tom přemýšlel.“ 

„Možná přemýšlel, ale hned zavrhl. Víš přeci sám nejlépe, že jsem dobrý křesťan a věrný syn církve svaté.“

„O tom začínám pochybovat.“

„Nerozumím ti.“

„Zbavili jsme se Ludvíka“

„Od toho kacíře nám pomohl Bůh.“

„Jistě. Tím více jsem očekával, že na císařský trůn nastoupí poslušný syn církve svaté.“

„Tím já tedy podle tvého mínění nejsem?“

„To jsem neřekl.“

„Co tedy ode mě očekáváš?“

„Více pokory, abych tě zase mohl nazývat svým starým dobrým přítelem.“

„Nic jiného si nepřeji.“

Rozloučili jsme se chladněji než obvykle a já spěchal za svoji krásnou mladou ženou.

„Aničko, zdá se mi, že papež váhá s mojí korunovací císařem.“

„Vždyť je to snad tvůj přítel?“

„To jsem si také myslel a také mi pomáhal odstranit Ludvíka. Sice nám nakonec pomohl Bůh, ale Pierova snaha ozdobit mě císařským diadémem mi vždy připadala jako upřímná.“

„Nejspíš se bojí, že bys ho zastínil.“

„Jsem přece dobrý křesťan a nikdy bych si nedovolil se protivit Svatému otci. Tím spíše, že Piera stále považuji za svého přítele.“

„Jen jestli on tebe také?“

„S tím si nejsem teď tolik jist jako dříve.“

„To vůbec nevadí, hlavně si buď jist mojí láskou.“

„A ty mou, zlatíčko moje nejkrásnější, poupátko nádherné,“ pak jsme se dlouho a nádherně milovali a já zapomněl v jejím nádherném objetí na všechny papeže a císaře a došlo mi, že bych byl s Aničkou šťasten i kdybych byl je chudý rytíř a ne římský a český král.

Když jsem svoji mysl osvěžil milostnými hrátkami s půvabnou Aničkou, bylo na čase se nabít novou mužnou silou. Co bylo lepšího než se potěšit pohledem na stavbu velkolepé katedrály svatého Víta a pak se vydat na Nové Město pražské a potěšit se čilým stavebním ruchem, který zde vládl. Je sice pravda, že Nové město nebylo úplně nové a že již předtím na tomto vltavském břehu stálo několik honosných měšťanských domů, ale vpravdě městkou tvář jsem mu vdechl až já a hlavně pracovitý český lid, který zde neúnavě budoval největší a nejkrásnější město světa pod vedením mistra nevšedního nadání a píle Matyáše z Arrasu.

Na jaře 1350 se v Praze objevil  Cola di Rienzo a žádal mě o slyšení.

„Čemu vděčím za tvoji návštěvu, vladaři Říma?“

„Neposmívej se mi veliký králi. Dobře víš, že žádným vladařem nejsem. Římským králem jsi ty a já Tě králi Karle vždy jako římského krále budu ctít.“

„Nicméně tě římský lid miluje.“

„Dost možná, ale ještě více mě nenávidí církev svatá.“

„Proč se tedy obracíš na mě, věrného křesťana a poslušného syna Svatého otce?“

„Domníval jsem se, že papež není pro Tebe jen Svatým otcem, ale i přítelem.“

„S tím přátelstvím si nejsem tak úplně jist a nevím, zda by mému orodování za tvou hříšnou duši vůbec Svatý otec dopřál sluchu.“

„Ty mi nerozumíš, králi Karle. Nechci, abys prosil u papeže o moji milost. O žádnou milost od papeže nestojím.“

„Pak vůbec nevím, co si ode mne žádáš.“

„Chci, abys se mnou odjel do Říma a ujal se vlády nad velkým Římem a převzal do svých rukou odkaz velkého Césara.“

„Zapomínáš Colo, že jsem jen pouhý poslušný syn Svatého otce, věrný křesťan a Bůh mě nepovolal k tomu, abych vládl tak velké říši jako kdysi César.“

„Římský lid si tě zamiluje, stejně jako lid celé Itálie i celé Evropy.“

„Zadrž. Znám dobře Itálii. Jako jinoch jsem ji prošel s mečem v ruce a poznal jsem, že každý je proti každému.“

„Ty ale mluvíš jen o bohatých měšťanech a šlechtě. Já mluvím o prostém lidu.“

„Nikdy jsem prostým lidem nepohrdal a to co vidíš v Praze a v celých Čechách je především dílem prostých lidí. Pochybuji však, že prostý lid sjednotí rozhádaná města a vévodství.“

„Spartakus také sjednotil lid z celého světa.“

„Já ale nejsem  Spartakus. Nemám jeho sílu ani takové válečné nadání.“

„Dost možná, ale Spartakus neměl tvé diplomatické schopnosti a tvé bohatství. Římský lid za tebou půjde.“

„Co za to bude římský lid a ty chtít.“

„Svobodu. Nic víc než svobodu.“

„Svobodu získáme, když z okovů osvobodíme naši duši a ne jen ruce a nohy.“

„Mluvíš mi z duše, králi Karle. Vidím, že si budeme rozumět.“

„Já však žiji v bázni boží, což se o tobě, nemýlím-li se, říci nedá.“

„Já mám svého Boha v sobě a nestojím o Boha, kterého vězní papež v Avignonu.“

„Nerouhej se synu.“

„Já se nerouhám. Chci jen pro Boha, lid i sebe svobodu a ne aby nám ji ve jménu božím brali kněží.“

„Já ti sice rozumím a možná tak trochu s tebou i souhlasím, ale mnozí lidé by mohli tvá slova pokládat za kacířská.“

„Už se stalo, papež mě dal do klatby.“

„Vím o tom.“

„Vydáš mě papeži?“

„Rozhodně ne, ale dobře ti radím, zůstaň v Praze. Zde budeš v bezpečí a já se postarám o to, aby tě zde nic nechybělo?“

„Chceš mě zde uvěznit.“

„Uvěznit ne, jen ti nabízím ochranu.“

Papeži jsem vzkázal, že je Cola v mé moci. Je jen na něm, jak si to vyloží.

Velice mě zasáhla smrt našeho synka Václava. Byl to můj první syn a nedožil se ani dvou let. Taktéž Aničku jeho smrt velice ranila. Už to nebyla ona, ta překrásná dívka, chřadla mi dostova před očima. Vždy, když mi bylo smutno a chmury z mé tváře nedokázalo zahnat ani krásné milování se stále překrásnou Aničkou,třebaže teď stále smutnější, jezdíval jsem po novém kamenném mostě na Nové město pražské a těšil se z čilého stavebního ruchu a pilné práce českých lidí. Cítil jsem, že nežiji zbytečně a že po mě zůstane něco více než zápisy v kronikách a válečných úspěších. .Samozřejmě, že jsme pamatoval na to, že Čechy nejsou jen Praha a tak jsem nechal zbudovat několik pevných hradů zejména v pohraničních hvozdech, aby nikdo moji zemi nemohl ohrozit.

Pro jistotu jsme však ještě uzavřel mírovou smlouvu s polským králem Kazimírem. Také mě napadlo, dát svoji maličkou dceru Kateřinu za manželku princi Rudolfu Habsburskému. Když jsem se o tom zmínil  Aničce, byl hned oheň na střeše.

„Co Tě to proboha napadlo? Vždyť je to ještě dítě.“

„Je sice ještě dítě, ale je to především princezna.“

„Nejsem sice její matka, ale bránit to ubohé dítě prostě musím.“

„Před čím pak? Princ Rudolf není žádný raubíř a je jen o tři roky starší než ona. To spíše já jsem proti tobě stařec“

„Raubíř zrovna neříkám, ale jsi si jistý, že ho bude milovat a on ji?“

„Proč ne?“

„A proč ano? Láska je tak křehká.“

„Snad křehká je, ale mír je také křehký a ona je jeho zárukou.“

„Chceš tedy obětovat svoji vlastní dceru na zajištění své země?“

„Proč ta silná slova? Nechápu, o jaké oběti mluvíš?“

„Ukrást své dceři právo se zamilovat a vybrat si svého vyvoleného podle hlasu svého srdce snad neříkáš oběť? Myslíš si, že by s tím souhlasila její matka?“

„Proč by nesouhlasila? Bral jsem si ji, když jí bylo sedm a Kateřině už bude jedenáct. Ani já nebyl starší než Blanka, také jsem byl ještě dítě.“

„Miloval si ji?“

„Ano, Blanku jsem moc miloval a ona mě. Jsem si tím naprosto jist.“

„To je jen náhoda.“

„Proč náhoda? Ty jsi si snad byla jistá, že Tě budu milovat a ty se zamiluješ do mě, když jsi mě neznala a já nejprve jednal s tvým otcem?“

„Také jsem otci nedala svůj souhlas dříve, než jsem tě viděla. Samozřejmě tajně.“

„Já se ti také přiznám, že jsem se také nejprve sám tajně musel přesvědčit, že jsi opravdu tak krásná, jak se povídá. Nikdy jsem ti to nechtěl prozradit, aby ses neurazila.“

„Urazila bych se, kdybys si mě vzal kvůli mému otci a ne kvůli mně.“

„Jak jsi mohla vědět, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled a zatoužil jsem po krásné Aničce mnohem více než po falcké princezně.“

„Měl si tedy štěstí, že jsem princezna.“

„Větší štěstí mám, že jsi moje nejmilejší a nejkrásnější a že tě miluji.“

„Tak jak to bude s malou Kateřinou?“

„Nemohu vzít přeci své slovo zpět. To si nemůže dovolit ani rytíř, natož  král.“

„Slovo vzít zpět nemůžeš. Ale zneužít vlastní dceru k zabezpečení své země ti připadá rytířské? Kdybys byl opravdový rytíř, muž a chrabrý král, tak budeš bránit mír svým mečem a nebudeš kupčit se svým dítětem.“    

 „Rytířskému boji jsem se sice nikdy nevyhýbal, ale raději jsem vždy sázel více na sílu diplomacie než sílu meče.“

„Já netvrdím, že nejsi rytíř nebo jsi dokonce zbabělec. Kdybych si to myslela, tak bych si tě nikdy nevzala, ale tohle se mi nelíbí. Nemohu si pomoci.“

Nakonec jsem Kateřinu Rudolfovi přeci jen dal. Sice mi nebylo moc příjemné, jak na mě Anička kvůli těm vdavkám sočila a čtrnáct dní se mnou dokonce nemluvila, ale zároveň mě blažilo jakou mám nebojácnou ženu, která se dovede zastat dítěte, které není její. Došlo mi, že Anička je asi lepší macecha než já otec. Bůh mi asi za to potrestal a krátce po té si k sobě povolal moji Aničku. Navíc mě stále více trápilo tři roky staré zranění, způsobené pádem s koně. Někdy jsem se nemohl ani pohnout a řádně narovnat  už vůbec ne.

Ani můj zeť Rudolf Habsburský se mi za Kateřinu náležitě neodvděčil a svévolně se prohlásil za krále lombardského, vévodu alsaského a švábského a říšského arcičíšníka. Dokonce si opatřil nějaké padělané listiny, ve kterých sám velký César uděluje Rakousku různé výsady. Hlupák nevěděl, že v dobách Césarových o nějaké Rakousku nikdo ani neslyšel. Nakonec si ten pomatenec nechal říkat arcivévoda císařského paláce.  Měl jsem zkrátka poslechnout Aničku a takovému pomatenci a nafoukanci svoji dcerku nikdy nedávat. Nikdy jsem se ani neodvážil Kateřiny zeptat, zda je s Rudolfem šťastná. Asi vím, co by mi odpověděla. Nechtěl jsem mít jistotu, že jsem prodal štěstí své dcery. Prodal? Jedině za problémy. Mohl jsem vědět, co jsou Habsburkové zač. Měl jsem přeci tu čest bojovat s jeho otcem. Bůh mi trestá za moji pýchu. Anička měla pravdu. Moc mi mrzí, že už se jí nemohu omluvit.