Příběh osmý

 

                                                            Milování s andělem

 

Čekal jsem na Fátimu na letišti. Měla v očích slzy radosti. Vroucně jsme se objali a vášnivě se políbili, poprvé před zraky jiných lidí. Uvědomil jsem si, že se Fátima přestala chovat jako muslimská žena, jakoby ve svobodném Společenství žila odjakživa a vůbec nikdy nebyla v ortodoxním Darmastánu.

V jejím objetí jsem poprvé zažil dosud nepoznaný pocit nevýslovného blaha. S její láskou do mě vstupovala nová síla. Jako když stromem začne pronikat po měsících živoření životodárná míza, tak do mě v jedné sekundě vstoupil nový život a nové odhodlání. Opíjel jsem se její krásou a nekonečnou láskou, jak poutník, který vyčerpán písečnou bouří a bezútěšným putováním nekonečnou horkou pouští, konečně dorazí do oázy a žíznivě pije chladivou průzračnou vodu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak strašně jsem žíznil po její lásce. V jediné sekundě jsem pochopil, jak moc  Fátimu  potřebuji a že bych musel umřít bez její lásky, jak ryba bez vody či pták bez vzduchu. Byla nádherná jak svítání nad mořem, když se slunce  mile probírá nad mlžným oparem a přináší život, nové probuzení i naději nového dne.

Ihned jsme zamířili do místnosti imigračního úřadu. Imigrační úřednice se i k Fátimě chovala velice hezky, jako před několika hodinami ke mně. Byla to již jiná úřednice, hezká mladá dívka a také tak příjemná, jako  ta ze včerejšího dne. Bez dlouhého vyptávání vše s úsměvem vyřídila. Nešlo vlastně ani o vyptávání, jako spíš o zdvořilou, ale velice přátelskou konverzaci. Sdělila Fátimě, že jí republika Společenství demokratického lidstva uděluje politický azyl.

Imigrační úřednice nám  oznámila, že k našim vnitřním mikropočítačům  budou muset přidat ještě nějaké nové moduly. Jedná se prý zejména o limitátor chování, který nedovolí, aby naše činy vybočily z mezí uzákoněných ve Společenství a modulem, chránícím nás před teroristickým útokem nebo jiným napadením. Přitom se velice omlouvala, že nechce omezovat naši svobodu, ale přeci jen přicházíme z Darmastánu  a měli jsme oba co do činění s Radou. Je to nezbytné opatření, nutné nejen pro naší bezpečnost, ale i pro bezpečnost obyvatel Společenství. To ovšem nic nemění na tom, že nám věří a od nynějška jsme rovnoprávnými a svobodnými obyvateli Společenství. Vůbec jsme byli oba nesmírně překvapeni vstřícností a přátelským chováním všech lidí ve Společenství, se kterými jsme se setkali. Bylo to pro nás tím více překvapivé, když jsme si uvědomili, kolik lidí, zhruba našeho věku, přichází do Společenství od nás z Darmastánu s jediným úkolem, provést na nevinné obyvatele Společenství teroristický útok.

Na imigračním úřadě mi nabídli několik možností zaměstnání, ale doporučili mi, abych vzhledem ke svým zkušenostem, přijal místo vědeckého pracovníka ve Výzkumném ústavu zdokonalování lidské psychiky. Fátima nastoupila do cestovní kanceláře. Přijali ji na doporučení Mary Ann, mé kolegyně, která na tomto místě pracovala před nástupem do našeho ústavu. Říkala, že to není špatná práce, když mohla při zaměstnání bez problémů vystudovat univerzitu. Mary dostala ve Společenství azyl, když utekla  z Koleska. Fátima řekla, že to místo je prostě super. Trochu mě překvapilo, že jakmile jsme se ocitli ve Společenství, tak se Fátima začala nejen oblékat, ale i chovat jako ostatní zdejší ženy. Žije zde řada muslimek, ale z jejich oblékání a zejména chování je na první pohled patrné, odkud pochází. Fátimu všichni pokládají za Evropanku a když se jim představí, tak se diví, kde přišla ke svému jménu.

V hotelu jsme spali jen dvě noci. Imigrační úřednice nám poradila, kde se máme pozeptat, zda by nám nepronajali nějaký byt. Vybrali jsme si opravdu hezký byt. Nájem je docela solidní a hned jsme se s  Fátimou začali zařizovat. Imigrační úřad nám dokonce nabídl finanční půjčku do začátku. S díky jsme odmítli, protože já i Fátima jsme nějaké peníze měli. Pro začátek nám to stačí a také mzda, kterou nám poskytli, byla nad naše očekávání.

Milovali jsme se  hned první noc v hotelu. Vzala to tehdy jako úplnou samozřejmost, jako bychom spolu žili už delší dobu. Milování s Fátimou bylo báječné. Báječné je slabé slovo, přímo božské. Bylo to jako bych se miloval s andělem. Naše milování bylo nesmírně něžné, ale zároveň i vášnivé. Nic podobného jsem s žádnou jinou ženou nezažil. Jenom škoda, že se nemůžeme s Fátimou vzít. Její manžel totiž nedal souhlas k rozvodu. Na písemné ani elektronické výzvy nereaguje. Do Darmastánu teď nemůžeme. Zdejší zpravodajská služba nás oba, prostřednictvím imigračního úřadu, co nejdůrazněji varovala před návratem do Darmastánu. Nám oběma by tam hrozilo velké nebezpečí. Byl bych sice  raději, kdyby se Fátima stala mojí ženou i papírově, ale nedalo se nic dělat. Fakticky se jí však stala již v prvních sekundách našeho objetí v letištní hale.

To, že nejsme manželé, vadilo Fátimě mnohem méně než mně. I tím se zásadně liší od ostatních muslimských žen. Zde jsou však podobné neoficiální svazky zcela běžné. Pro Fátimu je  totiž podstatná pouze láska. Její Bůh, totiž Láska sama, nám  své požehnání dal. Připadalo mi, jakoby nám její Bůh udělil doživotní azyl v ráji. Společenství je úplně jiná země než Darmastán a s Fátimou po boku mi připadalo jako skutečný pravý ráj. Je 1.prosince 2203 a nám začal nový život. Nestýská se nám po Darmastánu, doma jsme již tady. Je tu sice o poznání chladněji, ale hřeje nás naše láska.

Náplní mé práce v ústavu bylo hledání nových metod odhalování a pacifikace sebevražedných atentátníků, kteří pronikají z Darmastánu do Společenství, s úkolem rozsévat strach a smrt mezi zdejšími obyvateli.

            Nedlouho po mém nástupu se mi podařilo zjistit, že do Společenství zavítala Šarí. Znal jsem totiž kód jejího vnitřního mikropočítače, naštěstí jí ho nezměnili. Můj vnitřní mikropočítač, říkáme mu Béďa, její pohyb totiž automaticky registroval. Nebylo těžké uhodnout její poslání. Myslel jsem, že na schůzku nepřijde. Přišla. Dokonce mi bez nějakých vytáček a bez vyptávání prozradila, jaký dostala úkol. Měl jsem spíše dojem, že jí potěšilo, když jsem ji objevil. Vůbec se nechovala jako vyzrazená teroristka. Tentokrát dostala úkol skutečně hodný její pověsti neohrožené sebevražedné atentátnice, kterou chrání sám Bůh a na kterou je hrdá celá Velká revoluční rada i bohabojný a pravověrný darmastánský lid. Měla otrávit hráče, diváky, novináře i významné pohlaváry, kteří budou přítomni ve velké sportovní hale na finálovém utkání mistrovství světa v ledním hokeji. Mělo to být masové umírání v přímém přenosu. Krvavé, morbidní, hrůzné divadlo, snímané desítkami televizních kamer. Šarí měla spustit strašlivou řetězovou reakci, kdy buňky všech lidí v hale spáchají hromadnou sebevraždu.

            Nešlo totiž o nějaký klasický bojový plyn, který Šarí před časem vypustila v metru a zahubila tak na tři sta nevinných lidí, kteří umírali v hrozných mukách a krev se jim valila z nosu, uší i očí. Takovou bombu by Šarí na finálový zápas asi nepronesla. Tentokrát šlo o něco mnohem nebezpečnějšího. O zbraň pracující na zcela novém principu. Šarí měla ve svých útrobách  ukryto pouhých dvakrát 10 gramů neznámé látky, která po smíchání měla začít produkovat molekuly zcela neznámých syntetických vnějších hormonů, látek podobných feromonům. Tak jako u feromonů, stačí jen několik málo molekul, možná i jen jedna, aby byla aktivována cílová molekula a spuštěna chemická reakce. Tentokrát se však nejednalo o probuzení sexuálního chování jako u feromonů, ale měla býti spuštěna řetězová reakce, která v lidském těle v několika sekundách aktivuje lyzozómy. Lyzozómy jsou organely, jakési váčky naplněné  enzymy, kyselými hydrolázami, které za normálních podmínek pomáhají trávit makromolekulární látky, ale v případě, že buňka onemocní, zestárne nebo se stane nefunkční, tak buňku zničí. Je to jakýsi nástroj sebevraždy nebo pohřební služba, která likviduje nepotřebné buňky. Tentokrát měla být tato reakce spuštěna řetězově v několika sekundách až minutách a to u všech tělesných buněk. Mělo se jednat o hromadnou sebevraždu všech tělních buněk. Hrůzné důsledky snad není nutné barvitěji popisovat.

Šarí sice přesně neznala princip té nové strašlivé zbraně, ale věděla, že ji má ukrytou ve svých útrobách i přibližně kde. Také věděla, jak má reakci spustit, ale nebyla si jista, zda přes jejího Béďu ji nemůže spustit také někdo z Darmastánu. Přibližně věděla, co ta látka způsobí, ale neznala podrobnosti. Představovala si, že to nebude pro ty lidi bolestivější než tehdy v metru.  Musel jsem tedy nejprve jejího Béďu  deaktivovat. Nejprve jsem chtěl, aby to zůstalo jen mezi námi. Nechtěl jsem Šarí vystavovat pomstě místních orgánů. Šarí však trvala na svém a přinutila mě, abych zavolal zpravodajskou službu Společenství. Jaké bylo naše překvapení, že o Šarí věděli a sledovali ji.

            Dalo nám hodně práce bezpečně vyjmout z těla Šarí ty neznámé dvě látky, aniž bychom ohrozili její i naše zdraví. Vše se nám zdárně povedlo. To jsme ještě netušili, jaké strašné a zákeřné látky ve svých útrobách ukrývala. Šarí byla báječná, výborně spolupracovala. Vše jsme jí dělali při plném vědomí, jen s lokálním umrtvením. V jejích očích jsem nespatřil  ani náznak strachu. Později mi řekla, že kdyby se to nepovedlo, tak by její smrt teprve měla nějaký smysl. Nejvíc mi překvapilo, jak moc Igorovi, Mary i ostatním záleželo na jejím životě, třebaže sem vlastně přišla s posláním zabíjet.

Úkolem našeho ústavu bylo vyvinout  obranný sytém, který by napříště teroristickému útoku takovou biologickou zbraní, zcela nové generace, dokázal zabránit. Strávili jsme nad tím opravdu mnoho bezesných nocí. Fátima mi však nikdy ani nenaznačila, že ji mrzí, když každou noc netrávím v jejím božském nebo spíše  andělském milostném objetí.

Nikdy před tím jsem nezažil takový krásný uvolňující pocit pohody. Byl  jsem si totiž jist, že mě  bude doma čekat Fátima s úsměvem, který mé srdce i duši zahřeje jako vánek od teplého moře. Cítil jsem, že i Fátima je v pohodě a že se na mě plně spoléhá. Zažili jsme sice oba velikou změnu, ale  náš život byl naplněn jistotou, že se můžeme jeden na druhého plně spolehnout. Ani ve snu nás nenapadlo, že by nás mohlo potkat také něco zlého. Byla to taková jistota, jakože po temné noci, ozářené jen stříbrným chladným srpkem měsíce, zase vyjde slunce a zahřeje nás svými zlatými životodárnými paprsky.            

Na našem úkolu pracoval zejména Igor, který byl vedoucím oddělení i celého projektu a pak nová mladá vědecká pracovnice Mary Ann.  Já jsem byl ke spolupráci přizván jako znalec vnitřních mikropočítačů, které se vyskytují v Darmastánu. Na ty se ovšem Rada moc nespoléhá, protože ji už mockrát zradily a raději sází na lidského činitele. V ústavu se však hodily i mé znalosti z oboru ovlivňování lidské psychiky. Účinnou obranu jsem ovšem nevymyslel já, dokonce ani  vedoucí Igor, ale Mary Ann.

Mary vymyslela modul, vlastně kapku nukleové kyseliny, která se připojí ke každému vnitřnímu mikropočítači obyvatel Společenství. Té nové biologické zbrani říká Mary pohřební feromony na rozdíl od feromonů lásky, které jsou její velkou vědeckou láskou. Béďa, vybavený takovým modulem, zaregistruje byť jen jedinou molekulu pohřebního feromonu. Teprve nyní mi došlo, že jméno Béďa jsme znali z jejích webových stránek ještě dříve, než jsem ji osobně poznal. Současně Béďa vyloučí do krevního oběhu látku, která zabrání aktivaci lyzozómů. Tato blokace činnosti lyzozómů měla trvat asi dvanáct hodin. Modul rozpozná nejen pohřební feromon podobného typu, jaký měla syntetizovat Šarí, ale i zcela jiné se stejným účinkem. Neidentifikuje ho totiž podle nějaké vnější chemické podobnosti nebo skupiny, která dosedá na  receptor, ale podle účinné skupiny, která aktivuje lyzozómy. Dokonce nezůstala pouze u té funkční skupiny, kterou měly pohřební feromony, jež měla v sobě syntetizovat Šarí. Objevila dalších pět funkčních skupin, které mohou mít na lyzozómy obdobný nebo ještě silnější aktivačních účinek.

Aplikace takových modulů všem obyvatelům Společenství proběhla velice rychle. Šlo vlastně jen o takové hromadné očkování. Byla to opravdu jen malinká kapička, která se v těle již spojí s Béďou. Očkování samozřejmě prováděli roboti. Celá akce proběhla během dvou dnů a Béďové sami do centrály potvrzovali úspěšnost spojení s novým modulem.

Když jsem se Mary ptal, zda by nebylo jistější aplikovat lidem jen látku, která bude trvale bránit aktivaci lyzozómů, odpověděla: „To mě zprvu také napadlo. Pak mi však blesklo hlavou, že každá organela má v buňce svůj smysl a trvale deaktivovat lyzozómy by znamenalo, že nebudou ničeny ani nádorové a staré buňky a lidé  v krátké době  zestárnou a změní se v jeden velký nádor.“

Pak jsem se za svoji otázku styděl. Ptal jsem se jako malé dítě. Mary to však tak nebrala nebo  spíše taktně předstírala, že ji to také napadlo. Došlo mi, že by pro Mary nebyl vůbec žádný problém takovou strašlivou biologickou zbraň vymyslet. Ona však takovou potřebu neměla a ani to zde na ní nikdo nikdy nechtěl a jsem přesvědčen, že ani v budoucnu chtít nebude. Mary měla docela jiné cíle. Jak jsem se  později dozvěděl, Mary nezajímaly pohřební feromony, ale spíš feromony lásky.

Šarí mi moc děkovala, že jsem ji  osvobodil ze strašného prokletí, které na ní uvalila Rada a její vlastní rodina.

Když jsem se jí zeptal: „Ty bys na ten zápas opravdu šla?“ , odpověděla: “Já nevím. Asi ne. Ale nevím, jak bych to zařídila. Takto to dopadlo daleko lépe. Opravdu moc ti děkuji za vysvobození.“

            Největším překvapením pro Šarí i pro mě bylo, že ji ve Společenství nečekal žádný spravedlivý trest, natož nějaká odplata za 300 mrtvých nevinných lidí, kteří její vinou zahynuli strašlivou smrtí v metru..

Ptal jsem se na to, společně se Šarí, Mary i Igora, oba nám  shodně odpověděli: „Zásada oko za oko, zub za zub se ve Společenství už dávno nenosí.“

Teprve teď jsem pochopil, proč se Spravedlnost zobrazuje jako slepá dívka se zavázanýma očima. Spravedlivý zamračený Bůh, který si za své pochopy na zemi vybral milióny úctyhodných bezúhonných občanů, spravedlivých soudců, ostražitých policistů a rozhořčených obětí, rozhodně v nikom skutečný pocit bezpečí a pohody nevyvolá. Je to jen takové šidítko, za které lidé platí svojí svobodou, kterou vyměnily za několik sekund pocitu, kdy si myslí, že unikli před strachem. Jejich strach je však pronásleduje jako jejich vlastní stín a tak se dožadují ještě přísnějších trestů pro hříšníky a více strážců zákona, až se všichni stanou jen strážci své ustrašené dušičky, kteří se bojí vlastního stínu a tak se raději ani neohlíží, kolik nespravedlnosti způsobil jejich spravedlivý hněv.

„To se  nebojíte, že bych ještě někdy v budoucnu mohla něco tak strašného provést?“ ptala se nedůvěřivě Šarí.

„Právě u tebe si můžeme být stoprocentně jisti, jako u žádného jiného, že už to nikdy neuděláš. Ani ty se nemusíš bát sama sebe nebo někoho z Darmastánu, kdo by se eventuálně mohl napojit na tvého Béďu, protože jsme tvého Béďu dostatečně vyzbrojili na to, aby ti v něčem takovém napříště zabránil. Nakonec je to i tvoje a Hasanova zásluha, že jsme mohli společně vyvinout spolehlivou obranu,“ pokusila se Mary rozpustit v mysli Šarí její mučivé pocity viny.

„To je však především tvoje zásluha,“odpověděla červenající se Šarí.

„Je to má práce,“ lakonicky poznamenala Mary.

„Nakonec takové dívky a kluci jako jsi ty, jsou nejlepším příkladem. Až u vás všichni prohlédnou jako ty, bude pro Velkou radu stále těžší najít v Darmastánu další sebevražedné atentátníky,“ řekl Igor.

„Bohužel tvůj optimismus zdaleka nesdílíme,“ odpověděl jsem Igorovi společně se Šarí.

Šarí očekávala spravedlivý soud a vězení nebo dokonce popravu. Místo toho dostala politický azyl, finanční půjčku pro začátek, nabídku několika zaměstnání a imigrační úřad jí, tak jako nám, pomohl i s hledáním bytu.

Připadalo mi, že zde asi opravdu vládne nad lidmi ten Fátimin Bůh-láska, který zrušil očistec i peklo a plně si vystačí pouze s rájem na Zemi. Rád jsem zapomněl na to, že na této planetě také existuje Darmastán a Východní Soleja. Zdálo se mi, že ty země jsou strašně daleko nebo již dávno zmizely v propadlišti dějin. Proč by vlastně měla být Šarí trestána, když já mohu pít nektar z úst i vagíny nejkrásnější ženy na světě, jakou je Fátima? Pomsta je jen tvrdý plesnivý chléb zatrpklých nešťastníků, přežívajících bez lásky, co snídají strach, obědvají spravedlnost, večeří nenávist a uléhají se zákonem a ze snu o lepším životě je budí hvizd policejní píšťalky. Není  vlastně tak těžké odhodit do odpadkového koše svůj smysl pro spravedlnost, když se můžeš milovat každou noc s andělem. Je tak snadné vyměnit šedý a studený zákon a pořádek za polibek andělských úst a pohlazení od ručky hebké jak andělská křídla. Vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že zdaleka ne všichni ve Společenství se mohou každou noc milovat s andělem jako já a přesto jim zákon a pořádek jaksi neschází.  

„Pomáháte mně jako napravené hříšnici?“

            „Ne jako napravené hříšnici, ale jako normální holce, která se vinou okolností dostala do nesnází. Jen ti nikdy nesmí napadnout vrátit se do Darmastánu.“

„To, Igore, opravdu nehrozí.“

Šarí se pokusila spojit se se svým přítelem, kterého platonicky milovala ještě před tím, než ji rodina provdala za mladíka, který se krátce po svatbě dobrovolně přihlásil do teroristického komanda a padl hrdinou smrtí, pro ještě větší slávu  jediného pravého Boha a Velké revoluční rady. Chtěla svého milého přemluvit, aby také emigroval a přijel za ní. Kdyby si tehdy v Darmastánu spolu něco začali nebo se dokonce tajně vzali, tak by ji její rodina určitě zavrhla a s největší pravděpodobností by se i postarala o její zavraždění. Mladík však jejímu vábení nepodlehl. Nedozvěděli jsme se, zda ze strachu nebo již měl  jinou milou, či Šarí nemiloval tolik,  jako ona jeho.

V každém případě však Šarí nezatrpkla a začala chodit s anglickým mladíkem světlé pleti, modrých očí a blond vlasů, který navíc byl i ateista a liberál. Temperamentní snědá černovlasá Šarí s jiskrnýma černýma očima se mu bezesporu líbila. Šarí pracovala ve stejné cestovní kanceláři jako Fátima. Práce se jí líbila. Oblékala se jako  evropské ženy ve Společenství. Zatímco Fátimě šlo evropské chování jaksi samo, jakoby vycházelo z její samotné přirozenosti, Šarí moc  záleželo na tom, aby nikdo nepoznal, že je původem muslimka. Asi se obávala, aby jí nikdo nepřipomínal její minulost a chtěla tak ze sebe setřást pocit viny, který ji, přes veškerou snahu okolí, stále tížil. To ovšem neznamená, že by jí chování evropské ženy nešlo. Určitě šlo, a jak. Opravdu jí to teď moc slušelo.

Šarí nikdy nikdo neviděl se modlit nebo navštívit mešitu či dokonce se zahalovat. Nevím, zda přestala věřit v Alláha nebo v něj nikdy ani nevěřila. S burkou ji rozhodně nikdy nikdo neviděl. Naopak, nosila vždy odvážné výstřihy a i na poměry ve Společenství velice krátké minisukně. Často navštěvovala diskotéky a živě se tam bavila jako ostatní místní dívky. Tančila jak vítr, co provětrává zkostnatělé myšlenky, všechny ty nové tance, které byly v Darmastánu přísně zakázány, jako by od narození nedělala ani nic jiného.  Její bikiny a tanga na koupališti byly opravdu miniaturní a často se opalovala i nahoře bez. Nakonec si to mohla dovolit. Ani moc se opalovat nemusela, měla velice krásné dlouhé nožky a ještě krásnější velké, ale pevné kozičky. Neměla se tedy za co stydět. Krásou ji mohla konkurovat jedině Mary a samozřejmě moje Fátima. Šarí si velice dobře rozuměla se svým Béďou a velmi brzy se ho naučila programovat. Nebylo to obvyklé, ani  zde ve Společenství, protože většina lidí, včetně mé Fátimy, brala své Bédi jen jako složitá zařízení, která jim slouží, ale  jejichž  služby nedokáží a ani nechtějí ovlivnit.

Tak jak se oblékali a chovali Fátima a Šarí, nebylo pro muslimské ženy, žijící ve Společenství, zdaleka typické. Většina muslimského obyvatelstva zachovávala obyčeje své vlasti. Žili ve víceméně uzavřených komunitách  a i mladé dívky, jejíchž matka i babička se již narodily v liberálním Společenství, chodily většinou zahalené nebo alespoň nosily šátek.  Všem zdejším muslimům opravdu moc záleží na tom, aby nebyli, oni ani islám, spojováni s teroristickými činy a s islámskou revolucí,  praktikovanou v Darmastánu Velkou revoluční radou. Všechny opravdu přesvědčili, že islám skutečně znamená jen mír a lásku a každé násilí je mu naprosto cizí. Tento boží vzkaz zvěstoval prorok Mohamed  všem lidem. Společenství je skutečně multikulturní společností,  vedle sebe zde v míru a přátelství žijí křesťané, hlásící se k nejrůznějším církvím,  muslimové, židé, budhisté i hinduisté. Velkou renesanci prožívají i různá africká a jiná přírodní náboženství. Nejpočetnější skupinou jsou však ateisté. Rozhodně tu nikomu, ani v náznaku, nehrozí pronásledování kvůli víře nebo rase.

Možná, že někdo může namítnout, že Šarí se nehlásila k islámu a muslimské komunitě pouze ze strachu před pomstou  za svoji zradu islámu, jak to nazvala Velká revoluční rada a její rodina. Nakonec právě muslimské komunity jsou nejčastějším cílem sebevražedných atentátníků. Nejen proto, že mezi muslimy se takový atentátník snáze ztratí, ale především proto, že útok Rady je namířen především na zrádce pravé víry, jak nazývají muslimy, žijící pokojně a šťastně ve Společenství. Ať lze Šarí vytknout cokoli, tak rozhodně ne zbabělost.  Kdybych věřil v reinkarnaci, tak Šarí musela být v minulém životě rytířem bez bázně a hany, který si svoji čest cení daleko více než svůj život.

Šarí a anglický mladík se brzy vzali, samozřejmě bez požehnání její rodiny. Rodina se jí dokonce veřejně zřekla. Šarí se nepodařilo zkontaktovat se s kýmkoliv ze svých příbuzných. Jí to však ani moc nevadilo, cítila se ve Společenství jako doma a vždy si takový důstojný a svobodný život tajně přála, jenom si v Darmastánu nedovedla představit, jak to zařídit.

Také jsem se konečně dozvěděl její pravé jméno. Rodina Šarí byla v Darmastánu velice vážená, třebaže nebyli zas tak bohatí, nouzí určitě netrpěli. Všichni její členové byli ortodoxními věřícími islámskými fundamentalisty, jak je nazývali zde ve Společenství. Jeden její strýc byl i členem Velké revoluční rady. Nedivil jsem se tedy,  že se  Šarí zřekli.

Stále se nemohu zbavit toho strašného pocitu viny. Proč jsem tehdy v metru zabila tolik nevinných lidí? Byli mezi nimi určitě takoví, jako je Igor nebo Mary. Odpustí mi také? Jak mohou odpustit, když jsou mrtví? Měla jsem tehdy v očích písek, navátý do nich pouštní bouří? Neviděla jsem to lidské utrpení? Opravdu jsem si myslela, že jsem za hrdinku? Proč mě nenapadlo jiné řešení? Vždyť to bylo tak snadné.  Svěřit se se svými pochybnostmi cizím lidem, které jsem spatřila poprvé, když jsem se nemohla svěřit svému otci. Svěřit se cizím lidem se svým strachem, když jsem se nemohla svěřit své vlastní matce. Svěřit se se svou láskou cizím lidem, když jsem se s ní nemohla svěřit vlastní sestře. Proč jsem tolik ublížila lidem, kteří mně nikdy neublížili?  Proč mi má vlastní rodina poslala spáchat takový strašný zločin? Podaří se mi ho někdy odčinit? Vrátím někdy těm  lidem jejich lásku, kterou mi tak nezištně poskytli? Proč by to vlastně měli být cizí lidé? Nejsou cizí. Dali mi víc než jasně najevo, že jsem jedna z nich. Ano, jsem jedna z nich. Má rodina se mě zřekla, já se zřekla své rodiny. Už nejsem jejich dcera. Patřím sem. Zde je můj domov. Jenom zde mohu být šťastna. Jsem tu šťastná. Už nikdy nesmí tyto dobré lidi  ohrožovat mladí teroristé zaslepení pískem, co zvedá pouštní bouře, rozpoutaná Velkou radou nad Darmastánem. O to se postarám. Jedině tak smyji ze sebe tu strašlivou vinu, stejně jako ten prach z pouště.

Šarí se zdá, že právě opustila očistec. Spatřila i to pravé peklo. Ano tam v metru. Přinesla si ho ve svém batohu.  Rada jí ho  podstrčila jménem Božím. Teď už je však ve skutečném ráji, který na příkaz Rady neměla nikdy spatřit. Ano, nebyl to příkaz Boží, ale příkaz Rady, co se za Boha schovává. Roztrhala totiž vstupenku do toho ráje smrdícího kadidlem a obětí, kterou jí, za cenu jejího mladého krásného života, chtěla prodat Rada.

Mary nejvíce trápilo, že její ochrana proti pohřebním feromonům funguje pouze u lidí. Přesněji řečeno u tvorů, kteří jsou vybaveni Béďou s jejím modulem. To zvířata, kromě několika pokusných v našem ústavu, ovšem nebyla. Měla hrůzu z toho, že při takovém teroristickém útoku zahyne řada nevinných zvířat.  Mary se také netajila tím, že se bude snažit o to, aby jednou měla vnitřní mikropočítače i zvířata.

Teroristický útok pohřebními feromony na sebe nenechal dlouho čekat. Obrana před jejich strašlivým účinkem proběhla přesně tak, jak Mary předpokládala. Došlo k tomu v metru. Zahynuli tam tehdy dva psi, protože v metru moc zvířat nejezdí a samozřejmě také sebevražedný atentátník. To, že šlo o mladého chlapce, se podařilo zjistit jen analýzou DNA z kostí. Pohled na něj i na ty dva psy byl jen pro lidi s opravdu dobrým žaludkem. Po padesáti hodinách zbyla po nich jen hromádka neurčitého slizu, stékajícího po lámajících se kostech. Oči i všechny vnitřnosti vytekly do mazlavé kaluže ze zapáchající nevábné kaše.  Velkým štěstím bylo, že je metro vybaveno protipovodňovými těsnícími uzávěry. Jakmile všichni lidé ve zdraví opustili metro, tak byla stanice neprodyšně uzavřena. Jinak by asi pomřelo vše živé v okruhu stovek metrů. Jediné štěstí bylo, že se ty pohřební feromony nešířily rychle vzhůru. Zřejmě se žádná molekula nedostala ven z metra. Alespoň nebyl venku nalezen žádný mrtvý  tvor. Nikomu z lidí, kromě atentátníka, se naštěstí vůbec nic nestalo a nikdo nepotřeboval ani lékařské ošetření.

            Opojeni naším úspěchem jsme jaksi pozapomněli na to, že v případě teroristického útoku bude nutné zbavit vzduch všech molekul této ďábelské látky. Nebyla by to ovšem  Mary Ann, aby za jedinou noc nevymyslela jak na to. Do zařízení, které se používá na vysoušení vlhkého vzduchu v prostorách, které byly například zatopeny, umístila látku, která obsahuje receptory, na které ty pohřební feromony dosedají, pak je stačilo jen trvale deaktivovat. Mary vše vymyslela a na nás ostatní zbyla jen realizace.

Nechce se mi ani věřit, že se Mary  profesionálně věnuje vědě pouze rok.  V Kolesku prý pracovala jako sekretářka v detektivní agentuře.  Krátký čas se dokonce živila  jako modelka, což ji prý moc neuspokojovalo, třebaže si při své sexy postavě a šarmu musela přijít na pěkný balík. Pokoušela se také psát povídky, ale ty jí nechtěli nikde otisknout.  Inu géniové to nemají nikde lehké. O tom, že je Mary skutečně geniální, totiž  nepochybuji ani náhodou.

Fátima se začala seznamovat s největšími díly americké, indické a zejména evropské literatury. V Darmastánu k tomu měla totiž velice málo příležitostí. Zdálo se jí, že ta krásná slůvka  musel autorům našeptat její Bůh-láska, ať již daný velikán literatury věřil v kteréhokoli boha, či měl v sobě jen takového malého soukromého intimního boha, kterého nechtěl nikomu vyzradit, aby mu ho nějací kněží neukradli a neudělali si z něj výnosnou živnost. Ani jí nevadilo, když literát v žádného boha nevěřil, protože to prostě nepotřeboval, jelikož měl lásku v sobě, tak jako ti milenci, kteří se milovali v mladé bujné trávě a k životu jim stačila jen jejich láska. Její Bůh ožíval znovu a znovu jako Budha v tělech i duších milenců, kteří se milují čistou láskou, navzdory světu plnému pokrytectví, studu, přetvářky a falešných zásad. Fátima, dřív než já, pochopila, že Šarí zachránil před peklem nenávisti, do kterého ji uvrhla zbožná Rada, sám její Bůh-láska. Snad i Šarí brzy objeví svého boha v těle či v duši svého anglického ateistického  milence a mstivý Bůh Velké revoluční rady nad ní ztratí veškerou moc.            

S Fátimou jsme si vyšli do zdejší přírody. Poušť je sice také krásná, ale se zdejší úchvatně překrásnou přírodou se vůbec nedá srovnávat. Měsíc květen, kterému se zde říká měsíc lásky, je snad vůbec nejkrásnější. Právě probuzená příroda hraje všemi odstíny zelené. Včely opilují probouzející se rozkvetlé květiny a stromy. Nemůžeme se dost vynadívat na koruny mohutných rašících stromů, jejichž mladé lístky ve větru šeptají slůvka lásky, právě taková, jaká si šeptáme s Fátimou. Milovali jsme se v bujné voňavé mladé trávě. Bylo to přímo opojné a úchvatné, jako nakonec každé mé milování s božskou voňavou Fátimou. Dovolit si něco takového mimo zdi zamčeného příbytku bylo v Darmastánu zcela nemožné. Vychutnávali jsme spolu  nabytou svobodu a naši opojnou lásku a nemohli se jí dost nabažit, tak jako průzračné křišťálové studené vody, která tryskala z lesního pramene. Chlemtali jsme ji jako divá zvěř, cákali ji na sebe jako malé děti, až měla Fátima svoji blůzku tak mokrou, že byly pod ní jasně patrné její nádherné vzrušené bradavky. Pak jsme pozorovali srnky, ladné  a štíhlé jako moje Fátima, které se pásly na mladé bujné trávě, bujné a vonící, jako kozičky mé milované Fátimy. Kosíci poskakovali tak vesele, jako by s námi sdíleli naši radost, že jsme tu spolu, máme se rádi a věřili jsme, že  budeme v této překrásné zemi šťastni, jako mladí zajíčci, které vyplašila mrštná lasička. Zajíčci se nestali její potravou a my jsme věřili, že vše nebezpečné máme již za sebou a čeká nás  už jen neskonalé štěstí v nekončících  milostných objetích.

S Fátimou jsme se pokoušeli o zplození potomka, milovaného dítěte naší velké lásky. Bohužel nám to, přes naše vášnivé, vroucí a divoké milování, nějak nešlo. Jak jsme se záhy dozvěděli, na vině byly mé málo pohyblivé spermie, problém většiny mužů. O umělém oplodnění však Fátima nechtěla ani slyšet. Také mně by nebylo dvakrát po chuti. Nakonec nám oběma moc vyhovovalo, že jsme se  mohli  o zplození potomka neustále pokoušet.      

U nás v ústavu jsme se sešli na oslavě Igorových čtyřicetin. Řeč se stočila na vykořenění terorismu. Je to hlavní úkol, na kterém v ústavu pracuji.

Igor mě opravil, když jsem použil termín boj proti terorismu: „Hasane, boj s terorismem je fatálním omylem sklonku 20. a celého 21.století. Představ si terorismus jako plamen a boj s ním jako foukání vzduchu. Plamen svíčky snadno zhasíš pouhým fouknutím. Když však začneš foukat do malého ohýnku, tak se rozhoří a je z něj oheň, který dokáže vše kolem zničit.“

Igorova žena, Jiřina, která se u nás v ústavu zabývá historií a historickou sociologií, Igora doplnila: „Státy, na jejichž troskách zhruba před 80 lety vzniklo Společenství demokratického lidstva, totiž Spojené státy americké, Rusko a Evropská unie, byly po celé 21. a začátkem 22.století přímo posedlé bojem proti terorismu. Často se stávalo, že při akcích policie a speciálních  jednotek zahynulo více nevinných lidí než při samotném teroristickém útoku. Zdálo se, že islámští teroristé  nám musí naházet zpět všechny ty bomby, které jsme svrhli na Irák, Balkán, Sýrii, Írán, Palestinu nebo Afganistan. To se však bohužel dosud nestalo.“

Na oslavě Igorových narozenin byla kromě mě, Jiřiny, Mary Ann a Šarí též China, která utekla z ještě totalitnějšího státu než Darmastán, z komunistické Východní Soleje. Šarí stále nemohla pochopit, proč nebyla ve Společenství za svůj hrůzný čin alespoň uvržena do vězení, když už ne popravena.

Mary jí odpověděla: „Především to není ani technicky možné, protože ve Společenství byly všechny věznice zrušeny už před 50 lety. Limitátor chování, kterým jsme vybavili tvého Béďu je totiž daleko účinnější a spolehlivě nás ochrání, kdyby ti zas někdy ruplo v kouli a chtěla jsi spáchat nějaký atentát.“

„Buďte v klidu. To už opravdu nehrozí. S tím jsem definitivně skončila. Nejspíše bych stejně na ten stadion nešla a vypustila bych ty strašlivé pohřební feromony na nějakém hodně odlehlém místě.“

            V Šariině tváři  se rozhostila uklidňující pohoda, kterou probouzí jarní slunce, vycházející nad východním obzorem Středozemního moře, když slibuje krásný den. Tak pohodový byl její šťastný úsměv, když si uvědomila, že si sama dokáže poradit se svým prokletím.

            Naopak, z tváře Mary bylo možno vyčíst strach z blížícího se hrozivého, vše živé ničícího tajfunu, který se náhle vynořil kdesi nad Karibikem. Takový výraz jsem v její tváři ještě nikdy nespatřil. Měl jsem vždy dojem, že tato krásná, neskutečně inteligentní a sebejistá dívka se ničeho nebojí a dokáže si poradit i v situacích, které ostatní považují za beznadějné.  

         „To bys tomu, Šarí, spařila zobák. Odhaduji, že by strašlivou smrtí zahynulo v okruhu mnoha kilometrů deseti tisíce lidí, sta tisíce nevinných zvířat a kolik hmyzu se vůbec neodvažuji odhadnout. Nejspíš stačí na zažehnutí řetězové reakce jen jedna molekula na jednoho živého jedince. Ty pohřební feromony se v otevřeném terénu mohou dostat do mnoha kilometrové vzdálenosti. Vůbec si nedovedu představit, jak by taková spoušť šla zlikvidovat,“ živě si katastrofu představuje Mary.

            „Vždyť ty bys už na něco přišla,“ zalichotil Mary Igor.

         „Stále mám hrozný pocit, když zavřu oči a vidím všechny ty umírající lidi, které jsem v metru zabila,“ upřímně lituje svého činu Šarí.

            „Vzato úplně pragmaticky, bez emocí, udělala jsi pro přemožení těch ďábelských pohřebních feromónů to nejlepší, co jsi mohla. Nečekej sice žádný metál ani válečný kříž, ale těch tři sta mrtvých jsi už odčinila. Vůbec nevím, jak bych odhalila látku, která byla užita k teroristickému útoku, kdybych ze všech lidí našla jen takové hromádky beztvarého slizu jako z těch dvou ubohých pejsků.“

            Uvědomil jsem si, co je pro Mary Ann typické. Vzpomíná, že v metru zahynuli dva psi a vůbec si nevzpomene, že tam též zahynul  mladý chlapec. Třebaže  to byl terorista, byl to také člověk. Nemá Mary nakonec víc ráda zvířata než lidi? Všechny peníze, co ušetří, věnuje nadaci, která se stará o návrat lvů do africké přírody.

            „Když se u nás ještě zločince zavírali do vězení, tak nejen, že se tam nikdo nenapravil, třebaže se tomu říkalo nápravná zařízení, ale právě ve věznicích jsme si vyrobili nejvíce vlastních teroristů.“

            „Jak to?“ zeptal jsem se.

            „Mnoho muslimů u nás dostalo politický azyl, ale ne vždy se jim podařilo najít dobrou práci a tak se často dostali na scestí. Ze zloděje se pak ve vězení stal  terorista. Styděl se za to, že kradl a společnost jím opovrhuje. Ve vězení se seznámil s nějakým fanatikem, který ho přesvědčil, že svoji duši spasí, pokud ve jménu Boha zabije nějaké nevěřící, kteří znesvěcují islám. Byla to vlastně touha po uznání, která se měla naplnit alespoň po smrti, když už mu nebylo dopřáno pocítit opojnou chuť uznání za živa. Ne všichni teroristé ovšem byli kriminálníci. Mnozí žili jako spořádaní občané a  často ani nenavštěvovali mešitu, natož, aby veřejně hlásali nějaké radikální náboženské názory. Zřejmě však byli něčím frustrováni, na internetu je oslovili náboženští fanatici a oni se dobrovolně rozhodli pro mučednickou smrt sebevražedného atentátníka.  Hrozit jim smrtí byla tedy pěkná blbost,“ obsáhle doplnila Mary Jiřina.

            „Tak, když už mě nezavřete, tak se stejně divím, že jste všichni na mě tak hodní a pomáháte mi?“

            Tvář Šarí rozhodně nevypadala jako tvář kajícnice a tím méně jako nějaké vražedkyně. Působila jako dívka sice sebevědomá, ale zároveň chápající a laskavá, která dokáže kdykoli komukoli pomoci a vůbec jí to nečiní nějaký problém.

            Ze všech tváří počala najednou svítit vážnost. Ne taková přísná, kárající, ale spíše moudrá a pomalá, která váží každé slovo než ho vysloví, protože ví, že slovo může ranit právě tak jako dýka. Když jsem ještě věřil v Boha, tak jsem si představoval, že právě takto rozvážně a moudře se tváří. Zamračeného a spravedlivě rozhořčeného Boha, kterého nám v Darmastánu ukazovala Rada, však nemusím. Ještě to však nebyla ta tvář, rozjasněná láskou, jakou má Bůh mé milované sladké Fátimy.

            „No, pochvalu od nás, za těch tři sta zmařených životů, nečekej. Dokonce jsem dva lidi, které jsi tam zabila, znala a kdybych tě tehdy měla po ruce, tak bych tě nejspíše také zabila. Životy jim však nevrátíš, kdyby ses přetrhla jak žížala. Oceňuji, že se skutečně snažíš svoji chybu odčinit a dokonce ti to docela jde. Já to zkrátka beru jako válku, se kterou jsme ještě, jako lidstvo, nedokázali definitivně skoncovat,“ opáčila Mary.

            „Začalo to už křižáckými výpravami, kdy evropští rytíři, s mečem požehnaným papežem v ruce, přinášeli  jménem Boha smrt do Palestiny. V 21.století jsme se obávali, že nám muslimové chtějí vzít náš způsob života a naše svobody a pošlapat hodnoty, které jsou nám svaté. Tak jsme jim brali jejich způsob života a v jejich očích znesvětili i islám. Ve skutečnosti jsme si nám tak drahé svobody vzali sami, ve jménu boje proti terorismu. Dali jsme průchod špiclování, osobním prohlídkám, odposlouchávání telefonů a omezování pohybu. Naši svobodu nám nevzali muslimové, ale naši politici, kteří se podbízeli ustrašeným voličům,“ podotkla Jiřina.

         „Dokonce jedna letecká společnost přepravovala nějaký čas cestující pouze nahé, aby nemohli mít někde ukrytou bombu, ale letušky byly normálně oblečené, “ zlehčí Mary.

            „To by jim stejně nebylo nic platné,“ využije vlastní zkušenosti Šarí.

            „Nakonec se to hromadně neujalo, protože někteří pasažéři se začali dožadovat, aby nahé chodili i letušky, protože  na jejich nahá těla je mnohem hezčí pohled než na těla korpulentních dam a břichatých pánů,“ povzdechne si Igor.

            „Určitě na tom vašem přístupu ke spravedlnosti bez soudců a policie něco bude. U nás v horách má každé město svého kata, který každému zloději hned usekne ruku a na každém vršku stojí šibenice, a přesto se to v lese jenom hemží loupežníky a na trhu tě každou minutu osahávají dva kapsáři,“ uznala přednosti naší nespravedlivé Spravedlnosti Šarí.

         „Velká revoluční rada  Darmastánu skutečně považuje teroristický boj za svoji svatou válku. Ty jsi byla pouze voják, který dostal rozkaz. Právě země, které byly přímo posedlé bojem proti terorismu, Spojené státy americké a Rusko,  udělovaly válečná vyznamenání těm vojákům, kteří zmařili  nejvíce lidských životů. Myslíš, že byli někdy potrestáni američtí piloti, kteří svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki? Ty jsi proti nim, se svými třemi sty mrtvými v metru, pouhý břídil. Nebo si myslíš, že byli někdy souzeni jako váleční zločinci sovětští velitelé, kteří za Velké vlastenecké války, bez mrknutí oka, zastřelili každého svého vojáka, který dostal strach a nešel radostně a uvědoměle vstříc palbě německého kulometu? Ty od nás ale válečný kříž nedostaneš.“

            „U nás v Darmastánu nechala Rada zmasakrovat mladé lidi, kteří vůbec nedemonstrovali, ani proti něčemu neprotestovali. Jen se přišli bavit a chtěli tancovat. Tanec a hudba, která tam hrála, sice dráždila ušní bubínky, ale také prsní bradavky a varlata a vyzývala k lásce a ne k ničení majetku a násilí, jak tvrdili ti, co zásah policie nařídili.   I ta nevinná zábava a bezprostřední radost a touha po životě jim vadila,“ doplnila Šarí.

         „To je právě ten zdroj největšího zla na Zemi. Strach z cizího, neznámého, xenofobie. Jelikož sami nemají takovou hudbu rádi a nechtějí tančit, tak je to špatné a musí se proti takovému zlu zakročit,“ vysvětlila Mary.

         „Nejhorší na tom je, že řada lidí ten brutální zásah schvalovala. Prý tam byli jen samí feťáci. Policie jen chtěla zachovat pořádek a chránit soukromý majetek. Přitom většina mladých žádné drogy neměla, pozemek byl řádně pronajat a pokud vznikly nějaké škody, tak jen vinou policie. Rada dala policii rozkaz a policisté si vybíjeli svoji agresivitu na mladých dívkách a dětech. Vláčeli po zemi za vlasy i holky, nadávali jim do kurev a dokonce se neštítili ani kopat do břicha těhotné ženy. Kolik policajti zlámali rukou a nohou a jak kopali do kluků, snad ani nemusím líčit. Nakonec to mladí ještě po policajtech uklidili,“ vypráví Šarí.

            „Přesně. Totalitní režimy se vůbec neopírají o mladé extrémisty, jak se  traduje. Extrémisté  za ně jen vykonávají ty nejnebezpečnější činy, do kterých se starším a bázlivým nechce. Tou pravou oporou totalitních režimů je strach a pohodlí spořádaných a pořádkumilovných ukázněných občanů. Těch je bohužel většina a chodí k volbám. Právě proto říkám, že xenofobie, která se vydává za spořádanost a pořádkumilovnost, je tou správnou živnou půdou totalitních režimů. Extremismus je  jen špička ledovce. Základem toho studeného barbarského ledovce je ustrašená spořádaná veřejnost, která si říká všichni slušní občané. Na vině není tedy touha po násilí fanatických a zfetovaných jedinců, ale strach a pohodlí spořádaného občana, který se třese před úředníky a policajty a nade vše miluje svůj klid, pohodlí a plný břich, “ rozvíjí své sociologické teorie Mary.         

            Zeptal jsem se: „Neuvažovali jste někdy, že by bylo nejlepší zbavit se Velké revoluční rady? Vždyť je to jen hrstka fanatiků, kteří masírují mozky mírumilovným muslimům. Bez ní by se k vám nejspíš nevydal od nás z Darmastánu ani jeden terorista a i lidem u nás, zejména ženám, by se moc ulevilo. Nemůžeme přeci všichni emigrovat? Kdybychom sami chtěli svrhnout Radu, tak se to bez krvavé občanské války neobejde. Darovali by jste nám svobodu. Jste přeci nesrovnatelně ekonomicky i vojensky silnější?“

            „To byl právě tragický omyl 21.století. Svoboda se nedá lidem svrhnout s bombami z letadel a demokracii nepřinesou vojáci se samopaly. Navíc jak Darmastán, tak Východní Solea jsou sice vojensky daleko slabší, ale mají tolik jaderných hlavic, že by život na Zemi dokázaly vyhladit nejméně dvacetkrát. Nemůžeme riskovat, že  když se budou cítit ohroženi,  jim rupne v kouli a alespoň část svého jaderného arzenálu nepoužijí,“ odmítl Šaríin nápad Igor.

            „Samozřejmě jsem neměla na mysli otevřený válečný konflikt. Myslela jsem jen tak nenápadně se jich zbavit.“

            „Sama dobře víš, že se Rada dokáže chránit daleko účinněji než lidé v metru.“

            „Určitě ano, ale nějaká cestička, která neohrozí nikoho dalšího, by se jistě našla,“ nevzdává se Šarí.

            „U nás je sebevražedný atentátník ohrožený druh. Nejsou lidi, tak jsme raději posílali umírat tisíce lidí do regulérních válek.“

            „Pevně věřím, že správně užíváš minulý čas?“ otáže se se skepsí v hlase Mary.

            „Alespoň v to pevně doufám. Ohrožení Rady se však nebere tak jako ohrožení miliónů prostých lidí nebo dokonce nějakých velryb. Pouhé podezření na možný atentát lze vyložit jako útok na suverenitu státu,“ obává se Igor.

            „To je pravda, myslím, že ani můj strýček, který se chová jako neomezený vládce a nechává si říkat Veliký milovaný vůdce, by v případě svého ohrožení, možná i jen domnělého, neváhal použít jaderné zbraně. Věří totiž, že jeho mohutný, luxusně vybavený, obrovský protiatomový kryt, v hloubce 3 km pod zemí, ho ochrání před jakýmkoli jaderným útokem. Vím to moc dobře, protože jsem tam s ním několikrát byla a vždy se těšil jako malé dítě na cumel, až vypukne jaderná válka a on si bude se svými nejvěrnějšími hovět v luxusním protiatomovém krytu. Přes všechnu siláckou rétoriku je můj strýček vlastně takový tlustý ustrašený zbabělec. Vypadal jako malý kluk, který z okna suchého bytu  pozoruje, jak se venku čerti žení, prší, bouří a padají kroupy, které hladovým ničí všechnu úrodu, zatímco on pohodlně  sedí s nacpaným břichem v teplíčku a suchu,“ potvrdila Igorovy obavy China.

         „To, co navrhuješ, Hasane, by se snad podařilo v monarchii. Velká rada je sice jen pár fanatiků, ale u nás je na jedno místo v Radě minimálně tisíc ke všemu odhodlaných ambiciózních ctižádostivých mladíků i namyšlených starých lampasáků a duchovních, kteří necouvnou před ničím, jen aby se dostali na uprázdněné místo v Radě. Vím, jak moc o místo v Radě stál i můj exmanžel,“ pokračovala Fátima.

         „Ve východní Soleji je tak zrůdný totalitní režim, o kterém se vám v Darmastánu  nezdá ani v těch nejhrůznějších snech, přesto i u nás se na strýčkovo místo třesou deseti tisíce stranických funkcionářů. Bída, ve které žije lid Východní Soleje je přímo nepředstavitelná, přesto by naprostá většina našich lidí považovala vojenský pokus o osvobození za agresi a i ve zcela beznadějném boji by ani na sekundu nezaváhali položit za strýčka a naší velkou stranu svůj vlastní bídný život. Po Spojených státech amerických je víc než 80 let veta, ale strýček a jeho poskoci nám Američany líčí jako krvelačné a zákeřné imperalisty a třebaže se Sovětský svaz  rozpadl již před dvěma stoletími, stále náš lid udržují v naději, že Sovětský svaz povstane z popela a osvobodí všechny proletáře z imperialistických okovů a všichni pracující budou  bezstarostně a šťastně žít v neslýchaném blahobytu,“ přibližuje nám život ve své vlasti China.

            Zadíval jsem se na Jiřinu, Igorovu manželku. Něco mě na ní přitahuje. Ale co? Nedokáži to definovat. Fátima je přece neporovnatelně krásnější. To se vůbec nedá srovnávat. Především však Fátimu miluji a ona mě také. Tak proč?  

            „To je právě ten paradox totalitní pseudodemokracie. Totalitní republika je totiž mnohem horší než absolutní monarchie, kde vládne jen jeden tyran. Je to jako porovnávat obyčejného jednohlavého draka s desetihlavou saní. Usekneš-li  jí deset hlav, naroste jí dalších sto, usekneš-li jí všech sto hlav, naroste jich tisíc,“ připomněla nám Mary starou pohádku.         

            Kdo je vlastně Mary? Je to bezesporu inteligentní kráska těch nejsvůdnějších tvarů, ale rozhodně není vyzývavá a mužský chtíč dokáže držet daleko od svého sexy těla. Je to královna exaktních věd s matematickým mozkem, o kterém se nesní ani nositeli Nobelovy ceny za fyziku s romantickou duší a fantazií, kterou předčí jen moje Fátima.

            Šarí i Fátima kráčely v Mariiných šlépějích. Nejenže obě pracovaly v cestovní kanceláři, ale také se pustily do dálkového studia psychologie na zdejší univerzitě.  Tu Mary vystudovala ještě v Kolesku. Bylo vůbec zázrak, že Fátima i Šarí měly z Darmastánu alespoň maturitu. Ne, že by nebyly dostatečně inteligentní, právě pravý opak byl pravdou. Z každého jejich slova i pohybu přímo tryskala, jak nezadržitelný pramen veletoku, přirozená a pronikavá inteligence. V Darmastánu totiž nebylo vůbec obvyklé, aby dívky studovaly na střední škole. Rodina i celá společnost to považovala za zbytečné, ne-li dokonce za nemravné.  Tím, čím obě ženy příroda nebývalou měrou obdařila, nebyla pouze inteligence, bystrost a sloní paměť, ale především neobyčejná schopnost empatie, schopnost vcítit se do myšlení jiného člověka.

            Po promoci nastoupila Šarí k nám do ústavu na oddělení psychologie terorismu, které po roce začala sama vést. Měla k tomu jedinečné předpoklady. Jako elitní teroristka prošla ve výcvikovém táboře teroristů důkladnou psychologickou přípravou, včetně brain washingu. Přesto se jejím učitelům její mozek vymýt nepodařilo. Psychologickou přípravu teroristů vesměs prováděli islámští duchovní, kteří vystudovali psychologii na předních univerzitách celého světa. 

            Fátima nastoupila do manželské poradny a brzy se stala její vedoucí. Zároveň externě spolupracovala s naším ústavem na několika projektech. Její víra v Boha-lásku z ní přímo zářila jako životodárné slunce. Nikoho však ani náznakem nepřesvědčovala, aby věřil v jejího Boha. Přesto lidé, kteří k ní přicházeli s přesvědčením, že jejich láska je nejen mrtvá, ale že se její tělo začalo rozkládat a mrtvolně páchnout a proto je nutno ho co nejrychleji pohřbít, ucítili jako zázrakem svěží dech nové, krásné mladičké lásky. Lásky, co ještě trochu zívá po tvrdém spánku, ale už se  probírá k novému životu, jak krásná dívka v průsvitné noční košilce, která se do růžova vyspinkala a   právě na ni zasvítil ranní paprsek vycházejícího slunka. Působila jako anděl, jež zvěstuje příchod lásky, jež jsme již oplakali. Pomáhala lidem najít v sobě lásku, o které si mysleli, že už umřela. Nedělala vědecké přednášky, spíš si každý myslel, že  vše napadlo jen jeho a jen kdesi v oblacích uslyšel tichounké andělské vnuknutí. Tak léčila poraněnou lásku Fátima.

            China byla přímo geniální programátorkou vnitřních mikropočítačů. Neměla ani vysokoškolské vzdělání, vše se naučila sama z internetu a od programátorů v Soleji. Dálkově si však teoretické základy doplňovala studiem aplikované biokybernetiky na zdejší univerzitě. Zároveň však již pracovala u nás v ústavu. Jako programátoři ji snad předčili jen Mary a Igor. 

            Koncem června přírodou cloumalo bujné mládí, byla v plné síle, právě tak jako my dva s Fátimou. Vykoupali jsme se v průzračné chladivé životodárné  vodě lesní tůně. Koupali jsme se nazí a cákali se jako bezstarostné děti. Jak už tolikrát, vášnivě jsme se milovali  v nádherné přírodě. Čarovná příroda dala asi sílu mým spermiím a konečně se nám podařilo zplodit dítě. Za devět měsíců mi Fátima darovala dcerku. Zdálo se nám, že už nic nebrání tomu, abychom byli s Fátimou neskonale šťastní. Svět se mi jevil jako ráj a já bezmezně miloval toho nejkrásnějšího anděla, svoji nejkrásnější Fátimu a ten nejkrásnější plod naší lásky, naší dcerušku Fátimu.

            Teď, když se nám narodila naše dcerka, tak mě docela mrzelo, že si nemohu Fátimu vzít za svoji zákonitou manželku. Nebyla totiž stále právoplatně rozvedená. Její manžel, který sice již nebyl v Darmastánu náčelníkem generálního štábu, ale stále tam měl velký vliv, nadále odmítal dát souhlas k rozvodu. Bez její fyzické přítomnosti v Darmastánu nebo bez jeho souhlasu nemohly  tamější soudy o rozvodu rozhodnout. Podle důrazného varování zdejší zpravodajské služby by byla i krátká návštěva Fátimy nebo dokonce moje stále velice nebezpečná. Zatykač, který byl na nás v Darmastánu vydán, stále platí. Já jsem obviněn z vlastizrady a Fátima z napomáhání k ní a z cizoložství a také jsme oba byli obviněni z urážky islámu. Oběma   nám v Darmastánu stále hrozí trest smrti.

            Její rodina sice naše nemanželské soužití Fátimě vyčítala a zvláště její matku to dost trápilo, ale ona se dokázala od své rodiny odpoutat, aniž by ji ovšem přestala mít ráda. Fátima se zde cítila skutečně jako doma, třebaže se jí po matce asi často zastesklo. Určitě by neodmítla se stát mojí ženou i podle zákona, ale nějak moc jí to zase nevadilo. Zde ve Společenství jsou takové nesezdané páry žijící spolu a vzorně pečující o své děti možná častějším svazkem než oficiální manželství. Pro mě a Fátimu byla podstatná především naše láska a k ní jsme svátost manželskou nepotřebovali.

Naše dcerka byla rozkošný andílek. Zkrátka celá maminka. Po mamince dostala i jméno, Fátima. Fátima se mě ptala, zda mě nemrzí, že mi nedala syna.

„Samozřejmě, že nemrzí, moje zlatíčko nejkrásnější. Jsem moc rád, že se nám narodila taková překrásná holčička. Je krásná po mamince, zlatíčko moje nejhodnější. Miluji tě,“ ubezpečil jsem Fátimu svojí láskou k ní i k naší dcerce.

Bylo to neskonalé štěstí. Fátima mě kojila tak nepopsatelnou slastí, jakou snad probudí jen kokosové mléko v poutníkovi, který tři dny umíral na poušti v písečné bouři. Věřil jsem, že naše překrásná dcerka saje s mlékem z Fátiminých prsou i to naše nepopsatelné štěstí, které ji bude provázet celým jejím životem. Vychutnávali  jsme si ty trochu nudné každodenní jistoty. Trochu nudné, ale nutné pro šťastný život. Věděl jsem, že jsem s Fátimou moc šťastní, ale asi jsem si toho moc nevážil. Člověk si na štěstí moc rychle přivykne a přestane se o něj bát a pečovat o něj. Šťastný člověk je tak spokojený a klidný, že si nepřipustí, že jeho štěstí může tak rychle  odlétnout, jako přilétlo. Moje Fátima za mnou také přiletěla rychle.

Když jsem pracoval v ústavu již delší dobu, dozvěděl jsem se, že zdejší zpravodajská služba monitorovala aktivity tajné služby Darmastánu, která usilovala o život nejen můj, ale i Fátimy a Šarí. Ochránili nás naši Béďové, které nám vybavili potřebnými moduly ještě na imigračním úřadě. Na konstrukci těchto modulů, které chrání lidi, jež jsou trnem v oku totalitním režimům v Darmastánu nebo ve Východní Soleji se podílel Igor, Mary i China. Pak jsem  na jejich zdokonalování začal pracovat i já.

Kdykoli jsem potkal Igorovu ženu, tak jsem se snažil vyhnout setkání našich očí. Ne, že by byla ošklivá, právě naopak, byla docela pěkná. Přiznám se, že se mi líbila již od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil.. Měla v sobě něco magického. Nikdy se nechovala nijak vyzývavě. S muži se bavila jen pracovně nebo o běžných věcech. Rozhodně to nebyla žádná koketa. Měla však v sobě něco přímo eroticky uhrančivého. Něco sexuálně přitažlivého, že to vůbec nedokážu popsat. Samozřejmě, že nebyla ani zdaleka tak krásná jako moje Fátima. Dokonce i Šarí se mi líbila mnohem více. Přesto jsem na Šarí nikdy ani nepomyslel. Miloval jsem nade vše svoji Fátimu a nedovedl jsem si představit nic, co by mě přimělo jenom pomyslet na nevěru. Jiřina byla navíc i o dost starší než moje milovaná Fátima. Nedokáži popsat, jaké kouzlo vlastně v sobě Jiřina měla. Navíc Igor byl můj přítel. Bylo pro mě zcela nepředstavitelné, abych si začal něco s jeho ženou a to i v tom případě, že bych tolik nemiloval svoji Fátimu.

Vždy jsem cítil takové lechtání v rozkroku, když jsem Jiřinu viděl. Opravdu nemohu říci, že by mě jakýmkoli způsobem sváděla nebo se jen trochu  vyzývavě chovala. Stále jsem však měl takový nevysvětlitelný pocit, že se jí také líbím. Nikdy mi však neposkytla sebemenší záminku, abych se s ní mohl trochu sblížit. Po pravdě řečeno, nikdy jsem se ani nesnažil o to, aby k takovému našemu sblížení mohlo dojít.

            Až jednou. Najednou jsme se ocitli spolu sami po pracovní době.  Nevím, co mě to napadlo, zamkl jsem. Jiřina se ani nezeptala, proč zamykám. Rozhodně mě však nesváděla. Najednou jsem se přistihl, že Jiřinu objímám a líbám. Vůbec nevím, jak k tomu došlo. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Jiřina se však vůbec nebránila, třebaže mé polibky a objetí mi aktivně neopětovala. Alespoň zpočátku. Pak se i ona ke mně vášnivě přitiskla a začala mě líbat.

Po druhé v životě jsem zažil takový mohutný pocit, že do mě vstupuje něco, co je mnohem silnější než já a celého mě zaplavuje opojným pocitem rozkoše, jako tehdy při našem vášnivém objetí s Fátimou v letištní hale. Nebyla to však chladivá, osvěžující a životodárná voda, která se v poslední chvíli dostala žízní umírajícímu poutníkovi, který vysílen bojem s pouštní bouří a nesnesitelným vedrem konečně dorazil do oázy a našel pramen s průzračnou životodárnou vodou. Byla to spíš neodolatelná vášeň pijáka, který se nedokáže odtrhnout od láhve s alkoholem, o kterém ví, že ho zničí, ale přesto si nedokáže odepřít krátkou chvíli blaženého opojení  a tepla, které na kratičkou chvíli povznese jeho duši a pak ji utopí v prokleté vrávoravé kocovině. 

            Byl jsem jako v transu. Vášnivě jsem se na ni vrhl a zmocnil se jí. Těžko říkat, že jsem se jí zmocnil, když se vůbec nebránila. Naopak, přirážela jako o život. Třikrát dosáhla orgasmu a já jsem se neovládl a vpustil do ní gejzír svého teplého semene. Ani pak se nevymanila z našeho vášnivého objetí.

Jenom po té, když jsme oba byli udýcháni až k smrti naší divokou jízdou, prohlásila: „To se nemělo stát. Promiň.“

„Nevím, co ti mám prominout? Byla jsi báječná.“

„Slib mi, že to bylo mezi námi poprvé a naposled.“

„Ano,“ ani nevím, proč jsem jí to slíbil.

Naše milování bylo sice krásné a hlavně živelné, ale pohádkového sexuálního zážitku s Fátimou ani zdaleka nedosahovalo. Najednou jsem si začal vyčítat, že jsem Fátimu zradil. Nevím, proč jsem ji s Jiřinou podvedl, vůbec si to nedokážu vysvětlit. Napadla mě taková blbost. Což jestli někdo donutil naše těla, aby produkovala feromony, které vyvolají neodolatelnou sexuální touhu? Naše vnitřní mikropočítače by něco takového zvládly. Jsou dva lidé v našem ústavu, kteří by to možná dokázali. Její manžel Igor. Tak to je úplná pitomost. Přeci by si sám nenasadil parohy. Nebo Mary Ann? Té by se to možná hodilo. Třebaže to oba úspěšně tají, myslím, že Igor a Mary mají k sobě dost blízko. Třeba si Mary myslí, že by pak získala Igora pro sebe. To je také úplná blbost. Dříve se lidé domnívali, že takové kousky provádí lidem ďábel a já to teď chci svést na nějaké feromony a naše Bédi. Mohu za to jen a jen já sám. Už se to nikdy nesmí opakovat. Toto si ode mě Fátima opravdu nezaslouží. Nakonec ani Igor. Co nás to jenom napadlo? Hlavně se to nikdy nesmí dozvědět Fátima a ani Igor. Mluvil jsem o tom s Jiřinou. Souhlasila s tím, že se to nesmí nikdo dozvědět i s tím, že to byl jenom takový úlet, který se už nikdy nebude opakovat.    

            Když jsem přišel domů, povídali jsme si o obyčejných věcech jako obvykle.

            „Podívej se, už naší Fátimce roste první zoubek,“ volala na mě šťastná Fátima.

„Nebude tě teď při kojení kousat?“

„Snad něco vydržím, ne?“ a dala mi moc sladkou pusinku.

Fátima sice byla milá jako obvykle, jenom já jsem v duchu pitval každé její slůvko a zkoumal každý její pohled. Bál jsem se, že něco tuší o tom, co se stalo mezi mnou a Jiřinou. Ženy mívají pro takové věci nějaký šestý smysl. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda Fátima něco tušila. Musel jsem na to stále myslet. Možná se jí zdálo  něco divného na mém chování.

„Není ti něco, miláčku? Jsi poslední dobou nějaký zamyšlený.“

„To nic, lásko. Jenom  teď máme hodně práce.“

„Musíš se pořádně vyspat.“

„A jde to s tebou vůbec?“ začali jsme se honit a kočkovat.

„Tak si mě chyť!“

            „To víš, že si tě chytím.“

„Nechytíš,“ smála se moc krásně a  opět jsme se milovali.

Bylo to překrásné. Fátima je báječná milenka, prostě božská. Proč božská? Je jenom moje a já jenom její. Už navždy jenom její, slibuji.

    

Za tři roky po tomto mém úletu se nám narodil i synek. Fátima nedala jinak, než, že se bude jmenovat po mně. Po té Fátima prohlásila, že už jsme všichni. Našemu neskonalému štěstí opravdu nic nestálo v cestě. Žili jsme si jako v ráji a všichni čtyři jsme byli neskonale šťastní. Náš život se proměnil ve věčné jaro a naše láska byla stále tak svěží a bujná, jako je   uklidňující a zároveň opojná zeleň listů, na zdejších stromech, v měsíci květnu. Naše láska byla sladká jako banán, který chutná, zasytí a nepřejí se. Láska nás sytila jako chléb hladové a napájela jak chladná průzračná voda žíznivé. 

Naše společné štěstí trvalo až do roku 2216. Vůbec nám nevadilo, že  Fátima je vlastně stále formálně provdána za někoho úplně jiného. Jen její matka to stále velice těžce nesla. Kdykoli s ní Fátima mluvila, tak plakala, že její dcera žije v hříchu a má dokonce nemanželské děti. Snad by byla raději, kdyby Fátimu v Darmastánu popravili, hlavně, aby se chovala jako takzvaná počestná a poslušná žena.

Pak ale v Darmastánu došlo k určitým změnám ve složení Rady a její politika se stala malinko měně fundamentalistickou. Dokonce Rada vyhlásila i velkou amnestii. Ta se vztahovala i na Fátimu. Dokonce jí úřady v Darmastánu poslaly dopis, že může bez obav cestovat do Darmastánu a jako občanka Společenství se může kdykoli vrátit zpět. Její bratr jí dokonce napsal, že pokud se nyní osobně dostaví do Darmastánu, tak tamní soud přihlédne ke skutečnosti, že má děti s jiným mužem a bez průtahů ji rozvede i bez souhlasu manžela.

            Zpravodajská služba Společenství nás však varovala, že třebaže je Fátima v Darmastánu již formálně beztrestná, není jim co věřit. Amnestie se totiž nevztahuje na mě. Mně tam neustále hrozí trest smrti. Ještě více však mají v Darmastánu spadeno na Šarí. Jejich tajná služba velice dobře ví, že jsme její velice dobří přátelé. Jestli byla Šarí dříve prominentní teroristka extra třídy, tak je to nyní antiteroristka, která nemá ve světě konkurenci. Tajné službě Darmastánu je jasné, že pokud bude Šarí žít, tak teroristé nemají ve Společenství šanci. Snad jen Mary na ni má. Mary je však specialistka na vnitřní mikropočítače a člověk bez Bédi pro ni není člověk. Šarí ale na Béďu vůbec nespoléhá. 

            V čem tedy spočívá její čarování? Ano čarování, Šarí je opravdová bosorka nebo spíš dobrá víla, která mávnutím kouzelného proutku promění fanatického krvežíznivého teroristu v mírumilovného beránka, který by ani kuřeti neublížil. Nikdy mně, Fátimě, a tím méně Šarí, nevymizí z paměti vřelé přijetí na imigračním úřadě zde ve Společenství. Všichni, od posledního počítače po vedoucí úřednici, byli fantastičtí, vstřícní, přívětiví a neobyčejně přátelští.

Šarí říká: „Každý terorista, který sem přiletí z Darmastánu, čeká zavilé kruté nepřátele, které má po právu zabít. Pokud je tato jeho představa tak radikálně narušena a on vidí jen přátelské lidi, kteří se mu snaží nezištně pomoci, tak je přeci nemůže zabít. Taková zrůda se snad ještě nenarodila?“

            Školí proto všechny úředníky, s kterými se příchozí z Darmastánu může setkat a programuje laskavé chování i u robotů. Dá se říci, že je přímo stoprocentně úspěšná. Co s touto činností začala, nebyl spáchán žádný atentát nebo teroristický čin.   Naopak se mnoho mladých lidí, kteří přišli z Darmastánu, ke svému poslání přiznalo a prosilo o úkol, kterým mohou ten svůj hanebný úmysl odčinit. Všichni byli vlídně přijati a ujištěni, že se zde zásada oko za oko a zub za zub opravdu již dávno nenosí, tak jak kdysi Mary ujistila Šarí. Pro jistotu je jim však  vždy aplikován Béďa, který si již jejich chování ohlídá.

Když ale Fátimě její rodina oznámila, že matka je velmi těžce nemocná a že si moc přeje naposledy Fátimu spatřit a také by chtěla umřít s vědomím, že je její dcera  provdána za otce svých dětí, tak Fátima neodolala a nedala se již ode mě před návštěvou domova odradit. Slíbila mi, že jakmile se pozdraví s matkou a vyřídí si rozvod, tak se  k nám hned vrátí. Svůj domov má přeci u nás.

„Nemohla by matka přijet k nám? Dnes už přece cesta vůbec není  namáhavá“

„Vždyť ji přeci znáš. Víš, že jsme ji mockrát oba zvali a nepřijela. Nemůžeš to od ní čekat teď, když je nemocná. Pak také moc chci konečně vyřídit ten rozvod a udělat definitivní tečku za svým bývalým životem.“

„Všechno to chápu, ale budu mít o tebe hrozný strach.“

„Neboj, já se vám brzy vrátím, slibuji.“ 

Do nejdelší smrti si budu vyčítat, že jsem nedbal varování svých přátel a zdejších robotů, kteří mě ještě nikdy nezklamali. Dal jsem se zviklat nějakými pochybnými morálními zásadami a falešnými city, kterými jsme byli já i Fátima krmeni ve své domovině, která již dávno přestala být naším domovem. Podlehli jsme volání vlasti a rodiny, která pro nás již dávno nebyla vlastí ani rodinou. Proč jen jsme ta pouta nepřetrhali tak radikálně, jak to dokázala Šarí? Bylo to snad proto, že jsme neprošli tím pravým peklem jako Šarí?

            Bohužel se už nevrátila. Neublížila jí Rada, tajná služba Darmastánu, policie ani vojáci. Sprostě, zbaběle a zákeřně ji zastřelil bratr Alího. Jak  mi pak napsal, pomstil tak konečně smrt svého bratra, z jehož smrti mě viní. Je prý spravedlivé, že mi vzal  to nejdražší, co mám. To měl pravdu. Fátima byla to nejdražší, co jsem kdy na světě měl a nikdo a nic mi ji nedokáže nahradit. Fátimin manžel mu prý v tom pomáhal, aby smyl krví i jeho pohanu. Byl podle zákonů Darmastánu stále jejím manželem, protože Fátima již nestačila zařídit rozvod. Podle zákonů Darmastánu je beztrestný, protože jako její zákonný manžel má právo svou nevěrnou ženu zabít. Tak takto krutá je spravedlnost! Už jsem zde ve Společenství, zahrnován nevysychající láskou Fátimy, na krutost Spravedlnosti zapomněl.

Třebaže ve Společenství již po pomstě nikdo netouží, zatoužil jsem oba zabít vlastní rukou. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Nevím, zda za to může má zbabělost nebo limitátor chování, kterým je vybaven můj Béďa a nedovolí mi zabít žádného živého tvora, ani vraha své milované a nejkrásnější ženy.             

            Moc dlouho jsem pro Fátimu truchlil. Vyčítal jsem si, že jsem ji nedokázal ochránit. Dokonce jsem si říkal, že je to trest za to, že jsem ji kdysi podvedl  s Jiřinou. Nakonec jsem si řekl, že Jiřina přece za nic nemůže a začal jsem dokonce o Jiřině přemýšlet jako o své budoucí ženě a matce našich dětí. Děti přece potřebují mámu, když nám Fátima umřela. Musím se o ně postarat. Fátima by určitě chtěla, abych si našel hodnou ženu a dětem hodnou mámu.

Matka Fátimy ještě neumřela. Dokonce se zdá, že se těší dobrému zdraví. Ani si snad nevyčítá, že Fátima vlastně zemřela její vinou. Mockrát jsem jí říkal, že pro Fáítimu je nebezpečné se třeba jen na hodinu vrátit do Darmastánu. Když chce Fátimu vidět, ať přijede k nám. Mockrát jsme ji oba zvali. Ona nám však nevěřila. Mě považovala jen za zloducha, který Fátimu svedl. Věřila jen své rodině. Snad ani neměla Fátimu doopravdy ráda. Její láska k Fátimě byla také velice sobecká, chtěla, aby se tedy Fátima rozvedla, když už máme spolu dvě děti. Ne kvůli Fátimě a naší lásce, ale kvůli lidem a jejich licoměrným řečem. 

Je to podivné, že myslím na Jiřinu. Nikdy jsme totiž s Jiřinou o nějakém našem vztahu neuvažovali. Oba jsme to považovali jen za nějaký sexuální úlet. Jiřina je stále velice pěkná a sexy. Teď ji však začínám vidět i jako  matku, kamarádku a fér ženu. Chtěla by mě? Proč by vlastně opouštěla Igora? Jsou přeci spolu šťastní.

Najednou Jiřinu objímám a vášnivě se líbáme. Po třetí v životě zažívám ten opojný pocit, kdy do mě vstupuje ženiným polibkem a vášnivým objetím něco neskonale silnějšího než jsem já sám. Není to však životodárná voda Fátiminy lásky, kterou já žíznivý pil plnými doušky. Není to opojný a muslimům zakázaný alkohol, který mně zakalil rozum. Svému záchvatu vášnivého vzplanutí, kdysi k Jiřině, jsem po chvíli dokázal odolat, ale nikdy jsem nezapomněl. Chutná to jako mléko, které zažene můj hlad po lásce a i hlad mých dětí po laskavé a milující mamince. Může nám Jiřina nahradit Fátimu? Asi nemůže, ale bude nám s ní lépe než  bez ní.

Hasana napadlo, zda za tím není nějaká hra s feromony. Rozhodně nevěřil na nějaká kouzla a démony, dokonce už dávno nevěří ani v Boha, snad jen v Boha-lásku, jako Fátima. Podvědomě se však jako většina lidí, dokonce i zde na ústavě, bojí  zahrávat si s něčím takovým, jako jsou feromony a ovlivňování lidských citů. Zná jen tři lidi, kterým nedělají takové čáry problémy. Je to Igor, manžel Jiřiny, Hanka, její dcera a samozřejmě ředitelka Mary Ann. Před Mary vždy cítil určitý  respekt, třebaže byla mladší a navíc jen žena. Připomínala mu spíše  čarodějku nebo vědmu než  vědkyni. Vždy ale jen v nejlepším slova smyslu. Mary by určitě něco takového, co se přihodilo mezi ním a Jiřinou, dokázala vyvolat, aniž by si toho dva aktéři lásky všimli. Je to však nesmysl. Proč by se dva lidé nemohli mít jen tak rádi? Je tomu tak od dob, kdy první člověk začal chodit po této planetě. Ať již se vyvinul z opice nebo ho stvořil Bůh. Proč za tím hned hledat nějaké hrátky jeho půvabné ředitelky?