Recenze

 

       Soubor devíti povídek můžeme řadit k science-fiction. Děj se odehrává na začátku 23.století s častými retrospektivami do 22., eventuelně i předchozích století.Na těchto devět povídek volně navazuje novela Čarodějnice v laboratoři,která se odehrává taktéž na Zemi asi za čtvrt tisíciletí a vystupuje zde i několik postav z předchozích povídek,které mezitím značně zestárly,ale udržely si ještě duševní svěžest.  Autor se obejde bez mimozemských civilizací, červích děr apod. Je to výrazně jiný žánr, než Hvězdná brána a podobná komerčně úspěšná díla, běžící v současnosti na většině televizních kanálů. Na kulise běžného života normálních, třebaže většinou nadprůměrně inteligentních lidí, kteří žijí na Zemi za 200 let reflektuje problémy naší doby.

       Zobrazuje zejména pokrok v genetickém inženýrství a věnuje se problematice soužití člověka  s počítačem.  Nebájí o žádných převratných vynálezech, které snad lidstvo jednou vymyslí, ale autor o jejich konstrukci nemá ani nejmenší pojetí. Veškeré vymoženosti, které jsou zde představovány v každodenním životě jsou podle poznatků dnešní vědy zcela realizovatelné. Autor je přesvědčen, že mnohé z nich se stanou realitou již dříve než za 200 let.

       Pochopitelně, že autor není geniální vynálezce, který zná technologické detaily a tají je před světem, aby nebyly zneužity, ale velice podrobně seznamuje čtenáře s poznatky současné vědy. Povídky můžeme číst i jako populárně vědeckou literaturu z oblasti molekulární biologie, genetiky, biofyziky, kybernetiky, psychologie, psychiatrie či dokonce historie. Autorovo vzdělání a vědecká erudice to umožňuje.

       Kdo by čekal akční příběhy, plné napětí a nečekaných zvratů bude nutně zklamán. Autor vypráví hlavně o obyčejném životě, naplněném každodenními problémy a starostmi, které jsou  běžné  pro dnešního člověka. Podobné příběhy, třebaže v trochu jiné podobě, prožívali lidé před 200 i více lety a zajisté je budou prožívat i za 200 let.

        Určitě však nebude zklamán ten, kdo hledá dost nekonvenční filosofické úvahy nad životem společnosti, uvědomuje si relativnost společenského zřízení, morálky a státní mašinérie. Každému musí být jasné, že autor je extrémní liberál, jak sám sebe označuje. Politicky se považuje ještě za pravicově smýšlejícího, ale toto dělení politické orientace se mu jeví spíše v kruhu a je podle svého soudu ještě vpravo, ale již se lehce dotýká levicového anarchismu. Komunistickou nebo fašistickou ideologii sice také tuší někde v blízkosti tohoto politického zvěrokruhu, ale vidí ho jako slepé větve, jejichž společenskou  patologii ostře zobrazuje a kritizuje.

      Autor nesdílí obavy některých rádobyekologů, kteří se strachují před jadernou energetikou, odmítají klonování, genetické manipulace apod. Metody genetického inženýrství využívané pro zdokonalování člověka, včetně soužití člověka s molekulárními mikropočítači považuje zcela za samozřejmou věc. Na druhé straně považuje ochranu přírody za nejdůležitější úkol lidské společnosti. Člověka považuje za součást přírody, vlastně za zvíře, které má pro svou inteligenci hlavně povinnost   žít v souladu s přírodou a nemá právo se vyvyšovat nad ostatní zvířata.

       Povídky námětem tak trochu připomínají Čapkovo RUR nebo Válku s mloky, ale na rozdíl od Čapka zde není cítit strach z techniky ani z inteligentních zvířat. Čapkovo pojetí humanismu je mu naprosto cizí, snad i proto, že je naprosto imunní vůči xenofobii a sám sebe považuje za jedno ze zvířat. Symbolické je i to, že autor nevystupuje pod pseudonymem člověka, ale fenky německého ovčáka, Brity.

       Tím ovšem není řečeno, že by se autor zcela neobával zneužití vědecko-technického pokroku. Své povídky zasazuje do prostředí čtyř států, společenských zřízení, z nichž pouze v jednom, zcela liberálním a svobodném Společenství demokratického lidstva bude vědecko-technického pokroku využito ku prospěchu všech lidí a celé přírody. Východní Soleja zobrazuje stát s přežívající komunistickou ideologií, takovou jaká přežívá ještě v Severní Koreji, Číně či na Kubě a kterou autor důvěrně zná z naší totalitní společnosti před rokem 1990. Kolesko je stát dravého kapitalismu s výrazně konzumní společností. Darmastán je stát, kde vládnou náboženští fanatici, typu fundamentálního islámu. Autor nevidí nebezpečí ve vědeckotechnickém pokroku, ale v lidské společnosti a varuje před společenskými zřízeními, které stále ještě přežívají. Svobodné liberální zřízení, které bylo nakonec nastoleno ve Společenství demokratického lidstva není podle autora pouhou utopií, třebaže jeho předobraz v dnešním světě v žádném státě neexistuje, ale bude zřízeno jako důsledek nahromadění společenských problémů, jako je krize práva, morálky a nabubřelého byrokratického státu a neúnosné regulace podnikání a celého společenského života. Počátek těchto krizí můžeme pozorovat již dnes. V tomto smyslu nejde o science-fiction, ale o zcela aktuální reflexi situace v naší současné společnosti. Pochopíme-li takto tyto povídky, nebudeme číst science-fiction, ale vysoce aktuální reportáž, plnou úvah nad dalším vývojem společnosti i člověka samotného.

        Povídka  „Absurdistán je právnický stát“ se odehrává v liberálním prostředí Společenství demokratického lidstva. Je to vlastně dialog molekulárního biologa Igora s jeho dcerou Haničkou. Igorovi názory můžeme dosti snadno ztotožnit s názory autora. Ústředním tématem je krize našeho právního systému. Základní tezí je, že vězení žádného zločince ještě nenapravilo. Efektivním řešením je genetické programování lidí a usměrňování chování lidí vnitřním molekulárním mikropočítačem. Ve Společenství to vše funguje ku prospěchu všech, ale ve Východní Soleji, Darmastánu a Kolesku je tento vynález zneužit. Na tuto povídku volně navazují povídky, které se též odehrávají ve Společenství a sledují vývoj vztahu Igora k nové spolupracovnici Mary Ann, která utekla z Koleska: „V potu tváře si užívati budeš“, „Svlékli jsme morálku do naha“ a „Homo kybernetics a pes rozumný“, přičemž v poslední povídce vystupuje Igorova dcera Hanička již jako dospělá dívka, která nastupuje do výzkumného ústavu, který již vede Mary a Igorovi šéfuje. Hanka implantuje vnitřní mikropočítače i zvířatům, zejména psům. K velkému Igorovu překvapení Hanka nic nemá proti jeho vztahu s Mary, který již přerostl v milostný.  

        Povídka „Zač je polibek od superkrásky“ je vyprávění dívky Mary Ann, která byla geneticky naprogramována, aby se narodila jako vysoce inteligentní a krásná. Navíc si velice dobře rozumí se svým vnitřním mikropočítačem Béďou, který je jejím nejlepším přítelem a bez problémů ho dokáže sama programovat. Příběh je situován do konzumní společnosti Koleska, kde se obchoduje úplně se vším. Mary Ann se stane obětí obchodu s bílým masem, který organizuje agentura, využívající nejnovějších vědeckotechnických vymožeností, ke kterým má přístup i Mary Ann, jakožto zaměstnanec soukromé detektivní agentury. Boří se tak tradované kliše, že obětmi obchodu s bílým masem jsou jen dívky chudé penězi, inteligencí a morálními zásadami. Mary Ann je naopak inteligentní, emancipovaná dívka, která má dobré společenské postavení, vydělává dostatek peněz, aby si mohla dovolit vše po čem touží, na vše má vlastní názor a určitě jí nechybí sebeúcta a rozhodně není jejím snem se stát nejdražší a nejhezčí kurtizánou. Rozhodně se nechce sama prodávat, ale dostat se z moci moderních obchodníků s bílým masem dá i tak inteligentní a energické dívce pořádně zabrat. Nakonec Mary emigruje z Koleska do Společenství a její osud můžeme sledovat v již zmíněných povídkách.

        Povídky „Tvrdý útok dělnické třídy na měkký penis“ a „Děravé myšlenky“ se odehrávají ve Východní Soleji, kde vládne tvrdý komunistický diktátorský režim zkřížený s orientální despocií. Hlavní hrdinkou je mladičká neteř absolutního, duševně i sexuálně impotentního generálního tajemníka komunistické strany, China, která dokáže měnit programy vnitřních mikropočítačů, které zrůdný režim proměnil v prostředky k likvidaci nepohodlných lidí. Nakonec ji nezbude nic jiného než prchnout do Společenství, kde můžeme ve výše zmíněných povídkách sledovat i její osudy. Tak šťastně ale neskončí její chlapec, kterého komunističtí vojáci na hranicích zastřelí.

        Povídka „Revoluční rada si hraje na Boha“ se odehrává v Darmastánu, kde tvrdě vládnou ambiciózní islámští fundamentalisté, kteří jsou již více vojáky než duchovními a ke svým cílům zneužívají rodinné tradice a víru v Boha prostých lidí. Ovládat lidi za pomoci vnitřních mikropočítačů a zneužíváním jejich náboženského cítění k absolutní poslušnosti i k sebevražedným atentátům jim už nestačí a chtěli by číst i jejich myšlenky a pak své odpůrce likvidovat. Pomáhat jim v tom má i vědec Hasan, který se zamiluje do Fátimy, ženy náčelníka generálního štábu.

         Nakonec se podaří Hasanovi i Fátimě Darmastán opustit a emigrují do Společenství. Konfrontace poměrů v liberálním Společenství a fundamentalistickém Darmastánu je tématem povídky „Milování s andělem“. Fátima sice věří v Boha, ale toho ztotožňuje s Láskou. Je to zcela jiné vnímání boha, než jak ho prezentují fanatičtí kněží. Z minulé povídky vstupuje do této i postava mladé sebevražedné atentátnice Šarí, která je šokována z toho, že ji ve Společenství nejen neumučí, ale ani nezavřou a dokonce ani nezavrhnou a na oplátku pomůže Mary najít obranu proti zcela novému strašlivému druhu biologické zbraně, kterými teroristy v Darmastánu vyzbrojili, aby rozsévali smrt a zkázu ve Společenství. Posléze Šarí psychologickými metodami zbaví Společenství nebezpečí ze strany sebevražedných atentátníků. Právě citlivým přístupem k teroristům a hledáním příčin jejich jednání, se autorův přístup zcela odlišuje od tvrdého boje proti terorismu, tak jak ho kupříkladu vidíme v současných Spojených státech amerických. Hasan se krátkodobě sexuálně sblíží s Igorovou ženou a trápí ho, že byl nevěrný Fátimě. Netuší, že je to práce jejího manžela Igora, který stimuluje sekreci feromonů, které vzbudí jejich vzájemnou sexuální přitažlivost. Igor tak chce řešit svůj vztah ke své ženě, kterou sice stále miluje a ještě více svoji dceru Haničku, ale současně se zamiloval do Chiny a později do Mary. Když Hasan ztratí  milovanou Fátimu, která se vydala do Darmastánu navštívit svou domněle těžce nemocnou matku, tak se nakonec ožení s Igorovou ženou, se kterou se Igor rozvede, protože čeká s Mary dítě.

        Povídky sice můžete číst samostatně, ale nejlépe bude, když je budete číst v pořadí : Zač je polibek od superkrásky, Absurdistán je právnický stát, V potu tváře si užívati budeš, Tvrdý útok dělnické třídy na měkký penis, Děravé myšlenky, Revoluční rada si hraje na Boha, Milování s andělem, Svlékli jsme morálku do naha, Homo kybernetics a pes rozumný.

        Novela „Čarodějnice v laboratoři“ se odehrává za čtvrt tisíciletí.. Kolesko, Darmastán i Východní Solea sice zvýší životní úroveň svých obyvatel a tuhé režimy se nepatrně uvolní, ale podstata zůstává stejná. V části pohraničních oblastí Společenství však lidé v referendu rozhodnou o odtržení a připojení k populistickým diktaturám. Společenství tak hrozí rozpad zejména po té, co si jejich diktátoři vezmou na pomoc mágy, zabývajícími se parapsychologickými a okultními praktikami. Společenství má pomoci nejen z našeho pohledu stárnoucí Mary, která je však ještě plna energie a Hanka, která po Mary převzala vedení ústavu, ale především Lusy, která má sice hluboké fyzikální, přírodovědné a lékařské vzdělání, ale především je velmistr reiki a sama sebe považuje  spíše za čarodějnici než za vědkyni. Největší díl práce opět zbude na Mary a zejména na její mladou žákyni Brendu. Populisté z totalitních režimů lákají některé lidi ze Společenství na určité vidiny jistot, které ve Společenství postrádají, jako je právo, spravedlnost, posmrtný život či náležité ocenění nekvalifikované dělnické práce. Naše hrdinky proti tomu bojují posílením pocitu jistoty, potlačením xenofobie, strachu z cizího a především probuzením lásky.

        Tento článek jsem nazval recenzí, ale měl jsem spíše napsat autorecenze. Bohužel není kdo by na má dílka recenzi napsal, když je ještě nikdo nečetl. Budu velice rád, milý čtenář, který jsi se dostal až do těchto míst, abys mi svoji recenzi poslal na e-mail : tenkrat@centum.cz a velice rád jí k tomuto článku na těchto www-stránkách připojím.    

        Stylově nejsou povídky jednotné. Nosným prostředkem není vypravování příběhů, ale spíše úvahy. Setkáme se zde vedle vypravování i s výkladem, někdy až příliš odborným, ale i s lyrickým poetickým líčením, které se střídá s naturalistickým líčením  erotických motivů, které mohou některé puritánské povahy považovat až za porno. Toto přebíhání mezi literárními styly však působí zcela přirozeně a rozhodně nepůsobí rušivě.