Příběh pátý    

 

Revoluční rada si hraje na Boha

 

            Hasan se probudil ve své laboratoři. Slunce už nahlíží do okna. Je čtvrtek 21. května 2202.  Pracoval téměř do rána. Nestálo za to, jít se vyspat domů. Šéf mu uložil divný úkol. Má objevovat lidi, kteří s náležitou úctou nevzhlíží k  Bohu a k naší Velké revoluční radě. Tyto lidi má pak jejich vnitřní mikropočítač zahubit nebo alespoň nějakou zlou příhodou varovat, aby se polepšili a ani v myšlenkách nezhřešili proti přikázáním naší Velké revoluční rady.

            Jak mám já nebo nějaký vnitřní mikropočítač vlastně zjistit, co si člověk doopravdy myslí? To snad ví jen Bůh? Naše Velká revoluční rada si zřejmě usmyslela, že už se nadále nebude v ničem od Boha odlišovat. Bůh s ní asi odmítl komunikovat, tak se zkrátka musí bez něj obejít. Jsou to přeci nejvyšší knězi a nejvyšší vojenští velitelé. Ani nevím, zda je člen rady více voják nebo kněz. Z jejich řečí mám spíše dojem, že nám spíš jen velí. Bázeň boží a laskavost se z jejich slov nějak vytratila. Jsou mladí nebo alespoň v nejlepších letech a nemají zapotřebí se zdržovat nasloucháním nějakým vrtošivým náladám starého Boha.   

            Přichází Mohamed, můj šéf.

            „Mohamede, prosím tě, co je to za blbost, snažit se číst myšlenky?“

            „Já také vím, že je to blbost, ale hádat se s těmi fanatiky, opravdu nemá smysl.“

            „Právě oni by měli vědět, že to může akorát Bůh. Vždyť se ti nadutci vlastně rouhají.“

            „Rouháš se ty. Rouhám se já. Rouhá se každý občan této země i země jiné, ale naše Velká revoluční rada jen vyslyšela boží přání.“

            „Jsou to stvůry v kněžském hábitu, co si hrají na Boha.“

            „To víš ty. To vím i já. To ví každý v této zemi, komu ještě nezměkl mozek z jejich řečí o boží vůli a věčném zatracení.“

            „Bůh je pro ně příliš starý a příliš civilní. Proto ho musí nahradit. Jen nám to nechtějí ještě říci na plnou hubu. Zatím je pro ně lepší věšet lidem bulíky na nos a říkat, že jen plní vůli boží."

            „Když vyšleš nějaký podprahový signál ke komukoli, bude na to ten člověk přeci nějakým způsobem reagovat změnou fyziologických funkcí nebo biochemických hodnot,“ ukončil Mohamed naše filosofování a přešel k věcné diskusi.

            „Víš stejně dobře jako já, že dokážeme maximálně interpretovat, zda vsugerovaný pojem  vyvolá v člověku příjemné nebo nepříjemné pocity nebo je mu  lhostejný. Jak si vlastně Rada představuje, že má pravověrný věřící reagovat na slovo Bůh? Má se Boha bát, jak hřímají někteří? Nebo má Boha milovat, jak nás nabádají jiní? Nesmí přeci Boha zobrazovat ani brát jméno Boží nadarmo? A co teprve Rada? Máme ji milovat nebo se jí bát?“

            „Hasane, víš stejně dobře jako já, že každý kněz tvrdí, že ten kdo nehřeší se nemusí Boha bát a Bůh ho bude mít rád. Vyjdi tedy z tohoto postulátu.“

            „Dobře. Co takový člověk, který vlastně v Boha nevěří a jen nechce, aby se to o něm vědělo?“

            „I ten bude nějak reagovat na Radu. Ta je až příliš reálná.“

            „Máš pravdu, Mohamede. Také bych nejraději nevěřil na Radu. Bohužel je vidím každý den v televizi a aby toho ještě nebylo málo, musíme realizovat jejich nesmyslné nápady.“

            „Věříš  vůbec v Boha, Hasane?“

            „Nejspíš ne. Bůh nějak nezapadá do mého obrazu světa. Když jsem byl malý, tak jsem určitě v Boha věřil. Dokonce jsem se bál hřešit, aby mě Bůh nepotrestal. Bylo to vlastně pohodlné věřit, že když člověk nebude hřešit, dostane se do ráje a budou mu pečení holubi létat do huby.“

            „Já jsem také ještě v dětství přestal věřit v Boha. Dlouho ale ve mně vrtal takový červíček pochybností, že kdyby přeci jen ten Bůh byl, že by mně pořádně rozbil ciferník. Teď už se jen bojím, že až to na mě praskne, tak to nějaké peklo nespraví. Rada se se mnou mazlit nebude. Chybí jí zkrátka ještě ta boží milost. Osvojili si pouze boží hněv.“

            „Tak si myslím, že právě my dva jsme ti praví na honění nevěřících.“

            „Myslíš, že všichni členové rady opravdu věří v Boha?“

            „To já nevím. Když ale vidím, jací jsou to fanatici, tak se mi nechce věřit, že by nevěřili.“

            „My jim máme pomoci k tomu, aby se i oni zmocnili boží moci.“

            „Běda však tomu člověku, který by chtěl ochutnat boží moc, aniž má posvěcení Velké revoluční rady.“

            „V každém případě jsme ve velkém průseru.“

            „Pro začátek se uvedeme do mělkého spánku a budeme si tiše pouštět slova, která souvisí s Bohem nebo s Radou. Pak je porovnáme se slovy, která u nás evidentně vyvolávají příjemné asociace či naopak nepříjemné i zcela indiferentní. Budeme sledovat, které fyziologické funkce nebo biochemické hodnoty nejlépe odliší tyto pojmy.“

            „Přesto si myslím, že my dva nejsme ty pravé pokusné osoby. Chtělo by to sehnat nějaké správné nenapravitelné nevěřící, podle představ Velké rady a také neotřesitelně věřící, nejen v Boha, ale i nezištně uctívající naši  Velkou radu.“

            „Přesně takové nezpochybnitelné exempláře.“

            „To aby sis zašel rovnou do nebe a pak se ještě stavil v pekle.“

            „Hasane, přesně to mám na mysli. Požádám o pár zatracených i věrných neposkvrněných duší přímo Aliho.“

            „Toho z Velké revoluční rady?“

            „No, přesně toho. Kdo myslíš, že mi  tu ptákovinu uložil?“ 

            „Dobře. Myslím, že bude vhodné, abychom vybraná slova pouštěli pokusným osobám v mělkém spánku vyvolaném hypnotiky, v hypnotickém spánku, ve stavu obluzení tím naším novým preparátem, kterému říkáme droga pravdy a při plném vědomí, jednak normální hlasitostí a jednak tak tiše, že  to bude těsně pod hranicí jejich individuální slyšitelnosti.“

            „Fajn. Vidím, že jsi se pro tu práci už docela nadchl.“

            „Ale houby. Když už ale pracujeme, tak ať Ali vidí, že nejsme nějaká ořezávátka.“

            „Já seženu  pokusné králíky a ty se snaž najít vhodná slova, která  pokusné osoby odliší.“

            Druhý den přivedl Mohamed první pokusnou osobu, Fátimu. Byla přistižena při nevěře. Její muž, náčelník generálního štábu, generál Abu Zarkavi ji zapudil. Podle starodávného práva byla odsouzena k veřejnému ukamenování. Její muž si však nepřeje její smrt. Když prý ji nedokázal zabít vlastní rukou, jako svého soka, tak to nemá právo udělat ani nikdo jiný. Jemu a jí prý stačí, že ji zohavil. Má ještě nezhojené jizvy na tváři i na ňadrech. To však stejně nikdo nevidí, když musí chodit zahalená.  Revoluční rada si s ní vlastně neví rady a tak si ji máme  nechat, jak dlouho budeme chtít.

            Fátimě je osmadvacet let. Je to velice milá  dívka. Přes strašné jizvy ve tváři zůstává stále velice půvabná. Za své jizvy ani svoji tvář se nestydí. Proč také? Půvabnější dívku jsem ještě nikdy neviděl. Nedovedu si ani představit, jak musela být krásná před pomstou té bestie. Po chvíli se nás sama zeptala, zda si může sundat roušku. To není u vdaných žen v Darmastánu běžné. Fátima se nakonec nemusí považovat za vdanou, když ji její muž zapudil. Rozhodně však nebudí dojem, že by se za to styděla.

            „Připadám si jako zrůda, když mám dělat pokusy na lidech, jako na nějakých laboratorních krysách,“ svěřil jsem se  Fátimě.

            „Nelámejte si s tím hlavu, mě už nic horšího potkat nemůže. Můj muž se mnou jednal jak s kusem hadru. A já,  hloupá, ho ještě milovala. Považovala jsem manželství za něco posvátného. Nedovedla jsem si představit, že bych mu byla nevěrná.“

            „Žárlil na vás?“

            „To je slabé slovo. Když jsem šla na záchod, tak na mě čekal před, abych mu tam nezahnula.“

            „To se nedivte Fátimo. Znáte přece ten starý vtip?“

            „Jaký?“

            „Přijde paní k doktorovi a stěžuje si na jisté potíže při čurání. Doktor ji vyšetří a říká:-Paní, máte kapavku.- -To není možné. To bych musela chytit někde na záchodě.- Doktor na to:-Na záchodě je to také možné, ale v posteli je to pohodlnější.-“ Fátima se tomu velice srdečně zasmála.

            Vyprávěla mi, jak ji manžel často bil: „Nakonec mě takto zohavil.“

            „Je to sice hrozné, ale i přes tu jizvu jste stále velice krásná.“

            „To jste ještě nic neviděl.“

            Fátima není oblečena jako většina našich žen. Má dlouhou sukni a tričko s dlouhým rukávem. Spíše připomíná evropskou ženu. Proto pro ni nebyl problém vyhrnout si tričko a ukázat mi svá bujná ňadra. Vyjela z podprsenky jako dva krásní bílí beránci. Přes ty hrozné jizvy, zůstala nadále pevná a krásná.

            „Váš muž je stvůra. Slovo zvíře by bylo pro všechna zvířata urážkou. Přes ty strašné jizvy jsem však krásnější kozičky nikdy neviděl.“

            Pousmála se, asi ji to potěšilo. Pak si své bujné překrásné zraněné kozičky zase rychle schovala.

            „Nechci říci, že by Vás zohavil. Vaše krása je tak veliká, že  ani není v lidské moci ji plně pochopit. Vychází totiž zevnitř. Plastičtí chirurgové však dokáží zázraky.“

            Malinko se zapýřila.

            „Není na to už pozdě?“  optala se.

            „Nikdy není pozdě. Něco již vymyslíme. Nebojte se.“

            Znovu se usmála a lehce mě políbila na tvář.

            Dnes máme schůzku s Alim. Já a Mohamed. Chce nás poznat oba a promluvit si o naší práci. Prý nám Rada svěřila velice tajný a důležitý úkol. Spoléhá na nás. Rada nám věří a Bůh také.

            „Zabíjet však nikoho nebudeme. To od nás nemůže nikdo žádat,“ řekli jsme s Mohamedem jako jeden muž.

            „Bůh také zkoušel Abraháma, zda mu obětuje syna.“

            „Nakonec však Bůh Izákovu smrt nepožadoval.“

            „Správně. Já také nechci, aby jste je zabili. Stačí mi, když se ti šmejdi poserou.“

            „Obrazně nebo opravdu?“

            „Myslel jsem opravdu. Musí to být hmatatelný projev. To by jste je  museli pořád mýt a smrdělo by to tady. Úplně bude stačit, když se pochčijou.“

            „Jako pomočí?“

            „Pomočí. Správně. To bude pro každého muslima ta největší pohana. Zvláště, když to bude na veřejnosti. Já bych to nikdy nechtěl zažít. Raději bych zemřel.“

            „Technicky to nebude žádný problém. Stačí jednoduchý povel jejich vnitřního počítače. Myslíte si však, že když jsou to tak nenapravitelní hříšníci, že budou cítit také takovou pohanu jako vroucně věřící lidé?“

            „To nevím, co ti šmejdi budou cítit, ale stejně to udělejte. Stačí, že to budeme vidět my. Chlapy, spoléhám na vás. Už musím jít. Nevím kam dřív skočit,“ stiskl nám ruce a poplácal nás oba po ramennou.

            „Mohamede, nemyslel jsem si, že kněz bude mluvit tak sprostě.“

            „Hasane, on je Ali spíš voják. Jsme spolužáci ze střední školy. Ve škole mu to moc nešlo. Byl však vždycky fanatik. Pamatuji se, jak fanaticky fandil jednomu sportovnímu klubu. Vystudoval Vojenskou akademii. Jinam by ho asi nevzali. Do té doby jsem také nevěděl, že na vojenské škole je též teologická fakulta. Inteligenci vysokou nemá, za to kariéra mu jde docela dobře. V armádě to už dotáhl na plukovníka a v církevní hierarchii bude asi také  pěkně vysoko, když už je členem  Rady. 

            S Fátimou jsme se docela sblížili. Myslím tím duševně.  Překvapila mě, že přes to, jak byla vychována a jakého si musela vzít manžela, má zcela nekonvenční a svobodomyslné názory. Je to nejen krásná, ale i velice inteligentní dívka. Udivilo mě, že třebaže jí náboženští fanatici tolik ublížili a má nespoutanou pronikavou mysl, věří neotřesitelně v Boha. Má však o něm vlastní představu. Ztotožňuje Boha se všeobjímající nekonečnou láskou. Její Bůh  vůbec neomezuje její svobodnou mysl. Nemá nic společného s nahněvaným přísným asketickým krvežíznivým Bohem, jak nám ho prezentuje Velká revoluční rada.

            Zařídil jsem Fátimě vyléčení všech jejích jizev, které jí způsobila ta zrůda. Alespoň těch tělesných. Můj kamarád modifikuje metodu náhrady vadných buněk jinými, když nejsou k dispozici kmenové buňky. Vím, že jinde ve světě má každý člověk od narození uloženy v buněčné bance vlastní kmenové buňky, ze kterých se pak v případě potřeby vypěstuje kterýkoli vadný orgán. Tedy kromě mozku. V naší zemi to však Velká revoluční rada zakázala. Je to prý proti vůli boží. Přitom vím, že členové rady dali tajně uložit do zahraničních buněčných bank  kmenové buňky většiny svých dětí. Můj kamarád se pokouší nahradit kmenové buňky buňkami z vlasových lůžek nebo kožními buňkami  z míst, kde vyrůstá nějaký chloupek. Vpraví je do ženského vajíčka, kde se začnou dělit a mají pak tytéž vlastnosti jako kmenové buňky lidského embrya. Mohou se přeměnit na buňky kterékoli tkáně.

            Neustále jsem musel na Fátimu myslet. Učarovala mi. Nejen svou krásou, kterou nedokázaly zničit ani ty strašlivé jizvy, ale především svojí duší, ze které přímo sálala láska. V její blízkosti jsem cítil příjemné teplo ohýnku, který zahřívá poutníky v mrazivé lednové noci na poušti. Tak jsem si v dětství představoval anděla. Teď jsem si mohl s tím andělem povídat. Asi bych se mohl toho krásného anděla i dotýkat, ale nevěděl jsem, zda se mohu dotýkat toho nebeského pylu, který právě oplodnil moji duši toužící po lásce a nechal vzklíčit sladké ovoce milostné rozkoše, jehož opojnou chuť mi snad bude jednou dopřáno ochutnat. Dnem i nocí jsem musel na Fátimu myslet, ale neodvážil jsem se pokusit o nějaké  intimnější sblížení. Dokonce jsem se i hlídal, aby si má slova Fátima nemohla vykládat dvojsmyslně. Proč jsem se vlastně styděl jako puberťák, který touží po prvním políbení a zároveň se děsí toho, že by mohl něco pokazit? Jsem přeci zralý muž a se ženami mám již své zkušenosti. Nikdy jsem takový ostych nezažil. Spíše jsem šel hned tvrdě na věc. Je to nejspíš tím, že jsem ještě nikdy před tím nepotkal anděla. Teď tu stál přede mnou v celé své půvabné a svůdné ženské kráse a mile  se na mne usmíval.

            Proč nám vlastně ten primitiv Ali seslal anděla? Je to úplatek, záloha nebo už odměna? Od kdy politici tak královsky platí vědecké pracovníky? Nebo je to snad past? Ani ta nejrafinovanější past nemůže mít tak krásné oči jako Fátima. Nejspíš ho jen Fátima očarovala a zbavila poslední špetky rozumu, co ještě chrápal někde v koutě jeho vylízaného zeleného mozku. Nezáleží na tom, proč tu Fátima je, důležité je, že mohu být s ní v jedné místnosti. Na těsnější kontakt s Fátimou si vůbec netroufám pomyslet.

            Další dívka, kterou Mohamed přivedl, byla Šarí. Byla to nejspíše přezdívka. Její pravé jméno Rada z nějakého důvodu utajovala. Ani ona nám ho neprozradila. O své rodině nám však přesto vyprávěla. Je rodinou tradicí, že nejmladší dcera se stává sebevražednou atentátnicí. Má mstít smrt několika svých prastrýců. Bezvěrci o nich říkají, že to byli teroristé. Rodina je však na ně patřičně hrdá. Je hrdá i na dívky, sebevražedné teroristky. Byly jimi její teta i pratety minimálně do pátého kolena. Přestože se Šarí záhy vdala, svému osudu neušla. Její muž se brzy po svatbě dobrovolně přihlásil do teroristického komanda a samozřejmě za tři měsíce zahynul. Rodina to už tak zařídila  a právě proto jí tohoto chlapce  vybrala za muže. Asi chtěla, aby Šarí měla silnější motivaci, než jen rodinnou tradici, víru v toho pravého Boha a touhu po ráji, do kterého se po hrdinské smrti, ve jménu boží slávy, bez nějakých průtahů dostane, ať před tím hřešila, jak chtěla.

            Byla vyslána do Společenství demokratického lidstva, aby tam, jako řada dalších mladých lidí vyslaných z Darmastánu, spáchala atentát. Měla vypustit v metru bojový plyn a sama přitom zahynout. Cílem těchto sebevražedných atentátníků jsou převážně  města ležící v té části Společenství, kde převažuje muslimské obyvatelstvo. Velká revoluční rada Darmastánu je přesvědčena, že zde žijí zrádci, kteří zradili Boha a odtrhli se od Darmastánu. O odtržení totiž rozhodli lidé v referendu ještě dříve, než se k moci dostala Rada. Ta by něco takového nikdy nepřipustila.

            Nyní to však sebevražední atentátníci nemají tak jednoduché, jako ještě před padesáti  lety. Většině se jejich dílo zkázy a hrůzy nezdaří. Zajímavé je, že je ve Společenství nezabijí, jak by se jim určitě stalo v Darmastánu. Navíc by u nás takového atentátníka čekalo velice bolestivé a dlouhé umírání. Dokonce je ani dlouho nevězní. Je jim prý jen implantován vnitřní mikropočítač, který si je již ohlídá, aby už nikdy něco podobného neprovedli. Přestože se tito lidé mohou svobodně pohybovat, nikdo z nich se již do Darmastánu nevrátil a klidně žijí ve Společenství. Také v Darmastánu byly lidem implantovány mikropočítače, my jim říkáme důvěrně Béďa.  Rada od nich očekávala, že budou ovládat sebevražedného atentátníka tak, aby ani na vteřinu nezaváhal a svůj úkol zdárně provedl. Stal se však pravý opak, Béďa atentátníka náhle zradil. Zradil též Velkou revoluční radu i samotného Boha a teroristu znehybnil. Napojil se totiž na něj vnitřní mikropočítač nějakého člověka ze Společenství,  rozpoznal hrozící nebezpečí a dal atentátníkovu Béďovi povel k pacifikaci svého hostitele. Proti tomuto povelu se nepodařilo najít účinnou obranu. Proto jsou dnešním atentátníkům jejich vnitřní počítače deaktivovány nebo raději zcela zničeny. Ve Společenství však monitorují lidi bez vnitřních mikropočítačů a preventivně je pacifikují.

            Přes  všechna tato úskalí se Šarí podařilo její úkol splnit. V metru zahynulo více než 300 lidí.  Stalo se však něco neočekávaného, co se sebevražedným atentátníkům běžně nestává. Šarí mezi obětmi nebyla. Ona i všichni ostatní jistojistě počítali s tím, že při plnění svého čestného úkolu zahyne hrdinskou smrtí, k ještě větší nehynoucí slávě našeho dobrotivého Boha a Velké revoluční rady. Všichni, až na jednoho. Muž, který věřil, že Šarí přežije, byl Jásir, pracuje u nás v ústavu a ten bojový plyn vyvinul. Současně však vyvinul i protilátku, která působí dlouhodobě. Tu protilátku Šarí před akcí  aplikoval. Neřekl však, co jí dává, aby v ní nevzbuzoval falešné naděje.

            Šarí nám líčila, že jí jen hučelo v uších, točila se jí trochu hlava a dělaly se jí mžitky před očima. Byla však celkem v pohodě a v tom zmatku se dostala šťastně ven. Vůbec nepočítala s tím, že by měla přežít. Přesto však vůbec nelituje toho, že se do ráje ještě nedostala. V každém případě je šťastná. Je totiž oslavována jako vyvolená. Na náš dotaz, zda měla strach odpovídá, že jen cítila takový lehčí tlak v žaludku, jako před prvním seskokem z letadla. Šarí totiž, jako profesionální teroristka, absolvovala parašutistický výcvik. Nevím, zda Rada o protilátce ví, ale každopádně to, co se stalo, vydává za boží zázrak. Její teroristická kariéra však nekončí, jen čeká na úkol, který jí bude hoden. 

            Na přímou otázku, zda věří v Boha odpověděla, že pořádně ani neví. Byla by ráda, kdyby Bůh existoval a zejména ji za její hrdinství odměnil. Pokud však po smrti nic není, necítí se zklamaná. Na hrdinku si hrála především kvůli sebeúctě tady na Zemi. Nechtěla také zklamat rodinu, která do ní vkládala tolik naděje. Netouží žít takový život, jako její sestry, které jsou jen přívažkem svého muže, vydané na jeho milost a nemilost. Ona je hrdá především sama na sebe. Je pyšná, že se nebojí smrti. Nedělá to pro Boha a už vůbec ne pro Radu. Dělá to pro hřejivý pocit ze své neohroženosti. Nemá totiž kam ustoupit. Nesnesla by žít v hanbě, kdyby ze strachu tento čestný úkol odmítla. Povídala nám o své pratetě, která se stala černou ovcí rodiny, protože odmítla se stát sebevražednou atentátnicí, třebaže jí byl tento osud  rodinnou tradicí předurčen. Na důvod se jí nikdo neptal. Prateta zemřela hlady v hanbě a opovržení. Šarí bude žít raději krátce, ale důstojně jako hrdinka.

            Na otázku, zda jí nebylo líto lidí, které zabila, odpověděla: „To víte, že bylo. Ale až tehdy, když jsem viděla, jak se tam  všichni svíjí v křečích a teče jim krev z očí i úst. V té chvíli ovšem člověk na něco  takového moc nemyslí. Byla jsem přesvědčena, že tam za chvíli budu právě tak ležet i já. Neměla jsem tušení, že jsem dostala protilátku. Byl to  především pud sebezáchovy, který mě hnal z metra.“

            „Šarí, ty si myslíš, že si Bůh  přeje, aby byli takto zabíjeni nevinní lidé?“

            „To já nevím, ale kdyby to nechtěl, tak by tomu asi už dávno zabránil? Nemyslím si, že Bůh zachránil právě mě, ale rozhodně nic neudělal pro záchranu těch lidí v metru. Buď to tedy schvaluje nebo je mu to úplně jedno či  žádný Bůh vůbec neexistuje. Je ještě nějaká čtvrtá možnost? V každém případě to na mém osudu nic nemění. Jsem příliš bezvýznamná na to, aby sám Bůh musel řešit mé problémy.“

            Nedokázali jsme Šarí odporovat. Odpověděla nám zcela vyčerpávajícím způsobem. Na vině je jen lidský fanatismus, který se hluboce zakořenil do mysli některých muslimů a který si Boha vypůjčil jen jako mocné zaklínadlo pro spásu vlastních hříšných duší. Své hříchy smývají ještě většími. Rada v nich ten fanatismus živí, protože jen tak je může ovládat. Lidé tak slouží Radě a ne Bohu, jak je jim od malinka vštěpováno.

            Když jsme se zeptali, zda by to udělala znovu, odpověděla: „Asi, nebo spíš určitě ano. Nemám totiž jinou volbu, pokud nechci chcípnout jako prašivý pes  v bídě a opovržení. Jen bych měla větší strach. Asi bych se také na žádného člověka předem nepodívala. Neunesla bych pomyšlení, že ho za několik vteřin zabiji a bude umírat v takových bolestech. To bych se asi pozvracela. Teď mi to ani nějak nepřišlo. Ještě jsem neměla tak drastickou představu o tom, co těm lidem způsobím, třebaže jsem věděla, že zahynou. Nakonec do toho budu muset jít znova, takže raději na to nemyslím.“

            „Vnímala jsi ty lidi  jako své nepřátele? Jako vlastizrádce?“

            „Určitě ne. Nepřipouštěla jsem si, že bych někoho z nich dříve znala. To bych z toho musela zešílet.“    

            „Co si myslíš o Velké revoluční radě?“

            „Jsem jí moc vděčná za to, že ze mě udělala takovou hrdinku a vyvolenou.“

            „Takže  ani moc nevěříš tomu, že když splníš zdárně svůj úkol a zabiješ nějaké nevěřící nebo zrádce, tak se dostaneš do ráje?“

            „Pokud ráj skutečně existuje a já se tam dostanu, tak budu ráda. Spíše však chci uniknout peklu tady na zemi. Nechci skončit jako moje prateta v bídě a opovržení, jako prašivý pes. Takové peklo je pro mne až příliš reálné  a příliš nepřijatelné. To bych v každém případě raději volila smrt.“

            „Když se tedy nebojíš smrti, proč jsi nezabila jen sebe, ale i další nevinné?“

            „Na to jsem nejspíš příliš sobecká a možná jsem i trochu věřila, že  se  do toho ráje dostanu.“

            „Nenapadlo tě třeba, že Rada nemluví pravdu a Bůh tě nepošle do ráje, ale naopak ztrestá peklem za to, že jsi zabila tolik nevinných lidí?“

            „To by byl tedy opravdu podraz. Od Rady i od Boha. Takové podrazy snad dělají jenom lidé? Od Rady bych to ještě mohla čekat, ale od Boha? To je opravdu moc silná káva.“

            „Proč jsi tedy do toho šla, když Radu ani Boha dvakrát nemusíš?“

            „To tedy nemusím. Asi nebo spíš určitě, jen kvůli sobě. Jsem vlastně jen takový malý sobec a zbabělec. Nebo spíš velký. Je to jen náhoda nebo moje póza, že jsem teď za hrdinku. Opravdu nevím.“

            Šarí nás  moc nepřesvědčila o tom, že je to právě ta pravá, co neochvějně věří ve velikost Boha a Velké revoluční rady. Ve své podstatě je to odvážná a čestná dívka. To co  udělala, nedělala ani tolik z přesvědčení, jako spíše proto, že neměla jinou volbu, pokud si chtěla zachovat sebeúctu a vnitřní integritu. Je to spíš oběť  rodinné tradice, teprve potom Rady a Boha, takového, jakého nám předkládá Rada k věření a sebeobětování. Přísného, zamračeného Boha, vrásčitého a zaprášeného prachem z nuzných chatrčí, kde dospívají mladí teroristé. Boha, který si své bolavé neohebné klouby musí denně omývat krví prolitou ohebnými a pohyblivými mladými dívkami a chlapci, kteří by měli skotačit a milovat se na rozkvetlých pozemských lukách a koupat se v bystrých zurčících říčkách a ne lenošit v rajských zahradách a pozorovat labutě plující po nebeských jezírkách. Líbat se, hladit a milovat se, by měly tyto děti, namísto plnění nenaplněných tužeb svých rodičů, strýců a dědů, kteří nenašli v sobě dost odvahy, aby sami odešli do výcvikových táborů božích bojovníků, které ti nevěřící psi nazývají teroristé, a tam si nechali vymýt mozek rozpáleným pouštním pískem, kterým se budou plazit za křiku vousatých polních velitelů. Báli se, že polní velitelé z nich sedřou všechnu kůži, která ještě drží pohromadě jejich šlachovité svaly, ze kterých dřina vymačkala všechnu sílu jako olej z olivy, s bílými kostmi, které ohlodané od hyen, nacházejí v poušti. Báli se, že polní velitelé z nich vysají všechnu jejich krev, aby si  v ní mohli smočit své  okoralé rty, do kterých nemilosrdně praží paprsky  slunce, žhnoucího zlověstně nad pouští. Báli se, že polní velitelé neustanou v ohlušujících povelech, dokud je nepromění v hady, plazící se neslyšně pouští. Hady plné jedu, který musí vypustit do žil některého nevěřícího psa, jež podle Velké rady již nemá právo na tomto světě nadále pobývati. Slunce pálí až do prázdných žaludků, jak slova o velikosti boží probodávají srdce pravověrných věřících, kteří již nedokáží unést kulomet nebo hodit  granát na ty, kteří zradili Velkou revoluční radu. Proto raději posílají místo sebe své děti, které s takovou láskou opatrovali, sytili sousty, které si odtrhávali od svých lačných hladových úst a radovali se z jejich prvních krůčků i slov máma a táta. Které tak rádi pozorovali, jak si hrají a skotačí.  Myslí si, že jejich děti jsou lvíčata, ze kterých, až přijde jejich čas, vyrostou majestátní lvi a nebojácné pružné lvice, pro které nebude problémem důstojně zardousit život v nevěřícím psu, kterého jim označí Velká revoluční rada. Zaslouží si tak věčný blažený život v ráji, kde budou píti z řeky medu očistného a koupat svá věčně mladá těla ve vodách, které nezahnívají.  Snad se i přimluví za své bídné, udřené, unavené a zbabělé rodiče, kteří poslali za sebe umírat, pro slávu boží a především slávu Velké revoluční rady, své milované krásné děti.

            Dalším exemplářem, který Mohamed přivedl, jakožto věrného božího bojovníka, byl mladý chlapec Abu. Již od dětství žil se svým otcem, bratry a strýci v pohraničních horách. Živili se jako lapkové. Otce ztratil už před třemi lety. Přepadávali lidi a ani tak moc jim nezáleželo na tom, v jakého boha věří či nevěří a zda pocházejí z Darmastánu, Koleska či ze Společenství. Své oběti buď jen okradli a pustili nebo zajali a požadovali výkupné. Když ho nedostali, tak je podle momentální nálady buď zabili nebo pustili. Když byl Abu zajat vládními vojáky, tak se raději nechal naverbovat do teroristického vládního komanda, než aby se nechal jako lapka pověsit. Také možnost volby.

            Abu byl vyslán do teroristické akce proti nevěřícím. Předpokládalo se, že všichni padnou. Skutečně se tak stalo. Jen Abu vyvázl živý a jen velmi lehce raněný. Výcvik v loupežnickém doupěti byl zřejmě lepší než v teroristickém táboře.

            Samozřejmě, že to byla zásluha chlapcových loupežnických schopností a zejména pořádná dávka štěstí, která rozhodla o tom, že Abu z akce vyvázl živý. To jistě musela Rada také vědět, ale nic  jí nebránilo v tom, aby Abu prohlásila za národního hrdinu, vyvoleného Bohem a začala opět mluvit o božím zázraku. Proč by jinak Bůh zachraňoval mladého lapku, kdyby nechtěl, aby Velká rada pokračovala ve svých teroristických akcích?

            „Abu, věříš v Boha?“

            „Samozřejmě, že věřím v Boha. Kdyby mě Bůh nechránil, tak už jsem nejméně stokrát po smrti.“

            „Není ti líto lidí, které jsi zabil?“

            „To nemůžete takhle brát. Kdo lepší míří a je rychlejší, tak ten přežije. Na to v té chvíli nemyslíte.“

            „Ty jsi nikdy nezabil bezbranného zajatce?“

            „Ne, to já nedělám.“

            „A kdo tedy?“

            „Jeden brácha a také jeden strýc.“

            „Co si o nich myslíš, když zabíjejí bezbranné lidi?“

            „Nic. Co bych si myslel. Jen, že mají lepší žaludek než já.“

            „Ty si myslíš, že Bůh opravdu chce, aby byli zabíjeni nevinní lidé?“

            „Kdyby tomu nechtěl, tak již dávno tomu zabránil. Je snad dost mocný?“ 

            „Co si myslíš o Velké revoluční radě?“

            „Já ji ke svému životu nepotřebuji, ale nakonec jsem jí vděčný, že mě nepověsili, ale dali mi ještě šanci.“

            Tedy žádný andílek a také ne ctnostný boží bojovník. V Boha však svým způsobem věří. Žije tak proto, že nic jiného za svůj život nepoznal. Nikdy jsem si nepomyslil, že se dokáži vcítit do duše loupežníka. Spíš tedy do jeho mozku. Prostě mi nějak nešlo do hlavy, že loupežníci mohou mít také duši. Něco tak krásného a čistého, co jsem si už dokázal spojit pouze s Fátimou. Abu se mi tedy rozhodně nezprotivil, ani jsem ho neodsuzoval a vůbec ho nepokládal za nějakého zločince. V žádném případě však nevyhovoval mým požadavkům na božího bojovníka. Kdybych byl porotcem konkurzu na boží bojovníky, tak Abu určitě neprojde. Určitě je to tím, že nesedím v Radě a ani na to nemám předepsané teologické a vojenské vzdělání.  

            Pochopitelně, že se nám tak upřímně nesvěřovali sami, ale museli jsme jim trochu pomoci naší drogou pravdy. Jen Fátima nám vyprávěla svůj příběh sama bez pomoci drogy.

            Vyjeli jsme si v noci s Fátimou sami do pouště. Stříbrné hvězdy nad námi smyslně pomrkávaly a měsíc potutelně poodhaloval nádherné křivky Fátimina svůdného těla. Kameny pouště, které  ve dne rozpálilo rozvášněné slunce, přestaly sálat úmorné teplo. Pouštní písek už nepálil, ale ještě příjemně hřál. Vzduch byl pod palmou v malé oáze docela svěží, takže jsem pocítil opojné teplo Fátiminy ručky, za kterou se nechala vést, i celého jejího těla, když se nechala přivinout a zavěsila se do mě. Souhlasila i s tím, že jsme se pod palmou zastavili. Poušť mlčela a ztichla i Fátima. Jen v dálce se ozval šakal, který přivolával svoji fenu. Pod tou palmou jsem Fátimu poprvé políbil. Líbala krásně, ale jen jemně si její jazýček pohrával s mými rty. Vroucně, ale jen velice mělce a pomalinku projížděl mé rty, jazyk, zuby a dásně, které ochutnaly to nejsladší, co jsem kdy v ústech měl.  Přitiskla se ke mně tak pevně, že jsem ucítil  její zduřené bradavky. Když jsem se je snažil polaskat, tak mi velice jemně a lehounce, ale zároveň i rozhodně odsunula. Stejně jemně uchopila a posunula moji ruku, když jsem se snažil dostat ji blíže k tušenému žhavému lůnu mezi její překrásné nožky, které jsem mohl vnímat jen pohmatem, nikoli zrakem.

            Tiše špitla: „Dnes ještě ne, miláčku.“

            Sám jsem se divil, že jsem na ni přestal  naléhat, když jsem tolik toužil po jejím touhou rozpáleném těle, které svým žárem pálilo mou představivost namísto pouštního písku. Byl jsem přesvědčen, že i Fátima po mně touží, ale přesto mě její tichounké, lehounké odmítnutí, slabší než ten vánek v korunách palem malé oázy, zcela paralyzovalo. Samotného mě to překvapilo, že jsem se dal zastavit tak něžnou ručkou, když jsem mnohokrát předtím pokračoval v dobývání žen, které se mnohem vehementněji bránily, ale nakonec rády podlehly a po kterých jsem zdaleka tolik netoužil jako po Fátimě. Fátima mě dnes v noci odmítla velice taktně a jemně, ale přesto rozhodně a s jasným příslibem, že určitě nadejde čas naší lásky, která nás zaplaví neskonalým štěstím, jako životodárný vydatný déšť  vyprahlou poušť. Nadále jsem po Fátimě toužil a věřil jsem, že i ona ke mně cítí lásku, která určitě jednou dojde  svého naplnění. Na nic v životě jsem se nikdy tak netěšil jako na to, že jednou, až dozraje čas, se budu milovati s překrásnou Fátimou, zlatíčkem mým nejkrásnějším. Přesto jsem nic neudělal proto, aby tato chvíle již nastala a já se mohl milovat s nejkrásnější ženou, kterou jsem kdy potkal. Opíjel jsem se svou touhou po Fátimě a byl jsem tak opilý svou představou milování s Fátimou, že jsem neudělal nic pro to, aby naše touhy již došly naplnění.

            Jakoby můj chtíč zastavil sám Bůh. Ne ten starý zamračený Bůh, který zakazuje otevřít roztouženou náruč ženě bližního svého, jako by žena byla mužův majetek. Byl to ten Fátimin Bůh naplněný láskou, vlastně Láska sama. Jen pokynul, abych ještě chvilku vyčkal, než má láska k Fátimě dozraje a i já budu hoden tak veliké lásky, kterou mi může dát jen ona.  Nakonec, copak je náčelník generálního štábu mým bližním? Odstrčil ji jako nepotřebnou věc, ale nedal jí svobodu. Zapudil ji, ale ne podle zákona, takže podle práva zůstává nadále jeho ženou. Tedy jeho majetkem. Jaké je to vůbec právo, když dovolí, aby byl nadále pánem nad jejím životem a smrtí? Fátima je celá naplněná Láskou, jen jí ještě nebylo dopřáno, aby láskou, kterou přímo přetéká, mohla obdarovat muže, který její lásku opětuje stejně tak vroucně a nezištně jako ona. Za prchavou chvilku milostného obětí draze zaplatila, ona i její milenec. Nechce se mi věřit, že Fátima i Velká rada se modlí ke stejnému Bohu. Začínám věřit, že Bůh stvořil anděly podle Fátimy. Svůj vzor však asi těžko překonal, třebaže jsem živého anděla ještě nepotkal. Totiž ano, Bůh mi dal poznat Fátimu. Díky, Bože. Chci milovat téhož Boha, ve kterého věří Fátima, chci milovat Fátimu. Chci milovat Lásku. Miluji Fátimu a věřím v jejího Boha a ne v toho zamračeného a trestajícího nehodné lidi, protivící se Velké revoluční radě.

            Samozřejmě, že jsme je při našem testování nestimulovali přímo k močení. Zcela nám postačil signál jejich Béďů, že se jim chce čurat. Naštěstí se nikdo z nich nestyděl si odskočit.

            „Ali je nějaký netrpělivý. Chce uspořádat veřejnou seanci, kde mu předvedeme výsledky své práce,“ pravil Mohamed.

            „Víš přeci dobře, že ještě nic nemáme. Především proto, že Fátima je ta nejčistší dívka, jakou jsem kdy viděl a její víra v Boha, plného lásky, právě takového, který nadiktoval proroku Mohamedovi korán, je přímo neotřesitelná. Rozhodně to není nenapravitelná hříšnice. Při nejlepší vůli nemohu Abu ani Šarí považovat za ctnostné bohabojné boží bojovníky, třebaže je chápu a jsou mi oba docela sympatičtí. Nějak mu to vysvětli.“

            „Dobře víš, že si nic vysvětlit nedá. A to ještě nevíš všechno. Ali se chce našeho experimentu osobně účastnit.“

            „To tolik touží po tom, vidět Fátimu čurat? Předpokládám ale, že to nebude Fátima, kdo se počurá.“

            „Myslím, že by s tím neměla zas tak veliký problém, počurat se nám pro radost?“

            „Fuj. To na ní přeci nemůžeme chtít.“

„Ty jsi to ale nepochopil. Ali se nechce zúčastnit jen jako divák, ale jako pokusný králík.“

„Tak Ali se touží veřejně pochcat? Nevěděl jsem, že je takový exhibicionista.“

„Kdyby se nám tohle povedlo, což by bez nějakého podvodu nebyl žádný problém, tak ti garantuji, že jsme oba do hodiny o hlavu kratší. A to bychom ještě museli poděkovat Bohu a Radě, že nás stihl tak mírný a milosrdný trest.“

Postupně jsme se s Fátimou sbližovali. Došlo i na nesmělé tělesné  kontakty. Vyznali jsme si lásku.

Naše vzájemná objetí byla čím dál vroucnější, polibky delší a vášnivější. Fátima mi dokonce dovolovala, abych jí ústy laskal její nádherné kozičky. Ty strašné jizvy se už docela zahojily. Mé cumlání, líbání a sání jejích překrásných bujných koziček v ní probouzelo neskrývanou slast, ale všechny mé pokusy o proniknutí do jejího vlhkého a mně stále zapovězeného lůna odmítala svým neskonale něžným, ale přesto naprosto rozhodným, způsobem. Přestal jsem naléhat, protože i mazlení s jejími kozičkami mě naplňovalo dosud nepoznanou nekonečnou slastí. I beze slov mi bylo jasné, že mě Fátima opravdu miluje. Určitě cítila, že i já ji  miluji jako žádnou jinou ženu před ní a byl jsem skálopevně přesvědčen, že ani ne po ní.

            V těch asociacích na různá slova je opravdový zmatek. Navíc nám ke kalibraci půjčili ještě studenta Husajna, který rozšiřoval Satanské verše od Salmana Ruhdieho, což Ali považuje za velice těžký hřích. Prý jde o šíření nebezpečné epidemie mezi věřícími. Věřící se přeci nesmí dozvědět, že veliký Prorok chtěl zvěstovat jako bohyně pouhé ženy, třebaže krásné jako labutě. Navždy musí býti zapomenuta jejich jména al-Lát, al-Uzzá a Manát. Leda snad tehdy, kdyby mezi nimi byla napsána i jména členů Veliké revoluční rady. Kdyby posvátná kniha korán nebyla tak známa a uctívána všemi věřícími, nejraději by ji přepsali a upravili podle svých představ. Členy Rady moc mrzí, že veliký prorok Muhammad se cestou z hory Hirá nejprve nestavil v sídle Velké revoluční rady, aby Rada mohla provésti korekturu božích zjevení dříve, než je bude Prorok hlásat prostému lidu pravdy Boží.  

Velice těžko se nám hledalo nějaké kritérium, které by jasně rozdělilo naše pokusné králíky na dvě skupiny. Skupinu vroucně věřících měl tvořit loupežník Abu, teroristka Šarí a pochopitelně Ali. Skupinu hříšníků měla představovat Fátima, nejněžnější a nejvroucnější láskou naplněné stvoření, co znám  a liberální student Husajn. Navíc Ali rezolutně odmítal, abychom testovali jeho reakce. Pokud to uděláme dobře, musí to prý fungovat na každého bez předběžné kalibrace.

Pochopitelně jsme si museli pomoci malým podfukem a sledovat něco jiného. Já jsem za nic na světě nechtěl připustit, aby Fátima byla označována jako hříšnice. Napojili jsme se na Aliho Béďu a zjistili jsme, že to s Aliho mužstvím nebude tak úplně v pořádku. Jeho produkce mužského pohlavního hormonu testosteronu je na muže velice slabá. Teď jsem pochopil, že si nedostatek své mužnosti, která ho zřejmě hodně trápí, kompenzuje vojenskou a církevní kariérou. Trochu mě však udivilo, že u Aliho jsou jasně manifestovány značné agresivní sklony, které bývají spojovány naopak s nadměrnou produkcí testosteronu. Mohamed, který se problematikou hormonálního řízení agresivního chování hlouběji zabýval mi vysvětlil, že testosteron je jen jedním s několika regulátorů agrese a proto můžeme pozorovat, třebaže zřídka, agresivní chování též u žen, kde produkce testosteronu je přirozeně velice nízká. Registrovali jsme tedy produkci testosteronu. Čím více testosteronu, tím větší nucení na močení. Tedy žádné asociace na předčítaný text. Prostě taková malá kamufláž.

Nadešel den D. Ali nechal předčítat různé úryvky z děl islámských právníků i úryvky z posvátné knihy koránu. Zejména si liboval v citacích veršů o božím hněvu. Přímo ho fascinovalo, jak hříšníci budou v ohni dlít a napájeni budou vodou vroucí.

Podle našeho předpokladu se počural, jak zákon káže, nejen Husajn, ale i lapka Abu. Nepočurala se Šarí ani Fátima. Ali ten výsledek přijal nad očekávání dobře. Pochválil nás: „Chlapi, funguje to. Mně samotnému se malinko chtělo. To víte, každý někdy trochu zhřeší.“

To jsme předpokládali a také to chtěli. Nakonec přeci jen produkuje testosteronu více než Fátima.

Dokonce si nechal i vysvětlit, že Abu je přeci jen loupežník a pronesl odborný závěr: „Tak holt se musel pochcat. To byla ostuda. To bych nepřežil. Nakonec mu to patří, hajzlovi loupežnickému. Je vidět, že jsme lepší než tajná služba.“

Trochu mu vadilo, že se nepočurala i Fátima, ale vysvětlil si to slovy: „Zkrátka ženská. Ta schová  kundu i v lese ptáků. Určitě si krupla do kalhotek.“

Jenomže jsme podcenili Aliho ješitnost. Nejen, že nám nepoděkoval, to jsme nakonec ani nečekali, ale sprostě nám náš přístroj ukradl a začal ho vydávat za svůj vynález. Nedal se za boha přesvědčit, že ještě zdaleka není dokončen. Odmítal všechna naše varování, že náš, totiž jeho přístroj, jak všem tvrdil, nedokáže ještě skutečně neomylně přečíst všechny hříšné myšlenky a že se může i zcela fatálně zmýlit. Naučil se regulovat pouze intenzitu reakce, totiž sílu nutkání k močení.  

Rozhodl se uspořádat veřejnou seanci. Sám měl nejen obsluhovat přístroj, ale být i jednou z pokusných osob. Nás u toho samozřejmě nechtěl. Dokonce nám zakázal, abychom se zdržovali ve stejném městě.

Ali na seanci přivedl v poutech z vězení ještě nějaké tři chlapy, o kterých jsme celkem nic nevěděli. Vydedukovali jsme, že je Ali pokládá za nebezpečné hříšníky, když je přivedl přímo z kobky. Pouze nám sdělil přístupové kódy jejich vnitřních mikropočítačů.

Řekli jsme si, že Ali snad nic tak nenapravitelného neprovede, protože budeme neustále ve spojení s jeho vnitřním mikropočítačem a s jeho fyziologickými funkcemi si již snadno poradíme.  Jaké však bylo naše zděšení, když jsme těsně před začátkem seance zjistili, že sice můžeme přes Aliho vnitřní mikropočítač monitorovat všechno, co se v jeho těle děje, ale někdo nám zablokoval možnost, dávat jeho vnitřnímu mikropočítači jakékoli instrukce, a tím pádem jsme nemohli ovlivňovat Aliho fyziologické funkce. To nemohl udělat Ali. Musí být ve spojení ještě s jiným nebo jinými špičkovými odborníky v této oblasti. Těžko říci, zda to byl někdo od nás z ústavu, či zda armáda nebo tajná služba též disponuje takovými lidmi.

Seance právě začala. Neslyšíme slova, která Ali pouští z reproduktorů, ale je nám, díky spojení s vnitřními mikropočítači všech pokusných osob, jasné, že Abu, Husajn i ti tři vězni stříkají tak, jako by svojí močí chtěli uhasit pekelné plameny, které zapalují chloupky na jejich přirození a hodlali si grilovat kuličky, ukryté ve svých šourcích. Fátima i Šarí jsou samozřejmě v pohodě. Co však chudák Ali? Teď ho skutečně litujeme. Pustil samozřejmě intenzitu reakce na plný pecky. Díky domnělému úspěchu,  vzrostla jeho mužská pýcha ještě více. Pokládá to totiž  za svůj úspěch, třebaže  se na vývoji nepodílel a i kdyby, tu naši kamufláž nelze pokládat za úspěch. To však šlo mimo jeho chápání, cítil se vítězem a proto se zřejmě zvýšila i jeho sekrece testosteronu.  Stal se opravdovým mužem právě ve chvíli, kdy si sám rozhodl o svém osudu.

„Teď mu buď praskne močový měchýř nebo se pomočí, jak zákon káže.“

            „ Na stáhnutí intenzity  reakce je již pozdě. Působí zde setrvačnost.“

„Močový měchýř mu nepraskl. Počural se.“

            „To nepřežije.“

            „My také ne.“

            „Co navrhuješ?“

            „Pokud je nám život milý, musíme okamžitě emigrovat do Společenství.“

Vzali jsme si jen to nejnutnější a okamžitě odjeli na letiště. Koupili jsme si dvě letenky na spoj, který nejdříve přistane v kterémkoli městě Společenství demokratického lidstva. Ještě, že máme u sebe pasy a víza do Společenství. Těsně před startem nám Aliho počítač prozradil, že už není mezi živými.

„Určitě sebevražda.“

            „Tak to byl přeci jen fanatik. Myslel jsem, že je to jen kariérista.“

Ve Společenství jsem se dozvěděl, že se zastřelil. Krátce po startu Mohamed náhle zkolaboval. Zprvu jsem si myslel, že je to jen taková momentální indispozice z radosti nad tím, že se nám podařilo uniknout před pomstou Rady. Předpokládal jsem, že ho z toho jeho Béďa bez problémů dostane. Všechny resuscitační pokusy selhaly. Potvrdilo se mé podezření, že to nebylo přirozené. Někdo se napojil na jeho Béďu. Muselo se jednat o profesionála. Že by někdo od nás z ústavu? To už jsem se nikdy nedověděl. Čekal jsem, že mě každou sekundou potká stejný osud. Konečně jsme přistáli na letišti ve Společenství. Bez problémů jsem byl odbaven. Ihned jsem zamířil do místnosti pro uprchlíky, abych požádal o politický azyl.

Byl jsem připraven na dlouhý pobyt v imigračním táboře a zdlouhavé úřední procedury. Přicházím přeci ze země, která sem vysílá jednoho teroristu za druhým a určitě si jejich tajná služba snadno zjistí, kde pracuji a i to, že mě řídila rada náboženských fanatiků.

Jaké bylo mé překvapení, když mě místo strohého komisního úředníka přivítala  příjemným ženským hlasem robotka. Ani se mě na nic neptala. Napojila se hned na mého Béďu. Pouze chtěla, abych jí potvrdil své jméno.

Pak jsem se ke  svému překvapení dozvěděl, že ví více než já, oznámila mi: „Víte, že jste v Darmastánu podezřelý z trestného činu velezrady a znevážení svatých hodnot?“

„Nevím.“

„To jsem předpokládala. Prokuratura vydala zatykač před dvěma minutami.“

„Chcete mi tedy vydat?“

            „Co vás nemá. Uděluji vám politický azyl.“

            „To mohu jako hned odejít?“

            „Proč ne? Jste svobodný člověk.“

„Nebudete ani dělat žádná bezpečnostní opatření?“

„Nebojte se, s vaším vnitřním mikropočítačem jsme se již spojili a po nezbytně nutnou dobu budeme napojeni. Ještě mi řekněte, zda neznáte někoho, jehož život nebo svoboda by mohla být v důsledku vašeho stíhání v Darmastánu ohrožena?“

„Ano. Fátima.“

Poslala mě tedy ještě za živou imigrační úřednicí. Byla to též příjemná pohledná dívka, ale člověk. Vyptávala se, zda se mohu s Fátimou sám spojit a zda jí mají pomoci s cestou do Společenství. Překvapeně jsem poděkoval, takovou vstřícnost jsem opravdu nečekal.

S Fátimou jsem se spojil sám: „Fátimo, musíš okamžitě odletět za mnou do Společenství. Nejsi už v Darmastánu v bezpečí.“

„Co tam budu dělat? Nikoho tam neznám.“

„Znáš přeci mě? Miluji tě. Budeme žít spolu.“

„Také  nevím, zda bych tam dostala povolení k pobytu. Pas sice mám, ale vízum ne.“

„Neboj se, vše už je zařízeno. Volám přímo z imigračního úřadu. Dostaneš hned politický azyl. Těším se na tebe.“

„Já se na tebe také moc těším. Miluji tě. Jdu balit, papá.“

Imigrační úřednice nám pomohla i se sehnáním práce a bytu. Jsou tu fantastičtí lidé. Takové přijetí jsem nečekal. Hlavně, aby už tu byla Fátima se mnou. Radost mi kazí pouze ztráta přítele Mohameda. Nevím proč Mohamed zemřel a já ne.

 

         Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl, proč Mohamed zemřel a já ne. To už jsem dávno spolupracoval s tajnou službou Společenství a pomáhal jim v boji se sebevražednými atentátníky, houfně přicházejícími k nám (Společenství jsme už  pokládali za naši novou vlast) z Darmastánu. Přicházeli s těmi nejšlechetnějšími úmysly, totiž zabít co nejvíce nic netušících lidí k ještě větší slávě boží a zejména k nehynoucí slávě Velké revoluční rady. Tajná služba Společenství si tehdy vybrala mě. Mohamed neprošel sítem jejich přísného výběru. Mně pomohli a Mohameda ponechali jeho osudu, to je pomstě Velké rady.