Příběh devátý

                

               Svlékli jsme morálku do naha

 

Prababička mi volala, že už v domě s pečovatelskou službou žít nebude. Pohádala se se svou spolubydlící. Prý už to s tou babou nemůže vydržet. Prababičce, já jí ale říkám babi, je 120 let. Na svůj věk je docela čiperná. Stále jezdí na výlety a je naprosto soběstačná. Dokáže se o sebe zcela postarat, jen jí chybí praděda. Ten už je deset let po smrti. Na to, že je babi už třicet let v důchodu, jí to docela pálí. Stařecké vrtochy ovšem má. Před rokem si zařídila místo v domě s pečovatelskou službou a domluvila se se svou kamarádkou Evou, že tam budou bydlet spolu. Chtěla, aby se Hanička nastěhovala do jejího bytu. Sama prý už na domácnost nestačí a tam se o ni postarají. Nevím sice na co nestačí, když vše za ni udělají roboti a lednička se postará o nákup. Její vnitřní mikropočítač, říkáme mu familiárně Béďa, zajistí v případě potřeby lékařské ošetření, pokud to ovšem nezvládne sám jako dosud. Neodporovali jsme jí. Haničce už bylo 21 let a třebaže mi dost mrzelo, že nebude už bydlet u nás, musel jsem uznat, že samostatný byt potřebuje. Může si tam zvát své přátele nebo kluky, nemusí se ohlížet na nás a také to má blíže do školy. Už si na to zvykla. Nechci jí teď vysvětlovat, že má zas bydlet s námi.

Řekl jsem o tom Jiřině: „Babička, totiž prababička, se chce vrátit do Haniččina bytu. Vlastně tedy svého.“

„Aby se o ní Hanka starala? Má přece svoji dceru a vnučku.“

            „Jo, babičce je devadesát a mami 68 let a jak víš, obě ještě chodí do práce. Především však nepotřebuje, aby se o ní někdo staral. Chce se jen vrátit domů.“

„Tak se vrátí domů a Hanka bude zas bydlet s námi. Stejně tě to mrzí, že už s námi není. Nevím, v čem je problém?“

„To nemůžeme Hance udělat. Nepřizná to, ale já vím, že je moc ráda, že má vlastní byt.“

„Nevím, Igore, co ode mě chceš?“

„Chci vědět, proč už babi nechce bydlet s Evou,“

„Tak se zeptej, proč odešla do toho domova důchodců a šla s Evou bydlet.“

„Není to domov důchodců.. Je to dům s pečovatelskou službou. Bydlí tam v garsonkách a o nic se nemusí starat. Říkal jsem jí, že tam může bydlet samostatně a jestli na to nemá, tak jí budeme na nájem přispívat.“

„Co ona na to?“

„Že už u cizích bydlet nebude a že chce umřít doma. Rozumíš tomu?“

„Rozumím. Nechce žít sama. Chce, aby si s ní někdo povídal. Ne se o ní staral. Nechce, aby se Hanka vrátila k nám. Přeje si, aby tam s ní byl někdo blízký.“

„Proč tedy nezůstane tam kde je? Může tam s důchodci klábosit od rána do večera. Myslíš, že by si s Haničkou rozuměla? Má Hanka  čas a náladu poslouchat její babské stesky?“

„Asi ne. Ale ona to neví. Bydlet s Evou šla proto, že chtěla mít někoho blízkého u sebe. Když zjistila, že Eva není taková, jakou si ji představovala, tak je hned ta nejhorší. Přesně tak by dopadla Hanka.“

„To ale nemůžeme připustit.“

Připustit. Mluvím jako nějaký despota. Věci se dějí, ať chceme nebo ne. Když si postavíme hlavu, tak se budou dít stejně, jenom se o nich nedovíme. Proč se vlastně chceme všechno dovídat? Nemohu přeci někomu přikázat, co si má myslet nebo dokonce, co má dělat. To jen Mary má takové nápady, hrát si s Bédi jiných lidí a ovlivňovat je. Jenom Mary. Jenom? Mě už to přece přešlo.

„Jak to chceš udělat?“

„To teď nevím. Nikdy jsem se pocity starých lidí moc nezabýval.“

„Je přeci celkem zdravá?“

„Celkem je přesně to správné slovo. Antioxidanty jí její Béďa začal systematicky aplikovat, až když jí bylo sedmdesát. To už jí organismus pořádně zestárl a další stárnutí se jen přibrzdilo. Dříve ani žádného Béďu v sobě neměla. S bankou jejích kmenových buněk je to ještě horší. My už máme od narození uloženy v buněčné bance vlastní kmenové buňky a pupečníkovou krev. Kdykoli se nám nějaká buňka nebo celá tkáň porouchá, Béďa snadno zajistí kultivaci nových buněk z našich kmenových a jejich náhradu. U babi se musely náhrady složitě pěstovat z kožních buněk.“

„Pokud vím, babi šla do důchodu přeci také v devadesáti, jako se chodí teď?“

„To ano, byl to tehdy pro seniory dost velký šok. To nebylo jako dnes, v roce 2213, tehdy už byli devadesátníci pořádně zdevastovaní.“

„Nebylo ale jiné rozumné ekonomické řešení. Buď by důchody klesly na hranici životního minima nebo by se ekonomicky aktivní lidé nedoplatili důchodového pojištění. Poslanci, kteří tehdy o všem rozhodovali, totiž strašně dlouho váhali s posunutím hranice odchodu do důchodu na 65 a později na 70 let.“

            „Také senioři na tom nebyli se zdravím jako dnes. Většina se již v osmdesáti nedokázala pořádně o sebe postarat, natož aby mohla pracovat. Víc než polovina lidí trpěla obezitou a současně nedostatkem některých minerálů a vitamínů. S výživou řízenou počítači se masově začalo teprve před  osmdesáti lety. Skutečně účinné řízení výživy však začalo teprve před padesáti lety, kdy byli všichni lidé vybaveni vnitřními mikropočítači na bázi nukleových kyselin. Kvůli panickému strachu před klonováním to bylo s náhradou poškozených orgánů novými, vypěstovanými z kmenových buněk,  ještě mnohem horší. O tom se mohlo lidem před sto lety jenom zdát. Zato medicína a farmaceutický průmysl prožívaly boom. Výsledkem však bylo pouze prodloužení stáří. Již před sto lety průměrná délka života přesáhla sto let. Většina starých lidí žila v průměru dvacet let v domovech důchodců, zcela odkázaná na pomoc jiných lidí.“

„To  vlastně  nebyl ani život, jen přežívání. Úplně mě zamrazilo, to bych nechtěla.“

„To máš pravdu. Staroušci  většinu času trávili na lůžku, často se nedokázali  ani sami najíst a jen ti nejšťastnější se pohybovali na invalidních vozících. Řada lidí přežívala nehybně na lůžku jen díky podpoře základních fyziologických funkcí přístroji, umístěnými vně těla. Často se však jednalo skutečně jen o pouhé přežívání  ve vegetativním stavu. Nakonec to došlo tak daleko, že byla uzákoněna euthanasie nejen u lidí nesnesitelně trpících, ale i u těch, co jen díky přístrojům přežívají ve vegetativním stavu. To znamená, že lékaři mohli zbavit  života lidi, kteří podle  rozhodnutí lékařské komise vykazují jen takové životní funkce, jako třeba rostliny. Nejprve byla povolena jen u lidí, kteří před tím projevili takové přání, později na žádost příbuzných a posléze o tom mohli rozhodnout sami lékaři, pokud se člověk ve vegetativním stavu nacházel déle než rok. Přesto náklady na zdravotnictví a celý sociální systém enormně rostly.“  

„Dokonce prý ještě před 180 lety chodily ženy dřív do důchodu než muži?“

„Také chodily ženy do důchodu tím dřív, čím více vychovaly dětí. Jako by jim to tehdy bylo co platné?“

„Ten čas a peníze přeci potřebovaly v době, kdy se jako matky staraly o malé děti?“

„To prostě poslancům nedošlo. Pak vypadaly demografické křivky, tak jak vypadaly.“

„Přitom to chtělo se jen odhodlat k radikálnímu řezu a zvýšit skokem věk pro odchod do důchodu bez rozdílu pohlaví a počtu vychovaných dětí. Ušetřené peníze se mohly věnovat na ztrojnásobení dávek v mateřství a rodičovských příspěvků i prodloužení rodičovské dovolené. Rodilo se pak nejen více dětí, ale především šťastnější děti, kterým se rodiče více věnovaly.“

„Proč to poslancům nedošlo dříve?“ 

„Neodvážili se zkrátit o peníze několik set tisíc voliček před penzí. Poslanci se ale starali jen o voliče, a malé děti nevolily, mladí lidé  k volbám většinou také nechodili, zatímco důchodci ano.“

„Vždyť to byly přeci babičky. Ty by přeci pochopily, že je to v zájmu jejich vnoučat? Snad i dříve se ženy dožívaly vyššího věku než muži?“

            „Samozřejmě, a neplatí to jen o ženách, ale o všech samicích. Příroda to již tak geneticky zakódovala. Samice se musí postarat o mláďata a samec je jen zplodí. Vůbec na tom nic nemění fakt, že u mnoha druhů se o potomstvo starají oba rodiče.“

„Zkrátka jsi chtěl říci, že my, samice, jsme to silnější pohlaví.“

„Přesně tak. Ženy i ostatní samice více vydrží a jsou odolnější, muži mají pouze větší svalovou sílu a ta už o přežití nerozhoduje. To, že dnes neodchází do důchodu muži dříve, je jen morální obava před diskriminací. Biologické ani ekonomické opodstatnění to nemá. V současné době se muži dožívají v průměru 115 a ženy 123 let. Ale již naše generace, kterou naše vnitřní mikropočítače pravidelně zásobují antioxidanty a tím zpomalují stárnutí buněk a minimalizují hromadění chyb při kopírování DNA  se může ve zdraví dožít kolem 150 let. Nezanedbatelnou roli hraje i to, že každý má od narození v buněčné bance uloženy své kmenové buňky, z kterých lze bez problémů naklonovat všechny orgány, které se během života pokazí. Proto nebude problém posunout hranici plnohodnotného a ekonomicky aktivního života hodně nad sto let. Tedy je nejvyšší čas začít znova s posunem hranice pro odchod do důchodu, třebaže momentálně ještě nehrozí kolaps důchodového systému. Nejde totiž jen o ekonomiku, ale především musíme udržet lidi, co nejdéle, v plnohodnotném aktivním životě. To se stále ještě všem seniorům po odchodu do důchodu nedaří.“

„Asi máš pravdu. Začnou mít pocit, že už je nikdo nepotřebuje a jde to s nimi s kopce. Nepomohou ani antioxidanty, ani klonování, ani programy aktivního stáří a domy s pečovatelskou službou.“

       

Radil jsem se také s Mary Ann, co udělat s prababičkou.

Věděla si hned rady: „Tak jí nabal nějakého dědka, když jí kamarádka nestačí.“

„Zbláznila ses? Vždyť jí je už 120.“

„Co má být? Není přeci mrtvá?“

„Jak to mám podle tebe udělat? To je mám dotáhnout na rande?“

„Úplně jednoduše. Dáš je dohromady úplně stejně, jako jsi dal dohromady Hasana a svoji ženu.“

„To jako myslíš feromony?“

„Přesně. Feromony. Produkují se přeci i ve stáří. Produkce pohlavních hormonů sice ve stáří klesá, ale není tak těžké ji podpořit.“

„To jako myslíš, že spolu budou ještě šoustat?“

„Jestli šoustat, to nevím, ale určitě jim bude spolu dobře.“

„Jak jí mám toho Casanovu se správnými feromony najít?“

„Úplně jednoduše. Říkal jsi, že žije v domě s pečovatelskou službou v Lipových sadech. Všechny ty důchodce přeci monitoruje nemocnice svaté Voršily. Není nic jednoduššího, než se podívat do jejich databází.“

Byl to úplný koncert, co předváděla s počítačem. Kam se na ni hrabou všichni  hackeři. Strčí je všechny do kapsy, mě nevyjímaje. Za chvíli měla dědka i s fotografií a feromony, které produkuje a na které babi letí. Hned také znala farmaka, co užívá on i babi a která podpoří tvorbu těch správných feromonů, jež zažehnou jejich milostná vzplanutí. Čarodějnice nápoj lásky určitě připravovaly déle. Fyziologie, biochemie, farmakologie, endokrinologie nejsou pro ni problémem. Kam se za ní hrabu. Prababičku ani toho dědka v životě neviděla a už dává příkazy jejich Béďům. Vůbec jí nevadí, že vnitřní mikropočítače těch důchodců jsou staré vykopávky. Poslouchají ji jako hodinky. Čarodějnice hadr. Vím, že se hrabala v mém, Jiřinině a Hasanově vnitřním mikropočítači a zjišťovala, co jsem udělal, aby mi byla moje žena s Hasanem nevěrná. Šokovala mě její jiskra v oku, když jsem jí řekl, že jsem zařídil, aby mi Jiřina nasadila parohy. Vrazila mi tenkrát velikánskou pusu a pořádně se na mě přimáčkla kozama. Myslel jsem si ve své ješitnosti, že mě chce. Spíš však toužila po mých zkušenostech se stimulací feromonů u jiných lidí. Teď už vím, že to pro ni byla jen taková inspirace. Moje nesmělé pokusy dovedla k mistrné dokonalosti. Je prostě geniální. Jak elegantně a lehce vše vyřešila. Jsem proti ní břídil.

„To ti nevadí, že je ten dědek na vozíku?“

„Co má být? Prověřila jsem si, že babi je na tom fyzicky docela dobře a tak si aspoň ukojí své pečovatelské pudy. Bude se o dědu starat a bude jim oběma dobře.“

„Jsi fakt dobrá.“

„Taky si myslím. Stimulovala jsem i sekreci jejich pohlavních hormonů. Bez nich by ty feromony špatně produkovali a asi by  se jejich působení ani neprojevilo. Ti dva si už cestu k sobě najdou.“

Také, že našli. Už druhý den mi babi volala, že domů už nechce a že se stěhuje k Aloisovi. Musí se o něj postarat. Je na vozíku.

„Inu babi, láska kvete v každém věku.“

„Aby ty ses neposmíval. Je to docela fešák. Co na tom, že se máme rádi?“

„To víš, že nic. Já vám to oběma moc přeji.“

Problém s prababičkou a  Hančiným bytem máme vyřešen. Díky Mary Ann. Jiřině to však říkat nebudu, jaký nápoj lásky babi dostala. Ještě by mě začala s Mary Ann podezírat.

„Igore, myslíš si, že to, zda se člověk ztotožní se svým vnitřním mikropočítačem je geneticky podmíněné ?“

„Je to dost pravděpodobné. Můžeme to prověřit.“

„Ty se se svým Béďou zcela ztotožňuješ a nevnímáš ho jako něco cizího?“

„Řekl bych, že určitě.“

„Pokud je naše hypotéza správná, jak je možné, že se sexuálně tak přitahujeme? Měli bychom mít naopak co nejrozdílnější geny, abychom neplodili degenerované potomstvo?“

Fascinuje mě, jak Mary Ann bezprostředně mluví o tom, jak se vzájemně sexuálně přitahujeme.

„Také se to neprokázalo u všech genů, že jejich rozdílnost podmiňuje sexuální přitažlivost. Možná, že se zas tolik nerajcujeme?“

„Myslíš?“ a vzala moji ruku a položila si ji na své ňadro se zduřelou bradavkou.

„Neprovokuj.“  Dlouze jsem ji políbil. Vsála mi na chvilku jazyk a pak mě jemně odstrčila: „Budeme raději pracovat. To bychom se moc vydráždili.“

„Mám program na rychlé porovnávání DNA. Sestavíme si skupinu lidí, kteří se prokazatelně ztotožnili se svým Béďou a k ní vybereme kontrolní skupinu lidí, kteří považují své Bédi za něco cizího.“

„Jak chceš ale objektivně posoudit, zda se člověk se svým Béďou opravdu ztotožnil? Nemůžeme se přeci spokojit pouze s nějakými dotazy na subjektivní pocity?“

„Budu o tom přemýšlet.“    

„Což takhle, aby jim jejich Béďa něco našeptal? My pak budeme pozorovat, jak na to budou reagovat.“

„Co máš konkrétně na mysli?“

„Ještě nic konkrétního. Jejich Béďa může třeba zjistit, s který člověkem se vzájemně sexuálně přitahují. Pak jí nebo jemu řekne, že ho nebo ji má sbalit.“

„To jako myslíš, že mu to sdělí tak, aby nepoznal, že mu to našeptává vnitřní mikropočítač?“

            „Právě naopak. Musí vědět, že to říká Béďa. Právě v tom je ten fór. Člověk, který se ztotožnil se svým Béďou to přijme úplně normálně, jako vlastní nápad.“

„Máš pravdu. Člověk, který svého Béďu pokládá za něco cizího, bude reagovat podrážděně.“

„Bingo. Je to však nepřípustný zásah stroje do jeho nejintimnějšího soukromí.“

„Fuj. Nebuď pořád tak vystrašený. Horší je, že člověk spíše bude reagovat na feromony a s Béďou to nebude mít nic společného.“

To  by přeci už nebyla láska, kterou přivál jarní vánek. Pohled do zamilovaných očí by byl pohledem do žaludku, který vylučuje kyselinu solnou, aby strávil pečínku opečenou na plápolajícím ohýnku. Ani objetí zamilovaných by tak nehřála. Snad bychom zapomněli i rozdělávat dýmající ohýnek z nasbíraného klestí, který tak nádherně štípe do očí v kempu za červnové noci. Za červnové noci by mě už nehřála tvá dlaň, když ses tak krásně bála, třebaže už nevěříš na hejkaly. To vše jsem prožil s Jiřinkou. Proč mi to Mary chce vzít a převede to jen na řeč našich hormonů? Co mě tak dráždí na Mary? Čím mě přitahuje? To ona zničila romantiku lásky. Ona? Ne, zub času. Cožpak mi Jiřina zevšedněla? Ne. Mám ji stále rád. A Mary? Mary asi také. Proč? Je to jen  milostné poblouznění? Nebo dokonce jen feromony?

„S těmi feromony to bude samozřejmě jen kamufláš. Něco jako placebo. Žádné feromony zkoumat nebude. Ten výběr bude zcela náhodný. Důležité je, že mu bude Béďa kecat do výběru partnera. Jeho odmítavá reakce se odrazí na změně řady fyziologických funkcí a biochemických hodnot. S jejich monitorováním snad máme  zkušenosti?“

„To máme. Pak své pocity před námi neskryje.“

„Problém je v tom, že člověk, který se nechá námi sledovat, má již předem vytvořen liberální názor na svůj vnitřní mikropočítač a navazování sexuálních kontaktů. Nezískáme tak reprezentativní vzorek populace.“

„To právě nesmí vědět.“

„Jak to chceš zařídit?“

„Přece jako vždycky.“

„Ty jsi ale číslo!“

„Snad se nebudeš pohoršovat, Igore? Věda si žádá své oběti,“  pohladila mě po tváři.

„Nemám na to co říci. Jsi prostě geniální.“  Dostal jsem od Mary  velikánskou pusu.

Mary Ann vybrala šest fyziologických a deset biochemických hodnot, které sledovala. Podle jejích přísných kritérií reagovalo více než 99% populace na ztřeštěný nápad svého Bédi podrážděně. Teprve, když se cíleně zaměřila na lidi u nás v ústavu a na fakultě, kterou nedávno absolvovala, objevila mezi nimi asi 10% lidí, které nápad jejich Bédi nevyvedl z míry. Přijali ho jako svůj vlastní. Samozřejmě, že mezi těmito lidmi byla ona, naše Hanka i já. Má žena tam však nebyla. To jsem nakonec předpokládal.

„Mary, nedostala jsi pouze soubor lidí s liberálním sexuálním chováním?“

„To mě také napadlo. Našla jsem si práce, které se postoji lidí k sexu a namlouváním zabývaly. Podařilo se objevit geny, které liberální chování do značné míry determinují. Mezi touto skupinou a naším souborem lidí, kteří vnímají svého Béďu jako součást sebe sama však  není statisticky významná shoda. Jestli však myslíš, že to nemůžeme zcela vyloučit, zaměřím se specificky na prostitutky, u kterých liberální postoj k sexu nemůže být zpochybňován.“

Mezi prostitutkami jsme našli přes 3% těch, kteří svého Béďu nevnímaly jako něco cizího. Rozdíl mezi prostitutkami a běžnou populací však nebyl statisticky významný. Velkým překvapením pro nás ovšem bylo, že jsme nenašli pouze jeden, ale hned šest genů, které se vyskytovaly pouze u souboru, který nevnímal svého Béďu jako něco cizího. Současně se nám nepodařilo najít v souboru lidí, kteří byli  podrážděni Béďovou radou, ani jednoho člověka, který by  obsahoval alespoň jeden gen z této šestice. Mimo to se nám podařilo najít dva další geny, jejichž výskyt byl na 5% hladině statistické významnosti častější u skupiny, která cítí  Béďu jako  součást sebe sama. Pak jsme našli ještě 8 genů, jejichž výskyt byl na 5% hladině významnosti častější u většiny lidí, kteří na Béďovo nápad reagovali podrážděně než ve skupině, která  Béďu přijímala jako součást nebo vylepšení svého mozku. Měli jsme tedy zhruba 95% jistotu, že nešlo o náhodu. Bylo to mnohem více, než jsme čekali.

„Myslíš si, Igore, že by tu mohl vznikat nový druh člověka? Nějaký Homo kybernetics? Člověk řízený?“

„Tak ty už máš pro nás i název?“

„Byl to jen takový okamžitý nápad.“

„Teď tedy vážně. Myslíš si, že v současné době může u člověka probíhat přirozený výběr, podmínka evoluce? Naše vyspělé zdravotnictví dovolí přeci přežít i lidem, kteří by bez jeho péče dávno zemřeli nebo se alespoň nedožili reprodukčního věku či se vůbec nenarodili.“

„To je  pravda. Už jsme však začali s cílenou genetickou manipulací i u lidí a špatné geny opravujeme. Nahrazujeme tak krutou přírodu, která tyto defektní jedince nechala jen zahynout.“

„To máš sice pravdu, ale opravujeme jen geny, které jsou příčinou nějaké nemoci. Vnímat svého Béďu jako něco cizího není ještě nemoc. Pokud to pro lidi nebude překážka k přežití, nedojde ani k jejich postupnému vyhynutí. “

„Také však vkládáme geny, které podmiňují nějakou žádanou vlastnost.“

„To mám, Igore, přesně na mysli.“

„Podívám se na tebe a vidím, že máš opět pravdu. Jsi toho nejzářivějším příkladem.“

„Děkuji,“ a dostal jsem opět velikou sladkou pusu.

„Měla jsem ale na mysli zásadní rekonstrukci genomu. Nejen kosmetické opravy.“

„Myslíš, že ti někdo povolí takové manipulace s lidmi? Šlechtění nového lidského druhu? Na to jsou lidé stále ještě moc citliví.“

„Já vím, že lidé stále ještě trpí xenofobií, strachem z cizího, třebaže si to neradi připouští. Vývoj se však nedá zastavit.“

„Zatím je asi nic nenutí k tomu, aby změnili svůj názor.“

„Uvidíme. Možná, že budeme překvapeni.“

„Jsi můj blázínek. To ti nikdo nepovolí.“

„Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

            „Jsi blázínek, ale k zulíbání. Já tedy s tebou do toho lesa půjdu,“ a políbil jsem ji lehce na ucho.

Teď už mi Mary vůbec nepřipadala, že chce milencům ukrást romantickou lásku. Byla to víla, která tančí mezi vlákny chromozomů, maluje srdíčka na buněčné membrány a ta nejzamilovanější slovíčka píše na klávesnici svého notebooku. Její polibky jsou sladší než glukóza a já po nich prahnu jak pacient v kómatu po životodárné infúzi. Jak jen jsem mohl žít tak dlouho bez ladných křivek jejího nádherného smyslného těla, které prahne po orgasmu, jehož analytické vyjádření napsala na svém počítači? Chci jen s tebou se zatočit do spirály DNA v divokém sladkém objetí! Už vím, proč všechny své peníze věnuje nadaci pro návrat lvů do africké přírody. Sama je nádherná svobodná pružná lvice. Milování s ní bude koncem lidského pachtění a začátkem romantické lásky, která se ukryla v laboratoři, protože les se změnil v jeden velký kemp a víly z něj musely uprchnout. 

„Já to věděla,“  dala mi opět velikou štípanou pusu.

Nemohu se stále zbavit dojmu, že názory Mary Ann jsou sice amorální a asi i nedemokratické, ale přesto velice čisté. Chtěl bych být také takový, ale do ní mám ještě moc daleko. A to přišla z Koleska, kde se lidé ještě nezbavili touhy po mamonu a potřeby neustálého soutěžení. Tyto schopnosti jsou tam přímo nutné k přežití. V Kolesku stále  existuje mocná policie a justice. Dostat se do vězení, třeba i na doživotí, hrozí takřka každému. Alespoň tedy tomu, kdo nedisponuje značným množstvím peněz.

Příští den jsem se jí dost neomaleně zeptal: „Máš ty vůbec nějaké morální zásady a zábrany?“

Každá jiná by se určitě urazila, že si dovoluji zapochybovat o její morální čistotě a mravní bezúhonnosti nebo mi rovnou vrazila facku. Ne však Mary Ann.

Zcela věcně se zamyslela: „Když jsem žila v Kolesku, tak jsem si myslela, že žádnou morálku ke svému životu nepotřebuji.   Když jsem však přišla k vám do Společenství, zalíbilo se mi vaše pojetí práva a  spravedlnosti a dobře víš, že se na zdokonalování limitátorů chování aktivně podílím.“

„Dokonce víc než aktivně. Mezi zákonem a morálkou je však trochu rozdíl?“

„Zákon jsou přesná pravidla nad jejich dodržováním bdí justice nebo limitátor chování. Morálka jsou sice také pravidla, ale jejich formulace je spíše vágní, není postavena na rozumu, ale na citu.“

„Vždyť i u nás ve Společenství schvalují zákony, či spíše pravidla pro limitátory, lidé v SMS-referendech? Ti se přitom snad řídí svou morálkou, chceš-li citem. Je to vlastně ten fenomén veřejného mínění, kterým ty tak ráda, alespoň podle mě, pohrdáš. “

„Já veřejným míněním rozhodně nepohrdám, jen si myslím, že veřejné mínění, cit, morálka i svědomí závisí jednak na prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, chceš-li na výchově, ale též na jeho vnitřních intelektuálních a emočních dispozicích, chceš-li na povaze, osobnosti či genetické výbavě.“

„Tím mi chceš naznačit, že si chceš hrát na boha a měnit samotnou podstatu člověka? Jeho vědomí? Jeho genetickou výbavu?“

„To zrovna ne. Alespoň ne hned. Jen si myslím, že by se člověk měl osvobodit od svých předsudků a přizpůsobit se lépe možnostem, které si sám otevřel. Tak jako se osvobodil od závislosti na počasí, když ovládl oheň a začal se oblékat.“

„Nebo také zchoulostivěl.“

            „Každý živočišný druh, který se nedokáže přizpůsobit novému prostředí, vyhyne. To je zákon evoluce. Člověk na jedné straně úžasně rychle mění životní prostředí, ve kterém žije, na druhé straně, rozvojem medicíny zabraňuje přirozenému výběru a tak vlastně vývoji sebe sama. To by neskončilo dobře.“

„Jen se přiznej, že tě stále nepustila touha o vyšlechtění zcela nového lidského druhu, Homo kybernetics?“

Teď mi Mary připomněla krásné, ale vrtošivé antické bohyně. Ne nový lidský druh. Nebo  už to tu vlastně všechno bylo? Byla krásná bohyně lásky Afrodita a bohyně moudrosti Athéna jen výplodem lidské fantazie?Ve srovnání s Mary mi i  ta nejkrásnější socha antického

sochaře, který stvořil jak radost půvabnou a staletí k hříchu svádějící Afroditu,  připadá jak pihovatý žabec v porovnání s Miss Universum. Bájná moudrost Athény, která inspirovala největší klasiky, mi teď připadá jak tlachání tetky na rohu ulice, když ji porovnám s bláznivými, ale přísně logickými nápady Mary. Dovedu si Mary představit, jak mlsá božskou manu a svádí vládce bohů Dia. 

„Prozatím se pokusím jen zbavit lidi xenofobie, strachu z cizího, neznámého a urychlím tak přirozený vývoj morálky, která bude lépe odpovídat novým společenským podmínkám.“

„Jak chceš tu morálku změnit?  Co se ti nelíbí na našich morálních zásadách?“

„Především mi nejsou zas tak úplně jasné. Proto je neumím definovat. Nemusím je ale nutně verbalizovat. Existuje přece komunikace nejen verbální, odpovídající rozumu, tak nonverbální, která lépe vystihuje cit a které rozumějí nejen lidé, ale i zvířata. Právě od zvířat bychom se mohli mnohému naučit. Chci svléknout morálku do naha. Stačí?“

„Chceš, abychom spolu svlékali morálku do naha a sami jsme se nazí ještě neviděli?“

„Co nám v tom brání? Zvu tě, abychom si spolu vyjeli na nuda-pláž a pěkně se vykoupali.“

„Teď hned?“

„Ano hned. Než si to rozmyslíš,“  jemně mě políbila na tvář.

Teď tady svádím Igora. Mám přece doma Sama? Nějak nám ta naše veliká láska vyprchala. Byla přece tak báječná? Jako ranní rosa. Slunce ji zaplašilo, jako tu svěží rosu. Jen pára po ní zbyla. Pára naší veliké lásky. Zkrátka se to naše nádherné zamilování nepřetavilo v lásku. Takovou normální, co nevybledne každodenním užíváním. Nezmění se v šeď, nepřejí se. Čistá láska musí být čistá jako průzračná chladná voda. Ta vždy zažene žízeň a stále chutná. Vždy osvěží. Sam mě už neosvěžuje, jeho barevná pestrá láska se změnila v jednotvárnou šeď. Už ji vnímám jen jako stín plamene lásky, který mě dokázal zahřát a také rozpálit. Něco ve mně asi vyhořelo. Co to bylo? Láska? Sex? Rozmar? Poblouznění? Potkalo nás to proto, že jsme se nevzali? Uvažovali jsme o tom. Pak jsme to nějak nerealizovali. Proč? Žije tak většina párů. Také se bojí, že jim láska vyprchá? Lásku nezachrání ani svátost manželská. Láska se nedá spoutat prstýnkem. Je to tím, že jsme se Samem nepočali dítě? Uvažovali jsme o tom. Moc jsme uvažovali. To asi škodí. Raději jsme na to měli hned hupnout. Nesmysl, lásku ani dítě nezachrání. Je jen o jednoho nešťastného tvorečka více. Jima mi přebrala China. Teď bych jí asi ráda předala i Sama. Ona ho však nechce, protože si Jima dokázala udržet. Na rozdíl ode mě. Snad proto přišel tak brzy Sam. Hledala jsem někoho, kdo bude Jimovi podobný. Alespoň povahou. To Sam je. I náš vztah se Samem byl podobný. Proč se mi tedy přejedl? Fuj, takto mluvit o vztahu. Sama jsem se nabažila, s tím asi nic nenadělám.  Chci se vůbec se Samem rozejít? Asi ne. Nějak na to nemám sílu. Sílu nebo odvahu?   K čemu mám odvahu? Mám odvahu uloupit Igora jeho ženě a dcerce? Copak ho chci uloupit? Nesmysl. Jen je mi s ním dobře. Nic víc. Nepokouším se ho ulovit. Je to hloupost. Já však ráda dělám hlouposti. Jít na nuda pláž s Igorem je také hloupost. Najednou se mi chce dělat krásné hlouposti. Zas chci prožívat krásné poblouznění a pak o ně přijít. Kdo mi ho vezme? Vypaří se? Jeho žena? Sám Igor? Spíš já sama. Jedině já sama mohu lásku ztratit. Nechat ji uletět. Kam odlétá láska? Asi do ráje. Kde je ten ráj? Jakou má zeměpisnou polohu? Asi ji nemá. Najednou přijde, čert ví odkud. Pak zmizí a hledej si ji. Hraje si s tebou na schovávanou. Chceš si s ní zase hrát? Ano, chci. Jednou se mi to přeci musí podařit.    

Mary je opravdu kus. Nikdy jsem o tom nepochyboval. Když jsem ji však spatřil v rouše Evině, nepodařilo se mi zabránit mému údu ve ztopoření. Samozřejmě, že si toho všimla, ale jen se šibalsky pousmála.   Krásnější dívku jsem opravdu nikdy neviděl.

Samovolně ze mě vylétlo: „Víš, že jsi nejkrásnější žena, kterou jsem kdy spatřil?“

„Vím, ale jsou i jiné krásné dívky, určitě i krásnější.“

„O tom bych pochyboval. Já jsem krásnější nikdy neviděl.“

Opravdu, její nádherné bujné kozičky pevně trčely, jako by to ani nebyly pětky a nebylo jí čtyřicet, ale osmnáct. Tak překrásné dlouhé nožky se také jen tak nevidí. Co měla mezi nimi jsem si neodvážil prohlédnout. Má erekce byla i tak dost patrná.  Kůži měla jako nejjemnější hedvábí, opálenou, ale ani náznak po vysušení sluncem. Pevný zadeček a ten překrásný pupíček. Nemohl jsem se na ni vynadívat.“

„Ty kecko,“  přitiskla na mě své nádherné kozičky a jemně mě políbila na tvář.

„Neprovokuj nebo budu chtít, aby jsme se spolu pomilovali.“

„Jednou se určitě dočkáš. Vše však má svůj čas. Teď se raději pojď zchladit do vody, ať mi neprorazíš panenskou blánu.“

„Ty ještě nějakou máš?“

„Právě proto, že už  nemám,“ vzala mě za ruku a dotáhla do vody.

Dováděli jsme jako děti. Bylo to nádherné. Teprve druhý den jsme se opět vrátili k vážnějším tématům. Mary s tím neměla žádný problém.

„Co myslíš, Mary, že by mělo být součástí morálního kodexu?“

„Především mi vyhovuje, že úvodní preambulí je, že největší ochranu zasluhuje příroda, pak teprve lidé a ostatní tvorové a až třetí v řadě věci a ostatní majetek. To je správné.“

„O co by jsi morální kodex doplnila?“

„Ještě nevím, jak to přesně formulovat. Musím o tom přemýšlet. Je to o tom, aby se člověk nebál sám sebe.  Třeba, aby my dva jsme si dokázali přiznat, že se máme rádi.“

„I když víš, že jsem ženatý?“

„Ano. Třebaže vím, že máš rád svou ženu a ona tebe.“

„I když mám moc rád svoji Haničku a myslím si, že by jí to vadilo? Třebaže jí je už jednadvacet let.“

„A ty se jí bojíš na to zeptat.“

„Ty myslíš, že láska může být amorální?“

„Já si to nemyslím, ale morálka je o tom skálopevně přesvědčena.“

Mary mi ve své příkladné amorálnosti připadala tak čistá, jak může být čistá jen průzračná chladná voda z toho nejčistšího pramene, jako nedotčená panenská příroda, která se na Zemi nacházela ještě v dobách, kdy po ní nechodil člověk. Krásná čistá příroda, nedotčená civilizací. Potkal jsem nahou, čistou morálku. Nahou, překrásnou Mary. Nic krásnějšího na světě není.

„Uznávám, že limitátory jsou mnohem humánnější a účinnější, než policie a soudci. Je to určitě větší pokrok, než když sekání rukou a narážení na kůl bylo nahrazeno vězením a pokutami. Určitě však budeš souhlasit se mnou, že se stále jedná o omezování svobody a násilí.“

„Agrese je ale podmínkou pokroku. Je tomu tak i v přírodě. Predátoři by přeci zemřeli hlady, kdyby nezabíjeli. Ty si snad dovedeš představit stát nebo jinou organizovanou společnost bez násilí?“

„Samozřejmě, že nechci člověka zcela zbavit agresivity. Chci ji jen omezit na nezbytně nutnou úroveň. Hlavně však chci člověka zbavit xenofobie, strachu z cizího, neznámého. Pes přeci také většinou nezaútočí proto, že je agresivní, ale proto, že se bojí. Stejně tak se chová člověk. Kope kolem sebe, když má strach. Když ztrácí jistotu. Když něco nedokáže pochopit. Tehdy, když něco naruší jeho integritu.“

„O co chceš tedy doplnit morální kodex?“

„Chci tam dostat větší zrovnoprávnění lidí, zvířat a inteligentních strojů.“

„Ochrana zvířat je, alespoň u nás ve Společenství, na nejvyšší úrovni, na jaké kdy v historii byla. Už více než před 150 lety bylo z našeho právního řádu odstraněno, do té doby zakořeněné, chápání zvířete jakožto věci. Ale přestat chápat počítače, roboty a jak ty říkáš Bédi jako věci,  je přece už dost silná káva, nemyslíš?“

„Inteligentní stroje jsou jako naše děti. Už dospěli do fáze samostatně myslících bytostí. Musíme se smířit se s tím, že už je nemusíme vodit za ručičku. Musíme pochopit, že už dokáží žít  svůj samostatný život.“

„Máš opravdu revoluční názory. To asi nevydýchám.“

„Já vím, že ti také dlouho trvalo pochopit, že Hanka už není tvoje malá Hanička, ale že už je to dospělá ženská.“

„Ale nakonec jsem se s tím nejen smířil, ale mám radost, jaká samostatná, inteligentní a odvážná žena z ní vyrostla.“

„Tak nakonec také vydýcháš, že naši Béďové vyrostli a stali se z nich samostatné inteligentní bytosti, které nejsou našimi nepřáteli. Nejsem si ale tak úplně jistá u ostatních lidí. Právě proto přemýšlím o Homo kybernetics, který se nebude vyvyšovat nad ostatní zvířata a inteligentní stroje a právě proto nejen přežije, ale bude i šťastný. Jen takový člověk, který má rád a respektuje ostatní zvířata a inteligentní stroje, jako sebe sama, není sobec a je schopen opravdové lásky a skutečně harmonického soužití s ostatními lidmi, nejen dokáže přežít vlastní civilizaci, ale dokáže být v ní i šťastný. Pak jeho limitátory chování již ani nebudou muset zasahovat. Stanou se jen takovou pojistkou pro strýčka Příhodu.“   

„Teď však musíš své myšlenky formulovat tak, aby se podle nich mohli jednoznačně řídit všichni Béďové a také, aby na ně mohli lidé v referendu jednoznačně odpovídat ano či ne.“

„To přece moc dobře vím. První můj návrh by zněl asi takto: Všichni ze řádu šelem, primátů, kytovců, lichokopytníků a veškeré ohrožené druhy požívají stejnou ochranu jako člověk.“

„Všem živým tvorům je přeci už v základní preambuli zaručena ochrana? Toto je však už příliš velká ochrana? Navíc, ty přeci nejsi vegetariánka nebo dokonce veganka, která odmítá jíst maso, protože k jeho získání se zabíjejí živí tvorové jako my?“

„To sice nejsem, ale jestli si se nevšiml, můj výčet zvířat s ochranou rovnocennou lidem nezahrnuje ani jedno zvíře, které je v současné době běžně na jídelníčku lidí ve Společenství. Nebo ty snad pojídáš kočky, psy, koně, opice a delfíny? Navíc, zvířata v současné době chováme zejména pro produkci mléka a vajec, protože jejich umělé napodobeniny nejsou tak chutné. Ale tkáně masa, které jsou pěstovány jako buněčné kultury, jsou k nerozeznání od pravého masa. Tato technologie dovoluje produkovat jen takové svalové tkáně, po kterých je na trhu poptávka a jejich produkce je i levnější než chov jatečných zvířat. Navrhovaná ochrana je především namířena na ochranu životního prostředí ohrožených druhů. Vždycky se mi svírá kudla v kapse, když slyším argumentaci při výstavbě nové dálnice, že ekologové chtějí chránit kdejakou ještěrku a lidé jsou přeci také ohrožený druh. Jsou sice také ohroženým druhem, ale rozhodně ne proto, že by měli málo dálnic a supermarketů.“

„Vidím, že to máš zcela promyšlené. Co však neohrožené druhy?“

„Všechno jsou to vysoce inteligentní tvorové, kteří jsou našimi partnery, nechci říkat domácími miláčky a zaslouží si naši plnou úctu. Měli bychom se k nim chovat minimálně tak, jako se chovají oni k nám.“

„Dejme tomu. Asi máš pravdu. Jaký máš další návrh?“

„Druhé doplnění by mělo znít asi takto:  Všechna zařízení, která jsou nadána umělou inteligencí, jsou způsobilá k právním úkonům.“

„Souhlasím s tím, že používáš termín zařízení, nikoli stroj nebo robot. Nemyslíš si, že i bez toho to tak funguje? Naše počítače podávají daňová přiznání i sami platí daně, řídí firmy, nakupují, obchodují, jednají s úřady.“

„To ano. Ale určitě jsi si také všiml, že vždy k tomu vyžadují náš souhlas a nevím jak tebe, ale mě to alespoň děsně otravuje a zdržuje. Já svému Béďovi naprosto věřím a nepotřebuji finančákům potvrzovat elektronickým podpisem, že Béďa vyplnil správně daňové přiznání, když ani nevím, k čemu všemu se přiznal. Nevím, proč bych neměla souhlasit, že za mě zaplatí zdravotní pojištění nebo mi nakoupí zeleninu? Při programování Bédi vždy na tento problém mého souhlasu a ověření neustále narážím. To by mělo odpadnout.“

„Pak by  také mohlo dojít k tomu, že počítače budou mít vlastní majetek, budou spolu uzavírat sňatky nebo po sobě dědit.“ 

„Nemyslím si, že by to došlo zas tak daleko. Vždyť i homosexuálům trvalo hodně dlouho než získali právo na uzavírání manželství. A i kdyby - nezávidím jiným lidem jejich majetek, ani jiným holkám, že už jsou vdané a tak nevím, proč bych měla závidět počítačům?“

„Tak ten návrh tedy podej.“

„Snad jsi chtěl říci podáme. Vždyť víš, že k tomu, aby se o návrhu mohlo hlasovat v referendu, je nutno získat elektronické podpisy minimálně od deseti tisíc lidí.“

„To je přece samozřejmé. Hanička ti to jistě ráda také podepíše. Když tě tak poslouchám, tak mám dojem, že jste na to přišly společně.“

„Asi máme podobné názory.“

„To určitě. Zbytek podpisů nebude pro tebe přes internet problém.“

„Snad ne. Pak také musí počítač referendové komise zkontrolovat, zda znění návrhu neodporuje základním preambulím morálního kodexu a zda je otázka formulována tak, aby na ni byla jednoznačná odpověď ano či ne.“

„Takový problém u tebe určitě nehrozí. Máš ještě nějaký nápad?“

„Napadlo mě, zda by se nedalo zlegalizovat napojování na cizí Bédi?“

„Že to říkáš zrovna ty? Byla jsi přeci ještě v Kolesku pohlavně zneužita či dokonce znásilněna proto, že se někdo neoprávněně napojil na tvého Béďu?“

„Z toho jsem se už otřepala a vztek mě přešel. Teď už by se mi to nestalo. Už jsem chytřejší.“

„O tom nepochybuji, že jsi chytrá. Nakonec ve Společenství není napojování na cizí Bédi vysloveně zakázané, jen není povolené. Zatím to nikdo nevnímá jako zdejší společensky nebezpečný problém. Jinak je tomu ovšem v Kolesku. Tam je za tím většinou nějaký majetkový prospěch. Ještě zrůdnější formy to však může nabýt v diktátorských režimech. Přeci jsi slyšela, co vypravovala China nebo co říkal Hasan?  Kdybys začala píchat do vosího hnízda, tak by ještě někoho mohlo napadnout, aby takové napojování jednoznačně zakázal a měli bychom oba utrum.“

„To máš pravdu. Nebudeme tahat čerta za ocas.“

„Spíš by měl někdo navrhnout, aby takovým geniálním superkráskám, jako jsi ty, bylo zakázáno zdokonalovat lidi.“

„Ty jsi ale zlý,“ štípla mě do zadku.

Naše vzájemné dotyky byly čím dál častější a intimnější. Též pusinek přibývalo a nabývaly na délce i vášnivosti. K opravdovému sexu jsme se však ještě neodhodlali.  

„Jak myslíš, že dopadne to referendum o novele morálního kodexu? Schválí lidé naše návrhy?“

„Nevím. Zatím to podle průzkumů veřejného mínění dopadá tak padesát na padesát.“

„To je také nápad, schvalovat v referendu tak složité texty.“

„Vždyť se veškeré novelizace upravovaly tak, aby bylo možno téměř jednoznačně odpovědět ano nebo ne.“

„Téměř, to je to správné slovo. Konečné formulace prováděli právníci a ti vědí o logice starou belu.“

„Jasně.. Odpovídat  na 26 otázek k doplnění Kodexu je  pěkný záhul.“

„Ty se nechceš ptát na názor lidí? Ignorovat veřejné mínění?“

„Ne. Právě naopak. Chtěla bych z lidí vycucat co nejvíce nových progresivních myšlenek a ty pak složit do logického celku.“

„Kdo posoudí, co je progresivní a složí to do logického celku?“

„Do logického celku, který si neodporuje, to určitě složí počítač. To, co je progresivní se dá též namodelovat a podle předem přijatých kritérií i ohodnotit.“

„Pak může zvítězit třeba jen názor jednoho člověka a většině lidí se ani nemusí líbit? To už pak není demokracie.“

„Proč si myslíš, že názor většiny je ten nejsprávnější?“

„To si nemyslím, ale na principu většinového názoru je založena demokracie. Nic lepšího než demokracii zatím lidstvo nevymyslelo.“

„Což ovšem vůbec neznamená, že nic lepšího neexistuje.“

„Ty podceňuješ lidi? Myslíš si, že jsou hloupí?“

„Nic takového.  Já jen chci, aby se lidé skutečně rozhodovali  podle svého rozumu, citu a svědomí a nedali se ovlivnit svým strachem z nového a neznámého a nenechali se ovládat nenávistí. To přeci není jejich svobodné rozhodování.“

„Jak to chceš, prosím tě, provést?“

„Víš přece, že je známo minimálně dvanáct genů, které se podílejí na agresivitě a minimálně jeden, který nejspíše souvisí s xenofobií.“

            „To jim chceš ty geny odstranit nebo změnit?“

„Určitě ne. Neptej se tak hloupě.“

„Když mě nic chytřejšího momentálně nenapadá.“

„To nevadí, určitě tě brzy napadne, lásko.“

„Ty mě tedy klidně necháš, abych si zavařil své mozkové závity, když už dávno máš nějaký geniální plán?“

„Mozkové závity si přeci nemůžeš zavařit, zlato. Také nevím, zda ten můj nápad je geniální a tak čekám, zda napadne i tebe.“

„Pak by ale nebyl geniální, protože patent na genialitu máš ty.“

„A proč tedy o tom nevím, že jsem geniální?“

„Ale víš,“  jemně jsem ji políbil na tvář.

„Asi mě právě políbila múza.“

Mary je nádherná, i když mi něco vytkne. Vlastně nikdy nic nevytýká. Jen tak něco kecne, co chutná spíš jako jemné pohlazení než jako políček přes hlavu, která nestačí tempu její geniální krásné hlavičky. Její hlas není nikdy přísný. Třebaže se mnou nesouhlasí, bývá to docela často, mám dojem, že mi jen šeptá slůvka lásky. Přitom moc dobře vím, že jsou to přesně formulované argumenty, kterým nemohu odporovat, aniž budu sám před sebou za pitomce.

„Co tedy můžeme udělat?“

„Správně, můžeme. Jsem ráda, že do toho jdeš se mnou, “ pochválila mě Mary  a dala mi velkou pusu.

„Když Béďa deaktivuje nebo alespoň na čas sníží aktivitu enzymů, jejichž produkce je těmito geny řízena, sníží se i projevy agresivity a xenofobie. Mám pravdu?“

„Asi máš. To se chceš tedy napojit na  Bédi všech lidí a přeprogramovat je?“

„Dobře víš, že zázraky dělat neumím.“

„Nejsem si tak úplně jist. Sama jsi zázrak přírody.“

Usmála se, dala mi pusu na tvář a lehce se mi dotkla ňadrem a prohodila: „Existují přeci počítačové viry.“

„To chceš jako napadnout ze sítě všechny Bédi a přikázat jim, aby deaktivovaly ty enzymy?“

„Přesně tak.“

„Každý Béďa má přeci antivirový program.“

„To už je poslání nás hackerů, abychom byli vždy o krok napřed před tvůrci antivirových systémů.“

„Víš přeci stejně dobře jako já, že na lidskou agresivitu nemůžeš hledět jen jako na něco negativního. Jde ruku v ruce s pokrokem. Souvisí přeci nejen se sexem a to nejen mužským, ale do jisté míry i s ženským, ale  především se silnou vůlí, odvahou, pracovitostí, ctižádostivostí a vytrvalostí. To jsou přece žádoucí vlastnosti? Nakonec ty sama máš šest a já pět z dvanácti genů, které podmiňují agresivitu.“

„Jasně, že to vím. Vybrala jsem si jenom tři enzymy, které ovlivňují agresivitu. Pokud tě to zajímá, tak je ty ani já neprodukujeme a velice málo stimulují  žádoucí vlastnosti. Asi by bylo mnohem rozumnější se soustředit pouze na xenofobii, ale ten podezřelý gen ještě není tak dobře prozkoumán. Zatímco agresivitu a hostilitu lze poměrně dost dobře měřit, s xenofobií je to daleko složitější. Přesto budu i její enzym deaktivovat.“

„Vidím, že jsi nezahálela. Nepřekvapilo by mě, kdybys už stvořila ten virus.“

„Přesně tak, nejsem přeci nějaké ořezávátko.“

„O tom nepochybuji.“

„To bych ti také neradila,“ dala mi pusu a ještě mi štípla lehce do zadku.

„Kdy to chceš spustit?“

„Přece hned.“

„Vidím, že jsi opravdu žena činu.“  Lehce jsem ji políbil na tvář.

Nevím,  Jiřina mě stále ještě sexuálně přitahuje. Samozřejmě se milujeme. Nemohu říci, že se mi to  s ní už nelíbí. Ale už to nějak není ono. Stále musím myslet na Mary. Trávím v práci čím dále více času. Také nám umřela naše Brita. Byla už stará. Ještě, že jsme si nechali její poslední štěňátko. Je to také Brita.

„Tak se mi to moc nepodařilo. Návrh na stejnou ochranu vybraných zvířat a lidí sice prošel, dokonce výraznou většinou, ale uznání způsobilosti umělé inteligence k právním úkonům bylo těsnou většinou zamítnuto. Zjistila jsem, že antivirové systémy zastavili šíření mého viru dříve, než napadl polovinu populace. Také sázka na utlumení agresivity asi nebyla to pravé ořechové. Musíme se asi zaměřit pouze na xenofobii. Přesto však k dočasnému utlumení aktivity vybraných enzymů došlo přesně tak,  jak jsem předpokládala.“

„Já myslím, že je to tvůj velký úspěch. Nebuď smutná, zkusíme to příště. Stejně jsi geniální.“

„Snad jsme? Šli jsme do toho přeci spolu?“

„To ano, ale já jen malinko pomáhal a spíš tě zdržoval.“

„Tak se zas nepodceňuj. Mravní kodex je sice dobrá věc, ale podle mého je podstata morálky v tom, co lidé cítí a ne v tom, co vědí. To se odrazilo i ve výsledku referenda.“

„Ty jsi ale opravdu nebezpečný člověk, či spíš Homo kybernetics. Chceš lidem nejen diktovat, co si mají myslet, ale i to, co mají cítit.“

„Já jim přece nechci nic diktovat. Chci jen, aby se nebáli vyjádřit, co si opravdu myslí a  opravdu cítí.  Myslíš, že ne?“

„Jsi prostě nenapravitelný spasitel lidských duší, srdcí a přirození. I proto tě mám rád.“

„Vždyť  já tě mám také ráda,“ dala mi velikánskou pusu a přitiskla  na mě svá nádherná bujná prsa.

„Mary, koukala ses na zprávy? Prý se zase řežou skini s anarchisty.“

„Telinu neočumuju“

„Neva, na netu jsou docela přesný reportáže.“

„Ukaž,“ přitiskla mi na ramena své nádherné kozičky a opřela si bradičku o moji hlavu.

„Zatím nic moc. Jenom několik auťáků vylétlo k nebesům.“

„Ty jsi ale cynik.“

„Tak se nevzrušuj, byly to jen staré šunky.“

„To je tedy soda. Teď už létají vzduchem i dlažební kostky.“

„Klídek. Jenom sem tam. Spíš na sebe jen tak hulákají.“

„Což když se vážně mezi sebou pobijí? Ti cikáni už mají nože a skini baseballové pálky a řetězy.“

„Tak se nevzrušuj, oni si je už jejich Béďové zpacifikují.“

„Jsi nějak moc klidná. Nemáš v tom náhodou prsty?“

„A kdyby?“

„Kde se ti, prosím tě, podařilo vyhrabat ty skiny? Jak živ jsem o nich neslyšel. Měl jsem za to, že už dávno vyhynuli.“

„Jak vidíš, tak nevyhynuli. Jenom o nich nikdo nevěděl. Nejspíš ani oni sami nevěděli, že holá lebka je ten správný image.“

„Co jsi proboha zase vyváděla?“

„Já nic. Jen jejich Béďové si dali na chvilku dvacet. Pak se člověk začne jevit takový, jaký ve skutečnosti je.“

„To se  nebojíš, že se fakt povraždí?“

„Neboj, Béďové si je už pohlídají.“

„Proč jsi to udělala?“

„Aby bylo jasné, kdo tady dohlíží na pořádek.“

„Kdybychom nezrušili policii, tak už jdeš bručet za výtržnictví.“

„Nějak nezodpovědná výtržnice, když dřepí v laboratoři?“

„Důvod?“

„Lidi nezajímá, když všechno běží tak jak má. To je normální. Zachraňovat jde jenom to, co se už podělalo. Dokonalost není důvěryhodná. “

„Víš, že jsi docela nebezpečný člověk, když chceš znásilňovat dějiny?“

„Igorku, já přeci dějiny neznásilňuji a tebe si teprve rozmyslím,“ přimáčkla si mě na kozy a vášnivě mě políbila.

„S lidmi ale manipuluješ.“

„Nemanipuluji. Jen jsem na chvíli limitátory nastavila na větší toleranci k agresivnímu chování a dala tak na chvíli více vyniknout lidské přirozenosti.“

„Vidíš? Ten tlustý lebkoun ji ale koupil.“

„Začala přistávat rajčata. Jsou tam i holky. To je tedy kečup.“

„To se dělá? Dělat si z lidské společnosti hřiště.“

„Já si hraji výhradně s tebou,“ přičemž mě kousla do ucha, přicucla se zezadu na krku a pochopitelně se musela do mě zabodnout  svým bujným nádherným ňadrem.

„Lidi přeci nejsou tvoje pokusná morčata.“

„Pán je nějak moc útlocitný. Víš moc dobře, že pokusy na zvířatech zásadně nedělám.“

„Sleduj, teď nějaký redaktor povídá, že rozvášněný dav uklidnily jejich  vnitřní počítače.“

„Vždyť jsem ti říkala, že je to jen na chvilku.“

„To jsi mu řekla ty, že za vším jsou jen Béďové?“

„Blázníš? Samozřejmě, že tu byl, ale nechala jsem se zapřít. Odešel na fakultu za panem profesorem. Lidem připadá nelidské, když vše funguje tak, jak má. Když robot jednou zazlobí a zaspí, tak pak teprve ocení, že se probudil a vše zase napravil. Potom si ho teprve začnou vážit. Chybující robot jim už nepřipadá tak chladný a nelidský.“

 

Možná vás napadne, jak je možné, že nikdo nezjistil, že skiny a anarchisty probudila z letargie vlastně Mary? Každý spořádaný občan totiž tuší, že podobní nekalí živlové se v temnotách musejí zákonitě skrývat a je jen otázkou času, kdy se na vás vrhnou. Pokud není k dispozici policie ani justice, tak vezmeme za vděk i takovým počítačem. Hlavně, když se najde někdo, kdo tu lůzu vykáže do patřičných mezí a my budeme  mít zase svůj klid.

 

         Díky tomu, že vnitřní počítače hrdinně potlačily nepokoje a uklidnily rozvášněné davy anarchistů a skinů, zákon o právní subjektivitě robotů a počítačů nakonec prošel, samozřejmě v náležitě okleštěné podobě. Nadále sice nemohli počítače a roboti uzavírat sňatky ani vlastnit majetek, ale Mary také už nemusela na finančním úřadě parafovat každé pitomé daňové přiznání. Konečně ruka zákona přinutila úředníky, aby uznali počítače a roboty za své rovnoprávné partnery. Asi jim přestalo vadit, že počítače a roboti jsou mnohem inteligentnější než oni. Možná, že jim to stále ještě vadilo, ale nařízení je nařízení a zákon je zákon. Úředník, který touží po definitivě, se musí nad takové zbytečnosti, jako je inteligence, povznést.