Příběh čtvrtý

 

Tvrdý útok dělnické třídy na měkký penis

 

            Jsem v práci zřejmě první. Volám robota uklízeče. Je tu zas pěkný binec. Jako vždy po bujaré pitce našich soudruhů. Už ani nevím, co vlastně slavili, s kým se to doopravdy družili. Slaví totiž téměř každý den a každou noc se druží. Můj šéf si nepřeje, aby se v zakázané zóně roboti  procházeli sami bez dozoru. Trpí podivnou fobií. Vlastně spíše utkvělou představou, že jednoho krásného dne roboti svrhnou diktaturu dělnické třídy a bude navždy veta po vládě jedné strany. Je to nakonec zákonitý důsledek vědeckotechnické revoluce a marxistického pojetí dějin.  Ten, kdo u nás  nejvíce pracuje, jsou právě roboti. Jsou tudíž nejpokrokovější třídou a jsou tedy předurčeni vládnout. Je to také pěkná blbost s tou dělnickou třídou  Můj identifikační čip každému na potkání sděluje, že jsem dělnického původu. Houby s octem. To asi ještě před 250 lety pracovali moji předkové jako dělníci. Teď už máme rok 2201. Všichni moji předkové byli u bezpečnosti, v armádě, někde na úřadě, nejčastěji však nedělali celkem nic pořádného, nepočítám-li namáhavé pití, neboť byli stranickými funkcionáři z povolání. Jak by také ne. Jsem přeci neteřinka našeho Velkého milovaného vůdce, jak si strýček, totiž soudruh generální tajemník, nechává říkat. Jak také jinak bych mohla ve dvaceti letech dělat jeho sekretářku? Jsem jeho malá milá Chin Cha, důvěrně China.

            Na druhé straně miliony lidí u nás pracují u pásu nebo zametají chodníky, aby se tak sžili s dělnickou třídou a zocelili se. Tak se  zoceluje  mnoho generací víc než čtvrt tisíciletí, jen proto, že jejich nějaký dávný předek měl krámek, který mu patřil nebo zaměstnával ve své kovárně či truhlárně dva až tři tovaryše. Jsou to zkrátka vykořisťovatelé a třídní nepřátelé a to jim ve Východní Soleji nikdy nikdo neodpáře. Ani za tisíc let úmorné dřiny. A což teprve rozkulačit kulaky. To je vpravdě heroický úkol naší uvědomělé revoluční dělnické třídy. Je to zkrátka dědičný hřích, když něčí předek živil ve své chalupě mimo párek volů ještě nějakou děvečku a pacholka, se kterými v potu tváře obdělával rodnou hroudu. Na statkáře má naše revoluční dělnická třída zvláště spadeno.

            Nic se na osudu lidiček buržoazního původu, našich třídních nepřátel, jak říkáme my pravověrní marxisté,  nezměnilo ani po té, co jim byl do mozku implantován nekritický obdiv našeho Velkého vůdce. Vůbec by je nenapadlo si pomyslet, že strýček je jen ochlasta, primitiv, chlípník a k tomu ještě impotent. Ta impotence je jak sexuálně-tělesná, tak především duševní. Jejich vnitřní mikropočítač jim nedovolí jakoukoli kritickou analýzu žvástů, kterým se říká usnesení naší veliké strany. Název strana je zřejmě odvozen z toho, že stojí za hovno, ale tuto dedukci by jejich vnitřní mikropočítače dávno zcenzurovaly. Je to stejně věda a hrůza zároveň, aby nějaký implantovaný stroj četl a cenzuroval myšlenky. Prý to dělá na základě analýzy klíčových slov a jejich spojení. Co je podezřelé, raději hned přeruší. Když se s těmi lidmi bavím, tak mám občas dojem, že mluvím se starým sklerotikem, třebaže jim většinou nebylo třicet. Naštěstí to těm potvorám počítačovým moc dobře nejde. Potřebují, aby byly myšlenky vyjádřeny jen  pomocí jim známých slov. Pocity stejně přečíst neumí. Proto většina našich třídních nepřátel jsou básníci a vyjadřují se lyrickými verši. Na to jsou ty mašiny krátké.      

            Já, ani nikdo z našich příbuzných, taková cenzorská zařízení, nazývaná honosně centrum ideové čistoty, implantována nemáme. Strana asi naivně předpokládá, že díky našemu, podle mě stejně pochybnému, dělnickorolnickému původu, jsme natolik geneticky odolní ke všem formám buržoazní propagandy a ideologické diverze, že to není nutné. Spíš se ale všichni papaláši bojí o svoji křehkou marxistickou, uvědomělou dušičku a moc dobře vědí, co si o výdobytcích naší strany a revoluční dělnické třídy myslet. Úplně jim stačí, že ty žvásty neustále opakují na schůzích a tak aspoň myslet si chtějí něco jiného. Já vím moc dobře co. Jsem přeci také vyvolené dítko našeho Velkého vůdce, mého tlustého primitivního strýčka.

            „Tak, jak jsi se vyspinkala?“  zřejmě dobře naložen, ptá se strýček.

            „A ty, strýčku?“

            „To víš, stojí to za hovno. Převaloval jsem se celou noc. Už to není, co to bejvávalo. Ani chlast mi už nechutná. Ani šoustat mě už nebaví.“

            Říkám si pro sebe, určitě jsi chrápal celou noc a souložit tě nebaví, protože nemůžeš.

            „Zase přeháníš, strýčku.“

            „Ale, kdepak, kočičko. Copak nás zase dneska čeká?“  udýchaně strýc a nahlas říhne.

            „Od deseti porada s krajskými tajemníky a od šestnácté slavíme Den úderníků. Krajští tajemníci měli vzít své manželky. Bylo to na pozvánce.“

            „Kočičko, připravila jsi té počítačové potvoře, co mám na té poradě říkat?“

            „To víš, že ano, strýčku.“

            „Jen, aby. Nějak té potvoře čím dál méně rozumím. Na minulé poradě jsem prý  místo: někteří soudruzi tvrdí …   říkal někteří soudruzi smrdí. To si mi dovoluje říci krajský tajemník. Co tomu říkáš?“

            „Asi jsi to opravdu říkal, já to také slyšela.“

            „Slyšela, neslyšela. Ostatní nic neříkali a nadšeně mi tleskali.“

            Aby netleskali, když se bojí o svá koryta. To se mu ani nikdo nedovolil říci, že také říkal v socialistické souloži máme velké rezervy, namísto v socialistické soutěži.  On to strýček podvědomě cítí, že na sex už nestačí. Ale na silácké řeči ho užije.

            „Je to pití na oslavu Dne úderníků dost kvalitní?“

            „To víš, že je. Jen se neboj. Sama jsem na to dohlédla.“

            „Teď už všechno nesnáším. Když není chlast kvalitní, tak mi je hned tak nějak šoufl.“

            Kdybys pořád nechlastal, tak ti nebude blbě, říkám si jen tak pro sebe. Kdybych mu to řekla nahlas, tak ho určitě klepne Pepka. Ono by se zas tak moc nestalo, ale on by se  generálním tajemníkem mohl stát  nějaký ještě větší vůl a možná by ani nebyl mým příbuzným. To sice sotva, ale kdo ví? Pro jistotu popřeji strýčkovi hodně zdraví.

            Rychle se musím podívat, co na té schůzi s krajskými tajemníky je vlastně na programu. Podívejme se, nejpřísnější stupeň utajení. Co to asi je?  Panebože, je to vůbec možné?  Jde o naši elitní jednotku. Nejchrabřejší z chrabrých vojáků naší lidové armády. Chlouba vědy Východní Soleje. Před časem naši genetičtí inženýři vypěstovali, či jak to nejlépe říci, asi deset tisíc chlapců s nadměrnou sekrecí testosteronu, mužského pohlavního hormonu.   Již v útlém dětství byli tito hoši odebráni rodičům a předány na výchovu do speciálního výchovného ústavu nebo spíš vojenských kasáren.  Od malinka prodělávali tvrdý vojenský výcvik a byla jim vštěpována láska k našemu Velkému vůdci, to jako k tlustému strýčkovi, a nenávist k našemu třídnímu nepříteli. Vyrostli z nich kluci jako buci. Všichni krásně urostlí, samý sval.  Velice odvážní a také hodně sexuálně výkonní. Sexuální apetit jim sice patřičně krotili jejich vnitřní mikroaplikátory, ale ne zas tak moc. To  vím moc dobře od své  kamarádky Jin, která s jedním z nich chodí. Byl přidělen do posádky v našem městě a  jmenuje se Vam Ho.  Testosteron působí,  nejen na mužské pohlavní funkce, ale podmiňuje i růst svalové hmoty, tělesnou sílu, odvahu a bojovnost. Právě pro tu nebojácnost a bojovnost tyto vojáky genetičtí inženýři vyšlechtili, přesněji řečeno, upravili jejich geny. Takové elitní jednotky měly tvořit tvrdé jádro naší neporazitelné lidové armády. Což o to, vojáci odvážní, silní a bojovní byli. Až moc. Jen slepá poslušnost a láska k mému strýčkovi jim nějak moc nešla.  Velitelé, ani roboti, si s nimi nevěděli rady. Na tajných poradách nejvyššího politbyra se dokonce několikrát mluvilo i o vzpourách. Několik jich i zastřelili. Muselo se to pečlivě tajit. Nepomohla ani chemická kastrace, to je zastavení produkce testosteronu. Ta odvaha se jim hluboce zaryla do mozků. Politbyro se rozhodlo. Je nutno se jich zbavit. Je nezbytně nutné to udělat v jednom okamžiku. Rázně. Všech najednou. Jinak si přijdou na pomoc.  Ne nějací roboti nebo lyričtí intelektuálové buržoazního původu, ale elitní jednotky naší neporazitelné armády jsou smrtelným nebezpečím naší Veliké strany, vůdkyně pokrokové dělnické třídy.

            Dosud se tento problém řešil jen na nejužším vedení politbyra. Krajští tajemníci o tom neměli ani tušení. Dnes jim to strýček oznámí. Je rozhodnuto. Je to vůbec možné?  Zlikvidují je jako nějaké laboratorní myši. Jednoduše je jejich vnitřní mikroaplikátory předávkují nějakým syntetickým opiátem. Je to látka podobná heroinu. Podávají se velmi nízké dávky při nasazení do bojových akcí. Člověk ztrácí pud sebezáchovy, necítí bolest, ani strach. To je pojistka, když už nestačí testosteron ani endorfiny. Je to běžná látka z arzenálu mikroaplikátorů bojových jednotek. Všichni tito hoši mají jednotný začátek kódu, takže není problém dát jejich mikroaplikátorům naráz povel. Pak se vydá zpráva, že všichni zahynuli hrdinou smrtí při zvláště náročném taktickém cvičení. Vůbec nepomůže, kdyby se někomu podařilo se nějakým způsobem cvičení vyhnout. Umře třeba v posteli své milované. Samozřejmě, že je mezi nimi Vam Ho. Pozítří má být veta po našich hrdinech. Do jednoho. To by Jin nepřežila. Musím Vam Ho zachránit. Jediná možnost je změnit přístupový kód mikroaplikátoru Van Ho. Nemohu riskovat změnu u všech. Na to by okamžitě přišli a byla by jen otázka několika hodin, než by našli náhradní řešení. Politbyro už o likvidaci neodvolatelně rozhodlo. V tom zmatku si  nikdo nevšimne, že chybí jeden mrtvý. Pak musí rychle Vam Ho i Jin zmiznout za hranice Východní Soleje. Dříve, než někdo vydá pokyn, aby jejich polohu zaměřil satelitní vyhledávač. Satelit může politbyru určit okamžitě polohu libovolného člověka na Zemi, který má čip registrovaný v databázi politbyra. Nakonec není tak těžké, aby vnitřní mikropočítač Vam Ho signalizoval pod původním kódem selhání všech  životních funkcí. Pak už mu určitě vystaví úmrtní list, aniž se budou hledat s nějakým tělem. Vše má přece proběhnout velice rychle a v naprostém utajení. Teď se musím rychle pustit do práce.

            Podařilo se. Za pět minut dvanáct. Vam Ho nezahynul. Teď ještě nahrát signál vyhasínajících životních funkcí jeho spolubojovníků a identifikovat ho původním kódem Vam Ho. Ano, počítač mu vystavil úmrtní list. Opatřila jsem pro Vam Ho a Jin identifikační kód našich špionů. Snad se jim podaří se dostat za hranice Východní Soleje. Super. Zaměřila jsem je ve Společenství demokratického lidstva.

            O půl roku později. Jak se říká, s jídlem roste chuť. Politbyro se rozhodlo, že podobným způsobem, jako elitní vojenskou jednotku, odstraní ze světa i lyrické básníky buržoazního původu a další ideové odpůrce. To jsou zrůdy! Je to vůbec možné? Samozřejmě, na seznamu je i můj nelepší kamarád Si Mil. Nebo mohu říkat kluk? To ještě ne, třebaže si to oba určitě moc přejeme. Ale ještě jsme si to nestačili říct. Je moc stydlivý. Ještě si ke mně nic nedovolil. U Vam Ho to bylo jednodušší,  přesně jsem věděla, kdy a jakým způsobem má být zlikvidován. Teď to musím teprve zjistit. Jsem z toho celá rozklepaná. Tehdy šlo o kluka mé kamarádky, teď však jde o mého kluka  Dokážu to? Proč ne, mám přece už zkušenosti se záchranou Vam Ho. Proč bych  nedokázala zachránit svého kluka?

            Do místnosti vstupuje strýček. Má takový divný výraz v očích. Říká, že mě dnes ošuká.

            „Ty, strýčku?“  říkám udiveně.

            Určitě dávno ví, že vím, že je impotentní. Vysvětluje mi, že dostal od lékaře preparát, který postaví každý penis. Je mu to vidět i přes kalhoty.

            Říkám:  „Tvrdý útok dělnické třídy na měkký penis se přeci jen podařil?“

            Křikne na mě, že jsem drzej fracek a abych se začala svlékat. Popadl mě a pokusil se mi roztrhnout blůzku. Je kvalitní, moc se mu to nepodařilo. Pak se mě snažil povalit na pohovku. Vysmekla jsem se. Sdělil mi, že ví, že Vam Ho není mrtev a kam zmizela má kamarádka Jin a kdo jim pomohl. Mám být prý povolnější a hodná holka nebo se mnou zatočí. Jestli pak také ví, že se chystám zachránit Si Mil? Je to dost pravděpodobné.

            Je mi děsně odporný. Co mám dělat? Běžné instrukce pro obranu před znásilněním mi teď zrovna moc nepomohou. Násilník je neomezený vládce země a veliký vůdce nejpokrokovější strany světa. Navíc můj strýc. Jenom klid. Nezmatkovat a uklidnit se.

            Ušklíbnu se a řeknu: „Strýčku, jen tvrdý penis k milování nestačí.“

            Na to se postaví jako exhibicionista, povolí si kalhoty a ukáže mi ho. Je opravdu tvrdý, až hnusně. Úplně do modra. To snad není možné?  Teď už začíná modrat i můj strýc. Asi se mu nahrnula všechna krev z hlavy do přirození. Strýček kolabuje. Začínám resuscitovat a přivolávám lékaře. S mým strýčkem je to horší, nedal si zabudovat mikroaplikátor ani mikropočítač pro kontrolu fyziologických funkcí. Inu, pochopil asi, při jeho inteligenci je to obrovský úspěch, čeho jsou tyto potvůrky schopné.  

            Lékařům se podařilo strýčka zachránit. Je to dobře nebo špatně? Na lyrické básníky teď asi nějak pozapomněl. Vydal nové nařízení. Správněji, bylo jednomyslně schváleno stranické usnesení. Zakazuje se všemu lidu provozování sexu jakýmkoli způsobem. A co víc, je přísně zakázáno jakékoli erotické chování. Pochopitelně, že nejen na veřejných místech, ale i v tom nejintimnějším soukromí. Ve Východní Soleji je odedávna zakázáno líbání na veřejnosti. Povoleny jsou jen vášnivé soudružské polibky typu Brežněv. Kdysi prý dávali klukům na vojně do čaje bromidy, aby potlačili jejich  libido. Teď tohle. To je tedy už silná káva. Jakmile mikropočítač zaznamená jen nepatrné sexuální vzrušení, okamžitě aplikují mikroaplikátory  tlumící látky. Teď už se  ve Východní Soleji žádnému chlapovi penis nepostaví a žádné ženě nezvlhne vagína. Akce zasáhla spolehlivě heterosexuály i homosexuály. Zkrátka, když nemůže milovat náš Veliký milovaný vůdce, tak ať se nemiluje nikdo z jeho poddaných. Nic nebylo platné ujišťování doktorů, že se tím preparátem jen předávkoval a že je naprosto bezpečný a další soulož se mu určitě podaří. Prý se tak rozčilil, že ho museli znovu křísit. Pak nechal všechny své osobní lékaře popravit. Prý se pokusili o atentát. Zkrátka celibát, jak má být. U lidu, který je řízen vnitřními mikropočítači a ovládán mikroaplikátory je to věc jednoduchá, chemie se nedá obelstít. Ale co vyvolení straničtí funkcionáři? Na ně se zákaz sexuálních a erotických hrátek vztahuje pochopitelně také. Ty má strýček nejvíce na očích. Jeho mužská a stranická ješitnost neunese, aby souložili a on ne. Zde zkrátka musí stačit ideové působení, strýčkův osobní příklad a přísná stranická kontrola. No, uvidíme. A že se lid nebude množit? To přece vůbec nevadí. Stejně máme obrovské problémy, jak všechny lidi uživit. Děti si přeci můžeme vyrobit zcela podle plánu a s ideově čistou genetickou výbavou. To není problém a dnes už to nevyjde ani dráže. Umělá placenta a bezporuchový inkubátor nejsou pro náš vyspělý socialistický průmysl žádným problémem.

            Plošné zavedení absolutního celibátu zaneprázdnilo strýčka jen na chvíli. Na lyrické básníky nezapomněl. Na pozítří je naplánována likvidace několika skupin našich ideových nepřátel. Nejen lyrických básníků. Naše tajná bezpečnost je pedant. Má přístupové kódy k vnitřním mikropočítačům velice přesně srovnané podle kádrových profilů. Není vůbec těžké zlikvidovat přesně vymezené cílové skupiny ideových odpůrců. Tentokrát Národní tisková kancelář vydá pro sdělovací prostředky zprávu, že obyvatelstvo zasáhl zvlášť nebezpečný virus ptačí chřipky. Nebudou použity opiáty, ale hypnotika. Ta jsou pracujícím aplikována tehdy, když už tak padají únavou z práce, že nedokáží ani usnout, aby  zregenerovali svoji pracovní sílu. Zaměním Si Mil jeho přístupový kód za přístupový kód pracovníka státní tajné bezpečnosti. Mám s tím už zkušenost. Nebude to pro mě problém.

            Zdálo se, že náš pracující lid absolutní zákaz milování vůbec nepostřehl. Asi jej láska k mému strýčkovi a naší komunistické straně zaneprázdnila natolik, že na nějakou soulož ani nepomyslel. Své vedoucí role v řízení biochemických procesů v tělech pracujících se nyní ujala naše revoluční komunistická strana. Ta nedovolí, aby její pokrokové plány zhatila nějaká reakce, ať už buržoazního nebo chemického původu. Pokrok zkrátka žádní reakcionáři nemohou zastavit. Tak přísahal můj strýc u soch Marxe a Lenina.

            Podařilo se deset hodin před tím, než  Národní tisková kancelář oznámila, že asi šedesát tisíc lidí zahynulo   na  chřipku, vyvolanou  novou, zvlášť nebezpečnou,  variantou viru ptačí chřipky. Naše hygienická služba má však situaci plně pod kontrolou.  Naše socialistická věda již vyvinula novou vakcínu. Ó, jak jsou soudruzi vědci rychlí. Vakcína se hned podává veškerému obyvatelstvu. Musím zjistit, co je to zas za podvod. Ano, jsou tam nové identifikační čipy a uklidňující látka, která má zabránit všeobecné panice. Proto má každý vakcínu na jméno. To přece nešlo připravit tak rychle? Že  to těm lidem nedojde? Ovládají jejich mozky stroje a chemie? Nebo naše velká strana? Nejspíš jenom strach. Strýček a jeho straničtí poskoci  mají lidi už za úplné pitomce. Možná, že strýček chce, aby lidem došlo, že to nebyla ptačí chřipka, která ty lidi zahubila? Určitě jim dojde, že to odnesli jen ti, co se znelíbili straně. Straně nebo strýčkovi? Zahynou ti, co si jen pomyslí, že komunismus je svinstvo. Takový trest boží. My, pravověrní ateisté, jsme sebrali lidem Boha a teď nám chybí boží trest. Nevadí. Nahradíme ho stranickým trestem. Pracujícímu lidu zkrátka chyběl boží hněv. Tak lid pozná strýčkův hněv. Marxismus-leninismus je nakonec náboženství, jako každé jiné. Jen my marxisté si myslíme, že ne. Takovou rafinovanou věc ovšem nemohl vymyslet můj strýček. To  musím vědět, je to přece můj strýček.  Za tím musí vězet někdo jiný. Daleko inteligentnější. Ale, kdo?  Právě je lidu očkována nová pečlivější diferenciace obyvatelstva, jak ji připravila státní bezpečnost.

            Samozřejmě, že Si Mil měl být zlikvidován hned první den. Mimo jeho identifikační skupiny i pětadvacet dalších skupin našich ideových nepřátel. Aby to nebylo tak nápadné, podlehlo ptačí chřipce další den asi deset tisíc a třetí den už jen 750 lidí. Pak naše dělnická třída a její neomylná komunistická strana velkolepě zvítězila nad zákeřnou chorobou, kterou k nám zavlékl lítý a zákeřný buržoazní nepřítel.

            To ovšem znamená, že musím pro Si Mil získat novou identifikaci podle nových kódů, aplikovaných s takzvanou vakcínou. Ještě jsem se nedostala k novým kódům pracovníků státní bezpečnosti. Zatím musí stačit kód nižších stranických aparátčíků. Ale stejně musím dostat Si Mil co nejrychleji za země. Strýček určitě něco tuší. Nebo dokonce ví? Nejprve se však se Si Mil ještě pomilujeme. Bude to poprvé a možná i naposledy. Chci to. No, jo? To nestačí. Si Mil teď přeci nemůže. Napřed musím zařídit, aby se zas mohl normálně milovat. 

            Zablokovala jsem u Si Mil aplikaci látky, která tlumí sexuální vzrušení. Jsme se Si Mil sami. Mazlíme se. Toužíme po sobě. Erekce se však u Si Mil nedostavuje. Je z toho evidentně nesvůj. Tlumící látka přeci již nemůže působit? O to jsem se přeci postarala. Že by se jednalo o psychogenní impotenci? To mohu těžko posoudit, když jsme spolu sami poprvé. Ptát se ho na to nemohu. To bych vše ještě zhoršila. Nebo tam pro jistotu udělali dvojnásobné tlumení sexuální vzrušivosti? Dost možná. Na to teď není čas. Je to úplně jedno. To přeci nevadí, když se máme rádi. Miluji Si Mil. On mě také. Jsem si tím jista. Uspokojíme se oba ústy. Co na tom, že se mu ještě nepostavil. Nějak to dopadne. Jemně Si Mil naznačím, jak se budeme milovat. Říká se tomu francouzské milování. Líže mi klitoris, stydké pysky a jeho jazýček proniká i na kraj vagíny. Je to nádherné. Dosahuji již druhého orgasmu. Moje pusinka působí jako vývěva, jako erekční vakuová pumpa. Vůbec mi nevadí, že jsem si do ní vložila úplně zvadlý penis. Podařilo se mi ho oživit a dokonce z něj vysát životodárné sperma. Je to nádhera. Nic krásnějšího jsem nikdy v životě nezažila. Důležitá je láska, ne tvrdý penis. Strýček se nemůže milovat s tvrdým a Si Mil může klidně i s měkkým. K lásce nutně nepotřebuji sex, ale k sexu lásku ano.

            Chtěla bych se s ním milovat pořád. Válet se v trávě. Vodit se s ním za ruce po lesních pěšinkách. Brouzdat se v potoce. Povídat si s ním večer u ohně. Třeba o blbostech. Jen tak. Hlavně však o lásce. Vím, že mě miluje. Já ho také a moc. Teď však už není čas.

            Teď  musím dostat Si Mil ze země. Tady pro něj není bezpečno. A co pro mě?  Je tady pro mě ještě bezpečno? Chrání mě to, že jsem strýčkova neteř? Samozřejmě, že se mě strýc nezbaví veřejně. Jsem blázen, když si myslím, že mě má rád. Nehne ani brvou a nechá mě zlikvidovat strojem nebo chemií. Ani nevím, čí mozek mu vlastně pomáhá. Strýček o kybernetice ani o farmakologii neví zhola nic. Nic mě tu nedrží. Utečeme se Si Mil společně. Bude to tak nejlepší.

Kontrol je teď všude více než obvykle. Jak se dostaneme přes hranice? Naše hranice se svobodným světem je moc dobře střežená. Zkusím využít své dívčí půvaby. Určitě ti vojáci  nepamatují, kdy měli naposledy nějakou ženskou. Rozepnu si blůzičku, aby bylo vidět na kopečky svůdných koziček. Jak to, že to na ně vůbec nepůsobí? Jsou strašně komisní. Jak by také ne. Jejich erotické choutky jsou hned v počátku tlumeny. Nebylo to nakonec s tím udušením sexuálního života trochu jinak?  Není to další obrana našeho hroutícího se prohnilého režimu? Strýčkova trapná příhoda byla zřejmě jen takový zastírací manévr. Třeba někdo chtěl, aby to dopadlo právě tak, jak to dopadlo. Jakou úlohu v tom mám sehrát já? Jsem to ale paranoidní. Mě se přece politika netýká. Jak to, že netýká? Jsem přece neteř svého strýčka, našeho Velkého vůdce. Navíc jeho sekretářka. Neteř a sekretářka, která o tom všem ví své. Jedna z mála ve Východní Soleji, která má privilegium si myslet své a je jí z toho všeho i ze sebe na zvracení. Vždyť jsem přece zachránila minimálně jednoho člověka před jistou smrtí a teď zachraňuji i Si Mil. Ale kolik desítek tisíc nevinných lidí zahynulo jen v posledních dnech a já tomu nezabránila.

            Si Mil se snažil kontaktovat několik svých známých z příhraniční oblasti. Nezbyl ani jediný. Všichni zemřeli na ptačí chřipku. Já moc dobře vím na co zemřeli a proč. U pásu je nahradili roboti. Najednou to šlo. Ta akce musela být naplánována daleko dříve. Jakou má vůbec člověk ve Východní Soleji cenu? Nejspíš žádnou.   Dá se vůbec někomu z živých ve Východní Soleji věřit? Pokud naše bezpečnost a strana pracovaly spolehlivě, tak ne. Zbyli tu jen pitomci, opravdu věřící v ideje naší strany a mého tlustého primitivního strýčka a zbabělci, kteří se bojí i cokoli si myslet. Pak snad ještě pár vyvolených, kteří se rozhodli ke kariéře ve Východní Soleji a neštítí se ničeho. Mého primitivního tlustého strýčka využívají jen jako zástěrku. Bude to oběť, kterou předhodí davu, až všechno jednou vezme čert. Klidně ho vydají rozvášněnému, po spravedlnosti toužícímu, pomstychtivému davu. Sami pak v tichosti zmizí do připravených, zlatem vykládaných, bezpečných pelíšků. Ale kdo jsou ti neznámí? Na nikoho se spolehnout nemůžeme, musíme si pomoci sami dva.

            Měli bychom se se Si Mil ještě pomilovat. Možná to bude naposledy. Nesmysl, na to teď není čas. Kdyby  jsme se teď zdržovali, pak by to mohlo být opravdu naposledy. Snad jen opravdu krátce. Ještě budeme mít spousty času se spolu milovat. Teď spěcháme.

            Podařilo se mi alespoň u nás dvou zabránit identifikaci ze satelitu. Musím se dostat k novým kódům totožnosti. Nižší aparátčíci přes hranice sami nemohou a já nejspíš už také ne. Určitě po mně strýček vyhlásil pátrání. Musím se napojit na intranet užšího stranického vedení. Žádný veřejný internet u nás neexistuje. U nás ne, ale v příhraniční oblasti ano. Přes něj se snadno dostanu k síti nejužšího stranického vedení a možná i k vedení státní bezpečnosti. Sláva, přístupové kódy nikdo nezměnil. Oba se vybavíme kódy rozvědky. Jen ta může bez předchozího avíza přes hranice.

            Všude je vylidněno. Jenom vojáci nás stále kontrolují. Za hranice se bez povolení nedostane ani myš.

            Je to skvělé. Pasová kontrola nás pouští přes hranice do svobodného světa. Teď ale přichází nějaký důstojník. Jdeme klidně. Není proč se otáčet. Bylo by to nápadné. Co to?

            „Si Mil! Miláčku!“

            Ten důstojník ho prachsprostě zastřelil zezadu. Zbabělec. Proč?

            „Tebe musím dostat živou!“ křičí na mě.

            Pohotově ho znehybním imobilizérem. Skláním se k Si Mil. Už mu asi není pomoci. To prase ho fakt zastřelilo.

            „Promiň, miláčku, že jsem tě nezachránila.“

            Přibíhají dva vojáci. Vpálí dávku ze samopalu zblízka do Si Mil. Teď už míří na mě. Oba do Si Mil vpálili celý zásobník. Blbci. Mám možnost je znehybnit imobilizérem. Podařilo se. Beru si oba samopaly. Rychle utíkám. Měla jsem jim ještě vpálit kulku. Imobilizér dlouho nepůsobí a k jejich vnitřním mikropočítačům  se teď nedostanu. Ne, že by mě to nenapadlo, ale nedokázala bych vystřelit na nehybného člověka, třebaže je lidmi mohu těžko nazývat. Teď vyběhlo asi deset vojáků. Střílí na mě ze samopalu. Jsem už však dost daleko. Kryji se a pohybuji přískoky. Občas na ně vpálím krátkou dávku. Asi jsem nikoho nezasáhla. Důležité je, že ani oni mě. Museli by za mnou běžet přes čáru. Na ní se zastavují. Nechtějí riskovat incident. Asi jim také nemá kdo zrovna velet. Samopalem by mě nepochybně zastřelili. Přestávají. Vzdali to. Hurá! Jasně jsem viděla, že jeden voják má i laserovou pušku. Tou by mě určitě zasáhl. Asi se báli zabít neteř Velkého milovaného vůdce. Kdo ví?

            Byla bych šťastná, že se mi to podařilo, kdybych nepřišla o Si Mil. Pro něj jsem to přeci dělala. Jak jen nenávidím strýčka a tu jeho hnusnou stranu! Ano jeho a všech těch hnusných vrahů! Ne moji. Už nikdy moji! Brečím jak malá holka. Je mi děsně. Se strojem jsem si poradila. Stroj není zákeřný. Člověk však ano. Co je to vůbec člověk? Já jsem přeci také člověk. Taková však nejsem. Určitě! Pevně tomu věřím. Žal a vztek zároveň. Vztek na všechno. Na všechny. Na sebe taky. Mohla jsem udělat víc? Asi ano. Hlavně dřív! Teď už to nespravím. Musím jít dál. Jsem přeci už ve svobodné zemi. Jak vůbec vypadá svobodná země? Budu zde vůbec umět žít?

            Najednou jsem si všimla, že mě sleduje nějaký mladík. Určitě jsem ho již někdy viděla. Ještě v Soleji, dříve než jsem se rozhodla utéci. Oslovil mě. Sdělil mi, že je pracovník zpravodajské služby Společenství. Tajná služba si mě prý už dávno vyhlédla a jen její zásluhou jsem se dostala za hranice.

            Po té, co jsem se otázala, proč také nezachránili Si Mil mi jen odpověděl: „Sorry, ohledně Si Mil jsme neměli žádné instrukce.“

            Je mi zase hrozně. Takto mě tedy přivítala svobodná země.