Příběh druhý

 

V potu tváře si užívati budeš

 

            Milencem opuštěná a matkou zavržená, ale na svobodu nadržená jsem se konečně ocitla v zemi zaslíbené, v zemi neomezených možností. Záhy jsem pochopila, že svoboda je nejkrásnější, když po ní toužíte. Když vám však najednou spadne do klína, máte co dělat, aby vás ta vysněná kráska nezadusila. Pardon, na holčičky tedy nejsem, ale přirovnávat svobodu ke chlapovi mi nějak nejde. To vážně ne. Právě jsem se jednoho chlapa zbavila a ten mi svobodné pocity fakt nepřipomínal. Možnosti jsem sice měla neomezené, ale o mých finančních zdrojích bych to určitě netvrdila. Již za mě nic neplatili kapitalističtí vyděrači a já si na své živobytí musela vydělávat jen svou prací. Mohla jsem se svobodně rozhodovat, co budu dělat a kde budu bydlet. Nikdo mi nic nezakazoval, ale ani nikdo nic nedaroval. Dýchalo se mi sice volně, ale přesto to šlo dost těžce. Tak hrozné to však zase nebylo, hlady jsem neumírala a ani pod mostem jsem spát nemusela. Sice mě nikdo neopečovával, ale ani nešpehoval a nenapomínal.

            Mary Ann se přihlásila do konkursu na vedoucí vědeckou pracovnici ve Výzkumném ústavu zdokonalování lidské psychiky.  Počítač zjistil její velké intelektuální schopnosti a značnou kreativitu i schopnost improvizace v neobvyklých situacích. To však u pohovoru nestačilo. Seděly tam většinou postarší vědecké pracovnice a pouze jeden muž.  Její půvaby byly asi posuzovány více jako nedostatek, než-li přednost. Oficiálně ji vytkli nedostatečnou publikační činnost a nulové zkušenosti s vědeckou prací. Doktorát z psychologie má prý zde téměř každý. Neuspěla. S vědeckou prací se musí rozloučit. Aspoň prozatím.   

            S převodem peněz z mého účtu v Kolesku jsem neměla problémy. Nikdy jsem se nepočítala mezi chudé, ale na druhé straně jsem si téměř nic nenaspořila. Musím si najít nějakou práci. Něco jsem dostala za módní přehlídku. Modelingem se však živit nehodlám. To ani náhodou. Pak jsem si řekla, nikdy neříkej nikdy a v duchu se opravila, že jen v nejhorším a určitě ne trvale. Mezi modelkami, a zejména mezi modelkami a jejich šéfy, většinou nejsou takové vztahy, jaké by mi vyhovovaly. Dokonce ani zde, třebaže tu nepanuje taková řevnivost a dravost jako v Kolesku. Sehnala jsem si práci v cestovní kanceláři. Vzala mě hned ta první, do které jsem vkročila. Tady asi zapůsobil jen můj vzhled, téměř na nic se mě neptali. Nemám zde sice takový plat, jaký jsem měla v Kolesku, ale za to mám více času na učení. Přihlásila jsem se totiž ke studiu na místní univerzitě v oboru aplikovaná biokybernetika. Také jsem napsala několik povídek, ale zatím mi je nikde nechtěli vydat. Byt mám sice skromnější a hůře zařízený než v Kolesku, ale nestěžuji si. Ve Společenství  je levněji  a zejména nás neustále nemasíruje vlezlá reklama. Dají se zde získat naprosto objektivní informace o každém výrobku, což je dobré.   Snad má životní úroveň moc neklesne, třebaže mi zaměstnavatel nic nepřispívá na péči o mé sexy-tělo a sexy-duši, jako jsem byla zvyklá v Kolesku. Třebaže nejsem zrovna moc úspěšná, cítím se zde daleko svobodněji.    

            Ještě, že mám svého Béďu. Tak říkám svému vnitřnímu mikropočítači na bázi nukleových kyselin. Je daleko dokonalejší, než tu má většina lidí. Především zde není obvyklé, aby se Béďové napojovaly na mikropočítače jiných lidí a šmírovali jejich fyziologické funkce a biochemické hodnoty. Vnitřní počítače lidé běžně využívají zejména k připojení na internet nebo k rozhovorům mezi sebou, ale většinou si sdělují jen myšlenky, jejichž verbalizaci sami aktivují. Řada lidí však k dorozumívání s jinými i ke spojení s internetem využívá jen klasické vnější mobily.

            Také jsem se ještě nesetkala s tím, že by někdo neznámého člověka identifikoval podle jeho platební karty, jako to bylo běžné v Kolesku. Mnozí používají  zesilovače svých klasických smyslů, zejména zraku a sluchu. Sama mám ještě z Koleska nejen zesilovače čidel zraku a sluchu v běžném rozsahu, ale mohu si aktivovat i vnímání ultrazvuku, infračerveného záření i jiných elektromagnetických polí  a dokonce i zesilovač čichových vjemů. Využívám je však málo kdy.  Béďa však tyto podněty sleduje a upozorní mě, kdyby se dělo něco podezřelého.  Připadám si jak ten Jiřík z pohádky, který ochutnal kouzelného hada a porozuměl pak řeči zvířat. Za to ho chtěl král připravit o hlavu. Byla to asi nebezpečná schopnost. Řeči zvířat zatím nerozumím, ale většinou poznám, přesněji můj Béďa, co si lidé, kteří mě zajímají, asi myslí.  Navazování kontaktu mezi vnitřními mikropočítači lidí bylo sice i v Kolesku zakázáno, ale tento zákaz nebral nikdo moc vážně. Přesněji řečeno ho nedodržovali ti, co na to měli. Myslím tím jak finančně, tak intelektuálně.

            Jak je možné, že zde tento zákaz  snad každý dodržuje, třebaže mu vlastně nic nehrozí? Ve Společenství totiž už dávno zrušili policii, soudy a vězení. Lidé se zde řídí jakousi vnitřní, geneticky podmíněnou morálkou. Tady by se můj bývalý zaměstnavatel, detektivní agentura, asi neuživil. Nejsem  nakonec pro Společenství nebezpečný člověk? Má genetická výbava měla jen zajistit, abych byla krásná a inteligentní. Na nějakou morálku moji rodiče žádné požadavky neměli. Pokud vím, ani nikdo jiný v Kolesku. Pořídit si morálku? Na co? Sám se morálkou skutečně řídit a nejen o ní žvanit? Pomůže  snad v kariéře? Nebo mi vydělá více peněz?

            Zakládala jsem si na tom, že jsem vlastně amorální.  Respektovala jsem pouze přírodu. Vždycky mi moc vadilo, jak se všichni v Kolesku chovají nešetrně k přírodě. Už proto jsem dávala většinu ušetřených peněz nadaci pro návrat lvů do africké přírody.  V Kolesku pravá příroda vůbec neexistovala. Mohli jsme chodit pouze do placených, pečlivě udržovaných parků. Zde mohu zcela zdarma do takřka nedotčené přírody. Každý se v přírodě chová jak v chrámu Páně a spíš by odpadky pohodil doma na koberec než v přírodě. Tak už dost o morálce, nevím, co mě to napadlo s ní teď prudit. Asi proto, že nikdo neprudí mě.

            Se školou nemám problém. Zúročuji zde své praktické zkušenosti s programováním Bédi. Studuji zejména biochemii, neurofyziologii, matematiku a informatiku i další teoretické discipliny. Což znamená, že se učím zacházet s těmito teoretickými databázemi. Všechny si mohu stahovat zdarma a legálně. Béďa s nimi už velice obstojně pracuje. Mé seminární práce jsou velice dobře hodnoceny a po malých úpravách jsem je všechny publikovala v odborném tisku. Přesněji řečeno, byly uveřejněny na prestižních webových stránkách Akademie věd. Nakonec ze mě vědecká pracovnice přece jen bude.

            Asi jsem zakřikla, že mě tady nikdo neprudí. Přijela mě navštívit maminka. Tu já moc nemusím.

            Máti hned začala lamentovat: „To jsem si nikdy nemyslela, že takto skončíš. Taková chytrá holka. Všichni říkali, jak jsi nadaná. Tohle může dělat každá holka, která má trochu prsa.“

            „Mami, kdybych chtěla ukazovat prsa, tak se svíjím u tyče nebo předvádím spodní prádlo,“ přičemž jsem náležitě vypnula svá ňadra, jako by se snad mé bujné poprsí dalo přehlédnout.

            „To bys měla alespoň peníze. Co máš takhle?“

            „Mně tady nic neschází. Cítím se svobodně a i práce mě baví.“

            „Všichni říkali, že z tebe bude vědkyně,“ obrátila jsem sice oči v sloup, předstírala jsem, že před vědeckou prací dám raději přednost mytí WC, kdyby o tuto práci uklízečky blahé paměti nepřipravili roboti. V duchu jsem si ale přála, aby tito proroci, se kterými se zná jenom má matinka a nikdo jiný s nimi nikdy nemluvil, měli pravdu.

            „O to jsem se snažila a jak víš, tak mě nevzali.“

            „Protože si na tebe zasedli. Máš takovou smůlu, holčičko.“

            „Nezasedli. Jen se musím ještě učit.“

            „Pořád učit. Sama bys mohla jít alespoň učit na nějakou školu.“

            „Vždyť víš, že sama zase chodím do školy.“

            „Pořád do školy. K čemu ti to bude? Vždyť přeci máš doktorát a vždy jsi studovala s vyznamenáním.“

            „Asi proto, že toho zas ještě tolik neznám.“

            „Pořád se podceňuješ. To jsi celá ty. Taková jsi byla vždycky,“ vyčítavě a láskyplně na mě hleděla, ale mě její mateřská starostlivost zrovna nebrala, natož, aby mě dojala, jak očekávala matinka.

            „Nepodceňuji se, jen se snažím dívat se na sebe realisticky.“

            „Měla jsi jít dělat na nějaký úřad. Už jsi mohla mít alespoň nějaké postavení.“

„Jednak o to dělat na úřadě, že dělám, nestojím, a především tady ani žádní úředníci nejsou,“ nevím, že má matka nedokáže vycítit, jak mi ty její nápady a výčitky mocně prudí.

            „Jak to, že tu nejsou? Bez úředníků by přeci nemohl stát existovat.“

            „Tak je jich tu alespoň strašně málo. Osobně jsem ještě ani jednoho nepotkala.“

            „Proboha. Snad tu nejsi načerno?“

            „To nejsem. Ale všechny úřední formality za mě vyřídil Béďa přes internet. Nikdy jsem na žádném úřadě nebyla,“ odsekla jsem, třebaže moc dobře vím, že je to krajně neslušné a ke své matce zvlášť. Nereagovala jsem, ani když mě Béďa na mé nevhodné chování ke své milované matince upozorňoval. Béďa přitvrdil, já se po aplikaci nějakého uklidňujícího preparátu zklidnila a alespoň můj hlas byl mnohem příjemnější a na svou drahou matinku jsem se zase mile usmívala. Jen jsem si pomyslela, že by matčin Béďa potřeboval také nějakou inovaci, která bude své paničce bránit ve vlezlé péči o mě. Na to jsem ale rychle zapomněla, protože dobře vím, že moje drahá matinka by si ode mne nenechala na svého Béďu sáhnout. Chápe ho jen jako svého strážného anděla, který ji ochraňuje před infarktem myokardu.   

            „Tak vidíš, že jsou tu úřady. A kde jsou úřady, musí být i plno úředníků.“

            „Mami, skutečně je tu úřadů strašně málo. Když už nějaký úřad existuje, tak je tam jen jeden vedoucí a všechnu práci obstarají počítače. Jen na největších úřadech má šéf ještě živou sekretářku. Maximálně je tam ještě nějaký programátor a správce sítě. To však už nejsou úředníci.“

            „Tak já jsem stará a pitomá. Kdo to jak živ slyšel, aby na úřadě nebyli úředníci? Dělat si ze starý mámy srandu, to jsem se dočkala.“

            „Ale mami, já si z tebe legraci nedělám. Docela to zde dobře funguje. Počítače vše vyřídí daleko lépe a hlavně rychleji a levněji než úředníci. Také se nedají podplatit, jako úředníci u nás v Kolesku. Už vůbec se mi nelíbí, když říkáš, že jsi stará a přitom ti je jenom šedesát a do důchodu ti chybí alespoň  třicet let.“

            „Důchodu se já stejně nedožiji, ale to mně vůbec nevadí. Co finanční úřad? Berní úředníci přeci musí kontrolovat podnikatele, zda řádně platí daně.“

         „Ale kdepak. Od nejmenšího živnostníka po největší podnik vedou veškeré účetnictví počítače. Ty také obstarávají veškerý styk s úřady. Přesněji řečeno s počítači na těch úřadech. Žádný podnikatel vlastně ani neví, že nějaké daně platí, natož kolik a už vůbec to nedokáže ovlivnit. Počítače si vše, včetně převodu peněz, vyřídí mezi sebou. Nehádají se, ani se nepodvádějí. Spíše se to dá nazvat výměnou informací než kontrolou.“

            „Co zdravotní pojišťovny? Ty také nikoho nekontrolují? Ani lékaře?“

            „To je obdobné jako na finančním úřadě. Počítače zdravotních pojišťoven spolupracují s vnitřními počítači každého člověka. Zde se nikomu nestane, že by jeho Béďa nedokázal sehnat ten nejvhodnější lék nebo nezajistil optimální péči či zdravotní pojišťovna odmítla nějakou nákladnou léčbu uhradit. Já  s úhradou zdravotní péče z pojištění sice neměla problém ani v Kolesku, ale vím, že řada lidí ano. Kdo neměl dost peněz, nemohl si nákladnější léčbu dovolit. Navíc byl systém zdravotní péče v Kolesku značně komplikován různými přímými platbami lékařům a spoluúčastí pacientů. Přiživovalo se na tom moc lékařů i úředníků.  Já osobně, ani většina mých známých, u lékaře nikdy nebyla. Všechno za mě vyřeší můj Béďa. Neví-li si rady, jaké léky mi aplikovat, vyžádá si konzultaci lékaře či lékařského konsilia nebo zařídí speciální vyšetření či provedení složitějšího zásahu. Zatím to však nikdy nebylo potřeba. Vše jsme s Béďou zvládli. Já si přeji být o všech lékařských zákrocích informována a mít možnost se sama rozhodnout. Někteří lidé, kteří se bojí o své zdraví a necítí se fundováni lékařům do jejich práce mluvit, povolují svému Béďovi, aby v případě potřeby zajistil jejich převoz do nemocnice.  Přestože je tu mnohem méně lékařů než v Kolesku, funguje tu zdravotnictví naprosto dokonale.“

            „Já si zase nedovedu představit, že bych nešla k doktorovi, když mi něco je. Jak to může takový počítač vědět? To je chytřejší než doktor?“

„Chytřejší asi opravdu je. Alespoň má mnohem více informací než člověk a dokáže je daleko rychleji vyhodnotit. Sestavuje si matematické modely situací, které může léčba nebo naopak její vynechání  vyvolat a na základě své predikce tvého zdravotního stavu i tvých budoucích pocitů a výkonnosti, zvolí optimální terapii.  Také ví o tvých životních funkcích daleko více, když je v tobě a může si vše potřebné změřit, než doktor, který se na tebe jen koukne v ordinaci.“

            „Na co by pak asi byli  doktoři?“

            „Třeba na to, aby jim lidi jako ty věřili. Přece stále platí: věř a víra tvá tě uzdraví. Všechny fyziologické a biochemické pochody jsou řízeny hormonálním systémem, který má zase úzkou vazbu na nervový systém. Proto není divu, že tě uzdraví to, o čem jsi přesvědčena, že ti pomůže. Nezáleží přitom moc na tom, zda je to dobré slovo, lék, šaman, léčitel, lékař nebo robot. Tělo má především úžasnou schopnost autoregulace a vnější podnět mu ji jen pomáhá využít.“

            „Já si ale nemohu pomoci. Stále se těch robotů bojím, třebaže vím, že je mám v sobě a že mi pomáhají. Jsou to přeci jenom stroje.“

            To já zas nenechám na svého Béďu dopustit. Ještě nikdy mě nezklamal ani nezradil. Je mi mnohem bližší než kterýkoli člověk,“ chtěla jsem ještě dodat, že kdyby mi Béďa dokázal dovézt k orgasmu, tak se za něj okamžitě provdám, nechtěla jsem ji však ještě více prudit a tak jsem si svou bláznivou úvahu raději nechala pro sebe.

            „Já vím, víc než vlastní matka.“

            „Mami, nesmíš to brát osobně. Tak  jsem to nemyslela,“ musela jsem ji uklidňovat, aby se mě nepokoušela dojmout svým srdceryvným pláčem.

            „V Kolesku jsi měla alespoň dobře placenou práci. Vážili si tě. Ani nevíš, jak mi je líto, že tady jen sedíš za přepážkou a prodáváš zájezdy. Na to jsi nemusela studovat.“

            „Ale mami, nesedím jen za přepážkou.“

            „Ani nevíš, co jsem se naplakala, když jsi utekla za hranice.“

            „Vždyť víš, že jsem musela.“

            „Já vím, že jsi měla nějaké problémy. Nevyzvídala jsem na tobě. Ale moc mě bolí, že jsi se nedokázala svěřit své matce,“ nasadila přitom svůj obvyklý výraz světice upalované na hranici.

            „Proč bych ti měla přidělávat starosti?“

            „Ty myslíš, že takto o tebe nemám pořád starost? To všechno ten tvůj Jirka. Ten ti měl především pomoci. O toho jsi se měla opřít, když jsi potřebovala,“ snaží se mi opět vmanipulovat do role opečovávané křehké květinky, třebaže ví, že to nesnáším.

            „Co naděláš? To už je dávno za mnou.“

            „Měl si tě vzít. Holomek jeden.“

            „Vždyť sama dobře víš, že jste se s tátou vzali a pak nás opustil.“

            „To mi chceš vyčítat?“

            „Nechci. Takový už je život. Já už s tím žádný problém nemám a s Jiřím teprve ne.“

            „Stejně tě neměl opustit, grázl.“

            „Co když jsem opustila já jeho?“

            „To jsi celá ty. Ještě se zastáváš někoho, kdo ti tolik ublížil.“

„Mami, proč za každou cenu chceš vždycky najít nějakého viníka, na kterého bys vše mohla svést?“

            „Protože je to pravda. Vždycky nějaký viník existuje a měl by být po právu potrestán.“

            „V tom se mami právě hluboce mýlíš. Ne vždy musí nějaký viník existovat. Naopak je velice málo situací, kdy opravdu existuje jeden viník. Daleko častěji dokonce na vině není nikdo.“

            „Jak to myslíš?“

            „Na každé události se přímo i nepřímo podílí  více lidí a ještě více nekontrolovatelných náhod. Pokud chceš Jiřího prohlásit za viníka, musíš jedním dechem říci, že má přímo nadpřirozenou moc  zcela ovládat nejen sebe, ale i celý svět. Takové božské vlastnosti mu snad nepřisuzuješ? “

            Vzpomínám na školu. Už tehdy se mi líbili kluci. Strkají se. Blbnou. Nevšímáme si jich. Proč si jich nevšímáme, když se nám líbí? Jaká jsou ta holčičí tajemství? Děsně tajná. Tak tajná, že se neudržíme a musíme je vyžvanit. Nemám komu je vyžvanit. Kamarádka mě zradila. Koho jsem zradila já? Mamka mi nerozumí. Rozumím já mamce?  Nikdy jsem nebyla zvědavá na její žabomyší války. Jsem asi nezdárná dcera. Dcera, co si vždy prosadí svou. Prý jsem paličatá. Paličatá jako česnek. Uměla bych ještě udělat česnekovou polévku? Tak normálně. Normálně jako ji dělaly ženy před dvěma sty lety? Nejen sdělit své přání ledničce. Tehdy lidé vymysleli pohádku „Ubrousku, prostři se.“ Vyprávěli ji svým dětem. Co já budu vyprávět dětem? „Ledničko, prosím Tě, prostři mi.“ Ani už nemusíme nic říkat. Stačí ji naprogramovat. Ani nemusíme ledničku prosit. Koho musíme prosit? Bylo to krásné, když děti musely prosit. Nejen děti, ale i dospělí. A také děkovat. Děkovat za kousek suchého chleba. Děkovat po každém jídle pánu bohu. Někam se nám vytratila pokora. Nechybí nám? Tak raději poučuji svoji matku. Teprve teď mi to dochází. Nechala jsem se strhnout učitelskou mánií. A to nejsem učitelka. Ještě to tak.  Fakt jsem děsná. Takto se vytahovat na mámu! A Béďovi je to úplně volný. To nevidí, jak jsem trapná? Je to fakt blbý stroj. Já ale ještě hloupější. Musím ho naučit, aby poznal, kdy jsem trapná a ucpal mi hubu. Fakt se stydím, takto si vytahovat kšandy na mámu. Myslím si, že jsem chytřejší? Ne, to si nemyslím.  Chtěla bych se mamince omluvit, ale nějak mi chybí slova. Tak ji jen vezmu za ruku a hezky se na ni podívám. Vidím, že mi můj úsměv opětuje a vůbec již nevidím v jejích očích ani náznak výčitky.

            „Tak ty věříš na osud? “

            Jak ráda bych věřila na osud. Taky na sudičky. A také na lásku. Hlavně na lásku. Na tu opravdovou, co hory přenáší a kletby přemáhá. Co je mé prokletí? Úspěch? To jen na oko dělám, že mi na něm nezáleží. Přesto mě pronásleduje a chytá do svých sítí lichotivých.  A já se nechám chytit jako nějaká ryba. Jako ryba, co třetí den smrdí. Smrdí jako host. Jako moje mami. Co si to myslím o své matce? Proč mi smrdí moje vlastní matka? To mi páchnou její zklamané naděje, které do mě vkládala. Proč se mi nezeptala, co chci v životě dokázat? Vím já, co chci v životě dokázat? Nevím. Tak jak se mě na to mohla zeptat? Matka tu sedí rozvalená na pohovce, jak staletá lípa na návsi, která něco šveholí a já nerozumím co.  Na návsi, na které jsem už léta nebyla. Chtěla bych být včelkou a sbírat med na květech té košaté lípy. Na to jsem však málo pracovitá. Proto nebudu nikdy pilnou a pracovitou včelkou. Ani vzornou a vděčnou dcerou. Dlouho mi v srdci nevydržel matčin vděčný pohled  za jediný můj laskavý pohled. Musím se nad sebou zamyslet. 

            „Ne. Fatalista opravdu nejsem.  Jen si o sobě, ani o žádném člověku nemyslím, že má vše ve své moci. Kdo nemá vše ve své moci, nemůže svou vůlí vše ovlivnit a tedy nemůže být ani viníkem. To mi však nebrání v tom, abych se stále nepokoušela brát svůj osud do svých rukou. Jen nejsem zklamána, když se mi to nepodaří.“

            „To tě vůbec nikdy nenapadlo pátrat, kdo za něco špatného může?“

            „Pokud už mě takové nutkání přepadne, tak pátrám jen po své vlastní vině.“

            „To jsi zase celá ty. Za všechno si můžeš sama a všechny ostatní jenom omlouváš. Byla jsi vždycky dobračka.“

         „Houby dobračka. Jenom si nedělám iluze, že mohu někoho změnit. Tak proč hledat viníky, když je nezměníme?“

            „A sebe změníš?“

            „Jen občas a také dost těžko. Alespoň se však o to pokouším.“

            „Pak máš výčitky, když se ti to nepodaří.“

            „Nemám výčitky. Ani se neobviňuji. Prostě to zkusím jinak.“

            „To jsi celá ty. Každému věříš.“

            „Nevěřím. Jen si nedělám o lidech iluze.“

            Proč se bojím iluzí? Je přece krásné mít iluze. Snít. Snít o lásce. Nebaví mě snít. Mám vždy takové nutkání své sny uskutečnit. Můj Béďa mi v tom pomáhá. Jsme šílená dvojka. Je nebezpečné přeměnit sny v realitu. Realita je obyčejná, miluje klid a rozvážnost. Ctí zákony a starší. Má smysl pro zodpovědnost a pořádek. Sny jsou nespoutané a divoké. Plné vášně a vrtochů. Jsou dovádivé a nespolehlivé. Rozmařilé a neposlušné. Prostě krásné. Nehodí se do zodpovědného světa dospělých.

            „Lidi jsou čím dál horší. Kam ten svět spěje? Mě už moc lidí zklamalo. Nevím, komu mám věřit.“

            „Jen sobě. Komu jinému?“

            „Já už ani sobě nevěřím. Asi stárnu.“

            „Ale mami, dívej se na svět optimisticky. Copak jsi stará? Je ti teprve šedesát.“

            „Tobě se to řekne. Sama uvidíš až budeš stará a dočkáš se na svých dětech zklamání.“

            „Vždyť ještě žádné děti nemám?“

            „No právě. Už jsi se měla dávno vdát a mít děti. Já tě měla také moc pozdě. Žena by měla mít děti ještě před třicítkou.“

            „Vždyť mně ještě třicet nebylo.“

          Spíš se bojím svého stáří. Proto se občas chovám jako pubertální holka. Nepřipouštím si, že už jsem vlastně zralá žena. Kdo uzraje, začne i stárnout. Chci ještě dlouho vyzrávat. Vychutnávat si ten čas nezralých jahod, co mají vše sladké ještě před sebou. Uzrát znamená přivést na svět potomstvo. Proč ještě nechci mít dítě? Děti jsou přece smysl života. Asi jsem ještě nepotkala toho pravého. Toho pravého otce, pro naše krásné děti. Asi mám vysoké nároky. Proč bych vlastně neměla mít ty nejvyšší nároky na otce našich dětí? Nenechám se přeci jen tak oplodnit pouze kvůli tomu, že už mám na to věk.

            „Máš  nějakou vážnou známost?“

            „Nemám vážnou známost.“

            „Tak vidíš, pak nemám mít o tebe starost.“

            „Pomůže to tobě nebo mně, když budeš mít o mě starost?“

            „Zase jsem ti jenom pro legraci. To poznáš, až budeš stará, co to je mít starost o děti.“

            „Já si s tebe legraci nedělám, jenom nechci, aby ses o mě bála, nejsem už malé holka.“

            Uvědomuji si, jak mami moc potřebuje viníka. Jednou je to její nevyvedená dcera. Pak dceřin přítel. Potom přítel, kterého dcera momentálně nemá. Všechno lepší, než si přiznat, že příčinou mého mindráku jsem já sama. Což se teprve snažit změnit? To dá přece práci. A také to bolí. To budeme raději hledat viníky našeho trápení. Budeme na ně nadávat, spílat jim, stěžovat si, nepomůžeme si sice, ale uleví se nám. To ovšem mami říci nemohu. Nepochopila by mě. Stejně myslím, že moc nepochopila, co jsem ji chtěla říci. Možná jsem si jen chtěla připadat chytrá a vzdělaná, když mne peskovala za to, že nemám práci odpovídající mému vzdělání. Teď se stydím, že jsem se na mami vytahovala. Nechtěla jsem se vytahovat, jen jsem jí chtěla vysvětlit, že hledání viníků je pošetilé a navíc jen ztráta energie. Zapomněla jsem na to, že viníky většina lidí potřebuje, aby našla vnitřní rovnováhu. Bez vnitřní rovnováhy pak těžko mohou hledat chyby v sobě a už vůbec se nedokáží změnit.

            Nikdy jsem nechápala holky, co mají mindráky z toho, že se jim nedaří udělat kariéru, jakou si vysnili nebo získat partnera svých snů. Teď už je začínám chápat.  Nasadila mi máti brouka do hlavy? Kdepak. Na kariéře se pracuje a ten pravý také jednou přijde. Přeci nebudu smutnit? To opravdu ne. Za to kariéra ani chlapi nestojí.

            Jak krásné je dělat bláznivé věci. Dupnout do kaluže. Jen ať jsem špinavá. Proč ustrašení lidé chtějí vypadat vážně? Proč se jim to daří? Vždyť jsou stejně k smíchu. Začneš se jim podobat, až už ti k smíchu nebudou. Bude ti jich jenom líto. Proč líto? Protože se v nich poznáš. Jako bys hleděla na svůj obraz v zrcadle. Proto musíš dělat pošetilé věci. Jen pošetilé kousky ti dovolí, aby ses na ty ubohé lidičky podívala zrakem sokolím. Zrakem odvážného sokola, co musí vzlétnout do oblak, aby viděl, jak se tu ustrašení lidé plazí a krčí jako ustrašené myši. Pak ty myši uloví. Uloví je, protože se na svět dokáže podívat s nadhledem.  Proč je v blízkosti lidí tak málo odvážných sokolů a tolik ustrašených myší? Asi proto, že my lidé raději zalezeme někam do díry, než abychom vzlétli do oblak a podívali se na sebe, jak jsme vlastně malicherní. Baví nás si dělat starosti s malichernostmi. Baví nás vydávat malichernosti za  zásadní principy. Za věci naší cti. Naší cti, která je tak malá a temná jako ta myší díra.

            Když mami odjela, tak jsem si napřed pořádně oddychla. Natáhla jsem se na postel a začala relaxovat. Jakmile napětí pominulo, začala jsem si o vině povídat s Béďou. Uzemnil mě, když podotkl, že téma viny je projevem mého stárnutí. Pocit viny souvisí s činností předního mozku a se schopností vcítění a u lidí se začíná výrazněji rozvíjet až po dvacátém roce. Definoval viníka jako tvora, který je, s určitou pravděpodobností,  příčinou jistého jevu, který nastal. Pro Béďu bylo zcela přirozené, že užil slova tvor a ne člověk. Také se vyhnul pojmu zavinil a použil, podle mě daleko výstižnější definici: „je s určitou pravděpodobností příčinou jistého jevu“.

            Na otázku, jak velká je  ta pravděpodobnost, že viník je příčinou jistého jevu, odpověděl, že nemá dostatek dat k lepšímu posouzení, ale podle jeho přibližných výpočtů je ve většině případů menší než 50%.  Viníků lze podle něj zpravidla najít několik, ale součet pravděpodobností, že jsou tito viníci příčinou jistého jevu, je téměř vždy o dost menší než 100%. Nezanedbatelný je vždy efekt vzájemné interakce viníků. Líbí se mi, že se vyhýbá pojmu spoluvina. Chtěla jsem na něm, aby definoval, co je to tvor: „Tvor je každý subjekt, který je nadán inteligencí, rozhodovacími a výkonnými možnostmi, tedy nejen lidé a zvířata, ale například i počítače a roboti.“

            Teď mi tak napadá, zda se u Bédi nezačala projevovat typická lidská vlastnost, touha po jedinečnosti? Nebo sama pokládám Béďu za člověka a on je v tom zcela nevinně? Je to snad proto, že v současné době nemám přítele a Béďa mi ho má nahradit? Nesmysl, Béďu jsem pokládala za svého přítele daleko dřív. Spíš to bude tím, že se Béďa dokáže na svět, a zejména na nás lidi, dívat daleko objektivněji než my sami.

            Když jsem se ho zeptala, zda to, že nelze jistý jev vysvětlit jen jako součet příčin, vyvolaných jednáním určitých tvorů, není popřením kauzality, to znamená, že každému jevu předchází jeho příčina, odpověděl: „To určitě ne. Nezapomeň, že mezi nezanedbatelné jevy, které ovlivňují lidské konání, patří i počasí a další fyzikálně-chemické procesy, které nemůžeme přičítat  nějakým tvorům. Neznamená to, že by každý jev neměl příčinu, která ho předchází, jen pouze to, že zcela určitý jev se realizuje pouze s určitou pravděpodobností a nikdy ne s jistotou. Na tom není nic nadpřirozeného.“

            Béďa mi vlastně udělal přesně stejnou přednášku jako já mami. Často se mi zdá, že vůbec nerozlišuji, kdy vlastně myslím já a kdy Béďa. Připadá mi, že srůstáme v jednoho tvora. Někoho tato představa asi děsí. Mně se to však líbí a zdá se mi to přirozené. Není to nic, co by mě ohrožovalo. Naopak, stále více si uvědomuji, jak moc mi Béďa pomáhá. Všestranně. Přesto znám řadu lidí, kteří odmítají se svým vnitřním mikropočítačem komunikovat. Nechtějí, aby rozhodoval za ně. Je to strach? Nebo na to  jen nemají? Spíš nemají ani snahu se to naučit.  Bojí se, že člověk už nebude tím jediným privilegovaným tvorem, nadaným rozumem a citem. Je to vůbec pravda? Spíš ne.

            Co je vlastně živé? Živý je les. Jak krásně se v něm dýchá. Je plný ptáků. Také bych potřebovala ptáka. Alespoň občas. Stačil by mi jen jeden. Je nádherné  naslouchat ptákům, kteří se vábí k milostným hrám. Proč už mě nikdo nevábí k milostným hrám? Copak už nejsem živá? Prý jsem moc pěkná a sexy. Alespoň se to o mně říká. Byla jsem genetickými inženýry zkonstruována jako kráska. Nebo mají chlapi raději ošklivky? Předpokládají, že jim budou věrné. To se říká, kdoví jestli. O kráskách je lepší jen snít. Copak já jsem sen? 

           

            Už je to téměř dva roky, co jsem utekla z Koleska. Teprve dva měsíce však bydlím s přítelem, třebaže se známe asi rok. Nějak mi na to ani nezbyl čas,  někoho si hledat. Jak nám to spolu klape? Ani špatně, ani dobře. Takový normální vztah. Už jsem asi moc potřebovala normálního chlapa. Každý den se pomilovat. O někoho se starat. S někým živým si popovídat. Nejen s Béďou. Nemá sice ani zdaleka Béďovu inteligenci, ale je to normální chlap z masa a kostí. Na intelektuální řeči mám Béďu. Béďa se také věčně neshání po čistých slipech a nevyžaduje teplou večeři. Proč vůbec dělat teplé večeře? Stejně je nedělám já, ale lednička. On se nedokáže ani s tou ledničkou domluvit. Prý mu připadá jako studený psí čumák. Inu lednička. Ta přeci nemůže mít teplý čumák. Co má vůbec proti psům? Já mám psy ráda. Vůbec všechna zvířata.

            Abdul, to je ten můj přítel, má krásná pevná stehna. Na ta mě utáhl. Jako nějakou nudli. Asi jsem se chtěla nechat utáhnout. Lapit do sítě. Jako nějaká ryba. Chytit se do podběráku  lásky.    správně vyřezanou sportovní postavu. Nebo spíš vydřenou v posilovně? Nebo jen vykynutou hormony? Proč na ty svalouše vlastně holky letí? Proč i já? Mám to zapotřebí? Zapotřebí mám lásku. Nebo spíš jen milování? Nebo je to totéž? Není to totéž. Jenomže milování s Béďou mi jaksi nejde. Ne, že by to nešlo zařídit technicky, ale milování se strojem není můj šálek kávy. S Béďou si však nejlépe popovídám. Ale nazývat to láskou? To ne. Přeci nejsem úchyl? Ne, to tedy nejsem. Snad jen přátelství. Ano, to ještě přiznám. Ale nic víc. Jsem přeci normální ženská. Sice trochu ujetá. Trochu dost ujetá, ale jinak celkem normální. Proč vlastně potřebuji být normální? Vlastně nepotřebuji. To jen moje matinka potřebuje.  Mně je to vlastně fuk.

            „Pojď už ke mně, miláčku,“ volá na mně Abdul.

            „Proč bych měla?“

            „Protože po tobě toužím.“

            „Moc?“

            „Vždyť víš, že moc.“

            „Tak si pro mě pojď, když tak moc.“

            „Už jdu,“ odnesl mě přes celý byt  až do postele. Samozřejmě, kam jinam.

            Když jsme se  milovali, nedosáhla jsem orgasmu. Nestávalo se mi to s Abdulem sice často, ale stalo se, sama nevím proč. Tak jsem Abdulovi  řekla, zda by mě ještě trochu nedodělal prstem nebo ještě lépe jazykem. Strašně se rozčílil, vůbec nechápu proč. Nemyslela jsem tím nic špatného a vůbec si nestěžuji, že by mě Abdul sexuálně neuspokojoval. Právě naopak. Když se však mají dva rádi, tak si snad mohou vše říci? Lásce i sexuálnímu souladu jedině prospěje, když si sdělí i ta nejintimnější přání. Alespoň já to tak cítím. Abdul však asi ne. Urazila jsem jeho mužskou ješitnost.

            Křičel na mě: „Jsi sprostá nymfomanka.“

            „Myslela jsem, že ti to vyhovuje?“

            „Ty díro nenasytná.“

            „Děkuji, to mě ještě nikdo neřekl.“

„Každou ženskou jsem vždycky udělal, pamatuj si to.“

„Vždyť já vím. Mě také.“

„Tak co ještě chceš? Ty děvko!“

„Nic, co bych chtěla?“

To je tedy gól, já a nymfomanka.  Co jsem utekla z Koleska, neměla jsem téměř rok chlapa a skoro mi to ani  nechybělo. Jenom trochu, ale nic moc. Vůbec mi nevnímal, když jsem mu říkala, že mě uspokojuje, že si vůbec nestěžuji na jeho sexuální výkonnost. Řval na mě, jak něco takového mohu říci, když mě vždycky udělá, až lezu po zdi. To sice trochu přehání, ale já ani po zdi  lézt nemusím. Neříkala jsem ale vůbec nic. Neodporovala jsem mu. Čekala jsem, až se uklidní. Samozřejmě, jako vždy, s úsměvem. To ho ještě více vytočilo.

            Týden se mnou Abdul téměř nemluvil. Dostala jsem nápad. Napojila jsem se na Abdulova Béďu, přesněji propojila jsem oba naše Bédi. Můj Béďa  monitoruje moje sexuální prožitky podle fyziologických funkcí a biochemických hodnot a dává pokyn jeho Béďovi, aby Abdul dělal to, co je mi v dané chvíli nejpříjemnější a co mě vzrušuje. Pochopitelně, že o tom Abdul nic neví. Přes jeho vědomí to vůbec neprochází. Jeho Béďa stimuluje Abdulovy výkonné funkce přímo. Také s dostatečným předstihem monitoruje, kdy se Abdul přibližuje k vyvrcholení. Béďa mi to sdělí a já již vím, co mám dělat. Pochopitelně dbám na to, aby Abdul neměl ani tušení, co se vlastně děje. Neopomenu ho pochválit, jak moc je dobrý a jaký je to výkonný samec. Abdul roste. Roste jeho sebevědomí i jeho penis. Je pyšný, že mě tak dobře udělal. Ještě více je potěšen, že  nešetřím chválou.

            To jsem holt celá já. Nestačí mi, když mě normální chlap každý den pořádně ošuká. A to on uměl. Dokonce pořádně. Samozřejmě i před tím. Mám prý nezvladatelnou touhu ovládat lidi. Chci je programovat a neustále vylepšovat jako svého Béďu. Proč ne? Béďa je přeci mnohem chytřejší než tlupa chlapů s mrakem akademických titulů. Akademických titulů, které se jim vznášejí nad hlavami jako svatozář. Jako svatozář mužské dokonalosti. Mužské neomylnosti. Mužské všemohoucnosti. Proto si také muži vymysleli Boha. To proto, že občas na ně praskne, že nejsou tak úplně neomylní, dokonalí a všemohoucí. Na ně to sem tam praskne, ale Bůh zůstává neomylný, dokonalý a všemohoucí. To by ženská nikdy nevymyslela. Té úplně stačí pořádný chlap z masa a kostí, pokud možno s pořádným klackem. Někdy ani moc velký klacek není zapotřebí. Nakonec klacky v mužských rukou jsou vždycky nebezpečné. Úplně postačí, když ji ten chlap bude mít rád.    Já si však svého chlapa musím předělávat. Takový normální chlap mi zkrátka nestačí. 

            Ani nevím, co mě to napadlo, snažit se ještě vylepšit náš sexuální život. Nepotřebovala jsem to zas tak moc. Byla jsem docela dobře sexuálně uspokojována. Nemohla jsem si na Abdulovu sexuální výkonnost stěžovat. Jen mi dost chyběla něha. Předehry nic moc. Možná potřebuji erotiku víc než sex. Vadilo mi, že se se mnou Abdul málo líbá a vůbec málo mazlí. To vše se ale teď změnilo. Abdul mě uspokojoval nejen sexuálně, ale i eroticky. Bylo to zkrátka super. Fakt krásné. Také jsem byla pyšná na to, že já sama jsem taková vynikající milenka. I Abdul mi to často říkal. To předtím nikdy.

            „Jsi překrásná, miluji tě.“

            „Já tě také moc miluji. Jsi úžasný.“

            „To ty jsi úžasná. Nepoznal jsem báječnější milenku.“

            „Ani já nevěděla, že mi to nějaký chlap dokáže tak krásně udělat.“

„Líbí se ti to se mnou?“

„Moc! Jsi prostě nejúžasnější samec, jakého si dokážu představit. Prostě super.“

„Také jsi super. Jsi nádherná.“ 

            Vůbec mi nevadilo, že tou vynikající milenkou jsem nebyla ani tak já, jako naši Béďové, kteří řídili naše sexuální chování. Byla jsem pyšná na to, že jsem je dokázala tak skvěle  naprogramovat. Takto  krásně jsme se milovali víc jak půl roku. Jako by do mě pustil elektrický proud. Takový jemný, příjemný, co dokáže zahřívat srdíčko i v té nejmrazivější noci. Probudit unavenou mysl, nabít mě novou energií. Toužila jsem, aby mě pevně stiskl svým opáleným tělem a vymačkal ze mě mou touhu po programování lidí.

            „Stiskni mě víc. Chci se zadusit tvou láskou. Miluji tě,“ řvala jsem na něho v extázi.

            „To by s tebe nic nezbylo, kdybych tě zmáčkl tak, jak tě miluji,“ tiskne mě k sobě Abdul, až se mi prohýbají všechny kostičky v těle.

            „To nevadí,“ řvu touhou a bolestí zároveň.

            „Mně by to ale vadilo. Koho bych miloval, kdybych tě umačkal?“

            S jídlem však roste chuť. Jako milenec byl Abdul úžasný. Vadilo mi však, že mě málo opečovává a vůbec ke mně není pozorný. O všechno mu musím říkat několikrát. Nikdy se nedovtípí. Trochu pozornosti a jemně eroticky podbarvenou něhu žena vždy potřebuje. Jsme zkrátka rády opečovávány, třebaže se dokážeme o sebe samy postarat. Neříkala jsem teď už nic Abdulovi přímo. Jen jsem naprogramovala naše Bédi tak, aby Abdul uspokojil mé tajné přání mnohem dřív než bude vysloveno. Občas se mi zdálo, že mě až moc rozmazluje a že jsem asi v podstatě marnivá. Předtím jsem takový pocit s Abdulem nikdy neměla.

            Teď už vím, co to znamená, když se řekne, že někoho pálí dobré bydlo. Také už vím, proč naši moudří předkové říkávali: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Pohrdala jsem zkrátka moudrostí předků. Možná ani nepohrdala. Na nějaké pohrdání prostě nemám čas. Jen jsem si myslela, že jsem sežrala Šalamouna a nade mne, a samozřejmě mého Béďu, není. My dva zkrátka opojnou kosmickou rychlostí prokličkujeme všemi nebezpečnými zatáčkami života. Moc jsem si fandila. Proč také ne, když mám Béďu, mého andělíčka strážného?   

            Jednou se mi  Abdul svěřil, že se mu chlapi v hospodě smějí, že je pod pantoflem. Tancuje prý, jak já pískám. Prý to ani nechce udělat, ale něco ho neodolatelně nutí, aby byl ke mně pozorný, něžný a dělal mi radost. Jestli prý o tom něco nevím. Představte si, že já kráva blbá, to všechno na sebe vyblila. Řekla jsem mu, jak jsem naprogramovala naše Bédi. Dokonce jsem si ani nenechala pro sebe, jak je to vlastně s naším sexuálním souzněním. Jsem to ale husa pitomá! Přece  moc dobře vím, že jsem mu to nikdy neměla prozradit. Děsně jsem ho ponížila. Chtěl se cítit jedinečný. Jako nejlepší muž, můj přítel a milenec. Moc dobře jsem věděla, že tuto pravdu neunese.  Tak hrubý na mě ještě nikdy nebyl.

            „Ty nymfomanko jedna nenasytná.“

            „Myslím, že takový samec jako ty,  jinou milenku ani mít nemůže.“

            „Nesměj se mi do očí, ty krávo. To nesnáším.“

            „Já se ti nesměji, myslím to zcela vážně.“

            „Počkej, já ti ji natrhnu, ty svině nenasytná.“

            „Čekám.“

            „Už se s tebou nebudu zahazovat, ty čarodějnice.“

            „Nevěděla jsem, že umím čarovat. Ale určitě je to super, nemyslíš?“

            „Já se s takovým kyborgem vypočítavým vůbec bavit nebudu. Prostě konec a šlus. Pamatuj si to.“

            „Sklerózu ještě nemám.“

            „Ze mě ale robota dělat nebudeš. Na to zapomeň.“

            „Rozkaz, pane.“

            „To jsi se, holčičko, přepočítala.“

            „To se občas stává.“

            To už nevydýchal, praštil mě pěstí, až jsem padla na zeď a řval na mě: „S takovou sviní už žít nebudu.“ 

            Pochopitelně, že by  Béďa hravě zvládl, aby se Abdul zas rychle uklidnil a přestal hystericky ječet. Dokonce by mě určitě i objal a omluvil se a byl zas můj hodný miláček. Béďa mě neustále varoval a žádal, aby mohl  zasáhnout a Abdula zklidnit. Dala jsem Béďovi pouze pokyn, aby Abdula zpacifikoval jenom v případě, že by vážně ohrozil mé zdraví nebo život. Béďa na pár sekund znehybnil Abdula a aplikoval mu sedativa až po té ráně, co mi uštědřil. Těsně před tím však Béďa bil na poplach jako pominutý, ale já tvrdošíjně odmítala tlumit jeho vztek. Snad až masochisticky jsem se vyžívala v jeho reakcích a snad jsem se i trochu  jeho vztekem bavila. Řval na mě, abych se mu nesmála do očí. Říkala jsem si, že konečně poznám, jaký doopravdy je. Měla jsem Abdula vůbec ráda? Vždycky jsem si myslela, že ano. Ale co  jsem k němu opravdu cítila? Nebyla to jen narcistická láska ke svému milenci, kterého jsem si stvořila ke svému potěšení? Nechtěla jsem přece robota-milence, jakého měla Brenda, moje kamarádka  v Kolesku. Neudělala jsem si z Abdula robota–milence k obrazu svému? Nemilovala jsem spíše jen své dílo? Byla jsem to přeci já, která naše Bédi naprogramovala.

            Abdul se opravdu sbalil a odešel. Navždy. Vůbec toho nelituji. Asi jsem ho moc ráda neměla. On mě asi také ne. Snad jen miloval svoji představu o mně. Krásnou chytrou dívku, která se mu obdivuje. Nemohl se smířit s představou, že on neovládá mě, ale já jeho. Já ho však přeci nechtěla ovládnout? Chtěla jsem jen, aby nám oběma bylo spolu krásně. Nic víc. Je to snad špatné? Chtěla jsem tak moc?

            Každá normální ženská, kterou by opustil chlap, by jistě začala brečet, vyčítat svému partnerovi, co pro něj udělala nebo se s ním aspoň začala hádat či jinak hysterčit. Já však nic. Jako by se  mě to vůbec netýkalo. I když mě Abdul napadl, dívala jsem se na to jen jako na nějaký akční film a vůbec mi nenapadlo, že se ode mě očekává, abych v tom akčním filmu začla hrát. Právě ta moje lhostejnost, či dokonce pobavenost, vytočila Abdula k nepříčetnosti.

            Moje kamarádka Klára mi řekla, že mým největším problémem je má vysoce nadprůměrná inteligence. Chlapi chtějí ženu, která je obdivuje a ne si je přetváří ve svůj vysněný ideál. Bůh byl přece taky jenom chlap a ne ženská.

            „Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá. Co tě to vůbec napadlo  měnit chlapa? Když už ti to ale nedalo a udělala jsi to, tak jsi měla držet jazyk za zuby,  obdivovat se svému chlapovi a říkat, jak je dokonalý. To chlapi prostě potřebují jako drogu, dokonce víc než sex,“ plísnila mě Klára.

            Samozřejmě, že jsem to všechno věděla. Jenom jsem se neudržela. Asi jsem také ješitná jako ti chlapi. Chtěla jsem se vytáhnout, jak jsem dobrá? Čekala jsem, že když mě chlap miluje, tak mě pochválí, jak jsem chytrá a bude si vážit toho, že se snažím, aby nám bylo spolu krásně. Miloval mě Abdul vůbec? Nebo mu jen dělalo dobře vlastnit krásnou dívku, ale nesnesl, abych si ho předělala podle svých představ?

            Co jsou to vlastně ty mé představy? Básník napíše báseň, opěvuje v ní svou lásku, svou milovanou dívku. Básnířka vylíčí svého milence se všemi jeho nedostatky, nezapomene podotknout, řečí básnickou, že přes všechna jeho mínus ho šíleně miluje. Většinou tím nikoho neurazí. Jenom sem tam. Malíř namaluje akt své milé a věnuje ho své matce. Namaluje akt své milenky a věnuje ho své manželce. Malířka namaluje soulož a věnuje ji svému učiteli abstraktní malby. Jen sem tam se někdo trochu naštve nebo naoko urazí. Hudebník napíše píseň nebo složí symfonii a v ní opěvuje svou nekonečnou lásku i udýchaný sex.  Zpěvačka zazpívá milostnou píseň a za rohem je nevěrná svému manželovi. Málokdy to praskne. Když já si naprogramuji svého milence, tak je hned oheň na střeše. Nikoho ani nenapadne mě nazvat umělkyní. Jsem jenom kyborg… Robotů se většina lidí podvědomě bojí. Prý jsou to jen pouhé stroje. Jsou prý dokonalí, ale chladní, bez citu. Co pak já jsem bez citu? Nebo chladná? Proč jim tak připadám?          

            Je to s mou inteligencí opravdu tak strašné? Vždy jsem si naměřila IQ kolem 145. To je sice dost, ale jsou i tací, co mají IQ mnohem vyšší. Když jsem dělala IQ testy, tak jsem vždy deaktivovala Béďu. Nepotřebovala jsem podvádět, vždy jsem věděla, že test naměří vysoké IQ. Jaký však mám intelekt s Béďou? To si musím vyzkoušet.

            Udělali jsme si s Béďou několik inteligenčních testů a vždy jsme se dostali na horní hranici IQ, kterou daný test dokáže změřit. Na fakultě se mi podařilo získat IQ test pro měření inteligence lidí, robotů a kyborgů. Naměřili jsme si IQ 250. Autoři, na konstrukci se podílely i nejmodernější superpočítače, upozorňují, že při hodnotách IQ nad 160 již není test verifikován  a metrika nemusí být lineární. Jsem tedy opravdu kyborg.  Abdul měl asi pravdu. Já si však život bez Bédi již nedokážu představit. Stal se mou součástí. Patří ke mně stejně jako mé srdce nebo mozek.  Zkrátka nemohu už bez Bédi existovat.

            Bez čeho vlastně nemohu existovat? Samozřejmě bez vzduchu a bez vody. Sem tam potřebuji i něco k jídlu. A co láska? Je nutná k životu? Nebo si lásku jen namlouváme? Ne, nenamlouváme. Bez lásky člověk nemůže žít, jen přežívat.  Bez lásky nemůže člověka ani nic pořádného napadnout. Bez lásky to už není člověk. Je to jen robot. Pouhý stroj. Ale mnohem pomalejší, poruchovější a nespolehlivější. Dělá mnohem víc chyb než stroj. Největší chybou však je, když svou lásku někde prošustruješ a vyměníš ji za podivné jistoty, klid a pohodlí. Láska je jak křišťálová, chladivá horská bystřina. Lechtá, hladí i chladí a zároveň ti rozproudí krev a zahřeje tvé tělo, srdce, pohlaví, mozek i duši.  Když bystřinu zreguluješ, aby ti povodeň nezničila tvůj majetek, tak ji zahubíš. Právě tak zahubíš lásku, když ji zreguluješ a nenecháš ji nespoutanou dovádět po jistotách. Nenecháš ji blbnout a podrážet nohy odvážlivcům, kteří do ní vstoupí, aby žíznivě pili její opojnou, teplou, osvěžující a život probouzející nespoutanou šťávu vzrušení. Což kdybych Béďovi darovala lásku? Lze lásku darovat? Lze ji darovat stroji? Béďa však už není stroj. Je mou součástí. Jako mé srdce. Můj mozek. Moje vagína. Nebo mě už nikdo nedá lásku, protože jsem se zkřížila se strojem? Asi jsem takový hybrid smyslné ženy a chladného stroje.

            Proč si lidé vůbec tolik cení své inteligence? Proč ji žárlivě střeží jako privilegium jen lidem vlastní a nechtějí přiznat, že jsou i inteligentní zvířata a ještě inteligentnější počítače? Proč tolik oceňují vzdělání? Udělují si za ně diplomy a certifikáty. Vždyť na světě jsou mnohem důležitější vlastnosti a schopnosti, které rozhodují o úspěchu a hlavně o tom, zda je člověk šťastný. Musí být vůbec úspěšný člověk šťastný? Většinou není. Někomu stačí ke štěstí strašně málo. Projít se v klidu po lese, zaposlouchat se do ptačího zpěvu a  poslechnout si symfonii větví stromů v provedení ptačí filharmonie, dirigované lehkým vánkem. Držet blízkého člověka za ruku. Mít blízkého člověka, který od něj nevyžaduje úspěch a duchaplné fráze. 

            Nemohla by tím blízkým člověkem být Klárka? Je taková rozumná a přitom nekonvenční a rozhodně jí neschází cit. Že bych nás předělala na lesby? Tak prrr. Už mi zase chytá ta moje mánie někoho předělávat. Dokonce i svou vlastní sexuální orientaci. Určitě by se to dalo zařídit. Vím jaký gen za sexuální orientaci odpovídá i jak ho změnit. Stejně to však v mém věku již nezabírá. Vznikne jen nešťastný člověk, který není ani homosexuál ani heterosexuál a asi ani ne bisexuál. To byl jen takový bláznivý nápad. Zůstanu raději na chlapy. Bere mi zase ta má posedlost si hrát na Boha a měnit lidi.

 

            Téměř rok jsem si vystačila jenom s Béďou. Měla jsem docela dost práce. Hodně času mi zabrala škola, zejména, když jsem se snažila o vědecké publikace. Ani sex mě moc nechyběl. No, trošku ano. Onanie a vibrátor není přeci jen to pravé ořechové. Potřebuji cítit teplé lidské tělo, které mě sevře v náručí. Potřebuji někoho, kdo mi bude držet za ruku, kdo mi pohladí kolínko, kdo mi dá pusinku na dobrou noc.

            Pak jsem potkala Denise. Než jsem si s ním něco začala, vyprávěla jsem mu o Abdulovi i o tom, jak jsem naprogramovala naše Bédi, abych nádherně sladila náš sexuální život. Říkal mi, že by si přál něco takového zažít. Nepadlo ani slovo o lásce. Nejspíš se mi Denis hodně líbil a asi jsem byla docela dost nadržená. Zkrátka jsme se milovali. To jsem ovšem nestačila naprogramovat jeho Béďu. I tak to bylo moc krásné. Moc se mi to líbilo. Říkala jsem mu, že to opravdu není potřeba, abych programovala náš sexuální vztah a zatáhla do něj naše Bédi. Denis však stále naléhal, že si to moc přeje. Nedělala jsem to rozhodně proto, že by mě Denis dostatečně sexuálně neuspokojoval. Jednak proto, že opravdu chtěl a také jsem  nemohla  přenést přes srdce, že mé intelektuální dílo leží nevyužito. Ve zdokonalování lidí a programování jejich vnitřních mikropočítačů jsem se zkrátka plně seberealizovala. Přitahovalo mě to jako droga. Bavilo mě to i uspokojovalo, dokonce snad  víc než samotný sex.

            Denis mě přemluvil, abych též naše Bédi naprogramovala k vzájemným projevům pozornosti, ohleduplnosti, tolerance i  mimo sexuální oblast. Musím však předeslat, že i předtím se ke mně Denis choval moc pozorně. Byl taktní, ohleduplný, pozorný, hodný, opečovával mě, všestranně mi pomáhal, zkrátka byl moje zlatíčko k zulíbání. Samozřejmě jsem jeho přání vyslyšela. Žili jsme si jako v pohádce. Život se nám zdál báječný. Nebo alespoň mně. Nic krásnějšího jsem si nedokázala představit, ani ve snu.

            Říkala jsem mu: „V potu tváře si se mnou užívati budeš.“

            On se mi jen smál a také říkával: „I ty si se mnou v potu tváře užívati budeš.“

            Nezdálo se mi ovšem, že by se se mnou zrovna moc nadřel. Vše nám to šlo úplně samo. Milovali jsme se a klouzali jsme v sobě jako delfíni dovádějící v moři.. To spíš já jsem se občas pořádně zapotila, ale bylo to krásné. 

            Žili jsme v báječných líbánkách téměř tři roky. O svatbě a o dítěti jsme sice také mluvili, ale oba jsme to  nějak odkládali, až já dokončím školu a oba si vybudujeme kariéru. Kdybych však náhodou otěhotněla, tak bych samozřejmě na interrupci nešla, ale nestalo se. Béďa si moji antikoncepci pohlídal sám. Nic jsem neprogramovala. K základní výbavě vnitřních počítačů žen v reprodukčním věku totiž patří hormonální antikoncepce, se spolehlivostí nad 99%, kterou musí žena, v případě, že chce otěhotnět, vypnout. K tomu jsem odvahu nenašla.

            Jako cachtání horské bystřiny mi připadal výron jeho semene. Jenom byl teplejší. Více mě zahříval a tušila jsem, že v sobě ukrývá mnohem víc života než ta horská bystřina, ve které se prohánějí duhoví pstruzi. Nějak mi ty jeho spermie připadali živější než ty nádherné ryby, barevné jako nejvzácnější drahokamy. Podvědomě jsem v nich cítila naše děti, které nám budou dražší než všechny drahokamy světa. Nechtěla jsem si to připustit, ale probouzel se ve mně mateřský pud. Pud indukovaný láskou, která si mě přeci jen našla.

            Obhájila jsem doktorskou práci v oboru aplikovaná biokybernetika, přidala jsem si další dr. k doktorátu z psychologie v Kolesku.  Konečně jsem získala místo vedoucí vědecké pracovnice  ve Výzkumném ústavu zdokonalování lidské psychiky. Platově jsem si dost polepšila. Práce mě moc baví. Pracuji na zdokonalování limitátorů lidského chování. Jsou součástí vnitřního počítače každého člověka. V případě, že Béďa  zaregistruje ohrožení jiného tvora nebo majetku či přírody nebo sebe sama, tak člověka na několik sekund znehybní signálem do centra hybnosti v mozku a pak aplikuje látku, která ho zklidní.   Ve Společenství jsou vnitřní limitátory chování moc důležité. Vedle eliminace protispolečenského chování genetickými manipulacemi jsou totiž jediným mechanismem, který společnost chrání před asociálními jedinci. Musím uznat, že to funguje daleko účinněji  než všechny orgány činné v trestním řízení, církve a úřady v Kolesku dohromady. Stále s nimi však nejsou spokojeni. Na jedné straně nejsou limitátory schopny rozpoznat každé nebezpečné chování, na straně druhé nechtějí, aby limitátory příliš omezovaly svobodu jedince. Nejvíc se mi však líbí, že ve Společenství je nejdůležitější ochrana přírody a ochrana majetku je až to poslední. V Kolesku tomu totiž bylo přesně naopak.

            Pokud se snad někomu z vážených čtenářů zdá, že zná zemi, kde se za vraždu  dává daleko nižší trest než hrozí za různé finanční machinace a daňové úniky (na které se sice přichází jen shodou nešťastných náhod) a zločiny proti přírodě a zvířatům jsou velkoryse přehlíženy jako pouhé přestupky, tak je to opravdu podobnost čistě náhodná. Stát Kolesko totiž vznikne až za mnoho let a my si teď vyprávíme příběhy, které se stanou až za dvě století.     

            Pak jednoho krásného dne přišel šok. Denis mi sdělil, že mě opouští.

            „Ty někoho máš?“

            „Ano.“

            „Kdo to je?“

            „Neznáš ji.“

            „Tak mi alespoň řekni její jméno.“

            „K čemu ti to bude?“

„Jen tak. Chci to vědět.“

„Eva.“

„Je hezčí než já?“

„To určitě není. Ty jsi daleko krásnější a to se ti nesnažím lichotit. Stejně by to teď bylo absurdní.“

„Je chytřejší než já?“

„To už vůbec ne. Ani náhodou. Tvé IQ její převyšuje jak Sněžka Říp.“

„Tak vám to jde v posteli lépe než se mnou?“

„Určitě ne, ani náhodou. Na tebe v milování určitě nemá.“

            „Tak proč tedy?“ chovám se jako žárlivá milenka, stydím se za to, jak ho vyslýchám, ale nemohu si pomoc. 

„Opravdu to chceš vědět?“

„Ano.“

„Má mě ráda takového, jaký jsem a nemá potřebu mě měnit,“ zapomněl ještě dodat, že ho i okázale obdivuje.

            „Vždyť jsi to sám tak chtěl?“

„Ano. Za to se ti omlouvám, promiň.“

„Myslíš, že stačí říci jen promiň?“

„Nevím, ale teď promiň. Musím už jít, Eva na mě čeká,“ říkal to velice klidně, jako by mi oznamoval, že jde na ryby.

            Nic strašnějšího jsem snad v životě ještě nezažila. Byl to pro mě opravdu šok. Nebýt Bédi, tak jsem se určitě zhroutila. Béďa mě opravdu vzorně opečovával. Aplikoval mi nějaké uklidňující látky, takže jsem vše přijala zcela klidně a věcně a pomáhala mu i balit. Byla jsem na něj i docela milá, jako bych ho balila na týden na hory a ne navždy k jiné ženě. Bylo mi však opravdu děsně, v tom mi ani Béďa nepomohl. Proč mě vlastně opustil? Nejsem snad dost hezká? To asi ne, ukázal mi dokonce její fotku a sám říkal, že jsem hezčí. Dokonce jsem poslední dobou i úspěšná. Ani na bídu si snad stěžovat nemusíme? Že by se nám spolu špatně žilo? To snad ne? Tu harmonii nejen v sexu, ale i v celém  životě musel snad cítit i on? To bych určitě poznala. Pokud bych to nevycítila já, určitě by mě na to upozornil Béďa. Že by ho pálilo dobré bydlo? Tak nějak to vypadá. Béďa mi napověděl, že se možná jen potřebuje ode mě na chvíli odtáhnout a že se zas vrátí.

            Konečně jsem  poznala člověka, který  propojil Bédi dvou lidí a přiměl někoho jiného, aby dělal, co si usmyslel. Je to Igor, můj kolega, pracuje  ale na jiném oddělení. Zabývá se zejména feromony, ale genetickým inženýrstvím a biokybernetikou také. Docela se mi líbí. Je ale ženatý. Jeho žena zde také pracuje.

            Teď určitě milé čtenářky rozdělím na dva nesmiřitelné tábory. Jedna část něžné populace mi bude fandit a přesvědčovat mě, že snubní prsten není tělesná vada. Druhá část čtenářek mě bude nabádat, abych krotila své hormony a nerozbíjela šťastnou rodinu. Mohu vám jen slíbit, že to nebudu mít rozhodně jednoduché a v tuto chvíli opravdu nevím, kterému z obou, oběma mi milým, táborům čtenářek dám za pravdu. Určitě  to však bude napínavé a budu to řešit hodně dlouho. Proto se to také nedozvíte v této povídce, ale až v některé další. Ve které, vám ovšem neprozradím. Pokud jde o čtenáře, tak tam si o nějaké manželské věrnosti a morálních zábranách nedělám velké iluze. Po takové sexy kočce, jako jsem já, snad musí skočit každý? Jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo. Mezi ty výjimky, jako na potvoru, patří i můj Igor. Pokud jsem ovšem myslela, že muži po takové kočce skočí, tak jsem samozřejmě měla na mysli, že za ní skočí do postele a vůbec mi nenapadlo, že budou skákat do manželství. Jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo.  

            Najednou mi zavolal Denis. Pozval mě na rande. Nevím ani proč, ale přijala jsem. Byl moc milý, přinesl mi nádhernou kytku a políbil mě.

            „Nevím, čím jsem si tak nádhernou květinu zasloužila. Nemám narozeniny ani svátek.“

            „Já vím.“

            „Tak proč tedy?“

            „Protože jsi moje zlatíčko nejkrásnější.“

            „Snad Eva, ne?

            „To byla jen taková epizoda. Snad víš?“

            „Ne, nevím.“

            „Rozešli jsme se.“

            „Třeba se zase dáte dohromady.“

            „Nedáme. Došlo mi, že miluji jen tebe.“

            Ještě před měsícem bych se mu vrhla do náruče a stala se tím nejšťastnějším tvorem pod Sluncem. Teď se mi však nikam vrhat nechtělo. Do této chvíle jsem byla skálopevně přesvědčena, že Denise stále hluboce miluji. Teď to však nedělá se mnou vůbec nic. Sama se divím. Že by za to mohl Igor? To je čirý nesmysl. Nedali jsme si přeci ani pusu. Snad tedy Béďa? Snažil se mě ochránit před žalem nad nešťastnou láskou. To bych o tom ale musela něco vědět. Nemůže to přeci dělat za mými zády. Nebo snad ano? To teď nebudu řešit. Na to není čas. Stojí přede mnou Denis a vyznává mi lásku. Stačí jediné mé slůvko a dokonce si přede mnou klekne a poprosí mě o odpuštění.

            „Já už však tebe nemiluji..“

            „To snad nemyslíš vážně?“

            „Ale myslím, sorry.“

            „Já vím, máš na to plné právo. Zachoval jsem se hnusně. Promiň.“

            „Neomlouvej se, jsem teď moc ráda, že jsme se rozešli.“

            „Nerozešli. To já tě hnusně opustil.“

            „Není to už jedno?“

            „Není. Opravdu se ti moc omlouvám. Mrzí mě to.“

            „Mně už ne a neomlouvej se pořád. Opravdu není za co.“

            „Ale je. Chci tě zpátky, prosím.“

            „Je mi to moc líto, ale opravdu už k tobě nic necítím.“

            „Netušil jsem, jak moc jsem ti ublížil.“

            „Ale neublížil, alespoň ne tolik, aby to už nepřešlo.“

            „Lituji toho, co mám ještě udělat, abys mi odpustila?“

            „Není co odpouštět. Pochop to, je konec.“

            „Definitivní?“

            „Ano, definitivní.“

            Ne nebyla to má uražená ješitnost, ani hrdost, což je jen vznesenější název pro totéž, ale opravdu jsem už k Denisovi nic necítila. Nic, natož lásku. Bylo to už za mnou.  Denis se ještě mockrát snažil se mnou kontaktovat, ale vždy marně. Nakonec i on pochopil, že  je to konec opravdu definitivní. Teď jsem si to uvědomila i já a sama sobě jsem se divila, že mi to opravdu už ani trochu nebolí. Asi to tak mělo být.