Příběh první 

 

                            Zač je polibek od superkrásky ?

 

 

            Právě se mi přihodila prapodivná věc. Vůbec tomu nemohu uvěřit.  Někdo se mě nejspíš pokouší zabít.  Byla jsem málem předávkována hypnotikem. Hypnotika zásadně  neužívám, jsou však v základním sortimentu mého vnitřního mikroaplikátoru. Můj Béďa, tak říkám svému vnitřnímu molekulárnímu mikropočítači na bázi nukleových kyselin, který mimo jiné řídí i činnost aplikátorů, musel dostat odněkud zvenku nějaký pokyn. Naštěstí Béďa včas rozpoznal nebezpečí, zahájil moji resuscitaci a aplikoval mi látky blokující účinek hypnotika. Béďo, musíme tomu přijít na kloub. Pomůžeš mi, dostat se ve vzpomínkách tam, kde to začalo.

            Dnes je 21.května 2198.  Bloumám parkem a nasávám vůni rozkvetlých keřů a pestrobarevných záhonů, plných báječně vonících, překrásných květin roztodivných tvarů. Vysadili nejnovější hybridy, mají na to.  Počítač společnosti, které park patří, odečítá z mé kreditní karty částku odpovídající době  procházky.

            Pardon, ještě jsem se nepředstavila. Pojmenovali mi Mary Ann, jako nějakou jachtu.  Jinak jsem snad normální, tedy normálně praštěná, je mi 25 let a živím se jako reprezentační sekretářka obchodního ředitele největší detektivní agentury v Kolesku.  Odměňována jsem podle toho, jak příjemné pocity vzbuzuji v našich klientech a obchodních partnerech. Hádáte správně, nemusím být inteligentní, za to nejsem placena, hlavně, že jsem náležitě sexy.

Ale běda, kdybych byla příliš vyzývavá, mohli by si mě splést s koketou. Ty, jak známo, jsou placeny v jiné platové stupnici. Neříkám, že horší, ale mé společenské postavení je přeci jen malinko jiné. Tím ovšem netvrdím, že nejsem dívka prodejná. Bohužel. Rozhodně však nejsem děvka, to ani omylem. Osobní analyzátor klienta měří hladinu endorfinů, hormonů vzbuzujících příjemné pocity.  Úkolem mého Bédi je vyfouknout mu je a předat je firemnímu počítači, který sám rozhodne, zda je mé osobní kouzlo a sexappeal   účtován klientovi nebo je mi na  mou kreditní kartu připsána odměna, jakožto režie agentury. Pak, že nejsem děvka. Jen si to nechci přiznat.

            Volá tě Jiří, oznamuje mi Béďa. Volá asi není to správné slovo. Je to ještě z doby, kdy se  do telefonu muselo nahlas mluvit. Mělo to určitou výhodu. Člověk řekl, jen to, co opravdu chtěl tomu druhému svěřit. Přes své Bédi si můžeme sdělovat své vnitřní pocity. Béďa může bez problémů analyzovat, zda ten, s kterým komunikujeme je v pohodě, volá nám jen z povinnosti či je na nás naštvaný. Je to dobrý pocit, vidět tomu druhému až do žaludku nebo i kapánek níže. Příjemné však jen občas. Jakmile se dozvíme, že náš partner by nás nejraději zakousl a to ne ve vášnivém objetí, ale jen za účelem likvidace, s gustem, hodným našich zvířecích předků, je obvykle po radosti. Také touha mého protějšku natahovat mé krásné tělíčko na středověký skřipec a narovnávat mi tak moji pokřivenou páteř, nepatří právě k informacím, které bych se ráda dovídala. Mám zkrátka smůlu, že nejsem masochistka, kterou takovéto protahování údů vzrušuje. 

            Nedělám si o lidech moc velké iluze, takže leccos snesu. Více mi vadí, že se jejich Béďa může dovědět hodně i o mých intimních pocitech, které bych nerada komukoli odhalovala. Dokonce ne ani svému příteli. Teď jsem právě přesvědčena, že zejména jemu ne.

Jsem to ale stará skleróza, Béďu Vám představím a svého přítele ne. Přesněji spíše svého intimního partnera. Pojmenování přítel mi totiž lépe pasuje k Béďovi a nazývat ho svým milým nebo dokonce vyvoleným se mi v tuto chvíli opravdu nechce. Určitě vám došlo, že je to Jiří.  Chodíme spolu už půl roku, nemohu však říci, že bych ho znala. Nebyla jsem do něj nikdy šíleně zamilovaná, možná, že to ani neumím. Už je to moc dávno, co jsem láskou šílela, to mi ještě nebylo patnáct. Brzy jsem však zmoudřela. Asi přemíra inteligence. Už babička říkala, že rozum lásce škodí. Rikiho, moji první lásku mi však přesto rozmlouvala. Ani nevím, zda jsem si Rikiho opravdu nechala rozmluvit nebo  má láska tak nějak vyšuměla, právě tak rychle, jako začala. Nebo mi Rikho přebrala Tereza? Houby Tereza. Té byl Riki volný. Chodili spolu potom spíše z nudy. Nebo ani nechodili? Už nevím.

Teď ale k Jiřímu. Nemohu říci, že by se mi nelíbil. Má svaly. Opravdu super. Fakt děsně namakaný. Denně se týrá v posilovně. Vystupování má jak vzorně vycvičený pudl. Jenom je jaksi nenucenější. Ležérní v rámci normy. Žádný extrém. Štve mi, jak se hlídá. Chce být originální a nenudit, ale já a Béďa ho vždy prokoukneme. Zkrátka nás už nebere. Říkám to, jako by to nebyl můj přítel, moje velká láska, ale obchodní partner. Můj a hlavně Bédi. Jsem fakt děsná. Kdysi holky dali na mínění rodičů a mě zajímá, zda můj partner sedne také Béďovi. Proč vlastně ne? S Béďou jsem pořád, rozejít ani rozvést se svým mikropočítačem se nemohu a hlavně nechci. Pokud jde o Jiřího, tak si s tím nejsem dvakrát jistá. Momentálně opuštění Jiřího sice nehrozí, ale kdo ví?  

Tak jsem se s vámi, milí čtenáři, zase zakecala a Jiří zatím někde stepuje a ptá se mě, kde vlastně jsem. Měli jsme totiž mít již patnáct minut rande. Nevím proč to nazývám rande, když mě bude nejspíš zase jen poučovat a trapně mě bude nutit zdůvodňovat, proč jsem se zase zdržela. Jednoduše jsem zapomněla. To je pro mě dostatečný důvod, ale on to nedokáže pochopit.

            „Máš něco důležitého?“

            „Samozřejmě, že mám něco důležitého, jinak bych tě nevolal.“

            „Copak mi nevoláš jen tak?“

            „Vadí?“

            „Samozřejmě, že ne.“

            „Tak kdy přijdeš?“

„Za deset minut jsem tam.“

„Dobře, čekám.“

Nevím, proč si se mnou dává rande v kavárně, kam jsme spolu chodili než jsme se blíže poznali a nejdeme ke mně nebo k němu. Ale neřeším to. Béďa mi také oznamuje, že má něco za lubem, ale ještě  neví přesně co. Souvisí to sice se sexem, ale přesně se v tom neorientuje. Však se dozvím. Beztak to zase bude nějaká blbost.

„Proč jsi mě pozval právě sem?“

„Zde jsme se přece seznámili, nepamatuješ?“

„Spíš ty nepamatuješ. Seznámili jsme se v bazénu a sem jsme šli až pak.“

„Nevadí.“

„Jistě.“

„Chtěl jsem ti říci, že se lidé scházejí, ale i rozcházejí.“

„To je přeci známá věc, to mi nemusíš říkat. Spíše se mi chystáš oznámit, že se chceš rozejít se mnou.“

„Tak bych to přesně neformuloval.“

„Jak tedy?“

„Dáme si pauzu.“

„Pauza je jen zdvořilejší termín pro rozchod.“

„To jsi ale řekla ty.“

            „Nemám ráda, když se dlouho chodí kolem horké kaše. Můžeš mi říci, pokud to ovšem není tajné, jaký nový objev mě nahradil?“

Právě teď by mi moc vadilo, kdyby Jiří viděl až na dno mé hříšné dušičky. Necítím sice nějakou velkou bolest, ale přiznám se, že mi to trochu zaskočilo. Naštěstí Jirkův Béďa není zdaleka tak zdatný jako můj a tak se nedokáže tak hrabat v mé dušičce jako můj v jeho. To fakt bolí, když se v ní někdo nepovolaný přehrabuje. Jirka se právě tím nepovolaným stal. Pak, že duše nemůže bolet, když není hmotná a ani nemá nervy. To jsou jen takové materialistické pindy. Duše zkrátka bolet může, dokonce moc často, a kdo tvrdí něco jiného, tak není člověk, ale vůl.

„Je to důležité?“

„Samozřejmě, že není. Záleží jen na tobě, zda mi svoji lásku představíš nebo ne.“

„Nemusím ti ji představovat, znáš ji.“

„Podívejme se.“

Konkrétní jméno přítelovy milenky můj Béďa ještě určit nedokáže, alespoň zatím ne. Asi to není moc důležité. Proč mi to tedy zajímá, když to není důležité?“

„Chceš to opravdu vědět?“

„Ano.“

Béďa mi právě hlásí, že si není jistý na 100%, zda mi Jirka teď řekne pravdu, ale že to tak na 80% předpokládá. Díky Béďo, stejně jsi pašák. Já z jeho výrazu také více nepřečtu. Stejně to není důležité, opakuji si a třesu se nedočkavostí, jakou krásku mi představí.

„Je to Marcela.“

„Ta, co chodí s Lukášem?“

„Už spolu nechodí, rozešli se.“

„Tak blahopřeji. Nemohl jsi si vybrat lépe.“

„Děkuji.“

„Není zač.“

Taková Káča hloupá. Co na ní vidí? Mám se cítit uražená, že zrovna s takovou husou? Ale proč? Není to jedno? Je. Už se s tím nebudu zabývat.

„Přijala jsem kopačky od Jirky důstojně?“, ptám se Bédi.

„Jako Cicero a s nefalšovanou elegancí, jako ostatně vždy.“

„Ty lichotníku.“

„Nelichotím ti. Jen konstatuji fakta. Stroje přeci neumí lichotit? Lichotky jsou přeci čistě  emocionální fenomén. Emocí jsou schopni pouze lidé.“

„Jen jestli lidé nekecají.“

„Jsi také jenom člověk.“

„S tím jsi nejsem tak úplně jistá.“

„Kdo tedy jsi?“

„Zhrzená milenka,“  rozchechtala jsem se.

„Moc zhrzeně se tedy nesměješ.“

„Mám snad plakat, že mi dal Jirka kopačky?“

„To určitě ne, ale úplně fuk ti to také není.“

„Asi ne. Není to jedno?“

„Je.“

„Stejně jsi můj nejlepší přítel.“

„To jsem.“

„Kdyby mě tak slyšela maminka, jak se tu bavím se strojem.“

„Co by udělala maminka?“

„Řekla by mi, že jsem trhlá a dostala by ze mě mladý.“

„Ty by byly také tak trhlí, jako ty.“

„Jak to víš?“

„Byli by to tvoji sourozenci a genetické předpoklady by měli podobné.“

„Moje maminka ale není trhlá. Bohužel.“

„Asi její genetické předpoklady nejsou dominantní a tak neměli šanci se projevit. Když mi dáš její DNA a budeš přesně definovat, co je to trhlá, tak se na to mohu kouknout.“

„Fajn. Někdy se na to mrkneme spolu.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

„Teď mám ještě práci. Musím se připravit na klienta.“

„Já ti samozřejmě pomohu.“

„To předpokládám. Co bych si bez tebe počala.“

„Musela by sis poradit sama.“

„S tebou to ale jde lépe.“

„Proto mě máš. Jsi ráda, že mě máš?“

„To víš, že jsem ráda, že tě mám.“  

            Béďa dává pokyn ke dráždění příslušných center mého mozku a vylučování potřebných hormonů, aby mé chování ke klientovi vyneslo nějaký ten peníz. Samozřejmě, že po práci mohu se svým mikropočítačem rozmlouvat a interaktivně upravovat jeho program.  Je to vlastně jeho nebo můj program?  Sama kolikrát nevím, zda jsem atraktivní robotka se sexappealem nebo ještě žena?  Sice nedostávám celou částku fakturovanou klientovi, ale zase mi agentura přispívá na vše, co mě činí krásnější, přitažlivější, vtipnější, svůdnější, zdravější, hravější, příjemnější a více sexy.  Přispívá mi na vitamíny, fit-centra, masáže, kosmetiku, nejrůznější vzdělávací kursy i na pobyt v  tom exkluzivním parku z nejkrásnějších rostlinných hybridů. Centrální počítač moc dobře spočítal, že jen tak přinesu firmě vykalkulovaný zisk.

            Připadám si jako vysoce výkonná dojnice, jejímž produktem není mléko, ale sexappeal a šarm. Nakonec jsem byla, jako ta kráva, vyšlechtěna, tak nevím, proč bych se tomu měla divit. Ale štve mi to. Budu se muset poradit s Béďou, co s tím uděláme. Moje geny byly totiž modifikovány tak, aby ze mě byla příjemná, inteligentní, přitažlivá sexy kráska, která neprovokuje, není vyzývavá, ale uklidňuje a uvolňuje a jen příjemně dráždí mužský chtíč. Jsem vlastně prostitutka, která sice neprodává své sexy tělo, ale svou sexy-duši ano.

            Nebo jsem dokonce něco horšího než jenom kráva, či děvka?  Ano. Jsem stroj. Normální robot.  Nikdy nedokážu změnit Béďův program tak, aby mé chování ovlivňoval jinak, než je v zájmu firmy. Stejně by na to centrální firemní počítač velice rychle přišel. Ta vychytralá, superinteligentní, vypočítavá, nelidská chladná mrcha!  Změnila by program mému Béďovi nebo by  mě rovnou vyhodila a vůbec by neměla ani náznak výčitky.    Mají vůbec, ty potvory počítačové, nějaké výčitky nebo svědomí? Asi těžko. Alespoň u nás v Kolesku by si nikdo nedovolil jim nějaké svědomí naprogramovat. Bylo by to vůbec možné?  Kdo ví?  V Kolesku  ani nikdy nebude. Ach, jo.

            Určitě se mnou souhlasíte, že trapné pocity chudinky Mary určitě zavinily ty hrozné chladné a vypočítavé počítače, které byly tak drzé, že se dokonce uhnízdily v útrobách naší krásky. Pokud snad někoho napadne, že za to ani tak moc nemohou počítače a roboty, ale spíše lidé a že něco podobného jste již někde viděli, tak to bude podobnost čistě náhodná. Něco takového se v naší demokratické společnosti přeci nemůže nikdy stát, to snad každému dojde?

         Ozval se Jiří : „Mohu s Tebou mluvit?“

         „Proč bys nemohl.“

         „Tak tedy v pět, tam co posledně.“

         „Kopačky jsi mi přeci už daroval. Jaký máš pro mě ještě  dárek?“

         „Nebuď jízlivá.“

            „Nejsem. Jen ti to připomínám.“

         „Mně to stačí říci jednou, sklerózu ještě nemám.“

         „Fajn, budu se těšit.“

            Vstupuji do obchodu s kosmetikou. Senzory  skenují moji pleť. Stačí jim, když se přiblížím na 20 cm.  Měří obsah vody v buňkách  mé pokožky i složení lipidů a porovnávají ho s normou i stavem při mé poslední návštěvě. Veškerá data mají uložena ve své databázi. Nemusím říkat vůbec nic, jakmile jsem vešla, můj čip jim sdělil, že jsem to já. Navrhují dávku éčka a ostatních vitamínů i nejrůznějších bylin na optimálních nosičích. Dají mi vybrat z pěti variant, které považují za optimální pro moji pleť a přidají i tři varianty cenově optimální, při velmi dobrém účinku na mou pleť. Popis účinku je stejně velice podobný. Těžko se rozhodovat. Nedostatky uvádějí pouze u cenové optimalizace. Inu marketing!  Vyberu nejlevnější z variant pro moji pleť nejvhodnějších, vsadím na změnu nebo si vyberu, co mi právě liběji voní. Můj zaměstnavatel mi ihned sdělí, kolik mi hodlá přispět a neopomene mi zalichotit, že jsem fakt kočka. Řídí se heslem, kdo rychle dává, dvakrát dává. Zřejmě jsem si vybrala správně, tentokrát mi uhradí 80%, což je super. Ta superinteligentní potvora si určitě moc dobře spočítala, kolikrát se jí investice do mě vrátí. Prodavačka mi jen podá tubu, s právě pro mě na míru namixovaným krémem, popřeje mi, abych byla spokojená, přidá jako dárek malé toaletní mýdlo nejnovější vůně, speciálně pro mě, a zejména nezapomene říci, abych je zase brzy navštívila. Pokladní počítač si  odečetl 20% ceny z mé kreditní karty a 80%  si převedl z účtu mého zaměstnavatele.  Žádný podpis, jen souhlas mého osobního mikropočítače, stvrzený jeho elektronickým podpisem. Ty chytré bestie vlastně obchodují jen mezi sebou. Nás už k tomu vůbec nepotřebují.

            Dorazila jsem na schůzku s Jiřím. Úmyslně jsem si hodila akademickou čtvrthodinku zpoždění, aby si nemyslel, že jsem na něj nažhavená. Ani nic jízlivého neprohodil, což nebývá jeho zvykem. Jen nervózně poklepával prsty na desku stolu a srkal kolu.

         „Tak, co si dáš?“

         „Také jen kolu.“

         „Klidně si dej něco k jídlu nebo alespoň víno. Zvu tě.“

         „Ne, děkuji.“

         „S tím pozváním to myslím vážně.“

         „To je od tebe hezké, ale přejděme raději rovnou k věci. Proč jsi mě pozval?“

         „Jen tak. Chtěl jsem tě jen vidět.“

         „To se ti brzy zastesklo. Marcela o tom ví?“

         „Ne, proč by měla?“

         „Aby si nemyslela, že jí se mnou zahýbáš?“

         „A kdyby ano?“

         „Na to musí být dva.“

         „Vždyť jsme dva. Ty a já.“

         „Mě vynechej. Rozešli jsme se.“

         „Ne, já se rozešel s tebou.“

         „Tak vidíš, že si to pamatuješ. Měl bys utíkat za Marcelou.“

         „Nepůjdu za Marcelou. Už s ní nic nemám. Byl to omyl. Veliký trapný omyl. Je mi líto, že jsem tě opustil.“

         „To tě nemusí mrzet. Mně to vůbec nevadí.“

         „Ani trochu?“

         „Ne.“

         „Nehraj si na drsňačku. Bylo nám spolu někdy docela hezky.“

         „Právě, že jen někdy. Teď je mi hezky pořád.“

         „Ty už někoho máš?“

         „A kdyby?“

         Teprve teď mi došlo, že jsem vlastně neměla čas ani zájem si začít místo Jiřího někoho hledat. Přece mu teď nepřiznám, že nikoho nemám. To by si teprve myslel, že je ten největší penis světa. Budu mlžit.

         „Představíš mi ho?“

         „Myslím, že by to nebylo vhodné.“

         „Proč? Já ti o Marcele také řekl.“

         „Tak vidíš, rozešli jste se.“

         „To ale není tvoje vina.“

         „Ještě, aby byla.“

         „Vím, že nic vážného nemáš. Chci tě zpátky.“

         „Jak jsi na to přišel?“

         „Miluji tě.“

         „Já ale tebe už ne. Je konec. Sám jsi to chtěl.“

         „To si jen namlouváš. Vím, že mě pořád miluješ.“

         „Dokonce ani nevím, zda jsem tě kdy vůbec milovala.“

         „Zase kecáš. My dva prostě patříme k sobě, s tím nic nenaděláš.“

         „Já si to ale rozhodně nemyslím.“

         „Vrať se ke mně. Promiň, že jsem ti ublížil.“

         „Nemám ti co odpouštět. Jsem moc ráda, že to s námi tak dopadlo a že už je konec. Můžeš si dělat, co chceš a já také.“

         „Já ale chci tebe,“ pokusil se mě políbit. Vytrhla jsem se. Jako malá holka a vůbec ne jako dáma. S nadhledem už vůbec ne.

         Ptala jsem se Bédi, jak hodnotí závěr naší schůzky: „Ztratila jsi glanc.“

         „To já vím, ale proč?“

         „Protože ho stále miluješ.“

         „Nemiluji.“

         „Miluješ, jenom si to nechceš přiznat.“

         „Jak to tak přesně víš?“

         „Hormony nekecají, ale ty ano.“

         „Vzdávám se. Co s tím budeme dělat?“

         „Máš tři možnosti.“

         „Jaké?“

         „Nejjednodušší možnost je vrátit se k Jiřímu.“

         „Odmítám.“

         „Tak si najdi jiného chlapa a na Jirku zapomeneš.“

         „Hledat si pořádného chlapa teď nemám čas a sbalit nějakou náhražku odmítám.“

         „Zbývá tedy jen poručit hormonům.“

         „Ty to umíš?“

         „Já ne, ale ty mě to můžeš naučit.“

         „Jak, když se sama tak dobře v endokrinologii nevyznám.“

         „Tak se to nauč.“

         „To by zabralo ještě více času než sbalit nového chlapa.“

         „Nic jiného mě už nenapadá.“

         „Tak jsme otázku chlapa nevyřešili. Ještě, že mám Tebe. Ty jsi můj přítel a na Jiřího i všechny chlapy světa kašlu. Vystačíme si sami.“

         „Jistě, že si vystačíme. Teď už jsi ale unavená, tak si jdi lehnout a pěkně se vyspinkej do růžova.“

            Když mě Béďa tak skvěle ujistil, že žádného chlapa vlastně nepotřebuji, usnula jsem jako děcko a skvěle spala až do rána. Po delší době jsem opět poznala, co to znamená se vyspinkat do růžova.             

            Dorazila jsem do práce.  Na desátou je objednán zákazník. Šéf se s ním nejspíš jen přivítá a nabídne kávu či nějaký drink. Jen tak, aby měl pocit, že máme o něj zájem a uděláme, co mu na očích uvidíme. Nebo spíše v mozku?  Není to pro nás, nebo spíš naše inteligentní služebníčky, tak veliký problém. Klidně se na dálku domluví s jeho vnitřním počítačem. Tito lidé musí být 24 hodin připojeni na internet, takže žádný problém.  Jeho Béďa, nebo jak svému vnitřnímu mikropočítači říká, na něj vyklopí vše co nás zajímá, od krevního tlaku až po hladinu testosteronu, ztopoření údu a počtu životaschopných spermií. Není pro ty potvory moc těžké, vygenerovat si, na co právě asi  myslí. Je to naše práce. Žádné sebedokonalejší kódovací zařízení dlouho neodolává našim dekóderům.  Je to velice bohatý klient. Obligátní práce, chce dát sledovat svoji ženu. Žárlivec jeden.  Proč se nenechá raději zbavit žárlivosti?  Myslím, že to dnes není tak veliký problém. Jsem naivní, je to, jako bych po něm chtěla, aby se dal vykastrovat.  Nalévám drink.  Vyzvídám, jakou vlastně  službu si od nás přeje.    

            Vychrlí na mě: „Chtěl bych, aby jste sledovali moji ženu. Vím, že  mi je nevěrná. Nevím ale s kým. Chci znát co nejvíce podrobností. Kdo to je? Co je  zač? Kdy a kde se slézají? Co spolu dělají? Proč se mi kurví? Kolikrát mi už zahnula?  Chci nějaké fotografie.“

            Na otázku, k čemu tyto informace chce použít, nedokáže odpovědět. Naštěstí náš počítač všechny technické otázky s ním řeší sám. Je mi z něj špatně. Ubožák. Chudák jeho žena. Vůbec se jí nedivím. To však na sobě nesmím nechat znát. Můj Béďa mě varuje a aplikuje mi do krevního oběhu nějakou látku na uklidnění, abych se zas tvářila mile a zákazník neměl ani potuchy, co si o něm  opravdu myslím.

            Jmenuje se Hans Fiedler. Dozvídáme se, že Jana, jeho žena, má zařízení na dálkovou identifikaci platebních karet. Používání těchto identifikátorů  není tak úplně legální, protože se dostává do rozporu s nějakým zákonem o ochraně osobních dat. V Kolesku se na to ale tolik nehledí a má ho téměř každý, aby otestoval při obchodních jednáních solventnost partnera.  Banky sice osobní údaje chrání, ale pro naše superrychlé počítače není problém prohlédnout milión databází a ještě se nestalo, aby podle platební karty neidentifikovali majitele a nezjistily řadu citlivých osobních údajů. Inu, obchod je obchod, to je v Kolesku zákon číslo jedna.

            Teď Hanse zajímá, co právě dělá jeho žena. Není problém lokalizovat ze satelitu její polohu. Snadno identifikujeme, dle údajů od manžela, několik čipů, včetně vnitřních, které ji dokáží spolehlivě kdykoli a kdekoli lokalizovat.  Hans mi připadá jak z dvacátého století. Myslel si, že za ní pošleme nějakého detektiva s fotoaparátem. Inu, prosťáček. Počítač sděluje, že se Jana právě nachází v kavárně Grand. Hanse zajímá, jestli je tam sama nebo s někým. Identifikace muže, s kterým rozmlouvá, proběhne podle jeho kreditní karty téměř okamžitě.

            Je to Karel  Gross.  Hans ho dobře zná, je to jeho obchodní partner a rodinný přítel. Chce vědět, o čem spolu ti dva právě mluví. Vysvětlujeme mu, že to ještě nemůžeme přesně říci, pouze identifikujeme pohyby bránice. Z hladiny endorfinů zjišťujeme, že  rozhovor je pro oba příjemný.  Sdělíme mu, že od nás dostane malou ampulku s jednou kapkou, kterou kápne ženě do nějakého nápoje. Je tam molekulární mikrofon s molekulárním mikroprocesorem a vysílačem. Mikrofon se usadí nejspíš v hltanu, možná až v žaludku, pevně se spojí s tkání a naváže spojení s vnitřním mikropočítačem jeho ženy. Od té chvíle bude odposlouchávat a vyhodnocovat vše, co žena s někým povídá. Uslyší ji i jejího partnera. Hans měl představu o nějaké štěnici a myslel, že ji bude muset ženě píchnout někam do kabelky. Je to hlupáček.

            Hanse ještě zajímalo, zda můžeme teď hned zjistit, co Ti dva spolu právě dělají. Zda se  navzájem dotýkají, či jsou v nějakém těsnějším tělesném kontaktu, drží se za ruce a podobně. Náš počítač pouze ví, že je jim spolu dobře a může podle hladiny hormonů  předpokládat, že vagína jeho ženy  nejspíše vylučuje menší množství poševního sekretu. Na to Hans vyletěl jako péro a zařval:  „Ta kurva, já ji zabiju. Já to věděl!“

            Uklidňuji ho, že to vůbec nic neznamená,  vůbec se nemusí ani dotýkat, natož se držet za ruce nebo se dokonce líbat. Je to jen fyziologické vzrušení.

         „Ale hřeší v myšlenkách. Je to děvka! Já to věděl!“

            To už náš počítač dává pokyn jeho Béďovi, aby mu aplikoval něco na uklidnění. Poznám z jeho očí, že se rychle uklidňuje. Můj Béďa mi už dávno sdělil, že se Hansovi, při pohledu na mě, ztopoří úd. To mu ovšem nemohu říci. Musím instruovat naše programátory, aby Mackovi, počítači, který rozmlouvá s našimi zákazníky lépe ošetřili, kdy může, a s jakým taktem, sdělovat jednotlivým našim zákazníkům choulostivé informace. Macek přece moc dobře ví, jakou má Hans momentálně hladinu adrenalinu. Zákazníci se přece k nám nechodí rozčílit. Nebo snad ano? Proč to vlastně chtějí vědět, když ví, že je nevěra partnera vydráždí k nepříčetnosti, a to, že se o ní dozví, jim stejně nic dobrého nepřinese?  Je to divný svět  a my se na lidské blbosti přiživujeme.  Ale co? Dělá to v Kolesku každý. Práce je práce. Já osobně bych však nesnesla, aby mě partner takto špehoval. Když mi nevěří, ať jde ke všem čertům.  Sama bych rozhodně nedala svého partnera sledovat. Hnusila bych se sama sobě.  

         Jirka se ozval hned druhý den. Podlehla jsem. Uznala jsem, že Béďa měl pravdu, že je to nejjednodušší řešení mého problému s chlapem.

         Béďa se ptá: „Tak dobré?“

„Uvidíme.“

„Jirkův návrat tě asi moc nepotěšil?“, vyzvídá Béďa.

„Měl by?“

„To nevím.“

         „Stejně jsi moje zlatíčko ty, to nevíš?“

         „Vím.“

         „S kým to cukruješ?“ ozval se za mnou Jiří. Ani mi nevrátil klíče, když se se mnou rozešel. Vůbec jsem si nevšimla, že vešel a tak jsem s Béďou rozmlouvala normálně hlasem, připadá mi to nějak přirozenější, když se spolu bavíme o intimních věcech.

         „S kým asi? S Béďou přece.“

         „To jako s tím tvým computerem?“ doslova zařval a zrudl v obličeji.

         „Samozřejmě.“

         „Vola ze mě dělat nebudeš,“ a ještě více zbrunátněl.

         „Když myslíš.“

         „Co jako mám myslet?“ a hlas mu přeskakoval, nevytáhl výšky a basy ho dusily.

         „Mysli si co chceš.“

         „Taky, že jo. Jsi normální děvka.“

         „Ještě, že tak. Já se vždy pokládala za nenormální.“

         „Nenormální je to, že mě podvádíš,“ hlas už mu moc nesloužil, těžce dýchal, spíš tedy supěl.

         „Já tebe? Nejsi kapánek dezorientovaný.“

         „Ty se mi budeš ještě vysmívat?“

         „Proč ne, když se tak komicky rozčiluješ.“

         „Asi mám proč,“  začal něco hledat v kuchyni, pak přiběhl s velkým kuchyňským nožem.

         „Aby sis neublížil, je naostřený.“

         „Tobě ublížím,“ začal se po mně sápat a ten nůž měl pořád nebezpečně před sebou. Musela jsem mu ho vyrazit židlí.

         „Tak tohle jsi přehnala, děvko!“

         „Já?“

         „A kdo se tady kurví?“

         „To nevím. Marcelu nechci takovým jménem nazývat.“

         „Marcelu do toho nepleť. To už skončilo.“ 

         „Něco jiného snad začalo?“

         „Na to se tě právě ptám. Nedělej, že nechápeš.“

         „Asi ne.“

„Já tě zabiju“ a hnal se po židličce, já po druhé. Zkrátka scéna jak z akčního filmu.

Najednou zpomalil, zavrávoral a já jen slyšela: „Promiň. Promiň,“ docela potichu.

Pak se svalil jako špalek, prolezlý červotočem a začal hlasitě chrápat.

„Co se mu stalo?“ ptám se Bédi.

„Jen trocha chlorpromazinu.“

„To ještě existuje?“

„Starý dobrý chlorpromazin vždy spolehlivě zpacifikuje. Neměl jsem nakonec moc na vybranou.“

„Jak jsi to, prosím tě, zařídil.“

„To byla maličkost, spojil jsem se s jeho Béďou.“

„Proč jsi to vlastně udělal?“

„Přece, abych tě chránil.“

„Jsi hodný. Mně jsi také něco aplikoval?“

„Jen jsem tě musel kapánek zklidnit, abys ho nezabila, třebaže by si to zasloužil.“

„Jasně.“

„Měla bys však z toho zbytečný průšvih.“

„To máš pravdu. Co s ním ale teď uděláme?“

„Teď nic, leží tu jako třetihorní balvan.“

„To vím, ale co pak?“

            „ Jo, to už si musíš rozhodnout sama.“

            O týden později se Hans přišel informovat: „S kým mi zahýbá? Kde se slejzají?  Je to ten Gross?“

            Náš Macek dává pokyn Hansovu Béďovi, aby mu aplikoval něco pro uklidnění.  Jinak by nebyl schopen v klidu vyslechnout informace, jejichž získání si u nás objednal a dobře zaplatil.  Chce vědět, s kolika muži se jeho žena během týdne sešla. Byli to pouze tři muži, se kterými hovořila sama déle než  deset minut.

            Víckrát se sešla pouze s Karlem Grossem. Během týdne třikrát. Schůzka vždy trvala hodinu až dvě. Chce samozřejmě vědět kde. Jednou si spolu zašli na oběd. Jednou byli spolu na procházce v lese a jednou spolu seděli u něho v autě. Ptá se, zda spolu souložili. Sdělujeme, že to můžeme spolehlivě vyloučit. Jeho žena se tento týden milovala pouze jednou a to s ním. Dá se vůbec říci milovala? Macek sdělí pouze datum a přesný čas. Podle frekvence Hansova tepu pozná, že sdělit mu jak krátká byla soulož, předehra v podstatě žádná a že jeho žena nedosáhla orgasmu, by bylo krajně nevhodné. Hans se jen zeptá, zda to můžeme tvrdit s takovou jistotou.  Macek mu vysvětluje, že to víme na 100%. Tepová frekvence, změna krevního tlaku, frekvence dechu a zejména změny hladin nejrůznějších hormonů a enzymů jsou zcela nezaměnitelné. Máme s interpretací naměřených hodnot bohaté zkušenosti a můžeme sdělovat i detaily, jako bychom jim k tomu svítili. Nepotřebujeme k tomu ani mikrofon.  Hans jen děkuje. Prý nám věří a o sdělování detailů z pohlavního styku s Janou nemá očividně zájem. Ještě se zajímá o nahrávky rozhovorů. Vyslechne je úplně v klidu, je vidět, že jeho Béďa zvládl aplikaci uklidňujících látek na jedničku. Z jeho reakcí však poznáváme, že na tato témata se svou ženou nikdy nehovoří, možná ani moc nechápe o čem si ti dva vlastně povídali. 

            Pak se zeptá, zda se  spolu líbali, kolikrát, jak dlouho, zda jí sahal na kozy a ona jemu mezi nohy. Polibky samozřejmě potvrzujeme. Myslím, že i dost přesně odhadneme délku a počet. Laskání koziček nemůžeme vyloučit, je dost pravděpodobné. Intenzivnější kontakt s penisem nebo šourkem nepokládáme za pravděpodobný. Nevíme, zda jsme ukojili jeho zvědavost, ale rozhodně jsme ho nepotěšili. Proč nám tu práci vůbec zadal? Sedí tu teď zkroušený jako malý školák, který by rád napsal dlouhý milostný dopis spolužačce, ale dosud umí napsat jen tři písmenka.

            Nakonec se zeptá, zda máme nějaké fotografie jako důkaz. Odpovídáme, že žádného fotografa za nimi rozhodně nepošleme, ale že není problém je vyfotografovat ze satelitu kdekoli ve volném prostoru. Fotky bývají většinou velice kvalitní. V hustém lese, v autě nebo v místnosti je to problém. To by musel on sám aplikovat ženě miniaturní kameru. Říká, že se spokojí s nějakou fotkou ze satelitu. Co chce vlastně vyfotit, říci nedokáže. Rozhodně trvá na dalším sledování, ať to stojí, co to stojí. Je to ten typ, který si nerad přiznává, že jeho investice byla špatná. Prohlédne až tehdy, když na dveře zaklepe bankrot s vlídnou tváří exekutora. Svoji ženu asi také pokládá za investici. Nejsem si ještě jista, zda už za špatnou.

            Dnes jdu na pohřeb pratetě. Nemám pohřby ráda. Je to komerční divadlo. Obchod se smutkem, dojetím, žalem nad ztrátou někoho blízkého.  Nebo je to očista, katarze, symbol smíření s osudem, uklidnění pozůstalých, signál, že život jde dál a nemůžeme pro nebožtíka víc udělat? Když jdu na hřbitov, nezmocňuje se mě smutek. Naplňuje mě zvláštní pocit. Rozhodně necítím prázdno, ale spíš do mě vstupuje energie. Cítím takovou majestátnost. Rodina pratety najala profesionální plačky. Nenaříkají však jako nějaké herečky. Počítač pohřební služby registruje emocionální reakce nejbližšího pozůstalého, mé tety.  Podle jejího dojetí a emocí, které monitoruje její Béďa, dává signály Béďům plaček, které výrazněji a zřetelněji předvádí pohřebním hostům a zejména tetě, co sama cítí nad ztrátou své matky. Teta má pocit, že plačky s ní dokonale cítí, po obřadu se s nimi objímá daleko vroucněji než s kterýmkoli vlastním příbuzným.  Viditelně se jí ulevilo v jejím žalu. Vypráví, jak prateta ráda chodila na pohřby, jak vždy vyprávěla, že ten a ten měl tak krásný pohřeb. Kdyby se prateta mohla na svůj pohřeb  se shora dívat, tak by se jí určitě líbil.   Prostorové kino vytvářelo při obřadu virtuální realitu podle videotéky z pratetina života a reagovalo výběrem záběrů na pohnutí tetiny mysli. Bylo to takové velké divadelní představení pro tetu, které jí mělo pomoci se vyrovnat se ztrátou maminky a překonat žal. Je to vlastně takové psychodrama, režírované pohřební službou. Taková skupinová psychoterapie, kde jako režisér a psychoterapeut v jedné osobě vystupuje počítač pohřební služby.

            Říkám v jedné osobě a měla bych spíše říci v jednom stroji. Je to nakonec jedno. Osobně raději komunikuji s počítači a s roboty než s lidmi. Jsou lépe vypočitatelní, inteligentnější a nedělají podrazy. Někdo říká, že stroje jsou nelidské, ale co je to lidské? Lidská je také zloba, závist, žárlivost, náladovost, vztek, hloupost a nenávist. To stroje neznají, tak ať jsou nelidské. Já s nimi vyjdu. S lidmi většinou také, ale některé prostě nemusím. Hanse Fiedlera zrovna nemusím.

            Jiřího jsem po té scéně, přesněji řečeno, když se probudil, hned vypakovala. Druhý den se však připlazil, sypal si popel na hlavu, mocně se omlouval, škemral, sliboval a přísahal, jak mě šíleně miluje. Zkrátka nechutné divadlo. Já ale neměla dostatek energie odolávat jeho škemrání, tak jsem ho vzala zpátky. Zda ho však ještě miluji opravdu nevím. Dokonce si  nejsem úplně jistá, zda jsem ho někdy skutečně milovala.   

            Hans Fiedler mě pozval na romantickou večeři při svíčkách. Nevím ani, proč jsem přijala. Jídlo bylo dobré, nemohu říci, že ne. Ani jsem moc nepila. Jen dvě deci vína a kolu.  Co mi říkal, ani pořádně nevím, nebylo to až tak moc zajímavé. Jen si pamatuji, že povídal o nějaké agentuře a že viděl na internetu moji fotku. Prý jsem se účastnila nějaké soutěže miss. Divila jsem se, že znal přesně nejen můj věk, ale  i moje přesné míry. Nevěděla jsem, že takováto choulostivá osobní data jsou na internetu běžně dostupná. Jméno té agentury jsem si nezapamatovala. Jasně, můj Béďa si ho určitě zapamatoval. Tady to máme:  Nice Girls Agency. Teprve teď si na vše jasně vzpomínám. Šli jsme spolu na pokoj. Proč? Vždyť se mi vůbec nelíbí. Navíc je starý. Jo, pětapadesát. Tě bůh!

            Opilá jsem přeci nebyla. Že by mně tam namíchal nějaké drogy?  Nesmysl. Zeptám se zas Bédi. Vypadá to, že na mě působily feromony. Vylučovaly se mi endorfiny, jako bych byla bůhvíjak zamilovaná. Úplný nesmysl. Vůbec se mi přeci nelíbil. Už to mám, Béďa má zaznamenáno, že dostal nějaké signály od jeho Bédi. Ale jak se někdo mohl nabourat do mého Bédi?

            „Cos mi to udělal, Béďo? Takhle mě zradit.“

            No jo, s čím kdo zachází, s tím také schází. Co pak to není náš job, nabourávat se do cizích vnitřních mikropočítačů? Můj Béďa nemůže zas mít vícenásobnou ochranu, to bych nemohla rychle přijímat instrukce mé agentury. Mám to v pracovní smlouvě. Pane bože, teď si to všechno plně vybavuji. Souložili jsme. Ano, jenom souložili.  Milování se tohle ani nazvat nedá. Ani jsem nedosáhla orgasmu. To se nedá dosáhnout jen technikou, já k tomu potřebuji prožitek. Předehra veškerá žádná. Jenom on se udělal. Jako bych byla nějaká pomůcka. Nebo děvka?

            Pane bože, mám na účtu pěkně tučný přírůstek. Dokonce dva. Jeden od Hanse Fiedlera, bez jakéhokoli zdůvodnění platby. Pak od Nice Girls Agency, stojí tu cena pro Miss Flirt. Nesmysl, do žádné soutěže o Miss Flirt jsem se nepřihlásila. Na nějaké flirtování vůbec nemám náladu.  Už vůbec ne s takovou kreaturou!  To snad opravdu nemám zapotřebí.    Nebo mě ten hnusák znásilnil? Jistě, byla jsem znásilněna.  Ale houby, to bych se přeci musela bránit.  Proč jsem se vlastně nebránila?  Chodila jsem přeci na judo. Takovej starej páprda, ten by viděl!  To by byla pro mě hračka. Nebo si to jen nepamatuji?  Jistě, Béďa to musí vědět.  Tě bůh, vůbec nic! Ani náznak obrany.  Tak s tím na policii opravdu nemůžu. Natož trestní oznámení. Každý si snadno zjistí, že jsem se vůbec nebránila.  Ale zneužita jsem byla. Jasně, na to dám krk.

            Mám to říct Jirkovi?   Jak by se asi Jiří zachoval?  Určitě by to nepochopil.  Raději mu o tom nebudu povídat. Někdy upřímnost  škodí. Zejména, když ji vnucujeme těm nejbližším, kteří se ji sice vehementně dožadují, ale ve skutečnosti jsou na ni alergičtí. Nakonec, jen Béďa, v dávných dobách i lékař, pozná, na co jsme vlastně alergičtí. Pravda je jako alkohol, v malých dávkách rozveselí mysl, ale při vyšší dávce vyvolá jen trapnou kocovinu a při předávkování dokáže i zabít. Můj Jirka není Béďa, moc pravdy nesnese, kocovina ho sklátí jedna dvě.

            Poradím se se šéfem: „Pane řediteli, byla jsem znásilněna.“

         „To snad ne!  Kterej vagabund?“  rozčílí se ředitel.

         „Ten hnusák Hans Fiedler.“

         „To snad ne? Jak je to vůbec možné?“ ptá se s nejistotou v hlase šéf. 

            Béďa mi sděluje, že analyzoval šéfův hlas a objevil v něm víc obav o vlastní existenci než sympatií ke mně. Můj šéf je zkrátka šéf. Vím, že by mě rád dostal do postele, kdyby ovšem nebyl zbabělec. Je sice na mě hodný, nemohu říci, že by mě někdy něco špatného udělal, ale za nějaký průšvih mu rozhodně nestojím. Vidí ve  mně sexuální objekt, ale láska to není ani omylem. To by mi ještě tak chybělo, aby se do mě zaláskoval můj šéf.

            Možná ještě není někomu moc jasné, jak se s Béďou vlastně dorozumíváme. Béďa přijímá ode mě pokyny přímo z řečového centra v mozku. Stačí verbálně zformulovat myšlenku a přeložit ji do komunikačního jazyka. Nemusím vůbec nic vyslovit. Béďa mi předává zprávy  přímo do centra mozku, kde analyzujeme řeč vnímanou sluchem, takže mám dojem, jako bych Béďu slyšela. Je to jakýsi vnitřní hlas, ale vím, že ho vytváří můj Béďa. Samozřejmě, že ho nikdo jiný neslyší. Je to nejmodernější, velice drahá komunikační technologie mezi člověkem a jeho vnitřním mikropočítačem. Firma mi ji téměř celou zaplatila, jen po dobu tří let jí splácím 10% z celé investice. Moje firma  zařídila, aby se můj Béďa nenapojil na Béďu šéfa. Jen nevím, zda se šéf nemůže spojit s mým Béďou. Jen, když si myslím, že jsme s Béďou sami, bavím se normálně. Jak to pak může dopadnout, jste názorně viděli na naší italské akční scéně s Jiřím. Kdyby ho Béďa nezpacifikoval, tak jsem tu možná už nebyla.  

            Šéf chce, abych mu vše vylíčila.  Prý se mohu obrátit na právní oddělení naší firmy, kde mi zanalyzují, co by se s tím dalo dělat. Určitě se nemám ukvapovat, podléhat emocím a chodit s tím na policii. Ujistil mě, že mě plně chápe a cítí se mnou. Podle jeho názoru, bych případný soudní spor nejen prohrála, ale navíc by na mně mohl Hans Fiedler soudně vymáhat astronomickou částku za křivé obvinění. Má na to, aby si najal nejlepší advokátní kancelář a odškodnění na mně vysoudil. Naše agentura poskytuje tuto službu mnoha klientům, aby se nemuseli pouštět do předem prohraných soudních sporů a nepodávali nesmyslná trestní oznámení.  Klienti na tom vždy vydělají, protože v Kolesku jsou soudní poplatky a právnické služby značně drahé. Bohužel si konzultaci budu muset zaplatit celou sama. Kdyby šlo o člověka z ulice, pak by mi firma zřejmě udělala celou konzultaci gratis, když se však jedná o našeho klienta, nepřichází něco takového vůbec v úvahu.

            Vezmu si náhradní volno a jdu na naše  oddělení právních služeb pro veřejnost. Zaregistruji se jako každý jiný normální klient. Dají mi vybrat, zda si přeji konzultaci přímo s právníkem nebo se spokojím s konzultací s právnickým počítačem.  Vyberu si pochopitelně počítač. Je to podstatně levnější a já nemám s komunikací s počítači žádný problém a raději se svěřím stroji než neznámému člověku. 

            Právnický počítač mi sděluje, že o znásilnění se vůbec nedá mluvit, protože neprokážeme, že jsem se bránila. To, že by mně podal proti mé vůli nedovolenou omamnou látku  vůbec nepřichází v úvahu, protože to nebyl on, ale můj Béďa a za toho jsem plně odpovědná pouze já.  Ptám se, zda se nemůže použít, že můj Béďa to neudělal z vlastní iniciativy, ani na můj pokyn, ale na pokyn jeho Bédi.  Existuje sice jistý precedent odsouzení člověka pro zabití za to, že poštval svého psa, aby jiného člověka zabil. Nebo docela rozšířený případ dopravních nehod, kdy je člověk stíhán pro ublížení na zdraví, třebaže téměř nikdy se nejedná o zlý úmysl. Právnický počítač potvrdil, že by tu byla jistě analogie. Bohužel v Kolesku, a nikoli jinde ve světě, existuje zákon o vnitřních mikropočítačích, který takovou možnost pro trestní právo přímo vylučuje. Ovlivňování vnitřních mikropočítačů dálkově jiným počítačem je totiž nová a velmi drahá technologie, kterou si mohou dovolit jen bohatí, státní orgány a firmy, které se tím živí. Proto je tato účelová norma v Kolesku zcela logická.  Přichází ovšem v úvahu občanskoprávní spor a žaloba na odškodnění za újmu způsobenou cizím zařízením. Stroj mi hned nabídne, že mě v takovém sporu může zastupovat.  Problémem je, že jsem za svou sexuální službu, nebo jak to vlastně nazvat, dostala peníze a to jak od Hanse Fiedlera tak od agentury Nice Girls Agency. Nebylo to sice takto nazváno, ale v případě potřeby to mohou tak interpretovat.  Nic na tom nemění ani fakt, že jsem ty peníze obratem věnovala nadaci, která financuje záchranné stanice pro návrat lvů do africké přírody.

            Musím si to ještě rozmyslet, chci toho hnusáka přeci potrestat. Vykašlu se na jeho prachy. Nebo ne? Nenechám si je samozřejmě pro sebe, ale zas je věnuji na záchranu lvů.  Ptám se, zda by ho nešlo obvinit alespoň ze sexuálního harašení. To také ne, dá se využít jen mezi zaměstnanci nebo šéfem a podřízeným a ne mezi zaměstnancem a zákazníkem. Snad přichází v úvahu starý dobrý trestný čin omezování osobní svobody. Ale co v Kolesku není  omezování osobní svobody?  Divím se, že ještě nebyl zrušen. Naše společnost je však pokrytecká, nedovolí si, otevřeně se přiznat k omezování svobody.  Právnický počítač prohledává všechny soudní spory v Kolesku za posledních padesát let a hledá nějaký precedent, kterého bychom mohli využít. V tomto jsou počítače nepřekonatelné, to nemůže v hlavě nosit ani ten nejgeniálnější právník. Bohužel, v posledních padesáti letech nebyl v Kolesku zaznamenán jediný soudní případ, kdy by byl někdo pro omezování osobní svobody odsouzen. Teď už se o to právníci raději ani nepokoušejí a snaží se podobné případy narazit na nějaký jiný zákon.              

            Připadá v úvahu pouze občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, či zneužití osobních dat nebo způsobení újmy a vysouzení tučného odškodnění od Fiedlera i té pochybné agentury.

            Je mi z toho všeho na nic.  Zapadla jsem do relax-centra   dát si trochu dohromady mé polámané tělíčko i bolavou dušičku.  Hradím si jen 20% ceny, zbytek mi hradí agentura, ať už je důvod mé únavy jakýkoli. Musím zkrátka vypadat stále svěže. Po mé identifikaci zjistí řídící počítač relaxačního centra, že jsem měla mírný blok v oblasti krční páteře, můj Béďa od něj dostává pokyn, jaké myorelaxans mi aplikovat. Procvičuji  nejprve ve vodní lázni. Proudy teplejší a chladnější vody jsou mobilními tryskami přesně směrovány na vybrané partie mého těla. Je to žužo. Super je i relaxační hudba, syntetizovaná podle mé nálady, která je momentálně blbá. Také mi namíchali aroma, stimulující mou regeneraci. Mám to fakt zapotřebí. Aroma se libě line nad vodní hladinou k mému nosu. Virtuální figurína ženy předvádí cviky, které mám pro uvolnění provádět. Možná je to trochu nadbytečné, protože můj Béďa vysílá, dle instrukcí řídícího počítače, stimuly do pohybových center mého mozku. Připadá mi, jako bych si sama vzpomínala, jak mám  cvičit, abych se plně uvolnila. Následuje elektrická a tlaková stimulace univerzálních bodů hormonální a nervové soustavy i stimulace, počítačem vybraných, reflexních plošek. Po té mě speciální počítač uvede na 30 minut do hypnotického spánku a vsugeruje mi zmizení potíží, které právě odhalil. Celá procedura je zakončena tím, že si zaplavu v bazénu za doprovodu relaxační hudby.  Cítím se, jako bych právě  vylezla z bazénu se živou vodou, už  jsem to moc potřebovala.

            Rozhodla jsem se, že se Jirkovi přeci jen svěřím. Právě mě něco napadlo. Tajně jsem si zkopírovala u nás v agentuře program, který dokáže simulovat průběh reakce vybrané osoby, pokud má k dispozici dostatek informací o reakcích na podobné situace.   Pochopitelně, že je celý program na nic, pokud nejsem schopna se napojit, přesněji můj Béďa, na jeho Béďu a sledovat u něj hladiny hormonů a aktivitu jednotlivých mozkových center. To však já a můj Béďa hravě zvládneme. Každý člověk totiž reaguje jinak, když je v dobrém rozpoložení, než když má blbou náladu. Díky spolupráci našich Béďů s tím nemám problém. Horší už je to se mnou, protože často nedám na varování Bédi a svého přítele dráždím i tehdy, když mě Béďa nabádá k opatrnosti. Bohužel má pravdu vždy Béďa. Jsem totiž občas nepoučitelná a neváhám jít hlavou proti zdi. Asi jsem si měla najít klidnějšího, vyrovnanější a tolerantnějšího partnera.   Nevím ale, zda program dokáže najít podobné modelové situace. Díky Béďovým radám se totiž vyhnu alespoň těm nejproblematičtějším konfrontacím a tedy neřešíme skutečně ožehavé životní problémy. Inu, přeci jen platí staré přísloví: „v nouzi poznáš přítele“. Já svého přítele vlastně ještě nepoznala. To je rub a líc řízené strategie řešení konfliktních situací. Protože se vyhýbám konfliktům a neřeším s partnerem problémy, do kterých se dostanu, tak ani nevím, zda se na něj mohu v nouzi spolehnout. No co? Zkusím si to nasimulovat.

            Béďa hraje mého přítele a já si aspoň vyzkouším, jak bude asi v reálu Jiří reagovat. Půjdu rovnou na věc: „Jirko, co bys dělal, kdyby mě někdo znásilnil?“

            Béďa, tedy jako můj přítel Jirka: „Co to plácáš za nesmysly, přece máš v kabelce dálkový imobilizér?“ Ano, je veliký jako rtěnka a znehybní člověka na vzdálenost 10m.

         „Nemohla jsem ho v tom leknutí najít.“

            „Co to meleš, tvůj Béďa přeci musí provést imobilizaci za tebe, jakmile si uvědomíš, že jsi ohrožená. Jeho reakce jsou přeci mnohem rychlejší než jakýkoli násilník. Sama jsi mi to mockrát říkala.“

            Co mám na to říci, je to přeci pravda: „Asi ho ten chlap nějakým způsobem deaktivoval, když Béďa nezareagoval.“

            „I kdyby to bylo možné, chodila jsi přece do juda, na karate a na kurs mono-signální sebeobrany, dokázala by ses ubránit i sama.“

            Tak tudy cesta nevede, musím začít jinak, pokusím se ho vytočit, myslím, že to nebude tak těžké, o tom jsem se nakonec nedávno přesvědčila: „Jirko, co bys dělal, kdybych s někým strávila noc?“

         „Co se mi tu snažíš naznačit? Jsi kurva nebo co? Máš jiného? Říkáš, že je konec? Jak je ctěná libost. Rozejdeme se jako civilizovaní lidé. Nebudeme kolem toho dělat nějaké tanečky.“

            Něco tak hnusného mně ještě nikdy neřekl. Ani v záchvatu žárlivosti. Tedy vlastně jednou. Marcelu ale vynechám, to byla jen epizoda. Asi mu na mně zas tolik nezáleží. Vůbec nevadí, že jsem si to jen nasimulovala. Prostě to bolí.  Nechám toho, dnes mu to určitě neřeknu. Možná, že nikdy. Nepochopil by mě.  Ještě, že jsem si to nasimulovala. To bych tomu dala. Stinná stránka relaxace. Ale co, alespoň by bylo jasno. Ještě si to rozmyslím. Teď fakt nevím, zda Jiřího stále chci. Asi se k němu upínám jen proto, že mě ten hnusák znásilnil. Ale asi to není ten pravý, kdo by mi z toho pomohl. Ještě, že mám Béďu.              

            Že bych se s tím svěřila své mamince? Napřed si to  ale nasimuluji se svým Béďou. Bude to kapku obtížnější, protože její Béďa neindikuje tak dokonale fyziologické odezvy duševních pochodů jako můj nebo Jirkův. Za to velice podrobně monitoruje její kardiovaskulární systém, trpí totiž ischemickou chorobou srdeční a má sklon k arytmii i tachykardii. Její Béďa neustále kontroluje krevní tlak, srdeční tep, srážlivost krve, hladinu cholesterolu, hořčíku a vybraných metabolitů a dle stavu aplikuje mikrodávky farmak a upravuje výživu i pitný režim. Je samozřejmé, že vnitřní počítače znají přesně genom svého nositele a podle genetických specifik ordinují vhodné léky a jejich dávky. Můj Béďa si už s tím poradí. U kardiaků existuje velice těsná vazba mezi emocemi a stavem kardiovaskulárního systému.

            Já jsem po mamince nezdědila žádné dispozice k chorobám srdce a cév. Také práce genetických inženýrů. V dobách maminčina dětství se opravovaly pouze nejzávažnější a nejjednodušší dědičné choroby. Eliminací dědičných dispozic k nejrůznějším chorobám to pochopitelně neskončilo. Byl mi naprogramován těžký osud vysoce inteligentní superkrásky.  Vůbec nevím, co budu od genetických inženýrů vlastně požadovat pro své dítě. Tady v Kolesku je to jen otázka peněz a udělají vašemu dítěti genetickou výbavu na zakázku. Jak si však naprogramovat štěstí? To snad umějí jen ty sudičky z pohádek. V Kolesku není problém získat dokonalé prognózy pro uplatnění na trhu práce a pro vybudování kariéry. Vše se hodnotí v penězích. Copak lze štěstí přepočítat na peníze? Nestěžuji si, že bych málo vydělávala. Mohu si dopřát vše, na co jen pomyslím. Nejsem na nikom závislá. Kromě na agentuře a této spotřební společnosti. To je ale v Kolesku každý, včetně těch nejbohatších. Jsem však opravdu šťastná?

            Tedy do toho! „Mami, byla jsem znásilněna.“

            „Ježíš marja, byla jsi už na policii? To musíš, děvenko.“

            „Mami, neblázni. Myslíš, že mám chuť jim to vypravovat a tahat se po soudech?“

            „Aspoň by toho lotra zavřeli, až by zčernal!“

            „To se říká, kdoví jestli, jako bys neznala policajty a zejména soudce.“

            „Já vím, je to všechno pakáž zkorumpovaná. Spravedlnosti se jeden nedovolá.“

            „Tak vidíš,“  vžívám se do role.

            Ten Béďa fakt mluví jako moje máti. Jak je to možné? Neměl zas tolik možností vyslechnout naše rozhovory na ožehavá témata. Většinou se bavíme jen tak neutrálně. Co jsem si koupila na sebe. Co si dám k jídlu. Kde jsem byla o dovolené apod. Je pravda, že jsem mu nahrála i několik scének z dětství, ale to už si člověk pořádně nepamatuje a rodiče i dětství si idealizuje. Určitě to bylo značně zkreslené.

            Teď zas máti, pardon, Béďa: „Děvenko, což aby sis zašla za psychiatrem nebo aspoň za psychoanalytikem?“

            Tudy asi cesta také nepovede, nemyslím si, že bych potřebovala odbornou psychologickou pomoc, stejně by to byl jen počítač. Za živého psychologa je mi líto peněz, beztak by mě jen očumoval a blábolil nesmysly. Samozřejmě, že jsem si za pomoci Bédi ihned poskytla psychiatrickou první pomoc. Béďa mi aplikoval mikrodávky psychofarmak a vše jsme důkladně rozebrali. Necítím, že bych utrpěla nějaký duševní otřes. To jsem zvládla. Studovala jsem psychologii, psychofarmakologii, psychoanalýzu, psychiatrii, mám i kurs psychoterapie a základů hypnózy a autohypnózy. Béďa je přímo nacpán nejnovějším softwarem z této oblasti. Jenom mi štve, že jsem tomu nedokázala předejít a dokonce ani nevím, zda se to nemůže kdykoli opakovat, až se zas těm kuplířům z Nice Girls Agency zachce a najdou si nějakého vhodného prachatého hnusáka. Rozebrat si to s nějakým velice blízkým, vnímavým, moudrým a citlivým člověkem by mi asi bodlo. Bohužel mi ho není dopřáno. Maminka, ani můj přítel, to rozhodně nebudou. Musím se s tím vyrovnat sama s Béďou.

            Zaútočím přímo na to klubko zmijí v Nice Girls Agency. I kdybych zničila Fiedlera, najdou si jiného ubohého prasáka a všechno začne znova. Jak se jim jen dostat na kobylku? Jsem to ale mrcha pomstychtivá. To jsem si o sobě nemyslela. Houby, je to jen prevence.                     

            Začnu pátrat na internetu, co je to vlastně ta Miss Flirt. Vypadá to jen jako taková neškodná hračka. Někdo začal lovit obrázky hezkých holek a pikantnosti o nich. Nejsem sice žádná exhibicionistka, ale zas tak moc mi nevadí, když si mě někdo vyfotí nebo se mnou natočí nějaký klip na koupališti. Docela ráda se líbím. Vypadá to, že se někdo  hrabal i v mých mailech. Ale dokázat to, po několika měsících, či letech? Koukám, že zde mají nejen mé tělesné míry, ale i mé IQ.  Všechny  dívky zde mají IQ minimálně 125. Určitě také dostali do vínku  osud vysoce inteligentních krasavic. Žádné plastické operace, ty se dělaly tak ještě v době mládí naší babičky. Mami byla jen na nějaké úpravě prsou hormony a obličeje laserem. Teď už se to dělá jen po nějakých úrazech, genetické manipulace jsou podstatně lepší a výhodnější. Nebo jen dražší? V Kolesku je marketing postaven na tom, aby potenciální zákazník rozdíl nepostřehl. Opět se asi reklamě podařilo mi zas jednou vymýt mozek. A to si o sobě myslím, že jsem profesionál a na takové marketingové reklamní triky nenaletím. Nabourávají se mi do podvědomí. Musím si udělat inventuru svého podvědomí. Nevím, že bych se zatěžovala nějakými předsudky, zastávám názor, že co je přirozené a působí mi slast, je zároveň i správné. Nemyslím si, že jsem zakomplexovaná a potřebuji si konzumací nákladných věcí zdvihat své sebevědomí. Naše společnost je však postavena na spotřebě a takovýto lidé se nejeví jako ideální spotřebitelé. Lidé musí konzumovat, aby se mohlo vyrábět. Jsme zkrátka konzumní společnost, to vystihuje vše. Teď jsem uhodila hřebíček na hlavičku, to prase Fiedler mě prostě prachsprostě zkonzumovalo jako nějakou jitrnici.

            Moje kamarádka Brenda si  pořídila robota-milence. Byl pěkně mastnej. Pochlubila se mi. Nešlo jí ho nepochválit. Bylo to fakt hustý. Přesto díky. Všechno mít nemusím. Nejenže má tělo kulturisty, tělesnou teplotu 37°C, pokožku k nerozeznání od pravé, penis-vibrátor, dle jejího přání, ale též s ní normálně  komunikuje. Je vybaven podobným programem jako má můj Béďa na simulaci reakcí člověka, o kterém mu poskytnu dostatek informací. Zapamatuje si reakce kamarádky v nejrůznějších situacích a tak jí připadá, že se k ní chová neobyčejně citlivě. Je to vlastně takový princ z pohádky, vysněný přítel, milenec nebo snad i manžel? Může si ho měnit a formovat, jak se jí zamane. Nemá ale vlastní vůli, alespoň myslím. Je to jen věrný obraz její představy o ideálním partnerovi. Není to pouhá erotická pomůcka. K robotu si zakoupila i box virtuální reality. Když si k němu do boxu zaleze, může si  vyvolat vjemy, jako by se milovali třeba v tropickém pralese na Borneu, na  bahamské pláži nebo na náměstí sv. Marka v Benátkách. Dokonalá iluze. Přece se s ním nebude vláčet na dovolenou. Takový milenec má své výhody. Tomu bych se klidně mohla svěřit. To nakonec mohu i svému Béďovi. Není to ale ono.

            Seznamuji se s Lindou. Je to jedna z těch dívek na stránkách Nice Girls Agency. Nemá z toho, co jí ti kuplíři provedli, vůbec žádné mindráky. Dokonce ji to ani neštve. Udělala si z toho živnost.

            „Pochopitelně, že musím dělat drahoty, NGA vždy pohrozím, že jim udělám v médiích ostudu a že na nich vysoudím pořádné odškodné. Oni hned přiklušou a navrhují mimosoudní vyrovnání. Je to docela dobrý byznys“, svěřuje se mi tato lepší kurtizána.

            Nakonec v antickém Řecku se až do dob Platónových dostávalo vzdělání pouze hetérám a vzdělanou počestnou ženu si nikdo nedovedl představit. Nemám problém se kamarádit s prostitutkou, zvláště, když je inteligentní jako Linda, ale tímto způsobem se živit opravdu nemíním. Od Lindy se mohu pouze  naučit, jak NGA i jejich klientům pořádně pustit žilou, ale to mi nestačí. Nebude však od věci, právě s tímto začít. Chci ale mít jistotu, že se mi to znovu nestane. Pokud si budu zahrávat s ohněm, může se to klidně opakovat. Až si na to nakonec zvyknu. Fuj.

            S Jirkou to docela šlo. Možná bych měla říci, že jsem byla šťastná. To bych ale nesměla v hlavě neustále nosit tu příhodu s tím prasákem a přemýšlet o pomstě. Jiří byl teď docela milý a pozorný. Až jednou, přistihl mě, jak  řeším s Béďou svoji pomstu. Samozřejmě, že ne nahlas. Byli jsme však ve spojení a okolní svět pro mne neexistoval, řešili jsme daleko důležitější věci.

            Uhodil na mě: „Ty někoho máš, přiznej se!“

            „Koho bych asi měla? Zase tě bere fantas?“

            „Nekecej. Poznám to na tobě.“

         „Když poznáš, tak se neptej.“

         „Tak, kdo to je?“

         „Řekla jsem, že nikdo, tak se uklidni.“

         „Nedělej ze mě zase vola, před chvílí jsi se přiznala, že někoho máš.“

            „Když jsem se přiznala, tak má snad tvoje dušička pokoj a můžeš mě nechat žít.“

            „Ty už mě dlouho srát nebudeš, děvko.“

            Jirka totiž vůbec normálně sprostá slova neužívá, to ho musím fakt hodně vytočit. Obvykle se kontroluje až příliš. Najednou jen slyším takové tiché mumlání, snad: „promiň,“ co já vím. Už se tu zase válí po zemi jako podsvinče a hlasitě oddychuje.

            „To ty Béďo?“

            „Ano, přece nás zase nebude rušit, když máme důležitější věci na práci.“

            „Ještě, že tě mám. Budeme raději pokračovat, on se z toho vyspí.. Štěstí, že jsem se mu s ničím nesvěřovala. Přesně jsi popsal, jak by to dopadlo. Možná,  až moc mírně.“

            „Já si teď myslím totéž. Podcenil jsem jeho cholerické tendence. Dlouho se dokáže ovládat.“

            „Ale, když mu rupne v jeho výstavní kouli, tak to stojí za to.“

         „To máš pravdu. To přirovnání  jeho hlavy ke kouli fakt sedí.“

         „Vždyť je to běžná fráze.“

         „To vím, ale výstavní má jen on,“ rozchechtala jsem se.

         „Tak pěkně mě už dlouho nikdo nerozesmál.“

         „Vadí to?“

            „Samozřejmě, že ne. Jsi moje zlatíčko. Tvrdit, že stroje nemají emoce je pěkná hovadina.“

            „Já si to také myslím,“ potvrzuje můj poznatek Béďa. Dokáže probouzet emoce ve mně, ale co on prožívá? Nesrovnávám ho s člověkem jen proto, že ho tak chci a potřebuji vidět?

            Setkávám se s estonskou dívkou, která byla též zneužita NGA. Je to loňská druhá vicemiss Estonia. Není problém, že téměř neumí anglicky. Učila se kromě své mateřštiny jen rusky a německy. Pronajala jsem si přes internet na tři dny překladač z estonštiny. Nevyplatí se mi si pořizovat překladač do takového exotického jazyka.  Gina mluví estonsky a můj Béďa překládá. Nemluví pochopitelně nahlas, dostávám signály přímo do centra analýzy řeči v mozku. Při konstrukci byly využity poznatky ze studia sluchových halucinací při schizofrenii, je to jako bych slyšela nějaké hlasy. Velice brzy jsem si na to přivykla, je to spíše příjemné. Překlad vůbec není kostrbatý, rozumím úplně všemu. Dělá mi to menší problém, než když poslouchám rodilého Angličana, a to si myslím, že umím anglicky velice obstojně a mám trvale nainstalovaný slovník všech jazykových mutací angličtiny a podporu anglické gramatiky i velkou databázi frází a užívaných nepravidelných sloves. Mohla bych se za pomoci zapůjčeného překladače samozřejmě  pokusit  mluvit estonsky. Bylo by to ale asi pro Ginu komické a možná by mi ani dobře nerozuměla. Překladač by mi sice napověděl, co mám estonsky říkat a zapnula bych si určitě i podporu na přímé dráždění hlasivek pro usnadnění výslovnosti, ale bylo by to určitě děsné. Vím o čem mluvím, už jednou jsem se takto pokusila o maďarštinu a byla to hrůza. Ovoce jsem si sice dokázala koupit, ale jinak se na mě dívali jako na uklízečku, která neumí anglicky ani německy, natož maďarsky.  K tomu, aby jste tuto podporu náležitě využili, potřebujete ten jazyk alespoň trochu znát a mít ho trochu odposlouchaný od rodilých mluvčích.  Domluvili jsme se, že já budu  mluvit anglicky. Gina má, jako ostatně dnes každý, ve svém vnitřním mikropočítači zabudován překladač z angličtiny do její mateřštiny. Zapnula jsem si ale podporu pro redukovanou technickou angličtinu, která má zjednodušenou gramatiku a silně zredukovaná synonyma a homonyma. S takovouto angličtinou pak nemá žádný překladač problémy. Béďa mě vždy opraví, kdybych mluvila anglicky trochu květnatěji. Nakonec jsem se tuto zjednodušenou angličtinu učila a květnatější mluvu jsem pochytila jen od rodilých mluvčích.

            Gina se chtěla stát modelkou.  Prý s velkým sebezapřením souhlasila. Žila v představě, že sex je nutná provize k získání místa modelky u prestižní  agentury.  Nakonec zjistila, že ten chlápek obchoduje s nemovitostmi a se světem módy nemá vůbec nic společného. Brečela, ale nechce nic podnikat. Je prý hloupá husa, dobře jí tak. Kdyby vše rozmázla, bude to daleko horší a slušnou práci již nesežene.

            „Asi jsem to zase trochu přehnal. Moc se ti omlouvám,“ začíná usmiřovačku Jiří.

         „Ne asi, ale určitě. A trochu už vůbec ne.“

         „Já vím, promiň.“

         „Myslíš, že stačí říci promiň?“

         „Já za to nemohu. Prostě na tebe trochu žárlím.“

         „Myslíš, že jen trochu?“

         „Co mám dělat, když tě miluji?“

         „Nejlepší bude mě v afektu žárlivosti zabít.“

         „Už se to nebude opakovat, slibuji,“ dlouze mě políbil a já se ani nebránila. Jsem asi hloupá husa, ale nechci to teď řešit. Mám teď důležitější věci na práci než se rozcházet s Jiřím.

            Zrcadlo mi signalizuje, že mám ušpiněný kostýmek a mám se převléknout, vůbec jsem si nevšimla. Ještě, že ho mám. Doporučuje mi, co si vzít k blůzce, aby se to hodilo do stejné společnosti jako můj bleděmodrý kostýmek. Je lepší než kamarádka, na které nemohu žádat, aby zahodila závist jako posmrkaný kapesník, o mamince ani nemluvě, ta by ztrátu své představy o dcerušce  nesla hůře než amputaci nohy. Zrcadlo také nepronáší jízlivé poznámky a nenaštve se, když ho neposlechnu. Je věcné a korektní, zkrátka nelidské. Možná, že by se za tento můj přívlastek, charakterizující jeho osobnost, mělo urazit, ale to právě neudělá, protože je to pouhý stroj a tomu je, jak známo, vše lidské cizí.   Také to není jen pouhé zrcadlo, ale vlastně detekční rám, který analyzuje molekuly cizorodých látek na mém oděvu i mém těle na vzdálenost půl metru. Pokud se mu něco nezdá, interpretuje svůj nález a hned mě upozorní. Téměř nikdy se ve svém závěru nemýlí. Taktéž mě jemně upozorňuje, že mám rozmazané oční stíny. Vidí  mě lépe, než já sama sebe v zrcadle. Poradí mi i jak se nalíčit, stačí říci kam jdu, pokud si myslí, že jsem se špatně nalíčila  nebo mi něco barevně neladí, hned upozorňuje, že se mu něco nezdá. Když však usoudí, že je to jen můj extravagantní nápad, toleruje to a zbytečně nekecá. Poradí mi nejen s líčením, ale doporučí i vhodnou pleťovou vodu, mléko či krém, dokonce i parfém. Pečuje nejen o pokožku na mém obličeji, ale na celém těle. Jen tak jednou měsíčně zajdu do kosmetického salonu, kde mají lepší analyzátory a víc možností. Milé čtenářky, myslíte, že je taktnější váš přítel nebo mé zrcadlo? O manželech se už raději ani nezmiňuji. Mohu vás ale uklidnit, chlapi se jen tak nezmění. Budou stále horší a horší, v nejlepším případě pořád stejní. Moje zrcadlo je pouhý stroj, tak mi ho nemusíte závidět.

            O placení se nestarám, všichni si svoji službu odečtou z mé kreditní karty. Říkám pořád karta, takovou nosila v kabelce ještě moje babička. Moje kreditka je jen mikročip, který mám pod kůží na ruce, aspoň o ni nepřijdu. Babičce kreditku dvakrát ukradli a třikrát ji ztratila. 

            Kostýmek samozřejmě odnese do pračky můj vysavač a ona již zvolí vhodný program a doplní si  optimální prací prostředek.  Vysavač nejen luxuje, uklízí a dezinfikuje celý byt, ale zabezpečuje veškerý transport po bytě a přijímá všechny zásilky od zásilkových služeb. Dříve to nosili živí poslíčkové, dnes už jen samohybní roboti, kteří i řídí auto. Měla bych spíše říci miniauto, jsou jen o pár centimetrů větší než můj vysavač. Pro člověka nakonec není žádný med hledat, kde kdo bydlí a stále přemýšlet, kde zaparkovat. Nakonec jejich miniauto se zručně vmáčkne do stejné škvíry jako motorka.  S objednávkou dostanou od mé ledničky i kód na můj vysavač, chcete-li mobilní robot, který jim otevře.

            Podvodníci, kteří si vydělávají na živobytí tím, že předstírají, že vám něco nesou nebo potřebují zjistit několik pro vás důležitých údajů, to mají dnes velice těžké. Dohodnout se s malým vysavačem je mnohem těžší než ukecat statnou dogu. Také zjistit si potřebné kódy je mnohem těžší, než otisknout váš klíč do plastelíny. Malí podvodníčci a zlodějíčci mají svůj život daleko těžší než tomu bývalo před dvěma sty lety. Na to se přeci vy musíte dobře pamatovat? Opravdu svůj chléb vezdejší dobývají v potu tváře. O to více se však v Kolesku daří podvodníkům nejvyššího kalibru. Zkrátka i zlodějské řemeslo si žádá nejvyšší kvalifikaci. Neslyšela jsem sice o tom, že by  obor zloděj a podvodník byl akreditován na některé univerzitě, ale i to je dost dobře možné. Takový úspěšný podvodník si přeci může dovolit své ratolesti zaplatit opravdu špičkovou výuku a nemusí ho svěřovat jen nějakým nedoukům na právnické fakultě. Žádná vysoká škola totiž nepohrdne penězi, protože exaktní věda žádné špinavé peníze neuznává a pokud se čirou náhodou ušpiní, znají příslušní experti dostatek metod, jak je kvalitně vyprat. Pokud si myslíte, že koncem 22.století bylo již financování školství, vědy a výzkumu dávno vyřešeno, tak vás vyvedu z trapného omylu.

            Jiřímu zase narostl hřebínek pána kurníku. Už není tak pokorný jako před týdnem, když se se mnou udobřoval.

            „Kde jsi byla? Čekám tu na tebe už hodinu.“

         „V práci, představ si, že také pracuji.“

         „Tvoji práci bych chtěl vidět.“

         „Vždyť se o ni ani nezajímáš.“

         „Jak asi, když mi o ní ani nic neřekneš.“

         „Proč? Neptáš se.“

         „Na co se mám asi ptát? Jak vaříš kafe?“

         „Kafe ne, ale kávu.“

         „Tak vidíš, že s tebou není kloudná řeč.“

         „Když není, tak není.“

         „To nemá cenu,“ sebral se a bez rozloučení odešel.

            Veškeré nákupy  mi  obstarává  lednička. Vlastně řídí i celý chod domácnosti.  Každé zboží je vybaveno mikročipem s údaji o hmotnosti, obsahu jednotlivých látek, době spotřeby a spojením na dodavatele. Lednička neustále doplňuje potraviny a navrhuje jídelníček, který optimalizuje, co do energetické hodnoty, zastoupení jednotlivých mastných kyselin,  sacharidů, vitaminů, aminokyselin, minerálů, stopových prvků i vlákniny. Nedá se oblbnout žádnou reklamou na rádoby zdravou výživu. Stará se o to, abychom neměli nic prošlého, zelenina i ovoce bylo čerstvé, nic nám doma nechybělo a přitom se nemuselo nic vyhodit.  Můj vysavač je vlastně i kuchyňským robotem, pro vše si dojde, upraví, vloží do trouby a sám přitažlivě  na talíři nazdobí a pak servíruje. V té nejdražší restauraci to nezvládnou lépe. Béďa ledničce hlásí, co jsem kde venku snědla, ať již jsem si to koupila nebo dostala. Ti dva se dokonale starají o moji životosprávu, postavu a zdraví. Zkrátka zlatíčka. Zastoupení jednotlivých živin v mém jídelníčku nekonfrontují pouze s nějakou normou, ale především s aktuální energetickou spotřebou, kterou mi Béďa průběžně měří a zejména s obsahem jednotlivých živin v krvi a jiných tělních tekutinách. Pochopitelně, že   se lednička snaží, aby můj jídelníček nebyl pouze živinově vyvážený, ale i chutný a pestrý. Mé chutě zná lépe než já sama, o mé mamince a Jiřím ani nemluvě. Minulý týden nedoplnila čerstvou papriku, prý ji kvůli změně nahradila rajčaty a lilkem. To je ovšem moje chyba, rajčata i papriku já mohu pořád. Teď už jsem ji zařadila, tak jako rajčata,  k potravinám, které jsou neustále k dispozici. Lednička nedoplňuje pouze potraviny, ale i takové zboží, které sama neskladuje, jako jsou prací a úklidové prostředky, hygienické potřeby a kosmetika. Spolupracuje s pračkou, vysavačem, myčkou nádobí a zejména se zrcadlem.

            Pouze své oblečení si vybírám sama, ale stejně se radím se zrcadlem. Internetem se zpravidla spojím s dodavatelem. Virtuálně se obléknu a zrcadlo řekne svůj názor a konfrontuje to s mým šatníkem. Levnější věci objednám přímo, lednička zaplatí a vysavač přijme. Dražší věci si raději v obchodě ještě vyzkouším, přičemž Béďa je ve spojení s mým zrcadlem v koupelně. Tak poznám, nejen jak se v novém oděvu cítím, ale zda se mi hodí i k ostatním věcem a mám si ho opravdu pořídit. Jejich zrcadla jsou sice perfektní, ale sladí to pouze s mým tělem, vlasy a ostatními částmi oděvu, které mám právě na sobě. Béďa od mého zrcadla zjistí, co je v mém šatníku a všichni se společně rozhodneme. Nakupovat s Béďou je lepší než s Jirkou. Když o tom tak uvažuji, je Béďa můj nejlepší přítel, nezahýbá mi, nehádá se se mnou, nerozčiluje mě.

            Celý den se Jiří neozval. Byla bych hloupá slepice, kdybych mu sama volala. On práskl dveřmi, já ne. Sice nepráskl, ale ani se nerozloučil. Když říkám celý den, nemyslím tím večer.

            „Proč se tak brzy ozýváš?“ ptám se ho překvapeně.

Nechce chápat ironii a snaží se být milý: „Stýská se mi po tobě, mohu tě vidět?“

„Po mně nebo po sexu?“

„Není to totéž, když mě tak vzrušuješ?“

„Není,“ snažím se být uštěpačná.

„Mohu tedy přijít?“

„Tak přijď, když chceš.“

„Chci.“

„Tak jsem to nemyslela.“

„Já to ale tak pochopil.“

            Sex samozřejmě tu noc byl. Nevím, zda by mi Jiří scházel, kdyby nepřišel. To  neřeším, mám teď fakt jiné starosti.

            Už to mám, musíme se s Béďou nabourat do centrálního počítače Nice Girls Agency. Snad to nebude tak složité. Zkopírovala jsem si pár programů, které slouží specialistům naší detektivní agentury k pronikání do utajovaných systémů a privátních sítí. Zajisté tušíte, že všechny ty programy má už můj Béďa a vášnivě je studuje. Spolu to určitě zvládneme. Určitě to nemají moc dobře chráněné.  Je to rutinní práce, kterou naše agentura běžně vykonává. Pochopitelně, že tajně. Rizikový příplatek samozřejmě naúčtujeme našim váženým zákazníkům. Slovo vážení není jen neutrální řečnický obrat, ale přesně charakterizuje naši klientelu. Mezi našimi zákazníky, kteří mají zájem se dostat k zapovězeným informacím, jsou hlavně politici, novináři, průmyslníci, bankéři, zkrátka společenská smetánka.

            Od té agentury jsem přeci dostala peníze, tak určitě vedou nějaké účetnictví. Samozřejmě, že podvojné, pozor, nezaměňovat s termínem podvodné. Jedno pro finanční úřad, to není zrovna moc zajímavé. Interní účetnictví je daleko zajímavější a věrněji a přesněji popisuje realitu a veškeré finanční toky. Páni, tohle je určitě databáze klientů. Vida, pan ministr. Tady zase celá galerie postarších umělců. Asi pěkní prasáci. Guvernér národní banky. Tady ta čísla asi znamenají, kolik už dali agentuře vydělat.  Páni! To je skutečně pořádný balík.

            Toto je zas databáze dívek. Podívejme se, tato modelka zahynula před půlrokem při autonehodě. Mají tu i loňskou vicemiss, která se prý předávkovala nějakou drogou. Tady jsou nějaká čísla. Obě nebožky mají desítku. Moje Estonka má dvojku. Je asi bezproblémová. Zato já mám osmičku. No tě bůh, co na mě asi šijí? Určitě mě sledují. Musím si dát bacha.

            Už to mám. Zjistím, kdo vlastně ovládá Nice Girls Agency.  Přesně to se dalo čekat. Andrej Ivanovič Kozlov.  Patří mu několik kasin a továrna na kosmetiku. Naštěstí v Kolesku nejsou tak složité majetkové propletence jako jinde ve světě. Všechno tu patří několika málo rodinám.  Teď mě to napadlo. Andrej Ivanovič je určitě potenciální gambler a přitahuje ho hazard. Ta jeho vášeň ho zničí! Sklony k hazardu jsou přece geneticky podmíněny a dokonce jsou známy látky, které hráčskou vášeň tlumí nebo naopak posilují. Holoubek zkrátka prohraje všechen svůj majetek. O to se už osobně postarám. Jsem přeci chytrá holka. Nebo ne?  Jasně, že jsem.  To je tutovka!

            Napojit se na osobní mikropočítač Andreje Ivanoviče nebyl zas tak velký problém. Jeho Béďa mi ochotně sdělil celou detailní strukturu DNA Andreje Ivanoviče.  Samozřejmě, že má geny potenciálních gamblerů. Teď už jen stačí zjistit, jak stimulovat jeho geny, které zodpovídají za jeho hráčskou vášeň a postarat se o to, aby měl  příležitost prohrát všechen svůj majetek. Vůbec nebylo těžké zjistit v síti sítí, jaké látky podporují  jeho sklony k hazardu. Je jich víc jak dvacet. Zeptali jsme se jeho Bédi, zda mají jeho mikroaplikátory některou z těch látek k dispozici. Samozřejmě, že jsme dvě našli. Teď už stačilo pouze napsat pro jeho Béďu program, který by nejen tyto dvě látky Andrejovi aplikoval, ale také kontroloval určité biochemické hodnoty a sledoval, námi vybrané, fyziologické  funkce.  Chtěla jsem mít jistotu, že nejen Kozlovovi neublížím, ale  též ho ani nevyděsím. Mohlo by ho třeba napadnout jít k lékaři nebo se radit se svým Béďou o nových zdravotních problémech. Pak by se totiž mohlo na naše tajné manipulace přijít. Řekla bych, že se mi to podařilo zvládnout přímo výborně. Andrej začal trávit většinu času ve svém kasinu, což je ovšem úplně k ničemu.  Kasino mu přece patří, takže vyndá peníze z jedné kapsy a zastrčí si je do druhé.

            Musím přitvrdit.  Vymyslet skutečnou bombu. Je nutné, aby šlo opravdu o velké prachy.

            Už zase otravuje Jiří. Chce zase přijít. Říká, že mě chce vidět. Já však moc dobře vím, že chce sex. Sex byl. Počítala jsem, že mě při sexu napadne nějaký těžký kalibr. Něco super. Super nebyl ani sex ani nějaký můj nápad. Všechny jsem odmítala jako dráždění slona péřovými míčky.

            Teď mi zase zdržuje máti.

            „Myslíš, že mám ty stovky poslat opravdu na tolik adres?“

         „Samozřejmě, že nemáš nikomu nic posílat.“

         „To zase nejsou tak velké peníze a víš, jaký balík dostanu?“

         „Kolikrát ti mám, mami, vysvětlovat, že v průměru můžeš dostat jen tolik, kolik sama pošleš. S největší pravděpodobností ale nedostaneš vůbec nic. Něco málo jen ti první a to ty určitě nejsi.“

            „Vždyť ten vzorec je správný, ptala jsem se pana učitele.“

            „Tak pan učitel zapomněl, že platí jen pro nekonečné množiny.“

         „Lidí je přece strašně moc.“

         „To ano a hloupých lidí opravdu hodně, ale ne nekonečně mnoho. Nekonečná je jenom lidská hloupost.“

         „Tak myslíš, že nemám nic posílat?“

         „Já ti svůj názor řekla, ale jestli myslíš, že má pravdu pan učitel, tak ty peníze klidně pošli.“

            „Já si to tedy ještě rozmyslím.“

            Už to mám. Mami mi na to přivedla. Nějaká pyramidová hra ve velkém stylu. Chce to zaútočit na Kozlovovu  ješitnost. Ta hra musí být pouze pro V.I.P. osobnosti, jinak mi na ten lep nesedne. Je to pořádný snob, určitě se chytne.  Mám to zorganizovat sama?  Nesmysl, nechci ho přeci okrást, chci pouze, aby ho někdo pořádně oškubal. Také v tom neumím tak chodit a určitě by na mě přišli a do té pastičky bych se chytla sama. Přenechám to profesionálům. Když zkušeným okem mrknu na internet, tak tam nějaké pořádné dravce určitě objevím.        

            Tady to máme.  Světová ruleta. Přijímají se jen sázky nad 10 miliónů nebo akcie nad 50 miliónů. Je to jen pro zvané, hráči jsou prověřováni. Nejbližší kolo proběhne pozítří na Seychelách. Musím zařídit, aby Andrej Ivanovič dostal osobní pozvánku. Nebylo těžké, aby jejich počítač, který vybírá klienty, Kozlova vybral.

            Je to sice přísně utajovaná akce, v přísně střežené soukromé rezidenci, ale vše řídí počítač. Není pro nás těžké se tam nabourat. Připadám si jako muška, která sedí na křišťálovém lustru a všechno pozoruje. Mám perfektní přehled o tom, co se tam děje. Andrej Kozlov prohrál za jedinou noc víc než 800 miliónů a to zpočátku vyhrával. Hráčská vášeň si však vybrala svou daň. Prohrál peníze z několika účtů i pořádný balík akcií nejrůznějších společností.

            Čekala jsem, že teď Andrej Ivanovič zaleze jako správná krysa do té nejtemnější díry a bude si lízat své rány. Oj, jak jsem se mýlila. Žádné smutnění se nekoná. Zejména ne veřejné. Že by mu to fakt nevadilo? To určitě ne, takový formát není. Jeho Béďa mi prozradil, že se sice navenek tváří, jako by se ho to vůbec netýkalo, ale že se pořádně užírá. Peníze jsou jeho oblíbená hračka a teď mu je nějaká zlobivá holka sebere a ještě se mu vysmívá. O té zlobivé holce nemá Kozlov samozřejmě ponětí, alespoň si myslím, ale na osud je pořádně naštvaný. Jako ostatně většina lidí, když něco sami zbabrají a spadnou do jámy, kterou před tím, s těmi nejlepšími úmysly,  sami vykopali pro jiné. Nenasytní lidé však hlady nepojdou.  

            Až se trochu otřepe, bude se chtít Andrej Ivanovič na něčem zahojit. Tak mu předhodím pěkně otrávený pamlsek. Jo. Jedno konkurenční kasino je levně k dostání. Jak by také ne? Jeho majitel, Ivan Vladimírovič Orlov, je sledován policií pro praní špinavých peněz, daňové úniky a podobné prohřešky. Proto se hodlá takovýchto horkých provozoven rychle zbavit. Je to vše přísně tajné, obvinění ještě nebylo vzneseno, ale jeho  právníci mu už dali echo. Snad se to ještě nedozvěděl Kozlov. Pochopitelně, že se s takovým zbožím neobchoduje na burze. Postarám se, aby mu bylo toto kasino nabídnuto za cenu, která se nedá odmítnout. Potenciálních kupců není zas až tolik. Zdá se, že se jejich počítače dohodly, jejich právníci dali požehnání a Kozlov s Orlovem si potřásli pravicí a jak se sluší, dobrý obchod řádně zapili.

            Policejní psi, totiž komisaři, inspektoři a radové, se samozřejmě teď vydali nejen po stopě Orlovově, ale i po Kozlovově. Pěkně mi ptáček na lep sedá.  Nakonec za daňový únik je v Kolesku vyšší trestní sazba než za nějaké znásilnění. Ale ještě ho v tom nechám podusit a pořádně mu pustíme žilou. Není těžké zařídit, aby kauzu Kozlov dostal na starost pan rada Děnkijevič, o kterém si všechny počítače na internetu cvrlikají, jak se dá snadno zkorumpovat a sám si řekne o tučný honorář. Asi se ptáte, proč už Děnkijeviče dávno nelapila do svých děravých sítí inspekce ministra vnitra? Ale kde to žijete?  V Kolesku sice neustále stíhá akce čisté ruce akci čisté nohy a všichni mají plnou hubu boje s korupcí, ale opravdu s ní zatočit nechce nikdo. Zvláště ne ti nahoře a všechny ty orgány činné v trestním řízení. Přeci si sami nepodřežou větev, na které sedí. Nebuďte bláhoví. Pan rada Děnkijevič toho  příliš ví na politiky různých stran, snad i na ministra vnitra, několik státních zástupců a ještě více soudců. Vy to  samozřejmě nemůžete znát, takto se vládnoucí elita zkazí až za 200 let.

            Nebylo pro nás, myslím tím samozřejmě Béďu a mne, těžké zjistit, kolik pan rada Děnkijevič obdržel od Andreje Ivanoviče jako malou pozornost. Bylo to docela slušné jmění. Hotovost na Kozlovových účtech klesla asi na desetinu. Akcie jeho podniků také klesají. Jeho krevní tlak  stoupá. Jeho Béďa  musí neustále řešit nějaké  nové zdravotní problémy svého páníčka. Neustále hlídá hladinu adrenalinu a reguluje mu krevní tlak i srdeční tep. Nice Girls Agency je ve vážných existenčních problémech. Vše vidíme s Béďou jako na dlani. Jsem to ale mrcha pomstychtivá.

            Teď ještě na skok do relaxačního centra a pak šupky, dupky do práce. Nemohu si dovolit něco v práci zanedbat a nebýt po probdělé noci, strávené sledováním Kozlovových životních funkcí a pro něj neméně životně důležitých bankovních kont, zcela fit.                

            Můj Béďa mi sděluje, že Kozlovův počítač dostal od svého pána za úkol prověřit, s jakými mikropočítači komunikoval. Béďa mě sice ujistil, že zajistil, aby se záznam o jejich vzájemných spojeních vždy ihned smazal, ale stejně by mi doporučil, abych alespoň na čas zmizela z Koleska. Plánovaná pomsta  nakonec vyšla.

            Co můj přítel? Moje matka? Půjdou se mnou? Řekla jsem jim, že hodlám odejít do Společenství demokratického lidstva. Nechci se už živit prodejem svého sexy těla nebo své sexy duše. Myslím, že mám na víc. Je tam nějaký výzkumný ústav, který má zájem o odborníky, kteří se vyznají v technologiích sledování a  ovlivňování vnitřních mikropočítačů jiných lidí. Zkušenosti s technologiemi, užívanými v Kolesku, jsou vítány. Myslím, že na tu práci mám. Asi jim není dvakrát příjemné, když se jim hrabou v soukromí naši agenti a ještě je přes jejich Bédi ovlivňují. Má práce se určitě nebude líbit tajné službě v Kolesku. Určitě mě tam vyčuchají. Musím si vybrat, zda chci, aby po mně šel Kozlov nebo rovnou celá naše tajná služba. Jiří i matka mi oznámili, že oni se mnou určitě nepůjdou a jestli tedy chci, ať si jdu sama.      

            Tak jsem se rozhodla. Půjdu sama.  Docela mě  bavilo, hrát si s Kozlovem jako kočka s myší, ale vše jednou skončí. Nebudu sekretářkou, ale vědeckou pracovnicí. Sice mi to neochrání před tajnými službami,  ale stále to bude lepší než tady. Jsem přece chytrá holka, na tu práci mám a nejsem žádný strašpytel. Tak, proč bych to nezkusila? Samozřejmě jsem věřila, že mě ve Společenství uvítají s otevřenou náručí.

            Kozlov nezpanikařil, jak jsem se mylně domnívala. V policejních sítích uvízlo jen několik malých ryb, jeho věrných služebníků, které  se slzami v očích musel obětovat na oltář Spravedlnosti. Spravedliví soudci je, pro výstrahu ostatním, potrestali doživotním pobytem v  nápravném zařízení s polopenzí. Kozlovova sekretářka jim tam tajně posílala, kázeňským řádem zakázané, jointy marihuany.

            Téměř polovinu svého majetku nechal Kozlov přepsat na manželku premiéra. Nevím sice, zda mezi nimi byly nějaké ty techtle mechtle, nějak mě totiž nelákalo se po tom pídit a vyptávat se jejich vnitřních počítačů na hladiny jejich hormonů a jiné intimní podrobnosti. V každém případě premiér nic netušil nebo byl zcela imunní vůči žárlivosti.

            Kozlov se před kamerami objímal s premiérem. Nevím sice, zda se v zákulisí objímal i s jeho ženou, ale spíše ne. Jejich vzájemný vztah byl nejspíš platonický nebo ještě přesněji čistě obchodní.

            Filantropa Kozlova voliči za jeho neúplatnost a čestnost zvolili senátorem. Zahájil závratnou politickou kariéru. Oškubané peří mu velice rychle obrostlo, jeho majetek dál utěšeně rostl a jeho finanční impérium jenom vzkvétalo. Pouze byl donucen v dlouhých veřejných projevech  stále častěji prezentovat svoji poctivost, smysl pro spravedlnost, nezištnost a ostatní symptomy, charakterizující nejlepší syny národa, nezištně sloužící blahu lidu a ostatních daňových poplatníků. 

            Kozlov zazářil na politickém nebi jako supernova a já emigrovala. To nic, snad také já jednou zazářím. Nebo spíše vybuchnu, také jako supernova.